Sběratel panenek

Anotace: ...

Nikdy jsem ho neviděla tak nafoukaného a spokojeného sám se sebou. Bylo to absurdní, protože to, co provedl bylo opovržení hodné. Seděl na zadku, ruce založené a rty se mu křivily do úsměvu, kterým se vysmíval veškerému znechucení, které zachvátilo celou soudní síň.

Bylo to už několikáté soudní řízení a na straně obžalovaného sedával jen obžalovaný sám, jeho obhájce přidělený státem a ostraha. Nikdo, kdo nemusel, nechtěl mít s vrahem malých dětí nic společného, ačkoliv vlna odporu, kterou zločinec ve společnosti vyvolal, byla mimořádná. S každým dalším setkáním v soudní síni se to stupňovalo. Sběratel panenek, jak si hrděl přezdíval, si pokaždé našel způsob, jak ostatní přimět k ještě zášti k jeho vlastní osobě, ač se zdálo nemožné, dívat se na tohoto člověka s větším opovržením. Těžko říct, proč to dělal. Možná šlo o zoufalou touhu po pozornosti, kterou vyvolalo nevyrovnané dětství, každopádně dneska překročil únosnou mez. I soudkyně, pravděpodobně zvyklá na největší grázly a těžko napravitelné vyvrhele společnosti, vypadala, že bojuje s touhou zvracet.

Sběratel byl sám proti celému světu, ale v jeho světě se našel někdo, kdo měl pochopení. Byla to porcelánová panenka, která vévodila stolu, u kterého obžalovaný seděl.
Těžko uvěřit, jak moc tato dětská hračka ovlivňovala prostředí soudního procesu. Ačkoliv se tomu většina sálu bránila, pozornost obvykle nebyla směřována na vraha, ale právě na onu panenku s velkýma hnědýma očima a černými vlasy.

Bylo to gesto vyvolávající především odpor, protože každá z jeho sedmi panenek představovala mrtvou šestiletou holčičku, kterou zardousil polštářem a mrtvé tělíčko poté upravil po vzoru panenky z porcelánu. Pro každou z nich měl ve své velké vile bývalého politika vlastní pokoj. Jeho cílem bylo vytvořit dům pro panenky v životní velikosti, což se mu také podařilo. A nikdo by na to nepřišel, nebýt toho, že se sám udal, což byl krok, jehož pohnutky se stále nedají se stoprocentní jistotou vysvětlit. Možná se ve Sběrateli na chvíli hnulo svědomí, možná se toužil pochlubit svým dílem, to ví jen on sám. Jedno je ale jisté, svého činu rozhodně nelituje.

Ačkoliv se mi z jeho spokojeného výrazu zvedal žaludek a jen těžko jsem dokázala skrývat nenávist k tomuto zvířeti, které se dalo těžko považovat za příslušníka lidské rasy, něco mě nutilo vraha litovat. Po celou dobu procesu, kdy jsem v rámci studia sledovala každé sezení, jsem si pořád dokola kladla několik otázek. Co když to je vina celé naší společnosti? Je možné, aby byl člověk k tomuto zvěrstvu dohnán? Je Sběratel skutečně člověk s duševní chorobou a zvrácenými choutkami, nebo byl tak strašně osamělý, že spáchal tento zoufalý čin?

Proces byl konečně u konce a proti trestu smrti nebylo odvolání, ale jsem přesvědčena, že kdyby tu ta možnost byla, Sběratel by ji stejně nevyužil. Místo projevů smutku či lítosti se soudní síň dočkala jen dalšího spokojeného výrazu.

Celé dny po posledním zasedání jsem nemyslela na nic jiného. Stála jsem se snažila domyslet si vrahovy pohnutky, ale marně. Nemohla jsem to dostat z hlavy, a když už celá obsese zašla až příliš daleko, rozhodla jsem se Sběratele navštívit.
Na někoho, kdo má být za pár týdnů popraven, nevypadal příliš zoufale. Naopak bych řekla, že dokonce zářil štěstím a oči měl plny života, což mě trochu děsilo. Byla jsem ráda za tu silnou stěnu a silné plastové okno, které nás od sebe dělilo. Jen z představy, že nebýt této překážky, mohl by se mě kdykoliv dotknout, mi naskakovala husí kůže.

Vlastně jsem ani Sběrateli nemusela vysvětlovat, proč jsem za ním přišla. Věděl to, ještě než jsem svou otázku vyslovila nahlas. Proč. Otázka, kterou si musel klást každý, kdo o případu plném hrůzných vražd jen zaslechl. Co vede bývalého a oblíbeného politika k tomu, že spáchá něco tak odporného?

Sběratel si odkašlal a dal se do vyprávění o tom, jak to celé začalo. Byl to příběh, který nikomu neřekl, podle jeho vlastních slov, ani vlastnímu obhájci. Prý by to nepochopili, protože skutečně neposlouchali. Nejspíš tím chtěl naznačit, že já bych mohla být výjimkou, ovšem dá-li se pohnutka vedoucí k takovému činu vůbec pochopit.
Den, kdy to celé začalo, byl patrně ten, kdy byl Sběratel odvolán ze své funkce a svými druhy vyzván, aby odešel v poklidu do důchodu. Jeho roustoucí popularita nejspíš nebyla příliš žádaná, a tak oblíbeného politika jednoduše vyšachovali.
Den ode dne Sběratel ztrácel chuť do života. Již dvacet let byl vdovec a nikdy se znovu neoženil. Děti neměl a za svou dlouholetou politickou kariéru si nadělal spíše víc nepřátel, než aby s někým navazoval užší kamarádský vztah. Každé ráno vstával s čím dál větší nechutí, až se jednoho dne přistihnul, že ulehá s marným přáním, už se neprobudit. A tak začal pomýšlet na to, že si sáhne na život.
Během několika následujících týdnů vše pečlivě naplánoval a připravil. Chtěl se předávkovat léky na spaní, jejichž schánení zabralo více času, než by si býval přál. Kdyby to zabralo jen o den méně, svůj plán by dokončil.
V den, kdy se hodlal uložit ke spánku naposledy se úplnou náhodou nachomýtl k nehodě v centru města, kde neukázněný řidič srazil mladou ženu. Sběratel chtěl na zývěr své existence vykonat něco dobrého, a tak se rozhodl zasáhnout. Ze všech sil se snažil udržet ji při vědomí, dokud nepřijede záchranka, ale několik minut před jejím příjezdem mu žena zemřela v náručí. To bylo poprvé, co se Sběratel přiblížil smrti tak, jako ještě nikdy před tím.
Přišel domů a najednou se mu nechtělo umřít. Po tomto deprimujícím zážitku byl sice velmi otřesen, ale jakoby mu to navrátilo chuť do života. Bral to jako znamení či osud a každý večer děkoval mladé ženě za to, že se mu, jak sám řekl, obětovala, aby mohl nadále žít.
Jenže rok se s rokem sešel a Sběratel pocítil, že ona nechuť k vlastnímu životu se vrací. Byl starý a úplně sám. Ta žena zemřela pro něj a stejně je to málo. To ho nejspíš poprvé přivedlo na onu zkáznou myšlenku. Chce to více obětí.
Jak došel k nápadu s mrtvým domem panenek už sám vysvětlit nedokázal. Pravděpodobně usoudil, že čím mladší, tím víc času dostane.
Postupem času si začal všímat, že věk v celé proceduře nehraje roli, ale panenky se mu líbily, a tak zůstal u obětí malých holčiček.
Uvědomil si, že největší chuť do života hned poté, co z malého tělíčka vyprchá poslední kapka života, bezprostředně po přiblížení se smrti. Obětí tedy přibývalo, ale i sám Sběratel ve své zhýralé existenci tušil, že jednoho dne bude muset řícti dost.
Posedlost s vírou v oběť mladé ženy se postupem času přeměnila v přehnanou pověrčivost a donutila Sběratele uvěřit, že sedm je to správné číslo. Sedm a dost. Člověk si říká, nebýt řidiče, který srazil mladou ženu a bezohledně ujel, vrah by dokonal svůj prvotní plán a ještě ten večer spáchal sebevraždu, ale možná by se stalo něco jiného, co by spustilu vlnu těchto odporných vražd. Můžeme jen děkovat, za to že v něm nehoda vyvolala takovou pověrčivost, protože nebýt ji a magického čísla sedm, Sběratel by své panenky ukládal nejspíš ještě dnes.
Když se šel Sběratel udat, byl si jistý, že neujde trestu smrti. Doufal v něj. Rozkož, kterou v něm pomalu, ale jistě blížící se smrt, vyvolávala, se blížila až ke stavům čisté extáze. Trest smrti považoval za to nejlepší, co se mu kdy mohlo stát. Na otázku, proč se neudal tedy dříve(trest smrti mohl dostat i za jednu jedinou z těchto hrůz), odpověděl tak, že nebyl smrti ještě dostatečně blízko, a že by pohrdal osudem, kdyby jej dalšími obětmi nenaplnil.
Vraždil, jen aby se sám přiblížil k smrti, protože ho to samotného naplňovalo životem