Netvor u jezera 1/2

Anotace: Tajemný příběh, který se odehrává poblíž Čertova jezera. Je o záhadě zminěného jezera a o tom ,jak to může změnit život. Přišll mi moc dlouhý, proto jsem ho rozdělila na dvě části.

Netvor u jezera 1/2

Jednou v květnu jeli studenti prvního ročníku jedné střední školy v Praze na Šumavu, kde budou týdenv přírodě blízko Čertova jezera, zkoumat přírodu, historii a podobně. Samozřejmě měli všichni velkou srandu ze jména jezera, lépe řečeno všichni kromě jedné dívky. Ne že by věřila na čerty. Ale odpoledne šla náhodou okolo kabinetu, kde slyšela podivný rozhovor.
„Nemůžeš to udělat,“ říkala jejich třídní profesorka jedné kolegyni, která měla jet na poznávačku s nimi. „Jedeme už za tři týdny a ty mi řekneš, že nejedeš? Slíbila jsi to mně i studentům.“
„Já vím, ale ty jsi mi neřekla, kam jedeme,“ odpověděla mladší profesorka, která byla pro své přátelské chování oblíbená v celé škole. Kdykoliv se někam jelo, profesorský sbor ji zval jako doprovod. Nikdy neodmítla účast, at´ šlo o cokoliv. A najednou se snaží vycouvat. Navíc šlo o její oblíbenou třídu, kde učila dějepis a kde měla se studenty spíš přátelský naž nadřazený vztah.
„Prosím tě, neblázni, nejsi husa,“ ušklíbla se její kolegyně. „Ani Matoušek ode mě ze třídy, kterýmu nakukáš cokoliv, nevěří na čerty, a ty bys kvůli tomu panikařila?“
„O to jezero mi nejde. Jde spíš o ty vraždy. Během dvou měsíců tam zemřelo čtrnáct mladých lidí.
Nikomu nebylo méně než třináct a více než osmnáct. Většinou šlo o dívky. Všechna těla byla zohavena. Nepojedu někam, kde pravděpodobně řádí šílený vrah.“
„Taky jsem si dělala starosti,“ přiznala třídní profesorka. „Ale můj bratranec pracuje na tamější policii a informoval mě, že ho mají. Posledních pár týdnů je zase klid.“
„Já ti říkám, že ne. Mají nepravého, vím to. Ten, kdo to dělá, je na svobodě a čeká, až utichne povyk. Nikam nechci jet.“
„Jak myslíš.“ Pootevřené dveře kabinetu se otevřely úplně a obě ženy vyšly ven. Dívka, která je poslouchala, rychle ustoupila a šla dál do chodby, aby ji nepodezřívaly. Vytáhla učebnici biologie
a dělala, že se učí na zkoušení. Když profesorky prošly, pozdravila je s hlavou v knize, aby neviděly, že je úplně bílá.
Celé tři týdny, než odjeli, na to dívka myslela. Neodvažovala se říct komukoliv, co slyšela. Ale tížila ji úzkost. Byla by se z cesty odhlásila, ale už to nešlo. Na naléháni dospělých členů výpravy
se nakonec přidala i úzkostlivá mladá profesorka, i když jí nebylo o moc líp než studentce. Děvče si bylo jisté, že profesorka ví o vrahovi něco víc. To bylo to, co ho tížilo ještě víc než vrah sám. To, že se nemluví o důležité věci.
„Co se ti stalo, Lucko?“ divila se dívčina nejlepší kamarádka Katka, která ji znala už od třřetí třídy základní školy. Taková nikdy Lucka nebyla.
„Nic, je to v pohodě,“ pokusila se o úsměv, ale vypadalo to pěkně falešně. Kamarádka jí to nevěřila, ale řekla si, že když je tedy tvrdohlavá a neřekne jí to, tak jer lepší to nechat být. Začala si povídat s děvčaty, která seděla za nimi. Lucka si mezitím dala na uši sluchátka a zaposlouchala se do oblíbených písniček. Po deseti minutách ji uklidňující hlas její milované zpěvačky uspal. Vzbudila se až na místě.
Lesy, u kterých měli tábořit, vypadaly tak klidně a bezpečně. Příroda byla doslova nádherná
a nikdo z přítomných se ji neodvažoval porušit bytˇ i jen tím, že by promluvili. Po dlouhé době promluvila třídní profesorka prvního ročníku a hlavní vedoucí v jedné osobě.
„Počkejte chvíli, já jdu něco zařídit. Můžete se podívat na jezero, jestli chcete, nebo si vybrat, kde budete bydlet. Jsem za pět minut zpátky.“
Jezero... Lucku ze všeho nejvíc zajímalo právě to. Opatrně se k němu plížila, ani netušila, proč jde tak pomalu a obezřetně tím hustým lesem. Všimla si, že ji pár spolužáků následuje, ale nepočkala na ně. Existovalo už jenom to jezero. Posledních pár kroků a je tam. To je to jezero.
Hladina je klidná, jen sem tam jí probleskne záchvěv malé vlnky. Ale... je černá. Sluneční paprsky dopadají na hladinu v tajemných odlescích. Takový pohled se nenaskytne každý den. Ale Lucka si ho neužívala.
Přepadla ji bolest hlavy. Nevolnost. Cítila ale ještě něco dalšího. Podivné nutkání utéct pryč
z toho místa, co nejdál. Mráz jí běhal po zádech. Sice cítila podivnou panickou hrůzu, ale současně měla pocit, že ji jezero volá. Jako zhypnotizovaná se vydala blíž a nespustila oči z hladiny. Čechraly ji vlnky, jako by ji vítaly. Zvaly ji blíž, k sobě...
Do hlubin...
Šokovaně strnula. Byla opravdu blízko hladiny. Kdyby šla do vody a procházela jí dál a dál, klidně by se mohla utopit. Co to mělo znamenat? Její strach ještě narostl.
„Neměli byste tam chodit,“ oznámila spolužákům, kteří stáli kousek za ní, jako by si jejího tranzu nevšimli. Po té strohé větě se vydala za ostatními studenty a profesory. Zrovna včas. Přes palouk se vracela jejich třídní.
„Můžeme se ubytovat,“ oznámila. „Poté budeme mít čas na vybalení a odpočinek. Pak si prohlédneme okolí.“
Všichni souhlasili, dokonce docela radostně, že dnes nebudou muset pracovat na nějakých projektech. Jenom Lucka a nejmenovaná profesorka by byly nejradši, kdyby mohly být doma v Praze.
Ve stanech bydleli po více lidech, například Lucka bude s šesti dalšími včetně Katky. Profesoři pochybovali, jestli se náhodou studenti nepovraždí, když jich je tolik v jednom stanu. Samozřejmě všichni tvrdili, že ne, tak dozor musel souhlasit s tím, že jestli nebudou hodní, vyhodí někoho spát pod širé nebe.
Den prožili klidně. Lucka sice neustále sledovala jezero, i když jen zdálky. Jejím bližším přátelům to neuniklo a snažili se zjistit, co se děje, ale dívka je vždy odbyla. Výlet do okolí si moc neužila. Myslela jen na tajemné jezero, které ji děsilo.
Ačkoliv měli v deset večerku, nemohla usnout. Bylo už půl dvanácté, když ještě seděla a pozorovala hladinu jezera jako zhypnotizovaná. Čtyři z děvčat už spaly, ale dvě další, Katka a Lenka, nemohly přehlížet kamarádčin neklid a schválně čekaly, kdy usne. Pořád nic. Musela být unavená, ale ne a ne zavřít oči. Nakonec to nevydržely a šly za ní.
„Co se děje?“
„Co?“ Lucka se šokovaně obrátila, jako by byla doopravdy zhypnotizovaná. A taky jako by čekala někoho jiného...
„Netvař se tak,“ řekla Lenka rázně. Byla z těch, kdo se s tím nepářou. „Něco se s tebou děje už nějakou dobu. My chceme vědět, co se děje, protože je to fakt divný.“
„Bojíme se o tebe,“ dodala opatrnější Katka.
„To je tím jezerem,“ svěřila se konečně Lucka a řekla dívkám, co tehdy slyšela i jak ji jezero odpoledne zhypnotizovalo.
„Tak to je hustý,“ komentovala to Katka. „Běhá mi mráz po zádech.“
„Blbost a paranoidnost,“ nesouhlasila Lenka. „Půjdeme se tam podívat a uvidíte, že tam prostě NIC-“
Přerušil je čísi výkřik. Řev čiré hrůzy, který se nesl od jezera. Došel až do jejich kempu i
s děsivou ozvěnou. Probudil skoro celý kemp včetně studentů z prvního ročníku, kteří do té doby spali, pochopitelně s výjimkou tří dívek. Zatímco Lucka seděla bez pohnutí a hleděla do dálky, kde tušila jezero, a Katka za ni vyděšeně schovala, Lenka šla uklidnit čtyři dívky, které se s nimi tísnily ve stanu a momentálně byly k smrti vyděšené.
O kousek dál se vzbudili i profesoři. Nejmladší z nich, která o jezeru věděla své, seděla před stanem a hleděla na něj podobně jako Lucka. Vzpomínala na něco, co se zde stalo před deseti lety. Kdy ona sama...
----------------------------------------------------
„Nemyslím, že je skvělej nápad tam chodit,“ přemlouvala kamaráda.Byla na střední škole. Byla jako jiní. Také tehdy ji lidé milovali pro její laskavost a upřímnost. Ale to znali její pravé jméno, které upadlo v zapomnění.
„Prosím tě, nepřeháníš to?“ zeptal se její kamarád. Byli jediní, kdo byl ještě vzhůru. On chtěl znát tajemství jezera, ona ne. Nelíbilo se jí.
„Neříkám to proto, že bych poslouchala, co někdo říká, ale pro svůj vlastní úsudek,“ odpověděla otráveně. „To jezero je prostě divný.“
„Divný? Pro tebe,“ nedal se přesvědčit. Šel blíž.
„Nech toho,“ prosila ho, ale on neslyšel.
Potom už byl jen výkřik... obrovská rána... krev na jinak nádherné hladině jezera... oko, které ji pozorovalo zpoza stromů... A nakonec to viděla. Nezapomene na ten pohled. Její kamarád, roztrhaný u břehu jezera, a u něj...
---------------------------------------
„Reni?“ oslovila ji starostlivě třídního ročníku zkrácením jména, které vlastně nebylo její. Vrátila ji zpět do přítomnosti.
„Co studenti?“ zeptala se.
„Zase spí,“ ujistila ji kolegyně. „Poslouchej, jsi v pořádku? Od té doby, co jsme tady, jsi úplně jiná, než tě známe.“
„To dělá to jezero,“ odpověděla. Váhala, zda má pokračovat, ale nakonec se rozhodla, že neřekne nic. „ Znepokojuje mě,“ dodala pouze.
„Mě taky,“ přiznala starší žena. „Ale to je v pořádku. Půjdeme spát.“
„Dobře,“ souhlasila. Ano, bude lepší nic neříkat. Ti, kdo jsou zvědaví, poznají sami, co je to za jezero, a kdo nechce rozluštit záhadu, toho nebude děsit. Tak to má být.
Mezitím tři děvčata dospěla k rozhodnutí. Zítra po večerce to prozkoumají. Ale radši až zítra, aby
to nikomu nepřišlo divné.
Ráno, když se šli najíst do penzionu, vyslechli všichni neuvěřitelnou historku, která se měla odehrát předchozí noci.
„Moje mladší sestra musela ještě k jezeru kvůli nějaké rostlině na obklady nebo co, nerozumím tomu jejímu léčení,“ vykládal někdo z blízké vesnice. „A viděla... nedostal jsem z ní, co viděla. Upadla do šoku. Nikdy jsem nevěřil historkám o tomhle jezeru, ale poté, co moje úplně zdravá sestra skončila v nemocnici na pozorování a blábolí o nějaké české lochnesce... Tihle blbci
z velkoměsta by měli táhnout zpět, protože když to vyděsí někoho, jehož rodina tu žije staletí a je na
divné působení jezera zvyklý...“
„Opakuj to!“ vyletěl Vítek, který postrádal zdvořilost, pokud šlo o cokoliv, co více či méně bylo urážkou čehokoliv. Prostě se rád pral. „Kdo je blbec z velkoměsta?“
„Uklidněte se, Vítku,“ napomínala ho třídní profesorka. Jako třídní mohla svým studentům tykat, což mnoho profesorů nedělá. Ale dávala přednost vykání a oslovení jménem. „Dnes jdeme na exkurzi, nemůžete přijít s monoklem.“
„Kdo bude mít monokl?“ pokračoval Vítek, ale nakonec se vzpamatoval. „Omlouvám se. Tebe si najdu večer,“ kývl k tomu, kdo ho vyprovokoval, a povýšeně odešel.
Celý den chodili po okolí a připravovali si práce do různých předmětů. Poté, co strávili celý den na nohou, byli profesoři přesvědčeni, že unaveně padnou. Ale v případě tří dívek se pletli. Hned po večerce se Lucka a její dvě kamarádky zase oblékly a plížily se ze stanu k jezeru.
Potmě a v hustém lese jim přišla cesta delší než by být měla. Ale snažily se nepanikařit a nezakopnout o něco. Povedlo se. Konečně slyšely tiché šplouchání vlnek o břeh jezera. Jaká pohoda...
„Nevypadá to-“ Lenčina skeptická slova brutálně přerušil dopad něčeho do vody. Znělo to, jako když hodíte kámen do vody, ale tohle bylo mnohem hlasitější. Spíš jako by někdo do vody skočil. Ale dívky nikoho poblíž neviděly.
„Co to bylo?“ ptala se Katka, kterou to dost vyděsilo.
„Sím tě, vydra,“ povzdechla si Lenka. „Jdeš dál aspoň ty, Luci, když Kačenka má strach?“
„Nemám strach,“ skoro vykřikla Katka a rázně vykročila ke břehu jezera.
Když za ní její kamarádky došly, viděly ji, jak se dívá k jižnímu břehu s výrazem čiré hrůzy. Voda byla v celé pětině velkého jezera rudá, jako by do ní nějaké zvíře (nebo člověk?) krvácelo. Ani jedna z nich netušila, co na to říct.
„Klídek, to nic není,“ přesvědčovala je Lenka, ale ani ona už si nebyla jistá. Stejně jako její kamarádky měla pocit, že je tu někdo s nimi a pozoruje je. Nejspíš se schovává ve křoví...
„Jo?“ Katka najednou mluvila podivně vysokým, skoro až ječivým tónem. „Tak proč se ti třese hlas?“
„Pro efekt,“ lhala její kamarádka.
„Je to vůbec krev?“ Lucka, která se celé dny bála, co bude, byla najednou děsivě klidná. „Měly bychom se podívat. Třeba někomu utekla barva nebo tak.“
Nedala se zastavit. Šla k jezeru blíž. Její kamarádky chtěly počkat, až se vrátí, protože nenašly odvahu jít blíž. Ale najednou cítily, jako by je nějaký magnet táhl k jezeru a jeho černým vodám. Následovaly Lucku, která už stála ve vodě a brodila se k rudé hladině.
Najednou se voda rozvířila. Něco neurčitého z ní vyskočilo a zmizelo v lesním porostu dřív, než si to holky vůbec mohly prohlédnout.
„Co to-“ na víc se Katka nezmohla. Strachy se krčila za odvážnější kamarádkou.
„Zvíře, kozo,“ sykla Lenka, ale ani ona si tím nebyla tak jistá. Zkusila zahnat svůj strach obavami o druhou kamarádku. „Luci?“ zkusila to.
Ticho. Jen tichá noc. Slyšela jen občasné houknutí sovy. Srdce jí vyskočilo až do krku. Spícím les najednou ožil. Kroky a křupání větviček. Je to tady, at´ už je to cokoliv.
Prudce se otočila a byla odhodlaná bránit svůj a kamarádčin život. Ale k jejich překvapení i radosti to byla pouze Lucka, která chodila najednou velmi těžce a přidržovala si pravou ruku.
„Jsi v pořádku!“ vykřikla Katka nerozvážně.
„Možná, já nevím,“ odpověděla dost divným způsobem Lucka. „Potřebuju ošetřit. A taky mluvit
s Janečkovou. Ona mi pomůže. A chtělo by to i toho kluka z vesnice, kterému ráno vyhrožoval Bednář.“
Po těch slovech se vydala od jezera podivnou, ale rychlou chůzí. Nebylo možná divu, když je – přinejmenším podle jejích slov, holky na ni potmě skoro neviděly – zraněná. Potom by měla naspěch. A trochu vratkou chůzi také. Ale otohle nebylo ono, určitě ne. Bylo to jako...
„Proč na nás nepočká?“ vrtěla hlavou Katka.
„Má naspěch, jak vidíš, aby se jí rána nezanítila. A my bychom měly taky jít.“ Lenka usoudila, že jí radši neřekne o svých úvahách. Vyděsila by ji ještě víc.
„Spát, že jo,“ zívla s viditelnou úlevou.
„Když chceš, jo. Ale já musím přemýšlet.“

Lucka vytáhla mladou profesorku ze stanu pořádně rozespalou a nechápavou. Potom zvedla její ruku k chabému měsíčnímu světlu. Protože žena měla jen noční košili bez rukávů, byly krásně vidět jizvy, které pokrývaly celou její pravou paži. Jizvy, které se snažila skrýt. Než mohla vůbec protestovat, Lucka si vyhrnula rukáv letní bundy a ukázala jí čerstvou ránu. Byla úplně stejná.
Bylo to znamení...
„Viděla jsi ho?“ Nemělo smysl dál lhát a dělat, že se nic nestalo.
„Ano. A vím, že vy něco víte, tak chci slyšet, co se tady ksakru děje.“
„Dobrá,“ povzdechla si. „Lžu o tom, kdo jsem. Odešla jsem ze starého domova a vydávám se za někoho jiného kvůli tomu, co se tady stalo a co mi změnilo celý život. Tady se vraždilo vždycky, i před deseti lety, i před dvaceti. Akorát ted´ ztratil opatrnost.“
„Kdo?“ zeptala se Lucka. Pomyslela na to, co viděla. „Má snad osobnost?“
„To tedy ano, jinak by to nebyl tak skvělý vrah. Ty škrábance jsou symbol zasvěcení jemu. Co to znamená, to ti zkusím vysvětlit.“
„A kdo je vlastně on?“
„Uvidíš. Jdeme na návštěvu.“
„Za kým?“
„Za někým, kdo toho ví víc než já.“