Home

Anotace: Krátká tajemná povídka o lásce, životě a smrti.

Procházet se těmi místnostmi bylo utrpení. Vidět její tvář na fotografiích a rodiných portrétech, tak šťastnou a bezstarostnou způsobovalo, že se mé hrdlo stáhlo a nemohl jsem dýchat. Sledovat její oči, tak zářivě modré a živé, mě ubíjelo. Proč musela odejít tak mladá? Proč si jí smrt přivlastnila dřív, než si mohla užít života?

Neodešla jsem dobrovolně. Netoužila jsem po životě, který jsem žila nyní. Žila jsem a zároveň jsem byla mrtvá. Srdce mi netlouklo, v žilách mi neproudila krev, nedýchala jsem, přesto jsem stále cítila, myslela, hýbala se. Byla jsem uvězněná mezi nebem a zemí. Byla jsem pozorovatel, člověk z venčí, který může jen nečinně přihlížet. Do dění kolem sebe zasahovat nelze.
Sledovala jsem Jareda a s každým jeho pohybem, s každým jeho nadechnutím jsem víc a víc litovala svého brzkého odchodu.
"Je to smutné." Hlas mojí společnice mě vyděsil. Byl jemný a čistý, dokonale pasoval ke vzhledu mého ochránce. Dívala se na mě skelnýma mrtvýma očima, které byly plny něhy. Něhy, ale zároveň ve mě vzbuzovaly nepříjemný pocit strachu. "Sledovat ho a nesmět se ho dotknout..."
"A ty tomu vůbec nepomáháš." Procedila jsem skrz zaťaté zuby. Stála jsem schovaná za rámem dveří, jako bych se schovávala, což bylo směšné, jelikož mě Jared nemohl vidět. Už mě nikdy nebude moct vidět...
"Omlouvám se, Dawl." Z Dawliných mrtvých očí kanuly slzy. Její psychika byla i zaživat velice slabá, po smrti se její slabosti ještě prohloubily. Stala se laskavější, milejší, ale také snadněji se jí mohlo ublížit.
"Nemohla bych tě nenávidět, ani kdybych chtěla." A měla pravdu. Dawl byla mým strážným andělem, už za mého života mě ochraňovala a po smrti se stala mou průvodkyní zde, mezi nebem a zemí. Všechna pravidla, příkazy a informace jsem čerpala od ní. Byla to moje chodící wikipedie, vždy ochotná pomoci a ochránit mě před problémy. Problémy, které by nastaly, kdybych se pokusila o něco "zakázaného". Znepřátelit si jí nebyl dobrý nápad, protože jsme se od sebe téměř nesměly hnout.
"Proč je smrt tak těžká?" Zeptala jsem se Dawl, zatímco jsem sledovala Jareda, jak si prohlíží mé fotografie a z jasně modrých očí mu kanou křišťálové slzy. Chtěla jsem se ho dotknout, pohladit ho po zádech a říct mu, že bude všechno dobré. Že se brzy setkáme tady, na tomto zvláštním magickém místě, které není ani nebem, ani peklem.
"Protože je osamělá." Stejně jako nesčetněkrát měla Dawl pravdu. Celý život jsem chtěla být volná, osvobozená od všeho a všech, ale jakmile jsem přetrhala všechny vazby, které mě k životu, k zemi, ke společnosti svazovaly, cítila jsem se prázdná. Sama. Vidět, ale nebýt viděna, poslouchat, ale nikdy nebýt vyslyšena je to nejhorší, co může člověka v životě, nebo smrti, potkat.
Zemřela jsem nedávno, rány se ještě zcela nezahojily, rodiče a přátelé stále truchlili, ve škole byl smutek. Po své smrti jsem mohla jít kamkoliv, ale já jsem šla za ním. Následovala jsem ho do domu vzpomínek.
Měla jsem to nechat být, nechat minulost pohřbenou šest stop pod zemí, přesně vedle svého mrtvého těla. Neměla jsem se vracet. Bylo to příliš bolestivé. Dívat se, jak Jared prochází místnostmi, polorozpadlými jako mé srdce, mě ubíjelo. Začala jsem litovat svého rozhodnutí hned jak jsem ho učinila. Ale nechtěla jsem se vrátit, nechtěla jsem ho opustit. Nikdy.

Ta místnost se skoro rozpadala. Kouřem zašedlé tapety se odlupovaly a podlaha byla pokrytá silnou vrstvou prachu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Celá místnost byla prázdná, stál tam jen jeden jediný kus nábytku - úplně v rohu stálo houpací křeslo, které v mé hlavě vyvolalo spoustu vzpomínek.
"Přestaň se tvářit, jako by to nebyla tvoje chyba!" Křičela na mě a rozmachovala rukama. Plakala s tváří staženou do bolestné grimasy. Seděla v houpacím křesle na krajíčku a probodávala mě ublíženým pohledem.
"A co ti na to mám říct?! Je to i tvoje chyba! Kdyby jsi nebyla pořád pryč, všechno by bylo v pohodě!" Můj hlas zněl přes celou místnost, odrážel se od holých zdí. Angel se skácela k zemi, zacpala si uši a kolíbala sebou ze strany na stranu, křeslo za jejími zády kopírovalo přesně její pohyb. Snažila se uklidnit. Přešel jsem k ní a zatřásl s ní.
"Ty si vážně myslíš, že kdybych tu byla, neudělal bys to? Sám víš, že je to lež. Sám říkáš, že je to silnější než ty!" Díval jsem se jí zpříma do uslzených očí. Viděl jsem všechnu tu bolest, ale můj mozek ji nepřijmul. Surově jsem stiskl její rameno.
"Mohlas tomu zabránit."Řekl jsem to jen proto, abych jí ublížil. Sám jsem dobře věděl, že lžu. Nemělo smysl popírat to, ale nějakým zvláštním způsobem se mi ulevilo, když jsem vinu hodil na Angel.
"Omlouvám se." Zašeptala tak potichoučku, že i šustění záclon znělo hlasitěji. Najednou ve mě narostl silný pocit viny. V hlavě mi zněly miliony hlasů, které mě obviňovaly. Popadl jsem se za uši a sesunul se k zemi. Angel na mě vyděšeně hleděla, v očích směsici soucitu a strachu.
"Odpouštím ti to." Zašeptala a opatrně se dotkla mého ramene, lehounce jako pírko na něj položila svou dlaň. "Odpouštím ti, že jsi to udělal znova. Slyšíš? Dostanem tě z toho. Půjdeš zase na léčení. Mám našetřeno něco málo na vysokou, zaplatím to. Protože tě miluju."
Jakmile to řekla, hlasy utichly. Zůstalo jen ohlušující ticho, které občas prořezával hlas Angel. Mluvila na mě uklidňujícím, harmonickým hlasem a já jsem na okamžik uvěřil té lži, že všechno bude dobré.
Zahnal jsem tu vzpomínku. Nechtěl jsem si připomínat to špatné. Chtěl jsem vzpomínat na ty krásné chvíle, které jsme spolu prožily. Na úsměvy, na doteky, polibky. Nechtěl jsem vzpomínat na to, jak náš vztah strádal během mých drogových let. Chtěl jsem si jí pamatovat jako tu krásnou, sebevědomou dívku, ne jako trosku, kterou jsem z ní udělal.
Jarede. Otočil jsem se za zvukem, který proletěl místností. Rozhlédl jsem se po prázdném pokoji. Nikde nikdo. Najednou jsem si všiml nepatrného pohybu v rohu místnosti. Křeslo se kolébalo.
"Je tu někdo?" Zakřičel jsem do ticha. Přešel jsem pokoj a jedním dotekem zastavil houpání křesla. Jakmile jsem se ho dotkl, přeběhl mi mráz po zádech. Cítil jsem chlad, který prostupoval mým tělem a pod víčky mi na mysli vstoupil obraz anděla. Stál tam s rukama rozpřaženýma a okolo bledého těla měl ovinutý dlouhý bílý šál, který byl o pár odstínů světlejší než jeho křídla. Anděl měl pootočenou hlavu a dlouhé černé vlasy mu zakrývaly obličej. Když pootočil hlavu, vyděšeně jsem sebou škubl a vytřeštil oči.
"Angel." Zalapal jsem po dechu. Křeslo se přestalo hýbat a chladný vánek zmizel. Usnul jsem? Co se to stalo? Proč jsem spatřil Angel? Mám halucinace? Přísahal bych, že ten anděl vypadal přesně jako Angel. A že se mi snažil něco říct. Zahnal jsem tuto bláznivou myšlenku a opustil pokoj. Když jsem zavíral dveře, ještě naposledy jsem se zmateně podíval na houpací křeslo a sám sobě se v duchu zasmál. Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že se v pokoji dělo něco zvláštního... nadpřorozeného. Byl to nejspíš jen průvan a anděl byl jen výplod mé fantazie. Opustil jsem pokoj.

"Jak jsi to mohla udělat?!" Bylo to snad poprvé, co jsem spatřila Dawl naštvanou. Zlostně se na mě dívala. Seděla jsem v křesle a přestala se pohupovat.
"Udělala bys to samé." Ohradila jsem se a se založenýma rukama jsem se zvedla a přešla až k velkým oknům. Zadívala jsem se ven a sledovala Jareda, jak pomalu odjíždí po příjezdové cestě. "Chci, aby to věděl."
"Aby věděl co? Že seš mrtvá? Mám dojem, že to mu už došlo, když viděl tvojí mrtvolu v rakvi při pohřbu!" Škubla jsem sebou. Nikdy jsem nepřijala fakt, že jsem mrtvá. Nemohla jsem, jen pomyšlení na to bolelo. A slyšet to z úst někoho jiného bolelo snad ještě víc.
"Proč mě tak mučíš? Proč mě prostě nenecháš jít zpátky na zem, když mě nechceš pustit do nebe?" Byla jsem rozčílená a smutná zároveň.
"Moc dobře víš, že to nezáleží na mě. Má to v rukou někdo jiný a ty ani já s tím nic nezmůžeme." Dawl se pomalu uklidnila.
"Jak se můžu dostat dál? Už mě nebaví tohle! Není to ani život, ani smrt tak co to sakra je?!" Začala jsem plakat. Zhroutila jsem se do křesla a litovala jsem se.
"Musíš se dostat dál. Musíš uzavřít všechny záležitosti tady a přetrhat všechna pouta se světem. Musíš zapomenout." Dawl se posadila vedle mě a hladila mě po vlasech.
"A když se pokusím zapomenout, co potom? Co se stane, až se odprostím od světa? Od rodiny? Od Jareda?" Jen pomyšlení na to, že bych se měla pokusit zapomenout mě děsilo.
"Pak budeš konečně odpočívat v pokoji. Už žádná bolest, na všechno zapomeneš. Nebude se ti stýskat, tak jako teď, nebudeš trpět, budeš v nebi."
"Pomoz mi zapomenout." Zašeptala jsem. "Vím že to nemáte dovoleno, ale prosím, pomoz mi zapomenout. Zbav mě té bolesti. Jsi přece anděl! Prosím..."
Dawl si mě chvíli prohlížela a poté položila ruce na mé spánky a já jsem ucítila teplo, které se rozlilo po celém mém těle. Nikdy jsem se necítila šťastnější. Byla jsem konečně volná.

Jako by se ve mě něco rozbilo. Jel jsem po dálnici směrem k domu Angeliných rodičů, když v tom jsem ucítil bodnutí u srdce. Ale nebolelo to. Bylo to zvláštní. Jako kdyby mi spadl ze srdce kus něčeho, co ho dusilo. Jako by se osvobodilo. Úleva. Konečně po několika měsících truchlení jsem pocítil něco, co se alespoň trochu podobalo štěstí. Otočil jsem auto a rozjel se pryč z města, někam, kde bych mohl začít novou kapitolu svého života.