Měsíční třpyt

Anotace: Tahle povídka je tak trochu srdeční záležitost...souvisí s mou slabostí pro čarodějnice a středověk...a palačinky..:-)

Měsíční třpyt

Říkalo se o ní, že je jiná. Říkalo se to dříve, tím spíše se to říká nyní. Ačkoli…kde je ta, o které se to říká?

Patricie seděla v kavárně kousek od svého pracoviště, kterým byl malý antikvariát na okraji města. Před sebou měla šálek kávy, z kterého se ještě kouřilo a talíř s napůl snězenou palačinkou. Byly jejím oblíbeným jídlem a dnes si pochutnávala na té s pomerančovým krémem. Každé sousto nechala dlouho na jazyku a vychutnávala lahodnou, sladkou chuť. Velké, temně hnědé oči měla upřené před sebe a hleděla z okna na ulici, jako kdyby někoho hledala.
Byl červen, ale sluníčko dnes nesvítilo. Bylo zataženo a hrozilo, že se každou chvíli spustí pořádný slejvák. Patricii to ale nevadilo. Měla takové počasí ráda. Ovšem ze všeho nejvíc milovala svou práci. Celý den nasávala vůni starých knih a obrazů ve svém malém krámečku, vnímala sálající energii dávných věků. Sem tam se zde objevily i pořádně staré kousky až z hlubin středověku. Nejvzácnější pro ni byla kniha kouzel ze 16. století, kterou si zakoupila do své soukromé sbírky. Měla v ní více vzácných starých děl, ale tato byla pro ni obzvláště cenná, neboť dalším jejím zájmem byla magie.
Představovat si Patricii jako čarodějnici by však bylo velké nedorozumění. Měla pohlednou, oduševnělou tvář, polodlouhé, vlnité, tmavě hnědé vlasy a pěknou, souměrnou postavu, za kterou se mlsně ohlédlo nejedno mužské oko. Přes všechny přednosti, kterými oplývala, žila téměř třicetiletá Patricie sama ve svém dvoupokojovém bytečku v centru města.
Z palačinky již zbyl poslední kousek, který právě putoval do nádherně vykrojených Patriciiných úst. Její oči se odpoutaly od ulice. Vstala a lehkým krokem se odebrala k barovému pultu, kde zaplatila svůj dnešní oběd a vydala se směrem k antikvariátu. Hned jak odemkla a otevřela dveře, ucítila tu milovanou, důvěrně známou vůni. Neodolala a cestou k malé kanceláři, která sloužila i jako šatna, hladila hřbety starých knih, jako kdyby to byla tvář milence. Odložila deštník a lehké sako a vrátila se do obchodu.
Zákazníků nikdy moc nebylo a v době, kdy byla sama, zakládala do regálů nové knihy nebo četla vybrané tituly. Samozřejmě dávala přednost těm, které se zabývaly kouzlením, čarováním, výkladem budoucnosti, karmou či některými dalšími věcmi mezi nebem a zemí.
Ale dnes bylo zákazníků více než obvykle. Možná to způsobil letní déšť, který zahnal kolemjdoucí do sucha útulného krámečku. Prodala i pár drahých kousků, což potěšilo jejího obchodnického ducha. Domů šla spokojená, jak jen jí to současná situace dovolovala.
Večer si vyjela z města jako obvykle. Zaparkovala svůj malý vůz u listnatého lesa a vystoupila. Již nepršelo a Patricie vdechovala svěží čistý vzduch. Šla lesem, kde bylo ticho přerušováno jen občasným závanem větru v korunách stromů a ťukáním datla. Došla na nevelkou paseku, kde se posadila na malý pařez. Ještě bylo světlo, dny jsou v letních měsících dlouhé.
Vzpomínala na jiný večer. Bylo to v dubnu, měsíc byl v úplňku a celá paseka byla ozářena jeho bílým světlem. Měsíční třpyt byl v tu chvíli obzvláště intenzivní. Vše vypadalo jako by bylo ze stříbra. Patricie se procházela po pasece a celým tělem přijímala energii ze stromů a noční oblohy. Najednou se jí zdálo, že slyší lehké šramocení a závan studeného vzduchu. Zachvěla se citelným ochlazením a částečně i strachem. Kousek od ní se objevil cár mlhy, ze kterého vycházela lidská postava. Byl to muž v podivném obleku. Vypadal, jako kdyby vystoupil z nějakého starého obrazu, které můžeme vidět na starých hradech. Šel pomalým krokem směrem k Patricii. Ta stála jako přikovaná.
„Dobrý večer, vinšuju, vzácná paní. Dovolte, abych se představil, jsem Jindřich z rodu Chvalovských. Nebojte se, prosím, mám pouze čestné úmysly,“ promluvil ten prapodivný muž. Jeho mluva byla s podivným přízvukem, ale Patricii to vůbec nebylo proti mysli. Naopak. Připadalo jí, jako kdybych konečně potkala někoho, jehož každé slovo lahodí nejen jejímu uchu, ale promlouvá i do její duše.
„Dobrý večer, jsem Patricie Marková. Promiňte, ale neumím si vysvětlit, kde jste se tu najednou vzal. Snad to nebude moc troufalé, když se vás na to zeptám?“
„Patricie, obávám se, že to neumím dost dobře vysvětlit a nevím, zda budete mým slovům věřit. Ještě před pár okamžiky jsem se nacházel ve své komnatě na hradě mého pána. Mou vášní jest kouzlení a zkoušel jsem cestování časem. Nevím, jak moc o tom víte, ale nějak jsem popletl čísla a ocitl se zde. Nevím ani, jak dlouho bude kouzlo účinkovat a zda se budu moci vrátit zpátky.“
Hleděla oněměle na muže z hlubin věků a cítila, že mu může věřit. Možná to bylo i tím, že mu chtěla věřit. A možná i tím, že sama se o podobné věci zajímá i pokouší. Hltala každé jeho slovo a nenasytně se dívala do té nádherné tváře. Věděla, že je to on. Je to ten muž, na kterého celou dobu čekala. Při povídání o věcech nadpozemských až magických si přála jediné – aby již nikdy neodešel. Leč toto její přání nebylo vyslyšeno. Najednou, v půlce věty, se Jindřich stával průhledným, až tu místo něho zbyl jen obláček mlhy. Patricie natáhla ruku, chtěla se ho ještě naposledy dotknout, ale již nebylo koho.
Od oné noci čeká na svého kouzelníka. Vyhlíží ho z oken při obědě, doufá, že přijde za ní do obchodu. Ač vzdálena od něho několik století, tady má pocit, že je mu nablízku. Tady ví, že udělá vše proto, aby dubnové setkání nebylo zároveň i posledním.
Vrátila se zpátky k autu a odjela domů. Před spaním vytáhla z knihovny velkou, tlustou, ohmatanou knihu a ponořila se do čtení. Staré písmo ji nečinilo pražádné potíže, četla lehce, jakoby ani jiné neznala. Popisy kouzel byly poněkud krkolomné, na popisované lektvary mnohdy nemohla sehnat žádné přísady. To, co v knize hledala, však stále nenacházela.
Jednoho večera opět vzala do rukou tajemnou knihu a při čtení došla k místu, kde neznámý autor popisuje možnost cestování mimo svůj čas. Dychtivě se začetla a nemohla uvěřit vlastním očím. Neznámý čaroděj, který do knihy vepsal veškerou svou moudrost, má jméno. Kouzlo začínalo slovy: Já, Jindřich z Chvalova vyzývám síly noci a měsíce, síly úplňku a magického světla půlnočního ohně…..Vždyť je to Jindřichova kniha kouzel! Je to poselství z minulosti od muže, kterého poznala jedné úplňkové noci a od té doby na něho nepřestala myslet.
Vnímala to jako znamení, že musí existovat nějaká cesta k Jindřichovi. Když on dokázal navštívit ji, je zřejmé, že to jde i obráceně. Ale ať se při čtení kouzla, jak cestovat časem soustředila sebevíc, nedokázala mu úplně porozumět. Nepotřebovala k tomu celkem nic zvláštního, několik svící z včelího vosku, lektvar z bylin, jež jako správná čarodějka měla již dávno doma, pergamenový papír, na který napíše husím brkem a inkoustem text kouzla a vzorec, kterým určí cíl své cesty. A to byl ten problém. Tomu vzorci s šílenou směsicí čísel a písmen a nějakých klikyháků vůbec nerozuměla. A dokud nerozluští jeho hádanku, neodváží se kouzlo vyzkoušet. Vždyť kdo ví, kam by se mohla dostat a zda by našla cestu zpátky.
Každý večer jezdila na paseku, vzpomínala na Jindřicha a přemýšlela nad vzorcem. Aby se přiblížila svému snu, změnila i styl svého oblékání. Nosila šaty vnímajícímu oku ne nepřipomínající doby dávno minulé, nechala si růst vlasy a ještě více se i přes den oddávala snění o Jindřichovi. Zákazníci antikvariátu byli mile překvapeni, když je tam obsluhovala majitelka vypadající jako kdyby přišla z minulosti. Přidávalo to krámku na jeho výjimečnosti.
Ale nic z toho ji nepomohlo přijít na rébus záhadného vzorce. Ve chvílích volna navštěvovala hrady, pročítala archívy, zkoumala staré listiny v muzeích. Pokaždé, když se dotýkala těch starých knih a listin, které v sobě ukrývaly energii dávných časů, pokaždé se cítila blíž a blíž Jindřichovi.
Jednoho podzimního dne obklopena starými listinami v archívu blízkého středověkého hradu, narazila na jednu s nádhernými, téměř neporušenými pečetěmi. Už když se ji dotkla, projelo jí tělem mrazení. Ruka se ji roztřásla náhlým chladem a na kůži vyskočila husí kůže. Přičítala to chladnému dopoledni a hladovému žaludku, ale jen listinu otevřela, vytřeštila oči na dvě jména. Patricie Marková a Jindřich z Chvalova! Byla to svatební smlouva z roku 1534.
Nevěřícně zírala na kus pergamenu pocházející ze 16. století. To přece není možné. Pokud je na té listině její jméno, znamená to jediné. Že se za Jindřichem dostane a bude jeho ženou. Ač patřila k lidem, co cizí majetek ctí, tomuhle pokušení se neubránila. Srolovala listinu a zastrčila ji za kalhotky pod šaty a odnesla si ji domů. Doma ji četla snad stokrát, úplně nechápajíc, co se to vlastně děje. Pouze v levém dolním rohu nemohla text rozluštit. Byl psán nějakou nesrozumitelnou řečí.
Další den zakoupila v obchodě rámeček, do kterého si listinu dala a pověsila v ložnici nad postel. Když se někdy v noci probudila a pocítila smutek a beznaděj, podívala se nad sebe a viděla, že má důvod věřit.
Ráno šla jako obvykle do svého království plného starých knih. Dopoledne vešla do krámku zákaznice, která tam nebyla poprvé. Patricie ji obsluhovala již několikrát. Byla to žena asi šedesátiletá, ale stále svým způsobem krásná. Měla nádherné bleděmodré oči, které vyzařovaly klid a životní moudrost. Kupovala většinou knihy s kouzelnickou tematikou. Patricie se s ní dala do řeči:
„Vidím, že máme stejné zájmy. Zdá se, že vám učarovala magie.“
„Ano, je to má záliba již spoustu let. Netvrdím, že jsem v tom nějak moc úspěšná, ale je vzrušující občas si něco vyzkoušet, i když to spíše nevyjde. Jmenuji se Dagmar.“
„Já jsem Patricie a mám s tím úplně stejné zkušenosti. Myslíte, že bychom si někdy mohly zajít na šálek čaje a popovídat?“
„Proč ne, bude mi potěšením povídat si o tom, co mám ráda s někým, kdo sdílí stejné zájmy. A jestli nebudete proti, mohu Vás pozvat k sobě a ukázat Vám svou sbírku starých knih.“
„Jistěže nebudu proti, naopak, bude mi velkou ctí něco takového vidět,“ nadšeně souhlasila Patricie.
„Nevidím důvod návštěvu odkládat, můžete přijít již dnes. Tedy, pokud nemáte nic jiného v plánu,“ navrhla Dagmar.
„Mohu u vás být kolem šesté, vyhovuje?“
„Ano, budu vás čekat. Bydlím hned vedle hřbitova v malém domečku s červenou střechou a hnědým plotem. To najdete. Těším se,“ mrkla na mě Dagmar.
„Taky se moc těším,“ usmála se Patricie a rozloučila se s Dagmar.
Navečer zamkla antikvariát, cestou koupila dortíky s jahodovým želé a pěšky šla za svou novou přítelkyní. Domeček našla opravdu snadno. Dagmar seděla na malé lavičce před domem a již ji vyhlížela. Obě se přivítaly a vešly do domku. Již v předsíni zůstala Patricie stát jako omámená. Všude po stěnách visely staré obrazy a listiny s pečetěmi, pytlíčky s různými sušenými bylinami a svícny s různými svíčkami. A úplně úžasně to tam vonělo.
„Jů, to je teda krása! A ta vůně,“ neudržela se Patricie a vyhrkla nahlas své nadšení.
„Kabát si můžete pověsit zde a pojďte dál,“ odvětila s chápajícím úsměvem Dagmar. Věděla, že dnešní večer bude zajímavý. A nejen pro ni.
Vstoupily do pokoje, který se vymykal všem Patriciiným představám. V rohu stála velká kachlová kamna, ze kterých sálalo útulné teplo. I tady se všude po zdech sušily byliny, ale nejen to. Dvě celé stěny byly pokryty starými knihami a v rohu stál ten nejkrásnější psací stůl, jaký kdy viděla. Byl velký, z masivního dřeva, mahagonové barvy a nohy vypadaly jako tlapy nějakého zvířete. Na stole byla lidská lebka, stojánek s husím brkem, lahvička s inkoustem, křišťálová koule a spousta dalších pokladů včetně moderní technologie, počítače. Vedle psacího stolu byla malá, již na pohled pohodlná, tmavě fialová sedací souprava. Právě k té ji Dagmar dovedla a vyzvala, ať se posadí.
Na stole již byla připravena konvička s čajem a dva černé hrníčky. Patricie rozbalila dorty a nabídla Dagmar.
„Jsou k nakousnutí, dojdu pro talířky. A co kdybych přinesla i trochu domácího vína? Dáte si, Patricie?“ zeptala se Dagmar.
„Pokud je to víno vaší výroby, určitě neodmítnu,“ řekla Patricie.
„Ano, je bezinkové s jednou tajemnou přísadou,“ odvětila Dagmar s tím svým šibalským úsměvem a odešla do kuchyně. Byla hned zpět s černými hrníčky, karafou vína a dvěma křišťálovými skleničkami. Nalila růžové víno a pozvedla svou číši: „Patricie, pokud neodmítnete starou čarodějnici, připíjím na tykání.“
„Přijímám ráda, ahoj, Dagmar,“ vzala do ruky svou skleničku i Patricie a ozval se cinkot křišťálu.
„No né, to víno je lahodné! Tedy Dagmar, už jenom tím vínem jsi mě okouzlila!“ chválila Patricie upřímně skvělé růžové víno. Majitelka vína se mírně začervenala nad těmi slovy chvály, nicméně ji to nepřekvapilo, protože si byla vědoma chuti této tekutiny. Zatím všichni, kteří ochutnali, chválili. Zdokonalovala recept již spoustu let.
Při povídání se Patricie dozvěděla, že Dagmar žije v domečku sama, má jednoho syna, který žije v Austrálii a jednou ročně za ní jezdí. O otci syna nemluvila a tak se Patricie neptala. Sama se svěřila s tím, že bydlí také sama. Rodiče bydlí daleko, navštěvuje je třikrát, čtyřikrát do roka, neboť tam slýchá pořád dokola stejné výčitky. Studovala totiž historii a přivydělávala si u jednoho starého pána, kterému pomáhala v jeho antikvariátu. Když jednoho dne zemřel na zástavu srdce, dozvěděla se Patricie, že ji odkázal svůj obchod. Zanechala studií a cele se oddala práci se starými knihami. A s tím se rodiče stále nesmířili. Ani s tím, že nemá přítele.
„Tak a teď ti ukáži své vzácné poklady,“ řekla vstávajíc Dagmar. Odvedla svou mladou přítelkyni k jednomu regálu s knihami. Ukázala ji několik nádherných, starých výtisků čarodějných knih. Patricie neskrývala své nadšení. Ty knihy byly opravdovými skvosty. Nejen čarodějnými, ale i historickými. Při loučení si domluvily další setkání, tentokrát u té druhé z nich. Patricie šla domů s nadějí v srdci a vírou, že jí osud poslal do cesty někoho, kdo by jí mohl pomoci.
Při další schůzce se Patricie svěřila se svým trápením. Ukázala Dagmar Jindřichovu knihu kouzel a svatební listinu. Dagmar vše pozorně vyslechla a promluvila:
„Pat, nebudu ti nic namlouvat, nebude to lehké. Ale pokud existuje takový důkaz, jako je listina nad tvou postelí, musíme věřit, že se nám to povede. Pokud dovolíš, ofotím si vzorec z tvé knihy a pokusím se něco vymyslet. Mám několik nápadů, jak tu šifru rozluštit.“ Patricie cítila radostné vzrušení, jako by už byla od Jindřicha jen krůček.
Od té doby se setkávaly velice často a kombinovaly, přemýšlely a hledaly odpověď na otázku, co se skrývá za tajemnou šifrou. Dagmar rozluštila několik piktogramů, znaly letopočet svatby, ale co se jim stále nedařilo rozluštit, byl poslední klikyhák ve vzorci. Již se překulily Vánoce a únor byl předzvěstí blížícího se jara. Patricie se občas v noci budila obavami, že se jí nakonec nepodaří za Jindřichem odcestovat přes hloubku času, která je dělí.
Jedné noci, když opět bděla místo spánku, byl měsíc v úplňku a jasně osvětloval malou ložnici. Patricie měla žízeň. Bez rozsvícení světla šla do kuchyně, kde si natočila do sklenice ledovou vodu. Při uléhání do postele ji zrak spočinul na listině za sklem. Pod úhlem měsíčního světla viděla odraz starých písmen na skle. Tu ji náhle srdce skočilo až do krku. Viděla odraz i neznámého textu z levého dolního rohu. A najednou to dokázala rozluštit. Stálo tam: Požehnané dny začátků, vlastně jen jeden. Přemýšlela nad těmi slovy celou noc, ale byla moc rozrušená a nedokázala na nic přijít. Nic ji nenapadalo.
Druhý den se s tím hned svěřila Dagmar. Ta chvíli zavřela oči. Bylo vidět, že se jí něco honí hlavou. Když oči otevřela, řekla:
„Napadá mě pouze jediné, kouzlo by se mělo podařit v den, kdy jsi viděla poprvé Jindřicha. Pamatuješ si, kdy to bylo?“
„Ale ano, jak bych si to nepamatovala. Bylo to vloni 24. dubna,“ vyhrkla Patricie.
„Myslím, že máme poslední část vzorce, který tě dostane na tvou vlastní svatbu, Pat.“
Patricie se neudržela a samou radostí objala Dagmar a zatočila se s ní po místnosti.
„Pozor, pozor, kolegyně čarodějko, už nejsem nejmladší. A někdo by ti měl v dubnu pomoci na tvou cestu časem,“ smála se šťastně Dagmar.
Od té doby žily obě přípravami na očekávaný den. Patricie požádala svou přítelkyni, zda by se jí starala o antikvariát v případě, že se kouzlo podaří. Ta souhlasila, neboť ten krámek měla moc ráda a chtěla Patricii udělat radost.
24. dubna navečer se obě vydaly do lesa na paseku. Rozestavěly svíce přesně podle návodu v kouzelné knize, Dagmar nalila do číše čarodějný lektvar a Patricie připravila pergamen se zněním kouzla a napsaným vzorcem.
„Pat, bude se mi po tobě stýskat, ale z celého srdce ti přeji, aby se to dnes povedlo,“ řekla zastřeným hlasem Dagmar.
„Ach Dagmar, cítím to samé, nikdy jsem neměla takovou přítelkyni, jako jsi ty,“ podívala se do tváře té, která ji celou dobu tak nezištně pomáhala. „Děkuji, moc. Za to, že jsi věřila a dodávala mi sílu. Za to, že díky tvé moudrosti teď stojíme tady v lese a já se možná za pár minut budu dívat do tváře muže, kterého mi osud na tak krátkou chvilku dal, ale vzápětí hned vzal. Děkuju,“ řekla a políbila Dagmar na bledá ústa.
„Sbohem, Pat a hodně štěstí. Pusť se do toho,“ odvětila třesoucím se hlasem zkušená kouzelnice.
A Patricie přiložila k ústům lektvar, který lačně vypila. Do rukou vzala pergamen a nahlas předčítala kouzlo a vzorec. Chvíli se nedělo vůbec nic. Obě se na sebe dívaly. V očích strach, že jejich snaha nedojde naplnění. Najednou se zvedl mírný vítr a celou paseku zahalila mlha a chlad. Dagmar naposledy pohlédla na Patricii, která byla stále průhlednější a průhlednější, až tu najednou nebyla vůbec. Dagmar se se slzami v očích usmála a zavolala: „Hodně štěstí!“

Bylo nádherné ráno a Patricie se probudila v posteli vedle svého spícího manžela. Potichu vstala a šla k jednoduchému psacímu stolku v jejich ložnici. Na stolku ležela svatební listina ze včerejšího dne. Patricie se posadila a vzala do ruky brko. Jeho špičku namočila do inkoustu a napsala na kus papíru text, který pak otiskla do levého dolního rohu listiny.