V zlaté kleci 1.

Anotace: Zkouším psát novou povídku. Nevím, jak dlouho mi to vydrží a jsem zvědavá, jak se vám bude úvod líbit.

Vzbudila jsem se pociťujíc zvláštní nutkání, že cosi nemůže být v pořádku, i když vůbec nevěděla co. Chvíli jsem jen tak ležela v pohodlné posteli a přemýšlela nad důvodem svého nepříjemného tušení. Co je vlastně dneska za den? Problesklo mi hlavoun, avšak nemohla jsem si vzpomenout ani na to. Dost nepříjemné a zarážející. Začíná mi snad paměť vypovídat službu již v tak mladém věku? V 17-ti?! Rozhodla jsem se rezignovat. Neochotně jsem otevřela oči.
Nelze ani slovy popsat šok, který mě tím počinem postihl. Mé jediné, chabé štěstí spočívalo v tom, že jsem ležela pořád v posteli – tudíž by mi v případě omdlení nehrozil dramatický pád. Před očima se mi rozprostíral pokoj, jaký jsem znala pouze z občasných, nudných prohlídek zámků s rodiči či pedagogy. Jakoby mě někdo přesunul o dvě století zpět. Kdybych bývala četla několik z těch fantastických sci-fi románů, jež se těšily oblibě u mých vrstevníků – kluků-gympláků, snad bych uvěřila v existenci stroje času. Marně jsem se snažila novou skutečnost rozumově zdůvodnit. Nedokázala jsem si však vybavit, jak jsem se na to místo – proboha – dostala. Jenomže čím úporněji jsem vzpomínala, tím více mě bolela hlava a tím větší prázdnota mi zaplavovala mysl. Jediná, mizerná vzpomínka, která se mi vybavila, představovala nudný večer, kdy jsem zoufale přecházela sem a tam pokojem znechucená sama sebou. Dále nic. Jako kdyby můj mozek všechno minulé uzamkl do podvědomí a klíč pečlivě ukryl.
Po několika minutách snahy o pochopení své situace mě přemohla zvědavost a já vstala. Byla jsem ve svém oblíbeném tričku a džínách a vedle postele kdosi položil mé tenisky. Na starobylé, takřka královské židli jsem pak spatřila dobře známou černou bundu, již jsem si vyžebrala k posledním Vánocům. Nevycházela jsem z údivu. S bázlivou opatrností kotěte na první výpravě do neznáma jsem si prošla celý pokoj. Neměl okno, takže jsem nemohla ani hádat, kam mě Osud (či chcete-li Prozřetelnost) postavil. Mimo postele, židle a stolku, stála v rohu starší, avšak pořád jaksi noblesní skříň, podlahu pokrýval od pohledu dražší koberec a stěny byly vykládány černým, dubovým dřevem. Světlo poskytoval krásný lustr.
Na stolku jsem si všimla hromádky mincí a mého mobilu. Asi obsah kapes bundy, napadlo mě. Tu jsem strnula nad geniálností myšlenky, jež mě náhle kopla. Můj mobil! Sáhla jsem po něm se skoro stejnou lačností, s jakou sahá žíznivý po sklenici vody. Nenalezena žádná síť -oznamoval krutě nápis v záhlaví displaye. Bezva. Ani pomoc si nemůžu zavolat. Chabou útěchou mi mohlo být, že jsem zjistila, že dnes je středa a zrovna teď slušní lidé spí. Jedna hodina v noci.
Hlavou mi proběhla jedna z myšlenek vyvolaných mým přílišným zájmem o nejrůznější kriminální seriály. Co když mě někdo unesl! Avšak do tohoto asi nejlogičtějšího vysvětlení nezapadal můj výpadek paměti. Napadlo mě, že mě asi něčím praštili. Při zkusmém prohmatání zátylku jsem ovšem žádnou anomálii neobjevila.
Rozhodla jsem se pokročit ve svém průzkumu a vyzkoušet, jestli mě únosci zamkli. Jedině tak totiž zjistím, jestli mě opravdu někdo unesl… Stisknu kliku. Vida! Dveře se s mírným skřípěním dají do pohybu. Ocitám se tedy tváří v tvář další výzvě. Hbitě jsem si i přes své ne zrovna matematické nadání spočítám, že mi nezbývá nic jiného, než opustit pokoj.
Mé tiché odhady ohledně toho, že jsem „vězněná“ na zámku se ukázaly jako pravdivé. Vskutku. Veškeré zařízení – počínaje nábytkem, přes koberce, dubové obložení, lustry, až po staré obrazy šlechticů po stěnách – tomu nasvědčovalo. Cestou poměrně širokou chodbou jsem „potkávala“ spoustu dveří, avšak ani jedny se mi nepodařilo otevřít. Nakonec jsem se odhodlala sejít po prostorném schodišti do patrně jakéhosi hlavního sálu. Mému zraku neunikly velká vrata, o nichž jsem si rychle domyslela, že asi slouží jako vchod do „domu“. Srdce mi vzrušeně bilo, když jsem zkoušela, jestli bych se nemohla dostat ven. Štěstí na mojí straně však nestálo. Zkroušeně jsem se tedy opřela zády o zeď a poněkud nepřítomně zírala na řadu obrazů před sebou. Prvotní bezradnost postupně přecházela v pokornou odevzdanost.
Z pesimistických myšlenek, že asi umřu hladem, mě vytrhne zvuk kroků odkudsi zprava, kam jsem se ještě nestačila podívat.