Hra s Osudem

Hra s Osudem

Anotace: Kdysi dávno za mých mladých let napsané.

Existuje proroctví hlásající, že se možná zrodí spasitel. Bude to možná již brzy, kdy zažene zlo a stíny do hlubin a nastolí vládu dobra a lásky. A proč možná? Kdo ví, jaké síly budou působit proti silám Osudu, a jak se bude Osud bránit … Zvlášť když špehové skřítci hrají na obě strany a informace o spasiteli a jeho rodičích prodají komukoli …

„To se nestane!“ bouchl Ďábel pěstí do držadla kamenného trůnu. Plameny za opěradlem vzplály, jakoby posilněny novou energií, pramenící ze zuřivosti jejich pána. „To by byl můj konec,“ povzdechl si. „Konec vládce Pekel, konec zlu, zkrátka konec všemu, co na tomhle zatraceném světě ještě za něco stojí.“ Jeho hlas zněl jako bití hromu.
Z Ďábla čišela majestátní vznešenost. Rozvaloval se na svém trůnu, na hlavě ohnivou korunu. Popravdě to bylo jen plápolající uhlí nalepené na kus kovu nevalné hodnoty, ale Ďáblovu autoritu to nijak nepodrývalo, i když působil trochu směšně.
Oči krále Pekel vypadaly jako dva řeřavé uhlíky, pod jeho pohledem se podlamovala kolena.
Vždycky dělal čest svému jménu, samozřejmě z hlediska Pekelného, a zbožňoval vůni škvařícího se lidského masa. Byl to zkrátka vládce Pekel, jak má být. A on byl na to velice pyšný. Občas měl ale také své manýry, jako každý, kdo dosáhl vysokého postu.
Nyní však vyvstal na povrch nový problém a bylo na Pekelném králi, jak ho vyřešit, z které strany jej uchopit, aby škody byly co nejmenší.
Ďábel přemýšlel, lámal si hlavu a doufal, že přijde na způsob, jak všechno to zlo, které na světě vytvořil, zachránit. Zlo, které má být nyní zničeno.
Nakonec ho napadlo jediné možné řešení. „Jeho rodiče se nesmějí nikdy potkat.“

*

Archanděl Michael létal neklidně z oblaku na oblak a kousal si nervózně nehty.
„Mám pověření od Nejvyššího,“ stěžoval si Tetrovi, andělovi touhy. „Musíme dát ty dva dohromady. Je v našem zájmu, aby se obroditel narodil. A to se nestane, když se jeho rodiče ani nepotkají. Musíme jednat.“
Tetra přikývl. „Souhlasím. Bude to potřebovat Boží zásah. Nemůžeme to nechat na Osudu. Je neschopný, všechno pos …“
„No tak,“ napomenul ho Michael.“Kroť se. Nezapomeň, že jsi v Nebi.“
„Nezapomínám. Jen jsem chtěl důrazně připomenout, že bez naší pomoci se to neobejde.“
„Tak, tak,“ přitakal Michael. „Co navrhuješ?“
Tetra chvíli přemýšlel, až dostal geniální nápad. „Náhodu!“ vykřikl. „Ano, chce to Náhodu …“

*

Nikoletta kráčela temnými ulicemi velkoměsta. Nervózně se ohlížela, měla pocit, že ji někdo sleduje. Přidala do kroku. Dva bloky a bude doma.
Měla jsem jít domů dřív, pomyslela si zoufalá Nikoletta. Za světla.
Strach svíral její srdce jako obří pěst a nehodlal ji opustit. Taková tma a nikde nikdo. Co když bude potřebovat pomoc? Trápila ji mučivá předtucha něčeho zlého, ukrývajícího se v temnotě. Ani si neuvědomila, že běží. Vysoké podpatky klapaly v pravidelném rytmu do ticha, doprovázeny zrychleným bušením srdce.
Něco zaslechla. V temnotě, nalevo od ní. Rychle pohlédla tím směrem. Nic. Vyděšená běžela dál. Docházely jí síly. Musí si odpočinout. Alespoň na chvíli.
Zastavila se na rohu ulice a opřela se o zeď polorozpadlé barabizny. Zhluboka oddechovala a uklidňovala se, že je zbytečně nervózní.
Chtěla se znovu vydat na cestu, když se na ni z temnoty vyřítili dva muži.
Vykřikla úlekem. Chvíli stála jako přimrazená, pak se vzchopila a chtěla se dát na útěk. Muži se na ni ovšem s chlípným smíchem vrhli a povalili ji na zem. Začala volat o pomoc a zuřivě se bránit zuby nehty.
Tušila, že je to marné, ale v koutku srdce přece jen doufala, že by snad někdo…
Náhle se tam jako blesk z čistého nebe objevil další muž. Jeho temná silueta se tyčila nad oběma chlípníky jako hora. Beze slova popadl prvního za límec kabátu a odhodil ho tři metry daleko. Muž s hlasitou ránou narazil hlavou do pouliční lampy a sesul se k zemi.
„Hej ty,“ oslovil druhého, který ležel na zemi na Nikolettě. „Nech dámu na pokoji.“ Nikoletta, téměř omámená hrůzou, zaslechla podmanivý mužský hlas, jenž se jí vpil až do morku kostí. Tak melodický, tak mužný … náhle cítila, že je v bezpečí, ať již ten hlas patřil komukoliv.
Ten, co na ní ležel, se zvednul, chtěje se postavit nepříteli. Jakmile se na něj ovšem obrátil, dostal takovou do obličeje, že se dvakrát protočil, než padl v bezvědomí k zemi.
Onen neznámý zachránce pak pomohl Nikolettě na nohy.
„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
Nikoletta na něj obdivně pohlédla. „Ano, děkuji,“ pravila roztřeseným hlasem. „Měla jsem velké štěstí, že jste tudy šel.“
„Jel jsem domů z večírku,“ vysvětloval zachránce, „ale došel mi benzín. Neměl jsem to už daleko, bydlím v této čtvrti, tak jsem si řekl, že to dojdu a pro auto se vrátím.“ Mile se na ni usmál. „Byla to jen náhoda …“
A za rohem ulice se sotva postřehnutelně zasmála krásná mladá žena …

*

„Výborně!“ pochvaloval si Tetra. „To se ti povedlo, Michaeli.“
Michael přikývl. „Náhoda je má stará známá, něco mi dlužila…“
„A splatila to dostatečně.“ Oba archandělé se zasmáli.

*

Ďábel lamentoval a oháněl se pěstičkami. „Ne, ne, ne!“ křičel umíněně.
„Co navrhujete, šéfe?“ zeptal se Tadeáš, čert nižší kategorie, pokorný sluha Pekelného krále.
Ďábel se zklidnil a vrhl na čerta vražedný pohled.
„Zbývá jediná možnost,“ řekl rozhodně. „Musíme povolat na pomoc Smrt.“
Čert se ušklíbl. „Ale, šéfe. Smrt je léta neutrální. Už nezabíjí pro peníze. Nechal toho, když mu pohrozili vyhazovem …“
„Na to kašlu!“ rozkřikl se Ďábel, ale v jeho hlase zazněl triumf. „On bude zabíjet. Musí. Něco na něj vím. Udělá to rád.“
„Vy chcete Smrt vydírat?“ Tadeáš užasl nad důmyslností svého pána.
Ďábel se zasmál. „Jen mu navrhnu velice dobrý obchod. Smrt byl vždycky skvělý byznysmen …“

*

Seděli spolu na lavičce. Nikoletta a Thomas. Zamilovaní až po uši. Vůně jara poletovala vzduchem doprovázená sladkými písněmi skřivánků. Kdyby mohli, zpívali by o lásce. O lásce dvou mladých lidí, které svedla dohromady náhoda. Objímali se a líbali. Přitom si mysleli, že nemohou být šťastnější. Mají přeci jeden druhého.
Za zády se jim objevila vysoká postava v černé kápi. Ruka potažená bledou kůží křečovitě svírala čerstvě nabroušenou kosu tak pevně, až jí zbělely klouby.
Švih. Jeden pohyb a Nikoletta se sesula Thomasovi do náruče. Tomu zprvu nedošlo, co se stalo. Snad omdlela, pomyslel si. Při bližší kontrole ovšem zjistil, že jeho milovaná nedýchá … Vylekal se. Nevěděl, co má dělat. Třásl s ní, křičel, povolával všechny svaté, jen ať mu ji vrátí. Slza zoufalství dopadla na její bělostné hrdlo. Okolo dvojice se seběhli lidé. Okukovali, zvědaví, co se stalo.
Thomas byl bez sebe. „Zavolejte někdo sanitku!“ hrdlo měl tak sevřené strachy a žalem, že mu přeskakoval hlas. „Ona nedýchá!“
Položil Nikolettu na zem a začal s oživováním.
Smrt jen stál vedle nich, vychutnávaje si plody úspěšně dokončeného úkolu … Nikým neviděn. S pocitem dobře vykonané práce se chtěl obrátit na cestu domů.
Když v tu si všiml, že zdálky se blíží zářivá postava. Na tváři vykouzlila úsměv, který nemohl znamenat nic jiného než naději. Pomalu připlula blíž, nahnula se nad Nikolettou a lehce mávla nad jejím tělem rukou.
Nikoletta se zhluboka nedechla a otevřela oči. Thomas se rozzářil radostí, setřel si z tváří slzy a pevně svou lásku objal.
Smrt, který vždy postrádal jakýkoli výraz, nepatrně zkřivil obočí.
„Kdo jsi?“ pronesl ledovým hlasem, v němž se zračilo drobné rozčilení.
Postava se mile usmála. „Hádej.“
Smrt zaťal pěsti. „Poslali tě Oni, že jo?“
„Samozřejmě,“ odvětil Život s úsměvem.
„Já tě zabiju,“ sykl Smrt.
Život se ušklíbl. „Nebuď naivní.“

*

Andělé pořádali párty. Odolali zákeřným plánům vládce Pekel, tak měli právo na oslavu. Pili vinný nektar a trsali v rytmech zlaté harfy.
Zatímco někde hluboko pod nimi …

*

Ďábel zuřil. Z očí mu létaly jiskry. Čerti se krčili v koutě a báli se vystrčit nos. Tohle nebylo dobré. Jejich náladový pán vztekle dupal a vypadalo to, že se už asi neuklidní, když tu …
Jako když šlehne kouzelným proutkem, Ďábel změnil náladu. Byl klidný. Ledově klidný …


*

Zamilovaný pár se procházel. Užívali si odpolední vycházku po hrázi rybníka a říkali si, jak se milují. Nemohli vidět nadpozemsky krásnou ženu ve zlatém rozevlátém rouchu, která kolem nich lehkými kroky radostně tančila.
A nemohli vidět ani tu druhou, která jim v šatech barvy noční oblohy běžela po hrázi vstříc. V obličeji rozhodný výraz, který jen podtrhoval její tvrdé a ostré rysy.
Žena ve zlatých šatech ji spatřila koutkem oka. Když si uvědomila, kdo to je a co zřejmě zamýšlí, rozeběhla se proti ní. S nárazem se srazily, až se Lásce zamotala hlava. Nenávist toho využila a dala jí pěstí do obličeje. Láska vřískla, že by to uši rvalo, kdyby ovšem mohla být slyšena, a vlepila své sokyni facku, až to mlasklo. Nenávist se rozohnila a zasypala nepřítelkyni ranami do břicha jako do boxovacího pytle. To si nemohla nechat Láska líbit. Vzmužila se, chytila Nenávist za vlasy a začala s ní cloumat ze strany na stranu.
„Jsou moji, rozumíš?!“ sykla skrz zaťaté zuby. „Mám je v hrsti!“
„Jsem tu, abych ti je vzala a skryla je pod svůj plášť!“ vyprskla Nenávist a škrábla Lásku do obličeje. Ta začala popotahovat, po tváři jí tekla krev.
„Ty,“ nenávistí k Nenávisti nemohla ani promluvit, „víš, co to dá práce, udržet si takový obličej?!“ S těmi slovy se na ni vrhla, jako by se jí vlila nová síla do žil. Mlátila, škrábala, rozdávala rány na všechny strany. Trhala, neznala slitování. Byl to hrozný boj, ale Láska se ukázala jako výtečná bojovnice.
Za chvíli bylo po všem a Nenávist opouštěla místo sváru zubožená, pomlácená, celé tělo ji bolelo. Šaty měla roztrhané a od krve. A myslela na to, že být Nenávist je strašně nevděčné zaměstnání.
Láska se vrátila k zamilované dvojici a započala znovu svůj tanec lásky, i když už neměla tak lehký krok.

*

Ďábel byl v depresi. Už nevěděl, co podniknout.
Náhle se před ním zjevila průhledná postava s kamenným výrazem na tváři.
„Kdo jste?“ podivil se zaskočený Ďábel.
Postava nepromluvila. Její rysy se zkřivily pod náporem hněvu a znechucení. Stačilo nepatrné mrknutí oka, Ďábel vzplanul a vypařil se.
Čerti propadli panice a tlačili se všemi východy ze sálu. Než se ovšem dostali ven ze dveří, shořeli v plamenech.

*

V Nebi byly zase bouřlivé oslavy. Další útok odražen a rodiče budoucího spasitele se stále milují.
Když tu se mezi nimi zjevila průhledná postava s kamenným výrazem na tváři.
„Co tu chceš?“ zeptal se Tetra.
Odpovědi se mu nedostalo. Namísto toho přišlo nepatrné mrknutí oka a Tetra se změnil v obláček dýmu, který se pomalu rozplynul.
Andělé se nestačili ani vzpamatovat a všichni i se zbytkem osazenstva Nebe se změnili v páru.

Průhledná postava si odplivla. „Osud ochcávat nebudete.“
Autor JayZ, 26.04.2010
Přečteno 429x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Děkuji.

29.04.2010 12:04:00 | JayZ

pěkné

27.04.2010 17:21:00 | Siwa

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí