Ukrytý ve tmě I

Anotace: Nebude to dlouhej příběh, snad pár kousků...

„To, že jste mi pomohl, vám nedává právo, mě takhle sledovat! Už jsem vám to řekla asi po tisící, díky za pomoc, ale už je po všem,“ drmolila jsem do telefonu.
„Chtěl jsem jen zkontrolovat..“nedořekl.
„Už mě kontrolujete měsíc, každý den.“
„Takže jste věděla, že to volám já? Proč jste mi to nebrala?“
„Protože už na vás nemám náladu. Neotravujte!“ pověděla jsem mu důrazně, zaklapla telefon a strčila si ho do přední kapsy odrbaných jeansů. Promnula jsem si paže, protože celkem studený vítr profoukl i můj vlněnej svetr. Rozhlížela jsem se po psovi. Ztratil se mi z očí, asi zaběhl na kraj lesa. Nemám strach, že by se mi ztratil, poslouchá na slovo.
Vítr zafoukal o něco silněji. Do očí se mi vehnaly slzy. Popotáhla jsem a setřela je ze studených tváří. Vítr, někdy dokáže být protivnej. Třesoucí rukou jsem zalovila v kapse černé vesty a vytáhla krabičku cigaret s malým modrým zapalovačem. Otočila jsem se po větru a tělem zakryla cigaretu, abych ji mohla zapálit. Zapalovač škrtl několikrát naprázdno.
„Kurva,“ zamumlala jsem a zkoušela to dál, ač bitva už byla prohraná.
Uslyšela jsem zběsilý štěkot a otočila se směrem odkud to vycházelo. Nějakej malej ratlík si dovoloval na mého naprosto flegmatického hafana.
„Zavolejte si někdo tu příšeru!“ Křičela ze všech sil babka, která se snažila svýho vořecha odtáhnout na vodítku někam pryč, div že ho neuškrtila.
„Bobby!“ Zvolala jsem a hvízdla.
„Máte ho mít na vodítku, slečno!“ Upozornila mě nepříjemným hlasem babizna, zatímco můj dogin klusal pokorně ke mě.
„Hlavně, že máte tu svojí labilní příšeru na vodítku vy!“ Zařvala jsem na ní mrzutě a poplácala dogina po zádech. „Pojď brachu, jdeme domů. Dneska je fakt kosa.“ Se skloněnou hlavou jsme oba zamířili k žlutému paneláku. V půlce cesty začalo trochu mrholit.
U dveřích jsem vytáhla klíčky a trochu vynervovaně se snažila zastrčit ho do zámku. Po několika pokusech se mi to podařilo. Bobby na mě koukal jako na blbečka. „No jo, promiň.“ Zamumlala jsem, jako by mi mohl rozumět. Pomalu se zvedl a jako největší milostpán vešel do dveří, div jsem ho tam za prdel nedostrkala.
„Tradáá,“ vyhrkl na mě můj spolubydlící Štěpán hned u dveří. Málem to se mnou seklo. Leknutím jsem se svalila na pravou stranu futer. „Ježíš promiň,“ užasle se usmál a pomáhal mi najít rovnováhu. „Nekoukala jsi včera na nějakej pitomej horor?“
„Jdi někam,“ vydechla jsem a zhluboka nabrala novej vzduch do ztuhlých plic. „Co tady děláš? Je neděle! Školu máš až v úterý!“
„Změna plánu,“ sehnul se a drbal mojí příšeru za ušima.
„Jasně,“ zouvala jsem si botasky. „Mohl bys mi sem hodit ručník?“ Poprosila jsem ho. Přikývl a odešel do koupelny. „Díky,“ chytila jsem ho a vytřela Bobbymu vlhkou srst a špinavé tlapy.
„Máme něco k snědku?“ zeptal se s hlavou zabořenou v lednici.
„Doběhni si nakoupit,“ zamumlala jsem a zamířila do koupelny, kde jsem se zavřela a úplně horkou vodou opláchla obličej. Vyčerpaně jsem se opřela o umakarton a jen tak mimochodem se na sebe podívala do zrcadla visícího na dveřích. Na chvíli se mi zatočila hlava, takže jsem si sedla na koš na prádlo, abych se uklidnila. Uvědomila jsem si, že mám na sobě ještě vestu a svetr a začala se pomalu svlékat, protože mě polilo horko.
„Bobbine,“ hvízdnul Štěpán a hodil mu kolečko už trochu oblizle vypadajícího salámu. „Pašák!“ Pochválil ho, když kolečko chytl.
„Bude mu blbě,“ odstrčila jsem psa nohou z cesty, abych mohla projít do svého pokoje a svršky naházet na postel. „Co Soňa?“
„Copak se vo ní starám?“ hodil psovi další kolečko a pobaveně sledoval, jak ho rovnou po chytu polyká.
„Nedávej mu ten salám,“ zakroutila jsem hlavou. „Nic nedělá a jen žere. Včera jsem si šla zaběhat a musela jsem na něj několikrát čekat. Je hrozně línej, jestli ho budeš takhle vykrmovat, ztloustne.“
„No jo,“ zamručel a schoval salám do ledničky, u které následně stál ještě několik minut. „Ach jo, mám hlad.“ Pronesl otráveně a zabouchl dveře.
„Měl sis něco přivést z domova,“ pokrčila jsem rameny a s plnou náručí špinavého prádla zamířila do koupelny.
„Skáknu si do hospody aspoň na guláš,“ oznámil mi ve dveřích.
„Jen na guláš,“ zapochybovala jsem.
„A možná nějakej ten půllitřík oblíbeného moku,“ mrknul na mě a hodil na sebe bundu. „Čau!“ Zahoukal a zabouchl dveře.
V kapse kalhot mi zavibroval mobil a hned se ozvalo vyzvánění Lonely day. Bezmyšlenkovitě jsem to zvedla a dál cpala věci do pračky. „Prosím?“
„Prosím nezavěšuj!“ Dožadoval se, až se mi leknutím z jeho hlavu podlomily nohy.
„Dej mi pokoj!“ Opakovala jsem mu s důrazem na každé slovo.
„Prosím tě, dej mi ještě šanci! Já tě nezklamu, slibuju! Udělám všechno, jen už mě dál neodmítej!“ Zavřela jsem oči a snažila se pravidelně dýchat, aby mě neovládl ten nesnesitelně velkej vztek.
„Jakou šanci? Už od začátku víš, že s tebou nechci nic mít.“
„Ale ty to nechápeš. My jsme si souzený! Jinak bych nemohl být na stejném místě ve stejný čas, abych tě zachránil.“ Mlel pořád svou.
„Už mi nevolej, já tě o to žádám!“
„To nemůžu,“ vyhrkl zděšeně. „už v tom jedem. Nemůžeme couvnout, ani jeden. Je to osud.“ S pocitem nevolnosti jsem ukončila hovor a schovala si tvář do dlaní.
„Do prdele,“ hlesla jsem a jen tak tak se stihla naklonit k záchodové míse, abych do ní vyzvrátila celé dnešní jídlo. Potom už jsem zvracela naprázdno, nedalo se to zastavit. Po nějaké době jsem se vyčerpaně sesula ke zdi. „Do prdele, do prdele.“ Mumlala jsem a sáhla po toaleťáku, abych si utřela nos. Popotáhla jsem a ztěžka se zvedala, abych se mohla opláchnout, ruce se mu u toho třásly jako bych snad měla absťák. Podobnej třes jsem viděla u Pavla, než si píchnul zlatou.
Napadlo mě, jestli se takhle taky cítil, jestli se tak člověk cítí, když si nemůže dopřát něco na co je vážně navyklej.
Ten večer jsem vyčerpaně padla do postele a celkem snad jsem usnula, i přes tu skutečnost, že se mi do postele naboural obří pes a neustále mě tlačil ke zdi. Alespoň hřál a měla jsem se ke komu přitisknout, bylo mi jedno, že je to pes, hlavní byl ten pocit, že nejsem sama. I když Štěpán mi to hlasitě připomněl, když sebou fláknul u dveří a hlasitě nadával do kreténů. Bobbin se zavrtěl, zvedl svojí černou hlavu a lehce zavrčel, než se zase zavrtal do peřiny a s mručením usnul.