Nesmělá povídka o malém pejskovi

Anotace: Tato povídka je velice nesmělá, takže se skvěle hodí jako první publikované dílo na Literu. Napsáno 18. dubna 2009.

Bylo nádherné ráno. Takové to ráno, kdy se vzbudíte a bez přemýšlení vstanete, i když jindy byste se k tomu odhodlávali přes půl hodiny.
Tak k tomu přistoupil i Špunt. To je malý, bílý a poměrně chlupatý pejsek, který už před lety obsadil postel svého pána a za svých mladých let dokázal vrčet tak mocně, že svého majitele vyštval na déšť, do své vlastní boudy. To sice nebylo ideální, protože teď neměl venku žádné strategické zastíněné ležení, ale pořád má dům a to se taky počítá.
Protáhl se, vyklepal z kožichu všechny své známé blechy, které ho celou noc poctivě štípaly a očekávaly od toho, že s nimi ještě posnídá, a přešel k oknu. Venku bylo ještě šero a jen občas se ukázalo pár nesmělých slunečních paprsků, ale obrysy oprýskané psí boudy a osoby v ní se nedaly přehlédnout. Špunt se spokojeně usmál a sešel dolů do přízemí, kde už ho čekalo v misce mléko a šťavnatá jehněčí konzerva, kterou si ovšem příliš nevychutnal, protože už se mu silně chtělo ven.

Jako první si odskočil u pánovy boty, protože se vždycky musel rozštěkat, když viděl, jaké zděšení a s ním spojené probuzení to v boudě vyvolalo, a vždycky rád slyšel ten dunivý náraz majitelovy už tak dost pochroumané hlavy do střechy svého bývalého obydlí, které už už hrozilo zřícením. Pak byl vždycky rád, že ho vyměnil. Navíc se mu líbilo, že mu všichni ti nevychovaní psi ze sousedství bez jakýchkoli zásad ten přepych záviděli a vždycky kolem něj procházeli s úctou a podsouvali mu všelijaké tretky, aby si u něj šplhli... Ale dnešek byl jiný. Malý mozeček našeho hrdiny sice zatím nechápal rozdíl, ale brzy měl poznat pravdu. Jak se tak procházel s vycházkovou holí místo fádního a ztrouchnivělého klacku v zubech, zdálo se mu, že před ním všechny květiny, spadané listy i celé stromy ustupují, a že se ho bojí. Byl z toho celý nesvůj, ale statečně a povýšenecky ťapkal ve svých značkových botičkách dál. Už si myslel, že ho nic nemůže překvapit, když tu najednou mu do čumáčku narazila moucha. To bylo samo o sobě divné, protože to si obyčejně žádná nedovolila. Ještě divnější bylo, že nárazem zemřela. Špunt si sice myslel, že prostě jen omdlela z toho, jak blízko se k němu dostala a on na ni pak omylem šlápl, ale... Po tomto nezdaru se otočil a po staré a dobře známé cestě kráčel domů. Vůbec mu nebylo divné, že potkává stále nové stromy, že to vůbec nevypadá, jako by šel zpátky. Přeci jen okolí si všímal jen tehdy, když ho něco upoutalo. Pomalu se začínalo stmívat, ale náš pejsek byl pořád ještě na cestě domů. Vůbec mu to nebylo divné. Nepřemýšlel nad tím. Ještě chvíli šel, ovšem po krátké době se kolem něj rozhostila absolutní tma a jenom daleko před ním cosi fialově zářilo. Začal se bát. Jenže byl od přírody zvědavý, a tak se rozběhl vpřed. Najednou byl skutečně rád, že před ním všechno utíká. Světlo pomalu sílilo, ale Špunt pořád nevěděl, co se za ním skrývá. Po další půlhodince z posledních sil doběhl na mýtinu. Tedy myslel si, že je to mýtina. Všechno zde totiž bylo fialové a nic jiného než fialovou neviděl. Naštěstí světlu za chvíli přivyknul, takže dokázal rozeznat všechny, kteří se krčili po obvodu mýtiny. Tlama se mu otevřela úžasem, když zjistil, že zde jsou všichni jeho známí. Psi, kočky, prostě všichni. Rázem musel uvažovat nad tím, že zapomněl na své vlastní narozeniny, protože proč by tu jinak byli úplně všichni? Došlo mu, že se zde chystá párty. V tomto názoru se utvrdil poté, co si všiml ve středu kruhu obrovské fialové láhve, plné nějaké tekutiny. Všechno kolem něj začalo bouřit, když udělal první krok doprostřed a stovky pohledů se do něj zabodávaly a postrkávaly ho dál. Bylo to zvláštní, stejně jako celá ta scéna, ale dělalo mu to dobře. S čumákem nahoru a s posměšným frknutím došel až k láhvi. Najednou se mu zdálo, že by bylo fér, aby na něj viděli všichni... Jak tak přemýšlel, nevšiml si, že se všechno osazenstvo mýtiny k němu přibližuje, čímž se kruh uzavírá. Myslel si, že mu prostě chtějí pogratulovat. Chvíli se rozmýšlel, ale pak začal panikařit a vyskočil na láhev. To, že se na ní stálo značně nepohodlně, protože nebyla zavřená, mu vůbec nepřipadalo divné. Věděl, že za chvíli se z ní bude odpíjet. Cosi ho donutilo začít štěkat. Opravdu se těch davů bál. O to víc se bál, když se dostaly až k láhvi a pokoušely se ji rozkývat. Ten neohrožený pejsek byl najednou tak strašně maličký. Přestože byl kvalitně obutý, jak se pořád na láhvi dokolečka točil, jak se snažil balancovat, nožička se mu smekla... Po prvním loku kapaliny a zmateném a dost nesynchronizovaném šmátrání nožiček omdlel. Ani nepostřehl, že se všechno kolem něj rozsvěcí. Že jdou všichni domů a slaví. Stal se součástí té zvláštní a omamné fialové láhve, na které prve chyběl špunt...