A Bůh se odmlčel

Anotace: Tentokrát mě nenapadá žádný popisek. Tedy aspoň ne takový, který by neprozrazoval příliš. Ovšem ti, kteří mě znají, vědí, že u mě není nic tak, jak se zdá. Nezbývá než popřát... užijte si příběh. Margot

A bůh se odmlčel...

Ta holka ho zase pozorovala. Začínalo to být nepříjemné, nesnášel, když na něj někdo zíral. A ona zírala. Ten její zelený pohled mohl cítit téměř fyzicky. Zvedl hlavu od své práce a zamračeně se podíval jejím směrem. Tváře jí zrudly rozpaky a rychle zabořila pohled do sešitu. Adrien ale věděl, že to nevydrží dlouho. Irene Roseová, šprtka třídy, se stala jeho stínem. Pronásledovala ho už dva týdny. Kam se hnul, narazil i na ni, bylo to vyčerpávající. Měl by konečně tento malý problém vyřešit.
O něco pozorněji si dívku prohlédl. Nedala se považovat zrovna za krásku, navíc svým všechno-vím-všechno-znám se odsoudila k postu outsidera, ale aspoň nebyla jako ostatní slepice. Pozoroval ji a přemýšlel. Pak se mírně usmál, možná by měl její zájem podpořit. Nakonec... mohla by být prospěšná.

Irene se marně pokoušela soustředit na deset otázek testu ležícího před ní. Fyzicky se sice účastnila hodiny angličtiny, ale myšlenkami se znovu a znovu vracela k Adrienovi. Jeho zamračená tvář ji polekala, přesto v tom pohledu bylo... něco. Snad zájem? Srdce jí nad tou myšlenkou udělalo v hrudi kotrmelec. Pořád se dívá? Ano. Dívá. Irene si uvědomovala, že se červená.
Soustřeď se, Irene!
Jenže další otázku jako by někdo rozmazal a ona musela pracně luštit slova.
Charles Dickens... bla, bla, bla... Uveď několik příkladů... bla, bla, bla… Vysvětli charakterové rysy postav...
Irene okusovala tužku a snažila se vydolovat z paměti správnou odpověď. Ale copak mohla logicky uvažovat, když ON seděl u vedlejšího stolku a tak blízko, že mohla vdechovat jeho vůni?
Dickens, Dickens...
Koho by zajímal otravný test z angličtiny, když se na Irene konečně se zájmem díval Adrien Lank? Krasavec třídy? Bože, připadal jí tak neodolatelný s těmi dlouhými černými vlasy a modrýma očima! S očima Jamese Marsdena. Ano, jakmile Adriena poprvé spatřila, napadlo ji, že vypadá jako James Marsden, do něhož byla kdysi úplně poblázněná a velkolepými plakáty polepila stěny svého pokoje, z čehož její otec šílel. Ale nepřitahoval ji pouze svým zevnějškem. Adrien byl jiný než ostatní kluci, tak nějak vyzrálejší, dospělejší. A vyhledával samotu, stejně jako ona, pořád něco studoval a zapisoval. Jeho černý zápisník se stal Adrienovou součástí. Ještě snad nezažila přestávku, aby ho nenašla v nějakém koutě se záhadným notesem.
„Roseová, soustřeď se laskavě na test!“ napomenula Irene učitelka Wyndhamová a střelila po ní káravým pohledem.
Irene sklonila hlavu a přes pramínky blond vlasů, které jí zakryly tvář, vrhla kradmý pohled směrem k sousednímu stolku. Všimla si, že Adrien mezitím dokončil test a propisku položil vedle papíru obráceného textem dolů. Teď už jen na ni upřeně hleděl. Srdce znovu radostí poskočilo, když si všimla, že z jeho pohledu zmizelo obvyklé zamračení. Tentokrát ji pozoroval úplně jinýma očima. A ty neskutečně modré oči jí braly dech. Mimoděk zvedla ruku ke krku, k hornímu knoflíčku blůzky a nervózně jím otáčela. Představila si je dva spolu, o samotě. Díval by se na ni stejně jako teď? A co by bylo dál? Po takovém pohledu nevyhnutelně následuje polibek. Jenže... ona to nikdy nedělala, co když to zvorá? Cítila, jak rudne a měla zlost, že tuhle pitomou vlastnost nedokáže ovlivnit.
„Končíme,“ proniklo zcela nečekaně do Ireniných představ. „Každý odevzdá test.“
Třídou to nesouhlasně zašumělo, přesto se postupně žáci zvedali ze židlí a poslušně odkládali papíry na katedru. Irene se vytrhla ze snění a očima sklouzla k vlastnímu testu. Polovina otázek zůstala nezodpovězených. Charles Dickens se jí vysmíval do tváře. Jak se to mohlo stát? Kam ten čas zmizel? Přece znala všechny odpovědi, jen by potřebovala ještě pár minut...
„Irene. Irene!“
Vzhlédla a uviděla nataženou ruku paní Wyndhamové.
„Neslyšela jsi mě? Dej mi laskavě svoji práci.“
„Ale já...“
„Žádné výmluvy, Irene Roseová. Měla jsi čas jako každý jiný. Ovšem udivuje mě, že tak jednoduché otázky nezodpovíš právě ty.“
Učitelka sebrala Irenin test a pokračovala v cestě uličkou mezi stoly. V tom si Irene uvědomila, že největší drbny třídy se hlasitě hihňají a něco si vykládají. Ohlédla se, aby se ujistila, že tím objektem není ona. Ale to už se smáli i někteří kluci a ukazovali směrem k ní. Co je tak pobavilo? Irene automaticky sklonila hlavu, aby zkontrolovala svůj zevnějšek a strnula. Horní knoflík od blůzky byl utržený, a ta se doširoka rozvírala. Chtělo se jí studem plakat. Na jak dlouho poskytla třídě výhled na svůj předčasně vyvinutý hrudník?
Vysvobodil ji školní zvonek, který ohlásil konec vyučování.
Irene popadla batoh s učebnicemi, přitiskla si ho na prsa a vyřítila se ze třídy. Nikomu se neodvážila pohlédnout do očí, jen se sklopenou hlavou a slzami stahujícími hrdlo chvátala po chodbě. Chtěla se tak moc propadnout do země, že nezaslechla volat své jméno. Vběhla na dívčí toalety a zamkla se v jedné z kabinek. Když se dovnitř nahrnuly ostatní dívky a se smíchem se začaly šlechtit před zrcadly, Irene za zamčenými dveřmi ani nedýchala. Nestála o další výsměch. Navíc od takových hus ve zbrusu nových hadrech! Ony samozřejmě neztrácely knoflíky, nikdy nepřišly do školy v sukni „po někom“, ony byly ty dokonalé!

Tak už, sakra, vypadněte!

Konečně se dveře toalet přestaly otvírat a zavírat. Po pár vteřinách Irene opatrně nakoukla škvírou, ale před zrcadly už nikoho neviděla. Teprve potom se vyplížila z úkrytu.
I chodba byla prázdná, všichni už odešli. Nezůstal tu nikdo, komu by musela čelit. Se svěšenými rameny, přidržujíc si rukou cípy halenky kráčela podél otlučených skříněk a stěn polepených plakáty zvoucími na halloweenský ples, který bude za čtrnáct dní. Irene tam však rozhodně nepůjde. Ponížení, jaké zažila během večírku v prváku, dosud nepřebolelo. Dvě hodiny prostála u zdi, dvě hodiny marně čekala a doufala, že ji některý chlapec vyzve k tanci. Když se před ní konečně jeden z kluků objevil, nechtěl tančit. Zlomil se v pase a pozvracel jí boty. Ne, žádné další taneční zábavy se Irene nezúčastní.
Nenávidí to tu!
V tomhle zapadákově strávila skoro dva roky a pořád si nezvykla. Po smrti otce musely s matkou prodat dům a najít si levnější bydlení. A skončili tady. Od toho dne si zoufale přála, aby to nebylo natrvalo, aby jednoho dne vypadla. Někam, kde by mohla začít znovu, někam, kde by všechno bylo jiné, nebo aspoň jako dřív.
Jenže nikde to není jiné a nikdy to nebude jako dřív!

Ze školní budovy vyšla předním vchodem. Venku konečně přestalo pršet a skrz mraky prosvítalo podzimní slunce. Zaklonila hlavu a nechala paprsky dopadat na svoji tvář. Vůbec neslyšela blížící se kroky, teprve když jí na obličej padl stín, uvědomila si, že vedle ní stojí Adrien.
„Ahoj, Irene.“
Chtěla odpovědět, ale vzmohla se jen na přikývnutí hlavou. Zato cítila, jak ji opětovně zalila červeň. 'Kristepane, chovám se jako idiot,' zaúpěla a ještě pevněji sevřela okraje blůzky.
„Ten test byl docela těžký, viď?“
Mluvil pomalu a zřetelně. Tohle byla další věc, která se jí na Adrienovi líbila. Přesná výslovnost.
„Stihla jsi odpovědět na všechny otázky?“ zeptal se.
Irene byla konečně schopná promluvit. „Nestihla. Odpovědi jsem znala, jenom bych potřebovala víc času.“ Všimla si, že sklouzl očima k její ruce. Rychle přidala druhou a překřížila je na prsou.
„Mám spínací špendlík,“ usmál se.
„Cože?“
Sáhl do kapsy a vytáhl špendlík. „Nic si z toho nedělej, to se může stát každému. Ukaž, sepnu ti to.“
Jakmile se dotkl blůzky, Irene zadržela dech. Stěží potlačovala chvění, když vsunul dva prsty pod látku, aby přidržel okraje a spojil je špendlíkem.
Cítí jak mi buší srdce? Uvědomuje si, že se mě z jeho doteku zmocňuje závrať?
Adrien o krok ustoupil a Irene hlasitě vydechla. Podívala se dolů, aby zkontrolovala výsledek jeho snažení, a taky aby skryla rozpaky.
„Tak co, je to lepší?“ zeptal se Adrien.
„Ano, jistě!“ vyhrkla. „Děkuju.“
Chvíli oba jen tiše stáli pod větvemi plnými rudého podzimního listí. Kdesi v dálce se rozkrákaly vrány.
„Myslíš, Irene, že bys mi mohla s něčím pomoct?“ prolomil nakonec ticho Adrien.
„S čím?“
Bože, tak blbá odpověď! Měla jsem rovnou říct ano. Ano, udělám pro tebe cokoliv, Adriene Lanku.
„Připravuju takovou větší práci z biologie. Pokusný projekt. Ovšem potřebuju pomocníka. Nebo pomocnici. A nevím, na koho jiného bych se mohl obrátit.“
„O jaký projekt jde?“ Vůbec se nesnažila skrýt svůj zájem.
„Uvidíš, ale musíme až nahoru, do lesa, za náš dům.“
Kývla. „Fajn. Jen si hodím domů tašku s učením.“
Uvnitř se celá tetelila radostí, stráví s ním odpoledne, celé odpoledne! Kdo by si pomyslel, že tenhle příšerný den bude mít tak krásný závěr?
Adrien odemkl zámek na svém kole a vyprostil ho ze stojanu. Čekala, že na něm vedle ní pojede, ale vedl ho za řídítka a srovnal krok s jejím. Moc toho nenamluvili, ale Irene to vůbec nevadilo. Těšila se jen z jeho přítomnosti, z toho jak hezky se k ní zachoval a ještě z toho, co ji čeká. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by se s ní chtěl podělit o svůj projekt. Zdá se, že tajemství černého notesu bude odhaleno. To pomyšlení zvlnilo její rty do úsměvu.

Nejdřív se zastavili u ní doma. Nepozvala ho dál, i když věděla, že matka není doma. Příliš se styděla za starý poškrábaný nábytek a místnosti, kde se z dávno nevymalovaných stěn a stropů odlupovaly kousky omítky. Beze slova vběhla dovnitř, odhodila batoh na kuchyňský stůl a vzápětí už chvátala ven. Jen zalitovala, že nemá také kolo. To její zůstalo ve starém domově.
„A kde vlastně bydlíš?“ zeptala se, když se znovu bok po boku vydali na cestu.
„Nahoře na Skyline Road. Už jsi tam někdy byla?“
„Ne.“
„Je to dost dlouho do kopce. Nevadí?“
Zavrtěla hlavou.
Udělám pro tebe cokoliv.
Zvolna kráčeli a opět mlčeli. Irene doufala, že Adrien odbočí na Main Street, kde se po vyučování obvykle scházeli spolužáci. Jistě by je nemálo překvapilo, kdyby je spolu viděli jít. Holky by měly o čem rokovat: 'Koukněte, nejde snad tamhle Irene Roseová s Adrienem Modroočkem?'
Ale Adrien nezamířil k Main Street. Odbočil na vedlejší cestu, kterou lemovaly jen zadní trakty několika provozoven a firemní parkoviště zdejší konzervárny. Irene byla ale i tak spokojená. Koneckonců šla po boku Adriena, ne?
Jako by četl její myšlenky, otočil k ní hlavu. Dlouhé vlasy mu zavlály ve větru. „Ještě sis to nerozmyslela?“
„Vypadám na to?“
Změřil si ji od hlavy k patě. „Ne. Nevypadáš,“ řekl a odzbrojil ji dalším dokonalým úsměvem. Naštěstí se hned nato odvrátil a pokračoval v cestě. Irene mu byla vděčná, protože cítila, jak jí zase hoří tváře.

Ušli poměrně velký kus, když se k ní znovu obrátil. „Pokud nejsi unavená, mohli bychom trochu zrychlit?“
„Jasně,“ souhlasila.
Ve skutečnosti si ale přála, aby byli už na místě. Nečekala, že to bude tak daleko. Centrum obce už dávno leželo za nimi a oni nyní stoupali do slibovaného kopce. Adrien musel po Skylině jezdit denně, byl tedy zvyklý a svižné tempo mu očividně nedělalo žádné potíže. Zato Irene už musela sáhnout do svých rezerv.
Nekonečně dlouho stoupali do kopce. Mezi stromy tu a tam spatřila hluboko dole hladinu jezera. Voda se v odpoledním slunci třpytila jako naleštěná měď. Museli být dost vysoko. S obavami se zahleděla před sebe, stromů postupně přibývalo a pak už byl kolem jen les hýřící zářivě červenými a oranžovými odstíny. A ta prokletá cesta se nepřestávala stáčet do serpentin.
Když konečně Adrien zastavil, Irene sotva popadala dech. Cítila se zahanbeně, že on má po té cestě tváře sotva zrůžovělé, zatímco ona žhne jako rozpálené tály. Sakra, měla by se sebou něco udělat. Čekala, že si ji bude kvůli tomu dobírat, ale on se jen usmíval a modré oči mu jiskřily zvláštním nadšením, které upřímně nechápala. Musel na ni být hrozný pohled.
„Už je to jen kousek. Slibuju,“ promluvil a Irene se málem rozkašlala.

Cože? Ještě nejsou na místě?

Opřel svoje kolo o strom a přiblížil se. „Teď bude cesta trochu neschůdná,“ vysvětlil a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Z toho nečekaného doteku se Irene málem podlomila už tak ochablá kolena a vůbec nepopřemýšlela nad tím, že jsou uprostřed lesa, ve kterém nikdy dřív nebyla.
„A kde je váš dům?“ zeptala se po chvíli, když se nořili stále hlouběji do lesa.
„Tamhle, nedaleko,“ ukázal paží někam mezi stromy. „U té příjezdové cesty.“
„Copak my tam nepůjdeme?“
„Ne. Ten pokusný projekt nemám doma, ale v lese.“
„Aha,“ řekla jen a odevzdaně Adriena následovala.
Stromy tu rostly hodně blízko sebe a půdu pokrývala silná vrstva listí. Nebýt Adriena, cítila by se na takovém místě nepříjemně, možná by měla i strach.
„Tvým rodičům nevadí, že trávíš tolik času tady?“ zeptala se, aby prolomila ticho.
Krátce se zasmál. „Máma umřela, žiju jen s tátou a tomu je to srdečně jedno.“
Irene se zarazila. Najednou nevěděla, co říct. Po chvíli jen v rozpacích zamumlala: „To je mi líto.“ Ale Adrien ji patrně neslyšel.
Lesní porost ještě víc zhoustl a Irene zůstávala mírně pozadu. Kolena i lýtka měla poškrábaná od ostružiní a trnité šlahouny se jí zachytávaly o sukni. Adrien si jí nevšímal, rychlým tempem mířil stále dál.
„Adriene!“ Neodpověděl, prodíral se stále vpřed. „Počkej na mě!“
Konečně se zastavil. „Chceš vidět můj projekt, nebo ne?“
„Chci, ale...“
„Tak nezdržuj!“
V jeho hlase zazněl tón netrpělivosti, který ji poněkud vylekal. Stál teď několik metrů od ní, a když se pootočil, všimla si, že má zaťaté pěsti.
„Nezlob se,“ řekla pokorně. „Už jdu.“
Jeho strnulé svaly polevily a zase se usmál. „Je to opravdu už jen kousek.“
A opravdu. Stačilo deset či patnáct metrů a stromy náhle ustoupily mýtině. Irene spatřila staré kamenné základy, jediný zbytek dávno opuštěného stavení. Adrien se otočil, ve tváři odlesky odpoledního slunce.
„Tady to je,“ oznámil.
„A co?“
Sehnul se a odtáhl stranou dvě prkna zakrývající hlubokou jámu.
„Pojď se podívat. Tohle jsem kopal tři neděle.“
Irene pomalu přistoupila blíž a pohlédla dolů. Slunce už klesalo za stromy a dno jámy bylo ve stínu. Rozeznala jen vrstvu listí, které tam navál vítr. A provaz visící po straně.
„To je nějaká past?“
„Klidně by mohla. Kdybych místo prken dal přes otvor pár větví, určitě bych nějakou zvěř chytil. Ale ne, není to past.“ Adrien ukázal do jámy. „Koukni se pořádně. Vidíš?“
Irene se naklonila. Dole v šeru se cosi matně lesklo. Z napadaného listí jako by vyčnívaly bílé úlomky.
„Co je to?“
„Můj pokusný biologický projekt.“
Adrien sáhl po provazu a začal jej vytahovat. Irene sledovala, jak se provaz napíná. Na jeho konci bylo něco zavěšené. Košík. Adrien ho postavil na zem a odhrnul z něj listí. Už věděla, co se předtím bělalo dole ve stínu. Byla to drobná malá lebka. Dál odstraňoval suché listí a ona mohla spatřit kusy kůže s černou srstí, zahnutá úzká žebra a sukovitý řetízek páteře.
„Není to úžasné?“ prohodil Adrien. „Dokonce zmizel i hnilobný zápach. Pobyla si tam dole skoro sedm měsíců. Když jsem ji naposled kontroloval, na kostech se ještě místy drželo maso. A teď je kostra dokonale čistá. Rozklad nabral tempo v květnu, sotva se oteplilo.“
„A co to vůbec je?“
„Nepoznáš to?“
„Ne.“
Adrien zvedl lebku, docela snadno ji ukroutil od páteře a hodil ji k Irene.
„Fuj,“ vyjekla a uskočila stranou.
„Mňau!“
„Adriene!“
„Přece ses ptala, co to je, ne?“
Irene zírala do prázdných očních důlků. „Je to kočka?“
Adrien vytáhl z batohu papírový nákupní sáček a začal do něj ukládat kosti.
„Co chceš s tou kostrou dělat?“ zeptala se a neskrývala svůj odpor. Její romantické představy vzaly za své už před tím protivným ostružiním, ale něco takového rozhodně nečekala.
„Právě tohle je ten můj pokus. Od kočky ke kostře za sedm měsíců.“
„Nechápu. A kde jsi tu kočku sehnal?“
„Našel jsem ji.“
„Tys prostě jen tak našel mrtvou kočku?“
Adrien vzhlédl. Jeho modré oči se usmívaly, ale už to nebyly oči Jamese Marsdena. Byly to oči, které děsily.
„Kdo říká, že jsem ji našel mrtvou?“ pronesl se zvláštním zabarvením v hlase.
Irene se rozbušilo srdce, náhle si uvědomila kde se nachází a hlavně jak daleko od domova. O krok couvla. „Víš, asi bych se už měla vrátit domů.“
„Proč?“
„Musím se učit... A psát úkoly.“
Adrien se pružně napřímil. Úsměv z jeho tváře i očí zmizel. Vystřídal jej výraz, který na něm nikdy před tím neviděla.
„Takže... uvidíme se ve škole.“ Irene opět o krok couvla a rozhlédla se po lese, ze všech stran vypadal úplně stejně. Kudy se sem vlastně dostali? Jakým směrem se má vydat?
„Vždyť si sotva přišla, Irene,“ namítl nevzrušeně Adrien.
Něco svíral v dlani. Teprve když zvedl ruku nad hlavu, poznala, co to je. Kámen.
Úder ji srazil na kolena. Schoulila se, přikrčila se k zemi. Téměř neviděla, nohy i ruce měla chvíli jako ochrnuté. Necítila bolest, spíš ji šokovalo, že ji tak surově uhodil. Zkusila se poslepu odplazit. Ale Adrien ji popadl za kotníky a vlekl zpátky. Obličej se jí odíral o zem. Marně se mu pokoušela vyškubnout. Chtěla křičet, ale pusu měla plnou hlíny a suchého listí. Adrien ji dovlekl k vykopané jámě. V okamžiku kdy Irene přepadly nohy přes okraj, podařilo se jí zachytit jakéhosi keříku. Ze všech sil se ho držela, zatímco nohy jí visely nad propastí.
„Pusť se, Irene,“ vyzval ji naprosto klidným hlasem Adrien.
„Vytáhni mě! Vytáhni mě!“ křičela.
„Neslyšela jsi? Pusť se!“ Adrien znovu zvedl kámen a prudce ji praštil do ruky, až drobné kůstky zapraskaly.
Irene vykřikla bolestí a její pohmožděné prsty povolily stisk. Vzápětí sklouzla do jámy a dopadla na vrstvu listí.
„Irene?... Irene?“
Otřesená pádem vzhlédla ke kruhu světla nahoře. Na pozadí oblohy spatřila siluetu Adrienovy hlavy. Předkláněl se a pozorně se díval dolů do té hloubky.
„Proč to děláš?“ vzlykala. „Proč?“
„Není v tom nic osobního. Prostě chci jen zjistit, jak dlouho to potrvá. Kočka potřebovala sedm měsíců. Co myslíš, kolik času to zabere tobě?“
Irene se vyděsila. „Tohle mi přece nemůžeš udělat!“
„Sbohem, Irene.“
„Adriene! Adriene!“
Otvor jámy zakryla široká prkna, kruh světla vystřídala tma. Irene teď už neviděla ani ten kousíček nebe. Tohle nemůže být doopravdy, pomyslela si. Adrien jen trochu divně žertuje, snaží se ji vyděsit. Pár minut ji nechá tady dole, pak se vrátí a vytáhne ji. Ano, určitě se vrátí.
Vtom zaslechla, jak na prkna cosi ztěžka dopadá.

Kameny. Adrien na ně vrší velké kameny.

Panikařila. Zběsile se snažila vydrápat nahoru. Jenže byla odkázána jen na jednu ruku. Zlomené prsty ji neposlouchaly. Křičela, plakala, prosila. Na nerovné stěně nahmátla několik suchých kořínků, ty se jí však okamžitě rozpadly v dlani. V zoufalém pokusu zatínala nehty do hlíny, ale neměla se čeho zachytit. Znovu a znovu sklouzávala zpátky do listí na dně. Její marný nářek polykala tma.
„Adriene! Adriene!“
Neodpovídal. Na široká prkna dunivě dopadaly další a další kameny.

Ten den se i Bůh odmlčel.