Anotace: Michael Altman, Erst a Chuck jsou vysazeni na Worc 15. Jejich úkolem je nahodit energetické jádro.

Mrtvé ticho

Byl to malý transportní letoun pro osm osob, nepočítaje pilota.

Erst s Chuckem se dohadovali, co se asi všem stalo a proč Worc 15 neodpovídá. Mě to taky zajímá, ale jsou věci, do kterých není radno strkat nos.

Na levém zápěstí jsem stiskl aktivaci přilby. To abych ty dva nemusel poslouchat. Byla to jako nějaká skládačka, puzzle. Vždy mne to fascinovalo. Malé části, takové šupiny, velké sotva tak centimetr na centimetr, do sebe zapadaly. Vyjížděly z krčních plátů a to celkem rychle. Protože přilba byla během půlminuty hotová a nabíhala obrazovka, která přenášela obraz, který snímalo zeleně zářící hledí, vypadající jako položené H.

Nejprve se objevil 3D objekt znázorňující moje tělo a oblek. Viděl jsem na něm vše. Můj tep, zranění. Prostě vše, co se mi stalo a to díky kombinéze, kterou mám pod oblekem. Ta tohle vše snímá. Poté se 3D objekt přesunul do spodního rohu a objevil se obraz hledí. Viděli jste normálně, jako byste ji neměli, ale nevidíte přesahující obrysy vlasů a ani ten obrys nosu.

Vlezl jsem si do složek. Dáváme si sem data o strojích, manuály a všechno možný. Každý technik si hekne oblek a dává si sem filmy, hudbu, nebo i hry. Pustil jsem si hudbu a zavřel oči.

 

Po několika minutách, mne probudil pilotův hlas.

„Hangáry jsou uzavřené a odtud je nedokážu otevřít, takže budete muset prolézt ventilační šachtou na palubu nákladového prostoru,“ oznámil Raiden a já jen přemýšlel, jak se s těmi pulzními puškami protáhnou tak úzkým prostorem. Ventilační šachty jsou kruhového tvaru tak o průměru necelého metru a půl. Vážně úžasné.

„Za chvíli jsme tam, tak se připravte.“

„Sokole,“ objevila se holoobrazovka a na ní Marcus. „Zaznamenali jsme neznámou aktivitu v blízkosti hlavní strojovny a jádra. Buďte nejvíce opatrní. Nevíme co se mohlo posádce stát. Pokud někoho naleznete, převezte ho do karantény. Rozuměli jste?“

„Jistě pane, právě se připravujeme k přiražení. Pokud někoho naleznou, okamžitě to ohlásí.“

Kapitán kývl hlavou a ukončil videohovor. „Připravte se, pánové, trochu to cukne,“ upozornil nás pilot a najednou bylo cítit, jak sokol přirazil k trupu patnáctky. Lehce to s námi zatřáslo. „Altmane, otevři průlez do šachty, vypínám přívod kyslíku za tři…dva…jedna…teď.“ Raiden uzavřel přívod kyslíku, aby se při průchodu zbytečně nevyčerpal. Zhluboka jsem se nadechl a zkontroloval svůj přívod do helmy. Došel jsem k bočním dveřím a Raiden je otevřel. Při otevření bylo slyšet zasyčení, jak kyslík unikal do vzduchoprázdna. Přede mnou se objevil šedivý kov trupu lodi. Průchod do šachty byl hned přímo proti mně, ale nejdříve jsem se musel natáhnout k ovládacímu panelu. Jasný, že mne to hned nenapadlo, že bude mimo provoz. Zakroutil jsem hlavou a chopil se červené páky, která byla hned vedle něho. Manuální otevírání. Pevně jsem ji sevřel a pokusil se přetlačit do horní části. Šla ztuha, ale povedlo se. Paprskovité části se od sebe oddělili a zajeli do trupu. Otočil jsem se k ostatním a ukázal jim vztyčený palec. Erst se nahrnul do šachty jako první. Přicvakl své lano, které měl v opasku na jeden ze stupínků a začal pomalu klouzat do tmavé, úzké šachty. Po něm jsem tam vlezl já a pak Chuck, který uzavřel průlez podobnou páčkou, jakou jsem ho předtím otevřel.

Prostor byl vskutku stísněný. Podíval jsem se na minipočítač a ten mi zobrazil veškeré informace o vzduchu na lodi. Kyslík v normálu, radiace žádná a žádné škodliviny. Paráda, mohli jsme si v klidu odpojit naše přívody kyslíku a přepnout na oběžný přívod.

„Jsme asi na konci, pánové.“

„No konečně, už chci stát na pevné palubě a ne viset jak nějaká opice na laně,“ poznamenal Chuck a já se s ním, v hlouby duše, poprvé na něčem shodnul.

Erst se kolem sebe rozhlédl. Dvakrát se málem zasekl, to díky té pušce. Našmatal páku manuálního otevírání a otevřel průlez. Nákladový prostor je dost vysoký a ukládají se sem všelijaké kontejnery s náhradními díly, těžká i lehká technika a další potřebné věci. Erst pod nás shodil dalších lano. Všichni jsme se vkradli do tmy, která tu vládla. Kdyby nás někdo zespodu sledoval, viděl by jen světlo z hledí našich přilb, jak klouže pětikilometrovou rychlostí dolu k podlaze.

Všude kolem nás bylo mrtvolné ticho a černočerná tma. Nahánělo mi to husí kůži, když jsem nevěděl co v té tmě je.

Otec mi vždy říkával, že tmy by se měl každý bát, že v ní jsou tvorové, které mi nejsme schopni pochopit.  Že to jsou věci z jiných světů.  Jako malý jsem hodně krát vídával ve tmě divné obrysy a záda mi políval studený pot, když jsem pomyslel, že mne ty věci sledují. Do osmi let jsem spal s noční lampičkou, jinak bych ani neusnul. Teď už těmhle věcem nevěřím, vím, že to je pouhá dětská fantasie. Ani nevím, proč se mi to teď najednou vybavilo. Začala mne bolet hlava.

Během pár minut jsme sklouzli po laně až na zem.

„Sokole?“ otevřel jsem videohovor, ale signál mi nějak přeskakoval. „Jsme na palubě, Je tu tma a ticho.“

„Alt…e? Blb…ím. …paku…“

„Jsme na palubě, oznam to kapitánovi. Je tu ticho a tma. Pokusíme se dostat k jádru a nahodit ho.“

„Dobře, rozumím, nějak blbne signál.“

„Jo, všiml jsem si. Asi bude poškozená anténa, pak se na to mrknu, třeba kvůli tomu se s námi nemohou spojit.“

„Rozumím a předám vzkaz.“

„Zatím se měj, ozveme se,“ ukončil jsem videohovor a zkontroloval ty dva.

„Mrtvo jak v hrobce,“ promluvil do ticha Chuck.

„Neříkej a kdo to nádherný ticho ruší? Ty,“ zasmál se Erst.

„Držte hubu, oba,“ zasekl jsem ještě nerozjetou hádku a pokusil se najít nejbližší dveře.

Samé bílé kontejnery s číselnými kódy, je to tu jak labyrint. Slyšel jsem je, jak jdou za mnou, zase se dohadovali o kravinách. Každý měl svou verzi toho, co se mohlo stát posádce. Já měl dokonce dvě. První, že se jim porouchalo jádro a přetížili se kompletně veškeré systémy, což je pravděpodobnější, anebo ta druhá verze, ale to mne jen tak napadlo a nechci ji rozvětrávat a hrabat se v tom. Jak jsem řekl… „Co?“ Otočil jsem se. Byl jsem si jistý, že v té uličce něco proběhlo, nepostřehl jsem co, ale rychle jsem se za tím vydal. Vběhl jsem mezi kontejnery, ale nic tam… nebylo. Jenom tma.

„Co blbneš?“ doběhli mne ti dva a hned se začali vyptávat.

„Nic, jen jsem něco zahlédl.“

„Aha, něco,“ zasmál se Erst. „Neujíždíš teď na něčem?“

„Ty jsi vážně hovado.“

Zaslechl jsem smích, ale nebyl z komlinku, byl tam z venku. Znovu a znovu.

„Slyšíte to?“

„Co?“

„Ne, nic neslyším. Erste ty něco slyšíš?“

„Ne, taky nic. Tady někomu začíná šplouchat na maják.“

Zase jsem to zahlédl. Ten obrys stál tak deset metrů za chlapy. Proběhl jsem mezi nimi a běžel zatím.

„Stůj, co blbneš, já to tak…“ v komlinku to začalo šumět, pak praskat a poté nehorázně skřípat a pískat, že jsme museli sundat přilby.

„Kurva co to mělo být?!“ rozkřikl se Chuck a jeho hlas se odrážel od kovových stěn kontejnerů.

Pohltila nás tma. Stiskl jsem minipočítač a aktivoval hrudní svítilnu. Byla to Led svítilna v levé části hrudi. Oba udělali to samé.

„Dobře, první pravidlo, nehonit se za přízraky,“ pronesl Erst a já měl už chuť namlátit mu hubu.

„Michael má pravdu, ty si vážně debil, všech debilů.“

„To někdy řekl?“

„Ne, ale vidím mu to na očích.“

„Sorry, už nebudu vtipkovat.“

„Mně chcete říct, že tohle nevidíte?“ ukázal jsem jim přes rameno. Lehce jsme si zakryly svítilny a v tu chvíli tam ten obrys byl zřetelně vidět. Vypadalo to jako člověk. Chuck na to namířil puškou, ale náhle tam nic nebylo, jen modrý, laserový zaměřovač se ztrácel ve tmě.

„Pánové, tohle se mi vůbec nelíbí.“

„Cos to říkal o té hrobce?“

„Hele máme úkol, takže to je teď hlavní, musíme se dostat k jádru a aktivovat ho. Pak prolezeme každou palubu a pokusíme se někoho najít. Jasný?“

„Jasný.“

„Mich…mám tu… vu…ána…co není v… být opa…í.“

„Cože? Blbě tě slyším,“ chtěl jsem, aby mi to zopakoval, ale byl už slyšet jen statický šum. „Kurva!“

„Co je?“

„Nic, jen dokud nenahodíme jádro, nedostaneme se odtud, protože anténa nemá dost šťávy, aby mohla vysílat.“

„Takže jsme odříznuti, nádhera. Jako tenkrát v tom podzemí na GI589,“ rozpřáhl rukama Erst.

„Podle mapy jsme tady a strojovna se nachází tady, takže musíme sebou hnout.“

 

Chvíli nám trvalo, než jsme se vymotali z bludiště kontejnerů a našli jsme nějaké dveře. Pomocí kódovače jsem je otevřel. Zpozoroval jsem, že i kluci se stále ohlíží. Nikdo z nás se tu necítil dobře a budeme rádi, až to bude za námi.

Chodba byla taky tmavá a liduprázdná. Nechápal jsem a pomalu si začal připouštět tu druhou verzi. Záda mi polil studený pot a já se oklepal.

„Pánové, jen co jsme opustili tu debilní šachtu, začala mne bolet hlava.“

„No to mi povídej. Připadám si jak po velkém flámu.“

„Dobrý, tak nejsem jediný, koho po příchodu sem bolí hlava.“

„Hele co myslíte, že se jim mohlo stát? Tma a ticho v nákladovém prostoru, to ještě pochopím, ale aby v tom samém stavu byly i chodby, to je už trochu děsivé. Ne?“

„Ale, ale. Nejdřív si utahuješ z Michaela a teď budeš fňukat jak malej kluk?“

„Hej! Já nefňukám, jen říkám, že to je děsivý.“

„Takový drsňák, jako ty, se snad tmy nebojí,“ ušklíbl jsem se.

„Altmane, co si myslíš, že se stalo?“

„Přetížilo se jádro a s tím i veškeré systémy. Nouzově se uzavřely všechny dveře a posádka… hele to jediný mi do toho vůbec nezapadá.“

„Jak kdyby se vypařila,“ poznamenal Erst. Začal jsem cítit, jak se bojí, ale kdo by se v takové situaci nebál?

„Nestraš.“

„Co? Vy jste to neslyšeli o těch energetických bouřích? Takhle se už ztratila tisícovka plavidel. Je to něco jako černá díra. Zničí to systému lodě a vše co je krapet organické, se vypaří jako voda na slunci.“

„Moc sleduješ televizi. Nic takového ve vesmíru neexistuje.“

„Znáš snad celý vesmír? Ne. Tak jak můžeš říkat, že v něm něco neexistuje.“

„Dost už vy dva. Nemusíte se furt hádat.“

Konečně drželi hubu. Prošli jsme všelijakými chodbami, ale nikde nikdo. Už to bylo vážně děsné, jako nějaká noční můra. K jádru nás dělila půlhodina svižné chůze, ale nemohli jsme použít výtah do strojovny, takže budu muset otevřít dveře a místo výtahu slezeme po nouzovém řebříku, který je v šachtě. V hlavě mi hučelo, občas mne bodlo ve spáncích a nechvíli se mi rozmazalo vidění.

„Támhle je výtah. Slezeme po žebříku a budeme na palubě strojovny.“

„Konečně, už chci být pryč.“

Zase se opakovalo to, co předtím. Otevřel jsem panel a musel jsem ručně otevřít dveře. Měl jsem pocit, jako by mne někdo z chodby sledoval. Probodávalo mne to pohledem. Zase jsem si vzpomenul na otcovi řeči s tmou. Na čele mi vyrazily krůpěje potu.

„Jak to bude dlouho trvat?“

„Ještě chvilku, proč?“

„Mám pocit…“

„Jak když v té tmě něco je a sleduje nás to? Tak to nejsi jediný.“

„Super, úžasný, už mě to kurva sere, až budeme zpátky na Walkýře, řeknu kapitánovi, že mu na takovéhle mise seru!“ rozkřikl se Erst.

„Tak to chci vidět,“ zasmál jsem se a spojil jsem dráty, čímž se otevřely dveře výtahu. Nahnul jsem se do šachty. Výtah byl asi o tři patra níže, což je spodní paluba strojovny. Podíval jsem se na žebřík a lekl se. Pustil jsem se okraje a málem jsem spadl. Kdyby mne Chuck nechytil, rozmázl bych se tam dole.

„Co je?“

„Nic, jen mi to uklouzlo,“ nechtěl jsem přilévat olej do ohně, protože už takhle mi je tady z toho špatně a nejradši bych si ustřelil tu bolavou hlavu, ale stále se přemáhám. Ve skutečnosti jsem viděl něčí tvář. Dívala se na mne skrze zeď šachty. Připadala mi povědomá, skoro, jako bratrova.

Chytl jsem se žebříku a začal jsem lézt dolů. Stupínek po stupínku. Když jsem byl u těch správných dveří, nahmátl jsem páčku manuálního otevírání a pokusil jsem se ji stlačit do dolní polohy. Jen lehce jsem ji odendal od stěny, ale zasekla se. Trochu jsem povylezl a nohou jsem do ní několikrát dupl, dokud nepřeskočila a dveře se neotevřely.

Ocitli jsme se na palubě jádra. Už to jsou jiné chodby, než ty zbylé. Tyhle jsou plné trubek a kabelů, které přenášejí potřebnou energii jak do motorů, tak do celého plavidla. Kapitán říkal, že tu je nějaký pohyb, ale nikde jsem nic nezaregistroval. Asi jen blbly senzory.

„Jádro je za tamtěmi dveřmi,“ ukázal jsem na ně. Taky se lišila od ostatních. Byla oválného tvaru a měla dvojitou přepážku. Pustil jsem se do demontování otevíracího panelu. „Až tam budeme, musíte mi pomoct nahodit jádro.“

„Co? Vždyť od toho jsi tady ty, abys to nahodil.“

„Viděl jsi někdy energetické jádro?“

„Jo!“

„Tak asi víš, že každé rameno se musí nahodit jednotlivě a poté až se zapíná celkový chod jádra. A ty ramena jsou tady tři, takže buď rád. Na Tanfusu 11 a Eflipse 9 jsou jádra, která mají pět ramen, to bych tě chtěl vidět, jak bys tohle nechal zapínat jednoho člověka. Než bys nahodil první fáze ramen, všechny by ti zase popadaly.“

„Dobře, už mlčím.“

„Paráda. Pánové, vítejte u jednoho z nejnovějších energetických jader,“ řekl jsem, když se dveře se syčením otevřely.

Zase tma. Jak jsem si myslel. Místnost je kruhová a v průměru má 40 metrů. Jsou tu tři ramena, která vypadají jako škorpioní ocas a jsou rozmístěná do trojúhelníkového tvaru. Jejich špice směřují přesně do středu místnosti, tedy do středu jádra. Chodit se dá akorát po mřížové podlaze. Na zdech jsou u každého ramene obrovské boxy s fázovými spouštěči a poté tu je hlavní box na aktivaci jádra.

„Erste, ty si vezmeš jedničku. Chucku, ty dvojku. Až řeknu, trhnete za páku a až znovu křiknu, přesunete ji do horní pozice. Musíme být sehraní, máme jen jeden pokus. Pokud se nám to nepodaří, zapne se blokace jádra. Ta trvá asi deset hodin a nejde odblokovat. A to se mi tu vážně nechce čekat. Takže musíme být synchronizovaní.“

Každý jsme se postavili do boxů.

„Fáze jedna!“ chytl jsem páku s číslem jedna a pořádně se nadechl. „Trhnout!“ křikl jsem a škubl s pákou. Napočítal jsem do pěti. „Nahoru!“ přesunul jsem páku a zaslechl jsem, jak fůzní generátor nahodil. „Paráda pánové. Teď druhou fázi.“ Znovu jsem se zhluboka nadechl. „Trhnout!“ začal jsem počítat do pěti. „Nahoru!“

Generátor se už pořádně rozhučel a v místnosti se objevilo modré světlo, které pronikalo z trubic táhnoucích se rameny.

„Třetí fáze!“ křikl jsem a zopakovali jsme to stejně jako u předešlých dvou. Konce ramen modře zářily, což bylo dobré znamení. Došel jsem do boxu pro aktivaci jádra. „Teď bacha, pokud byste se ocitli v části jádra, ukrojilo by vás to, jako když vrtný laser řeže v dolech horniny. Aktivuji jádro ta tři…dva…jedna…teď!“ stiskl jsem zeleně zářící knoflík na panelu a z ramen vyšlehly modré paprsky, které se střetly na titanovém podstavci, kde se nacházelo Esporthum. Prvek, který je v podstatě jádro energetického jádra. Oba došli za mnou do boxu.

„Elektřina se obnovuje! Povedlo se! Jádro nemá ale dostatečnou kapacitu. Esporthum bylo nejspíš poškozeno, ale ještě vydrží dobrých dvacet let.“

„Tak a teď najdeme posádku?“

„Počkej chvilku. Raidene?“

„Slyším tě nádherně, Altmane. Děje se něco?“

„Právě jsme aktivovali jádro. Půjdeme se porozhlédnout po posádce.“

„To je dobře, ale mám pro vás špatnou zprávu. Máte jiný úkol. Musíte se dostat na můstek a získat veškeré záznamy z palubního deníku. Jo a taky mi zkuste otevřít hangáry. Rád bych si už odpočinul, mám celý zadek zdřevnatělý.“

„No tak dobře. Řekni ještě, že jsme nikoho na palubě, během cesty k jádru, nenašli.“

„Dobře, oznámím to,“ ukončil videohovor Raiden.

„Takže na můstek jo.“

„Jo, na můstek.“