Pád pyšné královny - 5.část

Anotace: Stále ještě na hřbitově. Kdo další ze zapomenutých se objeví?

„Tohle je začátek války, Antionetto?“ ptal se smířlivě. Proč je tak neuvěřitelně nad věcí? Vytáčelo mě to. Mé jméno přes jeho rty vyklouzlo s menším nádechem zahořklosti.
„Proč by měl?“
„Proč by měl?“ zopakoval mou otázku nevěřícně. „Třeba proto, že tu konáte bůhvíjaké setkání, na kterém veřejně mučíte vlkodlaka a účastní se toho i sama… královna?!“ vyprskl.
Na tom něco bude. Asi bych se mohla začít chovat přiměřeně situaci. Vyprovokovat válku, jen proto, že nějaký kretén je neschopný, není zrovna dobrý nápad. Jenže jak z toho ven? Měl pravdu.
„Hahaha, nehraj si na svatýho! Vy jste snad nikdy nemučili upíra?!“
Založil si ruce na prsou a ve tváři se mu usídlil zvláštní výraz. Vyspělejší, moudřejší.
„Jistě, ale ne takhle veřejně.“
Mohla jsem se bránit tím, že jsem o tom nevěděla, že za to mohou Bestiáři, tak proč se mi do toho nechtělo?
„Stalo se snad někomu něco?“ opáčila jsem.
Kroutil hlavou. „Nechtěj mě nasrat.“
„Nebuď vulgární.“
„Mám tu dost vlkodlaků, aby se vyrovnali tvým upírům.“ Atmosféra houstla.
„Nepochybně,“ odpověděla jsem se zvráceným úsměvem. „Já si vemu takových pět a ostatním přenechám zbytek.“
„Velkorysé,“ pronesl ironicky. „Vůbec ses nezměnila.“ Tón nezněl jako lichotka. „Ale já tě znám. Nechceš rozpoutat válku, jen si chceš udržet svou masku.“
„Neznáš mě,“ naštvala jsem se. On má tu drzost povídat mi, že mě zná? Odkud? Leda tak z postele. Co se mu takhle trochu pošťourat v hlavince?
„Nezkoušej na mě ty svý triky!“ vyjel.
Našpulila jsem rty.
„Předpokládám, že tohle jsi neměla na svědomí ty. Proto ti dávám na vybranou, vydej mi ty, co za to můžou nebo je braň a naše rasy vstoupí opět do války…“ odmlčel se. „Válka, otravné, že?“ Snaží se dělat, že mě zná? Fajn, daří se mu to.
„Jistě, takže buď si udělám válku mezi svými, nebo s váma.“
„Ty taky dokážeš mluvit vážně?“ sladce se usmál. Vůbec se mi nelíbil jeho důvěrný tón. „Proč by sis dělala nepokoje mezi svými?“ přistoupil těsně ke mně a nahnul se k mému uchu. „Cožpak všichni nezbožňují naši královnu?“ přejel mi rukou po zádech a za zadek si mě přitáhl. Vybavily se mu staré dobré časy, kdy naše nahá těla rozpálená chtíčem se spojovala v jedno?
Z řad vlkodlaků se ozvalo vrčení. Samolibě jsem se usmála. „Chyběl si mi,“ zašeptala jsem. Na chvíli strnul. Pocítila jsem jeho boj. Je velmi uspokojující mít nad mužem moc. Rukou jsem mu jela po jeho vymakané hrudi. Chvěl se. Přiblížila jsem se k jeho obličeji, upřeně jsem se mu dívala do očí, manipulovala jsem s ním a rty se přibližovala. Nemohu tvrdit, že se mi nelíbilo cítit hřejivé tělo vlkodlaka na svém. Vrhl se na mé rty jako nenasytné zvíře a pak… Mě od sebe rázně odstrčil! Málem jsem upadla.
„Nezahrávej si se mnou!“ měřil mě nebezpečným pohledem. Má hra nevyšla. Pokořil mě, hajzl! Dovolil si mě odmítnout přede všema. Bídák jeden!
„Vydej mi je!“ Tohle nebyla žádost, tohle byl příkaz. A já ho musela uposlechnout. Za to mi zaplatí. Ani jsem se neotáčela na své upírky, vycítila jsem všechny Bestiáře a omámila jim mysl. Bylo jich pět. Šli tak trochu malátně, jako zdrogovaní. Výrazy prázdné. Prošli kolem nás, mířili do vlastní zhouby. Vstříc své smrti. Vlkodlaci se na ně hladově vrhli. Do háje! Proč si je neodtáhli někam jinam? Nebyl to zrovna pěkný pohled, jak mi trhají mé děti na kousky. Z řad mých upírků se ozývaly zděšené výkřiky, avšak i hrozivé. Musela jsem se napojit i na jejich mysli a zabránit jim, aby jim nešli na pomoc.
„Jsi mocná,“ řekl Juraj jakoby jen tak mimochodem
„Já vím. Teď jsi spokojenej?“
„No…“ začal se otáčet do stran, někoho hledal. Když k němu zprava zamířila… ne upírka. Rozhodně vypadala jako upírka. Černorudý korzet s rudými kalhoty jí perfektně sedly. I pleť měla poměrně bílou. Vlasy tmavší delší a modré oči. Půlnoční kočka.
„Co ty tu zas děláš?!“ ujelo mi.
„Hotovo?“ zeptal se Juraj, ignorujíc mě.
„Jasně,“ podala mu s úsměvem odpověď. Tyhle dva se spikli proti mně? Úžasné. Naše oči s Půlnoční kočkou se střetly. Někomu by se mohl zdát náš pohled zcela normální, ale tolik emocí, nenávisti, kolik mezi námi proběhlo, by zachytil jen pozornější divák.

*Půlnoční kočka*
Běžela jsem mezi stromy a od mé nádherně lesklé černé srsti se odrážel měsíc. Blížila jsem se na určené místo, když jsem vycítila vlkodlaky. Skočila jsem a na zem dopadla v lidské podobě. Juraj stál opřený o strom, čekal na mne.
„Zdravíčko, kočko,“ pozdravil.
„Juraji,“ odpověděla jsem.
„Pěkný obleček,“ pochválil mi a chtivě si mě prohlédl.
Nezájem.
Zasmál se. „Co bys řekla na menší spolupráci?“
Zkoumala jsem mu obličej a po chvíli řekla: „Povídej…“
„……“
„A to si jako myslíš, že to je dobrý nápad, když jsou všude upíři… i vlkodlaci?“
„Buď to risknem, nebo jsou stejně mrtví.“

*Antionette*
Půlnoční kočka mi nikdy moc ani nevadila. Ale že se plete do záležitostí, do kterých jí nic není, to trochu přehání. A vůbec se mi nelíbilo, jak se na ni Juraj dívá. Samozřejmě nežárlím.
„To nebylo moc chytrý,“ poznamenala jsem s úšklebkem.
Oba mě nenávistivě propalovaly očima. Nutno podotknout, že Jurajovi, i když se snažil, se to moc dobře nedařilo. „Leda že by si i tví vlkodlaci chtěli taky užít. Lovit na smrt vyděšené lidi utíkající co nejdál od nás… Och,“ zasněně jsem si povzdechla. „Obzvlášť ty děti moc daleko neutečou.“
„Dali jsme jim šanci,“ řekla opatrně kočka. Mám je v hrsti.
„A moji vlkodlaci –“ začal Juraj.
„Co?“ smála jsem se ďábelsky. „Nemyslím si, že by všichni z nich měli dokonalé ovládání, až ucítí lidskou krev.“
Mí upírci, kterých bylo přece jen víc než vlkodlaků, si konečně uvědomili absenci lidí v kleci. Jak bystré! Byl to celkem dobrý plán, vlkodlaci odlákají pozornost a kočka mezitím pustí chodící mrtvoly. Jenže čím si pomohli?
„Zabraň jim v tom.“
To mě rozesmálo ještě víc. „Proč bych jim, kočko, měla kazit legraci?“
Úsměv mi strnul na tváři. Čísi moc se hrabala v mysli mých upírků. Nenápadně a zlehounka, abych si toho já nepovšimla. Nikdo nemůže mít takovou moc! Nikdo! Nikdo kromě…
Ne, ne, ne, NE, NE!! Prostě ne! Co ten by tu zase dělal?
Kočka i Juraj nechápavě pozorovali mé reakce.
„No dobře, žádná legrace nebude.“
Jejich nechápavé výrazy se ještě více protáhly. Musím se jich zbavit. A hned!
„No nekoukejte tak a běžte, ne?! Máte, pro co jste přišli. Nic už vás nezdržuje.“ Nejradši bych se od nich otočila a hledala ho, mého drahého stvořitele. Ovšem vystavovat jim záda se mi taky nechtělo. Prekérní situace. Kdybych alespoň mohla číst Leandrovy úmysly.
„Copak naší královničku vylekalo?“ ptala se provokativně kočka. Viděla jsem, jak jí v očích popleskávají jiskřičky pobavení, i když přesně nevěděla, o co se jedná. I Juraj zřejmě prahl vědět, co mě vyvedlo z míry. Přiznávám, že se to tak často nestává. Takže takhle se jich nezbavím.
Zkoušela jsem alespoň zjistit, kde Leandr stojí. Hledala jsem jeho mysl a asi jsem se příliš odevzdala hledání, neboť se najednou objevil z levé strany kousek od nás. Sundal si černou kápi ohromujícím pohybem. Jeho bílé vlasy oslňovaly. Prořezávaly temnotu noci. S jeho příchodem jakoby se vzduch zachvěl. Cítili jste jeho moc a to ji ani nemusel používat. Cítili jste jeho autoritu. Když na Vás upřel své bělomodré oči, chtěli jste své hned sklopit. Působil mile a zároveň naháněl hrůzu. Působil nadpozemsky! Z jeho osoby, nevím, jestli se mi to zdálo, snad mě už šálil zrak, vyzařovalo světlo. Jako z andělů.
Krev mi začala vařit v žilách. Vzpomínky ochromovaly mou mysl, spoutávaly ji. Ty děsné vzpomínky, kdy mě mučil, kdy mě týral. Všechno to ponížení. Nenáviděla jsem ho! Navíc tu byl ještě jeden pocit, pocit, o kterém jsem si už dávnou myslela, že vymizel z mé paměti. Pocit, spíše pouto. Pouto mezi stvořitelem a jeho dítětem.
Mezi upíry se utvořilo uctivé ticho. Neměli ponětí o Leandrově existenci. Vlastně vůbec neměli ponětí, že existuje upír, jenž by se mi vyrovnal. Kdyby jejich mozky nebyly příliš zabedněné, muselo by jim dojít, že i mě musel někdo stvořit.
„Správná otázka, Půlnoční kočko,“ lehce na ní kývl. Jeho hlas se mi zařezával do uší. Nesnášela jsem jeho hlas! „Co ti nahnalo strach, Antionetto?“ Ta otázka! Vnitřnosti mi přímo bublaly. Vzpamatovala jsem se. Podívala jsem se mu přímo do očí. Na malý okamžik - byl to takový mžitek, se mi vybavilo, jak jsem při pohledu do jeho očí, upadala v bolesti na zem. Zahnala jsem myšlenku! Já vím, já vím, všechnu tu bolest jsem si zasloužila.
V očích mu jiskřilo. Nevyznala jsem se v nich. A ani jsem po tom netoužila. Dalo se na něm poznat prožitá léta. Nebyl už mladík, avšak neubraly mu na majestátnosti. Na kouzle osobnosti. Stáří se mu podepsalo akorát na unavených očích. Upíři za mnou ještě více ustoupili.
„Tady je někdo paranoidní,“ řekla jsem jedovatě.
„Rád tě znovu vidím, i když za těchto poněkud nepříznivých podmínek, mé drahé neposlušné dítě,“ blahosklonně se usmál. Přepadla mě nezkrotná touha vrazit mu do jeho obličeje pěst. Dělá to naschvál? Schválně mě shazuje? Ukazuje na jeho postavení? Na mé druhořadé!
„Bohužel nemůžu říct to samé,“ zkřivila jsem rty.
„To mě mrzí.“ Skoro bych mu to i věřila. „Juraji, zdravím tě.“ Kývl i na něho. „Nechtěl jsem se plést do vašich sporů, ale i má trpělivost prochází obtížnými zkouškami.“
Jurajův výraz se rozjasnil v náhlém pochopení. „To ty jsi jim,“ ukázal na mé upírky, „zabránil, aby se vydali lovit ty lidi…“
„Ano.“
Jurajova tvář se opět protáhla nechápavostí. Nemohla jsem si nevšimnout, že s ním mluví s respektem. „Ale ty nejsi jejich vládce, to ona, to přece nejde.“ Prý ona! ONA! Aby se ONA nenasrala! Měli by si dávat pozor.
„Jsem její stvořitel…“
Svévolně jsem zavrčela.
„To je ohromující,“ vyhrkl Juraj. Cožpak ztratili veškerý respekt ke mně?!
Kočka mě zase pozorovala a koutky úst jí pocukávaly. A dost téhle komedie! Opravdu jsem se nechtěla veřejně stavět proti Leandrovi. Říkala jsem, že se mu sice dokážu vzepřít, jenže nikdy jsem ho neporazila. Nikdy, ač jsem sebevíc chtěla. Ale má moc od té doby udělala velký pokrok… Otázkou je jak velký? Zatím jsem nebyla nucena použít všechnu. Na týrání a mučení stačí drobet. Ani na vzývání Ďábla jsem nepoužila všechnu. Zní to směšně, ale je to tak.
Vezmu-li v úvahu jejich pocity, kočky a Juraje, musí pro ně být fascinující potkat mého stvořitele. Ubíral mi na lesku. A opravdu jsem netoužila měřit s ním své síly před obecenstvem. Ano, bála jsem se. Mé druhé JÁ mě však popohánělo, abych to udělala!
„Ohromující? Hahaha.“ Má moc mi proudila do každé částečky mého těla. Samovolně. Nechala jsem se jí zaplavovat a cítila touhu, touhu po boji. Veškeré mé pochybnosti vymizely. Všechen strach se rozplynul v niveč. Nejsem královnou pro nic za nic. A už vůbec není radno si se mnou zahrávat. Konečně jsem to byla já. Zvedl se vítr.
Všechny pohledy směřovaly ke mně. Několik vlkodlaků se vydalo na úprk. Jsem mocná.
Leandr mě pečlivě sledoval. „Ty chceš se mnou měřit síly?!“ Proč je tak překvapený?
„A co jsi čekal, můj drahý Leandre, jsi mi na obtíž.“
„Nemůžeš mě porazit, Antionetto. Nepřišel jsem sem s tebou bojovat.“
„A proč jsi sem teda přišel? Bojuj!“ vyzývala jsem, ale on nic nedělal. A pak se mi po tváři utvořil samolibý úsměv. „Neříkej mi, Leandre, že jsi sem přišel, abys –“ rozesmála jsem se. Snad jsem nepřišel kvůli tomu? „Abys mě napravil. Člověk by řekl, že z toho vyrosteš.“ Dokončila jsem řeč.
„Řekla si o to,“ zaznělo ledově. Juraj i kočka couvli. Příliv jeho moci do mě ťal jako meč. V silných nárazech, tak silných, až se mi málem rozklepala kolena. Zamrazilo mě. Zase ty zatracené vzpomínky! Oslabovaly mě. V hlavě se mi objevil sám od sebe obrázek mě, mě jak se klátím v agóniích bolesti. Možná mi je způsoboval Leandr, možná má mysl. Vždyť jsem je už překonala! Chtělo se mi řvát. I Leandrovi se ukázal stejný výjev, takže za to může má chorá mysl, která mu dává výhodu. A to je prosím má vlastní. Přistihla jsem se, jak padám na kolena. Bolestí mi ochrnulo tělo. Zatemňovala mi smysly, logické uvažování, jako už kolikrát. Pokud to nepřekonám, prohraju. Cítila jsem pocity ostatních. Oni mi to snad přáli!
Snažil se najít skulinku, kudy by se mi dostal do hlavy. Zatím jsem se pouze bránila. Radost ostatních z mé prohrávající situace mě vzpružila. Teď jsem ťala i já do jeho mysli. Tak silně a drtivě, že on přešel z útoku do obrany. Konečně! Postavila jsem se zpátky na nohy.
Jeho myšlenky pro mě byly vždy utajené a nyní jsem stála blízko jejich odhalení. Sice jsem mu nepronikla do hlavy, ale už jsem pociťovala jeho emoce. Jeho utrpení mě živilo. Utrpení, které jsem mu působila vědomě i nevědomě. Starý hlupák. Kdy se smíří s tím, že jsem taková, jaká jsem?
Viseli jsme na sobě očima. Bleděmodré oči se proměnily v jednu velkou knihu. Nedokázal skrývat pocity. Pomalu jsem vyhrávala… Zavřel oči a držel víčka pevně semknutá. Jeho svit se ztrácel. Jakoby ho stáří dohonilo. Na tváři se mu vytvořily vrásky. Maska upíra se rozplývala. Pomalu jsem zabíjela svého stvořitele.
Juraj i kočka chtěli zasáhnout, ale jeden druhému si v tom bránili. Věděli, čí boj tohle je.
Už kladl jen malý odpor. Zbývala chvilinka a já bych jeho ducha zlomila. Dnešní večer mi nepřál. Velmi otravné. Někdo mu začal totiž pomáhat! Leandr se vzpamatoval díky přičinění někoho jiného.

*Lilian*
Byl to šok. Kdo by to byl řekl, že se tu dnes večer objeví její stvořitel! Neuvěřitelné. Vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím. Žila jsem v představě, že ona je nejmocnější upírkou. Asi jsem se spletla. Její stvořitel vypadal tak úchvatně… v porovnání s ní.
Leandr ji zastiňoval. Vedli spolu rozhovor a pak se najednou začalo něco dít s Antionette. Nikdy jsem jí neviděla takovouhle. V ten moment jsem si uvědomovala, že je má královna a jak je mocná. Následovně s ním vyprovokovala souboj. To je jí podobné.
Jenže se asi přepočítala. I v ustanovených pravidlech stojí, že dítě nepokoří stvořitele. Bylo zvláštní pozorovat, jak trpí, jak padá na kolena. Po všech těch letech, co jsem se stala svědkem utrpení jiných zapříčiněných právě jí. Ale teď trpěla ona. Necítila jsem ani radost, ani lítost.
Když však z ničeho nic převládla nad svým stvořitelem, znovu jsem si připomněla, proč jí nemám ráda. Sledovat, jak se pozice vyměnily. A hlavně z těch jejich mocí jsme k nim všichni přítomní cítili úctu a i strach. Byla to ukázka něčeho úchvatného. Něčeho, co se nestává každý den.
Utlačovala svého stvořitele, připadal mi najednou starší. Něco z něho způsobovalo, že jsem s ním cítila. Jak jen se může chovat Antionette takhle krutě ke člověku, který ji stvořil.