Alan (Hnědí)

Anotace: Novopečený pacient psychiatrické léčebny na sobě otestuje experimentální léky a stane se obětí jejich vedlejších účinků během první noci na lůžkovém oddělení...

Alan 

Jízda byla vleklá a vyčerpávající. Strýc svoji nechuť k časnému vycestování ale vyjádřil až půlhodinu od nastartování svého starého Fiatu. „Kurva práce!,“ ulevil si při třetí zastávce, kdy musel na šmouhaté čelní sklo házet sníh holýma rukama. Jeho auto má už pár měsíců do nevyhnutelného důchodu na vrakovišti a ostřikovače se během mrazivé noci opovážily odporoučet. „Zasraný krám!,“ štěkl strýc, když už počtvrté toho rána nastoupil do promrzlého auta. „Nechápu, proč to nestříká.“

Jakmile doházel dostatečné množství mokrého sněhu na čelní sklo, nastoupil, zavřel dveře a nechal sníh chvíli stékat, než spustil stěrače. Střelil po mně letmý pohled a nejspíš si uvědomil, že mě čekají větší problémy, než nekonečné čištění čelního skla, kvůli umaštěným kapkám vrhaným pneumatikami kamionů jezdícími před námi.

Než stačil vyrukovat s nějakou optimistickou myšlenkou nebo projevem sympatie, vůči které jsem si za posledních pár let vypěstoval nezdravou averzi, pokusil jsem se pohotově nasměrovat počátek naší konverzace zpět k problémovému autu. „Divné. Dávals tam zimní směs? Jako proti námraze? Třeba se to rozestříká, až když přestane mrznout.“ Něco v strýcových očích posazených hluboko ve vrásčité tváři mi sdělilo, že se rozhovor nakonec stejně přesune ke mně. Domníval jsem se správně.

„Jak se cítíš?“

„Jako blázen.“

„Ale jdi . Je to jen na pár týdnů.“

„Co si o tom všem vlastně myslí malý Jeník?“

„No... vaši mu řekli, že jedeš na vojenský výcvik.“

Poprvé od časného odjezdu z Rožnova jsme se oba s chutí a od srdce zasmáli. Malý Jeník, můj sedmiletý bratr, byl odjakživa fascinován vším vojenským, především vším, co dělalo co největší rámus. Tanky, stíhačky, raketomety a kulomety byly jeho obdobou TeleTubbies, Pokémonů a Večerníčků. I jeho dvoudílné pyžamo je ve vzorech zelené kamufláže.

            „Už mám pro něj vymyšlenou historku o tom, jak mě první den učili házet granátem a já omylem vyhodil do povětří jeep.“ Další salva smíchu, tentokrát pozvolna zastavena nepříjemnou chvílí ticha.

Strýčkovi se nepříjemné ticho nejspíš zamlouvalo o dost méně a rachot starého dieselu ho nekonějšil tak, jako mě, a tak se vrátil k nepříjemnému „V sedmi letech by o takových věcech neměl přemýšlet. Chápeš, ne...“

„Jasně,“ odpověděl jsem.

Sedmiletému mrněti, které má za sebou sotva druhý rok základní školy, by se těžce vysvětlovalo, jak se člověk z ničeho nic může dostat do depresí a neví, jak se z nich prodrat zpět do „normy“. Nepochopí, jak s lidskou duší zatočí samota a už vůbec nebude mít ponětí o tom, jak funguje osud, nebo k čemu slouží Psychologická Oddělení v nemocnicích (nebo co vůbec znamenají slova jako Psychologie, Psychiatrie, Deprese...) Potvrdil jsem: „Tak tedy vojna.“

 

Do strýcova starého vehiklu  mě dostala souhra náhod. Hromada jak malinkých a přehlédnutelných, tak i obrovských a podstatných problémů, která vám od určité chvíle začne dělat ze života peklo, protože jste ji nechali nekontrolovaně růst a problémy jste se rozhodli neřešit.

            Po zbytek cesty jsem se snažil vzpomenout si na konkrétní zlomový bod v životě, díky němuž jsem měl ke dnešku skončit na Psychiatrickém oddělení v Ostravě. Otravnými myšlenkami na spackanou minulost jsem se brodil celou další půlhodinu. Strýc mi to potichu dovolil. Nejspíš mu bylo jasné, že nemám chuť povídat si absolutně o ničem, natož o své současné situaci. Cestováním ve vzpomínkách jsem se dostal až k relativně šťastnému období krátce po svých sedmnáctých narozeninách, když najednou strýc ohlásil, že jsme na místě.

            Areál Ostravské Fakultní Nemocnice vypadal obrovský a trvalo dobrých pár minut, patřičně opepřených další salvou nadávek ze strýcovy strany, než jsme se dostali ke správné budově.

            „Ničeho se neboj. Mobil ti snad nezabaví, ne?,“ zeptal se nejistě strýc, když mi pomáhal s vytahováním zavazadel z kufru. „Snad ne,“ odpověděl jsem.

            „Však kdyby něco, můžeš vždycky podepsat revers a já pro tebe přijedu. No problem.“ Výraz v jeho tváři mi napověděl, že by se mu můj případný podpis reversu hodil nejlépe v odpoledních hodinách. Málem jsem se ho zeptal na dobu zrušení mého klinického pobytu, která by se mu hodila nejvíc, když se otevřely hlavní dveře před skromným zasněženým parkovištěm a vykoukl z nich hubený chlapík s černě orámovanými brýlemi. Enormního počtu dioptrií jsme si se strýcem všimli současně. Se šklebem na rtech totiž beze studu zahulákal „Kůa, to sou dobré sodovčáky!“ Chlapík napřed nijak nereagoval. Ani nevypadal, že nějak vnímá naši přítomnost. Tehdy mi došlo, že to není zaměstnanec, ale pacient. „Alane!“ ozvala se zdravotní sestra za jeho zády, udýchaná z ranního běhu dolů po třech poschodích. Byla to nakrátko ostříhaná bruneta s hnědýma očima, klopýtajíc k Alanovi s nevídanou elegancí na to, že bylo před sedmou ráno a ještě úplně nesvítalo. Měla na sobě bílou uniformu a neobtěžovala se s líčením, ale i po větším fyzickém úkonu se snažila znít mile a zdvořile: „Jak jste se dostal ven? Kdo vás pustil? Nechtěl byste raději zpátky nahoru do teplíčka? Ze snídaně ještě zbylo trochu horké čokolády. Nedal byste si?“ Alan nereagoval slovy, ale začal sebou podivně škubat. Sestřino přikývnutí mi napovědělo, že jde o Alanovské ano. Než mu opatrně položila ruku narameno a pobídla jej k odchodu zpět do lůžkového oddělení, Alan se mi zadíval do očí a já v těch jeho spatřil záblesk nevyzpytatelné inteligence. Takový, který obvykle zahlédnete u osamostatněných a větrem ošlehaných potulných psů, když se náhodou ocitnete v jejich popelnicovém teritoriu. Když jsem odpoutal pozornost od jeho obřích očí, uvědomil jsem si, že se na mě usmívá. Když jej sestra vedla nahoru po schodech, pořád byl pohledem skrze skleněnou tabuli upřený na mě. Když se dostal do třetího patra a sledoval mě z větší dálky, přísahal bych, že se chechtá nahlas a tleská si přitom. Nevinná a zároveň ničím nekrytá radost. Pokoušel jsem si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy tak nefalšovaně šťastný, ale než jsem mohl zalovit v oné pozitivnější části svého paměťového uložiště, znovu mě přerušil strýc: „Vypadá to, že už máš kámoše,“ povídal škodolibě.

„Už to tak vypadá,“ odpověděl jsem nepřítomně.

            Když jsme vyložili všechna zavazadla a ve dvou zavřeli nedovírající kufr od strýcova přestárlého vehiklu, v rámu hlavních dveří už čekala sestřička číslo dvě. „Vy jdete asi na lůžkové, co?“

Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem ze sebe nechal vypadnout jen: „No... já jsem jako pacient, nebo tak nějak.“ Strýce to rozesmálo, ale když jsem se k němu otočil, vypadal znepokojeně. Nakonec pověděl: „Kdybys cokoliv potřeboval, čísla na nás máš. Ty tři týdny to s nad přežiješ, ne?“

V myšlenkách se mi z ničeho nic zjevil obraz šklebícího se tleskajícího vychrtlíka se šprťáckými brýlemi a s přiškrcenými nervy v hlase jsem pološeptem odpověděl. „Jo. Tři týdny.“

Můj hlasitý povzdech si strýc vyložil jako příležitost k chlapskému loučení a nabídl mi k potřesu svou pravačku posetou mozoly. Měl tak silný stisk, že jsem si myslel, že mi rozdrtí kosti, ale nenechal jsem to na sobě znát. Byl nejvyšší čas rozloučit se. Strýc znovu opakoval, jak se na ním můžu s čímkoliv obrátit a jak mi drží palce. Na všechno jsem odpovídal jen

„Hm.“

Tehdy jsem netušil, že šlo o zlomový okamžik. Že se ocitám v jednom z těch zásadních momentů, ke kterému se lidé vrací, když si kladou otázku Co bych býval udělal jinak, kdybych se mohl vrátit zpátky v čase. Nemohl jsem to vědět.

            Jakmile modrý Fiat zmizel za nedalekou Budovou Nukleární Medicíny a zanechal za sebou líně se táhnoucí namodralý oblak výfukových plynů, chopil jsem se zavazadel a kráčel směrem k sestřičce číslo dvě, která trpělivě čekala ve dveřích. Místo aby mi pomohla s malou brašnou, která mi sjížděla z ramene, odměnila mě umělým soucitným úsměvem. Nejspíš už to má natrénované, pomyslel jsem si, a vkročil do budovy Psychiatrického Oddělení.

Chodby byly široké,  stejně jako v každé jiné nemocnici. Směs pachů připomínající dezinfekci a školní jídelnu mě nijak nešokovala. Pokud jde o pobyty ve špitálech, nešlo o mé první rodeo.

            Než jsme se po schodech došourali ke třetímu podlaží, kladl jsem sestřičce číslo dvě všemožné otázky, na které mi buď nemohla, nebo snad ani nechtěla odpovídat. Když jsme se konečně ocitli u dveří lůžkového oddělení, došlo mi, že spisy pacientů mají na starosti doktoři, ne sestřičky. Ty mají určitě na starosti jednodušší a únavnější úkoly, než je diagnostika a psychologické profily pacientů. Představoval jsem si obvyklé povinnosti sestřičky číslo dvě a napadlo mě, kolik tu potkám vyšinutých lidí; a kolik z nich budou pravidelně potřebovat žihadlo do zadnice na uklidnění, když sebou začnou škubat a dělat nepořádek.

Tentokrát jsem se neudržel a vyprskl smíchy.

„Čemu se smějete?“ zeptala se mě s předstíraným zájmem, když přikládala čipovou kartu k čidlu u velikých dveří z tvrzeného skla.

„Ničemu.“

Vráska mezi jejími obočími a pozdvihnuté koutky úst jako by mi říkaly: Však on tě ten smích brzy přejde, panáčku.

Panel u skleněných dveří tiše zabzučel a elektronický zámek povolil s líným cvaknutím. Chmurné myšlenky mi v ten moment dělaly v hlavě nenapravitelný bordel a nedovolily mi, abych si pamatoval rozhovor, který jsem před pěti minutami vedl se strýcem, natož abych se stačil plně zorientovat ve dvou nekonečných řadách místností, táhnoucích se podél chodby, která jakoby přímo smrděla směsí raněných duší a zpackaných životů. Byl to hodně specifický odér, který mě vlastně vůbec nepřekvapil.

V knihovnách to voní po papíru, v blázinci po šílenství.

Namířili jsme si to rovnou k sesterně, kde mě, podle slov sestry číslo dvě, měli přijmout a zaregistrovat. Než jsme v kročili do skromně zařízené ordinace, zahleděl jsem se do dlouhé chodby, napočítal sedm pokojů na pravé straně a zaregistroval pach cigaretového kouře. Ozvěnami ke mně doletěl zkreslený zvuk kašle a smích několika lidí.

Kuřárna. Můj nový domov.

Sestra číslo dvě mi otevřela dveře ověšené cedulí PRACOVNA LÉKAŘE a odporoučela se k dalším povinnostem, aniž by pozdravila doktora, který už listoval v šuplíku a ptal se mě na jméno. Než jsem byl schopen odpovědět, zvolal „Á! Už vím! Posaďte se, prosím. Já jsem Doktor Neumann.“

Potřásli jsme si a usadil jsem se do kancelářské židle.

„Tak tedy... co vás k nám přivádí?“

Po chvilce hlasitého dumání jsem mu začal osnovitě vysvětlovat svou situaci, pěkně od začátku. Ke konci jsem se nedostal. Uťal mé vyprávění slovy „Chronická deprese. Dobrá,“ zatímco studoval mou složku. Pomyslel jsem si, proč mi klade otázky, jejichž odpovědi má ve spise přímo před sebou, ale neobtěžoval jsem se ptát nahlas.

„Vysvětloval vám už někdo, jak to u nás chodí?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Doktor se dal do popisování. Když skončil, zvedl telefon a zavolal sestru. Potichu jsem hádal, jestli půjde o tu první, co odvlekla vychrtlého Alana, nebo o tu druhou s nepřejícným výrazem trvale vyrytým do tváře.

„Mohl byste si, prosím, tady na lehátko odložit tašky a ukázat mi, co v nich máte? Víte, kvůli bezpečnosti.“ V tu chvíli do ordinace vkročila sestřička číslo tři, drobná zelenooká blondýna s rozcuchanými kudrnami svázanými jednoduše do zátylku. Nebýt kruhů pod očima a strhaného výrazu, vypadala by překrásně. Číslo tři má před koncem noční, pomyslel jsem si.

Zavazadla jsem obrátil naruby a na lehátku bedle doktorova stolu jsem začal třídit jednotlivé předměty, zatímco doktor sledoval sestřičku, jak si vede s inventurou mých osobních věcí. Krátce poté mi pokynul, abych se posadil a předložil mi dva dokumenty. Podpisem toho prvního jsem dal souhlas k dobrovolné hospitalizaci. Na druhém byly před každým odstavcem čtverečky k zafajfkování. V právním formátu jsem se ztrácel, a tak jsem se zeptal, co bych měl označit.

„Je to jen taková formalita,“ vysvětlil doktor. „Když zaškrtnete první čtvereček, znamená to, že souhlasíte, aby byly informace o vaší léčbě předány dále. Týká se to hlavně výzkumu.“

„Hm. Bude se v těch informacích vyskatovat mé celé jméno?“

„Toho se nemusíte obávat.“

Odškrtnuto.

„A ten druhý?“

„Když jej zaškrtnete, dáváte souhlas k tomu, aby vaše léčba mohla být dokumentována s pomocí nahrávacích zařízení. Diktafony, videokamery, foťáky a tak podobně.“ Najednou jsem znervózněl a doktůrek to zaregistroval, protože mi věnoval skromný úsměv. Na jeho vrásčité tváři nejvíce vynikala čeročerná mezera mezi jeho rty. Jako kdyby byla vyrytá do kmene starého dubu. Hádal jsem, že mu chybí část chrupu a s protézami se neobtěžuje.

„Můžu vás ujistit, že za deset let praxe jsem ještě neviděl nikoho nic nahrávat.“

To mi stačilo. Odškrtnuto.

Doktor Neumann se ujal vysvětlování posledního čtverečku, aniž bych se zeptal.

„Ten poslední bod jsme zavedli teprve před měsícem. Když jej zaškrtnete, znamená to souhlas s klinickým testováním experimentálních léků.“

Zadíval jsem se mu do šedivých očí, očekávajíc podrobnější vysvětlení.

„Samozřejmě to není povinné. To v žádném případě... ale po dobu vašeho pobytu, tedy... hmm,“ zadíval se do mé složky. „...po dobu tří týdnů bychom vám každý den platili dvě stě korun za každou užitou tobolku. Jde o nervový stimulant s dočasným označením AW.7318N a dosavadní výsledky jsou jen a pouze pozitivní. Hlavní účinná látka je L-theanin, který vám pomůže od úzkosti během dne podpoří alfa vlny ve vašem mozku. Cítil byste se více soustředěný a spokojený. Během noci, kdy se váš mozek uloží ke spánku a přepne naopak na vlny beta a gama, se vám do krevního oběhu uvolní…“

Zbytek jsem ani neslyšel. Byl jsem příliš zaneprázdněný svou nemotornou kalkulací.

Dvě stě za den, to máme krabičku lehkých Marlborek, k tomu něco na pořádné jídlo, nebo jen tak něco sladkého. Jeden karton jsem si ale přivezl a když se trochu omezím, za ty tři týdny si vydělám… eh… tři krát sedm je jednadvacet, jednadvacet krát dvě stě je čtyři tisíce a dvě stě. Dost na polovinu nájmu.

Odškrtnuto.

„Nechcete si raději poslechnout i možná rizika spojenými s…“

„Neobtěžujte se,“ odsekl jsem spokojeně, zatímco jsem myslel na nekonečné seznamy možných vedlejších účinků popsaných v každém příbalovém letáku všech léků a ve všech možných obdobách. Nechtěl jsem se zbytečně vynervovat. Další z těch okamžiků hodných dobře promyšlené zpátečky napříč časoprostorem. Dodnes té fajfky ve čtverečku lituji.

Podepsali jsme ještě jeden dokument o uskladnění mých osobních cenností v sesterně a se svými třemi zavazadly jsem se za doprovodu ošetřovatele, jehož věk jsem odhadoval na jeden rok po pubertě, vydal na svůj pokoj. Znovu jsem se ocitl na široké chodbě a potkal druhého pacienta, se kterým mi bylo souzeno sdílet prostor. Šoupal si to směrem k nám v nemocničních bačkorách, oděn do volných šedých tepláků a černé mikiny s potiskem. Když se přišoupal o něco blíž, poznal jsem nápis Slipknot. Jakmile byl na dosah, rozhodl jsem se, že se seznámím. Ucho batohu se spodním prádlem, které jsem třímal ve své pravačce, jsem upustil a natáhl ruku k pozdravu: „Ahoj, já jsem Karel,“ představil jsem se.  „Já… a-ahoj,“ řekl, aniž by se podíval na mě, nebo na nabízenou ruku. Pěkně nám to začíná, pomyslel jsem si, když se mi za zády ozvalo téměř burácivé „Tomáš!“ Trhnul jsem sebou, ale nervóznímu smíchu jsem se neubránil. Když jsem se otočil směrem k ještě nedávno pubescentnímu ošetřovateli, jen zakroutil hlavou. Nevěděl jsem, jestli to znamená, že je špatné se tomu smát, nebo věnovat opožděným reakcím nemocných duší větší pozornost.

Bude jich tu víc. Mnohem víc.  

Můj pokoj se pyšnil číslem 2.

Mé šťastné číslo. Vždycky až druhý.

Musel jsem přede dveřmi chvíli počkat, zatímco uhrovatý ošetřovatel lovil po kapsách klíče. Nedalo mi a zeptal jsem se: „To nás tady zamykáte?“

„Ne, to vůbec,“ odpověděl nervózně. „Otevírá se tady jen zevnitř. Když budete vycházet ven, budete si moci jen zabouchnout a když se budete vracet a chtít otevřít, já anebo jedna ze setřiček vám odemkneme.“ Otočil jsem se čelem ke dveřím, aby neviděl, jak házím oči v sloup.

Už se nemůžu dočkat, až za tebou podvacáté poběžím, abys mi odemknul, ty kojenče.

Když konečně vylovil ten správný klíč a připravoval se jej použít, zpoza dveří se ozvalo prudké  zakvílení. Přes zavřené dveře znělo jako poslední zoufalé zavytí divokého zvířete chyceného do pytlácké pasti. Strnul jsem, ale ošetřovatel vsunul klíč do dírky a otevřel.

Nejdříve jsem nemohl rozeznat, jak můj pokoj vypadal. Mou pozornost totiž upoutal Alan, házející sebou na posteli. S hrůzou jsem si uvědomil, že ten zvuk, který jsem slyšel za dveřmi, vyšel jeho ústy. Na latexové matraci potažené bílým prostěradlem jej pevně drželi dva zřízenci. Jeden z nich mu právě vytahoval ze zadku špičku jehly neobvykle objemné injekční stříkačky.

Když jsem vrhnul tázavý pohled po ošetřovali, řekl jen: „To má na uklidnění,“ načež jsem nepřítomně přikývl. Můj spolubydlící na tři týdny. Tři týdny kvílení. Nevěřícně jsem sledoval jeho vyzáblé bezvládné tělo, jak polevuje a rezignuje. Oči měl otevřené, otočené v sloup. Oddychoval prudce a vypadal, že se snaží něco říct. Zmohl se ale jen na ozvučení svých oslabujících-se výdechů a vycházelo z něj jen abstraktní „Hhhhhh-mmmmm-h-h-h-h-hhhhaaaaa,“ které po pár vteřinách odeznělo úplně.

Alan ztratil vědomí. Zřízenci odešli. Ošetřovatel mi pokynul, abych si vybalil své věci a odešel. Konečně jsem si mohl svůj nový pokoj pořádně prohlédnout. Byl poměrně dostatečně veliký, asi jako standardní obývací pokoj většího rodinného domku. Vysoké stropy bez lustrů a zářivek. Nejspíš prevence proti oběšencům, pomyslel jsem si. Není, kde uvázat provaz.

Světla byla zabudována v panelech nad třemi lůžky, v řadě ode dveří k oknu. Okno bylo zabezpečeno zámky. Podlaha byla pokryta levným linoleem – užitečný doplněk, kdyby váš spolubydlící trpěl inkontinencí – a umocňovala ozvěny, které do pokoje putovaly z prostě vypadající a rozlehlé nemocniční chodby. Zvuky tu tancovaly podle svých vlastních pravidel. Pobaveně jsem přemýšlel, jak moc to pomáhá paranoidním schizofrenikům slyšícím různé hlasy, když mě z myšlenek vyhnal alanův šepot. Přišel stejně rychle, jako odešel.

„Pchijdou neska,“ zaráčkoval tak potichu, až jsem si myslel, že se mi to zdálo, nebo že asi taky slyším hlasy.

„Neska…“

Oči se mi rozšířily a ucítil jsem mrazivý vánek na bedrech. Přistihl jsem se, že nedýchám. Chtěl jsem na tu stručnou oznamovací větu odpovědět, ale slova se mi zasekla v hrdle. Když uslyší můj hlas, stejně jej bude nejspíš vnímat jako krátký a bezvýznamný sen. Nakonec jsem se zeptal, kdo přijde. Alan neodpovídal. Drogový koktejl nejspíš zabral, protože místo hlasu se ozvalo něco jako přerušované statické chrčení. On chrápe. Řekne mi něco, z čeho neusnu minimálně týden… a teď chrápe. Kdo má přijít? Rodiče?

Nakonec jsem ho nechal v klidu sípat a pšoukat, vybalil jsem si věci do malé kovové skřínky vedle svého lůžka a rozhodl se, že zajdu na exkurzi do kuřárny. Oděn do tepláků a mikiny, s chundelatými bavněnými nazouváky na nohou, jsem otevřel dveře. Opravdu se daly otevřít zevnitř, což mě potěšilo a na chvíli jsem zapomněl na scénu, která se před chvíli odehrála v mém pokoji. Navíc mě zajímalo, kdo je mým třetím spolubydlícím. Kuřáci by mohli vědět víc.

            Kuřárna se nacházela ani ne pět kroků od pokoje, což byla další maličkost, ze které jsem se mohl radovat. Když jsem otevřel dveře, musel jsem vynaložit veliké úsilí, abych se nerozkašlal k smrti. V kuřárně, veliké asi jako záchodová kabinka pro invalidy, byla naplněna k prasknutí lidmi všeho druhu, kteří potahovali a vyfukovali stejný počet druhů cigaretového kouře.

Přes hutný kouřový opar jsem kývnul k pozdravu a usmál se dost široce, aby mě zahlédli I lidé postávající v zadní části u malého stolku s plechovkou od fazolí, jež sloužila jako provizorní popelník. „Ahoj“ ke mně doletělo ze všech stran a jakoby sborovitě. Než jsem stačil šáhnout do kapsy pro jednu z Marlborek, jeden kuřák za druhým ke mně natahovali ruce a představovali se. Zapamatoval jsem si jen tři jména. Libor, dohola ostříhaný hranař s tetováním na krku a piercingem v pravé nosní dírce. Jesica, drobnější bruneta oděná do sportovní mikiny, s namalovaným obočím nad lesknoucíma-se hnědýma očima – nejspíš před chvílí plakala, pomyslel jsem si. A nakonec tu byl Adam, s vlasy stejně prořídlými jako mám já, oděn do pyžama, které vzdáleně připomínalo havajskou košili. Tito tři, spolu s dalšími pěti nezapamatovatelnými, se střídali v kladení otázek na mou osobu. Odpovídal jsem stroze a vylíčil jim zkrácenou verzi svého už tak dlouhého a nudného příběhu. Někteří empaticky přikyvovali, jiní jen zírali. Podle reakcí bylo možné určit, s kým mám společnou alespoň malou část diagnózy. Ti byli spolutrpící. Ti, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou vyšinutí jiným způsobem, byli pro mě prostě ti ostatní. O mém podivném spolubydlícím jsme se nakonec nebavili.

 

 

***

 

            Po strohém seznamování v kuřárně si mě předvolal jiný doktor, k vyřízení dalších formalit. Papíry jsem podepisoval, aniž bych poslouchal vysvětlení a varování. Posílen nikotinem jsem si najednou věřil a vidina výdělku za klinické testování úžasně znějící drogy mě utvrzovala v tom, že byrokratickým detailům bych neměl věnovat žádnou energii, natož plnou pozornost. Po této zkrácené vizitě jsem se prošel až na konec chodby, kde jsem narazil na poměrně slušně vybavenou televizní místnost.

Uvnitř sedělo pár lidí, kteří vypadali, že diskutují o něčem zábavném. Mezi nimi i Libor, vysmátý až k slzám a škrábající-se nepřítomně krční tetování, spolu s Jesicou a Adamem, kteří se mezi záchvaty smíchu snažili dohodnout, co si pustit v televizi. Když jsem vkročil dovnitř, skupinka diskutérů propukla ve výbuch smíchu tak hlasitý, že mi jemně rozvibroval kůži na lícních kostech.

„Čemu se tak řehníte?“ zeptal jsem se pobaveně.

Odpověděl mi starší pán v županu, s berlí položenou na kolenou: „Je mezi náma jeden, co si strašně rád jí oblečení.“ Pozvedl jsem pravé obočí v nevysloveném To jako fakt? a spustil tím další vlnu smíchu, tentokrát znatelně tišší. „Alan se jmenuje. Když je nervní, což je vlastně pořád, párá si kusy trižek a tepláků a hltá je jak maliny… a potom z toho škytá jak ten ožralý pekař ze Soli nad zlato.“ Tentokrát jsem se zasmál i já.

Když jsem se zmínil o faktu, že jsem jeho nový spolubydlící, jedna polovina skupiny se snažila zadržet smích, zatímco druhá mě studovala až smutně soucitným pohledem.

„Hm, tak to se máš na co těšit, chlape,“ ozval se Adam, sedící nejblíže u širokoúhlé obrazovky.

„To věřím,“ odpověděl jsem. Popsal jsem všem přítomným celou historku od jeho podivného přivítání u hlavních dveří, přes kvílení, zřízence a koňskou injekci, až po jeho lucidní „Pchijdou neska.“

Když jsem se ptal, s čím tady přijel, každý pacient měl jinou teorii. Pán v županu a s berlí ho považoval za simulanta, kvůli tomu záblesku čistého vědomí v podobě dvou slov. Adam to odhadoval na Aspergerův syndrom, nebo jinou formu autismu. Jesica jeho stav naopak přičítala vnějším vlivům a odhadovala to na posttraumatickou stresovou poruchu.

Většina ostatních ale trvala na tom, že přeslechli někoho z personálu, jak se v souvislosti s Alanem baví o katatonní schizofrenii. Nevěděl jsem, kterou „diagnózu“ považovat za pravdivou, a tak jsem si v duchu řekl, že Alan prostě trpí Alanismem. Tečka.

Když jsem se zeptal na svého druhého spolubydlícího, respektive na jeho absenci, ozval se Adam: „Pár dní s ním bydlel jakýsi Roman, ale včera prý podepsal revers a dneska už ho nikdo neviděl. Ani se nerozloučil.“ Měkota, pomyslel jsem si se sebevědomým úsměvem na rtech.

 

            Po prvním dni, bohatě naplněným různými terapeutickými aktivitami, jsem byl unavený snad více, než za celý poslední rok života. Samotářský život propletený depresivními stavy vám udělá ze života tu nejtišší a nejnudnější verzi pekla. Náhlý obrat o sto osmdesát stupňů a naplnění života novými lidmi si na zanedbané duši vyberou svou daň.

            Bylo osm večer, hodinu před vydáním večerních léků na zklidnění. Ležel jsem na svém lůžku a opíral si hlavu nadýchaným polštářem, abych měl pohodlí při čtení jedné knihy od Twaina, kterou jsem odkládal celé roky. Světlo vycházející z panelů nad lůžkem bylo překvapivě ostré. Dokonce lepší, než stolní lampa z Ikei, která mi zdobí psací stůl v mé zaprděné jedna-plus-jedna-plus-koupelna.

Byl jsem plně ponořen do dobrodružství Hucka Finna. Svět kolem mě se rozplynul jako vzdálený sen.

Zpátky do reality mě vrhnul rozespalý šepot z lůžka po mé levici: „Už dou. Už tu b-zy budou.“

Otočil jsem se za Alanem, který teď nabýval plného vědomí a škubl jsem sebou, když jsem zaregistroval onen škleb, kterým mě strašil, když byl odváděn sestrou číslo jedna zpět na svůj pokoj, zatímco jsem se strýcem vybaloval zavazadla. Ten zlomyslný úsměv doplnil o radostné zahulákání a přerušovaný potlesk. Tato nevšední podívaná trvala sotva dvě vteřiny, ale připadala mi nekonečná. Na jeho obličeji se na malý okamžik roztancovala zlomyslná radost, kterou by člověk očekával snad jen u zlých ježibab, kterým se poštěstilo dostat do pece Jeníčka a Mařenku současně.

„K-kdo tady brzy bude? Rodiče?“ i přes skličující a nesmyslný strach z neznámého jsem se tentokrát musel zeptat. Výraz vyšinutého vědce, kterému se poprvé podařilo přivést k životu rok starou mrtvolu, se proměnil v cosi, co vzdáleně připomínalo soucit, nebo snad dokonce smutek.

Nasadil si na nos brýle, čímž si opticky zvětšil drobné tmavé oči na velikost biliardových osmiček. Obě obrovité černé bulvy vyvalil přímo na mě.

„Hmebí.,“ prohlásil vážným tónem. „Hmebí fi wádi povídají. F tebou fi budou povídat.“

Chvíli mi trvalo, než jsem jeho sotva srozumitelné prohlášení dekódoval.

„Hnědí? Jací hnědí?“

„Hmebí!,“ vykřikl, jako by šlo o naprostou samozřejmost a já byl jediný idiot na světě, který o hnědých, nebo hmebých nevěděl.

„Hmebí,“ souhlasil jsem nakonec s povzdechem. S tímhle asi normální konverzaci neudržím, pomyslel jsem si.

„Hmebí,“ zakýval souhlasně, jakoby spokojený, že mi to konečně vysvětlil. Tím naše výměna skončila a já se vrátil zpět k Huckovi Finnovi a jeho slaměnému klobouku.

Na nějaké ponoření do četby jsem ale mohl zapomenout. Hmebí, rezonovalo mi neustále v hlavě.

Imaginární přátele? Hlasy, které vnímá jako hnědé? Hovna?

Uchechtl jsem skrz semknuté rty a vrátil se na předchozí stránku, abych se mohl hlouběji ponořit do děje bez těch pitomých hmebých.   

Když jsem byl u posledního odstavce, z chodby se prodral linoleem zkreslený ženský polokřik: „Pojďte si pro večerní léééky!“

Přichystal jsem si hrníček zpola naplněný čajem a postavil se do fronty mezi ostatní ztracené existence.

Po pár minutách přišla řada na mě a nemohl jsem si nevšimnout, že hlas, který mě přivolal k večerním lékům, patřil sestře číslo tři. Došlo mi, že když jsem ji ráno potkal u vstupní prohlídky a podepisování formalit, neblížila se ke konci noční směny, ale začínala ranní. Sestra číslo tři, na jejíž náprsní kapse se tiskacími písmy lesklo jméno Lenka, během dne zestárla nejméně o deset let.

Její nezdravě vypadající kruhy nad lícními kostmi, které jsem se před několika málo hodinami rozhodl ignorovat abych se opíjel krásou očí posazených nad nimi, teď vypadaly jako vězeňské tetování provedené amatérem trpícím parkinsonem. Pleť měla nezdravě bledou. Pod fluorescentními zářivkami vypadala skoro šedě a okorale, jako navlhlá plíseň na měsíc starém krajíci chleba. Čelo se jí lesklo slizkým potem a zlatavé kudrny, které se ráno leskly, teď vypadaly matně a nahnědle.

Když se mě zeptala na jméno a začala roboticky vybírat předepsané medikamenty, pocítil jsem vůči ní nesmírnou lítost. Snažil jsem se představit si, co její práce asi obnáší. Jaké svinstvo mohlo způsobit takovou fyzickou proměnu v rozmezí páru hodin. Zároveň se najednou z mých problémů staly banality a přepadl mě hněv nad sebou samotným. Jak jsem mohl svůj nicotný a zbytečný život nechat zajít tak daleko. Jak jsem mohl dopustit, abych byl na obtíž někomu, jako je neustále zdvořilá a milá sestra číslo… tedy Lenka.

Jak si vůbec můžu dovolit být nemocný…

„Jeden Rivotril a jeden…“ letmo se znovu zadívala do mé složky „…a jeden experiment,“ povzdechla si. Prášky nasypala do kelímku a když mi jej nabízela, se stresem v očích řekla: „Nepřehánět.“

„Žádný strach,“ odpověděl jsem, než jsem si obsah kelímku vysypal do chřtánu a napil se studeného čaje.

Cestou na pokoj jsem narazil na dvě známé tváře. Zřízenci právě opouštěli náš pokoj.

„Být vámi, ještě bych chvilku počkal.“ Vzpomněl jsem si na Alanovo hrůzné vytí a rozhodl se, že to těch pár minut na chodbě vydržím. Čekal jsem necelých pět minut, během kterých jsem se blíže seznámil s Jesicou, která na sobě měla tu stejnou sportovní bundu, nasáklou cigaretovým kouřem.

Uvědomil jsem si, jak jsem v tu chvíli nejspíš páchnul já a rozhodl jsem se, že si vyberu oděv určený jen a pouze do kuřárny. Když jsem se o tom nápadu zmínil Jesice, se zdravou skepsí v hlase mě ujistila, že mě to po prvním převlečení přestane bavit.

„Uvidíme,“ ukončil jsem konverzaci lišáckým úsměvem a otevřel dveře od pokoje. Alan se zdál být plně pod kontrolou uklidňovacího koktejlu, který mu před chvílí vyslali jehlou do zadnice ti dva flegmatici.

Pocítil jsem úlevu, že s Alanismy je dnes večer konec. Otevřel jsem rozečtenou knihu a vrátil se k Huckovi. Prášky zabraly během hodiny. Nemotorně jsem odložil knihu, aniž bych se obtěžoval se záložkou, a nechal svůj mozek, aby z alfa vln vykouzlil bety a gamy.

***

Během noci jsem se ale probudil. Displej na mobilu oznamoval čas 3:21 a s pomocí jeho matného světla jsem se ubezpečil, že Alan je stále pod sedativy. Ležel v poloze, ve které ho nechali zřízenci.

V pokoji bylo až nezvyklé ticho. Nebylo slyšet ani jeho dech. Když to do něj naprali posledně, tak chrápal jako řetězová pila, uvědomil jsem si.

Nejistě jsem se narovnal a se zalepenýma očima jsem se odhodlal k sesunutí-se z lůžka. Prášky nejspíš pořád působily, protože jsem zavrávoral a prásknul loktem o plechovou skříň vedle postele.

Ať už mi na večer naordinovali cokoliv, na bolest to nebylo. Zaúpěl jsem a ve vyschlé oči se mi navlhčily čerstvými slzami. V momentě jsem byl plně při vědomí. Za pomoci světla z displeje mého mobilu jsem opatrně obešel svou postel a vydal se šoupavým krokem k Alanovi, spícímu necelé dva metry ode mě. Zároveň jsem dával pozor na další potenciální překážky. V pravém loktu mi stále pulzovala bolest a z prášků se mi pořád motala hlava, ale orientovat jsem se dokázal. Když jsem přišel až k němu, napadlo mě přiložit mu dlaň před ústa, doufajíc, že na ni ucítím dech. Když jsem se k tomu odhodlal, neucítil jsem nic a začal panikařit. Naklonil jsem se k němu zprava tak, abych měl ucho těsně před jeho ústy a doufal, že mé případné volání o pomoc nezůstane bez odezvy. Někdo z personálu přece musí být vzhůru.

„TEĎ SI PRO MĚ PŘIJDOU,“ zaznělo z jeho úst. Žádné šišlání, koktání, ani ráčkování. Hlas mu nekolísal. Teď to byl zdravý kluk čerstvě po dvacítce, plně při smyslech, beze stopy po psychické nemoci. Škubnul jsem sebou, zavrávoral a narazil zády do naoranžovo natřené omítky, která teď mohla být jakékoliv barvy, protože se v pokoji rychle rozprostřela tma. Mobil mi totiž spadnul displejem otočeným k zemi a já měl potíže přizpůsobit zrak novému odstínu temnoty, ale na Alanův obličej dopadalo skrze žaluzie dost měsíčního světla na to, abych poznal, že se usmívá a oči má zavřené. Sledoval jsem ho se zády pevně přitisklými ke stěně. Od jeho úst jsem se najednou vzdálil na více než dva metry. Stál jsem u jeho nohou, ale měl jsem pocit, že jsem až příliš blízko.

„Dneska mě pustí. Slíbili mi to.“ Otevřel neobrýlené oči a zakoulel jimi směrem ke mně.

„Protože jsem jim slíbil tebe.“ Rty se mu roztáhly do toho zlostného úsměvu, ale jeho oči vypadaly zdravě a soustředěné. S tím malým doprovodným potleskem se tentokrát neobtěžoval.

„Až přijdou, neodporuj jim. Ani se nehýbej. Když se budeš hýbat, potrestají tě.“

Pohled měl pořád upřený na mě. Ležel si klidně, necukal sebou, dýchal slyšitelně a pravidelně. Jakoby to byl někdo úplně jiný. Na čele jsem ucítil studený pot. Nejsem si jistý, jestli jsem tehdy vůbec dýchal. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem jeho tep slyšel ve vlastní hlavě. S každým úderem se mi svět naokamžik rozsvítil, jako by bylo poledne. Tvary, které jsem před chvílí nerozeznal, jsem nyní viděl zřetelně, I když přerušovaně. Jejich detaily přicházely v pravidelných a rychlých vlnách a stejně tak i mizely. Polknul jsem.  Můj prk byl byschlý. Každý nádech jakoby byl tahán skrz hromadu horkého saharského písku.

Než jsem stačil sebrat odvahu zeptat se, kdo že přijde, měsíční světlo za žaluziemi se v mžiku rozzářilo jako stadionový reflektor. Světlo to bylo tak intenzivní, až se mi zdálo, že vydává zvuk. Nepříjemně hluboké rachotění připomínající táhlé dunění vzdálených hromů letních bouří. Nabíralo na síle a jeho tón se zvedal, spolu s intenzitou světla. Když bylo světlo natolik ostré, že na stěnách pokoje zmizely stíny žaluzií a z oranžové barvy se stala bílá, začaly mě pálit oči.

Otočil jsem se k Alanovi. Pohyb to byl pomalý, lenivý. Jakoby mi něco kradlo sílu k pohybu.

Podle tvaru peřiny jsem si nejdřív myslel, že je pod ní schoulený do klubíčka a třese se strachy. Potom mi došlo, že se vleže vznáší asi metr nad lůžkem a peřina z něj líně visí.

Světlo a zvuk s ním spojený byly teď natolik intenzivní, že jsem je viděl a slyšel zřetelně i přes zavřené oči, s prsty narvanými hluboko v uších.

I skrze zavřená oční víčka jsem zřetelně pozoroval Alana, který se teď ve vzduchu naplněným křičícím světlem ohýbá jako lidský preclík. Připomněl mi hadí ženu v cirkusu, kterou jsem viděl jako malý. Paty se mu dotýkaly hlavy.

Na první pohled vypadal, že se nedrží rady, kterou mi před chvílí dal.

Alan se rozhodl bojovat. Žíly a šlachy na krku mu pulzovaly jako balkánská veselka zahalená koženým prostěradlem. Oči měl rudě, kapky krve z nich padaly na bílé plátno a tvořily abstraktní obraz.

Najednou sebou naposledy škubnul a hlavu měl mezi koleny. Nejevil známky vědomí. Něco ho zlomilo. Doslova. Z okna se agresivním světlem prodíralo něco, co jsem nejdříve považoval za žilky svých očních víček. Podivná nahnědlá chapadla se vysápala po Alanově zkroucené mrtvole. Pohybovala se s elegancí cigaretového kouře v bezvětří letního rána. Nejdříve pomalu, potom zrychleně a precizně, až bylo zkroucené tělo celé zahalené do pulzující hnědé.

Křičel jsem jako o život, ale přes vřískot světla, které jsem nyní cítil až ve svých útrobách, jsem neslyšel vlastní hlas. Cítil jsem jen drobnější vibrace v místech, kde mám hlasivky. Řval jsem, až mi došel dech a stál přitom na místě jako přibitý. Světlo zhaslo.

 

„Budíček!“ Probral jsem se okamžitě. Abych se ujistil, že opravdu bdím, profackoval jsem se. Trhavým pohybem jsem z nohou odhodil peřinu a rozsvítil světelný panel nad mým lůžkem.

Byl to sen. Byl to jen pitomý sen. To ty debilní prášky. Už nikdy víc.

Pohled na žlutavě osvětlenou chodbu mě naplnil úlevou. Slyšel jsem i ozvěny personálu a pacientů, chystajících-se k ranní rozcvičce. Podíval jsem se na lůžko po své levici. Alan stále chrápal, ústa dokořán, zahalen peřinou.

Ty prášky za ty prachy nestojí. Dneska to domluvím s doktorem.

 

            Po rozcvičce jsme se rozespalí odebrali ke snídani. Rozhodl jsem se, že si přisednu k trojici lidí, se kterými jsem se včera seznámil v kuřárně.

„Tak co? Jaká byla první noc?“ zeptal se Adam, než jsem přisunul židli ke stolu.

„Zdál se mi šílený sen,“ odpověděl jsem.

Jesica, sedící vedle Adama, dnes úplně zářila. Bipolární porucha, odhadoval jsem.

Řekla: „To máš určitě z těch prášků. Lenka s tím má taky problém. Prý si po spánku nepřipadá odpočatá.“

„Lenka? Myslíš jako tu zdravotní sestru? Ta, která nám včera rozdávala léky?“

„Jo. Známe se už dlouho. Když jsem se jí ptala, kolik bych za to dostala zaplaceno, řekla jen ‘ne dost.‘ To bylo týden před tím, než se jí pod očima objevily ty kruhy.“

Nevěřícně jsem zíral.

„Ona to jako pořád bere?“

Jesica kývla hlavou a dodala „Studium mediny není nejlevnější záležitost.“

Podíval jsem se na Adama, který jen pokrčil rameny. Libor, sedící po mé levici, si zahájení ponuré konverzace vyložil jako příležitost ke zveřejnění jednoho ze svých mnoha mouder: „Život stojí za vyližprdel. To lízání si ale musíte patřičně vychutnat.“

Po jídelní místnosti se rozlehl hejkavý srdečný smích. Přerušilo jej bouchnutí prudce otevřených skleněných dveří. Otočil jsem se a zahlédnul čtyřčlenný tým paramediků. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a spatřil hnědovlasou sestru číslo jedna, běžící směrem k nim. Samozřejmě s osobitou grácií.

Oči měla ale vytřeštěné a pod nažloutlými zářivkami se ji na čele třpytil pot.

„Na dvojce. Pojďte hned!“

V jídelní místnosti se ozval třískot odkládaného příboru a vrzání dřevěných židlí.

Rozeznilo se nesrozumitelné skupinové mumlání, když se mezi sebou všichni začali dohadovat a vytvářet teorie o tom, čeho se právě stali svědky.

Paramedici si to s pojizdným lůžkem a defibrilátorem namířili do mého pokoje. Sestra číslo jedna jim při rychlochůzi vyděšeně popsala Alanův stav: „Nedýchá a nereaguje na základní podněty.“

Chrápal. Přísahal bych, že chrápal, když jsem odcházel.

Jesica, stojící za mnou, se rozhodla prodrat davem přihlížejících, aby se podívala zblízka, a neomaleně do mě strčila. Ucítil jsem slabé brnění v pravém loktu a na čele mi znovu vyrašil studený pot. Oči se mi rozšířily v hrůze.

Byl to jen sen. Nebylo to skutečné. To ty pitomé prášky.

Když jsem ohnul pravou paži, abych se podíval, viděl jsem, jak modřina na loktu začíná fialovět. V ten moment jsem se rozhodl, že nevysadím pouze experimentální léky, ale že přeruším léčbu úplně. V rozhodnutí mě utvrdil pohled na tělo Alana, které teď projíždělo na lůžku skleněnými dveřmi k výtahu. Byl zakrytý prostěradlem. Sestra číslo dvě se marně snažila docupitat k pokoji stejného čísla a táhla za sebou respirátor.

Byl k ničemu, stejně jako vodivá pádla, která si s sebou přivezli paramedici.

Hnědí. Přišli si pro něj hnědí. Slíbili mu, že ho pustí, protože on jim slíbil mě. Lhali mu.

Barva mojí kůže se musela změnit v odstín čerstvě napadlého sněhu, protože jsem na sobě najednou ucítil ty soucitné pohledy, které tak nenávidím.

Rozhodl jsem se, že si zajdu pro mobil a zavolám strýce, aby přijel. Byl jsem odhodlán plazit se na kolenou a škemrat, pokud by to bylo nutné. Musel jsem vypadnout pryč. Okamžitě.

K pokoji mě dopravily nohy, které mohly klidně patřit někomu jinému. Možná na mě někdo promluvil, ale nevzpomínám si. Dveře byly zavřené, a tak jsem se otočil za sestrou Lenkou, jednou ze tří členů personálu, kterým bylo pokynuto zůstat a hlídat pacienty, zatímco se dořeší problém snečekaně šokantním úmrtím.

Řekla mi, ať raději počkám, než vymění povlečení.

Ten divný obraz zkrve, co mu kapala z očí. Vypadal jako něco od Jacksona Pollocka.

Nabídla mi něco na uklidnění. Kruhy pod očima měla stejně výrazné, jako předchozího rána.

Odmítnul jsem a odběhl na pánské záchody, kde jsem se schoval v jedné z kabinek.

Vylezl jsem z něj, až když volali mé jméno kvůli ranní dávce antidepresiv.

V kelímku, který mi Lenka nabídla, jsem zahlédl stejnou tobolku, kterou mi dali včera před spaním. Řekl jsem, že už si ji nechci brát. Že mi to za ty dvě stovky denně nestojí. Bez odpovědi mi přinesla kus papíru. Nemusela mi vysvětlovat jeho význam, Okamžitě jsem podepsal a namířil si to rovnou do ordinace, kde mě předchozí den přijímali.

Na zaklepání nikdo nereagoval. Doktorů tu dneska po ránu moc nebude, pomyslel jsem si, a vzpomněl si na Alana, ohnutého v šílené smyčce jako cirkusák, který přecenil své síly.

Vyběhl jsem k pokoji, v naději, že mezitím zavolám strýce a s pokorou v hlase jej požádám, aby ukončil mé utrpení. Podpis reversu počká. Je to jen formalita.

Fronta na ranní léky už zmizela a chodba byla prázdná. Všichni byli nahromaděni v televizní místnosti, nejspíš na rozkaz lékaře.

Cestou jsem se zastavil na pokoj. Mobil byl zašitý pod postelí. Když jsem jej namáhavě vylovil, slizký pot mi přilepil vlasy k čelu a jeho kapky mi pálily v očích. Na telefon jsem musel zamžourat, abych si všiml praskliny táhnoucí se přes sklo displeje.

Spadnul mi, když začal mluvit. Mluvil jako normální člověk.

Paralyzován strachem jsem nebyl schopen reagovat na hlas za mými zády: „Pojďte si do televizní místnosti. Slyšíte mě? Není vám něco?“

„Co? Eh… jo… teda ne. Nic mi není.“

Vrásčitá ruka mě chytila za rameno a já odplouval směrem k televizní místnosti, ponořen do chaotických myšlenek a záchvatu úzkosti. Když jsme došli až na místo, posadil mě do židle postavené hned u vchodu. Místnost byla narvaná k prasknutí, ale nikoho jsem nevnímal. Jako bych byl sám.

Doktor zavřel dveře a pustil se do kladení otázek. Tehdy jsem v rohu po své levici, vedle televizní obrazovky, zahlédl policejní uniformu.

***

Dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel. Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl a neslyšel. Vše nasvědčovalo tomu, že Alan během noci poklidně spinkal.

Doktor se zmínil o počátečním ohledání Alanova těla. Pověděl něco o narušení míchy v bederní části jeho zad a zeptal se, jestli ho někdo třeba nezahlédl, jak si rovná záda. „Jste si jistí?“ Hrobové ticho.

Zmínil také louži krve, která mu přes noc zaschla na prostěradle, a že jinak na sobě neměl ani kapku. O rudých očích plačících krev se nezmiňoval. Většinu času byl pohledem upřený na mě.

Jeho pohled jakoby říkal: Jestli to ze sebe nevyklopíš teď, vezme si tě do parády ta uniforma za mnou. Ani ve snu by mě nenapadlo popsat alespoň malou část toho, co si pamatuji z předešlé noci. Kdybych ze sebe býval vydal jedinou pravdivou větu, v blázincích bych strávil zbytek svého života.

Celá estráda trvala asi hodinu a půl. Byla k ničemu. Formalita.

Když jsem si našel čas k vytočení strýcova čísla, bylo poledne a sestra číslo 1 svolávala na oběd. Zareagovalo možná deset lidí z dvaceti. Zbytek už byl na cestě domů. Léčebný pobyt si rozmysleli. Ani si nemuseli projít tím, co já.

Pokud se někdo toho dne zmínil o prudkém a hlasitém světle uprostřed noci, nabírajícím na intenzitě, nevzpomínám si na to.

Strýc přijal hovor během druhého vyzváněcího tónu a dobrou půlminutu naslouchal mým prosbám, než si nakonec povzdechl a zamumlal něco o tom, že ho za další náhradní volno šéf pohřbí prací. Pověděl mi, že před hlavní budovou bude do hodiny. Dost času na podepsání reversu a rychlé zbalení věcí, pomyslel jsem si.

Doktor k potřesení rukou přidal ještě povinnou omluvu a ujišťoval mě, že se můžu kdykoliv vrátit. Ani omylem, neřekl jsem nakonec nahlas.

 

Před hlavním vchodem Psychiatrického oddělení stál policista v uniformě. Ten z televizní místnosti. Musel jsem položit zavazadla na zasněžený chodník, když mi nabízel obálku s předvoláním na výslech. Doktůrek to se mnou nakonec myslel dobře. Když jsem policistu, který se mi nepředstavil, ujistil o tom, že si čas udělám a nemám v úmyslu opouštět stát, nasedl do auta a ponechal mě zataženému odpolednímu bezvětří.

Když přijel strýc a nadávkami prošpikovaným slohem se mě ptal, proč jsem to nevydržel alespoň týden, neodpověděl jsem. Z mého výrazu nejspíš vyčetl, že by se vlastně na nic neměl ptát. Cestou domů jsme neřekli ani slovo. S každým kilometrem dál od cvokhausu jsem si připadal o deset kilo lehčí. Když se strýcův ukašlaný Fiat dostal až k paneláku, kde na mě čekala má útulná a samotářsky vybavená 1+1+koupelna, cítil jsem se vyléčený. Znovu jsme si chlapácky potřásli pravicemi a rozloučili se.

 

Během vybalování zavazadel v pohodlí skromného domova mi několikrát zazvonil telefon. Strýc se rozkecal, pomyslel jsem si. Ignoroval jsem tři různá vyzvánění a vypnul mobil.

***

Večer jsem jej znovu uvedl do chodu a pobavilo mě zjištění, že počet zmeškaných hovorů se vyšplhal na 48. Textových zpráv bylo jen deset, ale všechny obsahovaly stejné nabádání k tomu, abych se podíval na večerní zprávy. Televizi nevlastním už deset let a jsem na to patřičně hrdý. Ať jde o cokoliv, zítra to bude na netu, umínil jsem si. Textovky jsem si hromadně smazal stejně rychle, jako jsem si ze své vlastní paměti odstranil jména lidí, které jsem potkal v cvokhausu. Adam, Libor, Tomáš, Jesica, Lenka a Dr. Neumann zmizeli z mého života stejně rychle, jako se objevili. Na Alana ale jen tak nezapomenu, uvědomil jsem si se záchvěvem úzkosti.

Bylo po deváté večer. Čas jít spát.

Hodil jsem do sebe jeden Rivotril, z domácí zásoby, a nechal víčka, ať ztěšknou. Byl jsem zase sám sebou, ve svém samotářském světě.

***

Probudil jsem se uprostřed noci. Rozsvícený displej mobilu hlásil čas 3:21.