Rybí kost

Anotace: Má jedenáctistranná slohová práce.

1.
V hospodě

Toho dne bylo v hospodě vpravdě přeplněno. Nastával zrovna čas vánoční, a tak se všichni muži z vesnice sešli právě zde, zanechavše své drahé polovičky doma v teple u kamen, pečíc cukroví a uklízejíc domov včetně veškerého příslušenství. Tak dobří to byli lidé, že vyšli do krutého mrazu a plískanic, zatímco jejich ženy se mohly vesele otáčet v teple domácího krbu.
Hostinský sál byl tři metry vysoký, obložený dřevem a obrazy předešlých hostinských. Vpravo od vstupních dveří se nacházel výčep, za nímž by bystré oko snadno rozpoznalo police s lihovinami. Mezi těmito postával muž středních let s bělostným knírem a pramálem vlasů, což ovšem zakrývala klasická hospodská čapka, neboť tento muž se jako jediný ve vsi mohl pyšnit tímto honosným titulem. Před výčepním pultem pak stály lavice a stoly nyní hojně obsazené četnými hosty.
Veselý břinkot půllitrů, smích, křik a pomlaskávání návštěvníků restaurantu však mělo být vbrzku přerušeno. Dveře sálu se pomalu otevřely. Uslyševše známé začvachtání obrátili se všichni, pana hostinského nevyjímaje, ke dveřím a veškerý zvuk utichl natolik, že ani moucha spadlá do jedné ze sklenic se neodvážila pohnout, aby posvátné ticho té chvíle nebylo narušeno.
Ve dveřích stál Kapr. Pomalu se šoural ztichlým sálem k výčepnímu pultu strhávaje na sebou veškerou pozornost a zanechávaje za sebou vodní stopu.
„Ha, Kapr!“ pronesl kdosi.
„Co chceš, Kapře?“ zvolal hostinský hlasem silnějším, než bylo zapotřebí.
„Jdu na pívo,“ řekl Kapr. „Ano, tak Kapr opravdu mluvil,“ prohlásil později jeden z přítomných svědků.
Kapr se pomalu dobelhal až k výčepu. Stále na něj všichni zírali. Jejich oční bulvy byly tak napjaté, že některým málem vypadly z důlků – doslova. Některým se to dokonce podařilo.
„Hej!“ ozval se někdo.
Kapr se otočil.
„Slyšeli jsme, že vás v tom vašem rybníce všechny pomlátili!“ prozradil onen neznámý důvod hromadného údivu. Ozvalo se souhlasné mručení. Někteří stále jen zírali, neboť nepochopili mírnou změnu situace.
„To je fakt,“ řekl pomalu Kapr.
Několik přítomných omdlelo a jiným zase začaly jektat zuby. Občas se ozvalo přidušené zvolání: „Duch!“
To byla ovšem ta menší část osazenstva. Zbytek se jen nechápavě a synchronně podrbal na hlavě a čekal, co bude dál. Zírači se snažili seč mohli, aby jejich oči byly velké aspoň jako dlaně a mouše se konečně podařilo dostat se z hypnotického vytržení a odletět v nastalém ruchu ze sklenice. Později toho večera byla nalezena na jednom parapetu s příšernou sečnou ránou. Tento případ se ještě prošetřuje, ale zřejmě se na tom podílelo okno, více než zručná ruka a jedno vtipné silvestrovské párátko ve tvaru meče.
Kapr vzal neohrabaně půllitr a otočil se ke společnosti.
„Moje rodina ještě unikla,“ pronesl polohlasně.
Muži, kteří se již z neznámých důvodů chytali pod krkem, se zarazili a zůstali stát ve směšných pozicích typu Jeden-muž-drží-jiného-muže-za-krk-ve-vzduchu-a-oba-se-otočí-k-tomu-co-mluví-přestože-ten-první-jistě-nemá-takovou-sílu-aby-toho-druhého-udržel-a-ten-by-navíc-asi-těžko-vydržel-kdyby-ho-někdo-držel-za-krk nebo Muž-který-byl-vyhozen-do-vzduchu-visí-a-spadne-až-po-chvíli-nebo-třeba-taky-ne-záleží-na-vtipnosti-situace.
„Ale prej dostali tvýho bráchu, či co,“ ozvalo se zespodu kupy naházených lidí.
„Jo, taky jsem to slyšel,“ zavolal kdosi za lustrem.
„Čo še těďa šťalo?“ pronesl muž hledající na zemi své zuby.
Všichni přítomní pomalu usedali zpět na svá místa, někteří na ně byli odtaženi či dokopáni, neboť vyprávění zřejmě mělo začít.
Kapr si přihnul lahodného moku a opřel se o výčep. Vše opět ztichlo, takže bylo slyšet jak některým pánům padají kapky piva z vousů a rozpleskávají se o podlahu.
Klep!
Ticho bylo přerušeno!
Všichni se opět otočili. Někteří již nevěděli, na kterou stranu se koukat dříve. Oční nervy byly napjaty tak, že hrozily přetrhnutím. Kdosi potichu odříkával modlitbu pro cestování letadlem.
Dveře se pomalu ale jistě otevíraly. Napětí bylo ubíjející. Pro někoho opět doslova. Někteří museli po skončení tohoto dramatu odejít z hostince kvůli bolestem hlavy. V tom lepším případě. V tom horším je museli odvézt kvůli poškození lebečních kostí. Na ten den se v obecní kronice ještě dlouho vzpomínalo – tuším, že dva týdny – dokud ho nevystřídala ještě příšernější událost, o které se tady ale nebudu šířeji rozepisovat. Myslím, že stačí podotknout, že to mělo co do činění s traktorem, který nebyl dobře zabržděn a starou paní s kulometem.
Dveře se konečně otevřely. Ano, opravdu to trvalo tak dlouho, jako přečíst předchozí řádky.
Ve dveřích stál Cejn (mimochodem Kaprův bratranec).
„Co?“ vyhrkl někdo a koukal hned na Kapra, hned na Cejna.
„Ééé,“ poklesla někomu brada.
Překvapení bylo vskutku překvapující.
Hostinský se nahnul k jednomu muži, který postával nejblíže výčepnímu pultu a udělal na něj gesto Rozhlížím-se-jestli-mě-někdo-nepozoruje-a-dávám-vám-znamení-abyste-šel-blíž-ke-mně-protože-se-vás-musím-na-něco-moc-důležitého-zeptat-a-nechci-aby-to-někdo-slyšel. Muž se na něj spiklenecky podíval a naznačil mu, že naslouchá. Hostinský se k němu nahnul ještě víc, aby ho nikdo jiný neslyšel a zašeptal:
„Kde se tady berou všechny ty ryby?“
Muž se také rozhlédl, jestli ho někdo neposlouchá, což bylo zbytečné, protože všichni se zajímali pouze o nově příchozího a rozebírali, zda je opravdu Kaprův bratranec, a se spikleneckým obličejem se nahnul ještě více než hostinský předtím a zašeptal:
„Co já vím.“
Nikdo si toho nevšiml, ale když se Cejn objevil, Kapr se mírně otřásl. Ne chladem, ale spíše rozčilením, smutkem a především strachem.
„Ale, ale, kohopak to tady máme,“ pronesl Cejn žoviálně.
Všichni jako na rozkaz zmlkli a obrátili lysiny ke Kaprovi.
„Buď zdráv, bratranče,“ procedil mezi zuby Kapr.
Otočka zpátky doprovázená brbláním o tom, že je to opravdu jeho bratranec.
„Hej, hostinský, jedno pívo!“ zavolal Cejn. Hostinský, který byl ještě stále nahnutý přes výčep, málem přepadl. „Ano, tak Cejn opravdu mluvil,“ prohlásil později jeden z přítomných svědků, zřejmě ten samý, „Někdy dokonce říkal: ‚Hej, hospodo!‘ což mě opravdu udivilo.“ Po této příhodě jsem si již nebyl zcela jist, zda je tento muž tím nejvěrohodnějším svědkem.
Kdyby to bylo možné na rybě pozorovat, zdálo by se, že Kapr zbledl, když se Cejn blížil k výčepu.
Někteří hosté se již trochu ošívali, poněvadž se nedokázali tak dlouho soustředit. Zbytek se ošíval, protože se již nemohl dočkat vyprávění.
Cejn se také opřel o výčep a mrknul na Kapra, pozvedajíce sklenici. Několik mužů začalo netrpělivě šoupat židlemi, neboť toto gesto považovali za vybídnutí k proslovu.
Kapr si tedy odkašlal, aby na sebe strhnul pozornosti i těch, kteří si již začali z dlouhé chvíle přešívat kabáty.
Mluvil pomalu a rozvážně. Zřejmě o celé události přemýšlel již mnohokrát, přestože se stala teprve před několika dny. Muži natahovali vyzáblé krky, aby jim nic neuniklo, protože Kapr mluvil potichu. Byla to opravdu politováníhodná událost. Někteří si již chvíli po začátku museli stírat slzy.
„Přišli z nenadání,“ řekl Kapr, „Ale asi jsme to měli čekat.“
Všichni souhlasně zamručeli. Bylo známou věcí, že ve vedlejší vesnici se neostýchali zabít kapra, přestože to byl vlastně jejich soused. Je nutno podotknout, že se tam neostýchali pod rouškou tmy podříznout ani člověka, který nebyl z jejich vsi. Ovšem kapři byli na jídelníčku přece jenom častější. Takový kapr vydržel jedné rodině třebas i týden či dva. Tedy, člověk také, ale ten přece jen nemá tak jemné masíčko jako rybniční tvor a shání se hůře. Lidé z vedlejší vesnice vskutku nebyli příjemní. Dalo by se dokonce polemizovat, zda šlo skutečně o vesnici. Někteří tam žili jen v jámách a vykotlaných stromech. Je tedy faktem, že stromy v této oblasti jsou prastaré a tudíž i s celkem velkým průměrem, takže do jednoho takového stromu se mohli vejít rodiče, pět dětí, prarodiče, tetička, sestřenice babičky tety švagra bratra otce rodiny a bratranec z desátého kolena.
Lidem ve vedlejší vesnici se někdy říkalo vlčí lidé. Nedá se ale říci, že by nebyli vůbec civilizovaní. Byli, pouze trochu špatným směrem. Dostali se totiž na takovou úroveň, aby byli schopni používat i střelné zbraně.
„Naštěstí jsem měl asi nějakou předtuchu,“ pokračoval Kapr a pohlédl nervózně na Cejna. Ten souhlasně kývl.
„Takže my jsme tomu unikli,“ řekl Kapr a oddychl si, jako by se to dělo právě teď. Znovu si pořádně přihnul.
Cejn se jen potutelně usmíval.
Opět následovalo souhlasné mručení.
„Éh, můžu?“ ozval se náhle někdo.
Kapr se otočil po hlase.
„Co je?“ řekl.
Všichni se také obrátili, aby zjistili, kdo se opovážil rušit jejich souhlasné mručení.
Muž sedící v koutu se narovnal a zeptal se:
„A … ehm, co se teda stalo s tvým bráchou?“
Ostatní se na něj podívali s rozčilením v očích, protože již zapomněli souvislosti.
„Cože?“ řekl kdosi.
„Chci říct,“ hledal muž v koutu správná slova, „když jste utekli, co se stalo s ním? Myslím, když teda prej umřel, tak kdy?“ Kaprův bratr, jak později vyšlo najevo, dlužil tomuto muži menší obnos.
Všichni se opět otočili na Kapra a čekali odpověď.
Kapr se zakuckal a pohlédl na Cejna, jako kdyby chtěl, aby mu poradil ta správná slova.
„No tedy, on, jak bych to …,“ Kapr se zhluboka nadechl a opět se podíval na Cejna, který se jen usmál.
„Můj bratr totiž zemřel ještě předtím.“
Ozvalo se mručení plné údivu.
„Zabili ho ještě den předtím,“ dodal.
„Kdo?“ ozvalo se ze sálu.
„Asi taky někdo z nich,“ odpověděl Kapr. „Nejspíš ten, jak jim dělá šéfa.“
Toho znali všichni. Bohužel.
Tento muž byl asi středně vysoký a stále nosil na hlavě placatou čepici s kšiltem. Sice se holil, ale jen tak, aby měl stále stejné strniště. Nikdo ho neviděl v ničem jiném než v jemně kostkovaném saku, poznávacím to znaku viktoriánských pobudů starého Londýna.
Nikdo neznal jeho jméno. Pro všechny byl prostě ‚Šéf‘.
Šéf vždy vedl všechny výpravy, které končily smrtí někoho jiného. Říkalo se, že má doma polici vysázenou hlavami těch, kdo měli tu smůlu a padli mu do spárů. Naneštěstí to nikdo nevěděl jistě, protože kdo se tam jednou dostal, již nevyšel ven
Šéf byl také vyhlášený rybář. Někdy seděl s prutem celý týden bez přestávky, dokud cokoliv nechytil. Když ho to přestalo bavit, vzal granát a hodil. To bylo totiž mnohem rychlejší.
Také bylo známo, že měl velice rád dohody. Samozřejmě takové, které vynesly něco pro něj.
Takže je jasné, že se všichni otřásli, když Kapr řekl, kdo s největší pravděpodobností zabil jeho bratra.
Navzdory tomu se Cejn usmál ještě více, nakolik to jeho mimické svaly dovolovaly.
Jeden z hostů se zamyšleně zadíval z okna. Byla už skoro noc. Na nebi se objevily první hvězdy. Na obzoru se však objevila světla. Světla, která tam určitě neměla být. Světla, která se konstantní rychlostí přibližovala. Světla pochodní.
Za chvíli se přiblížila natolik, že muž dokázal rozeznat některé tváře těch, kteří je nesli.
Zalil ho smrtící pot. Opatrně se postavil. Všichni na něj zírali. Dokonce i Cejn se na vteřinu přestal usmívat.
Muž si odkašlal a pomalu ukázal z okna. Ti, co seděli u okna, si toho už všimli také a zpotili se úplně stejně.
„Je … je … je tam,“ vykoktal ze sebe muž.
„Kdo?“ nechápal hostinský.
„Šéf!“

2.
Útěk

Všichni vyskočili ze židlí a běželi se přesvědčit. Nebylo pochyb.
„Co tady chce?“ volal někdo.
„Jémině, jémině!“ skučel muž, který stále nenašel všechny zuby.
Z lustru někdo spadl. Kvůli vlastní bezpečnosti se ale při nejbližší příležitosti opět vrátil.
Několik hostů běhalo kolem sálu a s provoláními „Jsme ztraceni!“ lomilo rukama.
Hospodský začal sklízet sudy do bezpečí protiatomového krytu, připraven sám se v něm ukrýt.
Kapr začal viditelně, v případě, že má člověk opravdu ostříží zrak, blednout, zatímco Cejn ještě více přitvrdil svůj úsměv a mrknouce na Kapra se napil. Poté odcvrnknul několik mincí, které i v této vřavě slyšitelně zacinkaly. Hostinský po nich okamžitě hmátl.
Kdosi začal, bůh ví proč, ničit vybavení restaurantu. Byl zřejmě pod opravdu velkým tlakem.
„Držte huby!“ rozlehlo se po celé místnosti.
Všichni ukončili svou činnost a ve strnulých pozicích civěli na řvoucího muže. Ten vidouce, že si přitáhl pozornost, řekl (nyní již velice potichu):
„Chci slyšet, co to volají,“ a opět se otočil k oknu.
Šéf a jeho společníci opravdu cosi skandovali. Nebylo jim rozumět, ale kdyby měli šály s emblémem svého fotbalového klubu, nikdo by je od opravdových fanoušků nerozpoznal ani na sto honů. Na devadesát devět už bohužel ano. Což se teď stalo.
Jakmile se průvod dostal na výše zmíněnou vzdálenost od hostince, byly již jejich hlasy zřetelnější.
„Co to volají?“ zeptal se muž rozbíjející třetí židli.
„Tak povídej!“ zahromoval jeden z lomičů rukou.
„Nu?“ řekl Žid pijící uprostřed vřavy čaj přikusuje k němu latkes.
„Křičí, že chtějí …,“ muž se dramaticky odmlčel.
„Koho?“ ozvalo se za lustrem.
Muž se ještě dramatičtěji otočil a všichni se otočili směrem, kterým vyšvihl svůj ukazovák.
„Kapra!“ vyhrkl s vytřeštěnýma očima a pokryt potem, znaky nezbytnými pro tuto situaci, kdy kamera najíždí směrem od mluvčího z pohledu obviněného a pak náhle zjistíme, kdo jím je. Stejně to bylo s hosty, kteří také prozřeli až po chvíli.
Následovalo sborové vydechnutí a veselé poplácávání po zádech, vyjadřující ‚Je to za námi‘ a ‚To už není náš problém‘, jak se Kapr sám přesvědčil, když se k němu hostinský natočil a řekl:
„Je to za námi!“ Pak se otočil a zasmál se: „To už není náš problém!“
„Ale, ale,“ koktal Kapr, „co když … třeba ….“
Kapr se rozhodl použít pokročilé psychologie.
„Co když při tom někoho zraní, nebo zničí hospodu?“ prohlásil.
„Né,“ ozval se muž sedící u okna, „Chtěj jenom tebe,“ na chvíli se odmlčel a pak řekl: „Možná bys měl utýct.“ Při tom se otočil na Cejna a zeptal se: „A ty jsi kdo?“
„Cejn,“ řekl Cejn.
Muž se díval z jednoho na druhého a prohlásil:
„Kterej z vás je kterej?“
„Já jsem Cejn,“ řekl Cejn.
„Aha,“ pravil muž.
„Možná bys měl taky utýct, poněvadž vypadáš úplně stejně jako von,“ a ukázal na Kapra.
„To není pravda!“ rozlítil se Cejn. „Vypadám přece úplně jinak!“
Opět se podíval na Kapra a pak procedil:
„No, možná trošku.“
Náhle k nim přistoupil Žid, který již dopil svůj čaj.
„Slyšel jsem, že potřebujete pomoci, abych tak zdráv byl,“ pronesl v místním dialektu jidiš.
Kapr se mu vrhl kolem krku.
„Ano!“ sténal. „Dostaňte nás odsud!“
„Nejsem žadné chucpe, takže vám zajisté pomohu, ale hlavně proto,“ ukázal na Kapra, „že ty mi dlužíš peníze.“
Kapr souhlasně přikývl.
„Ale jak nás odsud chcete dostat?“ zeptal se Cejn.
„Jednoduše,“ zasmál se Žid. „Právě stojíme na poklopu, který vede do tajné chodby.“
„Cože?“ vykřikl Kapr a odskočil. „Ale vždyť jsem o tom nikdy neslyšel, ani od toho blbce hospodského!“
Žid si zamnul ruce typicky židovským způsobem a řekl:
„Ten to neví.“
„Ééé,“ poklesla Cejnovi čelist.
„Ne, neví o něm, protože jsme ho vykopali my, abych tak zdráv byl,“ zasmál se znovu Žid a otevřel poklop zamaskovaný na něm stojícím opilcem.
Kapr s Cejnem opatrně vklouzli do otvoru.
„Oj!“ řekl Cejn, když slézali.
„Nechte toho,“ pronesl Žid a opět poklop uzavřel a vrátil naň opilce, který se mezitím zakutálel až do kouta.
Mezitím se již Šéf a jeho muži dostali k hostinci. Překonat vzdálenost devadesáti devíti honů bylo pro tyto lidi hračkou, neboť byli trénovaní z honů na vlky.
Hosté již seděli spořádaně na svých místech a ztichli. Zvuk vytírání sklenic se rozléhal prostorem a v některých koutech i časem.
Za dveřmi se ozvalo tiché mumlání. Pochodně těsně za okny osvětlovaly stíny zahalených postav.
Když mumlání utichlo, všechny postavy poodstoupily o dva metry ode zdí hostince.
Ohromující výbuch otřásl budovou a vymrštil dveře, které přitiskly jednoho muže blíže ke stěně. Více než by si kdy přál. Ostatní hosté nevzrušeně pozorovali, jak Šéfovi muži prolézají očouzeným dveřním otvorem.
Když si byli jisti, že jsou už všichni, vytvořili mezi sebou uličku, kterou prošel Šéf. Kromě svého obvyklého oblečení si vzal ještě temný plášť mstitelů.
„Kde je?“ zeptal se klidným hlasem a přitom si zapálil dýmku.
„Kdo?“ řekl kdosi.
„Kapr,“ pronesl Šéf a obrátil oči v sloup, protože takovou míru idiocie zde nečekal.
„Už tu není,“ pronesl Žid a opakoval Šéfovo oční gesto.
Šéfovi vypadla sirka z ruky třesoucí se vztekem.
„Cože?“ zeptal se neklidně.
„Vlastně tu jeden je, že ano, Kapře?“ ozvalo se za lustrem.
Muž srkající polévku, která mu tekla po dlouhém kníru, zvedl hlavu a řekl:
„Co?“
„Ty jsi Kapr?“ otázal se jeden ze Šéfových společníků, kterému to zjevně moc nemyslelo.
Muž přikývl, načež mu desítka kulek proletěla tělem. Sklonil hlavu.
„Jak teď zaplatím úklid tý podlahy?“ řekl a padnul hlavou do zbytku polévky, jenž se následně rozprskla do všech světových stran krom severo-severo-východu.
Šéf svého poskoka s kletbami pleskl přes tvář, až to plesklo. Poté šel a podkopl jednomu stolovníku židli, takže ten sebou třískl o zem a pronesl nahlas:
„Au.“
„Kde je?!“ řval Šéf.
„Co já vím, abych tak zdráv byl,“ pronesl znechuceně Žid.
Sirka, kterou Šéf upustil, konečně dopadla na zem. Zpomalení bylo způsobeno dusnou atmosférou, způsobující prodlužování času (podloženo Einsteinovými a Bohrovými rovnicemi, jestli nevěříte, přečtěte si jejich díla, abyste konečně prozřeli).
„Hele, kouř,“ poukázal na to jiný ze Šéfových mužů.
„Hoří?“ zeptal se hostinský jednoho z hostů, který postával nejblíže.
„Hoří,“ přikývl s úsměvem, který se mu po chvíli vytratil.
Požár vyhnal Šéfa i jeho kumpány z hostince. Bohužel to samé učinil i s hosty. Hostinský, který jako správný kapitán neopustil svou potápějící se loď, počal oheň hasit pivem. Díky tomu však došlo k explozi, která jej vystřelila vysoko nad lesy obklopující ves.
Těmito lesy se rychle pohybovaly dva stíny směrem k rybníkům, kterých je v této oblasti nespočetně.
„Myslíš, že jsme už dost daleko?“ zeptal se zadýchaně Kapr, když dorazili na mýtinu ozářenou Lunou v celé její kráse.
„Snad,“ pronesl zamyšleně Cejn a pak se zachechtal.
„Ale dobře jsi to provedl, to se musí nechat!“ řekl na Kaprovu adresu a znovu se zachechtal.
„Že prý ho zabil Šéf!“ smál se na celé kolo.
„Ha ha,“ pokusil se Kapr a odvrátil od Cejna zrak.
V Cejnových očích se zableskl Měsíc. Kaprovi připadal jako přízrak z temnot. Stále se jen smál. Chechtal se jako šílenec.
Díky tomu byly Kaprovy oči zakalené hrůzou, když pomyslel na tu strašlivou událost.
„Proč jsi to vlastně udělal?“ obořil se na Cejna. Ten se trochu zarazil, protože nic takového nečekal, ale pak se zase usmál a vycenil své bělostně se třpytící zuby.
„To už jsme si snad vyjasnili, ne?“ odsekl.
„Ptám se tě, proč?“ vyrazil ze sebe Kapr. V jeho očích byly slzy a hlas se mu klepal jako nikdy předtím, snad krom té noci, kdy se to stalo.
„Proč jsi zabil mého bratra?!“ Nyní již Kapr řval na celý les. Kdyby nedošli až tak hluboko, určitě by ho ve vesnici uslyšeli. Několik veverek při tom spadlo ze stromu.
„Musel jsem!“ obořil se na něj Cejn.
„Nelži!“ Kapr ho odtrčil a málem při tom zakopl o kořen.
„Abys věděl, tak jsem ti tím pomohl!“ Teď už křičeli oba. Ani Cejn se už neusmíval.
Kapr se opět lekl jeho očí. Viděl v nich prolitou krev a připadalo mu, jako když žízní po další.
„Měl bys být rád, žes vůbec měl nějakýho bratra, co moh‘ umřít! Za jeho smrt můžeš jenom ty!“ Cejn si málem vyřval plíce (technicky vzato žábry).
Kapr se opět zadíval do jeho očí a viděl v nich smrt. Svou smrt. Vykřikl šílenstvím, chytil se za hlavu a padl na kolena, pouze obrazně, samozřejmě.
„To nemůže být pravda! To nemůže být pravda! Ne!“ sténal.
Cejn se na něj s opovržením podíval a odchazejíce z louky si odplivnul znechucením.
Kapr zůstal ještě několik minut osamocen v té nekonečné tmě prozářené královnou Lunou a tisícerými hvězdami.
Se slzami v očích vstal a odebral se do svého příbytku.

3.
Kost

Po návratu do rybníka Kapr okamžitě zamířil ke své ložnici. Snažil se vyhnout všem ostatním členům své domácnosti. Nyní by jejich pohledy nesnesl.
Prošel dlouhou chodbou s prázdnými stěnami. Když se sem před pár dny dostali, neměli čas vybalovat obrazy a ozdobné hrnečky, které měli ve svém starém domě. Pomalu otevřel skřípající dveře a vklouzl dovnitř.
Peřiny byly naducané a vyvětrané. Jakmile se dostal až sem, už se nemusel skrývat. Oddychl si.
Do postele uléhal pomalu a uvážlivě, jako kdyby to bylo jediné, na co celý den myslel. Celý se zachumlal pod peřinu tak, že z něj nekoukala ani šupina.
V tichu vodní hlubiny se mu podařilo rychle usnout. Na takový spánek se těšil již několik dní. Sladce podřimoval.
Určitě však nepočítal s tím, co mělo přijít.
Hodiny v pokoji právě odbíjely půlnoc. Kapr stále ještě spal, když tu náhle cosi zaslechl.
Opatrně vykoukl zpod peřiny. Zdálo se mu, že vidí nazelenalé světlo.
Pomalu se otočil a podíval se oním směrem.
Smrtelný pot zalil jeho tvář. Málem vyjekl hrůzou, ale neodvažoval se probudit zbytek rodiny.
Byla tam.
Visela ve vzduchu a zeleně světélkovala.
Rybí kost.
Kost jeho bratra.
„Co chceš?“ zašeptal strunulý strachem. „Co proboha chceš?“
Kost stále jen visela ve vzduchu a pomalu se otáčela kolem nakloněné osy.
Kapr se přitiskl ke stěně strnulý hrůzou.
„Já tě přece nezabil! Ty to víš!“
Kost se ani nepohnula. Zbytky masa na ní stále ještě visely v dlouhých krvavých cárech.
Šílenství v Kaprových očích narůstalo. Vyskočil z postele a běžel k oknu.
„Nezabil! Nezabil! Já tě přece nezabil!“ ševelily jeho namodralé rty.
Zdálo se mu, že ho kost pozoruje.
Prudce se otočil, přičemž upadl. Přesto z kosti nemohl spustit zrak. Obraz kosti se mu vypálil do zornic. Šílenství ho obkličovalo ze všech stran. Všeobestírající hrůza se zabodla do jeho vlastních kostí.
„On to byl! Ne já!“ šeptal. „Ty přece víš jak to bylo! Proč mne nenecháš na pokoji?“
Hlas mu už přeskakoval.
Chvěl se tak, že se mu již nepodařilo vstát.
Pokusil se zavřít oči, ale víčka ho odmítla poslechnout. Byl nucen stále zírat na tu děsivou hrůzu.
Nejhorší ze všeho však bylo, že to nebylo poprvé.
Každou noc od té, kdy se to stalo, se mu zjevovala.
„Nech mne být! Odstup!“ volal jako smyslů zbavený.
Kost se nepohnula ani o milimetr. Jen visela ve vzduchu a nehýbala se.
Všeničící šílenství se roztahovalo po celém obvodu pokoje. Nebylo koutu, kam by neproniklo. Kapr netušil, kam se vrtnout, aby ho nepohltilo.
„Přestaň mne pronásledovat!“ zašeptal a v pomatení smyslů se svíjel na podlaze v krutých křečích, které stravovaly jeho vnitřnosti již tak vyplněné hrůzou a šílenstvím.
Mrazení, jenž pronikalo až do morku kostí, projelo celým jeho tělem.
Žaludeční šťávy se přelévaly rychlostí tlukotu srdce umírajícího, který už vidí smrt před sebou a děsí se jí, protože ví, že se již nelze zachránit. Žádná modlitba ani dobrý skutek už nepomohou umírajícímu v agónii smrti, způsobenou jeho svědomím. Svědomím, které je černé jako uhelný důl o půlnoci při zatmění Měsíce.
„Je to vrah! Vrah! Vrah!“
To slyší Kapr všude kolem sebe. Zvolání vyřčené hlasy všech, které potkal.
Smutný to pohled na toho, jenž mohl být hrdinou, ale nestal se jím.
Mohl být oslavován dlouhé časy.
Ale není.
Nikdy nebude.
„Ne! Já to nebyl!“ zpola zasténal, zpola vykřikl do temné noci.
Dveře pokoje se otevřely.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se potichu Kaprova žena.
Kapr na ni pohlédl, oči podlité krví. Kost zmizela. Šílenství ustoupilo, aby se příští noci opět vrátilo s ještě větší silou.
„Ne,“ zašeptal Kapr. „Nic se nestalo.“
Odešla do černěskvoucí chodby a zavřela dveře.
Kapr se posadil na postel stále ještě vstřebávaje své pocity plné utrpení.
Seděl na kraji a jen se kýval dopředu a dozadu.
„Já to přece nebyl,“ ševelily jeho rty, „já to neudělal.“
Asi hodinu zůstával v této pozici a mumlal si pro sebe jako blázen.
„To on, on to způsobil,“ procedil skrz zuby. „Chtěl mě, ale nevzal. On to udělal. To on ho zabil. Viděl jsem to. Viděl jsem to na vlastní oči. To všechno udělal on. Já ho nevylákal ven. Šel za mnou dobrovolně. Ne, já to nebyl. Neudělal jsem to. To oni. Oni ho zabili. Využili mne. To oni. Já ne,“ mumlal.
Takto to opakoval stále dokola. V nekončící smyčce bláznivosti.
Nakonc se mu té hrůzyplné noci přeci jen podařilo usnout.

4.
Svědectví

Proč ale vůbec docházelo k těmto nočním hrůzám? Co se stalo oné noci?
Pátral jsem dlouhou dobu, ale nakonec se mi podařilo shromáždit v útržcích několik zpráv, které onu tragickou událost popisují. Nevím, jak moc jsou pravdivé. Nemohu to říci, jelikož já tam té noci nebyl. Ale myslím, že s jejich pomocí můžeme rekonstruovat celé toto, troufám si říci, že téměř antické, drama.
Vše zřejmě začalo již noc předtím.
V tu dobu šel okolo rybníku, ve kterém Kapr původně bydlel, syn místního myslivce, zvaného spíše pod přezdívkou ‚Ten starej ha*zl‘. Klidně si pohvizdoval, když náhle „uslyšel, jak za rákosím někdo mluví.“ Jelikož je stejně všetečný jako jeho otec, nemeškal a „tak jsem se podíval, kdože to tam mluví, poněvadž kdyby to byl nějakej pytlák, tak bysem ho moh‘ nahlásit a měl bych pak na fungl novou káru“ (těmto mravům ho, jak mi později on sám vysvětlil, naučil sám otec).
Prostrčil hlavu skrz mocný rákosový porost a uviděl tam Šéfa. „Hned jsem se hrozně vylekal, poněvadž kdyby mě jakože chytnul, tak bysem už asi nemoh‘ řídit, poněvadž to bez hlavy dost dobře nejde.“ Šéf naštěstí nepostřehl, že jest pozorován a pokračoval v načaté činnosti. „Zrovna tam rybařil a vytáh toho kapra, co se vo něm teď tak mluví, vážně, jako že se *** jmenuju.“ (kvůli jeho pozdějším tahanicím s policií, jsem se rozhodl jeho jméno raději vyškrtnout).
„Neslyšel jsem přesně, co říkali, ale bylo to něco vo tom, že prej se ten kapr může ještě zachránit, či co. Prej ho pustí, když něco udělá, ale to jsem už neslyšel, poněvadž jsem se radši sebral a utíkal pryč, co mi nohy stačily.“ (ten hoch měl opravdu zajímavé výrazivo).
Podaroval jsem tedy toho milého mladíka cukrovím, za což se mi odměnil tím, že mne kousl do ruky se slovy: „Na to už jsem starej. Naval prachy!“ načež jsem ho nahlásil místní četnické stanici.
Už jsem si myslel, že se nikdy nedozvím znění oné dohody, když jsem náhodou narazil na místního opilce. Již si nevzpomínám na jeho jméno, ale měl takové podivné ploutve a hřbet červený.
Opilec byl shodou náhod zrovna v rybníku, když se uskutečnil ten osudný rozhovor. Po několika lahvích tuzemského rumu se mi podařilo přimět ho k hovoru. Nebyl však příliš kultivovaný, a tak z něj přepisuji pouze úryvky.
Ve chvíli, kdy Šéf vytahoval Kapra, byl onen opilec zrovna poblíž, avšak ne v takovém stavu mysli, aby byl schopen jakkoli zasáhnout. „Byl jsem prostě zpitej jak hovado.“
Přesto si dokázal s vypětím sil zapamatovat slova oné dohody.
Šéf se zasmál a řekl:
„Pustím tě, ale musíš pro mě něco udělat!“
Kapr radostí pokýval hlavou a čekal.
„Pustím tě, když mi místo sebe přivedeš jinýho kapra.“
Kapr úzkostně polkl, něco takového nečekal.
„Šéfik se zas zachechtal jak hovado a čekal na jeho vod…vod…vodpo…vodpověď.“ Zaskuhral opilec již po třetí láhvi.
„A co když ho pak nepřivedu?“ zeptal se nakonec Kapr.
Šéf vytáhl dýmku z úst a pronesl:
„Tak to si tě pak najdu a až tě najdu, tak tě vykuchám a usmažím na másle, abys sis příště dal pozor.“ Na chvíli se odmlčel, „Jenomže vono pak žádný příště už nebude!“ pronesl a začal se smát. Nejdříve potichu, ale postupně gradoval až do závratných výšek operních záporných hrdinů.
Podle všeho byl tedy Kapr nucen souhlasit.
Přenechal jsem opilci několik drobných bankovek, aby si mohl obstarat nové šaty, ale poté, co jsem opustil rekonstruovaný hostinec, utratil je za další alkohol.
V tomto místě začíná mrtvý bod, který trvá až do oné osudné noci, kdy byl Kapr naposledy viděn se svým nebohým bratrem. Jediné, co se mi podařilo vyrozumět, bylo, že Kapr byl celý den zádumčivý a s nikým nechtěl mluvit. Později se mu ale podařilo přemluvit svého bratra, aby s ním šel v noci ven. Zřejmě se však již nikdy nedozvíme, pod jakou záminkou.
Naposledy byli viděni na oné mýtině, kudy se později ubírali Kapr s Cejnem.
Tuto část jsem se dozvěděl od jedné veverky. Neptejte se mne jak, ale nakonec se mi podařilo jí porozumět. Je to trochu zvláštní řeč, ale není tak odlišná od té naší.
Kapr přecházel se svým bratrem mýtinu. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Náhle se ale za jedním křovím objevila další postava dramatu. Vyšel z něj Cejn se svým kamenným úsměvem. Kvůli srozumitelnosti dalších událostí je však třeba vyjevit ještě jednu věc.
Kaprův bratr dlužil Cejnovi peníze. Na tom by nebylo nic podivného, neboť jak vidno z předchozích částí, v této vesnici snad dlužil nějaký obnos každý každému.
Je však záhodno poukázat také na fakt, že Cejn dlužil cosi Šéfovi. Podle některých verzí s ním dokonce obchodoval, podle jiných jím byl vydírán, ovšem důsledek této situace byl stejný.
Po Cejnově vynoření se oba kapři zarazili. To přece jen nebylo to, co by čekali uprostřed noci v lese.
Cejn je oba srdečně pozdravil.
Oni jeho pozdrav opakovali.
Náhle Cejn vytáhl vražednou zbraň, v protokolu zaznamenanou jako Důkaz č. 6, v mém notesu jako kulovnice s mírným zpětným rázem, doplněná bodákem.
Jelikož oba bratři byli stále vylekaní, ani jeden se nepohnul.
Cejn s přesností vrhačů nožů zamířil. Na rozdíl od nich však trefil svůj cíl.
Kaprův bratr byl ránou odhozen o několik metrů vzad. Když k němu Kapr přiběhl, už se jen v posmrtných křečích svíjel v tratolištích krve. Poslední, co ale ještě zahlédl, byla Kaprova tvář.
Cejn se pousmál.
Kapr k němu v slzách došel a začal do něj bušit (ploutvemi samozřejmě, ryby nemají ruce, víte, co myslím, takové ty malé ploutvičky, jak oni s nimi … ťu ťu … hahaha, ano je to velká legrace některé ryby pozorovat, jak plácají ploutvem třeba do rytmu, hahaha, haha … ehm, no).
Cejn se jen zasmál a Kapra hrubě odstrčil tak, že zakopl o kořen a spadl do páchnoucí louže. Zůstal v ní sedět a plakal.
Cejn si mezitím došel pro jeho bratra jako lovec pro svou kořist. S nebývalou pečlivostí ho přivázal na lano a pomalu hu odtáhl z mýtiny.
Kapr tam ještě nějakou chvíli seděl, ale pak prozřel a běžel domů.
Cejn totiž jeho bratra odnesl Šéfovi.
Ten byl šťasten hned ze dvou důvodů:
Za prvé, že měl konečně štědrovečerní večeři a za druhé, že mohl konečně oddělat i toho druhého kapra, který zjevně nedostál svému slibu a náhradu mu nepřivedl.
Lesem se opět rozléhal jeho ďábelský smích.
Když se Kapr dostal domů, okamžitě všechny probudil a společnými silami se jim podařilo sbalit své věci a utéci před Šéfovou pomstou do jiného rybníka.
Samozřejmě, že výše popsané události nemusí být pravdivé, ale dobře se čtou.

5.
Závěr

Tímto je mé vyprávění ukončeno. Ovšem slušelo by se říci, co se s jeho aktéry stalo pak.
Hostinec, jak již bylo zmíněno, byl rekonstruován. Padly na to veškeré fondy pana hostinského, ovšem budovu se podařilo postavit přesně. Dokonce i malby na stěnách jsou stejné jako předtím. Pan hostinský byl ale i tak nepříliš šťasten, neboť svůj hostinec nestačil předtím dostatečně pojistit a exploze způsobená pivem nebyla uvedena v pojistné smlouvě.
O Šéfovi se toho nedá mnoho říci. Sice již zapomněl na Kapra, ale jeho krvelačnost nevyprchala ani v tom nejmenším doušku.
Cejn byl na základě mých poznámek obviněn z vraždy, ale soudce, který od něj podle všeho dostal příslib kapra na Vánoce, ho omilostnil.
Kapr je stále pronásledován noční můrou v podobě rybí kosti, neboť svého bratra zradil. Zřejmě je mu souzeno již nikdy neprožít klidnou noc. Stále bude propukat jeho půlnoční šílenství.
Mimochodem, abych nezapomněl, já jsem Okoun.