Pán

Anotace: není pán jako Pán

Seděl na proti ní a upjatě se jí díval do očí. Byly narudlé, téměř bez života, propadlé od nevyspání. Make-up nanesený před mnoha dny byl celý rozmazaný a slzy jej pomalu odnášely do ztracena.
Sledoval ji, hltal každičkou píď jejího nahého těla. Sjížděl jí pohledem přes tvář, krk a pevná prsa až dolů do klína. Byla jen jeho. Z počátku to nevěděla a bránila se tomu, ale teď s tím byla již naprosto smířena. Už se nebránila, ani nekřičela. Už nemusela být v okovech. Poslušně seděla na zemi u nohou svého pána a mlčky se oddávala jeho pohledům.
Pohladil ji po tváři a vychutnával si svoji moc. Dívka sebou ani necukla. Naklonila hlavu aby si její pán mohl onen dotek užít naplno.
Stoupl si.
Uchopil dívku pevně za její štíhlou paži a pomalu zvedl.
Dívka se postavila, otočila se ke svému pánu a se sklopeným zrakem čekala, co si bude přát.
"Podívej se na mně." pobídl ji. Rukou jí hladil na prsou a hrál si s její bradavkou.
"Řekl jsem, aby ses na mě podívala." pronesl hlasitěji. Pevně stiskl její bradavku a silně s ní zakroutil.
Dívka sykla bolestí. Z koutku oka ji vytryskla slza. Pomalu začala zvedat svou tvář až její pohled spočinul na tváři jejího pána.
"Budeš mne poslouchat, musíš, jsi jen moje, já jsem tvůj Bůh, nikoho jiného nemáš, rozumíš mi?" zeptal se ji a dál silně svíral její bradavku.
"Ano" zašeptala dívka.
Ozvala se rána.
Dívka rychle zvedla ruku ke své tváři, byla celá rudá a z nosu ji stékal pramínek krve.
"Nahlas mi odpovídej!" okřikl ji.
"Ano!" pronesla dívka.
Opět se ozvalo hlasité plesknutí.
"Ano co?" otázal se ji, zatímco si stíral její krev ze své dlaně.
"Ano můj pane!" zakřičela dívka hroutíce se na kolena.
"Tak je poslušná" pochválil ji. Přistoupil k ní blíže a pohladil ji po vlasech.
"Smíš si odpočinout, vrátím se zítra." řekl dívce. Pomalu se otočil ke kamenným schodům vedoucím z tmavé místnosti bez oken.
Vystoupal po nich. Na vrcholu se zastavil, podíval se opět směrem k dívce.
"Miluji tě." pronesl a zmizel za těžkými kovovými dveřmi. Ozvalo se klapání zapadajících zámků.
A pak nastalo ticho.
Ticho rušené jen dívčím vzlykem.
Nevěděla jak dlouho už tam je. Snad dny, možná týdny. Jediné co věděla bylo, že už tam zůstane na věky.
Schoulila se ke studené stěně.
Hodila přes sebe cáry svého oblečení.
A poté, předtím než usnula, zadívala se ještě zhluboka do tváře své mrtvé předchůdkyně na druhé straně cely.