Sen

Kᴀʀɪɴ ƈαvαℓℓσ ㋡ Povídky » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Všude tma. Tma hustá tak, že kdyby jste si daly ruku těsně před oči,  viděly by jste NIC. Nic. Ano tak bych to nazvala. Nikde nic. Jen tma. Nebála jsem se. Necítila jsem nic. Nevěděla jsem jestli vůbec existuju. Asi ano... Nebo...ne? Najednou se rozsvítilo a strach se mi rozlil všude po těle.  V tu chvíly jsem zatoužila aby bylo přeci jen to nic. Všude těla. Těla, krev, vnitřnosti, někde dokonce i kosti. A tam stál on. Nevím kdo, ale myslím, že ho znám. Usmál se na mě. Nechápala jsem proč. Pak jsem sklopila hlavu a pochopila jsem. Díru v břiše nešlo přehlédnout. Náhle jsem se v žhnoucí agonii zhroutila na zem.

 

 

,, Ahh." S hrůzou jsem otevřela oči. Nenávidím to. Tahle noční můra se mi zdá už měsíc. Pořád dokola. Už se dokonce bojím chodit spát. Podívala jsem se co mě studí na týlu.  Měla jsem úplně mokrý polštář. Brečela jsem. Ve spaní. Brečela... Už odmalička se mi vždy zdál sen, který se následující den vyplnil. Třeba se mi zdálo o kamarádovi co už dva týdny chyběl, protože měl spalničky a on najednou ještě ten den přišel do školy. Ale tento sen se mi zdál už měsíc a já doufala, že se nevyplní. Nemůže. Kde by se vzala ta těla a navíc, já se odmala bojím tmy. Není možné, že bych necítila strach. A kdo by se chtěl do té tmy vrátit? Já teda ne. To byla slova mé útěchy. Podívala jsem se na hodiny. 04:30. ,, Sakra. Už asi neusnu." A ani nechci. Problesklo mi hlavou, ale tu myšlenku jsem zahnala. Chci spát,  ale nemůžu. Jenom jsem ležela a zírala do stropu dokud nebylo sedm hodin. Pak jsem se přichystala, zbalila pižamo a šla do školy. Dnes spím u kamarádky. ,,Třeba když s někým budu spát, tak se mi ta můra zdát nebude." Usmála jsem se sama pro sebe v poslední naději a vyrazila.

 

 

 

 

 

CRRR!!! Poslední hodina zkončila. Šla jsem ven před školu, kde jsme měly sraz s Marťou u které dnes spím. Celý den jsme se bavily a večer, bohužel pro mě, jsme si vyprávěly strašidelné historky. Najednou Marťa stuhla. Pak se na mě tajemně usmála. ,, Mám nápad. Včera jsem našla na internetě stránku s návodem jak vyvolat satana. Zkusíme to!" Vůbec se mi to nelíbylo, ale když jsem viděla jak je nadšená, musela jsem souhlasit. Než jsme našli  v domě nějaké svíce a nakreslily pentagram, bylo půl dvanácté v noci. Obřad by jsme měly provést přesně ve dvanáct a tak jsme si do té doby povídaly. Pět minut před dvanáctou jsme si naposledy přečetly latinský text, aby se nestala chyba a začaly zapalovat svíce podle následujícího návodu: 

Pod návodem byl text a obrázek pentagramu.

Neznělo to moc věrohodně, spíš jako ty žerty co nemají hlavu ani patu, ale za zkoušku nic nedáte. Sedly jsme si k pentagramu naproti sobě a Martina začala předčítat text. Poté co dočetla jsem si oddychla. Nic se nestalo. Ve chvíly, kdy už jsem chtěla vstát, zhasly svíce a ze středu pentagramu začala vycházet mlha. To není možné. Mlha se začala formovat do postavy o něco větší než normální člověk.  Po chvíly jsem ho poznala. Ten ze sna.  Když se na mě podíval, strnula jsem. V šoku jsem se nemohla ani hnout. Zato Martina se začala zvedat. Já se snažila taky, ale nešlo to. Ve chvíly kdy mě chtěla obejít a dostat se ke dveřím jsem se mi najednou vymrštila ruka a tak jsme se srazily. Ležely jsme na zemi a šokovaně hleděly na smázlou čaru kruhu pentagramu. Když jsem se vzpamatovala, podívala jsem se do pentagramu, ale nic tam nebylo. Třeba zmizel. Vstala jsem  a vyšla z pokoje. Šla jsem dolů do obýváku a sedla si na sedačku. Když jsem dosedla, podivně to podemnou žbluňklo. Když jsem se podívala pod sebe, byly tam střeva. Chtělo se mi zvracet. Ani jsem nepřemýšlela kde se tam vzaly. Překryla jsem si rukou pusu a běžela darovat záchodu obsah svého žaludku. Při vyprázdňování jsem měla zaveřené oči. Radši to nechci vidět. Když bylo po všem, zase jsem je otevřela...a omdlela. V záchodové míse byla hlava Martiny matky. 

 

 

 

 

 

Pomalu jsem otevřela oči. Pořád se mi chtělo zvracet, ale nechci tu už dál zůstat. Pomalu jsem se zvedla a vyběhla z domu. Tam jsem strnula. Místo lidmy hemžíci se město to bylo pole orgánů rozemletých na kaši. Zoufale jsem začala brečet. Najednou na mě zezhora něco kaplo. Krev. Podívala jsem se nad sebe. Tam bylo přivázané holčičí tělo bez hlavy a mělo...Martino oblečení! To už bylo moc! Rozběhla jsem se ani nevím kam, když mi podklouzla noha a já spadla. Při pádu jsem se bouchla  do hlavy. Chvíly jsem viděla rozmazaně, pak se mi zamlžilo před očima a nic jsem neviděla...najednou jsem nevěděla  kdo jsem. Nejspíš mám otřes mozku. Jinak jsem na nic jiného nepřišla. Nic jsem neviděla. I přes točení hlavy a naprosté tmě se mi povedlo nahmatat nejspíš zeď a zvednout se. Všude tma. Tma hustá tak, že kdyby jste si daly ruku těsně před oči, viděly by jste NIC. Nic. Ano tak bych to nazvala. Nikde nic. Jen tma. Nebála jsem se. Necítila jsem nic. Nevěděla jsem jestli vůbec existuju. Asi ano... Nebo...ne? Najednou se rozsvítilo a strach se mi rozlil všude po těle.  V tu chvíly jsem zatoužila aby bylo přeci jen to nic. Všude těla. Těla, krev, vnitřnosti, někde dokonce i kosti. A tam stál on. Nevím kdo, ale myslím, že ho znám. Usmál se na mě. Nechápala jsem proč. Pak jsem sklopila hlavu a pochopila jsem. Díru v břiše nešlo přehlédnout. Náhle jsem se v žhnoucí agonii zhroutila na zem.