Nemoc

Nemoc

Anotace: Postapokalyptický svět budoucnosti. Nový začátek nebo nový konec?

Stojím před zrcadlem a civím na sebe už dobrou hodinu. Kontroluji si stav pokožky, zabarvení očního bělma, vlasy. Posléze zkouším ostrost svého zraku, periferní vidění a reflexy. Vše s pomocí knihy Domácí lékař od Jana Himmela. Jistě, není to ideální průprava, kniha pochází z poloviny minulého století a v mnoha ohledech je zastaralá až hanba, ale je to jediná odbornější záležitost, která se mi dostala do ruky.

Snad až příliš snadno jsme si zvykli na dostupnost všech informací, stačilo jen napsat klíčová slova do internetového vyhledávače a požadované údaje se objevily – jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo tak snadné být „za chytrého“, stačilo jen mít po ruce dostatečně rychlé připojení k síti a oplývat znalostí základní terminologie otázky.
Celý svět se tak značně změnil, jeho charakter, pravidla hry. Všechno.
A to nebyla pochopitelně změna jediná.

Oblékl jsem se a odešel z koupelny.

A další den je tu.

Kráčím parkem, je pochopitelně liduprázdný, mám tak čas směřovat svoji pozornost na vzrostlé stromy, jsou to javory, někde z hloubi mé paměti se vynoří jakýsi zasunutý popěvěk.

Já vidím strom, co k zemi padá
umírá jako by neznal bolesti
hnízdo, co nesl, tiše vychládá
jen vůkol závěť lesů šelestí

A také si samozřejmě musím vzpomenout na javorový sirup, na javorový sirup proti kašli, což údajně mělo pomáhat i proti potenciální rakovině, jak mi vždy neopomněla poznamenat Helena.

Helena byla fajn holka, potkal jsem ji kdysi na jednom večírku uspořádaném u příležitosti mého povýšení ve společnosti, v takové situaci se i já – introvert par excellence – trochu odvážu a pustím se do bujařejší konverzace, do bujařejší konzumace alkoholu (což spolu často pochopitelně souvisí), což nakonec rezultovalo v bolestivé ranní probuzení v cizí posteli. Jak se ukázalo po několika trapných minutách, byla to právě Helenina postel. V té posteli jsme spolu pak pravidelně spávali až do doby, kdy přišla nákaza.

Zprvu to nevypadalo jako něco masivně zkázonosného, někteří lidé onemocněli podivnou chřipkou, nekomunikovali se svým okolím, stali se apatickými a nepřijímali potravu. Přibližně osmdesát procent z nich zemřelo. Nemoc se začala rychlé šířit, snad vodou, v potravinách, kapénkový přenos z člověka na člověka byl – snad – bezpečně vyloučen.

Den 1 nemoci, která mezi lidmi ani nezanechala své osobité jméno, prostě se ji říkalo jen Nemoc (a ano, často i s tím velkým „N“) byl 13. srpna. Během tří dnů se ze své „domoviny“ v africké Nigérii rozšířila do Evropy. Celá Evropa byla kontaminována během týdne.

Rušily se mezinárodní lety, plavby, cestování bylo vyhrazeno pouze pro vybrané příslušníky, ale Nemoc se stejně nepodařilo zastavit.
Svět se stal zoufalým místem.

Nakaženo bylo přibližně šedesát procent populace Země a pak – zcela z nenadání – nemoc ustoupila. Jako už tolikrát v historii bylo lidstvo zachráněno, aniž by vlastně tušilo, co se to stalo, či co bylo příčinou.
Radost z ústupu nemoci ale kalil velký počet nakažených, prakticky nebylo možno najít rodinu, která by jí nebyla zasažena.

Bohužel, nevyhnulo se to ani mně. Helena onemocněla v závěrečném náporu nemoci. Odmítal jsem tomu věřit a ujišťoval sebe i ji, že to bude dobré. Naděje umírá poslední a dokud dýchám, tak žiji. Ale stoicky klidný jsem tedy rozhodně nebyl. Fázi popření nevystřídala rezignace, jen beznaděj.
Helena nepatřila mezi těch dvacet procent osob, které se dokázaly uzdravit. Den po Štědrém dnu zemřela v přeplněném nemocničním pokoji Podhorské nemocnice v Bruntálu. Tehdy jsem proklínal osud a všechny bohy, na které jsem si jen dokázal vzpomenout.

Ale ono to vlastně bylo dobře.

Cesta opuštěným parkem se začal mírně svažovat k rozložitému domu, který snad místy připomínal americkou haciendu. Tady, kousek za Budějovicemi, si jakýsi mediální magnát postavil svůj malý „eden“ s představou, že tu stráví poklidný a příjemný zbytek života.

Nestalo se.

Ale nám se tu docela líbí. Mávnutím ruky zdravím Michala. Odpovídá. Michala z duše nenávidím, jeho nestravitelně nemožné arogantní způsoby komunikace, vystupování mě vytáčejí. Je přesně tím druhem člověka, který je postižen nemoci „brouka Pytlíka“. Na každou, byť sebe náročnější, otázku má připravenou jasnou odpověď. Když jsme se pokusili o jakousi znovuinstalaci soudu, tak Michal byl první, který tvrdil, že něco takového je v naší komunitě zbytečné, že stejně se brzy pozná „co a jak“. S Michalem je ale dobré vycházet, ve skupině má silné slovo a prakticky skoro každý jej bere jako obrovskou autoritu. Není to zase tak těžké, postačí mu ukázat onen jím tak často proklamovaný „respekt“ a nebát se trochu řiťolezectví. Michal to má rád.
A kdo také ne, že?

Je vlastností typicky lidskou poukazovat na nedostatky druhých, kterými já sám – byť v trochu jiné rovině – oplývám.

Někdo proti mně v dáli běží, zaostřuji zrak a vidím drobnou blondýnu s buclatými tvářemi – Jana. Jana je s námi už dlouho, původně pracovala jako pekařka v jednom malém jihočeském městě, nicméně brzy jsme zjistili, že škála jejích dovedností je značně široká.
Opravdu značně široká.
Jde rychlým krokem směrem ke mně a pozvedá ruku na znamení pozdravu. Víceméně automaticky odpovídám.

„Jdeš na zápas?“, táže se s jasným očekáváním kladné odpovědí.

Zápas.
Chvíli mi trvá, než si vše v hlavě srovnám, noření se hluboko do minulosti mi často způsobuje problémy s pozdější orientací v přítomnosti.
„Jasně, jdu“, odpovídám a pokusím se o nenucený úsměv.
„Super, tak to můžeme jít spolu“
A jdeme. Jana se pozvolna prochází blízko mě a naše ruce se jakoby náhodou často letmo potkají.
Nevadí mi to. A proč taky….

Zápas… Člověk je nadmíru podivný tvor, jakmile mu pomine bezprostřední nebezpečí, už vymýšlí, co a jak udělat, aby mohl náležitě naložit se svým volným časem. Zápasem se rozumí fotbalové klání mezi levým a pravým křídlem vily. Já osobně bydlím v tom pravém, ale nijak zvlášť na výsledku zainteresován nejsem, nicméně zápas sleduji a občas zatleskám pěkné akci. Jana sedí vedle mě, slunce se ji hezky odráží ve zlatavých hlasech a při povzbuzování vypadá náležitě roztomile.
Vše vypadá náležitě roztomile.
Skoro jako předtím.
-------------------------------------------------------------------
Ano, většina nakažených zemřela, přibližně jeden člověk z pěti ale přežil. Radost pozůstalých však netrvala dlouho, po několika dnech pobytu takřka v bezvědomí se daný člověk probudil a začal docela nebezpečně vyvádět. Řečová centra prakticky asi přestala existovat, ti lidé ze sebe zřídkakdy vydali srozumitelné slovo, jakýkoliv pud sebezáchovy byl také pryč. Na vlastní oči jsem v bruntálské nemocnici viděl jedince, který se vrhal proti pevně zavřeným dveřím, celé tělo bylo prakticky jednou velkou modřinou a pramínky krve jej změnily k nepoznání. Nakonec vyskočil z proskleného okna ven. Po dopadu se stále hýbal a když k němu dorazil nějaký člověk s úmyslem mu pomoci, tak se na něj dotyčný vrhl a začal ho škrtit, kousat, drápat…. Jako zvíře nakažené vzteklinou….
Ano, o lidech se vždy říkalo, že to jsou prakticky jen zvířata vědoma si nějaké „vyšší kultury“. Těmto lidem ale nechyběla jen kultura, bylo to horší, mnohem horší, chybělo tam lidství.
A nemoc se vrátila a udeřila znovu.

Svět skončil.
--------------------------------------------------------------------------
Je večer, udělal jsem si trochu kopřivového čaje, pomalu ze svého ramene odsunul zlehka chrápající Janu a šel do koupelny. Malým klíčkem odmykám nenápadnou přihrádku z boku koupelnového stolku a ze zásuvky vyjímám plato s několika pilulkami.

Safra, zapomněl jsem zamknout koupelnu!

Urychleně to napravuji a s potěšujícím oddechem do sebe soukám další pilulku. Už mi jich moc nezbývá. Zběžně se zkontroluji v zrcadle. Vypadá to v pořádku.

Zatím v pořádku. Neumím si představit, co se stane, až mi pilulky dojdou.

Pilulky…

To je podobné jako nemoc, nebo spíše Nemoc. Ano, objevil se lék, bohužel příliš pozdě, v době, kdy léčebná zařízení už v provozu neexistovala, možnosti distribuce byly značně omezené a informovanost zdecimovaného zbytku lidstva těsně nad nulou. Jeden známý mi vtiskl plato pilulek léku s tím, že „kdyby něco“. Doufal jsem, že „kdyby něco“ nenastane, nevím, kde jsem bral tu důvěru, snad z toho důvodu, že minule jsem to přežil bez úhony a snad jsem se i domníval, že budu imunní, či co… Ale mýlil jsem se.
Šeredně jsem se mýlil. Nemoc mě dostihla jako mnoho jiných, už nebyl prakticky nikdo, kdo by se o mě staral, nebylo možné zavolat si sanitku, protože ty už dávno nefungovaly, přestával jít elektrický proud, televizní stanice nevysílaly, většina internetových serverů byla mrtvá, jen z rozhlasu šla naladit jedna stanice, která však byla plná zmatených a někdy si i vzájemně protiřečících zpráv. Už jsem pomalu přestával vnímat svět kolem sebe, když jsem konečně ve stavu absolutního zmatku nalezl ono spásné plato pilulek a dopravil jej do svého těla.

Následujícího dne se mi udělalo lépe a dalšího jsem už byl poměrně čilý. Poděkoval jsem v duchu moderní medicíně.

Pochopitelně, problém byl v tom, že jsem neznal dávkování, příbalový letáček se u této v podstatě experimentální léčby logicky nedodával, takže jsem si musel sám přijít na způsob „kolik a jak často“. Netrvalo to dlouho, když člověk něco opravdu potřebuje, tak je místy až udivující, kolik do dané věci dokáže vložit energie a síly….

Zásoba pilulek se mi ale povážlivě tenčila, měl jsem štěstí, že během té doby jsem nalezl ještě jedno balení (respektive jsem jej ukradl, ale co by člověk neudělal pro své vlastní zachování, že?), ale i tak jsem se musel konfrontovat s faktem, že jednoho dne – a nebude to trvat příliš dlouho – nastane chvíle, kdy zásoby dojdou a já se buď změním na mrtvolu, či na vražedné monstrum.

Ano, vím. Většina lidí by to asi řešila sebevraždou, minimálně by šli za někým, komu mohou věřit a poradili by se o dalším postupu. Někdo jiný by zase šel raději ven a zkusil se poohlédnout ještě po nějakých jiných lécích. Jistě, to vše by bylo možná logické udělat, nicméně svět, ve kterém teď žiji, je světem – navzdory veškeré snaze zbytku lidstva – bez logiky. Na sebevraždu jsem příliš velký zbabělec. Komu tu mohu věřit, když už prakticky nevěřím ani sám sobě?

Pilulky včera došly. Jana si všimla, že jsem nějaký nervózní, podrážděný. Není se čemu divit. V koutku duše se utěšují tím, že snad vše bude v pořádku, že snad nemoc kompletně ustoupila, že jsem vyléčen. Snad je to možné, snad…
Není mi dobře, bolí mě hlava a pálí v očích. Kniha Jana Himmela nepomáhá. Zuřivě ji házím do rohu místnosti. Jana se ptá, co že se to se mnou děje.
Co ji mám říct? Co?
A co mám dělat?

Pozdě večer, navzdory velké bolesti kloubů a zad, se vloupávám do našeho skladu zbraní. Beru první, co je relativně dostupné. Sportovní revolver ZKR 551. Jako malý kluk jsem s ním několikrát střílel. Snad to zvládnu i teď…
Sedím v koupelně, před sebou nabitý revolver. Přemýšlím co a jak, hledám v sobě odvahu, snažím se, opravdu se snažím….
Bouchnou dveře, Jana přichází, za chvíli otevře i dveře do koupelny,…zase jsem zapomněl zamknout...
Vrhne se ke mně a zbraň mi doslova vyrve z rukou. Nebráním se, je mi to už všechno jedno…

Asi o den později se probírám v naší improvizované nemocnici v levém křídle. Nikde nikdo. Pokouším se postavit na nohy, jde mi to jen s velkými obtížemi, ale trochu přece jen ano. Cítím se trochu lépe, přesto si znovu lehám. Brzy do místnosti vchází doktor. Je unavený, přepracovaný, přesto se na mě lehce usměje.
„Už je to dobré, influenza“, řekne a jde mi změřit teplotu.
Influenza, chřipka. Obyčejná chřipka….
Jsem zdravý!
„Jsem rád, že je Vám už lépe“, odvětí doktor při pohledu na teploměr.
„Ano, je mi lépe, ani nevíte jak…“

Jsem zase na zápase, stala se z toho taková milá tradice. Hraje se o jakýsi pohár mediálního budějovického magnáta, který někdo od nás našel ve sklepě budovy, trochu připomíná zmenšený Stanleyův pohár, bůhví k čemu a odkud to magnát měl…
Družstvo pravého křídla prohrává, prý jako tradičně, ale to mi moc nevadí, s radostí sleduji hru. Nejlepší moment přichází ve chvíli, kdy jeden z obránců tvrdě „zajede“ do Michala, který se bůhvíproč začal angažovat i v této aktivitě. Michal zaječí a chytí se za poškozenou nohu. Vysílá sice směrem k obránci výhružná gesta, ale musí jít střídat.

Svět přece jen dokáže být fajn místo.
Autor eluin, 08.07.2013
Přečteno 841x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí