Dům Paní Brownové-Tři pravidla (2.část)

Anotace: pokračování mé trapné ságy :D :D :D

„Už jdu, už běžím!“ ozvalo se zevnitř tlumeným hlasem. Lena slyšela sice paní Brownovou pouze po telefonu, ale dala by ruku do ohně, že je to ona, a nemýlila se. Dveře se otevřely a v nich se objevila dáma, něco kolem sedmdesátky, v dlouhé sukni s květinovým vzorem. Přes sebe měla zelený, pletený svetr, který už asi pár let pamatuje. Co však Lenu překvapilo, ta paní neměla žádné vrásky! I ta nejfajnovější padesátnice, co měsíčně utrácí několik tisíc liber za nejkvalitnější kosmetiku (samozřejmě netestovanou na zvířatech), má alespoň pár vrásek kolem očí, když už jinde ne…
„Ahoj děvenko, ty musíš být Lena!“ spustila na ní bezvrásčitá paní.
„Ano, to jsem já, těší mě,“ odpověděla jí a podávajíce jí ruku. „Mimochodem, jak jste to poznala?“ zeptala se jí vzápětí a opravdu jí to zajímalo.
„To je tajemství,“ usmála se na ní Brownová.
„Nemám moc ráda tajemství, většinou z nich potom vyleze něco špatného.“
„Dobře, pravidlo číslo jedna, žádné tajemství v mém domě, tedy v našem.“
„Super!“
„Dobře, takže kouzelník teď musí odhalit své kouzlo, i když to dělá nerad a málokdy.“ Lena se usmála, ta paní jí přišla moc fajn.
„Byly jsme přece domluvené na dnešek a to víš, ke mně moc návštěv nezavítá, a zvláště takhle mladých.“ Sdělila Leně trochu sklesle.
„To je divné, taková skvělá paní. Dobře tak teď pravidlo číslo dvě, od teď jsou moje návštěvy i vaše,“ snažila se jí dodat kuráž Lena.
„Ale holčičko, co já bych si tak mohla povídat s tvými přáteli…?“
„Copak o to, horší je, že je tu vlastně žádné přátele nemam.“
„Najdeš, uvidíš!“
„To doufám,“ a Lena skutečně doufala.
„Mimochodem, jmenuji se Margaret,“ řekla paní Brownová razantně.
„Těší mě, Lena, Vaše nová nájemnice,“ podala paní Brownové, teď již vlastně Margaret ruku. Potřásly si pravicí. Margaret měla pořádnou sílu, napadlo Lenu, ale nevěnovala tomu žádnou větší pozornost. Tak to bychom měly, oddychla si. Vlastně ani lepší majitelku domu si přát nemohla. Jenže k takovým úsudkům bylo brzy, až moc brzy…

„Co takhle malou prohlídku domu, slečno?“ Leně se ten nápad ihned zalíbil. Nikdy uvnitř ještě nebyla a měla z toho trochu obavy. Dům vypadá zvenku nádherně, Paní domácí je taky fajn a teď vyleze na povrch, že bude spát na pryčnách (v tom lepším případě), nebo nedej bože ve sklepě na uhlí (v tom horším případě).
„No to by bylo nejlepší!“ souhlasila Lena s šibalským úsměvem na tváři.
„Takže milá skupino, vítám Vás na prohlídce domů Paní Brownové,“ řekla jistě a udělala pózu jako ten nejzkušenější průvodce hradů a zámků.
„Jsem vám v patách, průvodče,“ obě se rozchechtaly jako mladé pubertální holky.
Bok po boku spolu vešly do široké chodby. Lenu ihned praštil do nosních čidel puch starobince. Jindy její neoblíbený pach, teď jí nějakým způsobem uklidňoval. Chodba byla vymalována depresivní červenou barvou. Žádná červená s jakou kreslí prvňáčci srdíčka do notýsků svých vyvolených, ale červená jako krev divokého zvířete (Možná jako krev srnky). Po celé chodbě byly na stěnách rozvěšené obrazy s všemožnou tématikou. Lenu však upoutal obraz Poslední večeře Páně. Namaloval ho ten… jak se jenom jmenoval…
„Leonardo da Vinci, miluji jeho obrazy,“ skočila jí do proudu myšlenek Margaret.
„A to je…?“
„Ale to vůbec ne, je to jenom kopie, samozřejmě!“ vyvedla Lenu z omylu s takovým nádechem sarkasmu, že se Leně na chvíli zprotivila. Jí umění nic moc neříká, takže nemůže vědět ani čachrování mezi originály a kopiemi.
Po prohlídce chodby vešly spolu do Lenina nového pokoje a naštvanost na Margaret už byla pryč. Pokoj byl skoro podle jejích představ.
Velká obdélníková místnost vymalována uklidňující modří. Uprostřed pokoje byla umístěna široká postel, na kterou by se klidně vešli milenci, i se psem. Byla čistě povlečená a voněla mátou. Na všech stěnách pokoje byly rozvěšené roztomilé lucerničky. Skříně naproti posteli byly přesně podle Lenina gusta.
„Teda Margaret, je to boží!“
„Co, že je to? Opravdu se ti tak nelíbí?“ pronesla smutně Paní Brownová.
„Naopak, je to nádherné,“ a myslela to upřímně.
„Ach děkuji, trochu jsem se bála, aby to na mladou dámu nebylo moc starodávné.“
„To vůbec ne, je to pokoj přesně podle mých představ!“ uklidnila jí Lena, i když teď trochu zalhala. Přeci jenom jí chybělo její povlečení s růžovými medvídky. Trochu dětinské, ale oblíbila si ho a nedala na něj dopustit ani ve svých 22 letech.
„Samozřejmě, upravit si pokoj můžeš podle svého.“
„Ne, ne, takhle mi to vyhovuje.“
„To jsem moc ráda, už budu muset běžet, čeká mě jedná známá na lavičce, tak si zbytek domu projdi sama, jestli ti to ovšem nevadí, kdyby ano, nikam nepůjdu a budu se věnovat tobě, ona se Juliet nezblázní.“
„Jen běžte, já to tu zvládnu,“ uklidnila jí Lena.
„Ale budeš to mít bez výkladu, vlastně tos měla i teď,“ obě dámy se zase rozchechtaly. Margaret se otočila na vysokém podpatku a zmizela ve tmě, která vycházela z chodby. Lena osiřela v domě. V domě, který měl být jejím domovem, ale přesto byl tak cizí…

Zbytek domu prošla rychle. Kuchyně i obývací pokoj byly podle Lenina očekávání. Prostě hezké, troufala by si říct až dokonalé.
Když se ovšem vracela do svého pokoje, tou „krvavou chodbou“, všimla si v zákoutí svou menších stěn dveří, které při jejím prvním seznámením s chodbou, zcela unikly její pozornosti. Byly to masivní dveře, z dubového dřeva, nabarvené tou nejčernější černou, která existuje. Lenu však zarazila široká mosazná klika. Jestli je tu něco opravdu staré, potom to budou tyhle dveře.
Když řekla, ať si projdu dům, tak ho mám projít asi celý. Svědomí jí říkalo, že by možná neměla, ale zvědavost už zase vítězila.
Sáhla na kliku a pěvně jí sevřela. Vtom jí něco uchopilo za předloktí. Lena sebou trhla a srdce jí vyskočilo do krku.
„Dobře a ještě pravidlo číslo 3, tahle místnost je jen moje a Marwina. Já budu respektovat tvoje soukromí a ty zase moje, domluveno?“ Lena ihned poznala Margaret, ale byla teď jiná. Z očí jí čišela holá nenávist.
„Jistě, já nevěděla, omlouvám se,“ řekla provinile Lena.
„V pořádku, každý děláme chyby.“ Lena chtěla oponovat, žádnou chybu přece neudělala, když o tom nevěděla! Ovšem místo toho jí do mysli vletěla jiná otázka…

„Kdo je to Marwin?“
„Můj syn.“

Lenu se zachvěla a ztuhla ve zvláštním postoji… A nemá být náhodou mrtvý???