Ďábelský kostel

Anotace: Morte mori melius, quam vitam ducere mortis Lepší je skutečně zemřít, než život vést podobný smrti - Maximianus

Strach je snad nejstarším společníkem lidstva a může nabývat mnoha forem. Ať už jde o strach ze tmy, neznáma, nadpřirozena, nebo i sebe sama. Jistě by se dalo polemizovat, který z výše vyjmenovaných je onen nejděsivější, ale já mám jasno. Ptáte se jaký?  Samozřejmě je to právě ten Váš. Otázkou zůstává, co nás ke strachu vede. Je to pocit nejistoty? Možná, kdo ví.

Přesto ho někteří vyhledávají, snad pro zvláštní mrazení v zádech. Snad pro to tajemné vzrušení. Někteří z nás jistě touží poznat nepoznané a odpoutat se od všedního života. Ale pamatujte si jedno a nezapomínejte: „Nikdy nepřekračujte práh oběma nohama, mohli byste hořce litovat, stejně jako tehdy já.“

„Povězte mně víc o vaší nemoci.“ vybídl mě dr. Mollaw. Znovu jsem si chraplavě odkašlal a stáhl kápi o něco níže, i když jsem si byl jist, že do tváře není v tak tmavé místnosti dobře vidět.

Ostatně od té doby jsem nenáviděl světlo a teplo. To byl také důvod, proč jsem se právě teď choulil v ledové tmavé místnosti bez oken. „Je to .. dlouhý příběh.“ znovu jsem se rozkašlal. „Chcete-li pomoct, musím vědět všechno.“ naléhal doktor.

„Mně není pomoci.“ můj hlas měnil tón, jako by něco zlověstně odpovídalo přímo z mého nitra, ale bez mého vědomí. „Nenechte se přemlouvat, nemáte přeci co ztratit.“ Nastalo opět hrobové ticho a dr. Mollaw si mezitím mnul ruce, aby zahnal zimu. Neochotně jsem přikývl a začal šepotem vyprávět…

 

 

***

 

 

Byl jsem tehdy ještě příliš mladý a pošetilý. A co bylo nejhorší, velmi zvídavý. Jak se mně později vrylo do paměti, až přespříliš. V docela malém hrabství kolovala roku 1686 pověst o jakýchsi starých ruinách katedrály a tajemného kostela ukrytých kdesi v hustých lesích. Celý komplex byl prý obklopen starým keltským hřbitovem. Krajem se šířily zvěsti o tomto zapovězeném místu a každý, kdo měl rozum, se zdaleka lesům vyhnul. Toho roku jsem s sebou nesl zprávu pro barona Gavestona. Nebyl bych to snad ani já, kdybych se nerozhodl pro kratší cestu skrz tolik proklínané místo, která se při troše štěstí dala zvládnout i za den.

Brzy ráno, ještě před východem slunce jsem vyrazil. Na konci vesnice jsem se zastavil a pozoroval, jak v dálce v horách vykukují první tenoučké sluneční paprsky. Cesta se stále více přibližovala k lesu, až se zcela ztratila v pouhou pěšinu. Minul jsem první stromy a odhodlaně pokračoval dál.

V temném stromoví se krčily staré příbytky, již dávno prázdné, mechem a lišejníky porostlé. Domky byly skryty v nekonečných stínech mohutných smrků, přesto jejich okna jako by bedlivě sledovala každý váš pohyb a vyzývavě lákala zbloudilé duše blíž a blíž. Jejich hrůzně zborcené a očouzené komíny značily, že příbytky nyní trpěly prázdnotou, ale člověk se jen těžko zbavoval nutkání, že je někým, nebo spíše něčím pozorován.

Ranní mlha pomalu plující mezi obrovskými balvany roztodivných patvarů jako by určovala směr. Já slepě následoval. Zato v korunách hvízdal vítr a pohrával si s větvemi, jako by byly z papíru. Šero se začínalo pomalu vytrácet, ale přece jsem pociťoval s každým krokem tísnivější pocit na prsou. Zatímco na začátku lesa se občas ozval z dálky třepot křídel nebo šelestění vysoké trávy, nyní prostoupilo lesem ticho. Jako by se žádný živý tvor neodvažoval nakouknout do samotného nitra. Jen já, přízemní mlha a skučivý vítr vysoko ve vrcholcích stromů. Vzduch se mísil prapodivnou tesknotou a hlavou mně začínaly probíhat podivné myšlenky, přesto jsem vytrvale pokračoval poháněn nadějí, že se již brzy ocitnu mimo les.

Mohlo být kolem třetí hodiny odpolední. Ta tíživá atmosféra se již nedala vydržet, když tu jsem spatřil starou zídku. Rozběhl jsem se v naději, že alespoň na okamžik uprchnu z prokletého a opuštěného místa.

Hravě jsem přelezl a rozhlížel se kolem. Legendy opravdu nelhaly. Nacházel jsem se na opuštěném keltském hřbitově. Sad hrozivě vyhlížejících křížů se nade mnou skláněl a zdálo se, že šeptá jakási jména. Až poté, co jsem procházel kolem starých omšelých hrobů a okem zavadil o nápis, mnohdy špatně čitelný, došlo mně, že to, co slyším, jsou jména již dávno zesnulých. Nejpodivnější ovšem bylo, když jsem chraplavým šepotem zaslechl jméno, které mě opravdu vyděsilo. Ačkoliv bylo poslední, zamrazilo mě v tu chvíli tak, že jsem dlouho nebyl schopný popadnout dech. To jméno bylo - mé vlastní.

Doslova jsem se dobelhal ke dveřím starého kostela a vzal za zrezivělou kliku. Dveře se téměř samy s děsivým skřípotem otevřely a já vešel. Hned nato se ozval skřípot znovu, tentokrát zakončený dutým bouchnutím a ozvěnou po prostorné, bohatě zdobené místnosti. Prudce jsem se otočil, ale nikoho nespatřil.

Po stěnách pokrytých freskami blikotaly plamínky svíček. Hlavní gotický oltář byl tvořen z jemné opuky. Nad mramorovými stupni stál oltářní stůl ozdoben vypuklými řezbami jakýchsi světců. Po obou stranách bylo patrné schodiště, které vedlo zřejmě do katakomb. Každý vchod pomyslně strážila jedna socha anděla držící věnec. V pravé části visel obraz Krista a hned pod ním stála kazatelna. Asi ve čtvrtině výšky se táhla podél stěn bohatě článkovaná římsa. Levá část byla téměř celá posázená jistě vzácnými obrazy znázorňující křížovou cestu. Ačkoliv všechno působilo úchvatně a já se na několik okamžiků zbavil toho strašného pocitu, nová vlna strachu mnou prostoupila se stejnou razancí jako před několika minutami na hřbitově. Kdo zapálil plápolající svíčky a proč je všude silná vrstva zatuchlého prachu? Váhavými kroky jsem se blížil k hlavnímu oltáři a potom to přišlo.

„Co přišlo?“ skočil mně nedočkavě do řeči dr. Mollaw. Znovu jsem se rozkašlal a rukou si zakryl ústa. Ve dlani zůstaly šmouhy po krvi. „Nezbývá moc času.“ procedil jsem mezi zuby a pokračoval ve vyprávění. 

Těsně před oltářem jsem přímo za svými zády ucítil tak ohavný dech, že se mně dělalo nevolno. Vzduch jako by zmrzl. Tak rychlý výkyv teploty byl abnormální a ničím nevysvětlitelný. V hrůze jsem se otočil, ale přesto nedokáži popsat tak ohavnou bytost. Nechápu, kde se to tam vzalo. Musel jsem být snad hluchý, že jsem neslyšel nic přicházet. Ten démonický přelud skrývající se v jakýchsi patvarech lidského těla kolem sebe šířil nedýchatelný, odporný puch, který se nedal přiřadit ničemu živému. Nezapomenu na to mokvající prohnilé maso. Místy bylo už tak shnilé, že jsem spatřil jen skvrnité kosti. Byl jsem přikován k zemi a neschopen hnout se z místa, ale když se monstrum kulhavým krokem stále přibližovalo, snad poprvé v životě jsem pocítil pud sebezáchovy a pokusil se o útěk. Udělal jsem několik rychlých kroků vzad, ale nohy se mně tak třásly, že jsem upadl a ze země sledoval, jak se to blíží. Doplazil jsem se až ke zdi, ale polil mě proud studeného potu, když jsem zjistil, že jsem v pasti. Odporné sklovité polokoule na mě upíraly svůj zrak. Snažil jsem si paží zakrýt oči, ale nebyl jsem už schopný pohybu. Téměř pološílený jsem se na poslední chvíli donutil zvednout ruku, ale ta se setkala s napřaženým ďábelským pahýlem té neživé zdechliny. V agónii jsem vykřikl, ale hlas se zadrhl a posléze změnil. Ta ohavnost zmizela stejně náhle, jako se zjevila.

 

 

***

 

 

„Zmizela? Nemohla přeci jen tak sama od sebe zmizet. Já myslím, že to byl jen přelud nebo možná výplod vaší mysli. Dovolte, abych vás prohlédl.“ oznámil rozhodně doktor Mollaw a natahoval znovu ke mně ruku, aby poodkryl kapuci. Prsty se přiblížily k mé hlavě a ruka stáhla mou přikrývku. I když bylo šero, doktor ucukl a hlasitě vykřikl. Už chápal, kam zmizelo To, co jsem potkal v zapovězeném kostele.