Truhla

Anotace: Příběh tak trochu po magorsku. Pohodlně se usaďte a ponořte se do děje mírně uhozené povídky o záhádné vraždě talentovaného prasátka...

"Pavle! Kde máš kostým? Za pět minut máš být na jevišti!" zalomcovala mladičká blondýnka nízké postavy svým starším kolegou, který se nerušeně opíral o zeď a jeho veškerá pozornost patřila teď pouze a jenom jeho čerstvě zapálené cigaretce.

"Minutku, Anno," odbyl ji nesoustředěným tónem, což Annu obvykle dokázalo pěkně rozhořčit. Dnes se však zachovala docela jinak. Rezignovaně se posadila do malého křesílka hned vedle staršího opotřebovaného stolku, kam si herci často odkládali štosy scénářů a vůbec různé pomůcky, které jim přišli na jevišti vhod. S novou detektivní divadelní hrou však všechny desky i papíry nahradilo krmení pro malé vypasené selátko.

Annina silná láska ke zvířatům se projevovala naprosto kdykoliv a kdekoliv. S manželem Karlem, jenž se stejně jako ona s nadměrnou pílí a vytrvalostí věnoval polovinu života herectví, žili daleko za Prahou v chatičce s rozlehlou zahradou vedle zelených lesíků, starali se o čtyři psi, dvě kočky, papouška, andulku, dvacet dva rybiček, jednoho vzácně se vyskytujícího vodního šneka a tisíc dvacet šest lesních mravenců černých. A právě přednedávnem se do jejich zoologické zahrady na samotě u lesa přistěhovalo i roztomilé selátko, jehož ctěným jménem se později stalo Ferdinand.
"To jméno ho dělá výjimečným. On jednou něco dokáže," prohlásila tenkrát Anna hrdě, když se její manžel většinu času poté začal po zahradě promenádovat s kolíčkem na prádlo na nose.
"Vem si to, že lidé normálně prasata berou jako způsob k obstarávání obživy. Většinu chovatelů by prostě nikdy nenapadlo udělit jim jméno. Kdežto my… my máme prase Ferdinanda."
A tak začal vlastně celý příběh. Anna pociťovala lásku k Ferdinandovi natolik silnou, že pro něj po čase sepsala i vlastní scénář divadelní hry. Šlo o jednoduchý příběh, kde se jako hlavní postavy objeví detektiv pan Hloubal a jeho nepostradatelný pomocník prasátko Ferdinand.

Karel to okamžitě nazval jako cosi celé na hlavu, ovšem v divadle byl nápad bez váhání schválen.
"Prase na jevišti, tak to tu ještě nebylo," pochvaloval si toho dne námět režisér, "Tohle bude bomba."
Ferdinand byl brzy naučen slušnému chování před publikem a jeho kariéra začala stoupat neřízenou rychlostí.
Pavel se konečně odlepil od zdi a zamířil pro svůj béžově hnědý kabát, který z něj dělal pana Hloubala, věčně zamyšleného detektiva, obvykle pokuřujíc z dýmky.
"Knírek! Nezapomeň si knírek!" hučela do něj Anna jako siréna a před očima mu mávala falešným knírem.
Pavel spěšně popadl umělý knír a s Ferdinandem v patách zamířil na jeviště. Teď měla přijít ta scéna, kde bude Karel předstírat, jak hrozně se trápí záhadným únosem jeho drahé ženy Kláry, díky čemuž si Anna po zbytek filmu až na jeden závěrečný moment mohla válet za oponou šunky. Jak chytře si to celé vymyslela… problesklo mu hlavou, když vstoupil do záře ostrých světel na pódiu. Nedělá téměř nic a sklízí největší úspěch.
Ferdinandův příchod vzbudil v publiku okamžitý úspěch v podobě bouřlivého potlesku a občasného obdivuhodného zahvízdání.
Pavel měl dojem, že se víc jak tři čtvrtina návštěvníků divadla zhypnotizovaně soustředí na kvíkající prasátko. Začínal tušit, že jestli to takhle půjde dál, lidé se dočista ztratí v ději hry a v jejich paměti utkví pouze a jen to růžové, malé, roztomilé stvoření.
S nejistým pocitem, že ho diváci příliš nevnímají, předstoupil přímo před vzlyky sebou trhajícího Karla, věrohodně připomínajíc hromádku neštěstí.
"Ach, pane, je mi opravdu líto, co se vám přihodilo," začal procítěně.
"D-d-va d-dni už j-je p-pryč," vykoktal Karel, předstírajíc, že jen stěží lapá po dechu.
Pár jedinců jeho slova konečně přiměla nasměrovat pohledy na správné místo jeviště, drtivá většina však očima visela stále na Ferdinandovi.
"Jak se to stalo?" položil mu detektiv zvídavě otázku.
Zoufalý manžel pohřešované ženy si ztěžka oddychl. "Š-šli jsme spát. T-tak jako obvykle," pověděl mu a za doprovodných vzlyků sklopil hlavu.
"A - a dál?"
"V noci jsem se vz-vzbudil a š-šel se do k-kuchyně napít v-vody. M-měl jsem p-předtím p-pocit, jako by někdo d-dole k-křičel, a-ale m-myslel jsem, že šlo j-jen o n-nějaký můj v-výplod f-fantazie."
"Říkáte, že někdo dole křičel? V tom případě šlo nejspíš o únos."
Muž se znovu rozvzlykal, a když se uklidnil, roztřeseně dodal: "N-nahlédl jsem d-do ložnice m-manželky, ale ta b-byla…pryč."
"Nemějte strach, určitě ho dopadneme, pane Kudrna. Ferdinande, hledej stopu!" vyzval detektiv prasátko, jež se jako blesk rozběhlo zpátky za oponu.
"Už hledá… už hledá!" komentoval situaci detektiv a chlácholivě poklepával muže po rameni.
V tom prase děsivě vykvíklo, přičemž lid v hledišti strnul ve značném zděšení.
"Co to sakra…"
Pavel sebou prudce trhl. Polilo ho horko a hrdlo se mu sevřelo úzkostí.
"P-promiňte. Omlouvám se," zadrmolil překotně. "Budeme muset představení na pár minut přerušit."
Někteří diváci něco nesouhlasně zamumlali, druzí si odcházeli udělat přestávku na chodbu. Pavel s Karlem se v několika následujících vteřinách zašili zpátky za oponu.
"Ferdinande!" zařval stále šokovaně Pavel. Avšak odpovědí mu bylo hrobové ticho.
"No tak Ferďas! Přece nás nenecháš takhle ve štychu!"
"Něco ho muselo nejspíš vyděsit," přemítal Karel a přitom nervózně pochodoval sem a tam, až se Pavel začal bát, že si sand brzy vyšlape díru do Země až k jejímu rozžhavenému jádru.
V tom přišla zrovna Anna, skvěle naladěná, popíjejíce horkou kávu z automatu. Pohled na oba muže jí však veškerou spokojenost z tváře ve zlomku vteřiny úplně smetl.
"Stalo se něco?" zacloumala s Karlem.
"Poslyš…, neviděla jsi cestou někde Ferdinanda?" začal obezřetně.
"Cože? Jak to myslíš?" vyhrkla a otřásla se leknutím.
"Odešel za oponu, tak jako obvykle. Ale potom…" Karel se zarazil. Nechtěl svoji ženu vystavovat zbytečnému stresu.
"Potom chudák zakvičel, jako by ho někdo klepnul paličkou," vyklopil nakonec Pavel, což Annu okamžitě sklátilo k zemi. Její sinale zelený obličej zaplnily vyděšené slzy.
"Co všichni blázníte? Určitě se teď toulá jen někde venku! Prase je prostě jen prase a nikdy tě nebude poslouchat stejně jako pes, Anno!"rozčilil se Karel a přitom jí vztekle pomáhal znovu na nohy.

"Ferda je jinej," zakvílela bezmocně. Karel mlčel. Rty měl sevřené do uzounké čárky a ruce se mu třásly.
"Zavolám policii," navrhl v rychlosti Pavel.
"Kašli na policii, kvůli praseti se to snad nezblázní!" namítl Karel.
"Jestli nezasáhne policie, tak se ten malej někde ztratí!" stál si Pavel tvrdě za svým.
A tak Anna vytočila příslušné číslo a koktavým hláskem začala policistovi dopodrobna naznačovat Ferdinandův popis i charakteristiku, což v jejím případě zabralo dobrých deset minut. Za čtvrt hodiny se před divadlem objevili dva dobráci s policejním psem u nohou, a společně s Pavlem a majiteli ztraceného Ferdinanda se pustili do vytrvalého pátrání.
Představení bylo nakonec zrušeno, Anniny nářky, že bez Ferdinanda je smysl hry zcela ztracen a Karlovo definitivní odmítnutí vzít si na sebe nouzovou masku vepře, donutilo partičku herců veškeré pokusy k záchraně hry úplně vzdát.


Po hodinové vycházce po nočních ulicích dovedl pětici policejní pes zpátky k divadlu.
"No to jsem blázen…" rozhodil rukama bezmocně Karel. Byl plný neklidu a pořád se trhavými pohyby otáčel za sebe, jako by ho snad někdo celou cestu sledoval.
Pavel si toho moc dobře všiml a něco mu po celou dobu pátrání říkalo, že ten chlapík v tom zajistě
musí mít prsty.
"Karle, jsi v pořádku?" chtěl se ujistit, když se kolegovy zuby hlasitě rozdrkotaly.
"Jsem v pohodě," odpověděl stroze, "Jen mi je… jen mi je šílená zima…"
Policejní pes strnul do podoby dokonalé sochy a očima upřeně hleděl ke vstupu budovy.
"Tiše! Našel stopu!" okřikl je šeptem jeden z policistů a vítězně si promnul ruce.
Pes se vzápětí rozštěkal jako by mu v patách šlehaly plameny a rychlostí větru zmizel uvnitř.
"Za ním!" zavelel policista bez rozmýšlení, prudce rozrazil dveře a vyběhl po schodech do prvního patra. Ostatní ho napjatě následovali.
"Za oponou! Za oponou!" řval policista a zběsile se vrhl za psem přímo na místo.
Zastavili se u staré mosazné truhly. Zde končila stopa a s ní i veškeré naděje. Policisté vyvedli vzlykající Annu na chodbu a společně s oběma muži pak následně truhlu otevřeli. Pohled na její obsah byl vskutku děsivý.

Uvnitř leželo tělo ztraceného selátka a skoro to vypadalo, že si ten malý upřeně prohlíží bílý strop. Ferdinand však nikdy neztrácel čas pozorováním stropu. Nejděsivější na to všem bylo, že z růžové kůže úspěšného herce trčelo několik nožů a celé dno truhlice vyplňovala krev s plovoucími vnitřnostmi.
Pavlův žaludek sebou divoce zmítal, což mělo za následek, že se v několika dalších vteřinách nekontrolovatelně pozvracel a starožitná truhla tak prošla další značnou úpravou.
Naposledy se ohlédl a znechucen opustil místnost. Podezřelé chování Karla mu pořád dělalo starosti.
*
"Říkám ti, že Karel by se nikdy ničeho takového nedopustil," opakovala dnes už nejméně po padesáte Anna, když ji Pavel bombardoval otázkami o tom, zdali nemá pocit, že její manžel má s Ferdinandovou vraždou něco společného.
Od případu uběhl necelý týden. Mezitím si herci obstarali náhradníka, který si roli detektivova společníka převzal natrvalo. Rozdíl byl ovšem v tom, že tuto hlavní roli obsadil nakonec "pouze" člověk.
Honza byl mladý, štíhlý a věčně veselý, a kromě toho, že skvěle ovládal chrochtání, měl s divadlem mnoho zkušeností. V přestrojení prasátka sice nevypadal příliš věrohodně, avšak zahrát roli celkově zvládal výborně.
"A proč nám tedy tolik bránil v návrhu zavolat policii?" obhajoval svůj názor neústupně Pavel.
"Na, tu máš knírek," přešla jeho otázku jako by se nechumelilo, "za minutu máš být na jevišti."
Pavel si nedbale připevnil knír, pobídl Honzu, ať ho následuje a tentokrát místo do bouřlivého potlesku vstoupili do ticha mezi zaujatě sledující diváky.
Proběhla známá výměna slov a koktavých vzlyků mezi detektivem Hloubalem a panem Kudrnou a prasátko se s předstíraným zaujetím vydalo po pomyslných stopách zpátky za oponu.
Několik dlouhých minut zůstalo v sále ticho, diváci seděli jako přikovaní, nikdo ani nedutal. Pavlovi náhle probleskl hlavou strašlivý obraz probodaného Ferdinanda. Nohy se mu najednou rozklepaly a zuby samy od sebe začaly hlasitě drkotat jako zrychleně narážející kladívka do stěny.
Ani tentokrát nebyli diváci ošizeni o nečekanou dávku hororové scény. Ozval se řev, jako když ďábel táhne lidskou duši k sobě do ohnivých pekel, tlumená rána a následný poplach, kdy se publikum dalo s křikem na útěk.
"Karle! Proboha, Karle!" panikařil Pavel a přitom se urputně snažil ovládat rovnováhu, "Honza je mrtvej!"
"To… to je absurdní…" zakroutil Karel naoko nevěřícně hlavou, ale tušení, že Pavlova slova značí pravdu, bylo silnější. Košili měl strachy celou propocenou.
"M-myslel jsem, že to ty jsi nechal Ferdinanda zabít…" přiznal se provinile Pavel.
"Já?" ukázal na sebe Karel dotčeně.
"S-slyšel jsem, že ti Ferdinand lezl docela na nervy, a tak…"
"Hloupost. Nikdy bych takhle hnusně neprobodal nevinný zvíře," bránil se.
Doběhli za oponu. V koutě místnosti postávala další truhla, velmi podobná té, do níž byl uložen mrtvý Ferdinand. Oba muži se odvážně přiblížili na místo a odklopili víko.

Uvnitř bylo nasoukáno krvavé tělo jejich kolegy, jehož hlava byla obmotána střevy a z rozdrásaných rukou mu visely namodralé žíly.
"Já končím…" ozval se bledý Karel a v zápětí upadl do mdlob.

A Pavel, ten jako by odkaďsi ze shora zaslechl neznámé šeptání plné výsměchu. "I na vás taky jedou dojde…"

Bedlivě pátral očima všude po místnosti, avšak nebylo vidět ani živáčka…