N3 - Parapsychici

Anotace: N3, povídka Parapsychici, I. část. Setkání hlavního hrdiny s lidmi, o kterých si myslel, že je nikdy nepotká a odhalení, které vše změní.

Seděl jsem s přivřenýma očima na pohodlné nachové sedačce uprostřed dlouhé chodby. Byl jsem unaven. Jak by ne, byl jsem po 12 hodinovém letu z Irkutsku do jakési vládní budovy v Moskvě. Nevýrazné, třípatrové betonové budovy. V ruce jsem měl aktovku. Aktovku plnou dokumentů. Celkem tři sta stran dokumentů, které jsem psal poslední tři dny. Bylo co psát po té hrůze z Irkutska. Nyní jsem jen musel doufat, že mi NKVD uvěří.

„Veliteli pluku Pavlove, můžete vstoupit,“řekl stroze mladý voják u vysokých a těžkých dveří na konci chodby.

Vyskočil jsem na nohy a napřímil se. Rázným krokem jsem zamířil ke dveřím a prošel jimi. Prošel jsem jakoby do jiného světa. Do ponurého a rozlehlého pokoje, pracovny s několika stoly a malými lampami, vysokými závěsy zakrývajícími okna směřující na Rudé náměstí. Jiného především ve složení lidí. Zamrazilo mě v zádech, protože jsem nikdy neviděl pohromadě tolik významných představitelů bezpečnostního aparátu. Co mě zarazilo nejvíce bylo, že jeden z přítomných byl o rok dříve popraven.

Naproti mně vyrazil nejvyšší velitel bezpečnostního aparátu, Lavrentij Berija a držel v ruce nějakou tenkou složku do níž hleděl. Minul rozlehlý stůl obklopený pohovkami na nichž seděli přítomní. Stůl posetý stohy papír a fotografií. Neviděl jsem přesně na ty dokumenty, ale nyní mě více zajímal Berija, který začal něco číst.

„Kompolk Pavlov. Arkadij Leonidovič. Rozen 5. června 1903 v městečku Daugla v dnešní Litvě. Otec kariérní důstojník carské armády Leonid Pavlov s hodností plukovníka, účastník rusko-japonské války. Matka Lena, šlechtického původu. V letech 1909, až 1917 jste navštěvoval základní školu v Moskvě. Po propuknutí revoluce jste se stal členem Revolučního studentského hnutí. S 300 studenty jste vedl útok na kasárny kontrarevolučních kadetů. O rok později, nezletilý ve věku 15 let a nedostudován vstupujete do Rudé armády. Účastníte se sibiřských bojů a získáváte Řád rudého praporu za hrdinství během orelské operace. V roce 1920 se vám, ale něco stalo. 23. střelecký prapor, kterému jste velel, byl v srpnu 1920 vyslán na Dálný východ. 25. srpna byl s vaší jednotkou ztracen kontakt. 31. srpna objevil oddíl 4. střelecké divize zdecimované zbytky vaší jednotky. Přesněji řečeno, objevili jen vás. Rovněž našli vesnici Kračinskaja, kompletně vypálenou. Popsal jste hrůzné výjevy, které se vám tam naskytli. Do vesnice jste vstoupili na rozkaz velitele 7. armády Vacetise, který vám poslal rozkaz vysílačkou prohledat vesničku. Vacetis podepsal místopřísežné prohlášení, že nic takového neudělal a osm svědků potvrdilo jeho přítomnost v Moskvě, nikoliv Omsku. Byl jste vyšetřován a nervově jste se zhroutil. V roce 1922 vám, ale na rozkaz Trockého a Lenina byla vrácena hodnost i vyznamenání. Důvod proč se tak stalo vám sdělen nebyl, ale po příčině událostí z Kračinské jste se nikdy nepřestal pídit, což jste mimo jiné dokázal zasláním téměř stovky různých hlášení během posledních 11 let kariéry. Hlášení o tom co nazýváte jako mimořádné jevy. Cituji výňatek ze stručného souhrnu událostí z srpna 1920.“

Berija se přerušil, aby si odkašlal.

„Podle vyjádření velitele Pavlova došlo k podivným událostem po vstupu do vesničky. Velitel se zdržel na okraji vsi, aby se svým zástupcem vytvořil radiokomunikační stanoviště. Zatímco byl Pavlov a velitel roty Mejerchodsky na okraji vesnice, začala se ozývat palba a výkřiky vojáků praporu. Důstojníci vystoupali na nedaleké návrší a spatřili od okraje lesů jak příslušníci praporu se střílejí, nebo jinak usmrcují. Okraj vesnice byl ohraničen těly vesničanů, kteří nohami směřovali do středu vesnice. Těla byla v pokročilém stádiu rozkladu. Velitel praporu Pavlov následně upadl do bezvědomí a neví co se stalo s jeho zástupcem… jen velice stručné shrnutí. Víte posledních jedenáct let shromažďujeme vaše zprávy a vytváříme z nich jakýsi archív, avšak nevysvětlitelná událost z Krasnojarska nás definitivně přiměla zahájit ucelený výzkumný a bezpečnostní program zabývající se těmito jevy.“

„Omlouvám se, že vás přerušuji, ale zmínil jste, že v roce 1923 mi byla vrácena hodnost a tak dále. Dozvím se dnes už proč se tak stalo?“

Berija procházel přede mnou a pokyvoval hlavou.

„8. ledna 1923, u města Petrozavskaja, 65 kilometrů východně od Archangelsku, došlo k podobné událost. 112 vesničanů a rybářů se tam pozabíjelo s 33 vojáky. Deník starosty vesnice vykazoval podobnosti s vašim svědectvím. Výkřiky, nesmyslné věty, hysterické projevy, halucinace, které vykazovali i vojáci vašeho praporu. Náčelník GRU Berzin s Leninem a Trockým se rozhodli vám věřit, ale více to zkoumat nechtěli, i protože na to tehdy nebyli prostředky. Dnes už jsou a je to více než žádané. Nyní vás, ale seznámím s přítomnými, z nichž někteří budou tvořit osazenstvo zařízení Norilsk-3.“

Z pohovky vstal vysoký muž v zelené uniformě, s vysokými holinkami a s červenozelenými nákrčními límcovými výložkami, které značili střelecká vojska tajné policie. Plešatící muž s propadlýma očima.

„Divizní velitel Konstantin Rakutin, velitel 5. a 6. střeleckého sboru NKVD a 1. Elitní střelecké brigády NKVD. Velitel ostrahy zařízení N3.“

Muž po čtyřicítce nasadil mírný úsměv, stejně nevýrazný jako byla jeho tvář.

„Genrik Jagoda. Předpokládám, že znáte.“

„Bývalý šéf NKVD, popravený před pár měsíci,“řekl jsem směrem k muži s černými krátkými vlasy a krysím obličejem.

„Jagoda bude zajišťovat koordinaci práce mezi N3 a ústředním velením NKVD. Čistka ve vedení NKVD byla fingovaná, aby všichni oficiálně popravení se mohli soustředit výhradně na práci projektu N3.“

Nepříjemně vyhlížejícího Jagodu vystřídal drobný zarostlý mužík, který měl vesnické oblečení a naprosto se vymykal přítomným důstojníkům tajné policie a Rudé armády.

„Profesor Leonid Kulik. Mineralog, geolog a astrofyzik z Akademie věd. Vedoucí tří výzkumných expedicí do oblasti tzv. Tunguzské katastrofy. Na výzkumu katastrofy pracuje od roku 1921. V N3 bude řídit veškerou výzkumnou činnost a bude předsedou řídícího výboru.“

Spadla mi čelist.

„Pane profesore. Je mi neskutečnou ctí. Četl jsem všechny vaše články o katastrofě a s velkým zájmem studoval dopad katastrofy na okolí.“

Dědoušek se usmál.

„Jsem rád, že mezi důstojníky bezpečnostních sil jsou i muži vzdělaní a talentovaní.“

„Pane profesore,“zasyčel Berija, který se cítil dotčen.

Kulik ustoupil a nahradil ho muž úřednického vzezření, s knírkem, tenkými brýlemi a chladným výrazem ve tváři. Nebylo nutno představovat. Vjačeslav Molotov, předseda vlády.

„Soudruhu Molotove.“

„Soudruhu Pavlove.“

„Soudruh předseda bude zajišťovat veškerou finanční a materiální pomoc a zdroje našemu programu.“

„A o jaký program tedy jde?“zeptal jsem se.

„O takový, o němž ani Stalin nemá ponětí,“řekl Molotov opovržlivě.

Byl jsem dost zaskočen.

„Soudruh Stalin by napáchal více škody než užitku, ostatně jako vždy,“dodal Berija další překvapivou hlášku a potom mi ukázal, abych se posadil na volnou pohovku.

Zapnul nějaký fotoprojektor.

„Program o němž hovoříme vzniká jako reakce na Oddělení 27, vaše zprávy a na toto.“

Na promítacím plátnu se objevila fotografie oblohy s černými trojúhelníkovitými objekty.

„Tyto útvary, označené jako NO, neidentifikované objekty, byli vidět nad Krasnojarskem, 12. dubna loňského roku, tedy 1937, v 8:34 moskevského času. Byly spatřeny nad leteckou základnou Pjatogorsk. Protivzdušná obrana na ně spustila palbu z 76mm protileteckých děl. Náboje mizeli ve vzduchu, jako by se rozplynuli. Ovšem od těchto objektů vyletěli tři světelné koule. Jedna přiletěla k protileteckým kulometům na návrších u letecké základny. Došlo k výbuchu, patnáct vojáků bylo zabito a s nimi čtyři protiletecká děla zničeny. Druhá světelná koule zasáhla skladiště paliva a munice. Došlo ke kritickému poškození základny. Výbuch zabil čtyřicet osm dalších vojáků a zničil osm bombardérů SB2 a všechny tři prototypy stíhačky I-17. Přišli jsme tak o cenný vojenský materiál. Třetí zasáhla řídící věž a zabila velitele základny, plukovníka Dimitrova a tři důstojníky. Základna bude obnovena, ale bude to trvat minimálně měsíc. Vyvodili jsme z toho jedno rozhodnutí a jeden závěr. Zaprvé, rozeslali jsme všem důstojníkům s šarží major a výše a všem velitelům všech základen oběžník o NO se zákazem palby na NO pod hrozbou trestu smrti. Závěr, který jsme z tohoto incidentu vyvodili je ten, že ať je to co je to, jedná to efektivně a cíleně. Koule zasáhli útočící baterii a nejcitlivější části základny, skladiště paliva a munice a řídící věž letiště,“osvětlil Berija událost o níž jsem nic netušil.

„Neidentifikované objekty, stejně jako neidentifikované jevy, řadíme do kategorie nejvyššího utajení státní bezpečnosti. Ani Stalin neví o těchto jevech a o programu, který se má těmito jevy zabývat,“pokračoval Jagoda.

„Co myslíte pod termínem neidentifikovaný jev? Myslíte moje zprávy?“zeptal jsem se.

„Od roku 1921 existuje tzv. Oddělení 27, které shromažďuje svědectví a dokumentace o různých tak říkajíce podivných událostech a vaše hlášení tvoří důležitou část materiálů O27. Carský režim toto naprosto ignoroval. Ostatně k Tunguzské katastrofě došlo v roce 1905 a první expedice byla vyslána, až v roce 1921. V O27 bylo téměř 300 hlášení, zpráv a složek a to jšloo oddělení, kde pracuje sotva tucet lidí a to v pouhých třech archívních místnost leningradského ústředí NKVD. Materiály byly před týdnem přesunuty do Norilsku. Nyní rozjedeme program a výzkum naplno. Od října 1937 vězni z pracovního tábora v Norilsku staví komplex budov ohraničených lesy a vysokými zdmi. Tam bude sídlit program N3, který bude mít následující cíle. Prozkoumat a identifikovat neidentifikované objekty a jevy. Získat nějaké obohacení z těchto jevů, nebo získat technologie a možnosti k obraně proti těmto jevům, budou-li se chovat nepřátelsky, což se zatím po hříchu stávalo dost často. Vy jste toho ostatně sám důkazem.“

Poslouchal jsem každé Berijovo slovo a sotva dokázal pochopit, co mi říkal. Vše jsem si musel několikrát přehrát v hlavě.

Kulik se postavil k promítacímu plátnu.

„Společně, soudruhu Pavlove, sestavíme tzv. operační týmy. OT budou mít za úkol zkoumání jevů a objektů a vy budete velitelem týmů obecně. Sestavíme je z řad vědců, elitních vojáků a dle mé analýzy, parapsychicky nadaných jedinců.“

„Co prosím?“vyhrkl jsem.

„Logický závěr. Shromáždíme positivně nakloněné neidentifikované objekty a jevy pro naši vlastní ochranu a pro výzkum neutrálních, či patologických neidentifikovaných jevů. Pod pojmem parapsychicky nadaný jedinec mám na mysli osoby schopné různých neznámých schopností. Například čtení myšlenek, či pohybování předměty pomocí svých myšlenek. Telepatie a telekinese.“

„Chcete vodu?“zeptal se ustaraný Rakutin a já přikývl.

Donesl mi sklenici chladné minerálky a já ji na ex vypil.

„Soudruhu Pavlove, vzchopte se. Zabýváte se tímto už posledních deset let, tak se z toho snad teď nesložíte!“obořil se na mne Berija.

„Nesložím? Jsem štěstím bez sebe!“vykřikl jsem s úsměvem.

Ten se hned objevil i na Kulikově a Rakutinově tváři.

„Konečně mě někdo vyslyší a nebude si myslet, že jsem šílenec.“

Vyskočil jsem na nohy a promnul si tvář.

„Entusiasmus se bude nyní hodit,“pronesl Molotov a krátce zatleskal.

„Ale jak získáme ty, parapsychicky nadané jedince?“zeptal jsem se.

„Agenti NKVD prohledávají sirotčince, domovy důchodců, vězeňské a pracovní tábory. Agenti programu studují materiály z různých škol, úřadů a podobně. Vypsali jsme vysoké finanční ohodnocení pro ty, kteří mají parapsychické schopnosti a upíšou se nám a ti co nás budou chtít podvést… ty popravíme,“odpověděl Berija.

Všichni vstali, tak rychle, až jsem se leknul.

„S profesorem Kulikem a generálem Rakutinem okamžitě odlétáte do Norilska. Generál přiveze do zařízení svou 1. elitní střeleckou brigádu. 5 tisíc nejlépe vyzbrojených, nejlépe vycvičených a prověřených vojáků a profesor Kulik vám ukáže zařízení a co a jak bude probíhat,“řekl Berija a rozpustil tak schůzi.

S Rakutinem a Kulikem jsme odešli jako první.

„Čekal jsem, že taková schůze bude trvat déle. A že se mě zeptáte na incident z Irkutska,“řekl jsem udiveně, když nás vojáci odváděli z ústředí Strany.

„Tohle není první schůze, spíše šlo jen o to uvítat vás v tomto programu. Informace se dozvíte cestou do N3,“vysvětlil Rakutin a odešli jsme z budovy, před níž čekala kolona obrněných limuzín a vozů s těžkými kulomety.

Pro každého z nás byla limuzína a elitní doprovod.

„To je naše 1. elitní střelecká brigáda,“řekl Rakutin a ukázal na vojáky u limuzín.

Byli dost odlišní od jiných vojáků Rudé armády, ale i NKVD. Tak jako ostatní vojáci měli černé vysoké holinky, ale místo khaki uniforem měli černé kožené uniformy s černými opasky a náramenními řemeny. Měli zelené límcové výložky a což bylo nejviditelnějším rozdílem, šátky a plynové masky. Přes tváře měli šátky, nebo plynové masky a na hlavě helmy, nebo zelené barety. Byli vybaveni bubínkovými samopaly PPD, které ještě ani nebyli v sériové výrobě. Asi to skutečně byla elitní jednotka.

„Co je to za plynové masky?“zeptal jsem se Rakutina.

Vypadali totiž nezvykle. Odlehčené, s velkým průzorem a menším respirátorem.

„Špičkový model M235. Zachytí výpary všech kyselin, radioaktivních látek, všechny známé druhy bakterií a virů, účinnost 99.98%. Taky jsme do toho investovali 3 tisíce rublů. To je přes 16 tisíc dolarů a nasadili na to desítky nejlepších specialistů a inženýrů. Tyto masky mají skvělý výhled pro uživatele a ještě lepší ochranu.“

Uznale jsem pokýval hlavou.

„Stále zbývá vybavit jimi asi dva tisíce našich elitních vojáků. Výroba je výhradně pro naši zvláštní střeleckou brigádu. A ty helmy jsou typ Ssh39. Ten bude do Rudé armády zaveden, až příští rok v létě,“chlubil se dál Rakutin.

Nasedli jsme do limuzín. Cesta mnohamilionovou Moskvou na vojenské letiště za městem, byla celkem krátká a tak jsem měl jen velice málo času všechno to v hlavě zpracovat. Jen tak jsem seděl v pohodlné limuzíně, obklopen samopalníky v černých uniformách, kteří mě celkem děsili, a sledoval okrajová sídliště Moskvy.

V životě jsem kvůli těm neidentifikovaným objektům a jevům přišel o mnohé a tak jsem byl nyní rozhodnut naplno využít veškerých dostupných prostředků a možností, které mi sovětský režim nabízí, abych odhalil podstatu těch věcí. Abych je využil, nebo zničil.

Na osvětleném nočním letišti, kde bylo jen pár vojáků a techniků, nyní stálo letadlo ANT14. Letadlo pro téměř 40 pasažérů, původně určené jen k přehlídkám. Nyní nás mělo rychlostí 230 kilometrů za hodin dopravit do Norilska vzdáleného téměř 3 tisíce kilometrů.

„Letadlo je připraveno, soudruhu generále,“ohlásil voják u schůdků.

„Poletíme minimálně den. Cestou budeme muset asi třikrát doplnit palivo. Na palubě vám řekneme více o chodu N3 a pak si odpočinete, abyste to vstřebal. Chápu vaše pocity. Když jsem byl obeznámen s NO a NJ, nebyl jsem na tom o moc lépe než vy,“řekl generál s úsměvem.

„Při vší úctě, nechápete. Přišel jsem o ženu a děti, i přátele a zbytek rodiny. Všichni mě považují za šílence a doporučovali moje uvěznění. Přestali se mnou mluvit. Já nejsem šokován, soudruhu generále. Já jsem radostí bez sebe a čím dříve začnu v programu N3 pracovat tím lépe. Tím dříve budu cítit zadostiučinění,“oponoval jsem generálovi a vystoupal po schůdcích.

Generál jen věnoval krátký provinilí pohled Kulikovi a pak s tuctem vojáků a důstojníků nastoupili.

Při každém kroku na schůdcích jsem vzpomínal na to jak mě žena tahala z naší pracovny, kde jsem se neustále zabýval neidentifikovanými jevy. Jak plakala. Jak křičela. Jak byla zoufalá. A jak se jednoho dne prostě sbalila a odešla pryč. Osamocena, odešla bůhvíkam. Moje hodnost plukovníka Rudé armády bylo to jediné, co zabraňovalo tomu, abych se stal vesnickým šílencem. Znevažovat důstojníka Rudé armády, to si nikdo v našem městečku nedovolil, a přec jsem byl vděčným námětem posměšků a údivu. I mí podřízení v městské posádce se mi vysmívali, ale nikdy neměli koule na to přiznat to. Jen se smáli a já se upíjel k smrti. Tak tomu bylo, až do událostí v Irkutsku. Po těchto událostí, kdy zemřelo několik lidí a několik bylo zmrzačeno, už se nikdo nesmál. Místo toho se mě začínali bát, ale taky si říkali, že mám nejspíše pravdu.

Než se tam všichni nahrnuli, já už seděl v pohodlném polstrovaném křesle prostorného letadla a sledoval letiště. Letadlo mělo tucty sedaček a i několik menších stolků ve svém prostoru. Psací stroje pak zajišťovaly možnost alespoň základní práce. Nebylo to nic extra, ale stačilo to. Trvalo ještě pár minut, ale nakonec jsme se přeci jen rozjeli a vzlétli. Kulik a Rakutin si sednuli ke mně. Bylo na jejich tvářích patrné, že cítí mé odhodlání a možná mě i chtěli nějak zchladit, ale moc jim to nešlo. To by v tu chvíli nešlo asi nikomu.

„Můžeme tedy začít brífink?“zeptal se Kulik a já věnoval mizící Moskvě poslední pohled.

„Spusťte.“

Ostatní se věnovali různým pracím a nechali nás hovořit. Začal Kulik.

„Norilsk vznikl před pár lety a dnes je především pracovním táborem. Kousek od severního arktického pobřeží země je zařízení N3, kde budete vést ty práce, které budou alfou a omegou celého programu. Identifikaci neidentifikovaného. Vaše operační týmy se budou skládat z vědců, parapsychických jedinců a vojenských odborníků. Budete zkoumat jevy, snažit se je materialisticky pochopit a vysvětlit a eliminovat,“řekl Rakutin.

„Eliminovat?“

„Parapsychickou, i surovou silou. Čím méně těch jevů na území našeho státu bude, tím lépe. Naši technici a historici určili z historických materiálů, že jevů přibývá asi tři, až čtyři za půl století,“dodal Kulik.

„A jak tedy vypadá N3?“

Můj dotaz směřoval na Rakutina.

„Jde o komplex osmi budov. V jedné je archív, kde se budou skladovat všechna hlášení. V další velitelské středisko odkud budou řízeny operace. V třetí jsou laboratoře, geofyzikální, biochemické a patologické laboratoře. Čtvrtá je zbrojnice. Pátá hangár a garáže. V další je malá elektrárna, vodárna a potravinové zásoby. V poslední, pak laboratoře pro vzorky. Celý komplex má asi kilometr čtvereční rozlohu a je obklopen kopcovitým a lesnatým terénem. Středisko chrání tři tisíce elitních vojáků a deset tanků T34. Tanky, které ještě ani nejsou v oficiální výzbroji,“odpověděl Rakutin, přičemž ke konci se zase chlubil.

„Budiž.“

Otevřel jsem svou aktovku a vytáhl popsaný list.

„Toto je má stupnice.“

„Stupnice?“podivili se Kulik a Rakutin ve stejnou chvíli.

„Pracoval jsem na ní v letech 1932, až 1935. Stupnice identifikace rozsahu neznámých jevů. Jevy v kategorii A jsou vědecky vysvětlitelné. Jevy v kategorii B jsou částečně vysvětlitelné, částečně ne. Jevy v kategorii C jsou naprosto nevysvětlitelné, nebo vysvětlitelné jen parapsychologickými možnostmi. Číselná stupnice od 0 do 5 značí patologický vliv na okolí, kdy 0 znamená bezvýznamný, nebo pozitivní jev, zatímco 5 extrémně negativní jev s oběťmi na životech. Uvedu příklad. Událost z Irkutska byla v kategorii B4. Došlo k zmrzačení 4 osob a smrti 2 dalších osob, ať už při mém vyšetřování, nebo před vyšetřováním. Nepodařilo se vysvětlit vypadávání elektroniky, ale zničující efekty na lidské zdraví v okolí kráteru byli vysvětleny přítomností vysokého množství radioaktivních látek.“

Rakutin a Kulik se na sebe nadšeně podívali.

„Skvěle, soudruhu plukovníku. Báječný přístup,“chválil mě Rakutin.

„Nyní k sestavení 1. operačního týmu. Máme zde…“

Přerušil jsem Kulika.

„Chci někoho z GULAGu,“řekl jsem rázně.

„Kontrarevolucionáři z táborů jsou nespolehlivý,“namítl Rakutin, zaskočen mou žádostí.

„Chci člověka, který je odborníkem na geofyziku, nebo patologii a lékařství. Člověka, který je tam dostatečně dlouho, aby si vážil toho, že ho dostaneme pryč, ale ne tak dlouho, aby byl zlomenou troskou, které už je všechno jedno,“diktoval jsem si.

Přítomní neodporovali.

„Máte už nějaké návrhy na parapsychické členy týmů?“

„Ne. Hledáme stále vhodné kandidáty. Naši pracovníci nám pošlou hlášení za 24 hodin,“odpověděl Rakutin.

„U parapsychických jedinců si nebudu moci dovolit tento luxus, ale u normálních lidí nechci v týmech nikoho mladšího 30 let. Nechci tam žádné uplakánky, ale lidi, kteří s tímhle mají nějaké zkušenosti, nebo umějí v tomto chodit. Jaký je váš návrh na složení operačních týmů?“

„Velitel týmů, nejlépe důstojník NKVD, nebo prověřený důstojník Rudé armády. Zástupce velitele, který bude rovněž zbraňovým specialistou z NKVD. Radista, pracovník NKVD specializující se na elektroniku a elektrotechniku. Parapsychický jedinec. Lékař se specializací na biologii a patologii. Geolog, nebo fyzik a doprovod budou dělat dva příslušníci elitní brigády,“odpověděl Kulik.

„Proti tomu nic nemám. Jak ověříme schopnosti parapsychických jedinců?“

„Máme tři testy. Test s kartami, kdy budou určovat kartu, kterou drží pracovník NKVD. V případě 80% úspěšnosti je jedinec v testu úspěšný. Zkušebních karet bude sto. Test ukrytého člověka. Do místnosti zavřeme nějakého člověka a testovaný subjekt ho musí identifikovat a něco o něm povědět. A nakonec test telekinese. Jedinec musí přesunout nějaký objekt svou myslí. Avšak stěžejní test je ten první. Tím budou prokázány parapsychické schopnosti jedince,“vysvětloval opět Kulik.

Hovořili jsme celé hodiny a snažili se dojít ke shodě ve všech otázkách. Více méně se to dařilo a já pochopil, že Kulik je vysoce vzdělaný a talentovaný vědec a Rakutin není stupidní khaki mozek.

Další den k večeru letadlo přistálo na malém vojenském letišti, nezaneseném na žádné mapě. Letišti NKVD. Počasí bylo příšerné, ale to v této oblasti asi vždy. Zataženo a sněžilo. Jako by odpovídalo tajemnosti našeho poslání a působilo dost depresivně a nepříjemně.

Vojáci NKVD vynášeli dokumentaci a další materiály z letadla a nakládali je do nákladních vozů. Jeden důstojník NKVD k nám přispěchal, směrem od malé radiostanice.

„Odsud zásobujeme zařízení N3. Není to extra letiště, ale bohatě to stačí. Zařízení je na konci té asfaltové silnice,“řekl Rakutin a ukázal směrem k lesům.

K neprostupným jehličnatým lesům, které končili v temnotě.

„Soudruhu, generále,“ohlásil se přicházející major NKVD.

„Majore.“

„Mám zprávy od operativců z terénu. Našli první dva parapsychologické jedince. Muže, který byl kvůli svým schopnostem hospitalizován na psychiatrii ve Vladivostoku a dívku, která je v sirotčinci v Chabarovsku. Myslel jsem si, že to budete chtít hned vědět,“řekl důstojník.

Prohlédnul jsem si mladého a atleticky vypadajícího důstojníka s krátkými černými vlasy.

„Jste docela přičinlivý. Kolik vám je a jak se jmenujete?“zeptal jsem se.

„Jsem Vasilij Dragunovskij a je mi 29.“

Rakutin nadzdvihl obočí.

„Nechcete přijímat lidi pod 30, ne?“špitnul se s úšklebkem, ale přestal se usmívat, když viděl můj kamenný výraz ve tváři.

„Co byste řekl na možnost stát se zástupcem velitele 1. operačního týmu? Tedy mým zástupcem?“

Mladíkovi spadla čelist a nechtěl věřit svým uším.

„Prosím?“

„Buď se hned vyjádřete, nebo už tuto nabídku nikdy nedostanete.“

„S radostí, soudruhu plukovníku.“

„Dobrá, připravte se. Mám pro vás první úkol. Odletíte do Vladivostoku pro toho muže na psychiatrii. Já poletím pro tu dívku. Jak se vůbec jmenují?“

„Dmitrij Vašinský a Marína Petrovská.“

„Nějak spěcháte, ne?“zeptal se Rakutin.

„Čím dříve začneme, tím lépe. Tím dříve získáme zkušenosti a tím dříve očistíme matičku Rus od těch odporných jevů.“

Rakutin pokýval hlavou a naše skupina se vydala k vojenskému autu, které nás nyní mělo v koloně s nákladními vozy odvážejícími dokumenty a zásoby pro zařízení N3, odvézt pryč.

„Vytvoříme výcvikové a instruktážní středisko pro pracovníky NKVD ve věku mezi 20, až 30 lety. Tam se budou cvičit pro nasazení v operačních týmech,“řekl jsem při jízdě v autě a nepřítomně jsem hleděl do dokumentací o stavu základny.

V N3 pracovalo 3 tisíce vojáků, 180 techniků a 45 vědců a inženýrů. Základna měla dostatek potravin a vody na tři měsíce, pokud by byla odříznuta.

„Dobrý nápad,“odkýval Rakutin.

„Co rozpočet programu?“zeptal jsem se.

„V současné chvíli je přibližně sto tisíc rublů. Molotov přislíbil jakékoliv navýšení o něž si požádáme,“odpověděl Kulik.

„Skvělá podpora,“řekl jsem uznale.

„Víme něco o té dívce z Chabarovska?“zeptal se Rakutin.

„Téměř nic, kromě toho, že podle operativců v terénu je schopna vycítit nebezpečná místa a dokáže uzdravovat,“odpověděl jsem, protože jsem si pročítal její, zatím velice útlou složku.

Zbytek cesty probíhal v tichosti a já jen sledoval lesy. Brzy jsem spatřil vnější obranný perimetr. V okolí střediska byla kruhová ochrana elektrického plotu neustále kontrolovaná hlídkami elitní brigády. Navíc část základny byla za vnějším perimetrem chráněna i lesními bažinami. U brány stálo několik obrněných transportérů posázených samopalníky hledícími k naší koloně.

„Generál Konstantin Rakutin, velitel programu,“ohlásil se vojákům můj nový nadřízený.

Voják pečlivě zkontroloval průkazku a nechal otevřít bránu. Projeli jsme bránou a míjeli protiletecké kulomety a dělostřelectvo. Zařízení bylo velice dobře střežené. Nedivil jsem se.

„Majore. Máte nějaké zkušenosti s NO?“zeptal jsem se a zapálil si cigaretu.

„Jsem jediný kdo přežil z posádky protileteckého děla v pjatogorské letecké základně. Potom jsem dva měsíce studoval dokumentaci z O27 a byl jsem průzkumném týmu, který navštívil Ipatěvský dům.“

„Ipatěvský dům? Tam jsme popravili cara a jeho rodinu, že?“

„Ano. A od té doby se tam událi podivné věci. Ještě během občanské války tam ve sklepeních záhadně zmizelo půl tuctu bělogvardějských vojáků. Od občanské války zmizel tucet rudoarmějců a tři vyšetřovatelé zpravodajské služby GRU. Vyšetřoval to tam zvláštní tým O27, ke kterému jsem se přidal. Z týmu jsem přežil jen já a patolog, Nikolaj Javorinsky. Ve sklepeních se shromáždili podivné jevy, které roztrhali člověka na kusy a vypařili ostatky. Místní NKVD souhlasila s našim doporučením, a sice zničení sklepení ipatěvského domu. Od té doby se tam neznámé jevy již nevyskytli.“

„Jste schopen najít Javorinského?“

„Ano, soudruhu plukovníku.“

„Tak mi ho sežeňte do 1. operačního týmu.“

„Ano, pane.“

K základně jsme dorazili po dalších deseti minutách jízdy nepříjemně temným lesem.

N3 bylo obklopené tři metry vysokou železobetonovou zdí s těžkými kulomety a strážemi. Jediný vstup byla vysoká ocelová brána, která se nyní otevřela a umožnila nám vstup do základny. Projeli jsme i touto bránou a ocitli jsme se v prostranství asi osmi rozlehlých budov. Železobetonové budovy jen s pár okny a jakéhokoliv označení. A nad tím vším zelená plachta díky, které mělo zařízení splývat s okolím.

„Co je sakra tohle?“zeptal jsem se při pohledu na vysokou kovovou konstrukci uprostřed základny.

Byl to betonový bunkr, z něhož čouhala vysoká železná věž s nějakými pláty.

„Freya. Říká se tomu radar. Je to systém, který vysílá do okolí elektromagnetické vlny, a ty se odrážejí od kovových předmětů ve vzduchu. Jsme schopni tak zachytit přílet nějakého objektu. Má to dosah 150 kilometrů a plány jsme ukradli německé armádě,“odpověděl Rakutin.

Vystoupili jsme z vozů a já se rozhlížel.

„Dokumenty přesuňte do velitelského střediska a archívů,“rozkázal Rakutin vojákům a ti se dali do práce.

„Chci vidět základnu. Hlavně laboratoře a velitelské středisko,“požádal jsem.

„Provedu tu, plukovníka,“řekl Rakutin ke Kulikovi.

„Dobrá, já půjdu dál kategorizovat hlášení do archívu.“

Kulik a Vasilij odešli. Vasilij aby začal zařizovat let do Vladivostoku.

„Nechcete vidět i archív?“zeptal se Rakutin.

„Nebude nutno. Tam později strávím více než dost času.“

Šli jsme po betonové ploše základny a došli k rozlehlé budově jen s jedním, nebo dvěma okny. Budova byla vysoká asi tři metry a vstup do ní byli pět centimetrů tlusté titanové dveře. Ty Rakutin odemknul pomocí klíče, který nám umožnil vstup do dlouhé chodby plné vojáků, kteří ji střežili. Prošli jsme kolem vojáků v černých uniformách a otevřeli další, tentokrát již dřevěné dveře. Těmi jsme se dostali do vstupní místnosti, kde byl i sekretariát a, ze které vedlo několik dveří. Chodby, i místnost byla osvětlená prudkými světly žárovek.

„Dveře napravo vedou ke generátoru, který zajišťuje běh základny a nalevo vedou do konferenčních místností. Dveře před námi do velitelské operační místnosti a radiokomunikační místnosti, která nám zajišťuje spojení s pracovním táborem a několika okolními základnami Rudé armády,“řekl Rakutin.

Pokračovali jsme do chodby před námi a brzy jsme se ocitli v radiokomunikační místnosti, kde bylo několik radistů a techniků kontrolujících elektroniku. Byli zabraní do práce, aby udržovali spojení s okolním světem.

Na chodbě jsme pak prošli dalšími dveřmi, které nás zavedli do prostorné místnosti s dlouhým oválným stolem a několika sedačkami. Na zemi byl červený koberec a na stěně promítací plátno. Stůl byl pečlivě uklizen.

„Tady se bude konat každý brífink a každé závěrečné setkání, které shrne výsledek nějaké operace. Jo, a abych nezapomněl, hlášení se podávají písemně i zvukově. Každý pracovník OT bude mít k dispozici diktafon a audiopásky na nahrávání záznamů.“

Pokývl jsem hlavou.

„Teď chci vidět laboratoře.“

„Dobrá. Ty jsou v jiné budově základny.“

Museli jsme se změtí chodeb vrátit úplně nazpět a znova se ocitnout v základně. Nyní jsme zamířili do jižní části základny, k menší budově.

„V této budově je několik laboratoří. Patologie, lékařská laboratoř, geofyzikální laboratoř, biochemická laboratoř a laboratoř parapsychického výzkumu určená k prověřování a výcviku parapsychických jedinců.“

V budově laboratoří byly podobně ostrá světla a všude kachlíková podlaha. Okna žádná a několik větracích šachet.

Patologie vypadala klasicky. Několik mrazících boxů a pitevní stůl. Vedl jí jakýsi postarší doktor Jevgenij Charkovskij.

V lékařské laboratoři byli lahve s různými tekutinami pro uchovávání mrtvých tkání a vzorků. Několik postelí a operačních stolů. Mikroskopy byli samozřejmostí. A oddělená místnost pro vzorky nebezpečných materiálů.

Geofyzikální laboratoř měla vybavení k zjišťování teplot a magnetického pole různých vzorků. Měla velkou zásobu kyselin k experimentům a zjišťování reakcí vzorků. Geigerovi přístroje pro určování radioaktivity. Taky spektrometr a tak jako v lékařské laboratoři a pitevně, i rentgen.

Biochemická laboratoř se orientovala na viry a bakterie a proto tam byla spousta mikroskopů, i rentgeny a karanténní oddělení.

Ale nejzajímavější ze všech byla laboratoř parapsychického výzkumu. Prostorná laboratoř s mnoha stoly, zenerovými kartami a dalším parapsychologickým náčiním. Na konci místnosti, nabarvené uklidňujícími světlými barvami, byli skleničky s nějakými kameny, položeny na dřevěném stole.

„Co je tohle?“

„Jeden z neidentifikovaných jevů, který studujeme. Zjistili jsme, že i u jedinců, kteří se nenarodili s parapsychickými schopnostmi to vyvolává mírnou, velice nízkou úroveň těchto schopností a až sem dostaneme první parapsychické jedince, vyzkoušíme to i na nich. Označujeme to jako vzorek 22, nebo taky paramaterie. Našli jsme je většinou u míst dopadu meteorů.“

„Je možné při delším vystavení rozvíjet i u tak říkajíc normálních jedinců, ty parapsychické schopnosti?“

„Nikoliv. Půlhodinové vystavení účinkům paramaterie vyvolá těžké krvácení do mozku. Předchází tomu ostrá bolest hlavy, takže kdyby se něco mělo stát parapsychickému jedinci, poznáme to a včas ho dostaneme pryč. Sklenice vyrobené ze směsi s přítomností vysoce magnetizovaného materiálů odstiňují veškeré efekty paramaterie.“

Zaujatě jsem sledoval kameny, ale po chvilce jsem se otočil a odešli jsme pryč.

„Musíme na naše parapsychické jedince dát pozor. Budou nejcennějším artiklem v naší zásobě.“

Rakutin přikývl.

„Teď pojedu do Chabarovska,“řekl jsem rázně a rozhodl se dostat do našeho zařízení tu dívku Marínu.