Kalich naděje

Kalich naděje

Anotace: Mystická povídka o muži, který bral život až příliš vážně.

KALICH NADĚJE
Daniel Možnar

„Dobrý den, Vincente,“ ozvalo se zpoza rohu, zrovna když procházel vysoký hubený pán v černém kabátu. „Jak to dneska jde?“ zeptal se mrzák sedící na zemi, který vypadal, jako kdyby mu u hlavy vybouchl granát. „Nestojí to za nic,“ stroze odvětil hrubým hlasem záhadný pán, přičemž mrzákovi hodil pár drobných do připraveného klobouku. Jakmile mince zařinčely, mrzák poděkoval a řekl: „Dnes vypadáš dobře,“ a začal se z plna hrdla smát, jakoby řekl ten nejsměšnější vtip. Muž v černém šel dál ranním šerem v mlhavém svitu pouličních lamp. Jeho kroky se rozléhaly prázdnou ulicí. Otevřel dveře knajpy U zeleného raka, které vrzajícím zvukem ohlašovaly příchod zákazníka.

Hostinec byl prázdný, zrovna se otevřelo. Za barem stál tlustý plešatý hospodský, který zrovna točil pintu piva pro Vincenta. Podíval se na nástěnné hodiny a s úsměvem prohodil: „Jako hodinky. Zdržíš se dnes dlouho?“ Vincent pomalu přistoupil k baru, odložil svůj černý širák na židli stojící hned vedle, pohodlně se usadil a odpověděl: „Dnes ne, mám nějakou práci.“ Poručil si dvojitou whisky s ledem a se stejně ledovým tónem se zeptal: „Je vzadu?“ „Ano, zrovna přišel,“ bezmyšlenkovitě odpověděl barman a poslal panáka po hladkém barovém pultu. Vincent jej do sebe kopl, poručil si ještě jednoho, zvedl se a odkráčel ke dveřím do kuchyně. Prošel skrz nemytou páchnoucí kuchyň, kterou zužovala hniloba a vešel do dveří s nápisem VIP saloon. Zde už na něj čekal jeho dlouholetý zaměstnavatel, který mu den co den donášel nové zakázky. „Zdravím tě, Vincente,“ řekl sympatický brýlatý muž ve středním věku. „Neseš mi to, oč jsem tě žádal?“ Na Vincentově zjizvené tváři se objevil náznak úsměvu. „Ano, mám to. Ale chci dvacet procent navrch. Bylo to obtížné.“ „Dobře.,“ s úsměvem souhlasil sympaťák. Když viděl ve Vincentově ruce pytlík, v jeho očích se zableskla chamtivost. „Děkuji ti, Vincente. Jsem s tebou nadmíru spokojen. Jen škoda, že ses nesetkal s tvým předchůdcem. Budiž mu země lehká.“ Při těchto slovech se dalo v jeho očích poznat, že to namyslel upřímně. „Dnes bych pro tebe měl speciální úkol,“ řekl s klidem, jakoby to, co pro něj Vincent doposud udělal, bylo něco obyčejného. „Chci, abys mi donesl Kalich naděje.“ Vincentův obličej ztuhl ještě více, než obvykle. Lekl se. O Kalichu naděje totiž kolují mystické zvěsti. Ten, kdo se jej dotkne, bude navždy proklet a tohoto prokletí se člověk nezbaví ani smrtí. Bude prožívat pekelné muka po zbytek věčnosti. „Samozřejmě se ti bohatě odvděčím,“ dodal ještě předtím, než odešel po schodech nahoru. Vincent se beze slova otočil na podpatku a šel zpět k baru, kde ho čekala jeho pinta s panákem. Sedl si, zapálil doutník a v oblaku modravého dýmu vznášejícího se kolem jeho hlavy zahlédl ji. Zavřel oči, mlčky zatlačil slzu, napil se piva a řekl: „Potřebuji tvoji pomoc.“ Barman se otočil, úsměv z tváře mu zmizel a nezvykle vážným tónem argumentoval: „Víš, že v takových věcech já nejedu.“ „Dnes sem přijde jeden muž. Bude mě hledat. Ať se ptá na cokoliv, nic mu o mě neříkej. Řekni mu jen, že jsi mě tu viděl ráno a zaslechl jsi něco o Hadriánově ulici,“ sdělil Vincent svoji prosbu barmanovi, kterému se do tváře vrátil úsměv: „Tohle pro tebe udělat můžu.“ Vzal z baru prázdnou sklenici od whisky a zeptal se: „Ještě jednoho?“ Vincent tiše přikývl, napil se piva, potáhl z doutníku a zamyslel se nad dnešním úkolem. O Kalich naděje toho přece moc neví. Snad jen to, že se o něj zajímá jeden vetešník dva bloky odtud. Dopil svoji pintu, kopl posledního panáka do třetí nohy, vzal si svůj klobouk, položil pár mincí na pult a ve dveřích řekl poslední slova, která od něj barman slyšel: „Drobný si nech.“

Ulice již byla plnější a také světlo bylo intenzivnější. Vincent šel pomalu ulicí, jakoby nikam nespěchal.A taky že nespěchal, komu by se dobrovolně chtělo na sebe přivolat kletbu starou tisíc let. Po chůzi dlouhé dva údery kostelních hodin se Vincent dostal před lety ošlehaný barák stojící na indiánském pohřebišti, na jehož štítu bylo velkým archaickým písmem napsáno Vetešnictví Lloyda Morrise. Když Vincent otevřel prosklené dveře krámku, ozvalo se zařinčení zvonku visícího nad nimi. Krámek byl prázdný. Přes výlohy přeplněné různým harampádím sem neproudilo téměř žádné světlo, takže se zákazníci museli spolehnout jen na dvě slabě svítící petrolejové lampy a vlastní zrak. Vincent si prohlédl pár vystavených kousků. Zaujala ho zvláštně vypadající věc připomínající pouta, až na to, že kolem nich byl omotán ostnatý drát. „Tohle patřilo satanistické sektě, která zde měla svoji svatyni předtím, než jsem to tu koupil,“ řekl postarší pán, který jako stín přišel do krámku ze zadního traktu. „Lloyd Morris jméno mé,“ představil se a natáhl ruku na znamení pozdravu. Když se mu ale nedostalo odpovědi, ruku stáhl a řekl: „Máte nějaké konkrétní přání?“ Vincent ještě jednou letmo prohlédl místnost, podíval se Morrisovi do očí a pro něj typickým tónem hlasu odpověděl: „Rád bych se dozvěděl něco o Kalichu naděje.“ V Morrisových očích zahlédl strach. „O tom nic nevím.“ Otočil se a začal šmátrat v lejstrem seřazených v poličkách za ním. „Nemusíte mi lhát,“ řekl Vincent, „vím, že něco víte.“ Morris se otočil a šel zpět do zadního traktu. Ve dveřích se otočil a řekl: „Budete tam stát a očumovat mi zboží, nebo půjdete se mnou?“ Vincent neváhal a hned se vydal za ním. Prošli přes sklad, ve kterém bylo snad stokrát víc nepotřebných věcí než v samotném krámku. Morris beze slova otevřel jedny ze dveří, které vedly po točitých schodech dolů do sklepení. Zdi byly kamenné, chodba temná a studená. Již po cestě začal Morris vyprávět příběh: „Před dávnými časy žili na tomto místě naši předci. Byli to poklidní rolníci žijící v ospalé vesničce, která znala trošku povyku jen v období, kdy do vesnice přijížděli nájezdníci, kteří žádali daň za život. Pokud nedostali zaplaceno, vesnici vypálili. To se stalo asi třikrát, ale naši předci vesnici opět postavili. Žil tu jeden potrhlý stařík, jehož řeči o mystických silách nebral nikdo vážně. Den co den a noc co noc ve své malé chajdě na jihu vsi něco vyráběl. Lidé se jeho přístřeší vyhýbali, protože o něm věděli své.“ Morris se zastavil před dveřmi, otočil se a pokračoval: „Byl to čaroděj.“ „Je to nutné?“ zeptal se Vincent. „Věřte či nevěřte,“ pokračoval Morris, jakoby Vincent nic neřekl, „vyrobil měděnou mističku ve tvaru dětské hlavičky.“ Otevřel dveře a vešli spolu do nemalé místnosti plné skříní a polic, ve kterých byly naskládané různé knihy a lejstra. Po zemi se válelo mnoho harampádí a po zdech jakoby ztékala černá barva. „Neděste se, ještě jsem za těch dvacet let, co to tu vlastním, nestihl vymalovat. Kde jsem to přestal?“ Chvíli se zamyslel a začal hrabat v jednom štosu papírů. „Á, už vím.“ Vytáhl jedno lejstro s nějakým náčrtkem. „Začal tomu říkat Kalich naděje.“ S těmito slovy hodil na stůl před Vincenta onen náčrtek. Teď to Vincent viděl v plném světle petrolejové lampy stojící na stole. Na kusu stářím zežloutlého papíru viděl namalovanou, na první pohled obyčejnou, misku. Morris se ušklíbl a pokračoval: „Říkal, že když se tohoto Kalichu dotkne někdo jiný než on, bude navždy proklet, jeho činy se mu stokrát vrátí a zemře. Když s tím přišel poprvé za městskou radou, nikdo ho neposlouchal. Začali jej poslouchat, až když nájezdníci znásilnili a zavraždili dceru radního. Když pak nájezdníci opět dorazili, lid je už čekal. Stařec prošel skrz dav, v rukou nesl Kalich a podával jej vůdci nájezdníků. Jak se Kalich zablýskl v poledním slunci, vůdce posedla chamtivost. Vzal si Kalich, odjeli a už nikdy se neukázali.“ „Kde je ten Kalich teď?“ zeptal se Vincent. Morrisovo nadšení ustoupilo a prohodil: „Nevím. Ztratil se.“ „Nelži! Nebo …“ „Nebo co?“ pohotově odpověděl Morris. „Nebo mě zabiješ? A co pak? Pak už Kalich nikdy nenajdeš. Můžu ti poskytnout podklady, které jsem za celý svůj život nasbíral. Můžeš se tu zdržet, jak dlouho chceš, ale nic si s sebou neodneseš.“ Vincent přikývl, Morris odešel zpět nahoru do krámku.

Vincent si sedl k pracovnímu stolu a začal listovat nepřeberným množstvím starých lejster a knih. Okolní prostředí ho deprimovalo. Zkoušel si toho nevšímat, ale šlo to těžko. Každou chvíli se mu zdálo, že se v temných rozích něco pohnulo, nebo že ho volá dívčí hlas. Dlouho strávil Vincent nad Morrisovými prospekty, ale nenašel ani zmínku o tom, kde by mohl Kalich hledat. Až když to chtěl vzdát, zahlédl v jedné skříni malý deník. Začal v něm listovat a zjistil, že patřil radnímu staré vsi. Četl si v něm snad hodiny. Dočetl se v něm o nájezdnících, dokonce našel i text zabývající se vraždou jeho dcery. Po několika stránkách nechutných a hrůzostrašných skutečnostech se dostal až ke kapitole pojednávající o nalezení mrtvých těl nájezdníků, které byly roztrhané na kousky uprostřed pláně. Radní našel i Kalich, který nechal zasypat ve starém dole. Vincent si z deníku vytrhl mapu ukazující na místo, kde byl Kalich zakopán a hned se tam vydal.

Když vyšel z vetešnictví, bylo už šero. Musel si tedy opatřit louč a koně, který ho donese k opuštěnému dolu asi dvě míle od města. Když dorazil na místo, byla už tma. Sesedl z koně, zapálil louč a vydal se do tajuplných hlubin měděného dolu. Po několika minutách se dostal na místo určení. Začal kopat. Kopal snad půl noci, než narazil na kovovou truhlu, na níž byly odstrašující nápisy a symboly smrti. Popadl nevelkou truhlu a šel zpět ke koni. Rychle uháněli bouří, která se mezitím rozpoutala, zpět do města. Ve svitu prvních lamp otevřel Vincent truhlu. Byla vystlaná černým šátkem, v němž byla uložena měděná mistička. Vincent, který nevěřil na kletby ani na žádné jiné mystické bludy, misku vytáhl a prohlédl si ji. Nepřipadal mi nijak zvláštní, až na to, že měla opravdu tvar dětské hlavičky. Vrátil misku zpět do truhly, koně ustájil a vydal se směrem ke svému domu. Po cestě měl pocit, jakoby ho někdo sledoval. Neustále se otáčel v domnění, že je za ním někdo, kdo by mu chtěl ublížit. Když procházel temnou uličkou poblíž jeho domu, zpoza dřevěných sudů na něj vyskočil lapka s nožem. Vincent se lekl, ale ne nadlouho. Uvědomil si, co se děje a v okamžiku zloděje odzbrojil a prořízl mu hrdlo.Chvíli se díval, jak krvácí, pak se otočil a šel dál. Než však stačil vyjít z temné uličky, stíny se začaly pohybovat. Neměl kam utéct, jelikož stíny byly všude. Měl strach, jaký ještě nikdy neměl. Ozval se jen tupý výkřik a jeho hlava padla na dlážděnou cestu nedaleko jeho bydliště. V očích měl strach. Proud krve pomalu ztékal do kanálu, v němž se mísil s čerstvě napršenou vodou. Poslední věc, na kterou pomyslel byla: „Už jdu za tebou…“ Naposledy vydechl a jeho bezvládné tělo zůstalo ležet na ulici.
Autor Daniel Možnar, 26.11.2008
Přečteno 502x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tohle se mi líbilo, pro mě je to čtivé, má to děj, jen konec trochu rychlý, ale pochopila jsem ho, když jsem si přečetla poslední komentáře. S tim, že smrt je poeticka, a že život se má žít a ne promarnit plně souhlasím! I když je to občas těžké!
Jen tak dál
Ps:ta bývala satanská svatyně, a nynější vetešnictví, mne zaujalo, ovšem, ty pouta...mi nejdou z hlavy...no nic...muj problem :-D

13.01.2009 21:40:00 | Certain Expiry

Tvoje povídka má zajímavý námět a je celkem čtivá. Jenom bych si příště dala pozor na gramatické chybičky, ale to je celkem detail. Jinak se mi Tvé dílo líbilo.

30.11.2008 17:06:00 | Narcysa Buttonová

Ale ne ... děkuju ... jsem rád za jakoukoliv kritiku. Bez kritiky přece člověk nepostupuje dál ... :-).

27.11.2008 07:27:00 | Daniel Možnar

Aha, to mi možná trochu uniklo xD. A samozřejmě, že je, ale to, jak si ji podal mi přišlo-...ale ne, možná že to bylo skutečně dobré, jen já mám potřebu všechno dramatizovat :)

27.11.2008 06:30:00 | Eylonwai

Nijaké? Smrt není nijaká, v podstatě je poetická. V této povídce jsem chtěl vyjádřit, že čas je irelevantní a je ho strašně málo, pokud neprožijete každou chvíli ...

26.11.2008 17:42:00 | Daniel Možnar

Velice se mi to líbilo, mělo to nápad. Jen to zakončení mi připadalo jakési nijaké a chyb tam taky bylo dost. Ale jinak pěkné...

26.11.2008 17:07:00 | Eylonwai

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí