Čarodějnice z Loch Baile (4. část)

Anotace: O 600 let později...

10. Hranice
Seděla úplně sama ve vlhké tmě. Nevěděla, jestli je den nebo noc a co se vůbec děje. Ve sklepě strávila několik dní, než ji odtamtud vyvlekli před soudní řízení.
Proces se konal venku u jezera, hned pod skalou. Sešla se tam celá vesnice. V první řadě stál otec s celou rodinou. Všichni se tvářili jako by ji neznali. Vepředu za stolem seděl místní kněz a dva muži, které neznala.
Isabelini průvodci jí mrskli na zem, až se rozplácla v blátě, které tam zůstalo po předchozích deštích. Pomalu se vyškrábala na nohy. Šlo ji to těžko, měla spoutané ruce a nikdo ji nepomohl.
Prostřední muž se znechuceně ušklíbl, neboť ke zbytkům zaschlé krve na obličeji (pozůstatek po zlomenině nosu) se přidalo ještě žluté mazlavé bahno.
„Myslím, že tento proces je už jenom formalita!“ prohlásil zřetelně inkvizitor, když šum utichl.
Při těchto slovech se Isabela zděšeně rozhlédla kolem. Za několik vteřin našla co hledala. V dálce se tyčila do vzduchu hranice čekající jen a jen na ni. Tak to je konec, blesklo jí hlavou. Už je o ní rozhodnuto, bohužel však bez ní. Má ještě možnost utéct? Asi těžko. A i kdyby utekla, sem se vrátit nemůže. Co bude sama dělat ve světě?
Z myšlenek ji vytrhl inkvizitorům úřední hlas:
„… byla obviněna z čarodějnictví za úmyslem otrávení celé vesnice! Čarodějnice se sama přiznala okamžitě po zmaření svého plánu!“
„To není pravda! K ničemu jsem se nedoznala! A nikoho jsem otrávit nechtěla! Ta kráva byla nemocná! Chtěla jsem jí jen pomoct!“ bránila se Isabela zoufale a po tvářích ji tekly slzy.
„Nelži! Tvému přiznání přihlíželo několik svědků! Všichni jsou ochotni to dosvědčit! Víc už nepotřebujeme!“
„Ale tak to vůbec nebylo!“ křičela hystericky, ale selhal jí hlas a ona se zhroutila na zem. „Já… já… já…“ vzlykala a přestala vnímat dění kolem. Celá se topila v zoufalství. Měla tušit, že to takhle dopadne. Otec ji přeci varoval. Ale ona věděla, do čeho jde. Věděla to od té do, co byla svědkem upálení své staré přítelkyně. Je to její osud. Musí to brát statečně! Ale ať se snažila sebevíc, zoufalství pohlcovalo její duši čím dál rychleji.
„… a odsuzuje se tak k okamžitému trestu smrti upálením na hranici!“ domluvil inkvizitor.
„Ne, ne, ne!!!“ rozkřičela se, klekla si na zem a zabořila obličej do trávy.
Okamžitě ji popadly silné ruce a napůl ji vlekly ke hranici. Ještě se stačila naposledy ohlédnout po své rodině, ale nikdo z nich ji nelitoval ani se netvářil smutně. Zklamaně se odvrátila.
Když ji přivazovali ke kůlu, spatřila v zástupu Jamese Gurbeyho s jeho matkou. Jejich výraz v obličeji jí přímo iritoval. Náhle v ní vzplála vlna nenávisti k těm všem lidem, kteří se na tohle dívají, jako na nějaké zábavné vystoupení. A nejvíce k těm dvěma.
„Za tohle všechno jednou zaplatíte!“ zvolala nenávistným hlasem celá zdolaná bouří citů. !Pomstím se! Na to nezapomeňte! Na vašich dětech! A nenajdu klidu, dokud nedostanu celý váš rod!! Kývla hlavou směrem ke Gurbeymu a jeho matce. Ti se k sobě zděšeně přitiskli.
Vzrušení z davu úplně vyprchalo a zachvátil ho strach. Slova čarodějnice brali všichni vážně. Nebylo tam člověka, který neznal, čeho všeho jsou čarodějnice schopné.
„Však on Bůh nedopustí, abys trápila poctivé a zbožné lidi ze záhrobí!“ zařval na ni inkvizitor a zároveň pokynul katovi, aby hranici zapálil.
Kat pozvedl pochodeň a přiložil ji k několika větvičkám vyčuhujícím z hromady dřeva. Sotva stačil obejít celou hranici, plameny už šlehaly vysoko do nebe a temný kouř stoupal k černým oblakům.

11. Sen
Česká republika roku 2000, září – Veronika se ráno probudila celá rozlámaná. Zdál se jí prapodivný sen. Procházela v něm zvláštní krajinou – chvíli byla v lese, po chvíli šla kolem jezera a v dalším momentě kráčela mezi spoustou kamení v pusté travnaté krajině. Pamatovala si ten sen až moc dobře. Vyvolával v ní podivné pocity, které jí však v žádném případě nebyly nepříjemné. Tak proč jsem sakra tak rozlámaná? pomyslela si dopáleně. Nejspíš to bude těma starostma, napadlo ji po chvíli.
Veronika se totiž rozváděla. Byla vdaná víc jak šest let. Děti s manželem neměli. A právě to byl ten důvod, proč teď procházela rozvodovým řízením. Manžela to už přestalo bavit. O dítě se snažili celých pět let. Beznadějně. Navštívili bezpočet odborníků, vyzkoušeli všechno možné, a tak není divu, že toho její manžel měl brzy až po krk a utekl za jinou, která mu děti bude moct dát. Vždyť zrovna včera se to dozvěděla. Od její matky. Prý jí volal. Měla ho vždycky hrozně ráda a štěstí mu přála.
Na rozdíl od ní. Hrozně jí ublížil a zklamal. Byl jediný koho měla. Byli spolu tolik let. A nakonec to takhle dopadlo. Vídá se s ním jenom u soudu.
Koukla se na hodiny – sedm ráno. Matka jí zatím nehrozí, říkala, že přijde až kolem deváté. Zašla do kuchyně, namazala si chleba a v obývací pokoji sebou plácla na gauč. Zapnula televizi. Byla neděle ráno a všude běžely dětské pořady. Takže zase nuda. Nakonec zcela náhodou přepnula na bůhvíjaký kanál o přírodě.
Tupě zírala do obrazovky a polykala jeden chleba za druhým. Najednou vyskočila, až pod ní péra zavrzala a ještě s při tom stačila polít čajem. Naštěstí už vychladlým. Na obrazovce právě probíhalo četné množství obrázků plných zelených, prosluněných lesů, jiskřivých jezer a plání posetých šedými balvany. Okamžitě tu krajinu poznala. Před několika hodinami se ji o ní zdálo.
Zesílila zvuk a pozorně se zaposlouchala do komentáře. To místo bylo v Irsku a jmenovalo se Loch Baile. Bylo to vlastně takové malé městečko, spíš vesnice. Veronika si jeho název hned poznamenala. Měla v úmyslu vyhledat si o něm na internetu něco víc. Natolik ji to uchopilo, že nemohla myšlenky na něj vypudit z hlavy.
Vypnula televizi a natáhla se na gauč. Mohla by se pokusit usnout. Třeba se jí o tom místě bude zase zdát. Měla z toho takový podivný pocit. Jako by se jí tělem rozlévalo podivné teplo a klid, kdykoliv na něj pomyslela.
Netrvalo dlouho a na měkkém, pohodlném gauči usnula tvrdým spánkem. Nezdálo se jí však nic, alespoň ne něco takového, co by se jí zamlouvalo a hřálo u srdce. Ve snu pořád spatřovala svého skoro bývalého manžela.
Ze snu jí vytrhl až drnčivý zvuk zvonku v devět hodin.

12. Dovolená
Veronika se posadila na gauči a promnula si oči. Zvonek zadrnčel ještě zuřivěji a netrpělivěji. Veronika nepodívala na hodiny. Bylo přesně devět. Matka chodila vždy na čas. A nerada čekala.
Veronika se doškobrtala ke dveřím, odemkla a otevřela. Matka se dovnitř vhrnula jako velká voda. A hned spustila:
„No to je dost že otevíráš! Člověk by se tady mohl uzvonit!“
„Ahoj, mami,“ zamumlala Veronika a zabouchla dveře. „Ještě jsem spala.“
„No to jsi celá ty!“ matka sebou pleskla do křesla a sjela Veroniku jedním vše říkajícím pohledem. „Podívej se na sebe, jak vypadáš! Nedivím se, že od tebe Jaroušek utekl!“
„Jaroušek,“ dala si záležet na obzvlášť ironickém tónu, „ode mě utekl, protože jsem nemohla přijít do jiného stavu! Je to hajzl! Byli jsme spolu takových let! A on si pak najde štětku, která mu dítě dá!“ stěžovala si kysele.
„Nevím, čemu se divíš,“ oponovala matka a přehrabovala se v nepořádku na stole. „Dítě je základ! Každý chce dítě! A když ho neměl s tebou, tak si našel jinou!“
Veronika už dopředu věděla, kam se jejich rozhovor bude ubírat. Matka vždycky upřednostňovala lidi s dětmi. To je pak měla raději než vlastní bezdětnou dceru. Určitě ji teď bude nutit nějakého chlapa.
„Měla by sis najít chlapa!“ pravila matka po chvíli.
„Nemám náladu na nějaké chlapy!“ odpověděla podrážděně a popravdě.
„Spíš tě nikdo nechce!“ zašklebila se matka. „Jen se na sebe podívej! Kolik jsi vůbec přibrala?“ dotírala a shodila zhnuseně ze stolu krabici od pizzy.
„Myslím, že to tě nemusí zajímat, mami,“ odsekla a bezděčně si přejela přes rostoucí pneumatiku na břiše.
„Podívej se na mě!“ zvedla se matka ze křesla a otočila se na místě. Ve Veronice chtě nechtě vzplála závist. Co by dala za to, aby měla tak krásnou postavu jako dříve. „Měla by ses začít trochu hýbat a něco se sebou dělat, jinak si chlapa nikdy nenajdeš! A taky už je ti přes třicet, nejvyšší čas pokoušet se znovu o dítě!“
Veroniku už štvalo, jak ji matka pořád považovala za méněcennou jen proto, že neměla dítě. Ne že by po něm netoužila, ale nepovažovala to v životě zrovna za to nejnutnější. A krom toho – neměla na chlapy ani pomyšlení. Věděla, že kdyby se to s dítětem znovu nepodařilo, tak by od ní opět utekl. Ne, nehodlá to riskovat.
„Když jsem dítě neměla doteď, nebudu ho mít ani potom! A myslím, že bys už měla jít!“
„Ty mě vyhazuješ?“ pohoršila se matka.
„Ne, jenom nemám čas. Potřebuju balit. Odjíždím!“
„Ty odjíždíš? A kam?“ ptala se matka, kterou to očividně překvapilo.
„Do Irska!“
„Do Irska?“
„Jo, do Irska! Plánuju to už dlouho.“
Vlastně se rozhodla až teď. Opět si vzpomněla na svůj sen a popadla jí taková touha utéct od toho všeho (hlavně od její matky a jejích výčitek) na tak krásné místo. Ano, rozhodně potřebuje dovolenou, prostě si odpočinout, mít chvíli klid a na nic nemyslet.
„Sbohem, matko. A pozdravuj Jarouška!“ dovedla zmatenou matku až na chodbu a práskla za ní dveřmi.