Náš svět

Anotace: Naše činy nezůstanou bez následků.Krátký příběh o lásce,zklamání,důvěře a smíření s realitou.

Zapnul jsem tlačítko na přehrávání hudby. V dnešní době zbytečných technologii to znamená, že jsem se jen dotkl obrazovky. Ostré elektrické kytary mi řvaly do uší. Pojítko bylo aktivováno.

Vítr se opřel do mého černého kabátu. Zavlál ve směru, jako letící list ze stromu. Rudé nebe a jeho plamenitá barva mě obklopila. Ještě že mám pojítko. To je to podstatný a důležitý.

Vložil jsem ruce do kapes kabátu a vykročil na průzkum. Černé listy mi dopadaly na ramena a do hustých černých vlasů.Dragonforce se v přehrávači pěkně rozjeli.

Rozhlížel jsem se kolem a snažil se opět pochopit tento svět stvořen z hněvu a negativity. Na okamžik jsem se zastavil a hleděl na stromy. Začaly se nepřirozeně ohýbat. To sice není nic neobvyklého, ale cítil jsem z nich něco jiného. Něco nezvaného. Přistoupil jsem k nim a dotkl se suché větve. Intuice mě nezklamala. Větev mi zůstala v ruce a z ulomené části se spustil proud krve. Zemina pode mnou se začala pomalu rozpadat.

Svižně jsem se otočil za sebe. Zaznamenal jsem na okamžik nějaký pohyb. Spatřil jsem nehnutě stojící postavu. Chvíli jsem na ní vystrašeně hleděl.

Roztékající se a rozpadající tvář. Křičela bolestí, a přesto se dokázala hýbat. Už jí šlo vidět kus lebky. Oči se začaly roztékat také. Musím ho zbavit utrpení. Smutně jsem zavřel oči a na okamžik si představil spolehlivý Glock 17. Otevřel je a v rukou jsem svíral rakouskou pistoli. Když jsem natáhl pistoli, zacítil jsem, jak nábojnice vklouzla do komory. Klasický Lugerovky jsou většinou taky spolehlivé. Pomalu jsem přistoupil k zfetovanci, který to přehnal a dostal se, kam nemá. Pojistka cvakla a odjistila se.

„Odpočívej v pokoji.“

Najednou se vše zastavilo. Vítr ztichl, koruny stromů též.Rána z Glocku se rozezněla po celém depresivním světě.Hlava se rozprskla jako když hodíte rajče vší silou proti zdi.Zbytky zfetovance mi spadli k nohám.Zemina se začala vracet do původního stavu.Ulevilo se mi.Tahle práce je hrozná, ale někdo jí dělat musí.

Vítr se znovu rozezněl.Glock jsem zasunul do kabátu a čekal než Alterium přestane působit. Raději jsem se posadil na lavičku sestrojenou ze ztrouchnivělého dřeva.Kupodivu mě udržela.Vlastně jsem se nedivil.Mé myšlenky směřovali k tomu, aby mě udržela..

 

 

 

*                     *                                            *

 

 

„Petře, jsi v pohodě?“

Kožená sedačka byla pohodlná na snění.Alterium konečně přestalo působit.Už jsem se jednu chvíli bál, že mé pojítko není dost silné.

Krásná tvář Kateřiny mě přivítala v realitě.Tedy v té reálnější.Složil jsem ruce do dlaní a přikývnul.Návraty jsou vždycky nejdrsnější.

„Zase ty fetky?“

„Jo..“

„Od toho tu ale jsme, Petře.Ten svět se nesmí zhroutit.Víš, že děláme velmi důležitou věc.“

Znovu jsem přikývnul a potlačil slzy ze zoufalství.Vstal jsem a hleděl raději do země.

„Musím na vzduch.“

„Rozumím, ale brzy přijď.Máme tu ještě jednu práci.“

Neodpověděl jsem a pokračoval klidným krokem k východu.Když jsem otevřel dveře vedoucí ven, ozářilo mě slunce.Zornice se mi roztahovali a stahovali.Ještě se neaplikovali na tento svět.Posadil jsem se na schody a vyčkával než se tak stane.Do té doby jsem hleděl na blankytné nebe s občasnými mraky.Sice to bolelo do očí, ale musel jsem vidět něco utěšujícího.Mraky se pomalu a bezstarostně pohybovaly.Vstal jsem a rozhodl se trochu popojít k blízkému lesu.Naše základna se nacházela dále od města, aby nedošlo k nějakému odhalení.A my nemáme rádi nečekaná odhalení.

Položil jsem se na chvíli do trávy a hluboce dýchal.Oči se začali už přizpůsobovat.Vnímal jsem energii země a pohybující se hmyz.Tuhle krásu je prostě třeba chránit.Na okamžik jsem zavřel oči a usnul.Alterium si vybírá svou daň.A tou daní je únava.

 

 

 

*                     *                             *

 

 

Kateřina seděla vedle mě.Taky se dívala na nebe.

„Chvíli si dáš pauzu, Petře.“

Řekla, jakmile jsem se z lehu posadil.

„Jak to myslíš?“

„Zaučíš někoho novýho.Potřebujeme další lidi.Málokdo z nás to zvládne a nakonec ti už ani to nejsilnější pojítko nebude stačit.Oba to víme.“

Smutně mi pohlédla do očí.Ty její zelené drahokamy mi připomněli další věc za co je třeba udržovat tento svět.

„Kateřino, moc se mi do toho nechce.

 „Potřebuješ oddych.Tady máš adresu a vše potřebný.“

Vzal jsem tenkou složku, kterou mi podala Kateřina.Na matkou jí otevřel a vyhledal adresu.Není to tak daleko.Naší Audinou to nebude dlouho trvat.Chvíli jsme na sebe tiše hleděli a později opět na nebe.

Kateřina byla informátorka.Nikdy v Alteru nebyla.Ani bych to nedovolil.Její schopnosti vyslídit každou informaci a vytvářet spojnice s ostatními organizacemi, jsou neuvěřitelné.Jsem rád, že jí mám po boku.

Její černé vlasy mě polechtaly na tváři, když vstávala ze sedu a trochu zavrávorala.Na okamžik jsem tak měl možnost zacítit vůni jasmínu.Nasál jsem jí celou tu dlouhou vteřinu.Její zadní partie byly lepší než vlasy.Boky dokázala kroutit jako pravá modelka.Na rozdíl od nich nebyla ale vychrtlá jako somálec.Úžasně stavěná ženská.

Konečně jsem vstal a zamířil ke služební Audině.Klíče mi zachřestily  v ruce.Na uklidněnou jsem s nimi točil.Příjemná činnost.

Nasedl jsem a nastartoval.Cesta nebyla daleká, ale stejně jsem si zapnul autorádio.Naštěstí jsem měl vlastní nahrávky.Dio začal hájit svůj vysoký metalový post rachocením z reproduktorů.Šlápl jsem na plyn, abych konečně měl tuhle práci za sebou.

 

 

*                     *                             *

 

Sledovat životy ostatních je někdy zajímavé.Jsou zabýváni běžnou rutinou.Spánek,práce,jídlo,práce,jídlo, spánek.Příležitostně se do života vloží sex nebo jiné zpestření, ale stejně je to jen mrhání časem.Ten spěch a chaos jde z městského života cítit.Není divu, že se stvořil Alter.

„Někdy si přijdeš zbytečně, co?“

Mladý student se otočil směrem ke mně.Stál jsem opřený o kontejner a měl  kapuci na hlavě.Pokud by nevyšlo to co chci, tak musím zůstat stále v anonymitě.

„Co prosím?“

Roztřeseným hláskem prohlásil.Byl nervózní.Lidé se bojí neznáma, ale jsou to taky pěkně zvědavý parchanti.

„Touha něčím pohnout je nesmírná.Chceš od života víc než jen zapadnout do toho bezvýznamnýho soukolí.Chceš pravdu.“

„O čem to mluvíte?“

Zaujal jsem jeho pozornost.To jsem přesně potřeboval.

„Co kdybys zjistil, že tento svět je závislí na jiném.Co když není vše, jak se na první pohled zdá?Co když je pravda tak nechutná a zrádná, že zůstává stále skryta?Chtěl by jsi stále znát pravdu?“

Pomalu jsem zamířil k němu.Byl vyděšený.Šlo to cítit jako pach z žebrajícího bezdomovce.

„Já…“

Odmlčel se.Byl nervózní, ale zvědavost se ho snažila přebíjet.Rozpor v jeho hlavě se šířil po celém těle.Když jsem mu prošel za zády otřepal se.

„Měl bych pro tebe práci.Můžeš kdykoliv odmítnout.Rozhodnutí je jen a jen na tobě.“

Z kapsy kabátu jsem vytáhl vizitku s adresou mého domu a číslem na mobil.Adresa základny by byla moc riskantní.Tak aby to viděl jsem vložil vizitku do jeho náprsní kapsy na bundě.

„Pravda není taková, jak si myslíš.Je horší a tvrdší.Jestli na to máš, ozvy se.“

Pak jsem zmizel jako stín.

 

 

*                     *                                            *

 

 

Přibližně po třech dnech jsem si domluvili schůzku.Příjemné romantické místo u vody a parku.Dokonalý rande.

„Nedalo mi to spát.“

„Já vím.“

„Tomáš.“

Natáhl ke mně ruku a stiskl.Usmál jsem se.

„Já vím.Já jsem Petr.“

Posadil se vedle mě.

„O co teda jde?“

„Hněv.Agrese, hněv a zloba.Jsme tím prosáklí do morku kostí.Vzájemná nenávist, podvody,vraždy.Prostě všechny ty sračky, který lidi dělaj nezůstávají jen tady na světě.Všechna ta negativní energie se vzdouvá pryč.Nikdo přesně neví kam, ale víme jak se to místo dá najít.Je spoustu teorii, co to je za místo, ale nic není přesně ověřený.Ani se to ověřit nedá.“

„Moc nerozumím.“
„Brzy pochopíš.“

„Co mi chcete vlastně říct?O jakou práci jde?“
„Myslím, že by si nevěřil.Musíš to vidět, Tomáši.“

„Nesnáším to jméno.“

Pousmál jsem se.Je tak stejný jako já.Určitě to zvládne.

„Pojď se mnou.“

„Hele, kámo nikam se mi nechce.“

„Vypadám jako úchyl nebo vrah?“

„Jo.“

Podal jsem mu černý silný šátek.

„Zavaž si oči.Pojedem na malou projížďku, pokud souhlasíš.“

„Mám na výběr?“

„Ne.“

Věděl jsem, že příjme.Rodina ho zradila stejně tak jako přátelé.Nic mu nezbylo.Stejně jako mě tenkrát.Chvíli váhal, ale nakonec si oči zavázal hned jakmile nastoupil do černé Audiny.Nastartoval jsem a zamířil k základně.Na jeho uklidnění jsem pustil rádio.Opět ostrá hudba se rozezněla po celém automobilu.

„Iron maiden, jo?“

„Chytrej kluk.“

„Tak to určitě úchyl nejste.Úchylové neposlouchaj Iron Maiden.“

„Divil by ses.“

S důrazem na vtip jsem pronesl mírně děsící větu.Trochu to s ním trhlo, ale v zrcátku jsem viděl jeho pousmání.Základna nebyla daleko.

 

 

 

*                     *                             *

 

Konečně jsme dorazily do cíle.

„Už si ho můžeš sundat.“

Tomáš si s oddychem sundal šátek.Pohled na větší  dvoupatrovou budovu u lesa mu ale na důvěře nepřidalo.Za to vnadná Kateřina čekající u vchodu, ano.

„Nečum tak na ní, pitomče.“

Strkl jsem do něj přátelsky.

„Tak už jste tady?Máte nachystanou místnost.Můžete do dvojky.“

„Díky, Kateřino.“

Mlčení Tomáše byla správná volba.Neměl žádné kecy ani po tom, co jsme se posadili do uzavřené místnosti podobné výslechové.Akorát bez zrcadla a s postelí.

V klidu jsme se posadili a z kabátu má ruka nahmatala plato bílých tablet.Položil jsem je na stůl.

„Co to je?“

„Alterium.“

„Koho?“

„Alterium.Dostáváme se díky němu do Alteru.“

„Jo, jasně.Tak díky za pochopení.“

„Alterium je vyrobeno z jedinečné rostliny rostoucí blízko Karpat.Jeho moc je nesmírná.Dokáže nás dostat do Alteru – alternativního světa stvořeného z negativní energie jako je hněv,agrese a nenávist.Alterium je v podstatě silná droga na které se ale netvoří závislost.Dala by se popsat jako halucinogen.Jenže ty halucinace nejsou halucinace, ale skutečnost.Dostáváš se díky němu do Alteru.“

„Moc tomu nerozumím.“

„Nyní máš na výběr.Vezmeš si Alterium a já budu tvůj průvodce v Alteru.Nebo můžeš odmítnout.“

Hodiny svým tikáním navozovali tu správně hutnou atmosféru.Potemnělá místnost byla nyní ozvučována jen deprimujícím „tik, tak“.Dlouho nevydrží přemýšlet.Jeho život se pomalu hroutí a on touží něco změnit.Přemítá nad svou minulostí.Nad otcem, který byl násilný.Nad matkou, která ho psychicky drásala.Nad přáteli, kteří mu nepomohli, když to bylo nezbytně nutné.

„Do hajzlu s tím.“

Natáhl se rukou po platu.

„Vem si jen půlku.Bude to krátká projížďka.Pak si lehni do postele.Hodně rychle usneš.Díky chemii jsme přidali do něj uspávací příznaky.

Přikývl, ale ani k posteli nedošel.Do minuty usnul jako špalek.Jo, první sebrání Alteria je drsný.

Vyhodil jsem jednu tabletku do vzduchu, aby mi spadla přímo do pusy.Polkl jsem..

 

 

*                     *                             *

 

Opět to planoucí nebe a pokřivené stromy.Všude rozpadlé ruiny a dokonce vyšel i měsíc.Jeho tvar byl jako zakřivená dýka.Jen jí polít benzínem a zapálit.Tomáš vzal celkem tohle skličující prostředí dobře.

„Asi budu zvracet.“

Taky že jo.Hodil vedle mě šavli jako ožralý námořník.Naštěstí tu nebudeme tak dlouho, aby bylo třeba pojítek.

Tomáš ležel na kolenou.Položil jsem mu ruku na rameno.

„Drž se.Ještě přibližně tři minuty a probudíme se zpět.“
„Co to..Sakra je?“

Brečel strachy a panikou.Není nad názornou ukázku.

„Tohle je Alter.Svět stvořen z paniky, zla,depresí a všeho hnusnýho, co si lidi sami stvořili!Tento svět musí zůstat stabilní, aby se nepřesunul na náš svět.Dokážeš si představit, co by se stalo s lidma?Co by se stalo se světem?Tohle je skutečná REALITA našeho světa!“

Dával jsem mu chvíli čas na vzpamatování.Po chvíli tři minuty utekly.

 

 

*                     *                             *

 

V našem světě už zvracel pouze jednou.Docela tvrďák, ale ještě neviděl zchátralce.

„Petře, tyhle šokovací metody nejsou moc dobrý.Mohl se zbláznit.Neměl ani pojítko.“

„Ušetř mě toho.Víš, že to zmákne.“

Ruce zkřížené na prsou zvýrazňovali Kateřině vnadné partie ještě více.

„Chvíli ho pohlídej.“

Znovu jsem se odporoučel k odpočinku.

Na chvíli jsem se posadil na postel a nechal proudit bolest přicházející ze srdce.Pokud vás něco skutečně ranní rozlévá se pocit po celém těle.Nezastaví se na určitém místě, ale víte, že zdrojem je srdce.Prázdnota se mi dostala rychle do hlavy.Chytil jsem se za ní a sklonil hlavu.Věděl jsem, že Kateřinu nikdy mít nebudu.Smířit se s tím bylo trochu těžší.Na tváři jsem cítil slzy.Tekly po tváři a chystaly se spadnout.Dal jsem před ní dlaň a tak mi do ní padla.Chystal jsem se něco říci sám pro sebe, ale uvědomil jsem si, že je to jen nesmyslné tlachání.Její idealistický přítel mě sral.Možná závist, ale nic to neměnilo na realitě.Nejradši bych toho člověka..

Uslyšel jsem otevírání dveří k mému pokoji.Rychle jsem si utřel slzy a vzpamatoval se,  když jsem viděl Kateřinu.Nechci aby mě tak viděla.

„Co?“

Po chvíli ticha jsem řekl.Snažil jsem se si jí zprotivit, ale nešlo to.Bolest se na okamžik zastavila.Samotná její existence mě naplňovala.Měl jsem to prostě složitý.

„Tom se dal do kupy.Musíš mu říct o pojítkách.“

„Dej mi chvilku.“
Kateřina to věděla i když jsem jí to nikdy neřekl.Šlo to ze mě cítit jako velbloudí trus.Podívala se na mě těma zelenýma očima plných soucitu.Nestál jsem o soucit.

Postavil jsem se a vzal cestou za Tomášem ze stojanu jednu Katanu.Univerzální velikost.Stál ke mně zády.Jeho lítost z toho, co si lidi stvořili, byla nesmírná.

„Musíme ten svět držet stabilní.“

Žádná odpověď.

„I když si můžeš v Alteru cokoliv stvořit pomocí vlastní myšlenky tak nemůžeš změnit tři věci.Ovlivnit rozhodování druhých ,  naučit se jakoukoliv věc a nechat pouhou myšlenkou zemřít člověka, který je v Alteru.“

Pouzdro s katanou se při dopadu rozeznělo místností.

„Občas se setkáme s odporem.Ne každej se tam nechá zabít.Někteří jsou docela mocní a myslí si, že dokáží ovládnout proud svých myšlenek.Cítí, že je chceme eliminovat.Pistole jsou pak v podstatě k ničemu.Pokud je dostatečně mocnej dokáže ty střely třeba rozpustit v prach.Za to přesný sek katanou je nezastavitelný.Je to zvláštní ale nejspíš mají v sobě katany určitou moc.Nemůžou se jen rozložit zbraně a věci s kterými máš pevnou citovou vazbu.I když s katanou nemáš tak se nerozpustí.Žádná myšlenky jí nemůže ovlivnit.“

Chvíli ticho.

„Stojí tenhle svět vůbec za zachraňování, když jsme si stvořili tohle?“

„Stojí.“

Konečně se ke mně otočil tváří.Jeho ztrápený výraz připomínal mě samotného.

„Co na světě zůstalo?“
„Nebe, hvězdy..“

Kateřina.To jsem si ale nechal pro sebe.

„Děláš si srandu?“

„Musíš být trochu idealista, hochu.“

V jeho tváři se formovala zloba na agresi.Uchopil katanu ze země a obratně jí vytáhl s pouzdra.Čepel se zaleskla od neznámého zdroje světla.Překrásná a bezchybná práce.Zandal čepel do pouzdra a postavil se do útočné pozice Iaido stylu.Překvapeně jsem nadzvedl jedno obočí.

„Ty umíš Iaidó?“
„Trochu.Znám základy.“
„Tak se ukaž.“

Svou katanu jsem měl po ruce.Vyčkával jsem na jeho útok.Jeho rozběh byl moc agresivní.Velmi brzy jsem ho začal poníženě školit..

 

 

*                            *                             *

 

Oba jsme seděli na střeše naší základny.Bylo jasno tak jsme v noci mohli vidět krásně hvězdy.Těžce jsme oddychovali.Přibližně čtyři hodiny jsme testovali balanc na střeše.Dost se toho naučil.Zasněně se podíval na noční oblohu plnou zářících bodů.

„Možná máš pravdu.Ten svět za to stojí.“

„Někdy jo.“

„Někdy..“

Oba jsme zažili zklamání a strasti.To, že si rozumíme bylo jasné.

„Ještě ti musím něco říct.“

Tomáš se na mě zvědavě otočil.

„Pokud v Alteru zůstaneš moc dlouho můžeš se zbláznit.Tvůj mozek to prostě neunese.Je velmi nutné abys stále měl nějakou naději žít.Něco co tě bude držet při smyslech.Říkáme tomu pojítka.Jednoduše proto, že tě pojí s realitou.Musíš si nějaký najít.“

„Myšlenka na dívku?“

„Pokud o ní nepochybuješ a miluješ jí...“

Okamžitě věděl, kam mířím.Nelíbilo se mu to, ale nápad o dívce ihned zamítl.Trochu zklamaně sklopil hlavu a přemýšlel.

„Co máš ty?“

„Hudbu.Ta tě nezradí.Mám k ní vztah od mládí.Provázela mě nejhorším zklamáním.“

Znovu se zamyslel.Samozřejmě jsem mu neřekl, že moje hlavní pojítko je falešná naděje, že někdy budu s Kateřinou.

„Na to, aby jsi mohl být v Alteru přeci musíš ztratit naději, ale přitom si musíš nějakou vytvořit znovu.Pokud to chápu dobře musíš být dost zoufalý a zklamaný ze světa, aby si pochopil, co v Alteru vidíš, že?Jinak se okamžitě zblázníš.Co tě zlomilo?“

Vstal jsem a položil katanu na rameno.

„Brzy si najdi pojítko.Musíš se naučit chodit v Alteru.“

Odešel jsem a nechal Tomáše v pochybách.Samotná vzpomínka na Nikolu mi stále lámala srdce.

 

 

*                            *                             *

 

 

Znovu jsem procházel Alterem.Ten svět se mi začínal docela líbit.V uších se opět rozezněl Dio.Zavřel jsem oči a představil si několik nepřátel.Příšery z mích snů.Jeden pár ostrých čepelí místo rukou.Hlava a celé tělo potaženo jen svalstvem.Pět jich zatím stačilo.Stáli předemnou a chrčeli.Pravou ruku jsem vyvlíkl z černého kabátu.Vypracovanou paži jsem tak odhalil nepříteli.V levé ruce jsem svíral katanu zataženou stále ještě v pouzdře.Vyhodil jsem jí do vzduchu a skrz efektivní otočku sundal kabát i z druhé ruky.Do pravačky mi přistála katana tak jsem si jí opřel o rameno.Nepřítel se rozběhl proti mně.Refrén se rozezněl v uších na maximum.

„Like a rainbow in the dark!“

Kázal Dio do mích uší.Ostrost elektrických kytar mě podněcovala k útoku.Jednoho parchanta jsem praštil katanou ještě v pouzdru.Cosi mu zakřupalo u ksichtu.Asi čelist.Zasmál jsem se.Kosti jsou někdy tak strašně citlivé.Roztočil jsem se jako čamrda na ledě.Katanu jsem dal vodorovně.Odstředivá síla vyhodila černé pouzdro katany do dáli.Rozvířil se kolem mě prach.Na rudém nebi zahřmělo.Hodlal jsem vypustit svého démona.Sekal jsem kolem sebe jen skrz vášeň a agresi.Přes krev, sršící z nepřítelových končetin, jsem velmi brzy přestal vidět.Přesto jsem se usmíval.Určitě jsem měl i část krve mezi zuby.Příšery kvičeli hrůzou.Neměli šanci.Moje samotná myšlenka je stvořila a mohla i zničit.

Tanec mezi pěti těly se začal blížit ke konci.Těžce jsem vydechoval když poslednímu parchantovi upadla hlava skrz můj přesný sek.

Celý od krve jsem padl na koleno plný zoufalství.Ztracená naděje znamená svobodu.Začal jsem křičet z plných plic.Uklidnilo mě až ukončení Diova krákání.Vyplivnul jsem kus hemoglobinu a začal vstávat.Celé mé tělo bylo pokryté krví.Je to tak přírodní.

Katana mi opět dopadla na rameno.Šílenec v mé hlavě se smál.Sám jsem nečekal, že se dostane až přes ústa.Tvrdý to chlapec.

 

 

*                            *                             *

 

„Petře?“

Opět na mě čekala Kateřina.Rád vidím její oči.Svítivá naděje mi hned vrátila chuť žít.Na rozsekání několika imaginárních příšer to ale nemá.

Posadil jsem se a vložil hlavu do dlaní.Oči a mozek si opět potřeboval zvyknout.

„Hm?“

„Víš, že tohle ti nepomůže.“
„Mýlíš se.“

„Chci ti pomoct.“

Sarkasticky jsem se pousmál.Za okamžik mě samotného zabolelo u srdce jak jsem jí asi ranil.

„Nepotřebuju pomoct.“

„Mám strach.“
„Každej máme strach.“
„Mám strach, aby tě Alter nepohltil.“

Musel jsem vytáhnout eso.

„Co když Alter není?Co když je Alterium jen droga.Nic víc než droga, která je ovlivněna naším myšlením?Co když si to jen tvoříme samy a nic takovýho není?“

„Petře já..“

„Ne, to nemůžeš vědět.Neví to nikdo.“

„Ale když se něco rozpadne v Alteru rozpadne se to i zde.Někde na světě se stane něco strašného.Alter závisí na tomto světě.“

„Může to bejt jen náhoda.“

Položila mi ruku na rameno.Velmi hezky to hřálo.Srdce pocítilo na okamžik štěstí.To jsem si nemohl dovolit já, zasranej pesimista.Vstal jsem a ruka pomalu sklouzla z mého ramena.Na Kateřinu ode mě dopadl pohled smutku.Věděla, že mám starosti a že po ní toužím.Nadechoval jsem se jako už mnohokrát, abych jí vyjádřil lásku.Polknutí pohltilo slova.Když mé kroky směřovali pryč tak Tomášova slova vyrušila mé myšlenky.

„Mám pojítko!“

„Je dost silný?“

„Určitě.“
„Brzy to ověříme.Jestli máš nějaký otázky je teď ta pravá chvíle.“

Oba jsme si sedli ke stolu.Jeho hladké dřevo bylo použito na postavení hrnku kávy.Mám rád kávu.Trochu mi připomíná život.Občas jste z něj energičtí a za nic by jste ho nevyměnili, ale často se z něj prostě poserete.

„Chceš taky?“

Až když se mé rty dotkly kávy ozvala se má etika.

„Ne, díky.“

„Takže co ty otázky?“

„Nerozumím těm stvůrám, co jsou v Alteru.Jak se tam dostávají přesně?“

„Drogy.Někdy prostě fetky zajdou moc daleko.Samy často říkaj, že jsou v jiným světě a taky že jo.Jenže do Alteru se dostaneš až při předávkování.V konečný fázi smrti.Prostě když jsou finíto.Takovej feťák má zvrácenou mysl a jelikož je Alter formovanej myslí tak přímí napojení toho feťáka by mohlo postupně Alter rozložit.“

„A to by se rozložil postupně i náš svět, že?“

„Jo.“

Viděl jsem Tomášovi v očích jak se mu to líbí.Konečně nahlédl za oponu a zjistil, že je v tom světě přeci jen něco víc.Z počátku to každý těžce snese, ale nakonec je spokojený.

„Sem rád, že ses z toho dostal tak rychle.“

Usmál se a šlo vidět, že má ještě nějakou otázku.

„Ještě něco.“

„No?“

„Proč je vás tady tak málo?Proč vás není víc?“

„Dobrá otázka.“

Plnými došku jsem okusil opět kávu a spokojeně vydechl.

„Alter nevstřebá ta velkej tok myšlenek.Pokud do něj skočijou čtyři týpci s fantazii a plní beznaděje spojení s realitou jen pojítkama..“

„Nebude tušit, co se děje a hned se začne rozpadat.Takže potřebujete jen informace o světě a aby to nebylo nápadný tak používáte jen jednoho člověka.“

„Chytrej kluk.“

Pochvala mu vytvořila opět úsměv na rtech.Tohle dává smysl, říkal si.

„Tak jaký je to pojítko?Prozradíš mi to?“
„To bude překvapení.“

Svým škodolibým úsměvem mi připomněl znovu mě samotného.Pobaveně jsem vstal a hodil Tomášovi Alterium.

„Na zdraví, vole.“

Ihned jsem v sobě kouzelnou tabletku cítil.Stejně tak i silný pocit spánku.

 

 

*                            *                             *

 

 

Alter nás ihned přivítal svým ohnivým nebem.Stromy se zlomily ve větru.Proud našich myšlenek?To nevím.

Dal jsem si do uší sluchátka a zapnul hudbu.Můj pohled se otočil směrem k Tomášovi.Z kapsy vytáhl stříbrný řetízek s půlkou srdce.Na něm bylo vyryto S.Určitě byl darován od blízké osoby.Rychle pochopil, že si musíme hledat věci, které nám připomenou pro co žijeme.

Vyrušil nás pád ztrouchnivělého stromu.Chvíli nastalo ticho.Oba jsme cítili, že někdo formuje Alter do špatné polohy.Musíme rychle zjistit kdo.Vrzání koleček, přibližování k nám.Zvuk sílil.Další zfetovanec, který vzdal tento svět.Tentokrát to vypadá na úmyslnou sebevraždu předávkováním.Postava na vozíku se na nás podívala prázdnýma očima.Čisté bělmo krásně doplňovala roztrhaná ústa v koutcích držící jen na několika tenkých provázcích kožní tkáně.Tomášův pohled naznačoval zhnusení a strach.Uznávám, že je to bizardní kousek.Z pahýlu nohou lezli kosti.To dodávalo ten správný konečný dojem.

Před našimi zraky se začal pomalu mutovat.Kolečka u vozíku mu vrůstal do stehen a začali se stávat jeho přirozenou součástí.Ten křik.Na poprvé je to nejhorší, ale nakonec si člověk dokáže zvyknout.Jeho trup se prodlužoval a ruce měnili na dlouhé  na pohled vypadající ostré srpy z masa.Tohle maso bylo ostrý i pro podnapilého mexikánce.

Štouchl jsem do Tomáše aby se probudil.Kdo by taky nebyl zaskočen.Vytáhl Magnum z kabátu a začal střílet.Myšlenka nebyla dost silná tak se střely jen ztráceli v kůži nepřítele.Začal vést útok.Oba jsme uskočili, ale Tomáš to nestihl.Ošklivě ho říznul do ruky.Vytáhl jsem katanu a rozběhl se proti nepříteli.Odraz od země mi pomohl dostat se tomu ošklivcovi na záda.Svižně jsem odhodil pouzdro z katany a zabodl se do zad.Zakvičel tak jsem s katanou pořádně zakroutil.Nakonec jsem musel hodně zabrat, abych vytáhl katanu a usekl nepříteli hlavu.Až druhý sek, vedený na prodloužený krk, byl úspěšný.Hlava s kusem krku dopadla na zem a z tepny začala vychcávat krev.Seskočil jsem ze zbytku toho zfetovance a přišel k Tomášovi.

Jeho rána byla ošklivá, musíme se dostat pryč.Představil jsem si handsfree napojené na Kateřinu.Komunikace byla v takovýchto případech důležitá.

„Kateřino, musíš nás rychle vzbudit!“

Po ani ne minutě jsme z Alteru zmizeli.Ještě předtím mnou projela sladká vůně jahod.Ten parfém znám moc dobře…

 

*                     *                             *

 

 

Opět jsem seděl na posteli a měl hlavu složenou v dlaních.Cítil jsem slzy.Samota a smutek se mi zarývali do mozku jako ostré jehly pod nehet.Se samotou a smutkem je to zvláštní.I když víte, že na určité věci prostě myslet nemáte, tak na ně myslíte.Je to jako když máte rozkousanou tvář, ale pořád vás to svádí k dalšímu kousání či pouhým přejížděním jazykem.Nezbavíte se toho jen tak.Je to prostě lidský zlozvyk zarytý v nás.Pravděpodobně.Nedivím se, že existuje Alter.Otevřeli se dveře a v nich stála Kateřina.Nechtěl jsem, aby mě takto viděla.Pozdě.

„Co se děje, Petře?“

„Ale nic...“

Odpověděl jsem lživě a snažil se otřít si slzy a zadržet smutek.

„Co se stalo v Alteru?“
„Je Tomáš v pohodě?“
„Jo, už zjistil, že v Alteru se dá zemřít.“

„Poučení pro příště.“

Nešťastně jsem vydechl.Tolik jsem toužil jí obejmout a políbit.Nebylo to prostě fér.

„Petře, co se tam stalo?“
Zadívala se mi starostlivě do očí.Nemohl jsem jí odolat a znovu lhát.

„Já…“
„Ano?“
„Zacítil jsem její parfém.“
„V Alteru?To přece není možný.Nemyslel si na ní?“
„Ne.“
„Třeba ti to jen problesklo hlavou.“
„Ne.“
„Tohle není dobrý.Řekl jsi jí něco o Alteru?“
„To je právě to.Řekl jsem jí všechno.“

„Myslíš, že se mohla dostat do Alteru a začít ho ničit?“
„Nevím.Nejsem si jistej už ničím.“
„Měl by sis odpočinout.No tak pojď ke mně.“
Nastavovala svou náruč.Přestal jsem hrát hrdinu a pevně jí objal.Dříve jsem psával básně v kterých figurovali různé pocity.Psal jsem je v první osobě.Často byli neuvěřitelně pesimistické.

Jsem Petrovo štěstí a hřeju ho na srdci.

To sice báseň není, ale prolítlo mi to hlavou.Nikdy jsem se necítil šťastnější než v jejím objetí.Tolik jsem ho potřeboval a toužil po něm.Kdykoliv se mi něco stalo a zrovna měla šanci mě obejmout tak vše uteklo pryč.Prostě to zmizelo.Najednou jsem nebyl sám.

Jsem Petrova samota a opouštím ho.

„Díky.“

Řekl jsem trochu zklamaně, když mě pouštěla.Podíval jsem se jí do očí plný lásky a smutku.Viděla to ve mně.Raději jsem vstal a nečekal až něco řekne.Příliš se bojím její reakce.

Jsem Petrova lítost a oklopuji jeho myšlení.

„Musíme znovu do Alteru a najít Nikolu.Určitě tam je.Cítím to.“

 

 

*                            *                             *

Nikola.Při vyslovení toho jména se mi vybavil vášnivý sex na kuchyňské lince, vášnivý sex v autě,vášnivý sex na autě, vášnivý sex…

Vlastně se mi kromě vášnivého sexu na určitých místech vybavovala i zrada.Obrovské ponížení a zklamání.Byl to poslední člověk, kterému jsem věřil.Kdybych si měl vybrat komu ještě věřit tak jen Kateřině, ale vybrat si nemohu.To je příliš velký luxus.

Nikola byla to, co mě zlomilo definitivně.Tehdy jsem ztratil poslední část svého života.Bolelo to, ale brzy jsem potkal Kateřinu.Jenže ne dost brzy.Někdo mě předběhl.I když jsem věděl jak na tom jsem dával jsem si falešné naděje díky kterým jsem mohl dál existovat.Nebýt ní asi bych v současné době byl v kazajce a přespával ve vypolštářovaný cimře po lobotomií.Miloval jsem jí celým srdce.Přesněji řečeno jí stále miluji.

Když jsem tehdy řekl Nikole o Alteru dostala strach.Velký strach.Jenže vždy to chtěla zkusit.Okusit pohlédnout za oponu.To však nepřicházelo v úvahu.Nechtěl jsem, aby se zbláznila.Tenhle trest by byl až moc přísný.V Alteru zůstat je jako padnout do propasti nekonečna.Čas tam neběží a definitivně v něm umřít nemůžete.To, že odpravíme nějakýho feťáka buď dostaneme do reality a nebo se zformuje znovu.Máme takovou teorii, že Alter je mezisvětí.Pokud  nejdete do nebe a ani do pekla nebo čeho jiného chcete, tak zůstanete uvěznění v mezisvětí –Alteru.Nekonečně propasti zloby,hněvu a agrese.Hrozivá myšlenka.

Nikola se však nevzdala nikdy touhy zkusit vkročit do Alteru.Chtěla okusit tu moc.Pravděpodobně si našla tu správnou cestu do něj a to není vůbec správné.Musíme jí zneškodnit.Musím jí zneškodnit.Doufám, že se mýlím.Prosím boha ať se mýlím…

 

 

*                     *                             *

 

 

„Nemůžeš jít semnou.“

Řekl jsem klidným, ale striktním hlasem.Tomáš se však nenechal odradit.Tvrdohlavý mezek jako já.

„Sám to nezvládneš!No ták!“

Naléhal už asi dvacet minut.

„Promiň to nejde.Tohle musím vyřídit já sám.Uzavřít kapitolu.Navíc seš raněnej.Zvládnu to neměj obavy.“

„Pitomče!“
Odešel uraženě jako ženská.Pousmál jsem se a chystal se spolknout tabletu.Do místnosti vešla Kateřina.Na chvíli jsem odložil Alterium.

„Petře, nemusíš tam chodit sám.Víš to.“
„Já vím.“
„Já mám o tebe strach.“

Jsem Petrovo zahřátí u srdce.

„Nemusíš.Zvládnu to.“
„Petře já…“
Zvedl jsem obočí a zahleděl se do utěšujících očí.

„Já jen…Mám tě ráda.Víš to?“
Mlčel jsem.

„A…“
„Nenamáhej se.Nejdu na smrt.“

Smutně přikývla.Všichni v tom cítili něco špatného.Nemohu říct, že já také ne.Vzpomněl jsem si na vše okolo Nikoli a to příjemné nebylo.Doplnění toho, že Kateřinu mít nemohu se emoce zvyšovala.

A pak, že láska překoná vše.Kecy.

Vyhodil jsem do vzduchu Alterium a spolkl ho.

„Zvládnu to.“

Nuceně jsem se usmál na Kateřinu.Pocit v mém žaludku říkal, že se stane něco špatného.

 

 

*                            *                             *

 

Znovu planoucí nebe a bizardně pokroucené stromy.Začínal jsem si zvykat.Tohle je realita.Tady tě už nic zranit nemůže.Nakonec není Alter tak špatný.

Zacítil jsem sladký parfém jahod ve stejný okamžik, co se zřítil polozničený dům a propadlo kus země nedaleko mě.Musí být blízko.Zacítil jsem parfém za mými zády a bál se otočit.

Jsem Petrův strach a nepustím ho.Teď už sám nebude.

Zatřepal jsem hlavou a pomalu se statečně otočil.Stála tam přesně jak jsi jí pamatuju.Krásná a zrádná.Smutně jsem sklonil hlavu.V přehrávači se spustilo Wake me up when September end.

„Takže jsi to ty.“

„Vždycky jsi byl hlupáček, Petře.Moc jsi mi důvěřoval.“

„Proč to všechno děláš?Tolik si mi ublížila.Tolik…“

„Protože mohu.Ta moc.Ta moc, že něco můžeš změnit a ovládat je nesmírná.Chci aby všichni zjistili, že v bezpečí nejsou a to co dělají má své následky.“

„Moc?Děláš si srandu?Tobě jde o moc?!“
„Přesně tak.“

Usmála se sobecky.

„Takže tohle všechno.“

Naznačil jsem rukama kolem sebe, co to vše zahrnuje.Zemina se propadala rychleji a rychleji.

„Jen kvůli tvý sobecký touze po moci?!“
„Není to sobecká touha po moci, ty pitomče!Chci, aby lidi viděli, co si samy udělali!“
„A já tě miloval…“

Uchopil jsem rukojeť katany.Cvakla, když jsem jí vytahoval z pouzdra.Nikola to viděla.

„Ty mě chceš zabít?Svoji krasotinku?“
Výsostně se bavila.Dívky se nebijí, takže jí pouze zabiju.Když vytahovala katanu, vzpomněl jsem si na lekce, které jsem jí učil.To není dobrý.

„Zabiju tě a pak tohle všechno zmizí než se stačíš probudit.“Řekla.

Rozběhl jsem se proti ní.V Alteru to vřelo.Má nenávist a zklamání vůči ní se odrážela na Alteru.Vše se najednou začalo rozpadat.

Cinkání zbraní o sebe rytmicky pokračovalo bez chyby.Otočka a kop do jejího žaludku.Na okamžik jí to zpomalilo.Do druhé ruky jsem vzal pouzdro a znovu se rozběhl k útoku.Kryla se výsostně.Musela se ještě sama něco přiučit.Udělal jsem jednoduchý úkrok a nechal jí tak promáchnout.Do zatýlku jsem jí udeřil pouzdrem a katanou jí sekl prudce do ruky.Zbraň s rukou jí spadla na zem.Začala křičet bolestí, když viděla svou ruku useknutou v zápěstí.Přiložil jsem jí katanu ke krku se slzami v očích.

„Já tě miloval.Proč si mi to udělala?“

Neodpovídala.

„Proč?!“

Nedokázal jsem jí zabít.Z nebe na nás začal padat prostý déšť.Splynul tak s mými slzami.

„Vždyť jsem pro tebe udělal všechno!“

Pokračoval jsem v monologu.

„Víš vůbec jak to bolí?!Přímo tady?!“

Ukázal jsem druhou rukou na srdce.

Jsem Petrovo zlomené srdce.

Pláč sílel.Prostě jsem to nedokázal.Padnul jsem na koleno a plakal.Katana mi vypadla z ruky.Po chvíli jsem zaslechl jak jí Nikola sebrala a přiložila k hlavě mě.

„Jsi slabý.“

Podíval jsem se jí naposledy do očí.Nakonec je zavřel a nechal myšlenky plynout.Tvrdý úder od otce,matčin křik,tahání mé matky po bytě za vlasy rukou otce.Dno.Myšlení na sebevraždu.Pocit agrese a konce.Nikola.Další zrada.Kateřina.

„Kateřina…“

Na okamžik jsem otevřel oči a zjistil pro co mohu žít.Sesul jsem se do lehu a podkopl jí nečekaně nohy.Katana padala k zemi.Rychle jsem jí uchopil a zabodl do hlavy Nikole.Nával adrenalinu udělal své.Až nyní písnička dohrála.Začalo hrát In the end.Mé emoce ovlivňovali hudbu.Znovu jsem padl na kolena a slzel.Můj život se točil kolem smutku a zklamání.Podíval jsem se na své ruce.Najednou jsem věděl, co dělat.Pláč přestal a u ucha jsem zacítil handsfree.V hlavě mi přitom stále zněla hudba.

„Kateřino?“

„Petře?Jsi v pohodě?!“

„Musím tu zůstat.“
„Cože?!“

„Musím zůstat v Alteru.“

„Co to blábolíš?!“

„Nemohu se vrátit zpět.Tady mě už nemá co zranit.Patřím sem.Budu se o něj starat.Napravím ho.“

„Ale ty se zblázníš!“

„Spíš bych to popsal jako odpoutání.“

„Petře ale já…“
„Pšššt.“

Konejšivě jsem řekl a pokračoval.

„Moc tě miluji.Vždycky budu.“

„Petře, ne!“

Handsfree  na mé přání zmizelo.Vstal jsem a otočil se na cestu vedoucí směrem kdo ví kam.Předtím než jsem založil ruce do kapes a zahodil katanu jsem si vytáhl sluchátka.Hudba přestala hrát, ale stále jsem měl její krásné tóny v hlavě.Hudba byla mé pojítko.Mé pravé pojítko byla ale Kateřina.V životě je potřeba mít naději a nevzdat se.Proč se ale nevzdat, když nemáte pro co žít?

Sluchátka s přehrávačem dopadli na zem.Ihned jsem přehrávač svou myšlenkou zasypal zemí.Pokračoval jsem v cestě bez pojítka a v hlavě mi stále zněli tóny poslední písně – In the end.Jak poetické.

Teď mě už nemá kdo ranit.Teď už nepřijde žádné zklamání ani žal ani smutek.Prostě nic…

Cesta byla lepší než jsem si myslel.Od všeho jsem byl hned oproštěn.Mé poslední myšlenky směřovali na nekonečnou lásku ke Kateřině.Nakonec to tedy skončilo.

 

 

*                            *                             *

 

Jsem Petrův zdravý rozum.Opouštím Petra…