Zapomenuté ukřivdění

Anotace: Povídka o skupině přátel s prvky tajemna. Tuto povídku jsem psal před 8 lety, takže se omlouvám za případné chyby. Doufám, že se vám bude líbit.

Mladík, Jan Opletal se opět pustil do nepříliš zábavné činnosti – učení se na poslední písemnou práci z jazyka anglického. Během posledního čtvrtletí si myslel, že už má prázdniny, a tak přestal vykonávat hlavní činnost studenta – učení. Blázen Honza se snaží z jasné dvojky, jež mu vychází, zušlechtit výbornou. Zaslepen vírou, že se jeho práce v dobro obrátí, uzavírá se na několik hodin do studovny, kde tráví společnost pouze s učebnicí a počítačem.

Právě si nad učebnicí šeptá: „It will be better if I will …“ nedokončí větu a bouchne do stolu: „Zase špatně! Jak se to mám proboha za dva dny naučit?“

„Zdravím Honzo,“ objevilo se na ICQ klientovi na počítači. „Kdo to zase votravuje?! Ať mi každej vleze na záda!“, pohlédl naštvaně Jan zpoza knih na monitor: „Aha, Mirka…“. Přisunul si k sobě klávesnici a začal psát: „Ahoj, jak se vede?“ Mirka odepsala: „Dobře, díky, hele mohl bys pro mě a pro naši skupinu něco udělat?“ ~ „No, ono záleží, o co by šlo …“ ~ „Půjčil bys nám tvoji repro soustavu? Dominik chtěl během zkoušení zvýšit výkon zesilovače, ale místo toho se z něj zakouřilo.“ ~ „Aha, chápu. Co kdybychom se zítra večer někde sešli k vyřízení technických problémů?“ ~ „Zejtra? Nešlo by to dneska?“ ~ „Bohužel, mám ještě něco na práci. Pracuju na vyznamenání …“ ~ „Aha, a co třeba v Pattonu okolo šestý večer?“ ~ „To by šlo, tak zítra na viděnou!” ~ „Čau!”

Vypíná stroj, aby ho během učení nic nerušilo. V knize vyhledává správný překlad: „Aha – if I would a ne will,“ pousměje se nad hloupou chybou a znovu se noří do textu černobílé učebnice.

 

Další den již okolo 17:45 sedí v restauraci, čekajíc na své známé. Mezitím se prohrabává v manuálech od svých zařízení. Náhle mu někdo poklepe na rameno a Jan hbitě odpovídá, aniž by se otočil: „Já vím, že jsi to ty, Mirko. Cítil jsem tě“ Obešla ho a zasedla si ke stolu: „A já myslela, že tě vylekám!“ „Cožpak nevíš, že mám čistý svědomí?“ pousmál se Honza: „Mimochodem, kde je Lukáš? Rád bych s ním vybral nejvhodnější zesilovač. Myslím, že se v tom nevyznáš …“ „Neměj strach, on přijde. Přišla jsem dřív, abych ti něco řekla ... něco důležitého …“ „Prosím, pokračuj. Co máš na srdci?“ „Já si myslím, že už nemůžeme být partněři jako dřív. Dominik je bezvadný a já jsem se do něj zamilovala, je mi to líto…“ Jan sklopil zrak na stůl. Po chvíli se zadíval vylekané Mirce přímo do oči: „V čem je lepší než já? Já vím, je geniální hudebník, ale jeho školní výsledky jsou pod obraz boží! Skoro propadl z matiky a němčiny! Tak tohle je tvůj typ?“ „Nezlob se prosím! Já nevím, něco mě k němu přitahuje, něco výjimečného! Jsi dobrý přítel, ale s ním si život umím představit mnohem líp než s tebou, promiň!“

„No jo, co teď už mám udělat?“ otočil se směrem k vstupu a okamžitě si všiml přicházejícího Lukáše: „Čau Luki, tady jsem!“ Přiběhla vysoká blonďatá postava: „Zdravím lidi!“ usadil se a s laskavým obličejem se otočil na Honzu: „Díky, že se nám chystáš pomoct, bez tebe by náš velký koncert ani neuskutečnil! Takže, co bys měl?“ „Tady, podívej se,“ podal mu dokumentace od zesilovačů: „Doporučil bych ti značku Texan. Je stereofonní, má přiměřenej výkon okolo 120 wattů na reprobednu.“ „Tak to je supr. A co reprobedny, ty máš?“ zeptal se Lukáš. „To si piš, že mám, ale jen jeden typ, takže bohužel nemáš na výběr. Domácí výroba přímo k Texanu“ „Jsi božskej! Díky jménem celého našeho Smaragdu…“ „Jménem čeho?“ „Smaragd je název naší skupiny,“ vysvětlil Lukáš: „Omluvte mě na chvíli, jdu si pro něco skočit.“

„Ale jak jsi mi to mohla udělat? Byli jsme spolu tak dlouho! Tři roky se ti vážně nezdá dlouho?“ zaútočil Jan na Mirku. „To je na delší vyprávění. Nech mě prosím, abych ti to vysvětlila později!“ „Hmm…“ „Dej si něco ostřejšího na uvolněnou a věr tomu, že naše přátelství nikdy neskončí.“ „Něco podobného jsem už jednou od tebe slyšel, ty jsi předtím ale mluila o lásce, že taky nikdy neskončí! … Tím ostřejším myslíš tvrdý alkohol, co? Tak ten si nedám. Jednak z toho důvodu, že o stůl dál sedí pan Smith, učitel angliny, kterej na mě má spadeno a zadruhé mi tento zelený čaj postačí,“ otočil se k baru a zděšeně vykřikl na přicházejícího Lukáše s pivem: „Co to proboha máš? Doufám, že nealkoholický!“ „Fuj! Nealko se nedá pít, tohle je Plzeň dvanáctka,“ vesele odpověděl. „A to ti vůbec nevadí, že tamhle sedí Smith?“ „Pije taky, jak vidím. Ty se ho snad bojíš?“ „Tak si dej, když myslíš, že je to zdravý,“ rezignoval Jan.

Lukáš se posadil a nalil do svého hrdla téměř celou polovinu sklenice zlatavého moku. „A co odvoz techniky? Myslím, že bys nerad chodil po městě s těžkými reproduktory,“ promluvil Jan. „Neboj, je to vyřízený. Táta to vezme autem. A přestaň už to řešit a dej si taky jedno!“ „Má játra jsou ještě panna a nerad bych, trpěl cirhózou.“ „Jedno pivo tě přece nezabije.“ „Zabije, nezabije, čas je neúprosný a já už musím letět. Čekají na mě ještě tři lekce angliny. Brzy na viděnou!“ „Nepřeháněj to tak, vždyť z toho zblbneš! Zůstaň tady ještě chvíli“ prosila ho Mirka. „Dokud ještě mám za co bojovat, tak se nevzdávám, to si zapamatuj! Čau!“ Jan vstal a odešel.

 

Osudový den, který měl již definitivně rozhodnout o Honzovo výsledné známce z angličtiny, se blížil. Ráno málem zaspal, díky tomu, že až do dvou hodin trávil u učebnice. „Já to nezvládnu! Mám hlavu jako střep! To je vážně den na zkoušku jako dělaný!“ pobrukoval si během svižného kroku ke škole: „Pokud mi to nevyjde, můžu zapomenout na vyznamenání a tím pádem i na to, že nebudu muset dělat zkoušky na vejšku! Sakra fix!“

Zamyšlený došel do budovy střední školy. Rychle prolítl vestibulem do šaten. Z jeho okolí se ozývalo mnoho pozdravů, ale on nebyl s to odpovědět. Přezul se a pospíchal do učebny, jíž začal nazývat „místnost pravdy“. Zamyšleně zasedl vedle svého spolužáka. Spolužák ho pozdravil. Jan však stále nepřítomně civěl před sebe. Celá třída na něj upnula pozornost. Honzovi zjevně nevadilo. Trpělivě vyčkával na příchod učitele. „Honzo, stalo se ti něco?“ promluvil k němu jeho dobrý přítel. Žádné odpovědi se však žel nedočkal a proto to opakoval. „Sklapni, neruš mě, teď mám náladu pod psa a nechci se rozčílit!“ řekl Honza. Pár okamžiků na to zazvonilo.

Do třídy vtrhl rozverný učitel, pan Smith: „Posaďte se. Á, myslím, že dneska budu zkoušet, že?“ pohlédl na vyklepaného Jana. „No tak pojď, ať už to máš za sebou! Chlapče, co jsi dělal v noci? Vypadáš strhaně!“ „Učil jsem se,“ odpověděl Jan. „Tak to má být … Nuže přesvědč mě, že nejsi žádný dvojkař a že jsem tvou snahu v minulých měsících podceňoval! Pojď k tabuli … tady máš křídu a piš …“ nadiktoval mu pět vět na překlad do angličtiny. „Máš na to času, kolik budeš chtít. Já jen chci, aby to bylo dobře.

První tři věty byly mluvnicky jednoduché, jednalo se o jeho poslední probíranou látku, kterou už měl Jan dobře naučenou. Poslední dvě věty mu však činily nemalé potíže. Šlo o gramatiku, probíranou již na začátku nového pololetí. Bohužel si opakoval pouze novější učivo a na staré se vykašlal. Do překladu napsal, to co pokládal za správné, ale moc si nevěřil. „Mám to,“ oznámil učitelovi a už se chystal jít si sednout. „Nikam nechoď, ještě to zkontrolujeme!“ řekl Smith.

„První věta. Tak co třído, našli jste nějakou chybu?“ ptal se učitel. Nikdo se nepřihlásil. „Je v pořádku,“ a připsal k větě fajfku. Totéž provedl u druhé i třetí věty. „Čtvrtá věta – Karle, najdeš chybu?“ oslovil, bystrého studenta. „Má špatně napsané slovo, místo slovesa sell má mít sold,“ odpověděl Karel. „Správně, to byla jediná chyba. Jedeme dál. Pátá věta. Zkus ji, Zdeňko, opravit, napiš pod to, jak by měla být.“ Honzovi tuhla krev v žilách, zbývá jen malá šance, že větu napsal správně. A i kdyby, tak už je pramalá šance, že zakončí rok s výbornou z angličtiny. Zdeňka větu přepsala, jak má správně být. Její verze se lišila pouze v čárce. „Ostatní, má to Zdeňka dobře?“ ptal se. Dostávalo se jí pouze kladných odpovědí. „Je mi líto, na výbornou to nebude. Přesvědčil jsi mě, že tvoje snažení za tento půlrok vychází na dvojku. Tuhle známku ti už definitivně píšu na vysvědčení.

Honza na něj vrhl smutný obličej. Učitel pokrčil rameny a poslal ho sednout. Všem ve třídě došel důvod Honzova zvláštního chování. Zbytek dne strávil v hluboké melancholické náladě.

 

Přišel znechucen domů. Naštvanost pomalu začala opadat, ale zanechala na něm stále stopy. Sotva zapnul počítač, tak mu ICQ klient předložil další zprávu. Tentokrát mu opět píše Mirka: „Čau, rozumím, jak ti je, proto tě zvu na naše představení, premiéru. Po skončení představení budeme pařit. Trochu se uvolníš, vypovídáš se z toho a hned ti bude líp ;).“ Hbitě ji odpověděl: „Sice nevíš, jak se cítím, ale i beztak tvoji nabídku přijímám. V kolik a kde se sejdeme?“ Za okamžik se dostavila odpověď s požadovanými informacemi

Ve smluvený čas přišel Honza do místního kulturního centra. Sál se pomalu začal zaplňovat, mohlo tam být zatím jen okolo dvaceti lidí, víc ne. Sedl si dopředu, aby si odnesl nejlepší zážitek. Za chvíli někdo vykoukl z jeviště. „Takže přišel, jdu pro něj,“ řekla ona postava do zákulisí. Sestoupila z jeviště a mířila si to přímo k Honzovi: „Zdar Honzo, ty mě nepoznáváš?“ „Sakra, ty, já bych tě ani nepoznal, Karle!“ Karel měl na sobě barokní oblek z 18. století. Hlavu mu zdobila bílá paruka. „Překvapili jste mě, já jsem nečekal, že budete hrát vážnou hudbu. Očekával jsem spíše něco modernějšího, to co já vážně nemusím. Mimochodem, co budete hrát?“ tázal se Jan. „Dnes máme na programu kvartet Vivaldiho čtvero ročních období.“ „Ne, to snad nemůže bejt pravda! Přišel jsem poprvý a vy tady hrajete moji neoblíbenější skladbu!“ „To jsem rád, že jsme tě potěšili, ale teď pojď za mnou do zákulisí! S něčím potřebuju pomoct!“ „Nezapomněl jsi na něco? Třeba kouzelný slovíčko?“ „Prosím! Ale už pojď!“

Vešel do zákulisí. Karel ho vedl k zesilovači: „Nějak zlobí, nefunguje levá reprobedna. Podíváš se na to?“ „Já jsem sice nepřišel opravovat elektroniku, ale když na tom závisí váš koncert, tak se na to podívám.“ Zesilovač otočil a zkontroloval pojistky. Pojistka, která pojistila levý reproduktor, byla spálena. Nahradil ji za náhradní, nenápadně zalepenou vzadu. „Teď to už musí fungovat!“ a pro jistotu ho vyzkoušel. Levý reproduktor začal hrát, „Spokojen?“ „Díky moc, drahý příteli, bez tvojí pomoci by naše představení stálo za dvě věci.“ „To byla jen maličkost, ale něco ti poradím – nehraj si s tím pořád. Nechci během představením pobíhat mezi zákulisím a hledištěm,“ pousmál se a šel si sednout do první řady. „Počkej ještě, po skončení přijď, budem slavit! A mám pro tebe překvapení!“ „Super!“ a pomyslel si: „No proto, udělal jsem toho pro vás už dost.“

V sedadle nečekal příliš moc dlouho, pouze něco okolo deseti minut. V půlkruhu seděli čtyři virtuózové – Mirka, Lukáš, Zdeňka a Karel. Ihned přišel dirigent Dominik. Uklonil se spolu s virtuózy a začali hrát.

Představení trvalo téměř padesát minut. Na konci byli hudebníci zasypáni květinami, uklonili se a odešli. Honza vešel na pódium a šel za nimi do zákulisí.

 

„No, tak jak se ti to líbilo?“ optal se Lukáš Honzy. „Mile jste mě překvapili! Nikdy by mě nenapadlo, že vy budete hrát barokní hudbu!“ „Jsem ráda, že se ti náš koncert líbil, potřeboval jsi trochu rozveselit,“ pousmála se na něj Mirka. „Vydrž tady chvíli, musíme se převlíknout, za chvíli jsme tady a pak půjdem pařit!“ vzkázal mu Karel. Za pár minut se vydala skupina hudebníku a Honzy do místní hospůdky. Zasedli k velkému stolu. „Ani nevíte, jak jsem se na tenhle okamžik těšil! Až bude po koncertu a já už nebudu mít nervy. Takové uvolnění!“ promluvil Dominik: „Zapijme to přátelé!“ V mžiku je zaregistroval číšník a přinesl jim jídelní lístek: „Co si dáte k pití?“ Všichni si objednali pivo až na Honzu. Honza si jako jediný dal černý čaj. „Taky jsis měl s námi dát aspoň jedno, potom s tebou bude lepší sranda,“ řekl Karel. „Já ani nechci, navíc mi peníze vyjdou akorát na ten čaj…“ bryskně odpověděl Jan. „Honziku, my jsme tě pozvali, tak je snad jasný, že to zaplatíme, ne?“ promluvila Mirka. „Aha, tak to mělo být to překvapení. To je od vás hezký, fakt,“ odvětil Jan. „Nuže myslím, že si můžeš dát jedno, ne?“ řekl Karel. „Hm… Nevím, nevím“ rozhodoval se Jan. „Ale já vím. Číšníku, ještě jednu desítku, prosím!“

„Kájo, sehnal jsi nějakej ten stan?“ ptal se Dominik. „Bohužel, už nemám,“ odpověděl. „Johny, nemáš doma nějakej stan na zapůjčení?“ tázal se Dominik. „Přemejšlím, ale myslím, že asi ne,“ odpověděl Jan. „Dobrá, nevadí. Snad seženu jinde …“ „Vy se někam chystáte jet stanovat?“ tázal se Jan hudebníků. „No, přemýšlíme o tom, ale zatím to je fázi příprav,“ řekla Zdeňka. „Možná by to bylo moc troufalý, ale přesto se zeptám. Mohl bych s vámi?“ „Mně by to nevadilo, ale musel bys sehnat stan…“ řekl Karel. V tom mu ale do řeči vstoupil Dominik: „Jeď si třeba do ******. Ale zapomeň na to, že někdy pojedeš s námi! Já tě tam nechci ty hajle jeden!“

Na Janovo tváři se objevily slzy a zklamaně řekl: „Byl to jen návrh. Myslím, že se nemusíš tak rozčilovat. Zde jsou peníze za pivo a čaj. SBOHEM!“ Vstal a odešel.

„Dominiku, když ho tam nechceš, tak jsi mu to nemohl říct jinak?“ pustil se do něj Lukáš. „Nemohl, neboť si nezaslouží, abych se s ním nějak vybavoval.“ „Co to s tebou je? On nám půjčí reprosoustavu, nic za to nechce a ty na něj takhle vyjedeš! Já tě nepoznávám,“ naštval se Karel. „Nebudem si přece rušit oslavu naší první premiéry! Zapomeňte na to a připijme si!“ snažil se odvést pozornost Dominik.

 

Ukřivděný Jan došel domů plný zklamání. „Honzíku, co to s tebou je? Co ti kdo udělal?“ ptala se ho starostlivá matka. „Lidi jsou prasata – za dobrotu na žebrotu,“ podal ve zkratce vysvětlení.

Ještě ten večer před jeho Janovo domem zastavil vůz. Z vozu vystoupila Mirka. Zazvonila na domovní zvonek. Honza se podíval z okna a seběhl dolů.

Otevřel domovní dveře, pozdravil Mirku a nepříjemně se jí zeptal „Co ještě potřebuje vaše skupina?“ „Nezlob se na něj, on to tak nemyslel…“ „Nelži mi prosím, já vím, že mě nemá rád. Byla to hovadina, co jsem před ním řekl.“ „Nebyla, jen jsi měl přání. Přivezla jsem ti ty reproduktory a zesilovač.“ „To jsi hodná. Já jsem myslel, že se tím Dominik zadáví.“ Honza si vytáhl z auta svoji techniku. „Víš, co mě fakt štve? Ještě nedávno všechno bylo v pohodě, mimo mojí angličtiny, ale počínaje naším rozchodem se to vše začalo kazit. Stále nechápu proč…“ „Nezlob se, ale já už musím jet. Měj se dobře!“ a nastoupila do auta. „Jo, ty taky. Čau!“

 

V den vysvědčení ho navštívil jeho starý dobrý přítel Radomír. Překvapil ho zcela nečekaně, právě když ukazoval své vysvědčení doma. „Není to tak špatný, ale ještě stále ještě by to mohlo být lepší,“ zhodnotila Honzovo vysvědčení matka. „Mami, mě ale dost zklamalo. Díky tomu budu muset dělat ne příliš jednoduchý přijímačky na vejšku.“ „Přijímačky zvládneš, neboj se. Zvládli jiní, i blbější než ty,“ pousmála se matka. „Já jsem to ale chtěl mít jistý a bez starostí… Někdo mi volá.“ Vzal telefon a ozval se mu Radomír: „Čau, tak jsem se na tebe zase sjel podívat. Pojď mi otevřít, jsem před barákem.“ „Dobrá, počkej chvilku, hned tam jsem,“ a zavěsil.

Rychle seběhl dolů k domovním dveřím a s radostí je otevřel. „Zdravím Honzi, jak se vede?“ pozdravil Radomír a podal mu ruku. „Čau Ráďo! Super, tak pojď dál!“ uvítal ho Jan. „Tak, jak trávíš prázdniny?“ zeptal se Ráďa, zavírajíce dveře. „Docela to ujde, ale někdy se nudím. Bez tebe prostě není sranda, Ráďo!“ „Já taky nudím, už se těším do školy. To víš, s kámoši ze školy se školy si akorát tak můžu psát. Taky jsem rád, že tě opět vidím! A co baby, Honzi.“ „Stále to samý, žádnou nemám, a ani mi to už nevadí,“ pousmál se Jan. „Ty jsi fakt divnej! Když jsem cestoval po Evropě, tak jsem málem sbalil šest bab. Počkej, dneska jsi dostal výzo, co? Jak dopadlo?“ „Příšerně, Ráďo, sám se podívej,“ a ukázal mu vysvědčení. „Ale no tak! To že je špatný? Já tady vidím jen čtyři dvojky. Kdybych takový výzo měl já!“ „Ráďo, umíš počítat do pěti? Tam je pět dvojek!“ „Víš co, podívej se sám,“ a dal mu vysvědčení před nos. Jan si nevěřícně sundával brýle: „Co to? On mi sliboval dvojku a teď tady mám jedničku! No tak to mě fakt dostal! Super! Přijímačky nebudou!“

„Nemáš něco k pití, Honzi?“ „Jasně, že mám,“ Jan mu nabídl minerální vodu. „Já jsem myslel něco ostřejšího…“ „To určitě!“ „Sranda. Dám si tu minerálku,“ pousmál se Radoslav. „Hele, půjdeš na chvíli k nám? Potřeboval bych na chvíli pomoct doma. Předěláváme pokoj Josephině.“ „Inu, proč ne? Malá brigádička neuškodí ani mě,“ pousmál se Jan a šel se převléknout do staršího pracovního oblečení. „Zjistil jsem, že Josephina nemá žádnýho kluka…“ promluvil na Jana Radoslav. „Hezký! A co já s tím mám dělat?“ „No, ona s tebou dřív chtěla chodit…“ „Já vím. Já vím, kam míříš. Má odpověď je ale ne!“ „Kdepak, Honzi, já vím, že s ní chceš chodit!“ „Ráďo, říkam naposled, že ne. Rozumíš?“ Došli do velkého cihlového domu.

„To je dost, že jsi přišel!“ uvítal Ráďu jeho otec Václav. „Vidím, že jsis s sebou vzal pomocníka. Čau, Honzo!“ „Zdravím, Venco! Takže dneska se bude makat, jak vidím…“ „No, můžeš, když budeš chtít…“ pousmál se Václav. Došli do malé podkrovní místnosti, kde již škrábal barvu Francis. Jakmile spatřil Jana, usmál se a řekl: „Takže vidím, že máš fakt dobrýho frienda, kámoše, Ráďo. Kdo jinej, by ti přišel pomoct pracovat?“ „Jo, to je můj nejlepší kámoš, se kterým se už znám skoro cejel život…“ promluvil Ráďa. „Nemysli si ale, že já tady budu pracovat a ty se budeš flákat. To teda ne!“ zasmál se Jan: „Franc, dej mi škrabku, pustím se do toho!“ „Mimochodem, koho má bejt tenhle pokoj?“ zeptal se během práce Jan. „Josephinin. To je ale dobrá šance, jak s ní začít. Předělávat její pokojík,“ začal provokovat Radomír. „Asi jsi mi nerozuměl. Já s nechci chodit! Hele, Franc pije víno?“ „Jo, už má v sobě skoro dvě.“ „Že to na něm ani není vidět!“

Za chvíli přišla Josephina. Václav s ní hned začal vtipkovat: „Nechtěla bys odizolovat i podlahu? Když máš ty tři frajery…“ „A ještě jsi zapomněl na Jana…“ dodal Radomír. „Sklapni! Není to pravda,“ bránil se Jan. „Ale je,“ smál se Radomír. „Venco, nepotřebuju, já jsem lesbička,“ řekla poměrně vážně Josephina. „Lesbičko, skoč nám ještě pro pivo. Franc ho už dorazil,“ řekl Václav. „Já nemůžu, za chvíli jdu na oslavu,“ a ukázala láhev rumu. „Tohle nám tady už můžeš nechat,“ začal si brát rum Václav. „Nech to, já to potřebuju!“ „Tak nám skoč pro pivo!“ „Tak já teda jdu…“ rozhodla se Josephina.

Poté, co se vrátila s pivem, zeptal se Jan Václava, zda-li nemá nějaký nealkoholický nápoj. „Bohužel ne, ale jsou tady čtyři litry čepovaný dvanáctky. Klidně si dej, mně to nevadí.“ „Tak se zase opiju, hezký. To zrovna potřebuju…“ řekl vážně Jan a vzal si láhev a za chvíli upil téměř jedno malé pivo. „Ty máš ale splav. Jen to nepřežeň,“ poznamenal Francis. „Ty máš co říkat, po dvou vínech a pár pivech.“ „Taky jsem starší…“ „No jo no…“

Zlatavý mok začal rychle působit a tak se párkrát Jan zamotal. Venku se již setmělo a poněkud více opilého Francise napadlo zpívat píseň ze seriálu Hospoda: „Do naší hospůdky, vedou jen tři schůdky…“ Jan se k němu bryskně přidal. Do zpěvu se pustil i Ráďa s Kalinkou a Kaťušou.

„A klid tady bude!“ neslo se místností od dveří. Ve dveřích se zjevil snad nejméně opilý Václav: „Pod náma už chtějí mít klid. Nemusíte tolik rámusit. Při tom vašem zpěvu nejde ani pracovat.“ Všichni utichli a vzduchem se nesl zvuk špachtlí, škrábajících barvu. Monotónní zvuk až přerušilo vyzvánění Janovo mobilu. „Kdo to teď votravuje?“ zeptal se sebe opilý Jan: „Helemese! Mirka!“ a zvedl telefon. „Ahoj, neruším?“ ~ „Ahoj Mirko, trochu ano…“ ~ „Aha, takže ty k nám nemůžeš teď hned zajet!“ usoudila dle jeho hlasu: „Můžeš zejtra ráno sjet k Máchovu jezeru?“ ~ „Nemůžeš se zeptat někoho jinýho?“ ~ „Zkoušela jsem zavolat někomu jinýmu, ale tobě jedinýmu jsem se dovolala.“ ~ „Dobrá … napřed mi řekni, o co jde, áno?“ „Dominik se ztratil, něco ho vystrašilo. Naháníme ho tady. Navíc jsme se asi ztratili, takže by malá pomoc jen prospěla.“ „Něco? Co?“ ~ „Nevím, co to bylo.“ ~ „Pokud zejtra ráno budu schopnej jezdit, tak se u vás snad i zastavím. Zdá se, že jste nestanovali, tam kde by ste měli. Čau!“ ~ „Zítra naviděnou!“ a ukončila hovor.

„Kdo to byl, Honzi?“ ptal se Ráďa. „Mirka, moje bývalá přítelkyně. Potřebuje pomoct. Nevím, jestli se na ně nemám raději vykašlat…“ „Co provedla?“ Jan mu vysvětlil, co se v posledních dnech dělo.

„Ha, teď jsem opilej! Takže říkám, že do Josephiny nejsem cvok! A ty jsi, Venco, říkal, že když je někdo opilej, je pravdomluvnej,“ promluvil Jan. „Ale mluvíš o tom!“ setřel ho Václav. „Ne, do ní nejsem zamilovanej! Vážně!“ „Ale do toho, co má, jsi!“ „Ani takhle to nechápej! To si vymyslel Ráďa. A ta lež se tady začala šířit jako mor.“ „Neboj, já Josephině řeknu, že jsi tady hodně pracoval. Domluvím, že jsi chytrej a pracovitej a že se k ní hodíš,“ přidal se do hovoru Francis.

„Takže končíme! Dneska už toho bylo dost, zejtra je taky den,“ promluvil Václav okolo půl jedenácté. „Ale Honza fakt pracoval, na rozdíl od Radka. Ukázal jsem mu část, co má udělat a on to stihl! A ještě udělal něco navíc.“ Chválil Francis. „To jo, on je pracovitej, že jo, Ráďo? Ty akorát tak bejt drzej a flákat se!“ „Tak já už půjdu …“ řekl Jan. „Nikam ještě nechoď. Ty si nedáš večeři?“ tázal se Václav. „Jo, dal bych si, ale mám z toho alkoholu křeče v žaludku. Takže nemůžu jíst.“ „To přejde, pojď!“ Za malou chvíli křeče ustaly a pořádně se najedl.

Jan zašel na chvíli s Ráďou do Ráďovo pokoje. „Jsi mi ještě neřekl, co ženský a podobně, Honzi!“ zeptal se Ráďa. „Pořád to samý, NIC! Akorát tak udržuju přátelství, nebo jsem spíš udržoval s Mirkou. A ostatní přátelství…“ „Povídej! Nenechávej si to jen pro sebe,“ popouzel ho Ráďa. „Dobrá tedy, ve škole mám dost málo fakt dobrejch přátel, z nich jsou jen dva u nás ve třídě. První, já jsem mu říkal psedocvok, protože se někdy chová doslova jako blázen, je dobrej kámoš. Už hodně krát mi pomohl. Má podobnej názor na třídu, jako já. Nicméně druhej je zase jinej kalibr. Hotovej kritik, kterej najde chybu snad všude. Za to však mi pomohl zlepšit několik programů. Na rozdíl od prvního mu chybí bláznivost. Je to vážně takovej vědec, ale i přesto ho mám rád. Oba mám rád. A zbytek třídy? Dělím je na třetiny. První jsou dost extravagantní, oddávají se požívání tabáku a častěji, než já alkoholu. Při hodinách si v pohodě hrají karty a pak se diví, že třeba z chemie maj za čtyry. S nimi moc se moc nebavím, protože vím, že by mě zkazili. Na druhou stranu možná nejsou tak špatný, ale kdo ví? Druzí jsou neutrální. Zbytek jsou lidi ze Smaragdu. S těmi jsem se pokoušel navázat přátelství, ale asi bezúspěšně. S pár lidmi si píšu, jinak nic víc. Takže vidíš, celkem tři přátele, málo, co? Pardon s tebou čtyři. A co ty v Anglii? Snad tam nemáš to samý!“ Ráďa zíral na Jana. Nemohl tomu moc uvěřit: „No, tak co máš ty, ty problémy, to vážně ve škole nemám. Měl jsem holt štěstí na třídu. U nás ve třídě mám hodně kámošů, asi odhadem deset a z toho dvě holky, který jsem už skoro sbalil. Příští rok mám plán s jednou začít fakt vážně chodit. Pak mám ještě hromadu přátel a známých z fotbalu. Ale mám jen čtyři nejlepší přátele. Tebe, Stevena, Chrise a Jennifer.“ „Jennifer? Není to náhodou ta, se kterou chceš chodit?“ tázal se usměvavý Jan. „Of course! Jasně, je to ona! Teď nám to pěkně klape a věřím, že se mi ji povede přefiknout.“

Po chvíli odmlky se Ráďa zeptal Jana: „Pojedeš teda pro ně?“ ~ „Nevím, ale pokud jo, tak jim pomůžu a hned zase odjedu. Ani mě nenapadne, že bych tam strávil víc času, než je třeba. Dominik je výbornej psycholog a ví, jak zmanipulovat lidi. A jo, nezlob se, už musím jít. Je dost pozdě. Takže zejtra naviděnou!“ ~ „Měj se příteli!“

 

Příští den s lehkou opicí zasedl za volant svého nového auta. Ještě si raději spolykal pro jistotu několik tabletek antietanolu. Pak teprve nastartoval a vyjel směrem na Karlovy Vary. Ve Varech si odpočinul a zavolal Mirce. Hovoru se však nedočkal, neboť byla dočasně nedostupná. Proto se ji rozhodl napsat esemesku v podobě: „Ahoj, mohla bys mi napsat, kde mě budete čekat? Jsem na cestě. Za hodinu a půl jsem ve Starých Splavech. Brzo na viděnou! Jan.“ „Snad ti to dojde, ženská …“ pomyslel si. Napil se a nastartoval motor. Vyjel.

Kousek před Doksy oznámil mobil novou příchozí zprávu. Jan z nedočkavosti zajel ke kraji silnice, aby si ji mohl přečíst: „Ahoj Jane, nevím, kde přesně jsme, ale vypadá to jako les, severně pod Houskou. Jsme jen kousek od hradu.“

Stanovil si tedy nový cíl – vesnici Houska. Během odhadnutého času se vážně objevil v cíli. Vystoupil po delší době z auta, pořádně si oddechl, a řekl si: „Tak mě tady máte!“ Z automobilu si vytáhl batoh nacpaný nejdůležitějšími věcmi pro přežití mimo civilizaci, pro případ, že by se taky ztratil a vydal se směrem ke hradu.

Cesta mu trvala jen chvíli, než stanul u hradu. Podíval se na kompas, určil směr, kterým se má vydat a sešel na starší zarostlou cestu. Přibližně po sto padesáti metrech se obloha znenadání zatáhla. Rozprostřelo se šero a ticho. „Bouřka, pomyslel si a šel bez váhání dál. Všiml si, že kousek od něj spadl kámen. Rozhlížel se, odkud mohl spadnout. Otočil se a spatřil něco, co ho vylekalo natolik, že běžel bez rozmyšlení dál jako blázen. Křičel strachem o svůj život. Zakopl. Převalil se na zem a omdlel.

 

„Bude v pořádku?“ ptal se jeden hlas. „Tep a tlak má v normálu. Asi to bylo ono. Měl by se každou chvílí vzbudit,“ promluvil druhý hlas. Jan otevřel oči, pootočil hlavou a civěl na Mirku: „Co to bylo? Kde jsem?“ „Honzo, já nevím, co to bylo. To z nás neví nikdo. Slyšeli jsme tě ječet, tak jsme běželi za tebou a našli jsme tě nedaleko odtud v bezvědomí. Tohle je náš tábor,“ promluvila Mirka: „Vzpomínáš si na to, co jsi viděl?“ „Ne, ale muselo to bejt fakt hrozný. Vidím, že váš tábor je povolený, co? Tahle hluboko v lese…“ poznamenal ironicky Jan. „Chtěli jsme mít trochu víc dobrodružnější stanování, než je dole v kempu…“ řekl Karel. „Máte, co jste chtěli, ale trochu strašidelnější,“ pousmál se Jan: „Tak vyrazme hledat toho zatracenýho ztracenýho Dominika!“ Vstal, rozhlédl se kolem sebe a zeptal se: „Proč se pořád takový šero?“ „Jak to máme podle tebe vědět? Včera, když jsme přišli na toto místo tak se setmělo. Brali jsme to, že se chystá bouřka a bude pršet. Nic z toho se však nestalo. Už jsme si tak trochu navykli,“ promluvila za všechny Mirka. „Jste sbalení? Tak jdeme! Ukaž mi směr, kde jste naposledy viděli Dominika, Mirko!“ křikl Jan.

Šli přesně na místo, kde na místo, kde naposledy spatřili svého druha. Prohledali okolí do půl kilometru ale nikde ani po něm památky. „Zradil vás. Vykašlal se na vás a utekl. Nejspíš už bude někde na cestě domů. Nahlaste ho policii jako pohřešovaného a vypadněme odsud!“ řekl rázně Jan. „Honzo, já jsem se taky už pokoušela volat na policii, ale není tady signál,“ bránila se Mirka. „A jak to, že jsi mohla zavolat mě? Hm…?“ ~ „Nevím, měla jsem štěstí.“ ~ „Byla jsi mi taky schopna odeslat zprávu. Není to náhoda?“ ~ „Tak si to zkus sám, ty chytráku!“ a dala mu mobil. Jan na klávesnici vyťukal číslo 158 a dal volat. Kvůli nedostatečnému signálu nebylo možné hovor uskutečnit. Vrátil ji mobil a sebevědomě řekl: „To ještě nic neznamená, zkusím svůj s externí anténou.“ Z kapsy vytáhl starý mobilní telefon. Odšrouboval anténku, vytáhl dlouhý drát, který rozhodil po okolí a drát upevnil místo anténky, řka: „S tímhle určitě nějakej signál chytím.“ Pousmál se a zapnul telefon. „Sakra! Žádnej signál!“ vykřikl.

„No nic, nějak se z toho už dostaneme sami, ne? Jdem zpátky k hradu, tam už signál je. Seženete Dominika, uděláte si tábor jinde a já pojedu. Jasný?“ navrhl Jan. „Tohle je asi vážně nejlepší nápad. Jdeme, přátelé,“ pobídla je Mirka.

Po několika minutách vážně došli k hradu. Záhadné šero je ale neopustilo ani tam, naopak na celé městečko padla mlha. Jan se otočil směrem k hradu, či spíše co po něm zbylo. Hrad ležel v troskách. Pouze hradní kaple zůstala stát na svém místě a zdála se být ušetřena té pohormy. „Vysvětlete mi to!“ udiveně řekl Karel. „Může to být skupinový přelud, ale dost vážně o tom pochybuju. Cestu sem si pamatuju úplně přesně, neztratili jsme se!“ odpověděl Jan. „Kam jsme se to proboha dostali?“ tázala se zděšeně Mirka.

„Co teď?“ ptal se Jan: „Nějaké návrhy?“ „Budeme-li uvažovat, že jsme obětí skupinové halucinace, bude nejlepší sejít dolů do města a možná pak zmizí halucinace…“ navrhla Denisa, člen skupiny Smaragd. „To není špatnej nápad, ačkoliv pochybuju, že tohle je smyslový klam. Souhlasíte všichni?“ zareagoval Jan. Nikdo se nezdál být proti.

Došli na hlavní cestu směřující k hradu a po ní scházeli do vesnice. Ve vesničce nezůstal kámen na kameni. Jako kdyby celou vesničku zasáhl krutý nepřátelský útok. V dohledu ani živáčka. Celou vesnici zahalovala nažloutlá mlha. Jan běžel vpřed směrem k volnému prostranství. „Tady bejvávalo moje auto! Hned vedle stála hospoda a támhle pár baráků! Co se to k čertu děje?“ zděsil se Jan. „Asi to bude kravina, to co řeknu, ale zdá se, že se zde před několika hodinami odehrála válka…“ promluvila Mirka. „No, tak co navrhujete?“ tázal se Karel. „Co kdybys vymyslel něco sám?“ obořil se naň nervózně Jan. „Napřed musíme najít Dominika! Pak až můžeme začít řešit, co se tu událo,“ promluvila Mírka. „A jakej máš plán? To chceš jen tak neorganizovaně pobíhat po lese, nebo co?“ „Honziku…je to úplně jednoduchý! Založíme si tábor na tom místě, kde jsme se s Dominikem viděli naposledy. A každej den dva lidi zůstanou v táboře a zbytek ho půjde hledat.“ „Mirko! Na to zapomeň. To, co se v noci dělo ve stanu … na to nikdy nezapomenu,“ promluvil Jonáš, svědek Dominikovou útěku. „Neboj se! Budou hlídky. Nic, ani divoká zvěř nás nebude rušit, slibuju!“ ukliďnovala ho Mirka. „To nebyla žádná zvěř, bylo to něco jinýho! Bohužel si už nevzpomínám, jak to vypadalo, ale dám ruku do ohně, že to nebylo nic přirozenýho,“ obhajoval se Jonáš. „Jonáši, nepil jsi před usnutím? Nebo nebral jsi nějaký léky nebo drogy?“ „Přísahám, že ne!“ bránil se. „Vidím, že bez hlídek asi nebudeme v bezpečí,“ poznamenal Jan. Mirka zavelela a Smaragd se dal do pohybu.

Po hodině došli k místu jejich původního tábora. „Sakra, já mám žízeň! Máte ještě někdo něco k pití?“ tázal se Karel. Ostatní na něj kývali, že ne. „Nedaleko odsud je lesní pramen s docela čistou vodou. Dovedu tě tam. Postavte tady zatím tábor, jo?“ řekla Mirka. „Jdu s vámi, myslím, že mám něco, co by mohlo bejt užitečný,“ přidal se Jan.

Došli k malému lesnímu potůčku. Jan se odebral kus dále od ostatních a vytáhl z batohu jakýsi přístroj. Vzal si kelímek, nabral vodu a nalil do přístroje a zapnul ho. V přístroji to zachrastilo a do připraveného kelímku dole vytekla čistá voda. „Super, funguje to!“ vykřikl a radostí se napil pramenité vyčištěné vody. „Pojďte sem!

„Představuju vám přenosnou vojenskou čistící stanici. Dokáže z téměř jakýkoliv vody udělat vodu pitnou!“ zajásal Jan. „Báječný!“ řekla Mirka a nalila do horní části přístroje vodu z potoka a ke spodní části dala plastovou láhev. Zapla přístroj. „Vysvětli nám, jak to funguje, dost mě to zajímá,“ prosil Karel. „Jsou tam nějaký filtry, který odstraní mechanický nečistoty, pak se to osvítí UV zářičem a vyrovná se nějakým způsobem osmotický tlak. A ola-lá pitná voda je na světě!“

Vrátili se zpět do tábora, mezitím se už zešeřilo. Podivná mlha se nerozpouštěla, jen byla trochu tmavší. Dohlednost činila necelých deset metrů. Zdáli je lehce ozařovalo světlo ohně. „Stát!“ neslo se vzduchem: „Už ani krok!“ „To jsme my, vy blázni!“ řekla Mirka. „Kdo vy?“ tázal se hlas. „Mirka, Karel a Honza!“ vykřikla Mirka. „V pořádku! Z té dálky jsem vás nepoznal,“ řekl hlas a v křoví vylezl Lukáš: „Bezpečí je holt bezpečí,“ a ukázal pušku typu M1. „Kdes to vzal?“ lekl se Jan. „Klídek, když jsem hledal dřevo na oheň, tak jsem to našel viset na stromě,“ objasnil Lukáš. „A co zbytek? Už je ve stanech?“ zeptala se Mirka. „Jasně, že jo. Za chvíli má hlídku Jonáš, tak ho probuďte.“

Skupinka si vlezla do jednoho stanu a probudila Jonáše. „Mirko, myslíš si, že je to jen zlý sen, nebo to je skutečnost,“ šeptal Jan. „Netuším, ale byla bych ráda, kdybych se probudila a všechno by bylo zpět, jak to bylo. Jsem už za dnešek unavená. Dobrou!“ odmlčela se Mirka. „Tak teda dobrou!“ šeptl Jan a za chvíli usnul.

Jonáš měl právě hlídku. Obcházel tábor s hořící loučí. Něco upoutalo jeho pozornost, jakýsi pohyb v křoví. Neváhal a s puškou v ruce šel vstříc osudu. Posvítil si na křoví. Spatřil pouze právě opuštěné ptačí hnízdo. Uklidnil se a šel zkontrolovat stany.

 

Uprostřed hluboké noci sedí Jonáš u ohně. Oheň dodává místu alespoň trochu útulnosti. Oční víčka se pomalu zavírají ale chvíli co chvíli se rychle otevírají. Pomalu vstává z místa, aby obešel tábor. Bere si pušku ze země a v ohni zapaluje louč.

Z ničeho nic se ozvou divné nepopsatelné zvuky. Jonášovi přejel mráz po zádech. Neuplynulo ani pár vteřin a z ničeho nic začaly z nebe padat kameny. „Poplach!“ zakřičel Jonáš z plných plic. Ze stanů vylezli všichni. Kamení padalo dále. Kameny poničili stany. Padající kamení se začalo stahovat směrem k ohni, kde všichni postávali. Těsně před nimi se kamení zastavilo. Nastalo hrobové ticho. Po třech minutách se vzpamatovali. Začali se pomalu vracet do stanů …

Marie ovšem nešla do stanu, ale zamířila si to do lesa. „Kam jdeš?“ pokřikovala na ni Mirka. „Musím tam jít!“ odpověděla, aniž by se zastavila. „Počkej!“ řekla Mirka a rozběhla se za ní. Marie se ovšem rozplynula ve vzduchu. Zavolala ostatní a řekla, co se stalo. Pomohli ji v hledání, ale bez úspěchu. Vrátili se zpět do stanů a usnuli hlubokým bezesným spánkem. Nic v noci je už nerušilo.

 

„Doufám, že to byl to jen špatnej sen. Možná jsme včera snědli jen halucinogenní houby …“ řekl ihned po ránu Jan Mirce. „Dej mi pokoj s tvejma teoriema! Už mě s tím *****! Pořád jenom že to není skutečný! Co říkáš tomu, jak jsi se sem dostal? Tobě se zdá, že to město je ve skutečnosti takový, jako bylo před tím, než jsme sem vstoupili? A ta noc, to nebyly halucinace! Tohle je skutečnost ty teoretiku! Tak už to konečně pochop!“ rozčílila se Mirka. „Uklidni se prosím! Máš pravdu, tak to dál nemusíme řešit. Jenže já, kočičko, já jsem racionálně myslící člověk. To co se zde děje se pokouším nějak vysvětlit. Nevěřím na to, že existují parapsychologické jevy, protože vždycky je možné je vysvětlit racionálně,“ promluvil Jan. „Sice s tebou nesouhlasím, ale nechci se s tebou, dubovou palicí, hádat. Jdu se projít,“ vztekle vyšla ze stanu. „Jdi si, kam chceš!“ řekl tiše Jan.

Ostatní se už začali pomalu probouzet. Postupně chodili k pramenu provést osobní hygienu. Janův přístroj na čistění vody pracoval téměř neustále, div se nezasekl. Lukáš začal z konzerv připravovat jídlo. Jan také už vyšel ze stanu a první, na co upřel svůj zrak, byla obloha. Už druhý den se na obloze lopotily velké šedé mraky, jež zastínily slunce. Nad zemí ještě vytrvával ranní opar. Rozhodl se projít okolo stanu, aby zjistil, co noční představení provedlo. Hned za rohem spatřil hromádku kamínků a další a další a další, až zjistil, že jsou pravidelně usazeny okolo tábora. Ostatním se ale se svým zjištěním nesvěřil. Místo toho se skočil napít čerstvé vody z pramene. Pak si dal snídani a zasedl k ostatním k vyhaslému ohništi.

Jen co Jan dosedl, chopila se čilá Mirka slova:„Jsem ráda, že jste tady všichni. Máte nějaké návrhy, co budeme v příštích dvaceti čtyř hodinách dělat?“ „Můžu?“ zeptal se nejistě Jan. „Klidně, jen žádnou blbost, jo?“ odvětila Mirka. „Dobrá, můj plán je tento: Pokusíme se přečkat ještě jednu noc zde v táboře, budeme všichni vzhůru a počkáme na noční představení. Pak se ale budeme hlídat. Nikdo neopustí tábor. A kdyby se snad chtěl opakovat případ s tou … Marií, tak dotyčnýho budeme držet na místě.“ „To je zajímavý, ale neřeší to náš problém. Navíc asi bude problém nespat celou noc a být v čilém stavu, teda jak pro koho,“ podotkla Mirka: „Další nápad?“

Lukáš hbitě vstal a ujal se řeči: „Podle mých map je nejbližší železniční stanice jižně od tohoto místa ve městě Mšeno. Je to jen necelých deset kilometrů odtud. Pokud budeme mít štěstí, tak se dostaneme domů. Sice netuším, co se zde děje, ale zdá se mi bezpečnější se někam přesunout, než tady pořád čekat. Stejnak nemáme šanci najít naše dva ztracence,“ a opět se usadil.

„Nějakej další nápad?“ promluvila Mirka: „Ne? Tak budem hlasovat. Kdo je pro Honzu, tak ruku nahoru!“ Přihlásil se jen Honza. „Sbalme stany! Jde se do Mšena,“ zavelela Mirka. „Mirko, ty si myslíš, že to město bude stát? Viděla jsi Housku? Jsem přesvědčenej, že až tam vstoupíte, uvítá vás podobnej pohled, jako tady,“ řekl Jan. „Možná ano, možná ne. Ale čekat na noc, až jeden z nás zmizí, se mi zdá větší hovadina. Klidně si tu zůstaň. Žij s námi nebo zemři sám. Vyber si!“ „Hm… zdá se, že s tebou nehnu. Tak dobře, přizpůsobím se, jdu s váma,“ rezignoval Jan.

 

Za necelou hodinku byl už Smaragd v pohybu. V čele šel Lukáš s kompasem a mapou a hned vedle něj Mirka. Jako poslední šel Jan s Denisou. „Típni to cígo, prosím! Myslím, že ti ty tři předtím stačili, nebo ne?“ pokoušel se s Denisou navázat rozhovor Jan. „Nestačily, jsem ve stresu. A navíc, co je ti do toho?“ odsekla Denisa. „Bejt tebou, tak si je šetřím. Pochybuju, že budeš brzy mít možnost si koupit další dávku nikotinu.“ Denisa: „Nestarej se, já mám pěknou zásobu, která mi vydrží na dostatečně dlouhou dobu.“ Jan: „Jak myslíš… Jsme se už dlouho nebavili jako přátelé, Deniso, viď?“ „Nezlob se, ale v poslední době jsem neměla moc času. To víš, aktivně se věnovat hudbě je dost makačka. Zvláště, když to chci dotáhnout daleko …“ „Ale no tak … Už mi opět lžeš. Já to uvedu na pravou míru. Vysvětlení je prosté – nepotřebovala jsi mě, tak proto jsi se celý dva měsíce ani neozvala. Ale se svými dobrými kámoši, s lidmi ze Smaragdu jsi byla stále ve spojení! Něco bych ti, kočičko, rád řekl. Buď se ke mě začneš chovat líp, nebo mezi náma už nic nebude. Nebude to jako dřív, když jsem ti dával cokoliv, co jsi chtěla. Půjčoval jsem ti filmy, který jsi se ty ani neráčila vrátit. Tolik knížek, co jsem ti půjčil! Většinu jsi propůjčovala svým známým a už jsem se smířil s tím, že je nikdy neuvidím. Půjčoval jsem ti peníze, ale když jsi je měla vrátit, tak jsi zrovna byla bez peněz. Bejvával jsem do tebe blázen a tímhle jsem si tě chtěl koupit. Časem to zamilování mizelo až najednou nebylo. Bohužel ta setrvačnost, kdy jsem ti sloužil, zůstala.“

„Já jsem to tušila! Že to tvoje chování nebylo bezprostřední …“ vystoupila Denisa. „A ty jsi mě takhle hnusně využívala! Ze se nestydíš! Kdybys projevila jen trochu přízně, o kterou jsem stál, byl bych spokojený. Místo toho se do mě opíráš dál. Párkrát jsem se už málem dostal do křížku se zákonem, jen proto, abych ti vyhověl.“ „Cože?“ „No jasně, vzpomínáš na to, jak jsi chtěla použít ten program s autorskými právy pro výuku hudební výchovy? Předělal jsem to já, ale nejhorší na tom bylo, že jsem to udělal nedokonalým způsobem. Takže na to klidně někdo mohl přijít a já bych byl v prů****. A to jen kvůli tobě! Vsadím se, že bys nebyla tak laskavá a zaplatila mi soud. Taky jak jinak, viď?“

Denisa neodpověděla a mlčky šla ke Karlovi. Nahlédl do mapy, chtějíc určit místo, kde právě jsou - přibližně 2 kilometry od Housky.

 

Po několika hodinách po místní komunikaci míjeli ceduli s nápisem „Mšeno“. Prošli ulicemi města, které vypadalo jako po atomovém výbuchu. Polorozbořené domy vyvolávaly dojem města duchů. Místy prorůstala vegetace z trhlin v silnici. Jan v oknech zahlédl postavu, ale rychle zmizela. „Nejsme tady asi sami, jak vidno,“ poznamenal. „To jsem právě tušila. Možná ještě bude někdo v železniční stanici, snad,“ obhajovala svou domněnku Mirka. Pomalu došli až k ruinám nádraží. Jan se ani moc nepřekvapil: „Já jsem to věděl! Jsme na místě, kde máme být, ale v JINÉM ČASE! Víte, vy chytráci něco o Housce? O legendách, které se vážou k tomuto hradu? Asi vůbec ne, jak vidno… Legendy tvrdí, že Houska tvoří zátku na vstupu do pekla.“ Po této větě všichni zmlkli a civěli na Jana. „No tak, proberte se! Jde se zpátky …“ „Tos nám to nemohl říct dřív?“ obořil se naň Karel. „Nezlobte se na mě prosím, nebyl jsem si jistej. Už jsem viděl, jak byste se mi smáli v době, kdy jsem neměl dostatek důkazů,“ bránil se: „Směr sever, cíl Houska.“

„Proč jsi řekl, že tu nejsme sami? Ty jsi někoho viděl?“ tázala se Mirka. „Ale vůbec ne. Jenom jsem si představoval, že tu s námi je třída,“ poznamenal ironicky Jan: „Někdo nás už dlouhou dobu sleduje. Jediný, co jsem viděl, byly jeho červený oči. Je to jistě on, kdo stojí za těmi ztrátami včetně Dominika. Můžu-li bejt uzpřímnej, tak se dost bojím, ale jakmile dorazíme na Housku, tak bude všechno v pořádku.“ „Jak to můžeš vědět?“ vnořil se do hovoru Karel. „Podle senzibilů je ta část, která se zachovala – kaple – bránou do jiného světa. Doufám, že ne do horšího, ale našeho.

„Založíme tábor? Myslím, že ten pochod nám dal dost zabrat,“ navrhla Mirka. „Blázníš? Dneska tam dojít musíme! Ty chceš, aby se ztratil někdo další?“ odporoval Jan. „Ne, to ne. Ale ty snad nevidíš, že už sotva jdou? Takhle by jsme tam nedorazili všichni, ale jen ti vytrvalejší,“ reagovala Mirka. „Je to riskantní…“ „Já vím! Jsem si vědoma toho rizika, které hrozí, ale přesto chci tábor založit.“ „Ať je tedy po tvém! Snad se jim ubráníme,“ řekl Jan.

Všichni s radostí pustili batožiny na zem. „Jdu se podívat po nějakým zdroji vody,“ rozhodl se Jan a vzal si s sebou plastové láhve. Prošel křovím a zabořil se bažin. Pustá krajina v něm vzbuzovala zvlášní pocit. Strašidelný ráz k tomu dodávala červená obloha a mlha, vznášející se nad krajinou. Šel podél bažiny až nalezl malou lesní túni. Zatímco nabíral vodu do láhví, ucítil na zátylku tlak. Přesně jako by ho někdo pozoroval. Obával se ohlédnout a tak si raději pospíšil. Koutkem oka zpozoroval několik postav se žhnoucíma očima. V mžiku do něj vjel strach. Vzal nohy na ramena. Rozběhl se směrem k táboru a strachy křičel. „Co je, co se děje?“ tázal se unavený Jonáš. „Mám to v patách! Utíkejte! Bágly nechte, jde o život!“

Jonáš pohlédl do křoví a zděsil se. Postupně se rozutekli všichni za Honzou.

Doběhli až na dohled k Housce. Skrz mlhu se vykreslovaly obrysy hradu. „Už jenom kousek, to už dojdeme!“ povzbuzoval Jan. „Honzo, nejsme všichni, Jonáš a spol se nám ztratili. Musíme na ně počkat!“ zakřičela Mirka. „Aha, toho jsem si nevšiml. Každopádně už nám TO není v patách,“ odpověděl Jan a zahleděl se na cestu, kudy běžel. Spatřil červené skvrnky a vzápětí se okolím nesl nesnesitelný řev doprovázený zahřměním. „Asi jsem se mýlil … Jdeme sakra!“ zaječel Jan.

Skupinka složená z Karla, Mirky a Jana se dala rychle do pohybu. Celou dobu je stíhal démon. Z hustých mračen padal na zem prudký déšť. Před Mirkou se vykreslovaly obrysy hradní kaple. Zpozorovala, že se s oken line lehká zář. Otevřela masivní dubové dveře, nechala proběhnout přátele a rázně zabouchla dveře.

Ocitali se v prostorné kapli s gotickou architekturou. Zdála se být prázdná, ale nebylo tomu tak. Přibližně uprostřed místnosti se rozprostírala ohraničená svítící plocha. „Tohle je ono?“ tázala se Mirka. „Nevím, ale pokud si mám volit mezi smrtí a možná záchranou, beru druhou možnost,“ a bezmyšlenkovitě se vrhl do svítícího obrazce. Vzápětí zmizel. Ihned na to ho následovali Karel a Mirka …

 

Jan jako první otevřel oči. Uvítala ho krásně modrá obloha bez mráčků. Vstal, aby se rozhlédl a první, co upoutal jeho pozornost hrad Houska v dobrém stavu. Stál na louce kousek od hradu. Karel i Mirka začali otevírat oči. „Jsme zpět!“ uvolněně pronesl Jan.

Mirka s Karlem vstala. Postavila, rozhlédla se po okolí. Radostně poskočila a vytáhla si mobilní telefon: „Super, mám signál! Zavolám známýmu z Housky.“ Poodešla trochu stranou, aby ji kluci nerušili. Karel mezitím vytáhl mapu a s kompasem určil polohu. „Houska je jen půl kilometru od nás!“ pousmál se Karel: „Ježiš, než se ta Mirka vykecá!“ a pohlédl na ni.

Po chvíli položila telefon a přišla ke klukům: „Jdeme. Honzo, dojedeš do Český Lípy?“ vylekaně se zeptala Mirka. „Stalo se něco?“ zeptal se Jan. „Zbytek nás byl postupně nalezen v lese pod hradem většinou ve špatném zdravotním stavu. Teď jsou v nemocnici v Český Lípě. A Dominik … ehm … bohužel nepřežil!“ Jan a Karel na ni koukali s otevřenými ústy. „To nemůže bejt možný! Já tomu nevěřím!“ bránil se této myšlence Karel. Mirka se rozbrečela a Jan ji se slzami v očích objal.

 

Za hodinu už přijížděli tři přátelé do České Lípy. Dojeli přímo před nemocnici. Došli k recepci, odkud byli navedeni na lůžkové oddělení, kde se setkali s přáteli.

 

Po pár dnech byli zbývající lidé ze Smaragdu propuštěni do domácího ošetřování. Přibližně po týdnu od návratu do skutečného světa se sešli ve zkušebně. „Přátelé, věnujme minutu ticha za našeho sbormistra a skvělého přítele Dominika,“ promluvil Karel. Minutu na sebe mlčky zírali. Přesně po minutě přednesl Jan svou přichystanou řeč o Dominikovi: „Dominik býval můj nejlepší kámoš asi před devíti lety. Měl jsem ho rád. Oba dva jsme si hráli na malý chemiky, sice jsme o chemii nevěděli skoro vůbec nic, ale bavilo nás to, ačkoliv jsme celkem nic moc neudělali. Většinou pokusy s barvami, hypermanganem, pokusy vytvořit mýdlo a podobný věci. Jednoho dne jsem od rodičů dostal pěknou chemickou sadu pro malé chemiky. Pár dní na to přišel Dominik. Chvíli jsem se s ním bavil, ale pak jsem musel někam jít. O mé mini laboratoři jsem se mu zmínil. Za chvilku jsem přišel a tu vidím, že mi někdo otevřel v pokoji moji skříňku s chemickou laboratoří. Šel jsem dál a spatřil Dominika, jak si bez povolení hraje s mou hračkou. Neřekl jsem mu, kam jsem ten můj dárek dal, proto asi musel prolézt celou moji obývací stěnu. Ani nevíte, přátelé, jaký do mě vjel vztek. Začal jsem na něj křičet a on spěšně odešel domů. Od té doby jsme se už nebavili. Chtěl jsem sice znovu s ním navázat přátelství, ale neměl zájem. Odpouštím ti, Dominiku, za to co jsem ti provedl. Vím, že teď už tím nic nespravím, ale chci, abys věděl, že si toho jsem vědom. Možná, kdybych tehdy na tebe nevyjel, mohl jsi ještě dnes být teď tady s námi. Promiň … příteli!“ do očí se mu vjely slzy.

Slova se ujala Mirka: „Dominik mi býval dobrým přítelem. Vím, že by se o zemřelých nemělo mluvit špatně, ale stejnak si něco nemůžu odpustit. Přibližně před měsícem se mi podařilo prolomit heslo od školního serveru, kam se ukládá veškeré hodnocení včetně vysvědčení. Čert tomu snad chtěl, že si toho náhodou všiml Dominik… Hned na to mě začal vydírat, že mě udá ředitelovi, pokud s ním nezačnu chodit. Honzíku, tak tohle je ten důvod, proč se stalo to mezi námi. Musela jsem ho milovat, jinak bych ve škole měla velký problém. Víš, jak jsi se divil, že máš z angličtiny jedničku, tak to bylo moji zásluhou. Pozměnila jsem totiž třídní výkaz, z něhož se psalo vysvědčení. A neboj, stopy jsem za sebou zahladila. Chápu, tě Dominiku, za to jsi provedl. Chtěl jsi to Hozníkovi vrátit. Stejnak věřím, že by jsi mě neudal. Jsi dobrý člověk. Nechť je ti zem lehká!“

Po rozloučení se s Dominikem se Mirka zeptala Jana, zda-li se nechce přidat k nim do Smaragdu. On ji však odpověděl: „Víš, já bych se k vám nehodil. Hrát na klavír sice umím, ale problém je jinde. Chtěl jsem se s vámi mermomocí spojit. Chtěl jsem patřit do větší party, ale poznal jsem, že když jde o přátelství, je lepší volit kvalitu nad kvantitou. Neber to osobně. Můžu se bavit se Smaragdem, můžem být přáteli, ale člen Smaragdu vážně být nechci, děkuji. Mě bude stačit, když budu dobrý kámoš s mýma dvěma přáteli a s tebou, lásko!“