Bylo to jinak

Anotace: Ukážu ti to..

Vím, že bych tam neměla chodit. Je to nebezpečné a pošetilé, ale přesto mě tam něco táhne. Znovu se zamyslím, co by se mi mohlo stát a utvrdí mě to v tom, že to není dobrý nápad. A pak se zvednu, obleču si mikynu a sejdu se schodů.
Máma usnula u televize, táta je asi ještě v práci.
Nohy mě samovolně nesou k tomu místu. Po chvilce tam dorazím a opět mnou projede onen divný těžko definovatelný pocit. Co tu vlastně dělám? Co mě to vůbec napadlo? Otočím se a mám v plánu vrátit se urychleně domů. Ale tam stojí on.
Srdce mi začne splašeně bušit, cítím, jak se mi do hlavy hrne krev, polilo mě horko..
"Ahoj," pozdraví mě. "Takže jsi přišla."
Nevydám ze sebe ani hlásku.
"Popravdě jsem to nečekal. Oni tehdy nepřišli. Ani jeden. Ještě jsem neměl příležitost říct, co se tenkrát stalo."
Stojím, jako bych vrostla do země, stále nejsem schopna slova.
Začne přecházet sem a tam.
"Bylo to všechno jinak. Potřebuji, abys to věděla a abys mu to řekla. Musí to vědět."
Náhle mne ovál vítr, ne ten studený, kvůli kterému jsem se ještě před chvílí třásla zimou, naopak teplý a jemný, ale přece v něm bylo něco hrůzného. Začala jsem se bát. Hodně bát.
A pak jsem spatřila tu ženu. Chtěla jsem jít za ní, říct jí, ať mě odsud proboha odvede, když jsem si všimla, že pláče. Sedla si na břeh jezera a nezadržitelně se rozvzlykala.
"Nech toho, ty káčo. Sama sis to způsobila. Já bych to nikdy nedovolil."
Muž v černém, který se právě objevil na ni shlížel s neskrývaným odporem.
"Můžeš za to t-ty. J-já bych nikdy, nikdy jsem nechtěla,-" vzlykala žena.
"Mlč! Tys mě svedla, ty jsi vinna. Neopovažuj se někomu namluvit něco jiného!"
Žena zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Byla nesmírně krásná, ale rysy v jejím obličeji křivil nesmírný žal a utrpení. Odhodlala se a promluvila:
"To dítě si nechám. Je ve mně život a nic na světě, dokonce ani ty, bratře, mě nepřinutíš, abych ho zabila."
Vysvitlo slunce a žena i muž zmizeli.
"Co to bylo?" vytřeštila jsem oči na něho, ale ten se mlčky díval na místo, kde ještě před chvílí brečela ta žena. A najednou někdo promluvil. Nadskočila jsem a otočila se zpátky.
"Tak jim to vysvětli, Claire. Řekni, kdo je otcem." Mladá žena s ustaraným výrazem shlížela na onu ženu. Povyrostlo jí břicho, vlastně to vypadalo, že její čas se už blíží.
"Nejde to El. Zabil by mě. A co by tomu asi řekli rodiče? Takhle přišli jen o dceru, kdyby znali pravdu, zřekli by se i syna." Nešťastně vzhlédla. "Nevadí ti, že bydlím u tebe?"
El se usmála. "Už jsem ti říkala, že vůbec ne. Ach Claire." Obě ženy se objaly.
A byl tu nový obraz.
"Ještě jednou vám říkám, nechte ji na pokoji!"
El stála naproti muži se zuřivým výrazem.
"Jsem její bratr, mám právo s ní mluvit!"
"Bratr, který jí zničil celý život, bratr, kvůli kterému přišla o rodiče!"
"Jak se opovažuješ? Za to, že se má sestra zapletla s nějakým chudákem nenesu žádnou odpovědnost!"
"Na mě to nezkoušej! Já jí věřím a vím, že říká pravdu. To tys jí udělal to dítě, ty proti její vůli, a teď se z toho chceš vyvléct! Je mi z tebe blbě!"
El mu plivla do tváře.
Muž ztuhl a pokud to šlo, rysy v jeho tváři mu zvrdly ještě víc. Pohled v jeho očích byl nelítostný. Strčil ruku do kapsy, a když ji vytáhl, zaleskla se mu v ní dýka.
"Néééé," zaječela jsem a chtěla jsem po něm skočit, zachránit tu ženu. Nikdo mě ale neslyšel a jakási neviditelná síla mě držela na místě. A pak zaječela El..
Zrychleně jsem oddechovala, v hlavě mu hučelo a nemohla jsem uvěřit svým očím. Uvědomila jsem si, že ležím na zemi, ale neměla jsem sílu se pohnout. Hrůza a strach mi ochromily celé tělo a já jen mlčky sledovala další scénu.
Claire opět seděla na břehu a kolem ní běhalo malé dítě, mohlo mít tak pět šest let. Bylo veselé a čiperné, zato Claire už vůbec nebyla tak krásná jako dřív. Tvář jí zestárla, z očí jí zmizel veškerý život, přes hlavu měla uvázaný černý šátek, byla oblečená do potrhaných šatů. Ani pohled na dítě ji neučinil šťastnější.
"Claire, jsi tu?" ozvalo se a objevil se nějaký starý muž.
"Diego, už jsem myslela, že nepřijdeš," slabě se pousmála.
"Promiň, dřív to nešlo."
"To je v pořádku. Neseš mi něco?"
"Moc toho není, jen pecen chleba a trocha sýru. Promiň, ale dnes toho víc vzít nešlo. Večer je ale hostina, tak ti zítra přinesu kupu jídla," zamrkal na ni.
"Nevím, jak bych to bez tebe zvládala. Všichni mě odvrhli a potom, co tu našli El mrtvou.." zamrkala, aby zahnala slzy a opět pohlédla na Diega:
"Nikdy se ti nedokážu patřičně odvděčit."
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se odehrává další scéna.
Chlapec seděl schovaný v keři a pozoroval labutě na jezeru. Už mu bylo alespoň jedenáct a strašně mi někoho připomínal..
"Thomas je kde?" zeptal se Diego.
"Nevím, někde lítá" odpověděla Claire bez zájmu.
"Je přece hodný, ne?" podíval se na ni Diego zkoumavě.
"Ano, pořád by mi jen pomáhal a ano, je moc hodný," přikývla Claire. Vypadala ještě daleko starší, než minule.
"Tak v čem je problém?" popadl ji Diego za ramena.
Claire se dívala na jezero a pak vybuchla:
"Já ho prostě nesnesu! Nevydržím pohled na něj, protože mi tak strašně připomíná JEHO! Ty oči, vlasy i chůze! Zeptá se mě na něco a já se strašně vyděsím, protože slyším JEHO hlas! Nikdy to nedokážu potlačit, Diego, nikdy! To dítě mi zkazilo život, kvůli němu dnes vypadám takhle! Nenávidím ho!"
Claire utekla. Diego chvilku stál, překvapen náhlým výbuchem a pak odešel za ní. Sledovala jsem jeho kolébavou chůzi, když jsem uslyšela vzlyk. Prudce jsem otočila hlavu a podívala se do křoví, kde seděl schovaný malý Thomas a neochvějně brečel.

Probrala jsem se a celá rozklepaná se podívala na něj. Opětoval mi pohled smutnýma očima.
"T- tos byl ty?"
"Ano," přikývl.
"Ale.."
"Víš jaké to je, slyšet přímo od matky, že tě nenávidí? Ten den se ve mně něco zlomilo. Chtěl jsem co nejdřív odejít pryč, daleko odsud a začít znova. O šest let později jsem se chystal připojit se ke kočovníkům, kteří právě přijeli do města. Chtěl jsem se starat o koně a ostatní zvířata. Jenže se vrátil on."
"Kdo?" zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď.
"Můj otec."

"Co tu chceš?"
"Chci vidět svého syna," odpověděl tiše.
"Ty ho chceš vidět? Po všech těch letech se opovažuješ sem jít a žádat mě, aby ses mohl podívat na Thomase?"
"Nežádám tě o to. Nemám důvod tě žádat, je to zrovna tak můj syn jako tvůj! A po kom má jméno Thomas? To byl ten tvůj nápadník? Myslím, že tě ale právě kvůli našemu synovi nechal ne? Nezajímal se o tebe, odvrhl tě stejně jako všichni ostatní."
Claire se zhluboka nadechla.
"Je to můj syn, ne tvůj. Já ho vychovala, já se o něj celá ta léta starala.."
"Ale jak? Žil v bídě a nouzi, nebylas schopná dát mu potřebné vzdělání, nedokázalas.."
"Mlč! Kdo za to asi může hm? Kdybych tenkrát řekla, že otcem jsi ty, že já jsem se dobrovolně s nikým nezapletla.."
"Nech toho! Každý chlap může někdy uletět. Kdyby ses přede mnou pořád nepromenádovala v těch nočních košilkách.."
"Pane Bože, jsi můj bratr! Nikdy by mě nenapadlo, že když se sejdu do kuchyně napít a můj bratr mě uvidí v košili, stane se z něj.. taková zrůda!"
"Zrůda? Podívej se teď na sebe! Já mám skvělé místo a báječný plat, chytil jsem se a přežívám, ale ty ses zahrabala tady! Dej mi mého syna, zajistím mu studium a udělám z něj muže jako jsem já!"
"To nikdy! On nikdy nebude stejný jako ty, nedovolím, abys zničil život i mu!"
"Pak mi tedy nezbyde nic jiného, než vzít si ho po zlém. Příliš mě unavuješ, sestro."
Muž vytáhl nůž, stejně jako tenkrát, když zavraždil El.
"Mami!" zavolal Thomas. Byl teď opravdu kopie svého otce, ale na rozdíl od něj měl matčiny rysy z mládí. Neměl vzteklé oči, neměl nenávist v každičkém svalu jako jeho otec. Sedmnáctiletý mladík teď zděšeně shlížel na scénu, která se před ním odehrávala.
A když mu pak jeho otec věnoval jeden jediný pohled a pozvedl nůž, chlapec se vrhl před matku.
"Ne Thomasi!" vykřikla.
"Ty ne. Můžeš mít krásný život, založit rodinu, začít úplně znovu. Já už ne. Nech, aby zabil mne."
"To nedovolím!" zakřičel odhodlaně Thomas.
Jeho otec se ušklíbl: "Jak dojemné. Mohl bych teď zabít tebe, a až pak tvoji matku, ale protože jsi mi tolik podobný, tebe nechám žít. Matka ti chybět nebude, pochybuju, že se o tebe nějak zvlášť starala."
"Rozhodně víc než ty!" zařval na něj Thomas.
"Spratku, nevíš jak se mluví s otcem?" Pozvedl ruku a vší silou Thomase udeřil.
"To ne!" Claire popadla nůž, který Thomasův otec mezitím přestal tak pevně svírat a zabořila mu ho do břicha. Vytřeštil oči a sklopil pohled na ránu, ze které se proudem valila krev. Vytáhl nůž a klesl na kolena.
Claire se třásla a snažila se pochopit, co právě udělala. Němě se otočila na svého syna a v tom jí bratr nůž vrazil do zad. Pak zemřel.
"Ne!" Thomas se k ní rozběhl a zachytil ji, když padala.
"Prosím tě ne, neumírej!"
Pohlédla na něj s očima plnýma slz.
"Odpusť mi, synu. Odpusť mi to, jak jsem se k tobě chovala. Odpusť mi to, že jsem tě nenáviděla. Myslela jsem, že jsi stejný jako on. To ale nejsi. Jsi jiný, jsi daleko lepší. Jsi.." Bolestivě se nadechla.
"Nemluv mami, uklidni se, bude to v pořádku," utěšoval ji Thomas.
Claire zavrtěla hlavou.
"Musíš to vědět synu. Myslela jsem si, že tě nenávidím. Ale nebyla to pravda. Milovala jsem tě a miluji tě. Odpusť mi prosím. Kdybych měla víc času, snažila bych se všechno odčinit, i když vím, že dětství jsem ti zkazila. Omlouvám se ti z celého srdce, prosím, odpusť mi.." Rozbrečela se.
"Miluji tě mami," objal ji Thomas a Claire vydechla naposledy.
"Neee, neee, prosím," vzlykal Thomas a obraz se rozplynul.
Stanula jsem vedle současného Thomase, který byl ale navlas stejný jako ten z minulosti.
"Co se stalo pak?" zeptala jsem se.
"Pohřbil jsem matku.. i otce. I když jsem ho nenáviděl za to, jaký byl a co udělal, nemohl jsem ho tam jen tak nechat ležet. Pak jsem utekl pryč a zamiloval se do jedné vesničanky. Vzali jsme se a za rok jsme čekali dítě. Byl jsem šťastný a nesmírně jsem se na něj těšil, ale pak někdo objevil ty těla a všechno se svedlo na mě. Matčin bratr se na ni šel podívat, jak se jí daří a uviděl mě, zrovna když jsem ji nepozorovaně zezadu zabil. Řekli, že jsem se dozvěděl, že mě matka nenávidí, a že jsem se chtěl pomstít. Svého otce jsem pak zabil, protože byl svědkem vraždy mé matky." Povzdechl si.
"Moje žena mi nevěřila a bála se mě. Její rodina mě vyhnala a já pak spáchal sebevraždu, protože jsem všechnu tu křivdu nemohl snést."
"Je mi to.. je mi to všechno strašně líto," hlesla jsem. " Ale ty jsi teď.. co jsi?"
"Jsem duch. Vrátil jsem se na tohle strašné místo, kde se stalo tolik zla, abych ti to ukázal a tvůj úkol je jediný. Řekni to svému otci. Když se pravdu nemohl dozvědět můj syn, ať se ji dozví aspoň můj vnuk. A samozřejmě ji teď víš ty," usmál se na mě.
"Proč jsi ji neukázal tátovi? Nebo už dědovi?"
"Říkal jsem ti, že ty jediná jsi přišla. Když jsem se tenkrát pokoušel kontaktovat je, nepřišli. Ani tvůj děda, ani tvůj otec. Řekni mu to prosím, řekni mu, že jeho děda nebyl vrah, jak mu jistě řekl jeho otec. Prosím."
"Řeknu," přikývla jsem přiškrceným hlasem.
Pak Thomas zmizel.

Tátovi jsem to řekla. A on mi uvěřil. Nevím jak to, možná to byla skutečnost, že jsem o téhle události nic nevěděla, dokud mi ji neukázal Thomas. Teď může žít s vědomím, že jeho dědeček nebyl vrah.