Mezi světy

Anotace: Non est ad astra mollis e terris via. Není lehká cesta ze země ke hvězdám - Seneca.

Už tehdy jsem byl znalý moře, které mě částečně vychovalo a leccos prožil i spatřil, proto mě tolik znepokojovaly místní kalné vody, o kterých se pramálo vědělo. Tradovalo se, že přiblížit se do těchto končin znamená smrt, neboť ukrytá skaliska zde na některých místech prapodivně vyčnívají a jsou příčinou mnoha vraků, které zde našly svůj hrob. Jiné lokace se naopak zdají býti nekonečně hluboké a temné, jakoby se terén strmě vlnil podobně jako špičky nejvyšších vrcholků hor, které odliv občas ukazuje coby blížící se varování. Velmi jsem se této plavby obával a ačkoliv posádku jsem mohl pouze vychvalovat, ne vždy lidské síly stačí zdolat nesnáze osudu. Ba dokonce i má předvídavost se ukázala jako bezpředmětná. Kdyby celá plavba závisela na mě, jistě bych se těmto neprobádaným končinám vyhnul a raději celou oblast obeplul, byť se ztrátou několika dnů.

Po celý podmračený den na moři dul ostrý vítr směrem od západu, jež poháněl naši brigu velkou rychlostí kupředu, ale neméně silný proud nás potutelně unášel stále blíže k pevnině, odkud se zle pošklebovaly strmé skalnaté svahy porostlé lišejníky a pokroucenými křovisky. Poručil jsem veslařům, aby vší silou pádlovali co nejdále od pobřeží, ale jak jsem sledoval z nejvyššího stožáru naši trajektorii, pohlcovaly mě obavy z černého konce naší plavby. Vlny už nepleskaly pouze na záď lodi, ale taktéž z boku a hnaly nás stále blíže ke zřídlu hrůzy, kterému se říkávalo Mrtvé Vody. Šlo o docela malý, ale strmý výčnělek, kolem kterého uvízlo několik lodí, které zde roky hnily. Když jsme jednu takovou míjeli, zdálo se, že zde odpočívá již celá staletí. Musela tehdy prudce najet přímo na mělčinu, která jak se zdálo, přitahovala magnetickou silou vše, co se přiblížilo. Malá okna v podpalubí byla rozbitá a záď lodi zcela rozebrána, takže zbyla pouze kostra, zatímco příď lodi se poměrně zachovala. Dovnitř kajut vál silný vítr, který úzkostlivě hvízdal, takže jsme slyšeli tiché táhlé kvílení. Plachty, nebo spíše cáry plachet se třepotaly jako praporce. Ze všeho nejděsivější byl však kapitánský můstek, kde se choulilo několik hladkých neobyčejně bílých kostí.

S velkými obtížemi jsme proplouvali mezi vyskakujícími skalami pokaždé, když se zpěněné vlny přehnaly. Neměl jsem pražádné tušení, na jakém místě se objeví znovu, a tak jsem pouze rozčileně řval směrem k posádce, jakým směrem kormidlovat. Mé rozrušení netrvalo dlouho, neboť začalo opravdu hustě pršet. Před provazci deště nešlo uniknout a můj zcela ochraptělý hlas z neustálého koordinování posádky se ztrácel v nicotné prázdnotě. Poslední zbytky bláhové naděje odvál poryv větru a tak jsem zůstal stát s prsty silně zaťatými do mokrého dřeva, abych se vůbec udržel a očima vytřeštěnýma, zda nespatřím odkrytou skálu nebo vrak, do kterého bychom mohli vrazit. Chvíli se zdálo, že se z nejhoršího dostaneme a proplujeme těsnou úžinou, ale moře je vskutku zrádné. Neměl jsem pražádnou šanci a nyní si troufám tvrdit, že dokonce ani tu nejmenší špetku naděje spatřit na poslední chvíli ostré výčnělky, jež se před námi obludně vynořily. V ten moment jsme narazili na mělčinu a já přepadl přes palubu do rozbouřených vln. Co se stalo s ostatními, mohu si jen domyslet, ale já dopadl s plesknutím mezi dvě ohromné vlny, které se za mnou okamžitě zavřely. Pod vodou jsem slyšel tlumený křik. Proud mě táhl stále níž, až bylo podivné, jak strmé musí být dno, když trup lodi najel do skály a já stále klesal. V uších jsem pocítil ohromný tlak a s každou vteřinou jsem se počal dusit. Divoce jsem kolem sebe kopal nohama a šermoval rukama snaže se vymanit ze smrtelného objetí. Svaly pomalu ochabovaly v marném boji. Chtělo se mi volat o pomoc, ale nemohl jsem. Nejsem si zcela jist, zda to v ten moment celé neskončilo, neboť si nepamatuji nic až do chvíle, kdy jsem otevřel oči. Než se tak stalo, mé tělo zřejmě bezvládně padalo stále níž až do okamžiku, kdy jsem pocítil dotek na svých ústech. Čísi rty se přitiskly k mým a vdechly mi nový vzduch. Zavalil mě proud nové neznámé energie, který mi velel otevřít oči. Téměř současně jsem vykřikl nebo spíše zmateně pootevřel ústa, z kterých místo slov vyšlo jen několik bublin. V ten moment jsem zažil hned dva šoky naráz. Příčinou toho prvého byl prostý fakt, že mohu dýchat stejně bez obtíží jako nasuchu a necítím žádný tlak ani křeče. Mnohem větší udivení ve mně vyvolalo však druhé zjištění. Čtenář si jistě pokládá otázku, co může být více fantastičtějšího, než moci volně dýchat pod vodou. Vězte, že samotného mě překvapila natolik, že se myšlenkami stále vracím k ní. Nemohu prostě zapomenout na její tvář, jež je zrcadlem snové krásy. Usmívala se velkýma smaragdovýma očima, kterým jsem zcela a zoufale propadl. Rozevláté paprsčitě zelené vlasy jí padaly až k tvarovaným sněhově bílým ňadrům. V první moment, kdy jsem ji spatřil, natahovala ke mně své ruce v gestu, že jsem zde v bezpečí a tak jsem se opravdu cítil. Neumím a tudíž nemohu vysvětlit proč, ale nebyla to záhadná žena, jak jsem zprvu předpokládal, alespoň ne v celém smyslu. Pohlédl jsem totiž do míst, kde měla mít nohy a uzřel protáhlý šupinami posázený ocas.

Dlouze jsem hleděl do jiskrných očí, než mě uchopila za ruku a táhla kolem velkého korálového útesu. Pluli jsme pomalu a lehce a přesto její vlasy divoce vlály za vypjatými zády a odkrývaly tak poprsí, na které běžně spadaly. Do některých pramínků byly zapleteny malé mušle. Tehdy jsem si uvědomil, že její tvář ba ani existence samá mi není cizí, neboť častokrát se mi zdávaly sny, ve kterých jsem vídával tytéž hluboké oči a tentýž výraz, který se nedá popsat pouhými slovy. Míjeli jsme jeden ztroskotaný vrak za druhým a v paměti mi vyvstalo, že celá oblast je zcela přizpůsobena tvorům záhadným a tajemným, kteří touží být skryti lidskému oku. Tento fakt nebyl zdaleka mylný, neboť obrovské množství děr přímo v útesu skrývalo jistě věci nepoznané. Kolem se hemžila hejna malých rybek a tancujících mořských koníků. Ačkoliv jsme pluli zpočátku kamsi blíže ostrovu, postupně jsme se nořili stále hlouběji do tmavých zákoutí, kam zřídka dopadalo světlo, až nás pohltila tma černější než noc a nebýt velkého množství podivných světélkujících ryb, které stále připlouvaly a mizely, nespatřil bych vůbec nic.

Náš pohyb se stával opatrnějším a už jsme zdaleka nepluli takovou rychlostí. Pokud jsem zpočátku hovořil o jakémsi bezpečí, nyní se vkrádaly do mých zakalených myšlenek otázky, kam to vlastně míříme a za jakým účelem. Korálové útesy už zmizely pod vrstvami podivného bahna, které kalilo vodu a znemožňovalo pohled do dálky. Drobná dlaň se obemkla mé o něco silněji. Ačkoliv jsme byli odkázáni na řeč beze slov, vyrozuměl jsem, že mám tiše následovat a ničeho se nedotýkat. V druhé ruce zatím pevně tiskla malý světle modrý kámen jako nějaký symbol, který nesměla ztratit. Obezřetně jsme propluli pod kamenným mostem a já spatřil něco, co se zdráhá jakémukoliv popisu. Kdesi v dálce jasně zářily sluneční paprsky razící si cestu v hlubokých vodách a osvětlovaly malé sluje pokryté mušlemi a schránkami. Mezi nimi lemovaly dno jakési kapraďovité rostliny, od kterých se vznášely drobné bubliny vzduchu. Zároveň jsem zaslechl mámivé tóny, které mě zbavovaly jakýchkoliv obav. To vše se rozkládalo před námi, ale od pomyslného ráje nás dělila propast, jejíž svahy pokrývalo mazlavé bahno, kde se kroutili drobní hadi chňapající po rybách, jejichž tvary postrádají jakoukoliv etiku a tvar. O něco níže se vznášely chaluhy, z nichž občas vystřelilo obrovské chapadlo a ukořistilo si jednu z ohavných páchnoucích ryb. Na pravoboku hnízdili pod spícími kameny obrovští tvorové, jejich velké oči zle poblikávaly zpod tmavých zákoutí a o jejichž patvarech jsem raději nepomýšlel.

Pochopil jsem, že chceme-li se dostat do rajského podvodního města, musíme zdolat obludné nástrahy, které si připravilo samo moře. Vypluli jsme vstříc branám přes zamořené dno, ale opět nás zradil silný proud. Jakmile jsme se octli zhruba v polovině cesty, unášel nás směrem dolů, jako by v nicotné černi propasti poseté bahnem cosi obludně dýchalo a vědělo o každém našem pohybu, který se jevil jako marný. Ačkoliv mě to stvoření, které mohu nazvat mořskou pannou, pevně táhlo pryč, údy mi zachytilo ohavné chapadlo, která se nepříjemně přisálo k mé kůži a omotalo se mi kolem levé nohy. Jistě bych zde zahynul podruhé, kdyby nezasáhla ruka osudu a já se silou vůle nevymanil ze strašlivého sevření. Jakmile se tak stalo, proud pojednou ustal, jakoby spící zlověstnost ukrytá pod námi přestala dýchat, ale byla to pouhá vteřina, neboť voda se počala vířit a hnala mé tělo nahoru k hladině. Stačil jsem pouze natáhnout prázdnou ruku, jež se střetla na okamžik s rukou zachránkyně, jež mi stačila pověsit na krk jeden ze svých náhrdelníků.

Procitl jsem na zcela neznámém a dosti odlehlém pobřeží omývaného dlouhými vlnami, jež mé tělo vyvrhly. Pamatuji si, jak jsem bezvládně stoupal k hladině a čím více se vzdaloval z dosahu mořské panny, tím více se počínal dusit, až se zalkl několika doušky vody a od té chvíle má paměť opět vypověděla svou službu.

Přestože mi tento příběh nikdo nevěří, nepociťuji touhu někoho přesvědčovat, neboť vím zcela jistě, že tam dole je docela jiný svět a co se týká náhrdelníku, který stále nosím na krku, nikterak mě netěší jeho nesmírná hodnota, za kterou bych ho prodal, protože pro mě jsou cennější mé sny, jež každou noc prožívám po jejím boku a ve kterých se setkáváme v podmořském městě ...