Skříň

Skříň

Anotace: Tuhle povídku jsem posílal do soutěže Rokle šeré smrti. I když se neumístila, nemohu ji už použít nikde jinde. A tak ji sem prostě odložím.

Říká se, že na každé městské legendě lpí zrnko pravdy, i když příběh samotný se podstatně liší od skutečné události, která metamorfovala skrze ústní lidovou slovesnost až do podob, jaké známe dnes. Dle mého se forma bude lišit vždy, ale jádro je vždy stejné. Otázkou je, zdali příběh samotný se skutečně udál, nebo je kompletním výmyslem znuděných lidí. Tento příběh je také takový. Příběh o pudovém strachu, který uchováváme uvnitř sebe úplně všichni. A také příběh o tom, že postavit se obavám může mít své následky.

Na počátku našeho příběhu, u kterého nemůžeme určit přesný rok vzniku, stojí rodina. Matka, otec, dva bratři - starší a mladší. Jelikož tito dva jsou poměrně klíčovými charaktery, bude zapotřebí vymyslet jim jména. Henry bude tedy starší, Theodor mladší. Zapamatujte si to, nerad bych se vyhnul nějakým zmatkům.

Město není podstatné, zde to mohu nechat na vás. Jen s tím, abyste si vybrali jakékoliv větší město jihozápadní Evropy. Máte? Výborně. Pak je tu dům. Třípatrový, dobře zařízený, máme tu rodinu z poněkud vyšší třídy. To znamená, že rodiče bratrů jsou většinou zaměstnáni, když nejsou zaměstnáni, ženou se za zábavou a kulturou. Utíkají před povinnostmi, a aniž by si to uvědomovali, mezi povinnosti řadí i zbytek rodiny. Čas, který tráví pospolu je minimální.

            To tedy znamená, že sourozenci jsou odkázáni sami na sebe. Ale jak tomu bývá u dětí vzdálených od sebe pár let, je mezi nimi vytvořena jakási propast. Částečně z nepochopení zájmů toho druhého.  Ale rozhodně nemůžeme říci, že by si byli naprosto cizí. Naopak, znali slabiny toho druhého a ve většině případů jich dokázali využít. Věk je ale vždy rozhodujícím faktorem a starší má navrch. Zde tomu nebylo jinak.

            Henry byl unavován staráním se o mladšího sourozence, který byl na svůj věk méně rozpustilý, než ostatní děti ze sousedství, ale to mu nebránilo neustále porušovat zákazy svého bratra a bořit tak jeho chabý pilíř autority, který si marně snažil vybudovat. Nebral jeho slovo jako hlavní v rodině, čímž ho vytáčel do nebeských výšin. Nevinné škádlení přerůstalo v křik, křik ve rvačku a rvačka většinou končila výpraskem od vychovatelky, jejíž ruka měla to pověření usměrnit chování obou chlapců. Bez dlouhodobého účinku.

            Henry tedy postupem let přišel na jedno. Křikem a ranami úspěchu nedosáhne. Vyvinula se u něj schopnost vymýšlet psychologické triky, které dokázaly na nějakou dobu u Theodora uhasit touhy po rebeliích.

            Pokud mluvím o psychologických tricích, myslím tím samozřejmě zastrašování. Protože co jiného by dokázalo vymyslet pouhé děcko? Útočil na Theodorovo nevyvinuté vnímání reality. Cynicky mohu říct, že v dospělosti by to z něj mohlo udělat mocného člověka, kdyby mu jeho přístup k lidem zůstal a kdyby rozvíjel své metody, aby byly košatější, méně okaté a snáze uvěřitelné pro někoho jiného, než vystrašené dítě, které nemá ponětí o skutečném životě.

            U některých lidí platí, že se nepoučí, dokud se nespálí. Jiní jsou v jádru bázliví a zdrženliví. Takový byl Theodor, i přes své časté recese, jež byly mnohdy víc dílem spontánnosti, než plánovaného úmyslu. Vlastně to bylo docela přirozené. Šlo tu vždy jen o ten střet zájmů dvou tvrdohlavých osobností, které chtěly mermomocí dosáhnout svého. A jedna převládala.

            Časem už to přestávalo být zdravé. Theodor ve svém strachu nevycházel z domu, protože mu starší bratr řekl, že ho někdo odnese, jakmile ho uvidí. Protože malé děti se prodávají cizím rodinám, které z nich mají otroky pro domácí práce. Nesměl víc sladkého, než Henry, protože byl malý, jeho zuby by zčernaly, zaplnily by se červy a vypadly. Všechny. Za žádných okolností nesměl dělat hluk, protože psi ze sousedství slyší hlasité zvuky. A kdyby na něj přišli, sežrali by ho.

            Henrymu se takhle vedlo dobře docela dlouhou dobu, dokud nebyl přistižen. Dalo se očekávat, že to terorizování musí jednou skončit. Náhlá rodičovská iniciativa zasáhla tvrdě a nečekaně. Na krátkou dobu všemu učinila přítrž. Marné bylo Henryho vysvětlování, že jeho bratr je nezvladatelný. Po výsledném výprasku a kázání měl vztek na všechny, jen ne na sebe. A ten v něm přetrval. Zapustil kořeny, ale zatím nevykvetl. Vyčkával na vhodný okamžik, kdy vystrčí stonek a začne se rozvíjet. Tak to alespoň cítil. Byl připraven o moc, kterou si vydobýval dlouhé měsíce. Viděl úspěchy tam, kde ostatní viděli jen narušování Theodorovy výchovy, což z něj mohlo udělat zaostalého jedince žijícího ve strachu s okolním světem.

            A tak, když mladšímu sourozenci vysvětlili, jak se věci mají, vypadalo to, že celé divadlo se vrátí do starých kolejí. Inu, pro ostatní to tak vypadat mělo. Děti hrály svaté, když se někdo díval, ale jakmile se pozorovatelé vytratili, došlo k tiché roztržce, která měla vždy jasného vítěze. Ale to už nebylo ono, zvláště poté, co si Henry uvědomil, jak silnou zbraní mohou být slova. Slova se dala dohromady s událostmi a založila spolu výheň, která vypálila cihlu největší a nejzrůdnější lži Henryho života.

 

            Jakýsi pan Beaumont ze sousedství měl už delší dobou problémy finančního rázu. Svého času zámožný muž postupem času upadal do víru dluhů, nesnází a depresí. A tak se jednoho dne stalo, že nedokázal snášet tlak exekutorů a oběsil se. Trvalo několik dní, než to vůbec někdo zjistil. Tělo bylo olezlé mouchami, v obličeji zčernalé, ztuhlé v křeči, protože pan Beaumont špatně odhadl svůj skok a místo toho, aby si čistě zlomil vaz, škrtil se několik hodin, kopal nohama a snažil se vyprostit ze smyčky. Vzhledem k tomu, že byl malý a hubený, provaz byl krátký a uvázaný kolem silného trámu, nešťastník neměl šanci.

            A protože po něm zbyl dosti velký dluh, veškerý jeho majetek se začal rozprodávat během aukce. Té se, mimo jiné, účastnili rodiče Henryho a Theodora.

            Je zajímavé, jak lidi přitahují věci morbidního rázu, spojené se smrtí, posmrtným životem. Pořizují si věci s mystickou tématikou, kupují majetek jiných zemřelých, ukazují ho jiným lidem, celé to doprovázené kuriózními historkami. Prapodivná fascinace, která překrývá strach ze smrti samotné. Ale ani tak se nemůžeme bránit odporu při vlastnění těchto věcí. To zhnusení tu vždy v nějaké formě bude. Ať už to přiznáme, nebo ne. Stejně tak tomu bylo u všech kupujících, i když my jsme se rozhodli sledovat právě ty, kteří jsou aktéry příběhu.

            A zde se dostáváme k názvu samotnému. To, co rodiče chlapců koupili, nebylo nic jiného, než skříň. Velká, s vyřezanými listy a stromy, páchnoucí naftalenem. Ale jinak dočista prázdná a obyčejná.

            Paradoxně první, co udělali, bylo, že ji umístili do předsíně, nacpali ji starými kabáty, věcmi, které nikdo nebude postrádat, a následně uzamkli klíčem, který ke skříni patřil. Odpor náhle přerostl fascinaci. Měli doma majetek po zemřelém, to bylo vše. Dále se chovali, jako by almara neexistovala. Brali ji jako součást prostoru, který obývali, ale kdykoliv se na ni podívali, nedokázali na ní udržet oči, ačkoli nebyla na pohled nijak zvláštní.

            Co odpuzovalo dospělé, to naopak děti přitahovalo mnohem více. A pro Henryho se skříň stala novým nástrojem moci. Jakmile ji nastěhovali do jejich domu, měl naprosto jasno, jak nově nabytý kus nábytku využije. A tak začal velmi jemně a nenásilně. Při hře, kterou vyprovokoval, zavedl bratra přímo před skříň.

            „Jestlipak víš, komu patřila?“ zeptal se Theodora.

            „Panu Beaumontovi,“ odpověděl bratr. Děti dost často slyší věci, které slyšet nemají. A takhle to bylo i u těch dvou. A právě to vyvolalo sled velmi nepříjemných situací.

„A jestlipak víš,“ pokračoval Henry, protože chtěl, aby se do Theodorovy hlavy dostalo uvědomění a zakořenilo tam jako plevel, který se bude šířit a růst do výšky, „co se panu Beaumontovi stalo?“

„Umřel,“ řekl Theodor prostě. Víc už šlo mimo něj. Dokud nebyl zasvěcen.

„Přesně tak. Oběsil se u sebe doma. Našli ho, jak visí na provaze, oči mu lezou z důlku, obličej má černý a jazyk skoro celý venku. Smrděl a lezly po něm mouchy. Dokážeš si to představit?“ věděl, že to dokáže. Co se Theodorovy představivosti a naivity týče, věděl toho hodně. „A víš, co je na tom nejstrašidelnější? Že když ho sundali, aby ho pak mohli pohřbít, tělo zmizelo, sotva se otočili.“

„To je hloupost,“ namítl mladší sourozenec.

„Říkám jen to, co vím. A taky vím, že pan Beaumont měl své věci rád. A strašně nerad se jich vzdal. Já si myslím, že nenalezl po smrti klid, jak se říká. Že se schovává a v noci navštěvuje lidi, co si jeho věci koupili. Aby se jich vzdali a on je dostal zpátky.“

„Kde by se podle tebe měl schovávat?“

„Já nevím. Co myslíš, ty? Nebyl moc velký, může se schovávat kdekoliv,“ pokrčil Henry rameny.

„Myslíš, že je ve skříni?“ vypadlo z Theodora po chvíli mlčení. „Nemůže být ve skříni, viděli jsme, že je prázdná. A jsou v ní kabáty.“

„To ano, ale je pořád zamčená. A zatím nikdo neříkal, že by ho pan Beaumont navštívil. Takže je docela možné, že ho tam naši rodiče zamkli.“

„To je hloupé. Proč by to dělali?“

„To já nevím. Ale určitě by bylo nepříjemné, aby tam jeden z nás skončil s ním. Kdybychom náhodou neposlouchali.“

Pak starší bratr odběhl a nechal Theodora bázlivě zírat na almaru. Chlapec nebyl nijak moc vystrašený. Zatím ne. Jeho mozek zatím pouze zpracovával získaná fakta. Ale brzy, už každou chvílí, začne vymýšlet vlastní hrůzostrašné scénáře. Teď.

Osud tomu tak chtěl, že všechno nahrávalo Henryho tvrzení. Theodor se nachomýtl u rozhovoru rodičů, respektive útržku jejich hovoru.

„Nemáš tušení, kam se poděl můj kabát? Ten dlouhý, černý. Však víš, kupovali jsme ho nedávno. Nikde ho nemohu najít,“ říkal právě otec matce. Ta jen suše odvětila, že tu hrůzu uklidila do skříně. Na to ji věnoval vyděšený pohled. Chvíli to vypadalo, že bojuje s nutkáním si pro kabát dojít, ale rozmyslel se. To Theodorovi jako důkaz stačilo.

Brzy se výhružky vrátily.

„Jestli nebudeš zticha aspoň na deset minut, přísahám, že tě zavřu do skříně. Vím, kde je klíč. Zamknu tě tam a nechám napořád,“ syčel Henry, kterého bratr rozčiloval už jen z principu.

„To neuděláš,“ Theodor na to. Ale jistý si nebyl.

„Že ne?“

Během několika vteřin stáli před almarou, starší svíral bratra za paži, ten se všemožně snažil vykroutit a křičel. V tu chvíli nebyl momentálně nikdo v doslechu.

„Takže toho necháš?“ zkusil Henry znovu. Theodor neměl jinou možnost. Od té doby byl tichý jako myš, což staršího sourozence vytáčelo ještě víc. Chtěl záminky. Bavilo ho to. Nezdravě. Chtěl posunout hranici ještě o něco dále. Neviděl, že ji už před nějakou dobou překročil a pomalu se blíží k úplně jinému mezníku.

 

Theodor neměl ze skříně jen obyčejný strach. Rozpolcovala ho. Jedna jeho racionální část, i když dětská, zkrátka věděla, že uvnitř nic být nemůže. Rodiče a chůva mu vysvětlovali, že duchové neexistují. Nadpřirozeno je pouze v příbězích. Ale odkud se příběhy berou?

A proč se almar bojí? Jednou z ní slyšel vycházet šramocení. Když bylo v domě obzvláštní ticho způsobené tím, že on zkrátka musel mlčet, měl dojem, že zaslechl i tlumenou ránu. Uvnitř něco spadlo? Přisuzoval to myším. Uvnitř musí být hotové myší hnízdo. Mají tam co hryzat, nikdo je neruší, takže se mohou beztrestně množit. A až jich bude dost, prokoušou zamčené dveře a vyřítí se do domu jako pištící živá lavina, která zničí vše, na co narazí.

Ale co se ještě vyřítí s nimi. Nic, Theodore. Nic dalšího krom myší a kabátů uvnitř není. Opakoval si to dokola a snažil se tomu uvěřit. Vštípit si to do hlavy jako školní poučku nebo modlitbu. A možná by i byl své mantře uvěřil, kdyby se nesetkal s panem Beaumontem osobně.

Nevycházel v noci ze svého pokoje, pokud vysloveně nemusel. Ale jednou se vzbudil. Téměř v horečce. V krku měl sucho, potil se a tělo ho bolelo. Hodinu, možná dvě se zmítal pod přikrývkou ve snaze pokračovat ve spánku. Nadarmo. Mít o něco silnější vůli, možná by nakonec zabral. Ale žízeň ho přemohla.

Jeho pokoj byl v prvním patře, schody sousedily s předsíní, ve které stála skříň. Aby se dostal do kuchyně, musel kolem ní chtě nechtě projít. Stejně tak ke koupelně. Byl v pasti. To si uvědomil asi v polovině schodiště. V hlavě se spustila vlna asociací. Každý krok, který teď udělal, i ten nejtišší, zněl jeho uším jako burácení hromu.

Oči si přivykly tmě. I přes to musel rukama tápat kolem sebe, aby se ujistil o pevnosti objektů kolem sebe. Přejížděl rukama po zábradlí, zdech, kabátech visících na věšácích. Po všem, co doprovázelo jeho cestu do kuchyně, která, byť byla krátká, jevila se mu jako stezka roklí širé smrti. Pomalu se začínal uklidňovat, když v tom jeho ruka narazila na dřevěnou plochu. Ta se vrznuvší pod tlakem jeho ruky pohnula.

Většina předmětů halena načernalým filtrem se ztrácela, ale skříň vystupovala v hrůzostrašných barvách přímo před Theodorovýma očima. Hlavně proto, že její dveře byly odemčeny. Klíč byl v zámku a mezi křídly byla drobná mezera, akorát tak velká, aby se skrze ni mohl někdo podívat dovnitř.

Nebo ven.

Theodor stáhl ruku, strhl pohled z almary a klopýtavě vrazil do kuchyně, kde poslepu nahmatal džbán s vodou. A následně svou sklenici. Povedlo se mu nalít vodu, aniž by vylil celý džbán, ale přesto ucítil pár studených kapek na svých bosých nohách. Polekaně s sebou trhl. Srdce mu bušilo, měl pocit, že se mu vydere hrdlem ven. Potil se, nemohl popadnout dech. Ruce se mu třásly, nohy byly jako rosol. Právě prožíval svou první panickou ataku.

Dveře skříně z chodby zřetelně zavrzaly. Theodorova kolena se rozklepala. Šramot. A pak hlas šeptající jeho jméno. Vybízel ho, aby k němu přišel. Hlas, který zněl spíše v jeho hlavě, protože byl moc tichý na to, aby se donesl z chodby do kuchyně v plném znění. Vysílal k němu jasnou pozvánku. A on ji bezděky přijal. Jedna noha se opatrně sunula před druhou, ale jako by je obě posouvaly neviditelné ruce. Tělo od pasu nahoru balancovalo a snažilo se držet krok, aby Theodor neztratil rovnováhu a nerozbil si hlavu o podlahu.

Skříň tam stála jako předtím. V barvách, které vystupovaly nad temnotu kolem. Ale přesto se hodně změnila. Z její zadní části vystupovaly žíly, které se vpíjely do zdi. A samo dřevo jako by pulzovalo a stalo se živým orgánem. Podobalo se srdci, ale v Theodorových očích to byla ústa. Rozevřená dokořán, s absencí jícnu a přímou cestou do žaludku, kde se kyseliny postarají o jakoukoliv přijatou potravu.

Obě křídla byla rozražená. Kabáty zmizely. Vnitřek byl rozhodně hlubší a prostor se táhl rozhodně dál. Končil daleko za hranicemi zdi, u které skříň stála. A rozhodně ještě dál za zdmi domu, jemuž patřily. Uprostřed stála postava.

Theodor viděl pana Beaumonta několikrát. Věděl, že není vysoký. A navzdory tomu, kolikrát slyšel o tom, jak pan Beaumont vypadal po své smrti, tohle bylo něco jiného. Ústa připomínala nepravidelnou řeznou ránu od jednoho ucha ke druhému, ohraničena byla suchými bezbarvými rty, křivenými do nechutné parodie na lidský úsměv. Jizva, která je štěpila do zaječího pysku, odhalovala část křivých zubů, dásně a kusu masa, se táhla až k místu, kde měl být nos. Ten chyběl. Oči to mělo obrovské, bílé, bez stopy po zornicích, duhovkách nebo čemkoli, co by měly oči obsahovat. Vlastně si Theodor nebyl jist, zda se za kůží té věci oči opravdu ukrývaly. Mohly to být brány do jiného světa. Pustého a šíleného. Černé vlasy, sčesané, upravené. Stálo to vzpřímeně, oděné do dlouhého hávu splývajícího až na zem, zakrývající ruce i nohy. Pokud je to mělo. Pokud to mělo vůbec nějaké tělo. Ne, tohle nebyl Beaumont. Tohle muselo být něco, co z pana Beaumonta vylezlo.

„Pojď,“ řeklo to.

Theodor nešel.

„Pojď,“ řeklo to s nezřetelným pootevíráním úst, „budeš tu mít přátele, které tam venku nemáš. Netyranizuje tě snad tvůj starší bratr? Pojď za mnou a nebudeš sám. Ostatní tě tu přivítají.“

Theodor udělal krok.

Pan Beaumont, či jak tomu říkat, rozpřáhl ruce. Pokroucené, hubené, zakončené pařáty. A prostor kolem něj se rozjasnil. Stál v nekončícím koridoru, jehož zdi byly plné tváří a těl vsakujících se jedno do druhého. A všechny teď upřely své oči a ruce k Theodorovi v gestu, kterým ho chtěly přivítat mezi sebe. Překřikovaly se navzájem, natahovaly se jedno přes druhé, až pohyblivá masa hladových a napůl šílených věcí překryla pana Beaumonta ve snaze dostat se k Theodorovi.

V chlapcově mozku něco přeskočilo. Nezačal křičet. Byl příliš vyděšený, aby udělal jakýkoliv zvuk. Teď v něm převládl pud sebezáchovy. Věděl, že jedinou možnosti, jak zachránit sebe, je zavřít dveře. A to také udělal. Přibouchl je a otočil klíčem. Skříň začala pulzovat, pohybovat se na svých čtyřech nohách v jakési vnitřní křeči, kterou způsobovaly ty tisíce křičících lidí uvnitř. A přes ně všechny zněl klidný a tichý hlas věci, která vylezla z pana Beaumonta.

„Neboj se, Theodore. Však ty přijdeš. Všichni nakonec přijdou, protože všichni sem jednou musí. Když se jejich život zlomí, všichni za mnou nakonec přijdou a prosí na kolenou, abych byl jejich přítelem.“

A tím to haslo. Skříň zas byla normální skříní, nehybně stojící uprostřed chodby. Theodor zrychleně dýchal, než se vzpamatoval a utekl zpátky do své postele. Jeho strach stále rostl a stejně tak pocit vlhka v jeho noční košili. Vyčerpáním usnul. Bezesně.

 

Následujících několik dní měl stále horečky. Přivolaný lékař nedokázal určit diagnózu. Doporučil standardní postup, který po několika dnech začal zabírat. Theodor se začal přesvědčovat, že jeho malé noční dobrodružství bylo jen noční můrou. Zatím se mu nevracela. Budil se v noci s výkřikem, ale to přisuzoval horečce, protože žádný děsivý sen si nevybavoval. Po několika dnech začal být zcela v pořádku. Pořád ale hodně spal. Celé dny se cítil ospalý. A jelikož byl v podstatě stále nemocný, Henry na něm nemohl uplatňovat svou moc. Musel si najít jinou zábavu, byl často venku s přáteli a Theodor zůstával doma s chůvou, která se mu v nejnutnějších chvílích věnovala. Mnohem častěji svou pracovní dobu zabíjela v knihovně četbou historických románů, které ji chvílemi držely na míle daleko od reality všedního dne.

Čas líně plynul a skříň byla pořád zavřená. S klíčem uvnitř. Přesně tak, jak ji Theodor zanechal, což odporovalo jeho hypotéze o tom, že se mu to všechno zdálo. Stále se jí vyhýbal pohledem, i když o ni jedním okem vždy rychle zavadil, aby se ujistil, že se klíč v zámku samovolně neotáčí jako v hrací skříňce. Pozvolna. A až by se dotočil, dveře by se rozletěly a odporná tlama almary by ho vcucla. Udělala z něj další cihlu ve zdi koridoru. Jednoho z přátel pana Beaumonta.

„Vidím tě, Theodore,“ jako by slyšel jeho hlas. A skříň otevřela velké bílé oko, „Vidím tě a vím, že za mnou jednou přijdeš. Už tu pro tebe mám místo.“

Jednoho večera se Theodor probudil. Jeho mozek, ještě ospalý a dezorientovaný shrnoval fakta uplynulého dne. Zprvu si myslel, že je ráno, ale pak mu došlo, že slunce obvykle nevychází na straně jeho okna. Musel usnout někdy kolem prvé odpoledne. Rodiče odjeli opět někam za zábavou, bratr šel ven. I když byl Theodor o něco zdravější, Henry s ním odmítal trávit moc času. Občas chlapce slyšel mluvit ze spaní. „Nepůjdu,“ říkal, „nikdy tam nepůjdu.“ Měl mladšího sourozence za blázna. Vychovatelka dělala to, co obvykle. Žila v představě, že její svěřenec spí, tudíž nebude rušena v četbě. A také nebyla.

Po svém probuzení měl pocit již prožitého. S tím rozdílem, že nebyla taková tma. Sešel dolů, opatrně, aby se vyhnul očnímu kontaktu se skříní. Její minulý pohled mu prohlédl skrze maso a spatřil třepotající se srdce vyvádějící téměř k puknutí vlnou naplaveného adrenalinu. Zrychlilo se pokaždé, když Theodor musel projít kolem. Ale teď z nějakého důvodu zůstalo klidné. Během spánku se stal zlom. V mozku, do kterého oko skříně, ani věci, která vylezla z pana Beaumonta, neměli přístup.

Chlapec se napil vody. Bez rozlití. Ruce byly klidné a pevné, jako sebevědomého dospělého muže. Uprostřed vyprazdňování sklenice zaslechl otočení klíče v zámku. Zavrznutí. Postavil nedopitou sklenici na stůl.

„Pojď.“

Šel. Pomalými kroky došel do chodby, aby spatřil ruku plazící se z úzkého otvoru. Tak přece jenom se dostávají ven. Jdou si pro něj. Vší silou naběhl do dveří. Bolestné zavytí z útrob skříně a ruka se rychle stáhla dovnitř. Theodor slyšel, jak uvnitř šramotí zdi plné obličejů, údů a tiché posmívání pana Beaumonta, který ví, že jednou všichni stejně přijdou. Zvýšil úsilí. Slabý náraz na podlahu naznačil, že jeden z prstů ruky ztratil svého majitele. Otočil klíčem. Skříň pulzovala přesně jako v tu noc, kdy se proměnila poprvé. Věděl, že pokud ji nechá, udělá to znovu. A znovu, a znovu.

Jeho pozornost v tu chvíli zaujala hořící petrolejová lampa. Vychovatelka vždy zapalovala petrolejové lampy s předstihem, aby nemusela vstávat od čtiva. A pak se zhasly, když se šlo spát. Theodor vzal lampu a z bezpečné vzdálenosti ji hodil po skříni. Tu okamžitě vlivem rozlitého petroleje pohltily plameny. Chlapec vyběhl ven. Do ulic a počínající noci. Jeho tělo chtělo utíkat a zbavit se tak věcí v jeho hlavě. Slyšel bolestné vytí a jekot věcí ze skříně. A věděl, že je konec.

 

Ale konec není nikdy. Jeden příběh je klíčem k milionu dalších. Vychovatelka slyšela tu kakofonii zvuků z chodby. Cítila kouř, který se pojednou vhrnul do knihovny, kterou již několik hodin okupovala. Jejím jediným štěstím bylo, že místnost byla v přízemí a ona tedy mohla bezpečně utéct oknem a zavolat pomoc. Plameny byly ale neúprosné a šířily se rychle. Než byly uhašeny, velká část domu vzala za své.

Rodiče Theodora a Henryho přijeli přesně včas, aby spatřili tu hrůzu. Nemohli se dobrat jediného slova. O co horší bylo pak jejich překvapení, když k nim dorazila vyděšená vychovatelka a hystericky začala jednoho po druhém objímat.

„Váš chlapec, můj Bože, je mi to tak líto, nemohla jsem nic dělat. Stalo se to tak rychle. Hrozně mne to mrzí, proboha,“ a pořád dokola, byla k nezastavení. Všichni věděli, že Henry byl venku. Matka propukla v šílený pláč pro ztraceného Theodora, otec v šoku nenašel slov.

O to větší pak bylo překvapení, když se mladší sourozenec objevil zpoza rohu. Pomalým krokem, mnul si ruku, která ho bolela od nárazu do pekelné skříně. A nezřetelně se usmíval.

„Už je po všem,“ šeptl do ucha rodičům, kteří se k němu vrhli, aby ho zulíbali, „nikdo tam už nemusí.“

 

Pátrání ve vychladlém popelu odhalilo dvě věci. Jednou z nich byla příčina. Pokroucené kovové části petrolejové lampy. Theodor rodičům všechno vysvětlil, jak nejlépe dovedl. Ti vyděšeně, absolutně potichu naslouchali. Poulili oči a jejich hrůza kontrastovala s klidem, s jakým Theodor vyprávěl o tom, co se mu zjevilo ve skříni oné noci, kdy naň přišly horečky. Samozřejmě, nechali si to pro sebe. Nechtěli, aby jejich jméno bylo pošpiněno faktem, že jejich mladší syn zešílel. Museli se s tím naučit tiše žít. Bylo to jako zlomenina, která se občas bolestivě projeví.

Druhou věcí, kterou objevili, bylo jakési potvrzení. Kousek od místa vznícení nalezli pátrači v popelu zuby. To by mohlo částečně potvrdit Theodorovo tvrzení. Že v jejich skříni opravdu něco bylo. Jen tu byl drobný zádrhel. Velká část těch zubů byla totiž ještě mléčná.

 

Můžeme teoretizovat, jak chceme. Ale asi se spokojíme s faktem, že Henry se ve chvíli, kdy Theodor zašel do kuchyně, uchýlil ke svému poslednímu výstřelku. Nebo to všechno bylo úplně jinak. Jak už jsem zmínil, městské legendy mutují. Mohla to být pouhá nehoda bez úmyslu. Jenže nebyla. Víte, v naší rodině byl vždy zvyk nechat se zpopelnit. Od doby, kdy to bylo přijatelné. Ale jeden z mých předků se před nedávnem rozhodl udělat výjimku. Celému příbuzenstvu to nasadilo brouka do hlavy. Až jednou za mnou přišel člověk, který v našem městě býval knězem. Býval. Jeho problémem byla povaha. Nedokázal snést věci, které se k němu donášely při zpovědích. Malé město, mnoho hříchu. Na koho se podíval, v tom viděl odpornost. A tak s tím skončil. Odpřísáhl mi, že toto je poprvé, co porušuje zpovědní tajemství a ví, že za to bude potrestán. A tak se ke mně ten příběh dostal.

Proč tedy můj předek nechtěl být zpopelněn? Víte, bál se jedné věci. Věc, která vylezla z pana Beaumonta tvrdila, že za ní všichni jednou přijdou. A Henry přišel. Zemřel ve skříni, která lehla popelem. V hlavě mého předka vězel strach z toho, že po smrti skončí s ním. Že tam na něj čeká, na speciálním místě na zdi koridoru. Aby ho mohl tyranizovat navždy za to, co se mu stalo. Učili ho totiž, že až člověk odejde na věčnost, setká se se svými milovanými. A ač mu bratr v dětství spáchal mnoho zlého, stále ho svým způsobem miloval. Stejně jako jeho rodiče. To znamená, že tam jsou všichni. A čekají.

Autor Sigmius, 06.11.2016
Přečteno 823x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí