Na štědrý večer

Na štědrý večer

"Než začneme, rád bych, abyste věděl, že si velice vážím toho, že jste přišel zrovna za mnou. Víte, jsem už starý, moc přátel nemám a moc příležitostí k rozhovoru také ne. Já vlastně nejsem nijak zvlášť zajímavý člověk a nikdy jsem nebyl, proto nechci, abyste si myslel, že tu ulovíte nějakou jakseříká senzaci, ano? Tak tedy, budu k vám po celou dobu upřímný pane, protože se to stalo tak dávno, že bych vymýšlením nikomu a ničemu nijak nepomoh´ a tohle je možná poslední příležitost, někomu vyprávět příběh, který mě dodnes budí ze snů...


Je to už mnoho let, je to tolik let, že se mi tento datum už dávno v mysli slil se dny ostatními, které jsou si tolik podobné. Vím pouze, že se to stalo na Štědrý večer a že toho dne venku moc sněžilo. Nebyl to ten poeticky krásný sníh, při kterém snílci otevírají okna dokořán, nedbaje okolního chladu, nebo v němž děti radostně pobíhají a chytají vločky do dlaní. Ne, toho večera z nebe doslova tekly proudy vody smíšené s kusy zamrzlého sněhu a já byl velice rád, když jsem za tmy přišel s otcem domů, v rukou větve na vánoční věnec a mohl jsem se usadit s matkou u krbu a poslouchat, jak zpívá vánoční koledy. Pokud si vzpomínám, vždy moc ráda zpívala a já ji často doprovázel na kytaru či piáno, které stávalo v koutě místnosti u okna. Dodnes slyším její jemný, skoro dívčí hlas zpívat ukolébavku, její tenké prsty tančily po klaviatuře a já se tenkrát jen stěží bránil spánku, aby mi neunikl jediný tón. Promiňte mi to zamyšlení, to já jen, je to už skoro padesát let, ale mě se pořád zdá, jakoby to bylo včera. Často se mi zdá, že cítím vůni jehličí, skořice, nebo slyším v nestřeženém okamžiku tóny té písně, kterou zpívala onoho Štědrého večera, nebo když se dlouho dívám z okna, mám pocit, jakoby se stín jejich šatů mihl kolem obory, nebo pod tou starou vrbou. Ach romiňte mi tu nostalgii, ale víte, stýská se mi po domově, po dětství, po dnech strávených v dřevěné chalupě plné vůně pryskyřice, z kamen se vždy ozývalo praskání dřeva. Ach ty časy, ty časy se mi nikdy nevrátí pane...
Promiňte mi. Jak jsem řekl, sedával jsem s ní u krbu, pletl jsem věnec ze smrkových větví a zpívali jsme koledy. Mohlo mi být tak deset let. Otec mezitím upevnil stromek do stojanu, dodnes vzpomínám na tu vůni pryskyřice, kdy železná objímka stojanu prořízla smrkovou kůru a pryskyřice stékala po železných nohách na dřevěná prkna.
"Stromeček krvácí, krvácí a pláče," šeptal jsem si tenkrát pro sebe a slzy zkrápěly mé ruce rozbolavělé a rozpíchané od jehličí. Vzpomínám na soucitný výraz v matčině tváři, když vzhlédla od nedopletené šály, obličej ozářený jedinou svíčkou a jakoby říkala,
"I my pláčeme, pláčeme a krvácíme."

A když jsme stromeček ozdobili, (já vždy vybíral jen ty slaměné ozdoby, připomínaly mi pole v letních dnech), rozprostřeli jsme na stůl vánoční ubrus, připravili rybu a bramborový salát a usedli jsme ke stolu. Jen jedno okno jsme nechali otevřené vstříc nočnímu mrazu a větru a v něm jsme nechali postavený můj svícen ze smrkových větví s jedinou svíčkou - snad pro poutníky, či noční tuláky, ale světla přeci ukazují ztracené cesty. A tak jsme také rok co rok prostřeli jeden talíř a ubrus navíc, snad právě z onoho soucitu a víry v noční světélka, která nám dávají naději nalézt domov alespoň na Štědrý večer. Nikdy však nikdo nepřišel. A tak jsem jen ledabyle rozložil ubrus na prázdné místo u stolu, usedl jsem na svou židli a i přes chlad, který se vkrádal do místnosti otevřeným oknem a roztančil plameny všech svící na stole, jsem si vzal první porci ryby. Než však rodiče stačili usednout, ozval se slabý zvuk, jak někdo zvenku klepe na dveře. Nezdálo se, že by to zaslechli a tak jsem vyskočil ze židle a radostně se hnal ke dveřím. Někdo k nám skutečně zavítal!
Shledal jsem, že mé světýlko ukázalo cestu postaršímu muži v tmavohnědém kabátu, hustými vousy a dlouhými šedými vlasy. Nezáleželo mi na tom.
"Pojďte dál, jen pojďte!", radostně jsem vykřikoval a ukazoval kulhajícímu a promrzlému pocestnému přichystaný talíř. Rodiče si mě nejdříve změřili pohledem, potom se po sobě nechápavě podívali - zřejmě na souhlas. Více už nemluvili, jen se tak nějak zvláštně dívali mým a jeho směrem, snad se báli jeho dlouhých vousů a nemytých vlasů, ale ani on nemluvil a co bylo ještě zvláštnější - ani nejedl. Jen se tak nějak zvláštně nepřítomně usmíval a tak jsem mu povídal já. Vyprávěl jsem mu, jak necháváme každý rok hořet v okně světýlko a prostíráme prázdný talíř. O tom, že na něj dlouho čekáme a že konečně přišel. Vyprávěl jsem mu, jak mám rád vánoce, ale jak se počasí toho roku moc nevyvedlo a tak jsem nemohl jít sáňkovat s dětmi ze vsi jako každý rok. A po celou dobu, co jsem jedl a vyprávěl se rodiče dívali stále vyděšeněji a stále více pokyvovali a pomrkávali, jakoby to byl nějaký čert. A tak se stalo, že Štědrý večer minul a bylo načase jít spát. Neměl jsem však to srdce vyhnat poutníka ven do mrazu a tak jsem ho uložil do staré komory vedle kuchyně. Otec nuceně přikývl. Pak jsem odešel také spát, byl jsem moc unavený z celého dne - z kácení stromku, pletení věnce, zpěvu a dlouhého vyprávění a tak jsem brzy usnul. Více si z toho dne nepamatuji.


Ráno mě probudil křik policistů, rány a policejní houkačky. Nevěděl jsem, co se děje, dveře mého pokoje byly zavřené, jak jsem je předchozícho večera zanechal, než se prudce rozrazily a ve dveřích stál ozbrojený policista. Cosi na mě křičel, ale já měl velký strach, nevěděl jsem co se děje a nerozuměl jsem významu slov. Prudce mnou škubl a táhl mě ven z pokoje. Měl jsem slzy v očích, bylo mi deset let, policisty jsem do té doby znal jen z vyprávění a nekladl jsem sebemenší odpor. Když mě pomalu odváděli zkrz chodbu ven k policejnímu autu, všiml jsem si maminky, jak sedí v křesle zády ke dveřím, v klíně dosud nedopletený věnec. Zřejmě usmula.
"Maminko!", vykřikl jsem, vytrhl se jedinému policistovi, který mě vedl a padl jsem matce k nohám. Věnec jí vypadl z rukou, odkoulel se do kouta místnosti a zůstal nehybně ležet, povadlý, polámaný - takový nosila nevěsta. Chytil jsem matičku pevně kolem ramen, ale i ona se zkácela z křesla k zemi. Byla mrtvá a v očích měla tentýž výraz, se kterým mě tenktát soucitně varomala,
"I my pláčeme, pláčeme a krvácíme..."
Propukl jsem v dlouhý neslyšný pláč a stále objímal mrtvou maminku kolem pasu. Policisté mě od ní chtěli odtrhnout, chtěli mě odvést.
"To ten muž, muž s dlouhými vousy..." šeptal jsem a skrze pláč popadal dech. Prkennou podlahu zdobily kapičky její krve a drobné dětské stopy, které se ztrácely kdesi v chodbě..."


Sestra Burtonsová už chvíli pozorovala pacienta v cele číslo 59 a neubránila se zděšení při slovech, která muž šeptal,
"Zabil mi mou maminku, mého tatínka...", plakal.
"To je Henry Stanton," ozval se hlas za jejími zády. Vyděsil ji.
"Nemusí vás děsit, sestro Burtonsová,", pokračoval Dr. Fobisher, "často jakoby mluvil sám k sobě, nebo k lidem, které vidí jen on, ale je takřka neškodný."
"Proč je vlastně tady?" nedala se odbýt. Pacientova slova ji zaujala.
"Je to už moc dávno, co ho přivezli. Býval to hodný chlapec, ale jednoho dne jakoby se pomátl a vyvraždil celou svou rodinu - matku i otce. Tenkrát z toho byla velká senzace, zvláště proto, že to bylo zrovna na štědrý večer," pronesl doktor s kamenným výrazem ve tváři.
"Panebože!" zašeptala sestra a rukou si zakryla ústa.
"Jak je to dlouho?"
"Dnes v noci to bude padesát let..."
Autor Eleonore, 27.11.2012
Přečteno 482x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter