Tenskwatawa

Anotace: Delší horový kus (10 000 slov+) Hvězdičkové vysvětlivky přiloženy úplně dole.

Ten kluk tam pěstoval houby. Obří houby, které mohly z člověka vycucnout mozek. Ve sklepě. Tak to alespoň Bradbury psal… Matčin hlas ho vytrhl z úvah. Ptala se ho, jestli tu večeři bude jíst, nebo si ji nechá na zítra, či co. Samantha Foxová byla typ typické starostlivé matky, která své děti ukládá do postele, ošetřuje jejich zranění, pomáhá jim s úkoly do školy… a dohlíží na to, aby dojedli večeři a dlouho se v ní nedloubali, jako Johny právě teď.
„Mami, koupíš mi plavky? Chtěla bych jít o víkendu s Lynn a Kathy k Borovicovému jezeru.“ To promluvila jedenáctiletá Lisa.
„Ale vždyť máš přece troje plavky,“ namítala maminka, když sklízela ze stolu. Jediný Johny ještě jedl s pohledem upřeným k televizi, kde se vzájemně masakrovali Tom a Jerry.
„Ale ty jsou dětinské!“ pokrčila pihovatý nosík Lisa. „Já chci normální bikiny.“
„K čemu by ti byly dvoudílné plavky, když stejně…“ otcova další slova zastavil pohled, kterým ho Samanta umlčela. George tedy spolkl zbytek věty („… nemáš žádná prsa.“) a ponechal jejich princeznu v roli skorodospělédívky.
„No dobrá, zítra něco vybereme,“ svolila maminka..
Johny se ušklíbl nad extatickým úsměvem, jež se rozlil po tváři mladší sestry. Dožvýkal poslední sousto a odevzdal talíř matce.
„Prosím tě, Johny, došel bys mi do sklepa pro nový saponát?“
Johny se na židli neklidně ošil. „A nemohla by pro něj dojít Lisa?“
„No jasně,“ reagovala zmíněná. „Brácha se totiž bojí strašného číhavého Bubáka, z rodu děckožravých. Že jo, Johny? Zlý, ošklivý pan Bubák.“
„No nevím, kdo to nedávno tak ječel, že má na stěně obrovského pavouka,“ oplatil jí stejnou mincí.
„Byl to fakt velký pavouk! Určitě větší než taťkova dlaň,“ říkala Lisa se široce rozevřenýma očima. Ještě teď ji polilo horko, když si na to vzpomněla.
„Dobře, dobře. Určitě to byl přímo gargantuovský pavouk,“ uklidňovala ji maminka.
„Co je to gargantuovský?“
„No... jako hodně velký. Tak jdeš, Johny? A můžeš donést taky nějakou marmeládu.“
„Jahodovou!“ zvolala Lisa.
Čtrnáctiletý chlapec se neochotně sesunul ze židle. Vrhl ještě jeden pohled na obrazovku: Kocour vyletěl do povětří i s domem, neporušený zůstal jen kousek podlahy a zdi s Jerryho myší dírou.
Vzdychl a vyšel na chodbu. Otevřel sklepní dveře. Dýchl na něj chlad z temnoty, kterou urychleně zahnal stisknutím vypínače. Malá okénka sem mnoho světla nevpouštěla, a i těch pár odkrytých žárovek ponechávalo dost koutů, kde vládla černá.
Začal sestupovat dolů. Kdepak pan Bubák. Ani obří houby. Jeho strach ze sklepa neměl konkrétní původ. I v jejich starém domově respektoval suterén, ale z tohoto místa mu vždy klesla tělesná teplota. Bude to trvat asi delší dobu, než těch šest týdnů, které zatím uplynuly od jejich nastěhování. Říkal si, že už je přece dost starý na takové strašpytlovství.
Desátý schod neměl pevně přitlučené vrchní prkno a zavrzal, když na něj stoupl. Otec říkal, že ho spraví, ale v poslední době dělal nějak moc často přesčas (a odměnou mu byly podivné Samantiny pohledy; a jednou ji Johny přistihl, jak čichá k jeho pracovní košili – nevěděl, co si o tom má myslet). Stoupl na kamennou podlahu a dal se vpravo. Po pravici měl volný prostor pod schody, kde byla stará pračka, sušička a koš s prádlem. Došel ke stěně a z regálu vybral z nejrůznějších čisticích prostředků požadovaný artefakt.
Nechybělo moc a strachy málem jar upustil. Mohlo za to zaskřípění, které se mu zařízlo do ušních bubínků. Ten zvuk vydala skříň vedle regálu blokujícího polovinu sklepního okénka a tím pádem i zbytky světla umírajícího dne. Předchozí majitelé ji zde zanechali stejně jako pračku a několik jiných kusů nábytku. Mohutná dubová skříň, jejíž jedno křídlo se samo od sebe pootevřelo. Johny na ni pohlédl. Uvnitř viselo oblečení na chladnější roční období.
Znechucen sám sebou, jaký je posera, přistoupil ke skříni a uchopil pootevřené dveřní křídlo. Z vnitřní temnoty se nic (chlupatá ruka, chapadlo) nevynořilo a nevtáhlo ho dovnitř. Zavřel skříň a vrátil se zase nahoru.
__________

Červen se chýlil ke konci, a v illinoiském městečku Collinsville zrovna skončil každoroční Mezinárodní festival křenu. Johny nechápal, co lidem na této ostré kytce chutná, ale z jiných měst sem vždy přijelo plno lidí a místní obchodníci neměli o zisky nouzi. Na tuhle akci ho vzal Alex, jeho zatím jediný kamarád, bydlící jen dva domy od něj. I on měl status přistěhovalce. A ani po dvou letech ho do svého uzavřeného kruhu mnoho místních dětí nepustilo. Proto s Johnym poměrně rychle nalezli vzájemné sympatie. Jiný případ byla Lisa, která si přítelkyně získala vždy a všude, v rekordním čase. Johny se někdy podivoval nad tím, jak mohla vzniknout z jednoho manželství dvojice dětí tak stejných navenek a tak rozdílných v nitru.
Čtvrteční večer trávil zalezlý v posteli s jednou z pohlcujících knih jeho oblíbence Stephena Kinga – třetím dílem Temné věže. Čtvrtý už měl také připravený a doufal, že pátý dopíše Král již brzy. Byl tak ponořen do slov, která vedla postavy přes stránky hlouběji do situací, kdy šlo o holý život, že si ani neuvědomil, že už je jedenáct v noci a on dočista zapomněl na domácí úkol z matematiky. Odložil tedy neochotně knihu a zasedl k psacímu stolu. Nějak ale nebyl schopen přijít na to, jak postupovat, aby početní úlohu rozlouskl. Pak však zasvitla naděje – měl pocit, že podobný příklad řešili ještě na jeho staré škole. Své sešity z té doby měl ale ve sklepě. Při představě, že by tam šel teď v noci, ho píchlo v břiše. Ale nerad dostával špatné známky, obzvlášť když si myslel, že by to mohl vyřešit. Jen potřeboval nápovědu.
Tak tedy šel.
Minul pokoj sestry, která už dávno spala. Sestoupal po schodech, na které dopadaly skrze polozavřené žaluzie pruhy rozporcovaného měsíčního světla. Dostal se na chodbu, vedoucí k hlavnímu vchodu a po levici se ve stínu rýsovala klika od sklepových dveří. Pokoj rodičů byl také v patře, ale podle tlumeného zvuku televize z obýváku, se ještě na něco dívali. Otevřel, rychle stiskl vypínač, aby zaplašil neviditelné síly temnot, které se musely před světlem stáhnout do škvír mezi cihlami a prkny podlahy. Bylo zde chladno, měl pocit, že až moc. Skoro by přísahal, že mu s každým výdechem uniká od úst pára.
Sestoupil pod úroveň země a vydal se ke stěhovacím krabicím, které nebyly vybalené. Po několika neúspěšných pokusech našel tu správnou. Zatímco dřepěl v pyžamu a přehraboval se mezi sešity, jedna z žárovek přímo nad ním zablikala. Vrhl na ni přísný pohled. Neopovažuj se zhasnout. Odpovědí mu bylo její elektrické bzučení a dalších pár bliknutí, kdy interval mezi pulsy byl čím dál větší. Pak zhasla.
Zbývala ještě jedna v druhé sklepní polovině, ale ta stěží mohla rozptýlit temnotu, znesnadňující Johnymu přečíst názvy sešitů. Zatímco napínal zrak, jeho uši zachytily nějaký šramot.
Ztuhl. A zvuk se opakoval. Že by myš? Šlo to od betonové podlahy. Asi metr od něj byl prostřední ze tří centrálních sloupů. Ten lomoz se ozýval odtamtud. Zatajoval dech a vyčkával. Teď panovalo ticho. Obrátil pozornost opět k sešitům. Pod žlutým světlem jediné žárovky konečně vybral ten s nápisem Matematika. Rychle ho vzal a narovnal se k odchodu. Otevřenou bednu i s jejím rozházeným obsahem teď uklízet nechtěl.
Vracel se přes osvětlenou polovinu sklepa. Musel přitom obejít onen sloup. Zrovna, když ho míjel, ozval se jiný zvuk – jakoby se něco pohnulo ve vodě.
Zhruba uprostřed sklepa, necelý půlmetr od středového sloupu byla v podlaze výlevka, vyústění kanalizace, nebo jak tomu vlastně říkali, když ještě nebyly automatické pračky. Před lety zde prali lidé v neckách a plechových vanách, a aby nemuseli použitou vodu nosit ven, mohli ji vylít na podlahu a nečistota stekla rovnou do kanalizace. Jednalo se vlastně o trubku o průměru deset centimetrů, zapuštěnou ve čtvercové prohlubni v podlaze. Tento čtverec byl zakryt železnou mřížkou podobnou těm, které chrání v ulicích otvory kanálů.
A ten zvuk vyšel odtamtud.
Cosi se tam hýbalo. Dole. Johny se zastavil nad mřížkou se sešitem pevně sevřeným, stočeným do ruličky, jako by jím chtěl ubít dotěrnou mouchu. Díval se dolů a zadržoval dech. Měl pocit, jako by se tam něco zablýsklo. Ozvalo se zasyknutí. Pak žbluňknutí. Z otvoru v zemi se vznesl těžký puch a podivné mlasknutí. Johny neváhal a přeběhl zbývající prostor ke schodišti. Málem zakopl, jak bral schody po dvou. Proklouzl mezi dveřmi, hmátl zpět, aby zhasl, a zavřel dveře.
V obýváku se ještě svítilo, ale rodiče asi neslyšeli jeho rychlý ústup. Počkal, až se mu trochu uklidní srdce a pak se vrátil nahoru k sobě.
S obtížemi dodělal domácí úkol a po půlnoci zalezl do postele.

__________

Něco.
Něco tu bylo s ním.
Johny otevřel oči. Netušil, jak dlouho spal, ale nyní byl zcela vzhůru. Přesto by byl radši, kdyby nevěděl o světě. O svém pokoji. Ležel na zádech a mohl vidět dveře naproti posteli. Byly pootevřené. To jsou ale vždycky. Koutkem oka periferně zachytil pohyb. Nepatrné přesunutí hmoty.
Okna byla zakryta tmavě modrými závěsy z látky, která propouštěla co nejméně světla – obtížně usínal, když mu na tvář dopadal svit pouličních lamp nebo měsíce. Teď toho litoval, protože nemohl vidět původce zvuku, který ho probudil a doléhal k němu zprava.
Jeho oči se přizpůsobovaly tmě a pomalu začal rozeznávat nábytek a předměty v pokoji. Míč vedle dveří. Ponožky na koberci před postelí. Školní batoh ležící u skříně (nebyl večer opřený o její dveře?). Natočil hlavu. Budík na nočním stolku s digitálním displejem, což byl vlastně mini-světlonoš. Sklenici vody a něco za ní.
Ztuhl. Malý stín se naklonil kupředu a lehce se otřel o sklenici. Co to-?
Pak to vydalo mlaskavé zasyknutí, jako nádech, sklouzlo - pohybem neodpovídajícím žádnému zvířeti, které Johny znal – po boku stolku. Když se to dostalo na podlahu, ozvalo se jakoby kovové cinknutí a klapot, jak to rychle zamířilo ke dveřím.
Uplynuly tak dvě sekundy, prosmýklo se to škvírou a bylo pryč. Tedy – někde v domě.
Johny ležel a nespouštěl oči z východu na chodbu. Čekal, že se to vrátí.
Po pěti minutách se odhodlal k opuštění postele. Zavřel a zamkl. Vlezl do peřin a snažil se opět usnout.
__________

Poté co jeho ruka utišila vřískající budík, zjistil, že má prsty mokré od něčeho lepkavého. Podíval se na noční stolek – rázem se mu ihned vrátilo echo noční příhody. Celé okolí budíku bylo pokryto nějakou nechutnou slizkou substancí. Jako rosol, nebo spíš hleny. Hnus. A bylo toho tolik. Když se posadil, uviděl i stopu (jako od nějakého velkého slimáka) táhnoucí se s občasnými mezerami ke dveřím.
Johny vytáhl z koše špinavého prádla dvě trička, vytřel s nimi tu odpornost a pak je zahrabal až na samotné dno.
Když šel ke snídani, pátral po té odporné vazké nečistotě. Překvapivě (vzhledem k množství v jeho pokoji) viděl jen zbytky na hranách asi tří schodů a pak na chodbě dole. A – jak tušil – u prahu sklepových dveří.
Ve škole se celkem nic zvláštního nestalo. Kromě nudné matematiky měli ještě dějiny s učitelem, který Johnyho fascinoval – panem Readersem nebo také Ahtahkakoopem. To bylo jeho indiánské jméno znamenající „Pokrývka hvězd“. Snědá kůže vynikala v bílé košili s krátkým rukávem, kterou nosil. Asi nebylo lepší osoby na vyučování dějin Ameriky, protože jeho předci zde byli již dlouho, velmi dlouho. Jak jim řekl, tak vlastně indiáni mají kořeny v Asii, jejíž obyvatelé se na Severoamerický kontinent dostali přes Beringovu úžinu zhruba před 40 000 lety, předtím než vodní hladina stoupla o 80 metrů. Bylo zajímavé, že z těch zhruba deseti indiánských obyvatel Collinsville, byli na této škole tři. Pan Readers, jeho sedmnáctiletý synovec, a Jonathan Dread – školník.
Opálený učitel toho věděl dost. Nedlouho poté, co se Johny přistěhoval, navštívila jejich třída nedaleký Pahorek mnichů v Cahokii, neboli „americkou pyramidu“. Na rozdíl od Egyptských nebo středoamerických, předchůdci indiánů místo kamene používali obyčejnou hlínu. Vlastně šlo o umělé kopce, na nichž a okolo kterých pak vyrostla osada.
Většinu studentů samozřejmě zajímali víc než pravěcí předci rudokožci z období Divokého západu. Profesor Readers znal dost příběhů o udatných snědých náčelnících a jejich boji s bledými tvářemi.
V dnešní hodině ale probírali boj o nezávislost. Johny byl tak fascinován melodickým indiánovým hlasem, že na chvíli zapomněl, co se odehrálo poslední noci v jeho pokoji. Připomněla mu to až hodina biologie, kde probírali měkkýše. Ta poddajná těla hlemýžďů, chobotnic a červovců. To, že slimák snese čtyřicetkrát víc radiace než člověk, ho šokovalo. Ale obdiv necítil. Jen odpor.
S Alexem se setkal při tělocviku, kdy na sebe nemusel navlékat oděvy ragbistů, připomínající rytířskou zbroj, ale šel si s menší skupinkou zaplavat do školního bazénu. Byli tady ještě chlapci ze dvou dalších tříd. A samozřejmě na lavičkách posedávalo pár voajérek* – holek, které obdivovaly vypracovaná (tedy jen v některých případech) těla spolužáků. Plavčíka tu dělal Michael „Ciqala“ Bloom. Ano, byl to Readersův synovec. Ciqala znamenalo „maličký“, což se mohlo možná v jeho batolecím věku jevit adekvátní. Nyní to byl hlavně on, kdo přitahoval pozornost ženského publika. Protože kromě exotické krásy, měl břicho s poctivými six-packy**, trapézy z betonu a bicepsy nejspíš z oceli. Ale – ač si byl jistě vědom toho, jak vypadá – tak to byl i příjemný společník bez narcistních sklonů.
Po uplavání několika bazénů, se Johny se svým jediným přítelem zastavili v rohu.
„Platí dneska to kino, že?“ otázal se Alex.
„Jasně. Gladiátor. To bude nářez.“
„Vsadím se, že tady „Maličký“ by se v aréně také dovedl ohánět.“
Johny vrhl pohled k indiánovi. „Jo, řek´ bych, že jo.“
„To je aspoň stylový indoš. Ne jak ten kripl.“
„Myslel´s spíš krípr***, ne?“ Johny tušil, o kom je řeč. „Dread je dokonalý plížič. Někdy ani neslyšíš tu jeho dřevěnou nohu. Najednou prostě stojí za tebou, jako by se tam teleportoval.“
„Jak ze Star Treku. Slyšel jsem, že tu nohu nemá dřevěnou, ale z karbonu. A jen od kolena dolů. Prý mu na ní vyrostla plíseň a museli mu ji ufiknout.“
„Fuj. Karbon? Z toho se dělají raketoplány, ne?“
„Myslím, že jo,“ pokrčil Alex rameny. „Enterprise je ale z něčeho ještě lepšího.“
„Určitě,“ souhlasil Johny. „Takže v šest se pro tebe stavím, OK?“ ujišťoval se, když je Ciqala hvizdem vyháněl z vody, aby byli vystřídáni dalšími plavci.
„OK. Nezapomeň rozbít prasátko.“
„No jo.“
__________

Doma nikdo nebyl. Otec ještě v práci, matka asi šla nakoupit. Kde se toulala Lisa, Johny netušil. Jako první zkontroloval sklepní dveře. Ta slizká substance tam pořád přetrvávala. Nebyla ale zdálky tak patrná, aby si jí všiml někdo, kdo nevěděl, po čem pátrat. Když se toho zlehka dotkl prstem, zjistil, že stále neuschla. Otevřel dveře a rozsvítil. Sestoupil pod úroveň země a vydal se k místu, kam přerušovaná slimáčí stopa vedla – k odpadnímu kanálu. Kolem kulaté trubky bylo rosolovité matérie více. Ten tvor nemohl mít tedy tělo o moc širší než odvodní šachta. Johny si představoval něco jako červa, který se procpe i otvory menšími než je on sám. Ale ta věc v jeho pokoji se pohybovala daleko rychleji než tyhle plazící se bílé nechutnosti.
Vystoupal do svého pokoje. Sáhl do police pro plastové prasátko (Alex byl blízko), a vydoloval z něj peníze. Když vepříka vracel, najednou měl co dělat, aby mu nespadl na zem. Vedle něj něco bývalo. Něco cenného. Něco, co tam leželo ještě včera večer. Teď to ale bylo pryč.
Hodinky.
Dal mu je jeho děda. Letos by mu bylo osmdesát čtyři, ale už pět let žádné narozeniny neslavil. Když u něj byl Johny na návštěvě v osmi letech, ten starý muž mu to věnoval. Zdánlivě obyčejný strojek. Ale kapesní hodinky se dnes už jen tak nevidí. A ještě takové, které jdou. A takové, které nosil muž považovaný za ztělesněné zlo. Für mein Führer bylo vyryto na vnitřní straně odklápěcího víčka. Dědeček totiž za války patřil mezi ty vyvolené, kteří se dostali až do Orlího hnízda. A každý z nich ukořistil nějakou trofej.
„Dobře se o ně starej,“ říkal Johnymu otec jeho matky. „Budou mít určitě obrovskou cenu. Já je nikdy nepotřeboval prodat, a třeba nebudeš muset ani ty. Ale jsem si jistý, že by ti dokázaly zaplatit vysokou školu.“
A teď na místě, kde spočívaly v pouzdře vystlaném hedvábnou látkou, zbývaly akorát hlenovité výměšky. Ten tvor jako by cítil povahu jejich prvního majitele. Odnesl je s sebou do kanálu.
Johnymu se svíraly pěsti vztekem. Na Gladiátora rázem zapomněl. Musí je dostat zpátky.
__________

„Ahoj, prcku.“ To ho uvítala blondýna, hledíc na něj z výšky chladnými safíry starší zkušenější sestry. Po jejím zavolání se vedle ní objevily daleko laskavější modré oči.
„Nějak brzo, ne?“ pronesl Alex mezi dvěma sousty z plněné bagety, jejíž obsah se nápadně vyjímal na jeho bílém triku s Kahokem – indiánským maskotem Colinsvillské školy. „Kino je až za hodinu.“
„To jo, ale chtěl jsem před tím s tebou o něčem mluvit.“
„Něco důležitýho asi. Tak počkej. Dorazím bagetu, převleču se a pak můžem´ vyrazit do parku.“
O půl hodiny později už byl Alex zcela seznámen s událostmi, jejichž původcem byl neznámý běs ze sklepa rodiny Foxových. Johny čekal na jeho reakci. Opřel se o dřevěné opěradlo lavičky a až nyní si uvědomil teplo slunečních paprsků.
„Sakra. To zní jako příběh některé epizody Zóny soumraku, nebo Krajních mezí.“ Johny trpělivě čekal na slova, jimiž Alex naváže. „Ty víš, že tyhle seriály baštím. Ještě Akta X. Děláš si ze mě prdel?“
„Nedělám. Fakt se to stalo. Jestli pochybuješ, myslím, že ten sliz tam pořád je. Můžeš si na něj jít sáhnout.“
„Hmm,“ ošil se Alex. „Asi ti budu věřit. Takže ze sklepa vylezla nějaká potvora, vkradla se k tobě do pokoje, sbalila hodinky a zase zmizela.“
„Jo.“
„A jak otevřela sklepové a tvoje dveře?“
„Sklepové nevím a moje otevřené byly.“
„To se pak nediv, že ti leze do pokoje kdeco. Já zavírám kvůli Jessice.“
Jessica nebyla jeho sestra, ale činčila, která občas dokázala uniknout z klece a toulala se po domě.
„Nevím, jak to dokázalo otevřít dveře od sklepa, ale prostě to zvládlo. Teď – pomůžeš mi získat zpět moje hodinky?“
„Jo, ještě k těm hodinkám. Fakt byly Hitlerovy? Tady němce nikdy neměli lidi moc rádi. Víš, co se stalo s Robertem Pragrem?“
„S kým?“
„Před sto lety bydlel jen pár ulic od nás. Byl to rodilý němec, ale emigroval do států. Když pak vypukla první světová, nějací ožralí horníci ho obvinili, že je germánský špión a zlynčovali ho. S tím jak vypadám – jak celá naše rodina vypadá – bych se před sto lety taky musel mít na pozoru.“ Alex narážel na jejich výrazné árijské rysy.
„To jo. Hele, půjdeme normálně na Gladiátora. Jak skončí, už bude skoro tma a to, co chci provést, bude nejlepší bez slunce a svědků.“
„A sakra,“ vzdychl Alex. „Myslím tuším o co gou.“
Johny sáhl dovnitř šusťákové bundy. Vytáhl baterku. „Chci své hodinky zpátky.“ Z druhé kapsy vytáhl velký zavírací nůž. „To kdyby byly problémy. Počítám, že ta potvora se bude bránit.“
„To chceš vlézt do kanálu?“
„Musím. Půjdeš se mnou?“
Alex dělal, že přemýšlí. I když rozhodnutý už byl. „No tak jo. Ale nepolezem´ tam rovnou na ulici před vaším domem, ne?“
„Pravda. To by asi nešlo,“ zamračil se Johny. Zamnul si bradu, jak to dělává jeho otec. „Kousek dole v ulici je za rohem přece ten obchod s hadrama. Tam bude určitě víko kanálu.“
„Jo. Odtamtud by to mohlo jít.“ Alex se podíval na hodinky. „Pojďme, ať chytnem´ dobrá sedadla.“
__________

Pár minut poté co Russell Crowe hrdinsky zemřel, směřovala dvojice k jejich ulici a probírali právě viděný film. Městské osvětlení protahovalo jejich stíny. Byl páteční večer, takže míjeli více lidí než obvykle. Ti jim však nevěnovali přílišnou pozornost a mířili za svými cíly. Stejně jako dvojice chlapců, která obešla blok a zastavila se u lampy, jejíž světelný kužel dopadal na železné kolo krytu kanálu.
„Tak,“ řekl Alex.
„Tak,“ souhlasil Johny. „Když vlezem´ tudy, tak pokud se nepletu, půjdeme rovně, pak doprava a asi po deseti metrech budeme v místě, kde se napojuje náš barák na kanalizaci.“
„Asi jo.“
Johny se rozhlédl. V okolí momentálně nikdo nebyl. Rychle se sehnul, zahákl prsty do mezery v poklopu a pohledem vyzval Alexe, aby jej napodobil. Odsunuli ho stranou a po jednoduchém žebříku sestoupili dolů. Dříve, než Alexovi boty spočinuly na úzkém chodníčku, vrátil zespodu víko zpět na původní místo.
„Teda, zrovna moc to tady nevoní,“ poznamenal Alex, když se připojil ke kamarádovi.
„A cos čekal?“ Johny objížděl paprskem baterky jejich okolí. „Pojďme.“
Vydali se směrem, který naplánovali. Oba opatrně našlapovali, aby jim neujela noha do zahnědlé vody, tekoucí uprostřed kulaté chodby. Zahnuli na křižovatce tvaru T doprava a zastavili se pod druhým skobovým žebříkem vedoucím k víku, které leželo před domem věčně opilého Johnyho souseda– pana Hepshawana, jehož dcera dělala školní noviny. Po pár krocích by měli najít místo, kde ústí odpadní roura rodiny Foxových. Baterka ji brzy odhalila. Stejně jako to, co lemovalo její ústí a kapalo dolů.
„Vidíš?“ Johny pocítil záchvěv zadostiučinění.
„Nejen vidím,“ poznamenal Alex, když zjistil, že kaluž slizu sahá až k jejich botám. „Připomíná mi to ten emo-sliz z dvojky Krotitelů duchů. Jen není růžový.“
„Tak to mě nenapadlo,“ baterka pátrala po dalším povlaku na kanálové pěšině. O pár metrů dále ho odhalila. „Pojďme.“
„Počkej. Fakt si myslíš, že to tady někde je? S tvýma hodinkama?“
Johny pokrčil rameny. „Jsou cenné. Jen tak to nevzdám.“
„Ok.“
Následovali světlo baterky, které jim odhalovalo cestu neznámého tvora. V pravidelných intervalech procházeli pod poklopy kanálu, přidávajících svou trochu světla z pouličních lamp. Na křižovatce se ujistili, že mazlavá hmota neopustila jejich stranu stoky. Ještě párkrát zabočili a představa o jejich poloze se vytratila. Nemluvili a kromě klokotání vody se splašky a zvuku jejich podrážek nebylo nic slyšet.
Až do této chvíle.
V temnotě před nimi se něco pohnulo. Johny zhasl baterku a oba ztuhli strachem.
Asi pět metrů před nimi chodba ústila do další „téčkové“ křižovatky. Na stropě byla místo klasického plného kanálového poklopu mřížka, takže dolů pronikalo více světla. Z pravého tunelu se něco vynořilo. Šouralo se to kupředu a oni mohli vidět přikrčenou siluetu, s vlastním zdrojem světla.
Alex ho chytil za ruku tak nečekaně, že Johny málem upustil baterku. „Debile,“ procedil šeptem.
Stvoření před nimi se zastavilo. Naslouchalo. Pak se pan Dread opět dal do kulhavé chůze. Plátěný pytel se pohnul. Školník ho sundal ze zad a pěstí udeřil do jednoho místa. Ztratil se v levé chodbě.
„Co ten tu dělá?“
„Nevím. Viděl jsi ten pytel?“
Johny přikývl. Pak si uvědomil, že to Alex nemohl vidět. „Jo. Hýbal se. A jak funěl, měl v něm asi něco těžkého. A živého.“
„Já to říkám furt. Je to krípr. Plíží se stíny a unáší domácí zvířata a děcka.“
„Blbost.“
„Tys nečet´ ty letáky nalepený na ulicích? Je to pár dnů, co se Franklinovým ztratil syn. Bylo mu pět. Jednou za čas se ztrácejí. A ne vždy se najdou. U koček a psů je to běžný. I při Křenovém festivalu občas lidi zmizí. Pak sem jezdí jejich příbuzní a marně je hledají.“
„Divný.“ Johny stiskl tlačítko baterky, ale nesvítil moc dopředu, aby na sebe neupozornili. Na rozcestí zhasl a naklonil se kupředu a doprava, aby viděl za roh. V dálce se mihotalo Dreadovo světlo.
„Co teď?“ otázal se.
„Ten tvůj slizák šel asi na druhou stranu, ne?“
„Možná. Zatím se zdá, že přes vodu nepřeplaval.“
„Se mu nedivím,“ poznamenal Alex. „Pojďme za školníkem. Třeba nás zavede do svý tajný skrýše. Pak to řeknem´ poldům. Ti ho usmaží na křesle a my budem´ slavný.“
„Ale…“
„No jo, tvoje naci-hodinky. Třeba ta potvora patří k němu. Možná ji má místo psa. A malého Tima jí dá za odměnu.“
„Kámo, ty to s těma Aktama přeháníš.“
„Tak pojď.“ Alex přeskočil páchnoucí vodu a vydal se ve stopách indiána. Johny ho s povzdechem následoval.
Baterku nechal vypnutou. Stačilo jen pozorovat světýlko nějakých deset metrů před nimi. Rukama šátrali po stěně kanálu, aby neuhnuli z přímky a nevnořili tenisky do vody. Najednou se světlo přestalo hýbat. Zastavili se také. Paprsek chvíli měnil úhly (na okamžik zamířil i jejich směrem) a pak se ztratil. Ale ještě párkrát ho zahlédli, takže baterka svítila.
Přidali do kroku, až se dostali k místu, kde ho opět spatřili. O úroveň níž. Podle zvuku padající vody, zde byl přepad a splašky tekly o něco níže. Johny vytáhl baterku a zakryl svítilnu tričkem. Pak ji aktivoval. V utlumeném světle nalezl zábradlí a žebřík vedoucí dolů. Pohlédl na přítele, zhasl a popaměti sešplhal dolů. Alex ho následoval.
Stále si udržovali od pohybující se elektrické pochodně odstup zhruba těch deset metrů. Dávno ztratili přehled, kudy se vlastně kanály ubírají. Jestli jsou ještě pod městem. Johny přemýšlel, proč vůbec školníka sledují. Kdoví, co v tom pytli má. Třeba jen několik koťat, která chce utopit. Ta představa se mu sice nijak nezamlouvala (a proč už to dávno neudělal?), ale nějak se mu nezdálo, že by tam měl Tima Franklina.
Zastavili se. Dread položil pytel na zem a díval se na konec chodby, přehrazený silnou mříží, kanál i chodníčky za ní pokračovaly dál. Chlapci vyčkávali.
Indián se začal vysvlékat. Sundal si omšelou bundu, tričko (objevilo se opálené potetované tělo), nakonec i boty (botu) a kalhoty – až byl úplně nahý. Šaty prostrčil mezerou v mříži na druhou stranu. Přidal k nim i svítilnu. Pak uchopil pytel a vklouzl do vody. Sahala mu až skoro po prsa. Nadechl se a po několika sekundách strávených pod hladinou se vynořil na druhé straně. Mříž buď nesahala až ke dnu, nebo v ní byla díra.
„Ty vole,“ zašeptal Alex. „Vysvlékej se.“
„Co?“
„Musíme za ním.“
„Musíme?“ Taková možnost se Johnymu příliš nezamlouvala. Mezitím pan Dread vylezl s obtížemi z vody, použil tričko k osušení a začal se oblékat. Z pytle se ozývaly nějaké přidušené zvuky. Školník se k němu sehnul, položil na něj dlaň a cosi tlumeně pronesl. Pak bylo ticho.
Johny slyšel, jak vedle něj Alex sundává oblečení. Neochotně ho napodobil.
„Počkáme, až se dá do pohybu a pak to uděláme jako on,“ řekl Alex a začal se blížit k mříži. Indián už byl v šatech a vydal se opět kupředu.
Voda byla nečekaně teplá, ale Johny raději ani nemyslel, co všechno v ní plave. Na dně bylo něco mazlavého. Asi dvacet centimetrů pod kalnou hladinou železná zábrana končila a nic nebránilo v průniku na druhou stranu. Alex mu pomohl na chodníček.
Oba se oklepali a použili některé kusy oděvu coby ručníku. Johny vnější stranu bundy (stejně už měla jít do prádla) a Alex tričko, jež si pak strčil do objemné kapsy plátěných kalhot, a přes nahý hrudník zapnul flanelovou košili s dlouhým rukávem, kterou měl místo bundy.
Kríprova svítilna se vzdalovala. Vydali se rychle v jeho stopách.
„Řek bych, že už jsme někde za městem,“ poznamenal Alex. „Kam sakra jde?“
„Já myslel, že máš nějakou teorii,“ poznamenal Johny.
„No nevím. Vybavila se mi akorát obří pijavice z druhé řady Akt X.“
„Brr. To bylo děsivé. Od té doby nikdy nechodím do těch mobilních kadibudek, co jsou v v různých táborech. Ale co ta má společného s Dreadem?“
„Asi nic.“
„To dává smysl,“ pronesl sarkasticky Johny.
„Hele, ještě před chvílí by sis ani nepomyslel, že tu narazíme na školníka nesoucího Tima coby oběť nějakým satanistům.“
„To si nemyslím ani teď.“
„Tak prostě pokračujem´. On nám to sám určitě brzo objasní.“
„OK.“
Minuli několik míst, kde na stropě byly otvory kanálů a dolů se dostalo i nějaké to světlo. Pak se jejich lídr zastavil a baterku zamířil na stěnu po pravici. Náklad složil na zem a volnou dlaní jezdil po zdi. Snědá paže náhle zmizela až po loket mezi cihlami. Zacvakal nějaký mechanizmus a objevila se svislá skulina, která se rozevírala. Pytel na záda; paprsek světla se krátil; a indián proklouzl škvírou ve zdi. Poté duté zaklapnutí zanechalo oba mladé nohsledy v zatuchlé kanálové temnotě.
Johny rozžal baterku a došli k místu, kde Dread zmizel. Na první pohled obyčejná kanálová zeď. Ono i na druhý pohled nebylo ani jednomu jasné, co umožnilo indiánovi zmizet.
„Někde tu musí být nějaká falešná cihla,“ řekl Alex. „Viděls přece, že mu ruka zmizela v podstatě ve zdi, že?“
„Jo. Ale co teď? Co myslíš, že je na druhé straně? Tajná místnost, kde mučí a zabíjí své oběti?“
„Posviť sem,“ ukázal Alex k zemi. Světlo nalezlo těsně u podlahy chybějící cihlu. Alex si klekl a zkoumal otvor. Johny přidřepl k němu a namířil tam svítilnu.
„Hele,“ Johny mířil ukazováčkem na okraje díry lemované dobře známou slizovitou substancí. „Jo, dvě mouchy jednou ranou. Zhasni to, a uvidíme, jestli odtamtud nejde světlo,“ zašeptal Alex. Nešlo. Jediné, co z otvoru vycházelo, byl podivný nasládlý zápach a několik hnusných černých brouků, které naštěstí teď potmě chlapci neviděli – jejich rozměry by se jim vůbec nelíbily. Nebylo ani nic slyšet. Když opět cvakl vypínač a monočlánky rozehnaly temnotu (a možná i něco jiného), usoudili, že i když díra zřejmě vede skrz, tak na druhé straně bude asi víc prostor, než jen jediná místnost.
„Já myslím, že je tam další chodba. Tajná,“ mínil Johny.
Vztyčili se a dali se do pátrání po otvíracím mechanizmu. Přejížděli dlaněmi po zdivu a tlačili na cihly. Až pak pod Johnyho prsty jedna povolila a zajela trochu do hloubky. Když přestal vyvíjet tlak, zase se vrátila zpět. Zatlačil víc, až se mu ruka začala nořit do hlouby. Na druhé straně bylo chladno a vlhko. Také měl pocit, že se mu o chloupky paže něco otírá. Něco jako hmyz. S dlouhýma štětinatýma nohama. Cítí to pod kůží proudění krve. Šimrají ho kusadla připravená ponořit ostré sosáky do červené tekutiny. CVAK.
Ve zdi se objevila trhlina.
„Jdeme?“
„Jdeme,“ potvrdil Alex a proklouzli na druhou stranu.

__________


Po Dreadovi ani památky. Když obkroužili svítilnou místa oddělená pohyblivou stěnou od stok, zjistili, že se nalézají v jakési předsíni. Zdivo obklopující je v prostoru zhruba dvou krychlových metrů bylo starší než to, z něhož byly kanálové chodby. Téměř se ztrácelo pod tlustou vrstvou mechu, jemuž se ve vlhkém prostředí dařilo. Přímo naproti nim byl nízký průchod dále. I oni se museli shrbit, aby prošli a co teprve dospělý člověk jako pan Dread. Průlez byl široký tak třicet centimetrů a na výšku mohl mít stěží metr a čtvrt. Za ním je vedla dál vyšší cihlová chodba.
Po několika desítkách metrů vyústila v rozsáhlejší prostory. Podle všeho se dostali do nitra jeskyní nalézajících se mezi Collinsville a Cahokskými pahorky. Dříve se v nich těžil vápenec, ale po zřícení stropů některých šachet, byly uzavřeny. Zastavili se a zkoumali okolí. Asi tři metry nad hlavami jim výhružně visely stalaktity jako kopí bohů. Bylo zde chladno a jejich oblečení ještě úplně neuschlo. Světlo odhalilo šedivé stěny vymleté podzemními proudy a erozí. U stropu viselo ještě něco. Pohnulo se to. Blanitá kožovitá hmota. Pak na jeskynní podloží dopadlo cosi s mlaskavou ozvěnou. Jako když spadne na zem obsah misky s ovesnou kaší. Avšak tohle nebyla kaše. Jeden z netopýrů si ulevil a přispěl tak svou trochou na hromádku guána na zemi. V ní se také cosi hýbalo. Černí brouci s krovkami lesknoucími se v záři baterky. Švábi a dvaceticentimetrové stonožky s dlouhýma nohama.
„Ale fuj,“ poznamenal Johny. „Radši sliz než tohle.“
„Pravda. Kde je školník?“
Johny pátral po okolí. Nacházeli se v jakési podzemní kapse, odkud vedly dvě cesty (tři, pokud počítal násilně proražený otvor, kterým přišli). A ještě jedna nahoře. Vypadalo to na úzký komín, kterým mohly ty okřídlené krysy vylétnout za nočním lovem.
Když sklonil baterku směrem k zapáchajícím hromádkám, musel konstatovat, že díky netopýřímu trusu mohli zjistit, kudy šel indián. Vydali se po otiscích bot vedoucích do přírodního tunelu mírně se svažujícího dolů. Terén byl nerovný a vápencové stěny se někdy dost přiblížily, jako by je chtěly pevně obejmout. Občas byly narušeny trhlinami a z jedné vyvěrala podzemní říčka, která je chvíli provázela, než se opět ztratila v jiné skulině.
Prasklin na stěnách přibylo a asi po třiceti metrech jim cestu zablokovala černá stěna. Z materiálu nepřipomínajícím žádný známý nerost či kov. Podle puklin v okolní jeskyni a vylomených kamenů to vypadalo, že spíš než postavena, byla vtlačena do hmoty skály. Absolutní čerň jakoby vysávala světlo z jejich svítilny.
„Co to je?“
„Jako asfalt, ale není to asfalt,“ pronesl duchaplně Alex.
Johny přejížděl po onyxovém povrchu, který se zdál pevný a dokonale rovný. Měl pocit že se hmota pod jeho dlaní zavlnila –zapulsovala. Světlo odhalilo u pravého rohu štěrbinu. Došel blíž. V morionové**** zdi zel obdélníkový dvoumetrový otvor, a než ho napravo utnula nepravidelná rozpraskaná skála, poskytoval na šířku dost místa, aby se jím protáhl i školník s pytlem na zádech.
Alex ho šťouchl do ramene. „Tak jdeme nebo co?
Protáhli se dovnitř.
Paprsek svítilny jim odhalil obsidiánovou komoru o rozměrech přibližně jako obývací pokoj Foxových. Na první pohled zde nebylo vůbec nic. Jen temnota. Kromě otvoru, jímž vstoupili – zpoloviny překrytým kamenem jeskyně – objevili na protější stěně stejnou pravidelnou díru vyplněnou vápencem. Další dveře.
„Do hajzlu,“ ulevil si tiše Alex. „Kam to vede? Kam to ten krípr míří? Kdo to sakra postavil?“
Johny by také rád znal odpovědi.
Dread o tomhle místě věděl. Musel vědět i o jeho tvůrcích. Nemohlo to být moc staré. Ale vybudovat něco takového nebylo jen tak. K tomu jsou potřeba přesné nástroje a dost pracovníků, kteří zřejmě uměli zachovat tajemství. Nebo už ani promluvit nemohli. Vzpomněl si na povídání pana Readerse o teorii budování egyptských pyramid. Dělníci poslední stavební práce dokončovali v nitru samotné hrobky, když uvolnily velké kamenné zarážky, které je zaživa pohřbily s jejich lidským bohem.
Zprvu se zdálo, že v místnosti není nic. Pak začaly ze tmy vystupovat tvary. Objektů. Z jiného – známějšího – materiálu.
Johny nechápal, že si jich poprvé nevšimli. A nyní pod kuželem baterky mohli spatřit různé nádoby, sošky, indiánské zbraně, dokonce i několik menších totemů.
Alex pokročil kupředu a přidřepl k hromádce tomahavků, které vypadaly, jako by je tam někdo zanechal před pár dny, i když to musely být desítky a stovky let. Onyxová komnata snad pohlcovala i čas.
Zdvihl jednu z válečných seker. Čepel vypadala velmi ostře. Topůrko bylo z vyleštěné kosti nějakého zvířete a rukojeť obtočená červenými provázky. Zastrčil si ji za opasek. Když se chystal blíže podívat na jeden z totemů, šlápl do prázdna. Jen tak tak udržel rovnováhu na druhé noze. Jako temný chřtán zel v podlaze otvor.
„Ty vole!“ oddechl si. „Málem jsem tam zahučel. Posviť sem, Johny.“
Paprsek světla odhalil čtvercovou šachtu vykrojenou do podlahy, jejíž dno nebylo vidět. Z jedné vnitřní stěny vystupovala půlkruhovitá plošina – jako první (a jediný) schod. Oba chlapci se na ni vlezli tak akorát. Chvíli na ní stáli, pak se dala do sestupného pohybu.
„Výtah,“ konstatoval Johny. Alex jen přikývl.
Sestup trval chvilku. Dostali se o několik metrů níže. Jakmile plošinu opustili, začal automaticky zase stoupat.
„To by mě zajímalo, jak se teď dostaneme nahoru.“ „Dread tu určitě taky není poprvé,“ uklidňoval ho Alex. „Buď se ten výtah nějak dá přivolat, nebo odsud vede ještě jiná cesta.“
„Kde vůbec je?“ Johny objížděl okolí. Nyní stáli v černočerné chodbě. Se znechucením zaznamenal, že mají nad hlavami pavučiny utkané tak hustě, že vypadaly jako cukrová vata. Uvažoval, co do nich můžou chytat – jak se sem dolů dostává nějaký okřídlený hmyz (nebo přešli osminožci na jiný jídelníček?). Otřásl se. Mimoděk si přitáhl těsněji límec bundy. Každou chvíli čekal, že mu na rameni přistane jeden z těch hnusných hmyzáků. K pavoukům měl respekt. Tedy – no, dobrá – naháněli mu hrůzu. Ne ti malí s tenkýma nožkama, ale masité exempláře, které se pěkně v poklidu vykrmovaly někde v přítmí a rozměry se blížily sklípkanům. „Bleh!“
„Co je?“ trhl sebou Alex.
Johny ukázal nad sebe. „Nesnáším pavouky.“
„No jo. Pabouk nafouk. Kašli na to. Třeba tu už nejsou. I když je tu docela průvan, takže nějaký mouchy a tak by se sem dostat mohly.“
Několikrát je chodba donutila zahnout doprava, až to vypadalo, že nakonec dojdou zase k „výtahu“. Každopádně tohle patro bylo větší než místnost nad jejich hlavami. Nebylo zde však nic než chodba a pavučiny, které se místy rozlézaly i po stěnách a občas vytvořily nepříjemnou parafrázi na závoj, jímž se před nimi už někdo (školník) prodral. Jak říkal Alex, proudil zde vzduch a nadouval tak lepkavá vlákna, že vypadala jako vzdouvající se plachty nějaké odporné organické lodě. Někde u stropu se musely nacházet otvory vedoucí k vzdálenému povrchu. Na některých místech zaznamenali, že chuchvalce lepkavých vláken jsou vlastně obal. Byla v nich zavinuta kořist určená k pozdější konzumaci. A kromě různých vážek, můr, stonožek a švábů zde byly i podstatně objemnější úlovky - netopýři, ptáci, potkani.
Chodba se ještě několikrát zavlnila, až se nakonec ocitli před dalším sestupným otvorem, identickým jako ten předchozí. Zničehonic proťal ticho zvuk. Jeho zdroj byl kdesi v temnotě za jejich zády. A blížil se. Znělo to trochu jako cvrček. Ale Johny věděl, že i někteří pavouci dovedou nohama třít o zadeček a vyluzovat takové zvuky. Intenzita hluku odpovídala buď více jedincům, nebo opravdu velkému exempláři. „Rychle,“ vzal kamaráda za paži a nastoupili na plošinu, která je snesla o úroveň níž. Jak klesali, zvuk slábl, až se vytratil.
Tentokrát je uvítal prostor, kde nepanovala tma, jakou znali. Materiál nabyl trochu jiného odstínu. Přecházel z černé do hnědé až červené, a zdál se nyní ještě víc jako živý. Barvy se přelévaly jedna do druhé a stěny vydávaly matné světélkování v nepravidelných intervalech. Celá prostora působila až organickým dojmem. Alexovi to připadalo jako by se ocitli ve vnitřnostech nějakého tvora. Bylo zde tepleji - na kůži oběma vystoupily kapky potu.
Stáli v tepající komoře, odkud vedly dva východy. Levá chodba je zavedla do větší prostory. Ve vzduchu viselo podivné aroma. Nedalo se to přirovnat k žádné známé vůni nebo pachu. Ale byly to spíše oči než nos, co dostalo zajímavé nové podněty. Vstoupili do živoucí místnosti, jejíž stěny, podlaha i strop byly hustou vrstvou něčeho, co připomínalo mech, plíseň či lišejníky. Místy z této hmoty trčely útvary podobné plodnicím neboli kloboučkům hub. Všechno to měnilo barvu od černé přes modrofialovou až červenou po zelenožlutou až bílou. Jedna barva se pomalu přelévala v druhou v intervalech, které možná měly nějaký vzorec, ale na návštěvníky působily jako chaotické pulzování, způsobující v kombinaci s výpary rozkládajícími se okolo, téměř závrať. Ač v těch útvarech poznávali některé známé znaky, přesto vypadali (a snad i byly) jako z jiného světa. Světa, který nějakým způsobem pronikl do toho jejich, zde pod Colinsville.
„Do prdele...“ vydechl Alex. „Kam jsme se to dostali?“
Johny namísto odpovědi vyjekl a málem upustil baterku, která už stejně nebyla ani potřeba, když mu něco přelezlo přes botu. Pozoroval tvora s mnoha končetinami, jak se zavrtává dovnitř podhoubí. Vypadal jako nestvůrně cizí stonožka s ostrými výrustky na článkovitém průhledném šedobílém těle. Když se rozhlédli, takových živočichů tu bylo více. Hemžili se mezi vlákny vegetace a pronikali do nitra tepající hmoty.
„Hele.“ Alex ukázal na jedno místo ve stěně. Byl v ní nepravidelný otvor lemovaný houbou/plísní/lišejníkem, z něhož dovnitř proudila voda a proplétala se organickým korytem kamsi dál do hlouby této bizarní zahrady.
Opatrně našlapovali a dávali pozor, aby nestoupli na žádného z těch tvorů, kteří jak se zdálo se zde živili, ale - jak mohli poznat z některých nehybných těl napíchnutých na ostnech trčících občas ze stěn - také oni sloužili jako potrava. Zrovna v tom okamžiku se z podhoubí vymrštilo chapadlo zakončené žihadlem a napíchlo jednoho mnohonožce. Do jeho těla pronikly vlásečnicové úponky a nic nedbající jeho bezradně se mrskajících končetin začaly z něj vysávat užitečné látky. Tento ekosystém byl založen na vzájemné konzumaci. Jak se chlapci dostávali dále, viděli i jiné tvory. Také houby(?) nabývaly spousty jiných tvarů a barev. Celé prostředí bylo nestálé. Těkalo jako by ani nebylo ukotveno v základech reality, ale spíše oživlý sen. Noční můra botanika s vážnou duševní poruchou.
Výtahová šachta do nižší úrovně byla v biomase zřetelně ohraničena kruhem zelenobílých houbovitých nádorů. Překročili je a plošina s nimi začala klesat. Byli rádi, že opustili tento zvláštní svět a zároveň netušili co dalšího na ně dole čeká.
Uvítala je známá černá barva. Vystoupili v komnatě jejíž stěny byly lemovány hliněnými nádobami s indiánskými motivy. Alex k jedné sahající mu do pasu přešel. „Posviť sem,“ vyzval Johnyho, když zdvihl víko, uzavírající její hrdlo. Tvarem připomínala velkou urnu, zhotovenou z červenohnědé hlíny a zdobenou bílými čarami, ve spirálách se kroutících po jejím obvodu. Nahlédli dovnitř a okamžitě rychle odvrátili hlavy. Z jejího nitra stoupal děsný puch, který jim nedovolil ani pomyslet na to, že by pátrali po jeho zdroji. Alex byl vděčný, že nic nezahlédl a promptně vrátil víko na jeho místo. Ten puch ale bude asi cítit do konce života.
„Sakra,“ lapal po dechu Johny. „Tys to prostě musel odklápět. Já se snad pobliju.“
„Radši pojďme,“ řekl rychle Alex. „By mě zajímalo, kde je ten Dread. Kolik to má pater? Vždyť už se musíme blížit pomalu do podsvětí. Zdá se mi, že slyším pečící se hříšníky.“
„Ty seš magor.“ Johny ale byl rád, že trochu uvolnil atmosféru. Už pomalu začínal zapomínat, proč sem vlastně přišli. Vypadalo to, jako by měli pořád sestupovat a po školníkovi - a po jeho hodinkách! - ani památky. Co to je za stavbu? Kdo ji postavil? A kdy? Podle těch indiánských věcí to muselo být už dávno. A přitom způsob opracování stěn a podlahy byl neuvěřitelně přesný. A ten materiál - co je to zač? A co jsou zač ty věci v patře nad nimi? Nikdy takové tvory ještě neviděl. Existují vůbec někde v přírodě takoví?
Tolik otázek. Znal na ně někdo odpověď? Pan Dread?
Prošli do sousední místnosti. Byla podstatně větší. O hodně. Dokonce zde strop podpíraly sloupy zvláštních tvarů. Nebyly vůbec rovné. Spíše jako pokroucená těla tvorů s mnoha různě dlouhými končetinami nataženými nahoru i dolů. Ztuhlá uprostřed pohybu jako trollové zastižení rozbřeskem. Stěny podobné asfaltu z jiného rozměru byly protkány něčím podobným zlatým žilám jako z hamižných snů prvních osadníků, kteří prodali veškerý majetek, aby se mohli vydat pátrat po bájných El Doradech. Jenom tyto žíly místo žluté barvy oplývaly měďnatě zelenavým odstínem a vyvěrala z nich tekutina, která byla Johnymu známá. Lepkavý bílý sliz v chuchvalcích pomalu stékal na podlahu, kde tvořil kaluže rozlézající se po celé ploše. A v tomto hnusu nestáli jen oba chlapci, ale ještě i něco jiného.
Přímo ze světelného kuželu baterky se cosi rychle stáhlo zpátky do stínů. Něco malého, hbitého. Ze tmy k nim dolehly škrábavé zvuky, jak se to kamsi přemisťovalo. Strnuli. Johny sáhnul volnou rukou pro nůž a Alex sevřel topůrko tomahavku za opaskem. Bez dechu vyčkávali, kdy to na ně zaútočí. Bylo však ticho. Zmizelo to kdesi v temnotě.
„To bylo ono, že?“
„Asi jo,“ řekl Johny. „Neviděl jsem to ani v noci, ani teď.“
Alex vytáhl indiánskou zbraň. „Ať je to co chce a kde chce, jdeme.“
Johny tasil nůž a oba se vydali pomalu vpřed následujíc paprsek klouzající po slizké podlaze. Párkrát se ze tmy ozvaly nějaké zvuky, ale akustika v této komnatě byla tak zkreslená, že se nedalo určit, odkud vychází. Prošli mezi dvojicí zkroucených sloupů. Zleva je najednou ovanul chladný vzduch. Johny stočil baterku a spatřili ve zdi zející velký otvor. Byl ne úplně dokonalého kruhovitého tvaru a když přistoupili blíž (bez problémů by se do něj lehce přikrčení vlezli), šlo poznat, že díru do zdi možná vyřízl nějaký nástroj, ale chodbu vedoucí kupředu a pak se stáčející prudce dolů už hloubilo něco jiného. Podobalo se to tunelu nějaké žížaly. Velmi velké žížaly. Nebo červa. Nebo... Ze tmy tunelu k nim kromě proudění vzduchu dolehly nějaké zvuky. Něco se tam hýbalo. Bylo slyšet zvuk padající zeminy. Škrábání, a jak se to blížilo i dýchání.
Oba chlapci udělali několik kroků zpět. Alex na něco šlápl, zvrtl se mu kotník a pozpátku spadl na zadek. Tomahavk mu se zazvoněním opustil dlaň. Johny se ohlédl a nemohl tak vidět, jak z díry ve zdi vylezl.
„Hej!“ řekla postava, oprašující si z oblečení hlínu a prach. „Co tu děláte? Chcete, aby vás sežral Molimo?“
Johny se podíval, koho to ozařuje jeho svítilna.
Byl to Michael Bloom. „Ciqala!“ zvolal Alex.
„Ticho, sakra!“ mluvil „Maličký“ stále tlumeně. „Vy si fakt koledujete o to, stát se Molimovým moučníkem.“
Alex se zdvihl ze země. „Kdo je Molimo?“
„Medvěd, který kráčí ve stínech. I když s medvědem to moc společného nemá. Někde tu bude. Nevím kde. Tohle místo je větší než se zdá.“
„Medvěd...“ opakoval Johny. „A co je tohle za místo?“
„Vy jste od nás ze školy, že?“ Odkývali to a řekli svá jména. „Strýc by vám podal podrobné informace. On to vydedukoval z těch nejnovějších nálezů od Pahorku mnichů. Ještě, že si je vzal ke studiu domů. Na jeho místě bych je do Cahokijského muzea ani nevracel. Z toho, co zjistil - a já se o tom tady mohl přesvědčit na vlastní oči - by byl nerozum, aby se to dozvěděli další lidi.“
„A co školník?“
„Dread? No nevím odkud to zjistil on, ale není jediný. Do kmene Ktulů patří víc indiánů.“
Oba chlapci na sebe pohlédli s nechápavými výrazy. Alex si dřepl a šátral rukou, dokud nenarazil na rukojeť sekery. Se zbraní v ruce se cítil o moc líp.
„A co je tohle vlastně za místo?“ opakoval Johny.
„Tohle inspirovalo Mississipany ke stavbě Mohyly mnichů. Toto je totiž stupňovitá pyramida. Všimli jste si, že každé patro, do kterého jste sestoupili, bylo větší?“
„Jo, to jo,“ souhlasil Alex. „Ale co dělá pyramida uprostřed skály?“
„Lze to zjistit z kreseb na kůžích a keramice, nalezených teprve před 2 měsíci pod pahorkem 72. To je ten se skoro třemi stovkami koster lidí, kteří byli obětováni. Naši předci sice neměli písmo, ale z piktogramů se toho dá spousta vyčíst. Strejda Ahtahkakoop je seřadil podle jejich stáří, takže mu vyšel kalendářní záznam událostí od počátku stavby Cahokie až k exodu o tři sta let později. Je pravděpodobné, že přesídlili do Střední Ameriky. A i zde vznikly pyramidy.“
Maličký se odmlčel. „Měli bychom jít. Tam dole Dread čeká na další a ani zde není moc bezpečno. Co tu vůbec děláte?
„Původně jsem šel pro hodinky, ale pak jsme narazili v kanále na školníka a ten nás zavedl až sem,“ řekl Johny.
„Hodinky? Proč by měli být tady?“
„Ten sliz okolo,“ opsal baterkou půlkruh,“ je stejný jako byl v mém pokoji, kde jsem je měl. Byla u mě nějaká věc. Přišla ze sklepa. A hodinky pak zmizely.“
„Jo, langusta,“ pokýval Michael hlavou.
„Co?“
„Aspoň té se to podobá. Mají rády malé kovové předměty. Ukážu vám to,“ vytáhl vlastní svítilnu a vydal se dále ke třetímu páru zkroucených sloupů. Boty jim čvachtaly v hlenovité hmotě.
A pak to uviděli. Hromadu. Hodinek, prstenů, náramků, přívěšků, příborů, kovových per. Bylo tam toho hodně. A o kousek dál další hromada. Děsivější.
Alex s Johnym na sebe šokovaně pohlédli.
„Měl´s pravdu,“ pokl Johny, když paprsek dopadl na nejbližší věc - batoh se jmenovkou Tim Franklin.
„Jo,“ řekl Ciqala a napjaly se mu lícní svaly. „Svině!“ přejel po té haldě oblečení, bot a dalších kusů oděvů. Desítek lidí, možná stovek. „Předhodili je Tecumsehovi.“
„Tecumseh? To byl přece indiánský náčelník, ne?“
„To bylo jméno náčelníka. Ale to slovo znamená „Panter, který přechází mezi světy“. Naši předci jim dávali jména šelem, protože jiné měřítko neměli. Oni jsou ale něco jiného. Panter by neměl šanci.“
„Oni?“ ptal se Johny. „Kdo? Ti co postavili tuhle pyramidu?“
„Asi. Ale pro ně jsou výtahy malé. Kdo ji opravdu vybudoval se asi nedozvíme. Ale oni skrze ni přicházejí. Podle obrázků na kůžích ji indiáni vykopali. Ale tehdy ležela jinde. Víte jak je v Cahokii pod Mohylovými dvojčaty velká díra plná vody. Vznikla, když mississipané začali budovat první hliněné mohyly. Tady ale při hloubení na něco narazili. Tak kopali dál. Postupně odhalili čtyři stupně černé pyramidy. Byla zhotovena z nejtvrdšího materiálu s jakým se kdy setkali. Jsou obrázky, kde do ní buší tomahavky, kyji a kladivy, ale bez efektu. Tato stavba byla tehdy zcela zavřená a jednolitá. Mnoho let. Z hlíny, kterou vykopali, postavili Mohylu mnichů. Má čtyři stupně jako její vzor. Jenže tehdy nevěděli, že ve skutečnosti jich má pět. Čtvrtý je nejvyšší, mysleli proto, že je poslední. Tady to nejde poznat,“ ukázal kolem sebe. „Ale cesta výtahem ze třetího sem trvá déle.“
„No, takže ji vykopali, byla zavřená, a dál?“ chtěl pokračování Johny.
„A pak se otevřely dva vrchní vchody. Indiáni měli za to, že je to božský artefakt. Který je konečně zve dovnitř. Několik kněží a vybraných bojovníků vstoupilo do nitra. Podle všeho byla tehdy úplně prázdná. Žádné slizovité houby, ostnatci, langusty, Molimo... Ti přišli až později. Indiáni nenašli nic. Až v posledním, pro ně do té doby neznámém patře našli Tenskwatawa – otevřené dveře.“
„Dveře? Kam?“
„Někam. Do jiného prostoru. Ony to nejsou doslova dveře. Ne tak jak je známe my. Je to vlastně takový velký černý oblouk. První prošel šaman. Zmizel. Ostatní se vyděsili. Nevěděli kam se poděl. Pak čekali, ale když se neobjevoval, zkusil to druhý. Dveře už nefungovaly. Prošel skrz, ale zůstal v pyramidě. Dlouhé dny drželi hlídku, ale první šaman se nikdy nevrátil. Nikdo další už projít nezkoušel.“
Cahokané pyramidu začali používat coby chrám k uctívání svých bohů. Brzy ale měli dostat nová božstva.“
Jak-„ („-á?“ chtěl říct Johny.) Přerušil ho ostrý zvuk z temnoty. Znělo to jako hmyzí zacvrkání. Ozvalo se to blíž a poté jim to vběhlo do zkřížených paprsků baterek, kde to ztuhlo jako paralizované.
Langusta? Spíš to vypadalo jako stejnonožec Bathynomus giganteus, který vylezl na souš. Strnutí povolilo a čtvrtmetrová bestie otevřela kusadla, odhalujíc tak několik řad dlouhých bělostně ostrých zubů. Napjalo to tělo a vymrštilo se do vzduchu, připraveno k zakousnutí do měkké tkáně.
Ciqala zareagoval rychle. Chytil tvora ještě ve vzduchu. Držel ho za krkem mimo dosah zubů. Ale to slizké tělo sebou zmítalo a vypadalo to, že se co nevidět osvobodí. Baterka, kterou upustil, dopadla na zem a zhasla.
„Rychle!“ zvolal - stále tlumeně - hledíc na Alexe. „Vem tomahavk.“
Přitiskl stvůru k podlaze. Její odporné krabovité končetiny škrábaly do podlahy. Alex váhal.
„Dělej,“ pobídl ho Johny.
Sekera opsala ostrý oblouk.
„Kurva!!“
Vystříkla tekutina. Červená.
Tvor sebou na poslední chvíli škubl a do dráhy čepele se tak dostala i indiánova ruka. Sekera se zabořila do langustina těla, ale odsekla přitom dva Ciqallovy prsty.
Tvor okamžitě využil uvolněného sevření a i když byl evidentně vážně zraněn, hbitě se odplížil do temnoty.
Johny strnule mířil baterkou na znetvořenou snědou ruku.
Alex upustil tomahavk a v šoku ustupoval, jako by se chtěl od celé nehody distancovat. Udělal pozpátku pár kroků. A pak... šlápl do prázdna. Tentokrát neměl tolik štěstí a do šachty s jednoduchým výtahem se pozpátku skácel. Plošinu minul bez možnosti zachycení. Padal do černého, hladově se po něm natahujícího neznáma posledního patra, skrývajícího tvory odkudsi z jiných úrovní vesmíru.
Johny nevěděl co dělat. Bez dechu upíral pohled na krev vystřikující na podlahu a mísící se se slizovitým povlakem.
„Nemáš kapesník?“ ozval se Michael.
„Jo...o,“ vypravil ze sebe Johny a sáhl do kapsy.
„Musíš mi ho utáhnout kolem zápěstí. Když se dostanu včas do nemocnice, možná mi je přišijou zpátky,“ řekl mladý indián a zdravou rukou si strčil useknuté prsty do kapsy.
Johny mu omotal kapesník kolem zraněné ruky a pevně ho zavázal. Pak se oba vztyčili a... zjistili, že jsou jen dva.
„Alexi?“ oslovil Johny temnotu. Otočil se kolem osy a pátral paprskem po příteli. „Kde je?“
„Sakra. Myslím, že vím,“ řekl Ciqala, když stanul u díry vedoucí do posledního patra.
„On...On spadl tam dolů?“
„Buď to, nebo utekl. Ale pochybuju. A po tom mém zakurvování, které nebylo nejtišší, už je možné, že po něm půjde Molimo. Ale spíš Askuwheteau.“
„Do prdele,“ Johny začínal panikařit. „Řekni mi víc. Asku-co? Kolik těch věcí tu je. A jak to, že jsme ještě žádnou nepotkali? To jsou samí medvědi, panteři a co ještě? Kojoti, pumy?“
„Askuwheteau je „Ten, který hlídá“. A myslím, že tady je celou dobu. Cesta, kterou jste přišli vy a Dread není jediná. Musela vzniknout někdy v posledních možná sto letech. Ale černá pyramida zmizela z blízkosti Pahorku 72 zhruba ve dvanáctém století. Asi.“
„Zmizela? To se jako přenesla sem? Jak?“
„Já si myslím, že stejně jako oni putují branami mezi světy nebo dimenzemi, tak pyramida se v určitých obdobích přesunuje prostorem. Zmizela někdy ve dvanáctém nebo třináctém století. Brzy poté byla Cahokia opuštěna. Indiáni se vydali hledat svá temná božstva, která je opustila. Kdy se pyramida objevila zde pod skálou netuším, ale podle stáří oděvů by to šlo zjistit. I když možná také stovky let zela prázdnotou. Oni - návštěvníci z jiného prostoru - přicházeli také v cyklech. Hlavně o slunovratech. Zrovna teď je letní. Někdy Tenskwatawa umožňovaly přechod, jindy ne. Jisté je, že vyžadovali oběti. Obzvláště v poslední době si potrpí na malé děti. A Dread a další přisluhovači jim je nosí. Myslím, že ho sem dovedly sny. Od té doby, co strýček přinesl ty vykopané věci se mi zdálo o temných místech a podivných bizarních tvarech. Věci, které jsem nikdy předtím neviděl. Až jednoho dne jsem jako v transu zabloudil do odlehlých končin uzavřeného lomu a cosi mě přimělo vlézt do zdánlivě slepé pukliny v zemi. Ocitl jsem se v labyrintu chodeb, které jakoby vyhloubil obrovský krtek. Měl jsem u sebe mobil, takže jsem si mohl posvítit displayem. Dostal jsem se do druhého patra, a prodíral se přes chuchvalce pavučin. Necítil jsem se tam ale dobře, takže jsem se zase vrátil na povrch. Po pár dnech ale zvědavost a rušivé sny zvítězily. Vydal jsem se s lanem a silnou baterkou opět na průzkum. V nejspodnějším patře jsem měl velké štěstí, že při zkoumání brány, Ten, který hlídá, spal. Strach mě zmrazil. Když jsem viděl Askuwheteau, který mě mohl jedinou ranou zabít. Ležel ale na vyvýšeném útvaru, před sebou ohlodaná těla ostnatců... Tehdy jsem pochopil účel třetího patra. Je to vlastně živoucí spižírna. Ti tvorové nikdy neopouští pyramidu - asi ani nemůžou - a nikdy se nemohou přemnožit. Pak se ke mně začaly přibližovat zvuky. Něco jelo dolů. Rychle jsem se ztratil v jednom z tunelů a ze skrytu pozoroval, jak skupinka snědých mužů předhazuje těm zrůdám odjinud čerstvé maso. Lidské maso...“
„To je otřesné,“ řekl Johny. „Ale co teď bude s Alexem?“
Ciqala mu položil zdravou ruku na rameno. „Poslyš, Johny. Šachta dolů má takových patnáct metrů. A strop dolní komnaty je ve výšce aspoň desíti. Jestli ho právě nežere některý z nich, tak ten pád stejně nemohl přežít.“
„Ale nemůžeme to vědět jistě,“ namítal Johny.
„Ne, ale chceš jít tam dolů?“ Michael Bloom na něj vážně pohlédl. „Upřímně, raději doufej, že ho zabil pád.“
Johnymu po tvářích stékaly slzy. Takhle to nemohlo skončit!
„Pojď,“ vyzval ho snědý mladík a pohnul se směrem k otvoru, kterým vylezl. Chlapec ho po chvíli nerozhodnosti následoval. Jak míjeli hromady s kovovými kořistmi langust či mnohonožců, projel je paprskem. Co když... A opravdu - našel je. Svoje zděděné hodinky. Nevěděl, zdali je má vzít. Vždyť se to stalo všechno kvůli nim. Alex je mrtvý, a on už nikdy nebude moci klidně v noci spát. Ne při vědomí, že jen kousek od něj sídlí pod zemí tato bezejmenná hrůza. Tedy ne - má jména. Molimo, Askuwheteau a Tecumseh. A kdoví jaké ještě další. Otřel hodinky od slizu a vsunul je do kapsy. Něco získal a naopak něco ztratil. Ještě se ohlédl, než vlezl za Michaelem do chladného tunelu.
Boty. Žádné tenisky jako měl Johny, ale těžké gladiátorky***** s ocelovou špicí. Ty mu zachránily život. Padal temnotou nohama napřed a čekal, kdy ucítí střet s podlahou, která mu zláme končetiny. Místo toho dopadl do něčeho měkkého. Kašovitého. Hnusného. Jako do želé. Ozval se rezonující zvuk a něco ho udeřilo ze strany do těla. Byl odhozen na stranu. Svezl se po nějakém tvaru ve tmě a hlavou udeřil o podloží. Alex omdlel.
Ciqala se vydal na prvním rozcestí vlevo a Johny poslušně následoval, odkázán na jeho znalost těch mazlavých hliněných chodeb. Indián šel pár kroků před ním, svírajíc baterku ve zdravé ruce. Z druhé mu i přes utažený kapesník občas dopadla na zem kapka krve.
Tunel byl stále stejně široký. Musel se sice trochu krčit, ale ať jej vyhloubilo cokoli, bylo to velké. Jednou rukou mířil světlem na indiánova široká záda a druhou se přidržoval stěny. Byla studeně vlhká. Mazlavá. Občas z ní trčely kořeny nějakých vzrostlých stromů. Museli se nacházet mimo skály pod lesíky rostoucími na území, kde dříve žili stavitelé hliněných pahorků. A uctívači cizích bohů. Bohů, kteří si zvykli na chuť lidského masa.
I tyto velké tunely místy narušovaly další, menší chodbičky. Některé vypadaly opravdu jako od krtka, jinými by se protáhl i větší pes. Když se chodba začala svažovat dolů, zapochyboval. Co když je Ciqala s nimi. Nepatří taky do kmene Ktulú? Co když ho vede tam dolů. K Otevřeným dveřím. Z nichž po něm hladově hmátnou nepředstavitelné panteří spáry. Slouží Jim?
Něco zaslechl. Za zády. Zastavil se a dával pozor. Zase. Jako tření, šoupání a měl pocit, že cízí němu dolehl slabý závan vzduchu. Ne, to nebyl čerstvý vzduch. Spíše jako pach rozkládajícího se masa. Otočil kužel baterky za sebe. Místa, která osvětloval, odhalila jen prázdné prostory tunelu. Měl však tíživý pocit, že tam někde za hranicí viditelnosti něco číhá. Molino? Zachvěl se. Pohnul se za Ariadninou nití Michaelovi svítilny.
Do oka mu něco stékalo. Lepkavé, železité. Pád na tvrdou podlahu mu rozbil tkáň na čele. Posadil se. Zdálo se, že až na mírnou bolest v chodidlech, která však zdá se nevěstila nic zlomeného, byl překvapivě v pořádku. Na to jakou vzdálenost urazil od ústí šachty až k... čemu? Do čeho to vlastně spadl? Celý spodek těla od pasu dolů měl ulepený od nějaké odporné substance.
Světlo. Chtělo to světlo. Ať na sebe upozorní jakoukoli šelmu, tma kolem byla daleko horší. Ta nejistota. Alex sáhl do kapsy. Kromě pomačkaného balíčku, tam měl i to, čím své prvotní zakázané hříchy zažehoval. Zapalovač. Cigarety mu příliš nechutnaly. Teď se mu ten moderní nositel plamene více než hodil. Škrtnutím vyvolal světlo a mohl konečně spatřit, co zabránilo jeho střetu s podlahou z černé hmoty.
Napřed si nebyl jistý na co se dívá. Pak se mu ale vybavilo to, co viděl na plážích Floridy, kam jezdili s rodiči a sestrou k moři. Zvonovitá průhledná těla mrtvých medúz. Obrázky kalamárů a krakenů, stahujících starobylé plachetnice do nekonečných hlubin oceánů. Tohle tady však dokázalo žít na souši a hlavonožce to připomínalo jen na první pohled. Měkké tělo a mnoho končetin. Zdálo se, že to pomalu evolvovalo do stadia, kdy už se do moře vrátit nemuselo.
Kolem těla se rozlézala skvrna inkoustové tekutiny. Krve. Protože dopadl rovnou na jedno z jeho obrovských očí. Síla nárazu a ocelová špice botou prorazili choulostivou tkáň a Alex se doslova ponořil dovnitř netvorovi hlavy. Skrze oční bulvu zmasakroval jeho mozek a i když ho to ještě stačilo odmrštit, smrt přišla velice rychle. S odporem si prohlížel kalhoty se zasychající životní tekutinou toho tvora.
Pak se v plápolavém osvětlení rozhlédl po okolí. Výtahová šachta sem vedla v mohutném komínu, oddělujícím ji od zbytku prostor posledního patra. Zde ta pozemská medúza odpočívala nebo co, dokud nezdvihla zrak - jestli dokázala vidět ve tmě - a nestihla uhnout před padajícím Alexem. Nalezl průchod ven, dostatečně velký i pro toho tvora. Pustil tlačítko plynu, protože tady byla temnota prosvícena tlumeným světlem. Kolem něj se nalézaly nejrůznější útvary. Totemy indiánů, ale i jiné menhiry stvořené z neznámých materiálů. Některé samy fosforeskovaly, na zbytek dopadalo světlo, jehož původcem byly samotné Tenskwatawa. Obrovský oblouk uprostřed kamenného lesa monolitů a dalších staveb nejistého účelu a původu pulsoval krátkými výtrysky namodralé záře. Na vyvýšeném místě před ním zahlédl skupinku postav. Jedna svírala něco v rukou, napřahujíc to k bráně.
Alex přemýšlel, co teď. Kudy uniknout, než těmi dveřmi něco přijde. Podle dychtivých výrazů v namodralých obličejích snědých uctívačů nabízejících spoutané nemluvně nestvůrným bohům ze vzdálených (nebo možná nepříjemně blízkých - dotírajících na křehkou slupku naší reality) světů.
Napravo od něj se něco pohnulo. Obrovský stín, až dosud skrčený mezi dvěma černými sloupy s kulatými hlavicemi ve výšce tří metrů. Vztyčil se a Alex s hrůzou pozoroval, jak se rozpíná i do šířky. Nespočet končetin vlnících se jako hadí vlasy Medúsy se po něm vztahoval. Tam nahoře, sklánějící se nad ním viselo několik párů očí. Přibližovaly se a pod nimi se rozevírala další temnota, hrozící ho pohltit.
Ucítil strašnou bolest v pase. Sani - Prastarý se zmocnil kořisti. Drtivé sevření z něj vymačkávalo obsah plic a (k jeho štěstí) vědomí.
Johny pokračoval za Ciqalou. V zádech však stále přetrvával pocit sledování. Ty řeči o Molimovi si mohl odpustit. Teď se mu v hlavě stále střídaly představy grizzlyích spárů vynořujících se z temnoty. Zrychlil a málem vrazil do Michaela, stojícího na rozcestí tunelů. Přejížděl světlem zleva doprava a evidentně si nebyl jistý kudy pokračovat.
„Kudy?“ oslovil ho Johny.
Indián se otočil a jeho tvář osvětlil kužel Johnyho baterky. „Nejsem si jistý,“ přiznal. „Měl jsem za to, že už bychom měli stoupat k povrchu, ale obě tyto cesty klesají.“
Johnyho světlo si ověřilo pravdivost jeho slov. Zatímco vlevo se tunel mírně svažoval, napravo vytvářel ostrý zákrut vedoucí svisle dolů.
„Možná jsem špatně odbočil. Můžeme se vrátit a-“
„Ne!“ vyhrkl Johny a ani se neodvažoval ozářit chodbu za zády. „Půjdeme vlevo.“
„OK.“ Michael se otočil k navržené cestě, když náhle oba ztuhli. Ozval se řev. Odněkud z hlubin se k nim donesl zvuk, při němž by i tvorové na vrcholu potravinového řetězce začali pochybovat o neochvějnosti své pozice. Znělo to cize, zuřivě. A hladově. Ciqala posvítil dolů do pravé černé díry. Oči se mu rozšířily.
Zvuk sílil a přidal se k němu lomoz, jak se cosi prodíralo nahoru.
„Utíkej!“ vykřikl indián a sám už se dal do běhu. Jeho kmitající světelný paprsek se od Johnyho rychle vzdaloval.
On sám ho chtěl ihned následovat, ale v tom okamžiku ucítil ostrou bolest v obou chodidlech. Posvítil dolů a viděl, jak malým otvorem v hliněné zdi proniklo několik černých šlahounů zakončených bělostnými bodci. Dva z nich prorazily shora materiál jeho tenisek a pronikly do masa. Asi mu do těla vpravily nějaký jed, protože přestal cítit prsty u nohou, pak lýtka a rychle to postupovalo stehny nahoru. Podlomila se mu kolena a dopadl do kleku, jako připravený k modlitbě. K děsivému bohu. K Prastarému.
Lomoz už byl děsivě blízko.
Johny sáhl do kapsy pro nůž, který původně měl proti menším protivníkům. Kdyby tušil, čemu bude muset čelit, vzal by si něco účinnějšího. I když... co to mohlo být? Lepší by bylo, kdyby sem vůbec nešel.
Pokusil se přeříznout černé spletence, které ho bodly. Šlo to překvapivě snadno. Když se obou zbavil, stáhlo se celé klubko zpět do nitra země.
Nohy však měl umrtvené. Začal se sunout s pomocí rukou směrem od svislé chodby. Divoké řičení sílilo. Už to bylo skoro u něj. Johny doufal, že to půjde po stopě krve, která z Ciqaly stále kapala. Zhasl baterku a plazil se dál. Tunelem, kterým přišli.
Ozvalo se mručení. Bylo jiné než dychtivé zvuky blížící se zespodu. Tohle spolu se zavrčením přinášelo poryv vzduchu, který mu ovál záda.
Otočil trup s nožem v jedné a baterkou v druhé ruce. Stiskl vypínač.
Napřed neviděl nic. Jen tunel. Ale jeho nos cítil ten zápach. A pak je spatřil. Obvod tunelu byl lemován zuby. Velkými zuby. Díval se do chřtánu tvora, vyplňujícího celý prostor chodby. Tenhle tvor razil ty tunely.
Johny zhasl baterku. Nahmatal ty zatracené hodinky a čekal, až se stane součástí něčeho velkého. Co cestovalo skrze dimenze, aby to přineslo opravdovou hrůzu.
Makkapitew – „Velké zuby“ se hnul kupředu.









* - od slova voyeur (http://cs.wikipedia.org/wiki/Voyeurismus)
** - nejedná se o šestibalení pivních plechovek, ale dobře vyrýsované břišní svaly
*** - od slova „creep“ - plížit se, krást se, hnusák
**** - černá odrůda křemene
***** - „Glády“ nebo také značka steel (http://www.hazzard.cz/?pg=detail&pid=7278) ,( http://www.metalshop.cz/boty/boty-kozene/p/boty-steel-3-dirkove-modre/)


Odkazy:
http://www.legendsofamerica.com/il-cahokia.html
Indiánská jména:
http://www.20000-names.com/male_native_american_names.htm