Hraběnka blecha stoletá

Anotace: Možná vám toto setkání někoho připomene, nelze jej vlastnit, dokázat, cena, kterou jste mu přisoudili bez kalkulu vy ,není pro druhé oči.

Hraběnka blecha stoletá

Cikorka- tak ji říká hrstka přátel, není nijak okulibná, spásná tváří ani pohyby, nemá ani peníze, třpytnou budoucnost v dlaních. Žije zkrátka ze dne na den, se svou touhou a věčným hledáním příležitosti být šťastná. Nedávno si vymyslela, že se bude živit vyklízením pozůstalostí, po tom všem, co si již s hledáním práce prožila. Tuny odřeného porcelánu již naleštila v hospodských dřezech, vetchým stařenkám vyžehlila koše ložního prádla, nakonec jen za okurky a zašlou slávu vyšívaných deček. I když byla třeba jen prodavačkou v pokladně , v křiklavé vestičce s potiskem hladového mamotu, / ve kterém ušetříte, i když si koupíte/, snila, že si ji zde někdo najde očima, na pár vteřin s vřetenem napětí mezi nimi. Bezkontaktově ji pohladí slovem, či jen soucitným náznakem spříznění, a pak zase zmizí, aby s dalším příchozím se rozvinulo další kouzlo neopakovatelného setkání. Nelze se na ni zlobit za lásku na pár vteřin, žila tu jen půl hodiny o přestávkách na oběd.
Čtvrtek ráno, pozdní babí léto, dívka usrkává z hrnku třezalkový čaj a hypnotizuje vzorek na odřeném ubrusu. Zvoní telefon, ze sluchátka se ozve hluboký hlas se stopou potlačeného pláče:
„ Dobrý den, tady Otto Wegschmied, čekám již na vás s tím úklidem…Růžový sad č.p.25, dům si nespletete, v zahradě je altán s popínavou růží.“
Dívka se rozloučila a vyrazila dopoledním nečasem ke starému domu na předměstí. Poslali ji do ložnice staré dámy, která před pár dny v tichém domě dodýchala. Vše již bylo potaženo igelity, na stěnách zbyly jen vyšisované mapy po obrazech, nyní opřených o zeď, hned vedle smotaných běhounů..
„Maminčino poslední přání bylo, že až odejde na milost boží, ať se do křídla tohoto domu nastěhuje vnučka s manželem a zařídí si to tu, jak budou sami chtít…“, dodal, že s ženou bydlí v přízemí, že je jen dobře, že se do domu vrátí život, třeba už jen tím dítětem, které očekávají s prvními jarními dny. Pán Wegschmied se rozpačitě porozhlédl po pokoji a dodal, že by nemohl vytřídit maminčiny osobní věci, vehnalo by mu to slzy do očí, již tak…, nedořekl a s odvrácenou tváří, která se stydí za slzy, se omlouval, že musí odejít, ale že za chvíli donese teplé kakao.
Uprostřed místnosti, stála skříň z mahagonového dřeva, dívka otevřela velký kufr, který tu na ni čekal a začala pečlivě vyklízet obsah skříně do výdutí starého zavazadla. Spodničky, prádlo, šátky, punčocháče, prodřené podkolénky na patách, na Cikorku dýchala podivná úzkost, když viděla nehybné kusy látek z těžkých neprodyšných materiálů. Na háčcích visely různé kloboučky, pletené i z králičí srsti, jeden karmínový ji zvlášť padl do oka a napadlo ji, že by si jej mohla vyzkoušet a podívat se na sebe do oválného zrcadla u toaletního stolku. Nasadila si jej zvědavě na hlavu , ještě před tím se ohlédla, zdalipak ji někdo nevidí.
Najednou uslyšela podivný pískot, jako když šlápnete na gumovou hračku, ovšem umístěnou pod vývěvou, která zvuk přidusí. Uslyšela jen slabé, však pevné: „Mladá dámo, to je nehoráznost, okamžitě ten birýtek položte, odkud jste jej prvně vzala. Nehodlám si uvykat na nějaké rozmarné novoty, mám již svá požehnaná léta, průvan není zcela vhodný na mou pokročilou artritidu kolenních kloubů!“ Dívka sebou trhla, ohlédla se, ale nikdo tam nestál- jen ona s poloprázdnou skříní. Usmála se tomu, ale hlásek se ozval znovu: „Holko jedna nevychovaná, netřep se mnou, jsem na klobouku, nad levým uchem v ohybu.“ Cikorka přistoupila blíže k zrcadlu a opravdu, blecha a ne ledajaká, seděla pod výstužnou stuhou klobouku. Měla kabátek barvy šípkové růže, na něm pár zlatých cvočků, nožky se jí leskly, očima rejdila jako prst v sirkách.
Představila se jako hraběnka Benedikta von Schrank. Cikorka sundala klobouk z hlavy a se zájmem si ji prohlížela. V jejich pohybech bylo něco z aristokratické elegance, tlumené pískání po bližším zaposlouchání se, znělo jako Vančurův sloh. Cikorka si sedla na zem a s pokorným svolením své společnice si ji vzala na prst a začaly si ty dvě spolu důvěrněji vykládat. Hraběnka obšírně vykládala o starých dobrých časech, ve kterých tenkrát mladá paní Anežka Wegschmiedová ráda chodívala na procházky krmit vodní ptáky, kdy sedávala “se svými“ nad švédským čajem v kruhu ženského klubu Květ, jehož byla významnou organizátorkou a za dlouhých večerů vyhrávala v podkroví Rachmaninovy variace. Hraběnka blecha stoletá, jak jsem si ji skrytě pojmenovala, vykládala i o tom, že tehdá nebylo tolik huňatých psů jako dnes, že se nejprve uchytila v kašmírovém přehozu jednoho z oltářů kostela sv.Vavřince, že se mohla pak při každé mši rozhodnout, který ledvinový pás, hnízdo nehodného hocha či příčes navštíví…Celé to bleší pořízení jí vylíčila, i to, jak se dostala k paní Anežce. To prý jednou mladá paní i s dceruškou přišly do chrámu pro chladné nadechnutí a klid v rozpáleném létě, Benedikta tak využila příležitosti, vida ty husté vlnité vlasy matky s dcerou a skočila právě na ten klobouk, který Cikorka ještě před chvílí měla na své plavé hlavě naražený.
Hraběnka po čase zjistila, jaké dobré pořízení má u Wegschmiedů a ještě dnes se tetelí při vzpomínce na ten odvážný skok. „Rodina Wegschmiedová žila velice živým kulturním životem, takže o hostitele nebyla nikdy nouze“, promnula si při těchto slovech Hraběnka nohy. Pak ji polapily i jiné vzpomínky. A dějinné události jen lítaly, první auto s klikou “Laurin a Klement“, pak zas zabrousila do tajů mužských knírů, jak se obřadně voskovaly včelím voskem…a dívka si najednou uvědomila, jak jí je tenhle malicherný tvor vlastně blízký, jak ji fascinuje její nezaměnitelná grotesknost a přitom taková hloubka prožívání.
Z vedlejší místnosti se ozvaly kroky a blecha zahopsala zpět do skříně. Pan Wegschmied vstoupil do pokoje a dívce donesl slíbené kakao. Dívka se mu omluvila za to, že si obsah skříně s takovým zájmem prohlíží.
„Děvenko, pročpak bych se zlobil, klidně si i odtud něco můžeš odnést, mladí by to beztak hodili do kamen. Když si tu skříň odvezeš, klidně si ji vezmi celou, pán prohodil žertem. Zavřely se za ním dveře a hraběnka vykoukla zpoza hromádky nočních košil.
„Nu , já tu skříň mám jako svůj domov, znám tam každou kapsu i dírku v opasku ráda se tam procházím, nejraději usínám v záhybech hřejivých šál. Jen mě někdy dokážou naštvat noční motýli , to se pak neznám a mlátím nohama do míst, kde se chystají žrát. Rozhodla jsem se, že v té skříni chci dožít, děj se co děj.
Pak najednou významně zavrtěla hlavou a začala vykládat o tajemství staré skříně, o skrytých fotkách, milostných dopisech, obvazech ze sanatoria po jednom vojákovi, kterého paní Anežka platonicky milovala.. Najednou i dívku život téhle skříně začal fascinovat, rozhodla se , že si tu skříň odstěhuje do garsonky. A vskutku, za týden na to již bylo celé dřevěné království i s hraběnkou von Schrank v nevelkém pokoji snivé Cikory.

Ty dvě se staly nejvěrnějšími přítelkyněmi/ Benedikta má při společném stolování své místo na podšálku, ležícím vprostřed kuchyňského stolu./ , i když on ten bleší život také není věčný. Možná by si lidé pobaveně klepali na čelo, kdyby jim Cikorka vykládala o jedné bleše ze skříně

Tato povídka je inspirována mou dřívější básní Pletené halabala..

Pletené halabala

Do skříně
po otci lézt
do poslední výšky
ušanku- oslíka
si na hlavu posadit
šálu oranžovou
a kšandy zakousnout do tepláků
Hraběnku –blechu stoletou
hubovat
za pokousanou
pěšinku vlasů
zpocenou.