Rose

Anotace: tak sand hotovo

Sbírka: černý pírko II.

Tenkrát jsme se sešli časně. Slunce ještě ani pořádně nezapadlo, když jsme zasedli do kruhu.
Tentokrát povstal ten němý podivín.

„Dneska bych chtěl vyprávět já. A přísahám, že všechno je pravda. Před třemi lety jsem potkal…“

Když skončil, nikdo nebyl schopen slova. Tradiční debata konající se po dovyprávění příběhu tentokrát nebyla. Všichni jen klopili oči a snažili se s nikým pohled nespojit. V tu chvíli chtěl každý zmizet, vypařit se.
Chlapec se posadil, ubalil si cigaretu a zapálil si.
Teď už mi nepřipadal jako podivín.
Teď už byl podivín každý z nás.
Tento den mě ovlivnil, možná napořád.
Rozkošná to příšera…

Spousty nocí jsem se budil – zpocený, vyděšený. Pronásledovaly mne sny o té dívce. O té krásce se rty rudými jako růže. Vídal jsem jí se smát, tančit… Naháněla mi strach a přitom mě přitahovala. Toužil jsem po ní.
Toho kluka už jsem nikdy nepotkal. Zmizel poté, co dovyprávěl svůj děsivý příběh. Snad si tím podepsal osud.

Jedou jsem na toto téma mluvil se svojí ženou. Nikdy jsem na lásku na první pohled nevěřil. Po této zkušenosti jsem ale poněkud změnil názor.
„Miláčku? Věříš na lásku na první pohled?“
Neobvinila mne z potenciální nevěry, jak by to velká část žen po takové otázce a po dvaceti letech manželství nejspíš udělala. V tomhle je naprosto skvělá, místo otázek se jen rozkošně usmála.
„Každá první láska je asi taková. Krásně se na to vzpomíná.“
„Dobře, ale co si o tom myslíš. Je to reálná láska?“
„Nevím, snad někdy může být. Proč se mě na to ptáš?“
teď už byla v jejím hlase cítit zvědavost. Nechtěl jsem ale mluvit o tom příběhu. Děsil mne. Nejradši bych ho zapomněl, kdyby to bylo jen trochu možné. Ale nešlo to.
Láska pro mě nikdy nebyla posedlost. Ale ten kluk evidentně posedlý byl. Aniž za to mohl.

Bydleli jsme v malé vesničce. Centrum tvořilo náměstíčko obklopené ovocnými stromy, kterým protékal potůček. Ten ústil k menšímu rybníku na konci vesnice. Byl to malý rybníček, z druhé strany byl přístup do hustého, divoce rostoucího lesa. Co si pamatuji, nikdy jsem tam nebyl, od doby, co jsme se sem po narození našeho prvního dítěte přestěhovali. Nikdy mě to ani nenapadlo, teď mi ale došlo proč asi. Mohlo za to snad moje podvědomí? Takový ten pocit, který v nás vytváří různé představy,ale které se k nám nikdy vědomě nedostanou? Snad jsem se toho lesa vždycky bál.
Jednoho dne, když jsem byl se svojí holčičkou na vycházce, zatímco Annie lízala zmrzlinu, můj pohled zabrousil do těch míst, kam ústí potok. Cítil jsem hudbu vycházející jakoby z mého nitra, vábila mě. V tu chvíli jsem se rozhodl, že se tam co nejdříve chci podívat. Chci najít to místo, o kterém vyprávěl.

Večer jsem se sebral, políbil ženu a řekl jí, že si někam na pár hodin zajdu.
Dokázal bych jít i poslepu, najednou jsem nepotřeboval oči, šel jsem srdcem. Minul jsem poslední domek, došel k lávce, která vedla přes potůček, jediným osvětlením mi byl právě vyšlý měsíc a jeho nepravý druh, odrážející se v hladině vody.
Najednou jsem začal vnímat krásy, které jsem dosud nepoznal. Smyslnou vůni lesa, hudbu z mého nitra, chladný dotek té křišťálové vody, prýštící přes velký kámen i její čarovnou chuť, když jsem její kapky slízl z ruky. Cítil jsem přesně, kam mám jít. Vábila mě k sobě. Všechen strach jakoby najednou vymizel.
A pak se přede mnou otevřela pláň a jako Vítězný oblouk keř divokých planých růží, popínajících se přes cestu.
Pak jsem jí uviděl.
Tu krásku ze sna, tu nevinnost jeho příběhu. Její štíhlé tělo se vlnilo ladnou chůzí, tmavé dlouhé vlasy decentně halily její nahotu. Nejkouzelnější však byly její rty. Ty plné rudé plátky kopírující barvu rozkvetlého keře v jejím pozadí.
Zbytek byl ta nejsladší a nejsilnější posedlost. Poslední, co jsem si pamatoval, byl jako výbuch sopky mocný orgasmus, než moje tělo padlo vyčerpaně a pokořeně na sametově hebkou trávu.

Pak jsem se probudil. Vyděšen, zmožen a zahanben. Za celých svých čtyřicet let byl tohle můj nejživější a nejerotičtější sen.
Pode mnou ležela jedna z růží, sebral jsem jí a vydal se domů..
Růži jsem dal doma do vazy na svůj pracovní stůl. Pokaždé, když jsem se na ní podíval, věděl jsem, že se musí něco stát. Co je to za dívku? Proč?
Chápal jsem jedno. Že nebyl zlý, to, co udělal, nebyla nenávist nebo touha ničit a zabíjet. Byla to… zní to strašně zle, ale chápal to jako svou povinnost.

… Pamatuji, když jsem jí potkal. Byla, jako by se veškerá krása světa spojila v jeden celek, který dal vzniknout oné nebeské kráse té dívky.
Chápu jeho pocity. Byl jako omámen, chtěl jí, ale věděl, že jí nikdy nemůže mít.
Narušit něco tak krásného by nebyl ani hřích. To by byla svatokrádež. Vždyť veškerá její krása tkvěla v neporušené nevinnosti jejího těla.
Už rozumím sledu myšlenek toho zvláštního hocha.
Říká se...
Dívka je jako poupě. Opravdový muž se jí nedovolí dotkout, ale pak příjde osel a sežere jí.
Věděl, že takovou dívku není možné uchránit v dnešních uspěchaných dnech.
Věděl jak bolestné by bylo zničit, co zničit, rozšlapat ten nádherný květ. Chtěl jí uchránit.
Stejně jako se suší růže, aby i po smrti zachovaly svou krásu.
.......................................
On jí musel zabít.
A udělal by to každý muž, každý, který se považuje víc za muže, než za osla.

Už jsem ho nikdy nepotkal. O ní už se mi taky nikdy nezdálo.
Zůstala jenom ta růže...
Růže, která nikdy neuvadla.

Tělo té dívky nikdy nikdo nenašel.
Možná si ten příběh vymyslel a tím tolik zapůsobil na naše prožívání, že se pak promítala i do mého nevědomí.
Ale o tom pochybuji.
Ta dívka byla skutečná.
A stejně tak jako se zrodila, z čisté škodolibosti a rozmarnosti přírody, tak i zmizela.
Neporušená, nedotčená.
Milovaná.