Půlnoční trest

Anotace: K úspěšnému novináři se vloupe do domu tajemná osoba, která jej podle všeho zná. Aniž by o sobě kdykoliv zveřejnil jen jedinou věc, tenhle muž o něm ví vše. A v žádném případě to není jeho obdivovatel...

„Takže.“ opakoval znovu Ondřej a dával si pozor, aby každé jednotlivé slovo, které vysloví, vyznělo naprosto sebevědomě. Doufal, že se v jeho hlase nepromítá naprostá nejistota, jež se usídlila v jeho útrobách. Tolik se soustředil na výslovnost, že zapomněl pokračovat ve větě. Ovzduší se tedy naplnilo velmi trapným tichem, které narušoval jen hluk projíždějících aut dole na ulici.
„Takže... co?“ Pronesl výsměšně muž, který seděl ve stínu naproti Ondřejovi. Židli si umístil přesně tak, aby Ondřej nedostal sebemenší příležitost zahlédnout byť jen kousíček jeho tváře. To na Ondřeje působilo snad ze všeho nejhrůzněji.
„Takže: Jak ses sem dostal?“
„Nejspíš je to již potřetí, co ti opakuji, že jsem přišel dveřmi. Stejně jako ty.“ Mužův hlas byl až nezvykle hluboký, zarýval se Ondřejovi hluboko do hlavy a fungoval jako perfektní prostředek k nahlodání již tak velmi chatrného sebeovládání, jež Ondřejovi zbývalo.
„Jenže já,“ namítl Ondřej, „mám svoje klíče. A velmi silně pochybuji o tom, že bys mohl mít klíč od všech tří zámků, které u vchodových dveří mám.“
„V pořádku, máš pravdu. Ale kdo tvrdí, že já potřebuji klíč, abych si odemknul?“ Muž tuto otázku vyslovil tak jemným hlasem, až Ondřeje velmi nepříjemně zamrazilo.
Dveře jeho domu byly opatřeny těmi nejbezpečnějšími zámky, které dokázal sehnat. Nevěřil tomu, že by byl někdo schopný tři naprosto rozdílné zámky jen tak jednoduše odemknout bez klíče. A co se klíčů týče, všechny tři měl Ondřej Eisberg stále u sebe. Navíc – pokud by si dokázal připustit, že tady ten bůhvíkdo nějak vypáčil jeho dveře tak, aby to nikdo neslyšel – by se musel spustit alarm, samozřejmě špičkový, který reaguje na vchod jakékoliv osoby, která nezadá bezpečnostní kód do třiceti vteřin. Pokud je odpojen, automaticky je to považováno za neoprávněné vniknutí a je okamžitě kontaktována policejní ústředna. V podstatě neexistoval způsob, jak se násilně dostat dovnitř, aniž by byl spuštěn poplach.
Všechno tohle si Ondřej sice stále dokola opakoval, avšak uplynulo již nejméně deset minut a po jakékoliv policejní aktivitě nebylo ani vidu ani slechu. Vše nasvědčuje tomu, uvažoval, že nebylo porušeno žádné bezpečnostní opatření - a přesto tu v jednu hodinu po půlnoci sedí zcela cizí muž, vystupující tak elegantně, jak jen to v této situaci jde.
Ondřej byl tím zmatenější, čím více se pokoušel vše si nějak racionálně vysvětlit. Nemohl nalézt způsob, jakým se dalo do jeho domu dostat, aniž by se o tom někdo dozvěděl.
„Vypadá to, že mi nechceš moc věřit,“ zašeptal pobaveně muž a dle pohybu v temnotě to vypadalo, že vstal ze židle. „Není důvod se o nic strachovat – kdybych tě chtěl zabít, už bys to měl dávno za sebou a já bych měl konečně klid. Ale tak jednoduše tě odejít nenechám.“
„Ty mě nenecháš?!“ Ondřej téměř vykřikl, protože když slyšel mluvit o svém zavraždění, zapomněl na veškerý strach, na všechnu úzkost osidlující jeho srdce a dal průchod hněvu, který až dosud neměl příležitost vyjít na povrch.
„Jak ubohé...“ reagoval tajemný muž, „každý člověk na světě se stále jen bojí o svůj život – jako by to bylo něco výjimečného. Možná to uslyšíš velmi nerad, ale musím ti říct, že lidský život má snad nejmenší cenu ze všeho na světě. Lidí je mnoho.“
„Co prosím?“ nechápal Ondřej.
„Neočekávám, že to kdy pochopíš. Jde jen o to, že se o sebe lidé stále bojí. Určili si vraždu jako ten nejhorší zločin – ale copak neprokazuješ světu laskavost, když oprostíš zemi o jednoho z těch tvorů, kteří ustavičně jen ničí a zanechanou spoušť ignorují, jako by to bylo něco, s čím se musí počítat. Něco, co lze omluvit?“
„A jak tyto bláboly souvisí se mnou?“ tázal se Ondřej, jehož strach již dávno vyprchal a nahradila jej čistá nenávist k muži, který jej nejdříve vyděsí k smrti a následně se začne vybarvovat jako nějaký radikální environmentalista.
„Mnohem víc, než si dokážeš připustit. Jsi snad člověk, že ano? Tedy alespoň z části, pochopitelně.“
„Co to má znamenat? Na tohle opravdu nemám náladu. Co kdybys teď odešel, stejnou cestou, jakou ses sem vloupal, oba zapomeneme na to, co se stalo. Policii řeknu, že jsem tě stejně pořádně neviděl, takže po tobě nepůjdou. Ok?“
„Zajímavé. Nejdříve by jsi chtěl na vše zapomínat – a hned vzápětí na mě upozorňovat Policii. Neříká se tomuhle protimluva? Něco slíbíš, vzápětí to vyvrátíš. Poměrně nepříjemná vlastnost, zvlášť pokud člověk dělá redaktora nejprodávanějších novin.“
Dle tichounkého zavrzání židle Ondřej odhadl, že se muž posadil zpět na židli. To jej ale trápilo mnohem méně než právě pronesená slova. Takže ten chlap ví, kde dělám. Nejspíš si přišel postěžovat na něco, co jsem někdy napsal. A nejspíš taky bude chtít, abych to veřejně odvolal nebo tak... a na to nemám náladu.
Ve svých úvahách byl méně opatrný, než si dokázal připustit. Z jeho mysli se vytrácel přirozený respekt z muže, který se nějakým zázračným způsobem dostal až do jeho vlastní ložnice a místo toho k němu počal pociťovat nenávist, pramenící z předchozích zkušeností s jemu podobnými lidmi.
„Ok, takže co chceš? Peníze? Veřejnou omluvu? Něco víc? Já už si nemůžu pomoct, ale tohle vše mi přijde směšné – někdo si musí pořád stěžovat na to, že dělám svoji práci nejlíp, jak umím. Prostě se snažím, to je všechno. Není v tom nic osobního – omlouvám se, pokud jsem napsal něco špatnýho o tvé oblíbené pornohvězdě, ale tak to už prostě chodí,“ přednesl Ondřej do temnoty svůj názor na celou věc, aniž by si uvědomoval, s jakou arogancí vystupuje. Choval se stejně, jako vždy jindy – neobvyklost situace na něj již dávno nepůsobila tak, jak by měla.
Z temnoty se ale ozvalo pouze něco, co velmi připomínalo potlačovaný smích. Ať už přišel onen muž kvůli čemukoliv, Ondřejova slova jej pobavila.
„Jak má člověk chápat tvoje slova, Eisbergu? Nebylo zrovna jednoduché dostat se k tobě – normálně by prý nikoho nenechali. Tolik se snažím – a ty mě začneš přirovnávat k lidem obdivujícím se pornoherečkám? Dost lidí by to považovalo za velmi vážnou urážku. Ale neboj, já tě znám moc dobře na to, abys mě dokázal naštvat takhle jednoduchým způsobem. Teď už o tobě vím všechno. Asi se budeš muset více snažit.“
O co mu sakra jde? ptal se Ondřej sám sebe. Nedokázal si vzpomenout na nic, co by mu pomohlo určit totožnost tohoto chlapa. A co bylo horší, začínal znít jako solidní pomatenec – a s těmi se nedá příliš diskutovat. Nadto – za posledních několik měsíců se přece nestalo nic, co by jej mohlo uvést do nebezpečí. A tenhle týpek vypadal, že to myslí hodně vážně.
„Jedna věc je dělat svou práci pořádně,“ šeptal muž, „a druhá věc je ničit u toho životy ostatních lidí. Snad mi nebudeš tvrdit, že je normální psát o někom stále jen a jen lži? To nemáš žádný smysl pro čest? Moc dobře víš, jaké problémy z toho ti lidé mají. Zamyslel ses někdy nad tím, jaké to je, ocitnout se v jejich roli? Probouzet se každé ráno s tím, že netušíš, co by o tobě mohli dneska v bulváru napsat? I kdyby každý z nich žil sebelepší život, ty tu stále budeš – sledujíc každý jejich krok a čekajíc na nějaké malinké zaváhání, z něhož bys pomocí svojí nadměrně vyvinuté fantazie mohl udělat skandál. Nebo nemám pravdu?“
Částečně pravdu měl, to bylo Ondřejovi více než jasné. Párkrát se už zamýšlel nad tím, že to občas přehání, ale takové myšlenky vždy spolehlivě zahnala vidina úspěchu. Chtěl být vždy někým důležitým, významným, někým, kdo dokáže ovlivňovat životy jiných lidí, protože jen to prokáže, jak mocný je člověk. A také peníze, samozřejmě. Moc a peníze mu zatemňovaly mysl, což si často uvědomoval až příliš dobře na to, aby si dokázal připustit jakékoliv možné pochybení ze svojí strany. Byl bezohledný, to ano – ale pokud chce člověk dosáhnout vrcholu jako první, nesmí se bát stoupnout někomu pod sebou na hlavu.
Navíc začínal být přesvědčený o tom, že k vrcholu blíží. Získal několik menších ocenění, ale co bylo důležitější – stal se nejvýznamnějším novinářem v Česku. Vzhledem k tomu, že se opravdu pohyboval na pomezí bulváru a seriózního tisku, to byl obrovský úspěch. Projevily o něj zájem snad všechny deníky, časopisy, internetové magazíny a dokonce i televizní stanice. Stal se téměř fenoménem – a to vše aniž by veřejnost poznala jeho obličej. Dokonalost sama.
Přes obrovský úspěch si zachoval téměř kompletní nedotknutelnost. Až do dnešního večera byl přesvědčen o tom, že nikdo nikdy nezjistí, kde bydlí. Vše měl několikrát pojištěné. A přesto – s ohledem na události dnešního večera – nebyl dostatečně opatrný.
Jenže jsou to právě chyby, z nichž se člověk nejvíce naučí. Proto Ondřej ani nyní nepochyboval, že jeho důvtip a prohnanost jej dostanou velmi lehce i z této zdánlivě zapeklité situace.
„Jsem prostě novinář. Musím psát, co lidi zajímá. Jinak by to nečetli.“ Snažil se o sarkastickou odpověď, ale atmosféra v místnosti jako by všechen sarkasmus pohltila a věta tak vyzněla spíš nejistě.
„Novinář...“ pousmál se ve stínu nezvaný návštěvník, „musím ti opravdu vysvětlovat, že novinář má lidem poskytovat informace – a ne je dezinformovat, jak jen může? Zamýšlel ses někdy nad tím, kolik z toho, co napíšeš, je pravda?“
„Někdy i víc než polovina,“ usmál se pro změnu Ondřej.
„Nenacházíš se v situaci, abys mohl vtipkovat,“ ozval se mužův ledový hlas, „neboť pokud si myslíš, že je tohle vše jenom nějaká hra, potom se velmi šeredně mýlíš. Nastal čas, aby sis uvědomil, co vše jsi provedl.“
„Co po mně sakra chceš!?“ Ztratil nad sebou kontrolu Ondřej. Vymrštil se ze židle. „Co tady vůbec děláš?!“ Zapomněl na všechna nebezpečí, jež na něj mohou ve stínu čekat, ignoroval pistoli, kterou před chvílí dostal do zátylku a rozběhl se tam, odkud vycházel mužův hlas. Byl pevně rozhodnut vše ukončit. Trvalo mu téměř dvě vteřiny, než se dostal na opačný konec místnosti – a nyní, když už mu nesvítilo světlo do očí, mohl spatřit, že židle, k níž tak rozzuřeně přispěchal, je zcela prázdná. Nechápavě hleděl na její opěradlo, jako by se na něm měl nacházet nějaký vzkaz. Na opěradle však nebylo nic. On však stále zíral - snažil se z onoho kusu dřeva vyčíst nějaké vysvětlení.
Místo toho jej však něco udeřilo do hlavy. Ještě než zcela ztratil vědomí, poznal, že musel dostat stejnou zbraní na stejné místo. Byl již v bezvědomí, když jeho hlava narazila na židli a vlasy mu začala smáčet krev.

Když se probudil z bezvědomí, první, čeho si všimnul, bylo světlo pražící mu z několika centimetrů přímo do očí – proto je raději opět zavřel. Chvíli si nedokázal urovnat, co se děje. Byl přivázaný k židli – tak pevně, že se nemohl pohnout ani o centimetr. I přes pevně zavřená víčka mu ostré světlo pronikalo až hluboko do hlavy. Snažil se odvrátit hlavu, ale ani to nebylo možné. Zoufale sebou třásl, aniž by tím čehokoliv docílil.
Najednou se někde vpravo za ním ozvaly nějaké zvuky. Nebo to bylo vlevo? Sám nevěděl. Ale měl strach. Vzpomněl si. Do jeho domu se dostal někdo, kdo by tu neměl být. Ten muž, ano. Omráčil ho, když se k němu pokusil dostat. Nyní si již pamatoval vše zcela přesně. Jenom nevěděl, jak se mu mohl muž dostat za záda. Musí být hodně mrštný, pomyslel si.
Zvuky za jeho zády neutichaly, ale běhal mu z nich mráz po zádech. Netušil, co se za ním děje, ale byl si jistý, že to není nic dobrého. Až doposud nepoznal, jak nepříjemné to je, když je člověk naprosto bezmocný. Tak se totiž nikdy nemohl cítit. Vždy dostal vše, co se mu zachtělo...
Již odmala se měl mnohem lépe než drtivá většina ostatních dětí. Jeho rodiče mu podřizovali téměř vše. Jeho matka věřila, že jen takhle mu může zajistit spokojený život. Jeho otec byl věčně v práci a tak neměl čas starat se o chod domácnosti ani o to, co se v jeho rodině děje. Věděl jen, že jeho manželka je spokojená – a podle všeho i jeho jediný syn. Nebyl důvod ke starostem.
Krom toho všeho byl Ondřej i velmi chytrý, ve škole se mu dařilo. Měl i úspěchy u děvčat, přestože nebyl nijak výrazně krásný. Již od dětství nosil nakrátko střižené vlasy, o jejichž úpravu se nikdy zvlášť nezajímal. Modré oči prohrávaly na plné čáře souboj s hustým obočím o nejvýraznější rys obličeje. Tvář samotnou měl trošku kulatou – a krk neměl téměř žádný. Nemohl se považovat za krasavce, ale neměl ani důvod být ze svého vzhledu nešťastný.
V jeho hlavě se skrýval obrovský potenciál – a Ondřej časem zjistil, jak jej beze zbytku využít. Měl za sebou skvělá léta, během nichž zažil nespočet úspěchů, a také si dokázal vytvořit odstup od lidí – aby nehrozilo, že mu někdo bude stát v cestě za úspěchem.
Lidi si rozdělil na dvě skupiny: na ty, co mu mohou být užiteční, a na ty, co mu nemohou být užiteční. Nepotřeboval vědět, co jsou zač, stačilo mu, že jej mohou postrčit o kousek výš k vytouženému vrcholu. Ondřej nad tím nikdy neuvažoval jako nad něčím špatným, byl pouze přesvědčen o tom, že objevil geniální systém skrývající přímou cestu k úspěchu.
A jak teď zjišťoval, někde učinil chybu. Nejspíš zapomněl na to, že lidé jsou lidé, ne jen příčky žebříku, který směřuje vzhůru. Čím dál tím více opravdu vnímal lidi jen jako nezbytné věci k jeho postupu. Zapomněl, že bez lidí není kam postupovat. Pokud nejsou lidé, není úspěch.
Ondřej teď ale přemýšlel mnohem víc nad tím, jak se dostat z tohoto zajetí, než nad nějakou morální podstatou jeho předchozích činů. Situace to pro něj byla velmi nemilá – nemohl se hnout, za jeho zády se dělo bůhvíco a navíc ani přesně nevěděl, kde se nachází. Kvůli světlu nebyl schopen ani otevřít oči, natož se nějak zorientovat.
„Oukej,“ pronesl, „plán mi moc nevyšel. Ale nemůžeš mi aspoň dopřát trošku volnosti? To světlo mi za chvíli vypálí díru do mozku...“
„Volnosti? Mám pocit, že té jsi zneužil již dost. Musíš si taky zkusit, jaké to je být pod něčí naprostou kontrolou – zatím jsi nedostal příležitost ukázat svoje schopnosti v krizových situacích. Teď přichází tvoje velká chvíle.“
Zvuky za Ondřejovými zády utichly a – nic se nedělo. Onen muž – ať již dělal cokoliv – všeho nechal. Ondřej z toho neměl příliš dobrý pocit – seděl přivázaný k židli, nic neviděl a v místnosti bylo navíc dokonalé ticho: slyšel jen svůj vlastní dech a tlukot srdce. Musel být úplně sám, jinak by muže v takovém tichu jistě slyšel přinejmenším dýchat. Na druhou stranu – kdyby muž odešel, nemohl by to zvládnout dost potichu na to, aby Ondřej nic nezaregistroval. Z uvažování vytrhla Ondřeje až něčí ruka, která mu spočinula na rameni. Nedokázal zadržet výkřik překvapení.
„Ale no tak,“ ozýval se šepot těsně vedle jeho ucha, „nemá smysl se bát – nebudu dělat nic, co by se mi nelíbilo,“ dořekl muž větu a ledově se uchechtl.
Ondřej neměl odvahu cokoliv říci – připadal si snad jako dravec chycený do pasti, čekající na ránu z milosti. Strach, který se před několika minutami zcela vytratil, se nyní vrátil mnohem mocnější a celého jej pohltil. Nevěděl, co se bude dít. Chtělo se mu brečet a žadonit o milost. I v těchto chvílích naprostého zoufalství jej napadlo, jak je možné, že tak náhle ztratil veškerou odvahu, umíněnost a dokonce i sebevědomí, když měl ještě před chvílí všeho nadmíru.
Oči měl stále pevně zavřené – jenže teď to už nebylo jen kvůli ostrému světlu, ale mnohem více ze strachu, co by mohl spatřit, kdyby je otevřel. Seděl proto přivázaný k židli, všechny svaly na těle mu cukaly - přestože se je snažil ovládnout, jak nejlépe mohl – a on pln strachu čekal, co přijde v následujících okamžicích.
Najednou uslyšel přímo vedle svého ucha stříhající nůžky. Několik okamžiků byl přesvědčen o tom, že právě přichází o svůj boltec, jímž ono stříhání tak jasně slyší. Místo toho se ale ozvalo pouze rozhořčené zamlaskání.
„Takže Ondra se nám bojí o ouško?“ pronášel nesnesitelně chladnokrevně muž, jehož Ondřej považoval s každou přibývající vteřinou stále více za psychopata. Jako odpověď na tuto úvahu se místností rozlehl nucený smích. „Proč myslíš, že bych ti měl stříhat ucho? Nemělo by to smysl. Což se ale nedá říci o případné amputaci rukou. Nebo očí. Říká se vůbec amputovat oči? To asi těžko, co? Ty to víš mnohem líp než já.“ Ať už to byl kdokoliv, nejspíš se začínal velmi dobře bavit. „Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že lidský život nemá v podstatě žádnou cenu? Lhal jsem. Měl jsem totiž říct, že život lidí, jako jsi ty, nemá cenu. Moje rodina měla obrovskou cenu. To je teď ale jedno. Teď už ano.“
„Tak co ode...“ chtěl se Ondřej – poněkolikáté – zeptat, ale v půli věty jej přerušilo pípnutí mikrovlnné trouby. On si snad něco ohřívá.
„Výborně – večeře je hotová. A ty si teď raději chvilinku odpočiň.“ Ještě než Ondřej stihl jakkoliv zaprotestovat nebo se zeptat, co je myšleno tím odpočiň, nějaký ostrý předmět mu dopadl na zátylek. Poslední, co vnímal, byla jen ostrá bolest vystřelující až hluboko do mozku. Potom přišla znovu tma.

Ondřeje probudil závan chladného vzduchu spolu s pocitem, že mu každou chvílí praskne hlava. Netušil, jak dlouho byl mimo, ale věděl, že je někde jinde než na židli v pokoji. Vlastně byl jinde, než ve svém domě. Někde venku. Vzápětí jej napadlo otevřít oči – vše nasvědčovalo tomu, že ostré světlo lampy je dávno pryč. Byl to trošku větší problém, než si původně uvědomoval – víčka měl vinou jejich ustavičného pevného zavření a také krve z hlavy takřka slepená, a i když se mu nakonec podařilo oddělit je od sebe, viděl pouze rozmazaně. Několik vteřin mu tedy zabralo pomrkávání – a když posléze konečně dokázal rozeznat, co vidí, zatajil se mu dech a sevřely útroby. Celého jej prostoupila panika a on jí v tom ani v nejmenším nedokázal bránit. Visel zavěšen hlavou dolů a pod ním se rozprostírala nejméně dvacetimetrová hlubina. Zíral dolů na temnou ulici, na níž nebyla ani noha. Osvětlena byla pouze několika málo pouličními lampami. Nad jejich slabým světlem temnota suverénně vítězila.
Srdce mu bušilo tak prudce, že cítil snad všechny tepny ve svém těle – navíc měl pocit, že mu každou chvílí praskne hlava. Dokázal si představit, jak komicky rudý musí teď v obličeji být – hned v zápětí ale tuto myšlenku zahnal: jednak proto, že byla taková tma, v níž by zarudlost nemohla být rozeznat, jednak proto, že barva obličeje mu přišla mnohem méně důležitá než fakt, že visí svázáný ve výšce, jež by při případném pádu nemohla neznamenat smrt.
Vystrašeně se rozhlížel kolem sebe, snažíce se pohledem zachytit čehokoliv, co by mu mohlo pomoci z této strašlivé pozice. Vinou prudkého větru, stresu a také potu, jenž mu začal stékat přímo do očí, mu notnou chvíli trvalo, než rozeznal obrovský podsvícený nápis, nacházející se několik metrů vpravo pod ním. Označoval budovu, z jejíhož okna – nebo snad balkónu – visel. Přes všechnu snahu dokázal přečíst pouze polovinu nápisu, slovo Hotel.
„Tak jak se teď cítíš?“ ozval se odněkud ze shora až příliš povědomý hlas. Ondřej neviděl důvod jakkoliv reagovat, mnohem větší potíže měl se zpracováním toku všech myšlenek, vířících v jeho hlavě.
„Asi skvěle – troška adrenalinu nikdy neuškodí. Dokonce to odsud vypadá, že si to tam náramně užíváš,“ hlas se odmlčel, nejspíše očekávaje nějakou reakci na jeho slova. Ničeho se však nedočkal.
Ondřej se stále potýkal se svojí vlastní hlavou, kterou až příliš zaměstnávaly pokusy o pochopení současné situace. Ze zamyšlení jej ale nečekaně vytrhlo náhlé škubnutí provazu, na němž visel, a následný pád o několik centimetrů níž doprovázený plynulým zhoupnutím do strany. Ondřej byl v šoku. Vše kolem sebe najednou vnímal zostřeně – slyšel každé napnutí provazu, plápolání jeho vlastního pyžama, jež měl stále oblečené a hlavně chechot, ozývající se pár metrů nad ním. Připadalo mu, že právě přežil vlastní smrt.
Když se alespoň trošku vzpamatoval, pocítil teplo rozlévající se mu po hrudi. Chvíli se obával, že je to snad krev, ale posléze si uvědomil, že obrovský strach ze smrti měl za následek to, že se prostě pomočil. A jeho moč mu teď stékala po celém těle včetně obličeje. Naštěstí se mu podařilo alespoň částečně se předklonit a tak mu tekutina nestékala přímo na obličej, ale protékala vlasy a zkapávala mu z temene hlavy někam do hlubin, které ho nyní zajímaly mnohem méně než před několika okamžiky.
Představa, že je celý od vlastní moči, v něm vyvolala nutkání zvracet. Když si ale uvědomil, co vše by to v této poloze znamenalo, vynaložil veškeré úsilí, aby tomu zabránil.
Až po chvíli začal opět vnímat dávivý smích, přicházející z balkónu, na který teď trošku viděl a z něhož visel. Původce smíchu ale ve svém zorném poli hledal marně.
„Vypadá to, žes měl menší nehodu, chlapečku,“ ozvalo se odkudsi z balkónu, „nemám dojít pro plínky? Možná by se ti hodily! Ale jak tak vidím, je na to asi dost pozdě. No, to nevadí. Třeba bys měl začít trénovat svoji odvahu, teda pokud to jde. Protože máme ještě dost pokusů, jak zjistit, jestli jsi připraven umřít.“
„CO PO MNĚ KURVA CHCEŠ!?“ zmobilizoval Ondřej veškeré síly, aby mohl vychrlit tuto otázku. Toho večera již po několikáté.
„Co chci já po tobě? Možná pravdu. Možná si prostě snažím trošku pohrát. Nebo se třeba jednoduše mstím. To nejspíš. Prostě se mstím.
Ondřej nepochopil, o čem jeho trýznitel – a dost možná budoucí vrah - blábolí. Nyní si však byl téměř jist tím, že se jedná o naprostého psychopata. Velmi dobře také věděl, že mu dochází síly a že bude hodně těžké vyváznout odsud se zdravou kůží. Odevzdaně zaklonil hlavu. Během chvilky rozeznal na rtech chuť moči, která skapávala ze šatů. Bylo mu to jedno.

Posledních několik minut se neozval. Nechal jej tu volně viset a nic neříkal, neřval a ani se nesmál. Nejspíš se mě snaží vycukat, pomyslel si Ondřej.
Z ničeho nic se snesl o několik centimetrů níž a poté opět zůstal viset. Takže zbývaly tři provazy. Když se totiž Ondřej nakláněl, aby viděl na původce hlasu, všiml si, že je k zábradlí balkónu připoután čtyřmi provazy – pátý byl v tu chvíli již přeřezán. Byly systematicky uvázány tak, aby byl vždy následující závěs o něco delší než ten předchozí – poté již stačilo jen přeříznout nejkratší provaz a došlo k velmi krátkému pádu zavěšeného tělesa – jímž byl on. Jednoduché, ale velmi důmyslné.
„Tak co, zase sis svlažil tělo?“ zněl teď hlas muže z o něco málo větší výšky. Když se ani tentokrát nedočkal reakce, pokračoval v monologu. „Vždycky jsem si říkal, jaké to musí být přežít svoji vlastní smrt. No a teď to je tady – dokonce to proběhlo už dvakrát. Je to celkem zajímavý pocit, nebo ne?“ Ondřej se k vlastní nelibosti přistihl, že se svým trýznitelem souhlasí – již podruhé toho večera se loučil se životem – ale stále byl naživu.
„S tebou si moc nepovykládám. Člověk by až váhal, jestli je to pořád ten výřečný žurnalista, sbírající jedno ocenění za druhým? Nebo snad nejsi schopný vyjadřovat se jinak než na papír? Máš pravdu,“ přitakal muž, nevšímaje si faktu, že Ondřej neřekl ani slovo, „to by k tobě vlastně celkem sedělo..“
„Takže to ti vadí?! Že dobře píšu!?“ rozhodl se reagovat Ondřej.
„NE! Mně vadí, že moje rodina je kvůli tobě mrtvá!“
„O čem to doprdele mluvíš?!“
„O tomhle!“ Zakřičel zvrchu tajmený neznámý a o sekundu později proletěl kolem Ondřejovy hlavy nějaký předmět. Stačil mu jen letmý pohled a poznal, že se jedná o jeho poznámkový blok, bez kterého nikdy neodešel z domu a v němž se nalézaly jeho nejtajnější poznámky a nejcennější poznatky.
„Kdes to sakra...!?“
V polovině věty ale Ondřeje přerušil dobře známý pád, jehož se zalekl stejně jako obou předchozích.

Ticho. Téměř dokonalé ticho narušované pouze projíždějícími vozy kdesi dole. Ondřej si začal uvědomovat, že je mu dost zima. Byla koneckonců půlka prosince. Nahoře nad ním se nic nedělo. Pouze skřípání provazu.
Od smrti dělila Ondřeje – pokud tedy dobře počítal – nyní pouze dvě říznutí nožem do provazů. Byl teď už natolik vyčerpaný, že chvílemi omdléval, a proto ani nebyl schopen uvědomovat si plně nebezpečí, které mu hrozí a které se každým okamžikem zvětšuje. Nohy, za které visel, už dávno necítil. Nevěděl, jestli je vůbec ještě má.
Pomočený, promrzlý, zmlácený a v naprostém šoku tu visel uprostřed noci několik desítek metrů nad zemí a – což bylo prakticky nejhorší – netušil proč. Nebo možná spíš podvědomě nechtěl tušit. Asi dávno mu bylo jasné, že tohle vše má co do činění s jeho veleúspěšnou novinářskou kariérou.
Snad ještě nikdy v životě nepoznal, jaké to je být zcela bezmocný. Dnes večer, v tento okamžik, se dal Ondřej Eisberg považovat za ztělesnění bezmoci. Byl zcela odkázán na počínání člověka, který očividně neměl žádný zájem o to, aby Ondřej vše v pořádku přečkal. K absolutní rezignaci mu chyběla už pouze jedna věc – pláč.
A tak se rozplakal.

Ať už byl jeho krutým trýznitelem kdokoliv, na Ondřejovo vzlykání reagoval velmi nadšeně. Smích přecházel v řehot a ten se rozléhal po celém okolí. Tyto skřeky, které začínaly mít k lidským velmi daleko, přehlušili i nenápadný zvuk nože řezajícího do lana. Ondřej se však o lano přestal starat, přestože na něm závisel jeho život. Zvuky, které ze sebe vydávala osoba kdesi vysoko nad ním jej přiváděly k šílenství. Braly mu i poslední zbytky vůle žít a nutily jej přát si zemřít.
Bylo to, jako by muž na balkónu hotelu vysával z Ondřeje veškerou životní energii a svým smíchem dával najevo svoji naprostou převahu. Svoje blížící se vítězství. Svůj triumf.
Ondřejův konec.
Po přeřezání provazu se Ondřej snesl o něco blíže k zemi, podobně jako třikrát předtím. Tentokrát to byl však delší úsek. Když se lano zaseklo, velmi hlasitě mu ruplo v noze – nebo možná v obou, to nedokázal posoudit – a vzápětí mu celým tělem projela bolest, naprosto nesrovnatelná s čímkoliv, co kdy předtím zažil. Jeho dětský vzlykot vystřídal výkřik bolesti, který musel být slyšet na kilometry daleko.
I když byla bolest téměř nesnesitelná, jako by Ondřeje naplnila čerstvou dávkou vůle a síly. Najednou si byl jistý, že se mu podaří přežít. A až se odsud dostane, pěkně si toho hajzla podá. A potom, až toho šmejda bude držet za límec, až bude celý od krve, až ho bude prosit o smrt, tak mu-
Ondřejovy myšlenky na pomstu vystřídala úvaha, jak dlouho bude padat; sevřely se mu útroby, nejspíš se znovu pomočil, možná si i pořádně nadělal do kalhot. Padal do tmy a věděl, že je konec.

Policejní vyšetřovatel Michal Sedmý vystoupil ze služebního auta, které svojí červenou barvou působilo mezi bílozelenými policejními vozy jako vetřelec. Michal si připadal podobně. Byla neděle ráno, spal nejspíš něco kolem dvou tří hodin (jistý si každopádně být nemohl, vzhledem k tomu, co včera všechno vypil), hlava mu třeštila jako by v ní explodovala bomba a k tomu všemu se dva metry od něj nacházelo na zemi něco, co vzdáleně připomínalo několik ledabyle poskládaných částí lidského těla. Přemýšlel, co tu vlastně dělá.
Michalovi stačilo pár vteřin pohledu na zdevastovanou mrtvolu, aby se zbavil několika vzpomínek na včerejší noc, usídlených v jeho žaludku. Raději ani nesledoval, co do perfektně upraveného trávníku tohoto snobského hotelu přidal za ozdoby. Zhluboka se nadechl a slíbil si, že se na mrtvolu bude dívat co nejméně. „Na tohle si fakt nikdy nezvyknu,“ zabrumlal si pro sebe, aniž by tušil, že za ním někdo stojí.
„Myslíš mrtvoly? Tahle je fakt pěkně hnusná, to máš teda pravdu. Naprosto s tebou souhlasím,“ usmíval se muž stojící za ním a ukazoval do trávy někam, kam se Michal odmítal podívat. Možná by musel celý proces zvracení zopakovat.
„Tak co to tam máme?“ Zeptal se a snažil se o to, aby jeho hlas zněl aspoň trošku vyrovnaně.
„Je mrtvej,“ pronesl Michalův kolega s královskou dávkou sarkasmu a ve stejném duchu pokračoval, „bůhví proč, ale podle všeho se rozhodl naučit lítat po cestě z balkónu ve dvanáctým patře. Neúspěšně.“
„Někdy mi musíš vysvětlit, jak dokážeš být takovej hajzl, Ríšo,“ reagoval znaveně Michal a představoval si, jak krásné by muselo být spát ještě teď doma v pokoji. (Ve skutečnosti se probudil na chodbě.) „Máme něco?“ Otázal se a urychleně dodal: „Kromě toho těla.“
„No, to je na tom asi to nejlepší. Nikdo netuší, jak se ten frajer do hotelu dostal. V recepci si ho ten děda nevšiml – ale kdybys toho starouška viděl, tak mu jen těžko budeš věřit, že zrovna nespal. Trošku záhadnější je, že ho nezaregistroval ani nikdo z hostů. Teď před Vánocema jich tady sice není nijak moc, ale pořád dost na to, aby jim nic zajímavějšího neuniklo. Jsme přecejen pořád v Česku.“
„Bohužel,“ pronesl Michal zachmuřeně a pokradmu začal studovat stále odkrytou mrtvolu. Pohled se dal už trošku lépe snést.
„V každém případě se nepozorovaně dostal až do dvanáctýho, tam se nějak zázračně vloupal do pokoje, podle všeho přišel na balkon a skočil. Jenomže ještě předtím k zábradlí dost úchylně přivázal jakýsi lano a jeho druhej konec si navázal k nohám.“
„Takže se šel zabít, ale přivázal se lanem k zábradlí, aby nespadl?“ Bolení hlavy začalo být nesnesitelné. A tohle navíc vypadalo na dokonale nestandartní sebevraždu. Pokud se tedy jednalo o sebevraždu.
„No, tak nějak. Takže nám vyvstává otázka, co se tady v noci stalo.“ Ríša si znuzeně zívl.
„Počkej – a jak se dokázal zabít, když skočil a byl přivázanej k zábradlí pořádným provazem? A jak to, že se nerozmlátil o zeď nebo o jinej balkon?“ Michal si začínal být jistý tím, že se nepodívá domů ani na večeři.
„Jo, tak to nikdo neví. Ale tohle je ta část, která by ukazovala spíš na vraždu než na sebevraždu. Někdo si s ním vyřizuje účty, pověsí ho z balkónu, postupně ho vycuká – a když nedostane, co chce, tak ho prostě pustí. Má to ale pár háčků.“
„A sice?“
„Tenhle chlapec,“ ukázal Ríša směrem k mrtvole, „bydlí asi tři nebo čtyři kiláky odtud. Proč by ho někdo proboha tahal sem, mezi lidi, když by ho mohl oddělat u něj doma?“
„Třeba ho sem prostě nějak vylákali...“ reagoval Michal a litoval, že tu nemá někoho aspoň trošku bystřejšího než Ríše.
„No... a ty, kdybys chtěl zamordovat chlapa – vylákal bys ho sem, na místo plný lidí. A potom ho věšel z balkónu? Aby si toho někdo zespodu všiml a volal okamžitě nám? To mi moc nesedí.“
„Ale pořád to dává smysl víc než představa, že se přivázal k zábradlí, skočil, nerozmlátil se o zeď – a potom ještě silou vůle uřezal lano, na kterým visel.“
„Jak říkám – je to dost debilní. Radši pojď se mnou. A nech si něco v žaludku, ať nedostaneš moc brzo hlad,“ zašklebil se Ríša na Michala.
Bylo něco kolem půl deváté a přestože měla začínat zima, vůbec to tak nevypadalo. Na obloze se nenacházel jediný mráček, slunce se líně zvedalo na obzoru, nefoukal vítr a mohlo být dobrých patnáct stupňů nad nulou. Budova hotelu Riggonio byla nová, půlkruhový půdorys dodával stavbě příjemný nádech kýčovitosti a dvacet pater zaručovalo dostatečnou monumentálnost. Na rozdíl od okolních staveb působila pěkně. Alespoň na Michala. Proto jej trošku mrzelo, že se musí dívat na hromadu masa, která tu včera v noci ještě pochodovala jako člověk. Ještě před chvílí člověk, nyní jen bezcenná hmota.
Kolem těla se již shromáždilo několik lidí z laboratoře a začali zkoumat, co všechno jim mrtvola může říct o způsobu smrti. Přestože jich bylo pět, ani jeden se netvářil příliš spokojeně. Přesněji řečeno: Bylo vidět, že se moc nechytají. Michalovi bylo jasné, že pořádnou chvilku potrvá, než mu něco řeknou. Rozhodl se prozkoumat pokoj, ze kterého tenhle muž skočil. Nebo byl vyhozen.
Hned po vstupu do hlavní haly hotelu Riggonio poznal, že sem by se nejspíš nikdy nepodíval, nebýt mrtvoly venku na chodníku. Vše mu připomnalo záběry z velkorozpočtových amerických filmů – křišťálové lustry, přepychové kožené sedačky, spousta pikolíků v tmavě červených uniformách a naproti vstupním dvěřím obrovský krb. Přestože nebyl Michal zdaleka někým, kdo má cit pro umění, kombinace supermoderního vzhledu budovy zvenku a tohoto uvítání ve stylu dvacátých let dvacátého století mu přišla velmi stylová. Poněkud kýčovité, ale velmi stylové.
Panoval tu velký rozruch. Většina hostů nejspíš nepovažovala sebevraždu jako nejlepší známku kvality hotelu a spěchala odsud pryč. Což bylo další komplikací. Pokud byl v hotelu ubytován někdo, kdo mohl mít s tímto případem něco společného, nebude pro něj příliš těžké se odsud dostat pryč. Michal dobře věděl, že takovou spoustu lidí tu neudrží ani do večera.
Jakmile se nabažil pohledu na přepych, který v životě nepozná, vykročil Michal směrem k výtahům po jeho pravici. Ani jej příliš nepřekvapilo, když spatřil jednoho ze zaměstanců hotelu uvnitř výtahu. Až se na to vykašlu u policajtů, pomyslel si, můžu jít mačkat čudlíkama do výtahu. Super džob.
Uhrovitý mladík, navlečený do stejné uniformy jako zbytek hotelového personálu, se na Michala křečovitě usmíval. Michal se na něj neusmíval vůbec. Řekl pouze „dvanáct“ a víc si jej nevšímal. Neměl v žádném případě náladu na konverzaci, která by měla zpříjemnit všem hostům oněch několik sekund, které musí ve výtahu strávit. Potřeboval hodně přemýšlet.
Dvanácté patro, pokoj 1416. Ani se mu nechtělo přemýšlet nad tím, co vede majitele hotelů – nebo kohokoliv, kdo se o číslování pokojů stará – k tomu, aby snad dvě stovky pokojů, které tu jsou, označovali čtyřcifernými čísly. Obyčejné „jedenáct“ by asi působilo na hosty příliš skromně.
„Tak tady,“ zašeptal si sám pro sebe Michal a zíral při tom na pootevřené dveře, kterými se včera večer nebo dnes ráno dostal dovnitř muž ležící dole na chodníku. Už jimi ale neodešel. Zbývá zjistit proč.
Pokoj byl k Michalovu překvapení naprosto prázdný, dveře na balkón otevřené dokořán. Byla tu pořádná zima. Jako většina – nebo spíše všechny, co zatím viděl –, působil na Michala i tento hotelový pokoj nepopsatelně negativně. Vadilo mu hlavně to, jak je malý. Nebyl to žádný z těch pokojů, které člověk vídá ve filmech a už vůbec nepůsobil tak honosně jako zbytek hotelu. Kdyby se nacházel jinde než v jednom z nejdražších hotelů ve městě, považoval by to za místnůstku na dvě hodinky s lehkou dívkou.
Nezdržoval se vevnitř a přestože se téměř třásl zimou, vyšel na balkón. Pořádně foukal vítr. Když se naklonil přes zábradlí a podíval se dolů, v žaludku se mu nějakým záhadným způsobem začalo svíjet klubko hadů. Několik sekund si byl jistý, že pozvrací všechny ty lidi motající se hluboko pod ním kolem mrtvoly, ale vzápětí se mu podařilo dostat svoje útroby pod kontrolu.
Na tohle neměl nervy. Vlastně ani netušil, co se tu chystá objevit. Kromě provazu přivázaného k zábradlí tu nebylo naprosto nic užitečného pro jeho záměry. A jakkoliv se považoval za všímavého policistu, kus provazu mu toho příliš neříkal. Byl uřezán jen několik centimetrů od místa přivázání k zábradlí. Ten člověk si tedy mohl přijít na balkón, přivázat provaz ke svým nohám a zábradlí, nějak krklomně jej přelézt, potom provaz přeřezat a skočit. Verze sice sedící na všechna dostupná fakta, ale jinak naprosto nesmyslná. Kombinace uvázat-přeřezat by i na toho největšího tupce musela působit trošku nelogicky.
Na další pohled dolů se Michal nezmohl a raději se vydal zpět k výtahu, kde na něj čekal onen úlisný mladík. Michal konverzaci omezil na slovo „přízemí“. Jeho nálada se blížila bodu mrazu.
Před hotelem se situace téměř nezměnila. Několik lidí z laboratoří stále zkoumalo mrtvolu, jen Ríša se přemístil na kapotu jeho auta, kde očividně spokojeně relaxoval. Kromě toho se v bezpečné vzdálenosti od místa činu sjížděly taxíky, které postupně odvážely dokonale namíchnuté hosty hotelu, jež prokázali, že v době úmrtí zesnulého muže byli mimo hotel nebo ve společnosti několika lidí. V hale – a nejspíš i v jednotlivých pokojích – zbývala ale stále spousta lidí. Musí si pospíšit – když ne kvůli nim, tak kvůli sobě určitě.
Ríša na něj začal mávat, aby přišel k němu. To se Michalovi zrovna dvakrát nechtělo, ale přesto ke svému autu vykročil, neboť se začínal silně nudit – a pokud nic jiného, Ríša dokázal vždy nějak zahnat nudu.
„Tak cos našel nahoře?“ Ptal se Ríša jako obvykle velmi optimistickým hlasem. „Nic tam není, že ne?“
„Nic. Aspoň nic, čeho bych si všimnul. Začíná to vypadat dost divně.“ Michal si vytáhl a zapálil cigaretu. Ríša udělal totéž.
„Tohle nás taky jednou zabije,“ poznamenal spíše lakonicky než sarkasticky, načež si labužnicky potáhl z cigarety a kouř vydechl až po několika sekundách. Michal se tomu musel pousmát.
„No, ale ne dřív než tahle práce. A dost možná nás dostane nejdřív ze všeho tenhle případ. Protože já se absolutně nechytám. Naprosto nemám ponětí, proč by se sebevrah vázal k zábradlí a potom se zase odřezal. Je to debilní.“ Do Michalova hlasu se pomalu, ale jistě začal vkrádat tón rezignace.
„Ale... nějak se to vyřeší. Chtěl bych říct, že jsme rozlouskli i tvrdší oříšky, ale to bych asi pořádně lhal. Dneska to bude zajímavý.“
„Hmm. Jak se tady ten frajer vlastně jmenuje? Jmenoval?“ opravil se Michal a doufal, že mu dá Ríša aspoň náznak solidní informace.
„To kdyby někdo věděl. Nemá u sebe žádný doklady, nahoře se nic nenašlo, nikdo tady s ním nemluvil – protože ho nikdo ani neviděl, že jo – a žádným jiným způsobem jsme ho zatím nezvládli identifikovat. Já mu říkám pracovně-“
„Nechci to vědět,“ přerušil raději Ríše Michal, neboť si byl jistý, že by mu ona přezdívka zdaleka nepřišla vtipná.
Ríša, trošku překvapený touhle reakcí, vstal z kapoty červené Octavie a vykročil směrem ke vstupním dveřím hotelu. Přes rameno ještě zavolal, že si jde aspoň koupit noviny, když jinak není co dělat a potom zmizel v útrobách hotelu.

Bylo už po dvanácté a Michal dostal hlad. Aby jej trošku zmírnil, zapálil si další cigaretu. V krabičce jich moc nezbývalo. Jeho myšlenky se po menší odmlce začaly opět stáčet směrem k záhadnému skoku neznámého muže. Michal si byl již téměř jist, že ať už bude chtít nebo ne, případ se uzavře jako obyčejná sebevražda, protože nic jiného by se jim v žádném případě nepodařilo dokázat.
Ze dveří hotelu, spolu s několika turisty, kteří vypadali nadšení a vystrašení zároveň a nedokázali zírat jinam než na skupinu policistů shromážděných kolem mrtvoly, se vyřítil Ríša, nesoucí v rukou několik deníků, zcela nepochybně naprosto zoufale bulvárních.
„Co píšou?“ Zeptal se jej Michal na uvítanou.
„A víš, že toho píšou celkem dost. Hlavně tady toto mi skoro utrhlo koule, jak jsem se lekl. Věřil bys tomu?“ Odpovídal Ríša a tvářil se vystrašeně, což u něj bylo stejně výjimečné jako u Michala smích.
Ten si vzal nabízené noviny a dal se do čtení titulní strany. Obrovský černý nápis, ze kterého téměř skutečně bolely oči, jej informoval o sebevraždě Petra Kolaříka, což byl nejpopulárnější politik z celé republiky, ne-li nejpopulárnější Čech vůbec. Miliony lidí jej zbožňovaly nejen za jeho příjemnou charismatickou tvář a bezkonkurenčně nejprofesionálnější vystupování na veřejnosti, ale i díky jeho soukromému životu. Stal se zakladatelem několika charitativních organizací, působil v reklamách snad proti všemu, co se lidem nelíbilo a navíc se jeho rodina stala jakýmsi prototypem ideální české rodiny. Spolu se svou o dva roky mladší manželkou měl tři děti – syna a dvě dcery. Manželé byli třináct let a vypadalo to, že za těch třináct let na sebe ani jednou nezvýšili hlas. Petr Kolařík byl jednoduše miláčkem Česka, což bylo vzhledem k jeho zaměstnání přinejmenším obdivuhodné.
Teď se zabil a – což bylo dokonale neuvěřitelné – ještě před tím, než ukončil svůj život, zastřelil svoji manželku i všechny tři děti, z nichž nejstarší mělo osm let. Místo prohánění se na svazích jim a sobě v Alpách prohnal hlavou kulku.
Michal zvedl hlavu od novin a věnoval Ríšovi pohled, který by se dal charakterizovat jako ztělesnění šoku. Nejspíš chtěl něco říct, ale během nanosekundy zapomněl, co to bylo. Smrt Petra Kolaříka musela zapůsobit na většinu Čechů stejně, jako by na katolíky zapůsobila smrt papeže. Navíc se nejednalo jen o sebevraždu, ale i o čtyřnásobnou vraždu. Michal by nikdy nevěřil, že po sedmi letech na kriminální policii jej dokáže něco podobného tímto způsobem šokovat. Dokonale zapomněl na to, že několik metrů od něj leží mrtvola, kvůli níž musel brzy ráno přijet. Jen velmi těžko se mu dařilo uspořádat myšlenky.
A vzápětí se dostavila ta nejlogičtější otázka: Proč to udělal? Michal si nedokázal představit, co by mohlo takového muže dovést k tomuhle činu. Klidně mu mohlo prostě rupnout v bedně, jak by asi řekl každý z jeho kolegů, ale to k Petru Kolaříkovi prostě nesedělo.
„Ríšo... proč to udělal?“
„To píšou tady – pokud je to pravda.“
„Nemám už náladu na čtení, řekni mi to,“ pobídl jej Michal a zapálil si další cigaretu.
„Vypadá to, že na něj někdo vyhrabal opravdu moc ošklivou špínu. Podle všeho to nebyl ten svatej človíček, jak si o něm všichni mysleli. Jestli píšou aspoň trošku pravdy, potom se motal v drogovejch kšeftech, byl zapletenej do pár vražd a nejspíš nakradl neuvěřitelnou spoustu peněz. Vypadá to, že tohle všechno vyčmuchal jeden jedinej novinář. A před týdnem ho navíc načapal s nějakou milenkou – a vyfotil. Ty fotky byly včera v novinách – ale nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost. Většina lidí to okamžitě ignorovala jako podvrh. Teď to vypadá, že to podvrh nebyl.
Dost možná se mu to sesypalo všechno naráz – a tak to prostě nevydržel. Je to ale všechno až moc drsný. Vždycky jsem myslel, že takový věci se dějou jenom v Americe.“
„No aspoň v něčem je doháníme,“ ušklíbl se Michal. „Kolařík je tuhej, spolu s ním celá jeho rodina, za kterou by dala půlka státu ruku do ohně. Tohle je hodně velký, a bude to hodně drsný. A ten týpek, co to odhalil – jsem na něj moc zvědavej.“
„To já taky. Ale vypadá to, že se nejdřív budeme muset postarat o tady toho experta,“ připomenul Ríša důvod, proč tu sedí před nóbl hotelem na kapotě auta. Oba muži odhodili cigarety na zem a nedopalky zašlápli. Stejně tak oba doufali, že pro ně někdo bude mít jakékoliv užitečné informace.
Vydali se směrem ke kolegům ohledávajícím tělo.

„Vypadá to, pánové,“ pravil jeden z mužů, kteří se od rána motali kolem těla a který také vypadal jako jejich šéf, „že tady máme poměrně normální sebevraždu. Tady sebevrah se podle všeho přivázal za nohy z balkónu, několik minut visel – a potom se odřezal. Spadl přímo na hlavu, což je příčinou toho ošklivého napořádku tady okolo. V podstatě se nám nepodařilo najít žádné cizí přičinění.“
„V podstatě?“ Zeptal se Michal automaticky.
„No... je tu jeden detail,“ odvětil muž a Michal cítil, jak z něj vyprchává i poslední kapka naděje na snadné uzavření případu. „Pokud se totiž dobře podíváme tady,“ pokračoval ve výkladu a ukazoval na místo, které mohlo být kdysi lidskou šíjí, „můžeme si všimnout výrazného pohmoždění. No a to je právě ta skulinka v mojí teorii sebevraždy. Je tu sice jistá pravděpodobnost, že se šíje mohla pohmoždit při dopadu těla, ale... jak bych to řekl. Pokud tělo padá z takové výšky,“ ukázal směrem nahoru, „může se stát v podstatě cokoliv. Je obtížné odhadnout, co vše bylo poškozeno pádem a co bylo poškozeno někdy předtím.“
„Takže ho mohl někdo majznout zezadu a potom hodit dolů z balkónu,“ skočil muži do řeči Ríša.
„Ano, obávám se, že i to je jedna z možností. Bohužel vám nedokážu se stoprocentní jistotou potvrdit, že se technicky jedná o sebevraždu. Je to pouze velmi pravděpodobné, pokud budeme ignorovat ten podivný tah s lanem.“ Muž se odmlčel. Vypadalo to, že si jich už nevšímá. Po chvíli ticha zvedl hlavu a promluvil k Michalovi a Ríšovi, kteří stáli nehnutě jako u výslechu.
„Asi budete muset vyšetřovat, pánové.“ Touto větou nejspíš reagoval na fakt, že zatímco on se zaobíral mrtvolou, Ríša s Michalem vykuřovali a četli noviny.

Počet lidí, kteří zůstali v hotelové hale, se velmi výrazně snížil. Několik strážníků se stále dohadovalo s velmi bohatě vypadajícími hosty, kteří nedokázali pochopit, že je třeba také trošku vyšetřovat, přestože se vše jeví jako sebevražda.
Mezi těmito několika argumentujícími skupinkami se propletl Michal s Ríšem, aby ještě naposledy důkladně zkontrolovali pokoj 1416. Když mladík ve výtahu spatřil Michala, který si teď navíc vedl posilu, ani se již nepokoušel o cokoliv jako navázání rozhovoru. Michal mu to přičetl k dobru.
Pokoj byl ve stále stejném stavu jako při Michalově předchozí návštěvě: nikde nebylo ani památky po tom, že by se tu včera měla odehrávat jakákoliv dramatická scéna nebo přímo souboj o život. Nikde nebylo nic, čeho by se dokázal sebelepší vyšetřovatel chytit. Vakuum. A taky beznaděj.
Jediný – a to velmi zoufalý – záchytný bod se nacházel na balkónu. K zábradlí tu byl stále ještě přivázán provaz, k němuž se bůhvíproč sebevrah přivázal a později odřízl. Nebo možná k němuž byla oběť přivázána a o něco později odříznuta a tím zavražděna. Ani jedna z možností se Michalovi nezdála příliš pravděpodobná. Složil hlavu do dlaní a s hlasitým povzdechem se naklonil přes zábradlí a zahleděl dolů. A jeho pozornost upoutal onen provaz.
Bylo na něm totiž něco, čemuž předtím nevěnoval žádnou pozornost. Jednalo se o tažné lano, které člověk může najít v podstatě v jakémkoliv autě na světě – ale to nebylo nic důležitého. Zajímavější byl fakt, že na laně se kromě uzlu, kterým byl připevněn k zábradlí, nacházelo také několik dalších uzlů, které byly přeřezány. Michal vycítil, že je to asi poslední věc, které se dnes může chytit.
Lano si přitáhl k sobě, což asi nebyl zrovna předpisový postup, ale k čertu s ním, pomyslel si v tu chvíli Michal. Pokud se nemýlil, což bylo stále ještě docela dobře možné, lano bylo původně navázáno na všech pěti uzlech na několik různých příček zábradlí. A potom byly uzly, nejspíš jeden po druhém, přeříznuty. Tedy až na pátý, poslední. Michalovi to vrtalo hlavou.
„Když někdo přiváže chlapa na lano a potom ho začne postupně odřezávat,“ přemýšlel nahlas, „přičemž ten týpek neví, kterej suk bude poslední... asi z něho brzo dostane to, co potřebuje. Ve skutečnosti ho to musí celkem dost vystresovat. Možná víc než dost. Klidně by z toho mohlo člověku hrábnout. A ten člověk by se mohl klidně radši odříznout sám, než aby čekal, jestli bude další cuknutí jenom na zkoušku, nebo už to poslední.“ Michal hleděl někam do prázdna a snažil se uspořádat si myšlenky. To už vedle něj stál Ríša a poslouchal jeho úvahu. Možná to tak jen působilo, ale nejspíš téměř neznatelně přikyvoval.
„Je to pořádná výška,“ nadhodil Ríša nejspíš jen proto, aby přerušil trapné ticho. Michal ale nevypadal na to, že by toužil započínat rozhovor. Podle všeho usilovně přemýšlel.
„Našlo se něco u té mrtvoly?“ promluvil konečně.
„Nic o čem bych věděl.“
„Takže kromě těla tady nikde není vůbec nic?“
„Nikde ani chloupek.“
Michal si pouze povzdechl, opřel se o zábradlí a znovu se zahleděl dolů. Během chvíle upoutalo jeho zrak jedno ze služebních aut, stojících několik metrů od místa dopadu těla. Zpozorněl a urputně se snažil zachytit myšlenku, která jakoby jen kroužila kolem jeho hlavy. A potom se zničehonic napřímil.
„Ať okamžitě odjedou s těma autama!“
„Jasně, řeknu jim to,“ pronesl Ríša a ledabyle se šoural ke dveřím.
„OKAMŽITĚ!“ ozval se z balkonu hromový Michalův hlas – ještě než dozněla jeho ozvěna, nesoucí se celou hotelovou chodbou, nastupoval vystrašený Ríša do výtahu k odevzdanému mladíkovi. Vydechl něco jako: „Přízemí“ a stále přemýšlel nad tím, co se to Michalovi sakra stalo.
V hale už téměř nikdo nezbyl a většina uniformovaných policistů nyní spíše hledala způsob, jak vypadat zaneprázdněně. Ríša, který kdysi používal stejné metody jak se vyhnout nadbytečné práci, oslovil jednoho z mladších strážníků, který právě zaujatě studoval hotelovou registrační databázi – nejspíš jako třetí člověk toho dne –, a oznámil mu, že je nutné přeparkovat služební vozy.
K Ríšovu překvapení se mladík velmi ochotně zvedl ze židle a poměrně spěšným krokem směřoval k několika bílozeleným vozidlům. Asi o minutu později se kolem zamyšleného Ríše prohnal Michal, s největší pravděpodobností nevnímající nic jiného než zaparkovaná auta.
O necelé čtyři minuty později se zpět do haly přihnal Michal. V jeho pravé ruce se nacházelo to, co bylo doposud skryto pod jedním z policejních automobilů.
„Co to je?“ zeptal se Ríša a rukou ukazoval na knížku, nebo snad sešit, který si s sebou Michal přinesl z parkoviště.
„Deník. Nebo možná diář. Každopádně patří oběti,“ odpověděl mu zcela nenuceně Michal, jako by mu jen oznamoval nedělní fotbalové výsledky. Ríša na něj nevěřícně zíral.
„Takže víme, kdo to je?“
„Zatím ne. Ještě jsem ho neotevřel. Může být klidně úplně prázdný.“
„Ale to si nemyslíš, že? Jinak bys tady nepobíhal, jako by šlo o život.“
„Nevěděl jsem jistě, že tam něco bude. Už vůbec jsem nemohl tušit, že to bude diář. Ale... prostě to bylo jediný místo, kde se ještě dalo něco najít.“
„To je pravda. Asi bychom se měli podívat, co nám řekne tady ta knížečka,“ nadhodil Ríša, načež natáhl ruku, do níž mu Michal zcela automaticky vložil nalezený předmět.
Oba muži hleděli na diář jako dva malí kluci, kteří po několika týdnech plánování ukořistili pornočasopis a nyní nemají dost odvahy k tomu podívat se dovnitř. Ani jeden z vyšetřovatelů by to nejspíš nedokázal připustit, ale tahle malá knížečka na oba působila nevysvětlitelně negativně. Jako by jim zakazovala ji otevřít a tím světu ukázat to, co se nachází uvnitř. Stáli uprostřed hotelové haly nad neotevřeným diářem, neschopni jakéhokoliv činu.
Hrobové ticho narušil až jeden z policistů, který poněkud nešetrně rozrazil dveře hlavního vstupu. Ozvala se rána a oba vyšetřovatelé sebou trhli a prudce vzhlédli ke dveřím. Ríšovi přitom diář vypadl z ruky na leštěnou mramorovou podlahu. Policista stojící ve dveřích se na ně pouze krátce podíval, omluvně pokrčil rameny a vydal se na druhý konec haly směrem k recepci.
Diář teď ležel otevřený na zemi, hřbetem vzhůru. Michal se pro něj rozhodně sehnul a nahlédl dovnitř. Po chvilce hledění do neznáma si nalistoval první stranu a dal se do čtení. Ríša jej pouze nehnutě sledoval. Nikdo nepromluvil ani hlásku.

O hodinu později seděli na kraji chodníku před hotelem Riggonio dva muži. Ani jeden z nich nevypadal příliš dobře. V pozadí za nimi se proplétalo několik zaměstnanců hotelu. Byli to ti vytrvalejší, kteří se nejspíš v souladu s příkazy nadřízených ujišťovali, zda bude již zítra možné zahájit normální provoz hotelu. S ohledem na události několika předchozích minut to bylo více než pravděpodobné.
Kapitán Michal Sedmý totiž před několika minutami oznámil svým nadřízeným, že případ lze uzavřít jako sebevraždu díky dostatku důkazů. Policie se proto teď chystala místo činu opustit a pokud možno uvést do původního stavu. Nebylo třeba nadále dodržovat předpisy – teď už šlo jen o to co nejdřív vše vyřídit a dostat se domů.
Jediní, kdo nikam nespěchali, byli oni dva muži sedící na chodníku. Jak Michal Sedmý, tak Richard Agen neměli z uzavření celého případu příliš dobrý pocit. Ano, byla pravda, že množství důkazů poukazovalo zcela nepochybně na sebevraždu, ale stále tu byly jisté detaily vyvolávající velmi znepokojivé otázky.
„Já fakt nevím, co si o tom mám myslet,“ pronesl napůl sám pro sebe, napůl k Ríšovi Michal. „Pořád mi z toho běhá mráz po zádech.“
„Mě taky,“ přitakal Ríša.
„Oukej, řekněme že měl Eisberg takový výčitky svědomí, že se prostě musel zabít. To by se dalo pochopit-“
„Tohle už jsme probírali, Michale...“
„-ale vysvětli mi, jak mohl tak rychle zjistit, co Kolařík udělal.“
„Jakkoliv: Třeba mu zavolal, poslal zprávu, e-mail... cokoliv. Prostě mu řekl, že v tolik a tolik hodin pozabijí svou rodinu včetně sebe. No a Eisberg to prostě nezvládl.“ Ríšův hlas zněl naprosto nepřesvědčivě.
„Tak za prvé: Sám tomu nevěříš. A za druhé: Přečti si noviny. Kolařík naprosto neplánoval nikoho zabíjet. Na dovolené na něj vystartovala manželka. Měli tam nějakej stupidní večírek, ze kterýho zbytek lidí radši odešel, když viděli, co se děje. A pár z těch lidí zůstalo ještě několik minut na chodbě, aby si přecejenom poslechli, co se děje. Nic nikoho nepotěší tak, jako cizí neštěstí. A tohle bylo neštěstí s velkým N.
Asi jim nepřišlo nemorální potom novinářům sdělit všechno, co slyšeli. Ona mu celou dobu nadávala, křičela na něj... a on se ji snažil utěšit. Prý i brečel. Prosil ji. Byl na dně.
O několik minut později mu ruplo v bedně a všechny zabil.
Je úplná blbost aby mezitím volal Eisbergovi a v klidu mu oznamoval, že teď pozabíjí svoji rodinu. Navíc je naprosto zřejmé, že Kolařík neměl ponětí o tom, kdo jej sleduje. Prostě to nedává smysl. Nechápu, jak jsem jim mohl zavolat a uzavřít to.“ Michalovi se díky rozčilení vracela do obličeje barva. Ríša byl pořád zcela bledý a slabě se snažil oponovat.
„Michale, máš tady dopis na rozloučenou, perfektní motiv sebevraždy, lano na balkóně, žádnou známku po souboji. Teď volali, že je jeho byt v nejlepším pořádku. Nikdo nic neslyšel. Doma má trojitej bezpečnostní systém, kterej hlásí i když si někdo u dveří usere. Není nejmenší důvod nic zpochybňovat. Jasná sebevražda.“
Slova „jasná sebevražda“ na Michala zapůsobila jako elektrošok. Okamžitě se postavil, výhružně se zahleděl na Richarda a potom na něj promluvil tím nejchladnějším tónem, jaký kdy ve svém životě Ríša slyšel.
„Jasná sebevražda? Aha. Takže Petr Kolařík vyvraždí někde ve Švýcarských Alpách svoji rodinu. Ondřej Eisberg spáchá v Praze, České republice, sebevraždu o necelé půl hodiny později. Skočí shodou náhod z pokoje, ve kterým před týdnem Kolaříka nachytal s milenkou. Takže se ani ne za deset minut, jako první člověk na světě, přes vzdálenost 600 kilometrů, dozví o tom, že se Kolařík zabil, poprvní v životě ho začně hryzat svědomí, tak se vydá do hotelu, kterej stojí na druhým konci města, tam uváže asi pětkrát nejsložitější smyčku, co jsem kdy viděl, potom ji rozřeže, napíše do diáře dopis na rozloučenou, hodí ho z balkónu a potom skočí taky? Chceš mi říct, že tomu věříš?
Ríša nereagoval. Nedokázal ze sebe vyloudit jediný zvuk. Cítil, že tohle vše je daleko za hranicemi jeho chápání. A to mu nahánělo neuvěřitelný strach. Opravdu se bál, přestože mu rozum říkal, že není čeho.
„Jo a taky jsem zapomněl zmínit, že dopis na rozloučenou napsal vlastní krví ve třetí osobě. A podepsal se Petr Kolařík. To je vlastně úplně normální, že ano?“ Michalův hlas už nebyl zdaleka tak chladný a pevný. Byl spíše velmi roztřesený. „To mi logicky vysvětlíš jak?“
„Nijak,“ špitnul Ríša a složil hlavu do dlaní. Připadal si jako vystrašený puberťák, co se odmítá přiznat k rozbití okna. A taky tak vypadal. „No a co si teda myslíš, že to bylo?“
Michal se na něj dlouze podíval – a potom velmi tiše, jako by jej mohl někdo slyšet, pronesl: „Netuším. Ale ať už to bylo cokoliv, nechci s tím mít nic společnýho.“
Ríša souhlasně přikývl. Vstal a podíval se několik metrů za sebe, kde byly ještě slabě vidět krvavé skvrny. Zdálo se, že teplota vzduchu klesla hluboko pod nulu. Uvědomil si, že Michal špatně vydrhnuté skvrny sleduje s ním. Ani jeden z nich se neodvážil promluvit. A najednou jako by je něco, nějaká vnitřní síla nebo prostě velmi zlé tušení, začalo nutit k tomu okamžitě odejít. Ríša se pomalu otočil a směřoval k autu, přestože měl obrovskou chuť utíkat. Byl si naprosto jistý, že Michal je na tom zcela stejně.
Přestože se oba snažili svoje kroky krotit, k autu již víceméně dobíhali. Bez jediného slova a s naprostým strachem pohlédnout ještě jednou na hotel nebo na místo činu nastartoval Michal auto a velmi prudce vyrazil z parkoviště.
Té noci ani jeden z nich nezamhouřil oka.