Pro jediný polibek

Anotace: ...Pravá láska nemá šťastný konec; pravá láska nemá žádný...

Spala.. Tak nevinně.. Měl touhu ji obejmout, schovat ji do svého náručí a ... Nemohl - nesměl. Bolelo ho to, pálilo jako dýka v ráně, ale věděl, že tak je to lepší. A správné? Snad.. Byla tak krásná, v bílé noční košilce spoře zakrývající její ženské tělo, s peřinou skopanou nočním horkem, s rukama rozhozenýma na polštáří dobrovolně se vzdávájíc neznámému snu. Tak křehká, že by měl strach ji sevřít do svých paží, aby jí náhou neublížil. A to nechtěl. Zažila už tolik bolesti a zklamání. A on tomu musel pokaždé nemohoucně přihlížet. Nechápal, jak někdo vůbec mohl! Pocítil náhlý nával vzteku. Ten však odezněl hned, jak jeho pohled znovu spočinul na její bělostné tváři.

Kdyby tak věděl. Byl tak zaslepen láskou k ní, že nechápal, že jí neubližovali jen oni. I ona sama si způsobovala ty rány. A ne jen tím, že si ubližovat nechala.. Ne.. Bylo to jako když Jezinky prosili za dva prstíčky. Její přílišná důvěřivost a lidskost.. Ale tak jí to přišlo správné.. Neviděla, jakou dělá chybu. Nebo viděla, ale nevěděla, že jsou to špatná rozhodnutí?
A co bylo horší, ubližoval jí i on. Ten, který jí po celá ta staletí střeží. On, který nad ní bdí dnem i nocí. Ten, jenž by se pro ni nechal zabít, rozcupovat, škvařit v pekle - jen kdyby mohl.

Potichu si přisedl k ní na postel a jen ji okouzleně pozoroval. Pomalu zvedl ruku a odhrnul jí rudé vlasy z čela. Vlídně jí polaskal jeden pramen, tak jemně jako by hýčkal zraněné mládě. Při tom jednoduchém dotyku jí němě sdělil vše, co k ní kdy cítil. Cítí.. Ikdyž věděl, že nesmí. Neměl - nechtěl si to ryzmýšlet ani litovat. Jednal dlouho sužovaným srdcem. Sklonil se k ní a lehoulince jí políbil na rty. Věděl, že za to bude potrestán, ale jemu to za to stálo. Pro jediný polibek...

S trhnutím se probudila. Sedla si a když její oči trochu přivykly tmě, rozhlédla se kolem. Skoro hmatatelně cítila něčí přítomnost. Když nikoho nenašla, svedla to na ještě doznívající sen a šla se napít. Přemýšlela, co se jí vlastně zdálo. Zpočátku to bylo krásné a uklidňující. Procházela se po lese, když najednou spatřila hradbu keřů. Zamířila k ní a když je odhrnula, spatřila malou skrytou mátinku. Sedla si na pařez, zavřela oči a tvář si nechala šálit slunečními paprsky. Ještě nikdy se necítila tak bezpečně. Z toho místa jako by tepala jistot, klid a láska. Cítila, jak jí zahřívá srdce. Bylo jí do zpěvu. Pak se něco změnilo. Pocítila strach .. a bolest.. Ukrutnou bolest.. Otevřela oči. všude okolo ní byl oheň. Utíkala. Křičela. Pak se vzbudila.. Párkrát zamrkala, snad jakoby se snažila zahnat tu zlou představu. Dopila sklenici vody a vrátila se do postele. Ulehla a doufala, že tentokrát už bude její spánek ničím nerušen.

Kdyby ji v tu chvíli někdo viděl, spatřil by to, co ona neviděla. V jejích rudých vlasech bylo zapleteno pár běloskvoucích nevinných pírek. Zbarvovaly se do octínů jejích kadeří - pro jediný polibek.