Skryté hlasy

Anotace: Někdy o tom, co uděláme, nerozhodujeme sami...

            Město bylo prosycené letním horkem a typickým velkoměstským smogem. Slunce se pomalu snášelo níž a níž a krajina se postupně nořila do tmy. Jako žárovičky na vánočním stromku se rozsvěcovala jednotlivá okna starých činžovních domů.

            Muž v dlouhém černém plášti kráčel beze spěchu zaprášenými uličkami. Byl již pozdní večer, proto nemíjel skoro žádné další chodce. Od starých zdí se odráželo klapání jeho těžkých vojenských bot a jeho vzrušený výraz značil neskrývanou touhu po něčem či někom. Cítím její přítomnost, někde tu musí být! Starobylé veřejné osvětlení slabě ozařovalo onu zvláštní čtvrť, kde se pohyboval. Když prošel další uličkou, začal být jeho výraz poněkud netrpělivý a jeho krok urputnější. Kdesi v dálce hladově zavyl pes a jeho temný plášť hrubě zašustil, když ostře zahnul za další roh. Kde jsi, poupátko moje…snad se přede mnou neschováváš?!

            Náhle se chodec prudce zastavil a ostražitě naslouchal. Nedaleko jako by bylo slyšet klapání dámských podpatků o chodník. Viditelně zbystřil a jemně si olízl rty. Zlehka našlapoval směrem ke zdroji oněch zvuků. Jeho nevzhledné ruce se lehce třásly. Byl už skoro na rozcestí, když ji najednou spatřil! Kráčela směrem od něj, hloub do centra města. Její plavé prstýnky z vlasů sebou při každém kroku mrskly jako malí hádci. Neotáčela se, šla přímo za svým cílem. Přepadneme ji hned, teď a tady! Už se nemůžu dočkat! Ne, musíš ještě chvíli vydržet, můj milý. Kochej se zatím pohledem na její pěkné tělo. Vyčkávej! Náš čas přijde. Muž už už vytahující blyštivý nůž z jedné ze svých kapes ho opět zastrčil tam, kde původně byl. Pohyboval se tak neslyšně, jako by skoro létal. Oči mu krvelačně zářily a srdce bilo na poplach. Pusu měl mírně pootevřenou a z pravého koutku mu zvolna stékala odporná slina. Byl stále blíž a blíž té plavovlásce, už jí skoro dýchal na krk a ona stále neměla jediné podezření. Znovu začal naprosto nehlučně vytahovat dýku z kapsy a oči měl přitom vypouklé chtíčem tak divoce, že to vypadalo, jakoby mu každou chvíli musely vytéct z důlků.

            Už to nevydržím! Cítím tu její dráždivou vůni, musí zaplatit! Z úst se mu vydral zrůdný skřek, dívka se polekaně otočila a v okamžiku, kdy spatřila jeho děsivý výraz a vysoko zdvižený nůž, hlasitě vykřikla a dala se na zběsilý útěk. Její vyděšený dech se hlučně ozýval jinak tichou uličkou. Světla ve všech oknech již dávno zhasla, neboť nedaleký zvon právě odbíjel půlnoc. Z nevýslovné hrůzy nevěděla ani kam běží. Nikam mi neutečeš, holubičko! Dostaneš to, co si zasloužíš. Prudce zahnula doprava. V podpatkách se jí velmi špatně běželo, zakopla a jedna bota jí sklouzla z nohy. Zahodila i druhou a běžela naboso. Ulice byla dlouhá, skoro beze světla, proto si zprvu neuvědomila tu strašlivou skutečnost. Byla to ulice slepá. Rozsápu tě, zamorduju, nezbude na tobě kousek kůže stejný, ty hnusná couro! Náhle to bylo tady. Zeď! Nelze popsat, jaký příšerný děs se zrcadlil v jejích krásných modrých očích, když ji spatřila. Jaká bezmoc a úzkost! Naděje na záchranu pohasla. Muž se šíleně zasmál. A jsi moje, navždy moje!

            Spící potemnělé město prořízl smrtelný výkřik. Něco těžkého tvrdě dopadlo na zem a v dálce se halasně rozštěkali psi. Říkala si o to…