Déšť (2/4)

Anotace: Druhá část hororové povídky.

1. 1.    Odstín červené

 

„To je skvělé! To je prostě úžasné,“ radovala se Lucie, když vyhlédla z okna a viděla, že neprší a voda už téměř opadla.

Fredy se už také vykláněl z okna a pozoroval okolí. Ve vzduchu bylo cosi nového, co jsem zatím nedokázal popsat. Neustále k nám doléhaly zvuky houkaček, ať už hasičských nebo těch patřících sanitkám.

„Tam je ale bordelu,“ říkal Fredy a měl naprostou pravdu. Ulice byly plné vyplaveného haraburdí, větví, bahna, mrtvých krys a kostí.

„Co ty kosti?“ zeptal jsem se spíš pro sebe.

„Jaké kosti?“ zeptala se trochu poplašeně Lucie.

„No jo, hernajs. Jsou tam nějaké kosti, jdeme se mrknout dolů?“

Lucie byla trochu nervózní z toho, co uvidí na schodech a pod nimi, ale chytl jsem ji za ruku a šla. Bylo to trochu zvláštní, měl jsem radost, že ruku přijala. Fredy na mně pobaveně mrkl, když to viděl. Schodiště bylo podle očekávání od krve, kterou Fredy slíbil uklidit, ale včera večer už na to nebylo ani pomyšlení. V přízemí to příšerné páchlo. Mrtvoly krys a jejich výkaly. Voda sem přinesla i bahno a zřetelně jsem rozpoznával…

„Kosti. Ty budou tutově lidský,“ říkal s ohromným zaujetím Fredy. Chtěl jsem ho už trochu krotit, protože Lucii svým řevem vystrašil víc, než kosti samotné.

„Co to proboha děláte?“

„Co by, slečno, chci to vomrknout,“ říkal Fredy a shýbal se ke kostem.

„To nemyslíš vážně. Ještě něco chytneš, kdo ví, odkud to je,“ upozorňoval jsem ho a zdá se, že i přesvědčil.

„No to máš pravdu. Jukneme ven.“

Akorát přijížděl vojenský náklaďák a další dva civilní s uklízecí četou. Ulice smrděla po hnilobě, smrti a zkaženě.

„Hernajs!“ vykřikl Fredy, když omylem šlápl do rozkládající se krysy.

Lucie si dala ruku přes pusu a bylo znát, že jí není vůbec dobře.

Mně ale víc zaujalo množství kostí na ulici. Byly všude. Rozpoznal jsem i lebky a pánve. Nebylo pochyb, že šlo o pozůstatky lidské. Foukal poměrně silný vítr a všiml jsem si, že na nebi se mraky pozoruhodně přeskupují. Rychle a tak zvláštně. Pořád jsem měl ten nepopsatelný pocit, že se něco stane. Zatímco jsme se rozhlíželi po okolí, uklízecí četa už začala konat. Na ulici jsme nebyli jediní pozorovatelé i další lidé z okolních domů se šli podívat, jak vypadá jejich ulice po nekonečném dešti.

„Prosím vás, běžet ještě do svých domovů. Potřebujeme vaši ulici důkladně uklidit a vyčistit. Poté zajdeme i k vám domů a pomůžeme vám s případnými škodami. Tak běžte lidi, beztak to tu příšerně smrdí,“ ozval se hlas z megafonu. Patřil nějakému vojákovi, patrně veliteli zásahu. Poslechli ostatní, poslechli jsme i my.

 

Trochu jsem přemýšlel, odkud se mohly vzít ty kosti, ale mou myšlenku dokončila Lucie.

„To všechno je z podzemního města a katakomb.“

Byl to i můj názor a vlastně ani jiné rozumné vysvětlení nebylo, až na to Fredyho.

„A jak asi? To by přeci muselo dolů do katakomb natéct tolik vody, že by je vyplavilo ven. Nepřijde mi, že by až zas tolik napršelo. Řekl bych, že sem kosti přicestovaly z vyplaveného hřbitova.“

„Tolik?“ podivila se Lucie. „Těch kostí je jenom tady v ulici strašný množství. Podle mě je to z jiného hřbitova. Toho pod náma. A navíc…odkud by se vzalo tolik krys?“

Fredy se na Lucii usmál. „Líbí se mi chytré dívky.“

Smál jsem se také, slečna chvilku dělala, že jí to vtipné nepřijde, ale pak vyplázla jazyk a usmála se také.

„Občas přemýšlím, co je tam dole,“ přerušil jsem chvilkové ticho. „Člověk si akorát sem tam přečte v novinách, že se nějaký údržbář ztratil při kontrole kanalizace, ale jinak se o podzemí vůbec nemluví.“

„Taky jsem o tom přemýšlel,“ řekl zamyšleně Fredy. „O těch ztracených jsem taky četl a popravdě, jsem si myslel, že je to jen novinářská kachna, honba za senzací.“

Lucie lehce zakašlala na znamení, že si žádá pozornost.

„Byla jsem v muzeu na výstavě o minulosti Rudova a tam o podzemí mluvili dost. Prý v devatenáctém století, když město dostal do rukou stát, rozhodlo se, že postaví zcela nový Rudov. Není známo proč, ale docela s tím pospíchali. V kronikách je psáno, že neváhali obyvatelé doslova vyhnat ze starých domovů a kdo neodešel čas, byl zasypán. Město vyrostlo rychle a někteří se odmítali do nových domů nastěhovat. Prý se jim ti zasypaní jednoho dne pomstí. Docela hrůza, nemyslíte?“

Já i Fredy jsme mlčky přikývli.

„No a co se týče katakomb, zpráv je ještě méně, ale vznikaly několik staletí a prý někde úplně dole, jsou i prastaré Keltské základy, protože oni to tady jako první osídlili. A prováděli krvavé rituály, tajemné pohřební obřady a podobné věci.“

„A jako domácí mazlíčky pěstovali krysy, že jo?“ uchechtl se Fredy.

„Nedělejte si srandu. Jenom říkám, co jsem se dozvěděla v muzeu.“

„No je to dost zajímavé, jak říkám, vždycky mě zajímalo, co tam dole je, ale s duchy mrtvých Keltů bych se raději nepotkával,“ řekl jsem a šel se podívat z okna.

Ulice byla už téměř uklizena a vojáci, stejně jako úklidová služba již odjížděli. Zdálo se, že vše končí. Život se vracel do normálu.

 

                                                               2.

 

Včera jsme byli tři zcela si cizí lidé a vlastně pořád jsme. Víme o sobě jen málo, kde pracujeme, že je Fredy značně živý a pohodový chlápek, Lucie má strach z krys a je to mladá inteligentní slečna. A neskutečně krásná. Uvědomil jsem si, že vlastně nechci, aby to skončilo. Protože odejde. A netrvalo to ani minutu a řekla to:

„Asi už je venku bezpečno, tak já půjdu domů.“

Jako se probudit z představ do reality. Neznáme se, strávila tu jen jednu noc plnou strachu z toho, zda se dovnitř neprokoušou krysy. Nevím o ní nic a ani ona o mně. Jenže já jí určitě nezajímám, proč bych taky měl. Chtěl jsem říci, ať neodchází, ale rozum mi řekl, že bych to říkat neměl.

„Dobře,“ odpověděl jsem a byl tím trochu překvapen. Opravdu jsem to chtěl říci?

Možná na vteřinku jsem v jejích očích viděl zklamání, ale to si třeba jen namlouvám.

„Moc děkuji za záchranu, nevím, co by se mnou bylo, kdybyste mě tam nechal. Opravdu jsem moc vděčná. A vám taky Fredy, jste fajn.“

„Není zač, a proč si sakra furt vykáme? Nejsem přeci o tolik starší.“

„Tak jo, ahoj Fredy,“ řekla s úsměvem, podala mu ruku a dala pusu na tvář.

Nevím, asi jsem vypadal jak hlupák, ale tykání jsem si nedovolil nabídnout, byli jsme asi stejně staří, tak jsem myslel, že to ona o něj řekne. Jenže, já se měl asi požádat o číslo a někam jí pozvat. Místo toho jsem tam stál jak solný sloup.

„Musím jít, jsem zvědavá, jak to u mě vypadá. Tak se mějte hezky a třeba se zas někdy uvidíme.“

Dívala se na mně.

Chtěl jsem opět říct, ať zůstane, ale rozum mě zastavil.

Šli jsme jí doprovodit dolů a tam se pozdravili. Vyšla ven a byla pryč.

Fredy se na mně podíval a řekl:

„K čertu chlape, co to mělo bejt?“

„Jak to myslíš,“ zamračil jsem se.

„Osud ti přihraje takovou kočku a ještě k tomu chytrou a ty jí ani nikam nepozveš.“

Nato jsem nevěděl co říct.

„Máš alespoň číslo?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Hernajs! Co ty máš v té palici?“

Chtěl jsem říct, že rozum, ale teď mi to přišlo strašně hloupé, že jsem jí nikam nepozval.

„Posral jsem to, no.“

„To kdybych věděl, tak jsem býval pozval někam sám.“

Nic jsem neříkal a v duchu už jsem věděl, že to, co mi radilo, nebyl rozum, ale strach.

„No nic, kamaráde. Já už budu muset taky frčet. Tady máš na mně kontakt, kdybys chtěl někdy skočit na pivko. Budu až nadosmrti vděčnej, to si piš, žes mě zachránil před těma chlupatejma bestiema. Tak se měj, zdarec,“ řekl skoro dojatě Fredy, dal mi do ruky papírek s jeho telefonním číslem, podal mi ruku a vyšel do uklizené ulice.

Zavřel jsem dveře a vrátil se nahoru. Byl jsem zas sám. Mohl by to být konec, ale nebyl. Už když jsme byli ráno na ulici, měl jsem pocit, že se něco stane, ale rozum mi říkal, že je to jen pouhý pocit, nic víc.

 

Našel jsem několik velkých igelitových pytlů a začal do nich uklízet mrtvé krysy. Uklízecí četa mi sice nabídla pomoc, ale já nechtěl další lidi v domě. Potřeboval jsem teď být sám, nějak mi nešlo přestat myslet na Lucii. Několikrát jsem práci musel přerušit, protože se mi udělalo zle z hrozného pachu rozkladu. Pytle s mrtvolkama jsem pečlivě zavázal a odnesl na konec ulice, kde uklízecí četa přistavila kontejner. Začal foukat poměrně prudký vítr a ten rozháněl smrad do všech koutů čtvrti. Obloha byla neustále zatažená a zdálo se, že se mraky stále přeskupují. Když už jsem byl na dohled domu, zablesklo se a poté zaduněl neuvěřitelně hlasitý hrom, až se svět se mnou zatřásl. Na chvilku jsem měl pocit, že jsem ohluchl. Měl jsem pocit, že se děje něco velkolepého. Něco mnohem většího než nějaká bouřka. Pocit, že se cosi probouzí a chce to zpět na tento svět. Po chvilce se spustil déšť. Prudký a překvapivě teplý. Měl sytě červenou barvu jako krev. Moc bych za to nedal, že to byla doopravdy krev. Ulice se barvila do ruda.

Paní Válková se dívala z otevřeného okna a spílala k nebi:

„Co to k čertu zase má bejt? Proč? Za co nás trestáš?!“

Rozběhl jsem se ke svému domu a měl pocit, že se cosi pohnulo. Někde hluboko pode mnou. Byla to jen vteřinka, ale zem s semnou citelně hnula.

„Cítil jste to, Petře?“ ptala se mně vyděšená paní Válková.

„Ano, je to …nepřijemné,“ hledal jsem slova.

„Měla bych horší výrazy. Zdá se, že to začíná nanovo, ale tentokrát ještě hůř. Běžte se rychle osušit z toho hnusu,“ řekla a zavřela okno.

Rychle jsem našel klíče a otevřel dveře. Než jsem do nich vešel koutkem oka, jen na zlomek vteřiny jsem zahlédl, a přiznávám, že to možná byla jen má představivost, mlžnou tmavou postavu vystupující z nedalekého kanálu. Zavřel jsem za sebou dveře a odolával pokušení se znovu podívat ven, jestli mne jen nešálila fantazie. Neotevřel jsem. Rychle jsem vyběhl nahoru a podíval se alespoň z okna. Ulice už byla celá rudá a pršelo stále stejně silně. Mlžnou postavu a ani nic jiného jsem neviděl. Místo toho jsem zaslechl dva rychle po sobě jdoucí výkřiky z protějšího domu, ve kterém bydlí manželé Válkovi. Proběhl mi mráz po zádech. Mám se tam vydat? Ptal jsem se sám sebe a rozum mi říkal, že to není dobrý nápad, vždyť o nic nemusí jít. Mlžná postava byl jistě jen mou představou. Poslouchal jsem svůj rozum, ale měl jsem pocit, že se za ním skrývá jen prachobyčejný strach.

 

                                                              3.

 

Došel jsem ke stolu a vytáhl mobil z nabíječky. Ten starej křáp nebyl ani po pěti hodinách pořádně nabitý. Chtěl jsem zavolat Fredymu, ale stále nebyl signál. „Sakra!“ zaklel jsem. A signál jsem nenašel ani po hodině. Zkoušel jsem chodit po místnosti, ale nic. Mezitím jsem se už převlékl a chystal se udělat večeři. Venku pršelo stále stejně prudce, avšak přibývalo blýskání hřmění. Najednou zablesklo až nepřirozeně jasně a ihned vzápětí se ozval příšerně hlasitý hrom, který zněl, jak kdyby vedle domu spadla bomba. Hrozně jsem se lekl a ozval se rachot roztříštěného skla. Byt potemněl, praskly žárovky. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale praskly všechny najednou. Mobilem jsem si svítil na cestu ke skříni, kde jsem měl svíčky a starodávné svícny ještě po babičce a jejích předcích. Venku panovala už regulérní bouřka, doprovázená rudým deštěm a každé zablesknutí, vyčarovalo na zdech pozoruhodné stíny. Svíčky jsem zapálil a chtěl si ohřát párky. Jenže elektřina nešla a co mě udivilo, tak plyn také ne. Párky jsem tedy snědl studené.

Přemýšlel jsem stále, jestli se nemám podívat k sousedům, pořád mi v hlavě zněly ty výkřiky. Hleděl jsem z okna na protější dům a doufal, že uvidím světlo svíček. Nic. Jen tma. Zaplavil mě strach, že se jim opravdu něco stalo. Opět se zablesklo a já málem leknutím upadl. Na ulici před domem někdo stál a díval se do mého okna. Byl to muž? Byl to vůbec člověk? Měl jsem pocit, že vidím, jen černou postavu bez tváře. Jen nějaký stín. Zablesklo se znovu a ulice zela prázdnotou, jen rudá hladina se neustále zvedala chystající se zaplavit vše okolo sebe. Upřímně jsem se bál. Opět jsem zkusil telefon, ale signál prostě nebyl, navíc mi mobil zase ukazoval, že se vybíjí. Starej křáp. Noc už vládla a byl čas jít spát. Několikrát jsem zkontroloval, co se děje na ulici, ale nikoho jsem už neviděl. Doufal jsem, že brzy usnu a přestane pršet ten podivný červený déšť.

Probudil jsem se. Venku ještě byla tma. Zvenku se ozýval zvuk neúnavně padajících provazů kapek a vzdálené hřmění. Ale slyšel jsem ještě něco dalšího. Bylo to vedle mě, bylo to všude kolem. Bylo to ve zdech. Chroupání, škrábání a cupitání. Sáhl jsem rukou na stěnu. Cítil jsem, že v ní něco je. Přišlo mi to jako totální hloupost, vždyť stěny by tu měly být cihlové. Jenže to jsem si myslel, ale potvrzené jsem to neměl. Ten barák je hrozivě starý. Zvuky neustávaly a já si byl jist, že věci ve zdech mají jméno. Krysy.

 

Vstal jsem a rozsvítil pár svíček, vzal svícen a šel hledat baterku. Zvuky neustávali, takže se mi to zdát nemohlo. S baterkou jsem pak šel ke dveřím na schodiště, otevřel jsem je a zasvítil dolů. Nikde nic. Jsou ve zdech. Jsou jen prostě tam. Slyšel jsem to jejich odporné pištění, to jak se přemisťují. Musí jich být celá armáda. Zvuky se ozývaly i nade mnou, takže museli být už opravdu všude. Aby toho nebylo málo, něco se ozvalo ze zdola. Takový neurčitý rámus. Vloupal se snad někdo ke mně? V tomhle nečase? Rámus neustával. Z kuchyně jsem si vzal na obranu sekáček na maso a vyrazil po schodech dolů. Srdce mi tlouklo ze strachu, očekávání něčeho nebezpečného a z pocitu, že ten sekáček budu muset použít. V přízemí už zase byla voda. Rudá, ošklivá, ale bez krys. Ty chroupaly zdi. Bylo to k zbláznění poslouchat ten hnusný zvuk. Blížil jsem se ke zdroji hlasitého rámusu. Jako když někdo bouchá do dřevěné stěny a přitom cosi trhá. Stál jsem dole, baterkou svítil do všech možných koutů přízemí, venku se odehrávalo deštivé peklo a bylo jasné, že rachot se ozývá s jednoho ze dvou nepoužívaných pokojů. Přemýšlel a domýšlel jsem spousty možností, co nebo kdo, ten rámus dělá. Jenže nic rozumného. Proč právě tam? Sebral jsem odvahu a vydal se do pokoje.

Pomocí baterky jsem si prohlížel ten neuvěřitelný bordel a neznámo. Malá místnost, co dřív bývala ložnicí doslova dýchala stářím a dávným životem. Po mé levici stála postel. Masivní, velká, skutečná chlouba dřívějšího bytu. Dnes pokrytá silnou vrstvou prachu a hlavně rozbitou šatní skříní. Trochu jsem se zastyděl, že jsem za celý rok nebyl schopen pokoj alespoň uklidit, ale nebyl čas a něco mne odrazovalo od toho sem vůbec vkročit. Baterka svítila na postel a zbytky skříně a já si říkal, co se tu asi tenkrát stalo, že někdo tak rozsekal ten velký kus nábytku. Musel vynaložit velkou námahu, protože šatní skříně byly dříve skutečně majestátní a vyrobené z toho nejlepšího dřeva. Mí předci nebyli chudí. Díky dlouhým dešťům pokoj nepáchl jen starobou, ale i plísní a zatuchlostí. Vlhkost byla téměř nesnesitelná a ve zdech jsem stále slyšel krysy. V pravém rohu stál polorozpadlý peřiňák a stolek pokrytý plísní a čímsi zarudlým. V pokoji bylo asi pět centimetrů červené vody a zdi byly zčernalé a pokryté pavučinami. Už jsem tušil, odkud jde ten rámus.

U protější stěny stála asi metra půl vysoká skříňka. Něco do ní zezadu naráželo. Rozhodl jsem se jí odsunout. Šlo to těžce a bál jsem se, co naleznu až jí odsunu. Na plesnivý stolek jsem mezitím položil sekáček a baterku tak, aby svítila, jak bylo potřeba. Zabral jsem a odkryl to tajemství rámusu.

Za skříní byla díra ve zdi. Malá, asi jen čtyřicet centimetrů v průměru a z ní se na mně vrhlo hejno krys, které dělali ten příšerný rachot, když hryzaly překážky před sebou. Jedna se mi ihned zakousla do boty, druhá byla chytřejší a sápala se mi na nohavici, aby se dostala na lýtko. Šáhl jsem pro sekáček a udělal několik rychlých a přesných pohybů. Krysy jsem přepůlil a několik jich odkopl stranou. Zasvítil jsem do otvoru a zjistil, že je tam nějaký tunel vedoucí kamsi do hlubiny. Přemýšlel jsem, kde se tam vzal, protože tohle nemohli vykousat sami krysy. Chtěl jsem skříň vrátit zpět na své místo, protože krysy přibývaly, ale ozvala se hlasitá rána. A byla ze shora, z mého bytu.

 

                                                              4.

 

Netvrdím, že jsem se nebál, ale rozum mi říkal, že prostě musím jít zjistit, co se stalo. Sekáček v ruce mi dodával sebevědomí a já stoupal, schod po schodu. Nahoře byl klid. Tichý a nepřirozený. Otevřel jsem dveře a vstoupil do bytu. Nastal menší šok. Celý obývák byl vzhůru nohama. Skříně, stoly, prostě všechen nábytek byl povalen, přeházen a roztřískán po celém pokoji. Slyšel jsem jednu ránu, jako by tedy celá apokalypsa nastala v jediný okamžik a něco neuvěřitelně silného zničilo obývák. Vzpomněl jsem si na přízemí, na rozbitou skříň ležící na posteli. Má to spojitost? Je to vůbec důležité?

Myšlenek jsem měl v hlavě najednou hodně a těžko jsem se v tom orientoval. Rozum mi jen jasně říkal, že jsem v nebezpečí a že za všechno může ten nekonečný déšť, který jsem zvenku slyšel i nyní. Prošel jsem celý byt, abych odhalil případného vetřelce, ale nikoho jsem nenašel. Avšak v kuchyni na stěně byl na stěně čerstvě natřený nápis. Rudá barva, raději jsem nedomýšlel, jestli je to krev, ale mělo to zabarvení červeného deště. Nevěděl jsem, co to znamená, jak si to vyložit, ale bylo to stručné. Vracíme se! Nevěděl jsem kdo a ani mně to příliš nezajímalo. Já chtěl klid a konec deště. Přiznávám, že mě to však vyděsilo. Něco mi řeklo, že se mám vrátit dolů k díře ve zdi. Cítil jsem se jak v osobním blázinci. Nekonečné propršené dny, zaplavené ulice, krysy všude i ve zdech, zničený nábytek během vteřiny, nápis na zdi. Je vůbec možné, že se to děje?

Znovu jsem sestupoval po schodech, a když jsem vstoupil na podlahu přízemí, rozrazily se vchodové dveře do domu. V nich jak přízraky z nejhorších snů, stály tři postavy. Bylo to celé absurdní a jako vytržené z béčkových filmů, jaké jsem měl docela rád. V pozadí za nimi padaly provazy rudého deště, oni byli temní a černí jak noc venku a ani blesky, které křižovaly oblohu a osvětlovaly celé okolí, mi nedovolily pohlédnout do jejich tváří. Žádné totiž neměli. Stíny, bytosti, černé cosi, co nebylo ničím a přesto tam stáli, jak mí popravčí.

Nebyli ničím, a přesto zcela naplnily mou hlavu bezmezným strachem o život. Neměli ústa, přesto jsem zřetelně slyšel jejich hlasy:

„Vracíme se!“

V tu chvíli začal troubit na poplach můj rozum, který křičel: „Uteč!“

A tak jsem se rozběhl. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že mou jedinou záchranou bude otvor ve zdi v opuštěném pokoji. Během vteřiny jsem byl u skříňky před ní a odsunul jsem jí s lehkostí, jakou dovede jen člověk napumpovaný touhou zachránit se.

„Déšť pronikl až do útrob země, odkud jsme povstali my, kteří se vracíme,“ zaznělo za mnou, ale neotáčel jsem se. Díra byla volná. Těch několik krys jsem ignoroval a vklouzl do otvoru. Potvory hned začaly kousat, ale plížil jsem se po čtyřech dál. V levé ruce baterka, v pravé sekáček. Tunel pokračoval dál a já se rozhodl, že se podívám za sebe. Vykřikl jsem, v těsném závěsu za mnou byla temná bytost. Možná jen na vteřinu jsem si všiml, že rozeznávám rysy obličeje. Zlá, ostrá tvář, víc jsem nerozeznal. Potom pode mnou něco křuplo a já padal volným pádem do temnoty.