Diagnóza

Anotace: Jejím největším přáním bylo, aby paranoidní schizofrenie byla tou správnou diagnózou.

Nenáviděla to sterilní prostředí. Stejně tak jako měla odpor k bílým plášťům a dotěrnému, chemickému pachu dezinfekčních prostředků. Seděla tiše na nemocničním lůžku v maličkém pokoji a opřená zády o stěnu si mnula oba kotníky, tak jak to dělávala, když nad něčím úporně přemýšlela. Její pohled se upíral na podlahu, na zašlé staré linoleum, které snad zažilo ještě Klementa Gottwalda a na kterém se teď, pozdě odpoledne, odrážely stíny mříží od pootevřeného okna. Z chodby byl slyšet hysterický jekot nějaké pacientky. Zneklidňující pocit přerušila až zdravotní sestra. Zaklepala třikrát, krátce a velmi hlasitě na dveře, načež nečekala na odpověď a ihned vrazila do dveří. Podsaditá ženština, těsně před důchodem očividně už dávno ztratila motivaci pro svou práci. Vrásky kolem očí dávaly napovědět, že již dlouhou dobu žije v jakémsi všeobecném nezájmu či apatii a výraz jejích šedých očí to jen podepisoval. „Tak zítra vás pravděpodobně propouštíme, slečno Rösnerová. Uvidíme ještě, co řekne ráno pan primář, ale vypadá to, že ústavní léčba vám dost pomohla a léky, které berete, spolu s ambulantní léčbou už budou adekvátní“, vypískla sestra, jako sváteční obchodnice prodávající mrkev a brambory na tržišti v zapomenutém koutu betonového sídliště.
Babí léto, vzduch už voněl podzimem, ale teplo bylo ještě na lehký svetr. Šla svižně, chtěla si koupit v trafice krabičku cigaret a dvě nealkoholická ovocná piva na večer. Domů to vzala pěšky, městskou hromadnou dopravou se jí nechtělo, užívala si čerstvého vzduchu a děsila ji představa samoty v bytě, kde to všechno začalo. Nechtělo se jí tam. Loudala se kolem nábřeží, pozorovala kalnou vodu řeky, dokud ji nezačaly bolet nohy a být zima.
Pomalu otáčela klíčem v zámku svého bytu, otevřela dveře a strnula. Pohled na chodbu jejího domova jí šokoval. Chyběly tu věci, co před pár měsíci s vytrvalou radostí a péčí nakoupila. Zmocnila se jí panika, srdce jí bušilo a nemohla popadnout dech. Vzpomněla si na radu lékaře. Měla začít myslet na něco jiného. Myslela dlouhých deset minut, dokud se neuklidnila. Pak vešla dovnitř a zavřela dveře.
Vzala to přímočaře rovnou do obývacího pokoje. Zapálila čajovou svíčku, pootevřela dveře od balkonu, aby pustila čerstvý vzduch a jako kulisu zapnula v televizi tisíckrát ohraný sitcom. Usedla na pohovku, zapalovačem otevřela nealkoholické ovocné pivo a zapálila dnes už šestou cigaretu.
Roman se odstěhoval před čtyřmi měsíci. Už nebyl schopen unést její stavy. Od té doby, co odešel, se jí neozval. To jí velmi trápilo. Chtěla mu zavolat už mnohokrát, ale nenašla odvahu. Nechtěla ho trápit.
Dobře věděla, že mu to nikdy nevysvětlí, protože jí nevěřil. Nikdo jí nevěřil. To byl také ten důvod, proč skončila na psychiatrickém oddělení akutní péče s diagnózou paranoidní schizofrenie, trpící persekučními bludy a halucinacemi. Cítila se zrazená a byla v depresi. Ty pocity beznaděje a vzteku neustávaly ani přes utišující léky, které přes všechen odpor stále brala. Zlost, smutek ze ztráty a všepohlcující beznaděj. Nic jiného poslední měsíce neznala. Zapálila si další cigaretu a vzpomínala na jaro. Na ten den, kdy se jí svět otočil naruby.

Stála jsem před výkladní skříní a vítr si lehce pohrával s mým dlouhým, volným trikem. Už jsem ve svém šatníku nic jiného kromě volných a dlouhých svršků neměla, protože jsem se do nich jednoduše nevešla. Se zalíbením jsem koukala na sadu novorozeneckých šedozelených overalů. Pak jsem ale sama sebe dlouho přemlouvala a nakonec odolala pokušení utrácet a odešla směrem k oblíbené kavárně. Usadila jsem se venku na okraji krásné zahrádky vnitrobloku, který ke kavárně patřil. Pečlivě jsem si vybrala místo daleko od všech kouřících hostů. Ne proto, že by mi to vadilo, ale měla jsem na cigaretu obrovskou chuť. Od doby, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem si už nezapálila. Objednala jsem si vídeňskou kávu a touhu po tabáku jsem zahnala velkou porcí domácí šlehačky. Sotva vyšel Roman skrze francouzské dveře směrem k mému stolku, už jsem na něj mávala fotkou z ultrazvuku. Byla jsem tak šťastná a on také zářil. Plnil se nám sen. Měli jsme krásný byt v centru města, jeden druhého a teď jsme čekali rodinu.

Náhle ji ze vzpomínek vytrhla ohlušující rána. Byl to zvuk hromu. Zdálo se, že to uhodilo hned vedle domu. Okenními tabulemi to totiž silně zatřáslo a zvenku bylo vidět jasné, zářící světlo, rozjasňující celý obývací pokoj. „Zvláštní, vždyť ani neprší a navíc nikdo žádnou bouřku nepředpovídal“, pomyslela si. Vstala, aby se šla podívat k oknu. Na nebi nebylo nic, co by napovídalo bouřce, dokonce ani dešti či přeháňce. Hvězdy svítily jasně a měsíc zrovna dorůstal. Byl večer bez mráčku a dokonce ani nefoukal vítr. Vlastně bylo až podivně klidno, liduprázdno a absolutní bezvětří. Ozvala se další rána a hned za ní znovu. Tentokrát ji přepadla opravdová panika. Netušila co se děje. Nevěděla, co dělat. Posadila se, zesílila zvuk v televizi a přepínala kanály, jestli tam někde neuvidí nějaké mimořádné zpravodajství o změnách počasí. Nikde nic takového ale nebylo. Všimla si, jak si zase odírá kotníky. Nechala toho a zapálila další cigaretu. Snažila se uklidnit, protože přesně takhle to tenkrát začalo. A ona to nechtěla prožívat znovu. Podívala se na hodiny. Bylo přesně 21:21. Vstala z pohovky. Rozhodla se, že si půjde do kuchyně udělat meduňkový čaj. Rozsvítila na chodbě, pak i zářivku nad kuchyňskou linkou. Natočila vodu do konvice a dala ji vařit. V ten moment vše potemnělo. Nic nefungovalo. I zvuk televize z pokoje náhle utichl. Vytřeštila oči a začala lapat po dechu.: „Uklidni se, ty huso, to je jen vypadlý jistič. Pojď holka, to zvládneš“, uklidňovala se. Pomalu a nejistě s jednou rukou na prázdno šmátrající před sebou a druhou hladící stěnu chodby postupovala kupředu. Uvědomila si, že má v kapse u kalhot telefon. Vytáhla ho, aby si posvítila. Otevřela dvířka skříňky s jističem a polil ji studený pot. Všechny páčky byly nahoře, takže by měla elektřina normálně fungovat. Zamotala se jí hlava. Bojovala, aby neupadla do mdlob. Rozrazila dveře na společnou chodbu bytového domu a pěti rychlými kroky se vydala naproti k sousedům. Když už ale byla skoro u jejich zvonku, sepnulo se pohybové čidlo a světlo na chodbě se rozsvítilo. Zmateně pohlédla směrem ke svému bytu a tam se k jejímu obrovskému údivu také svítilo. Zvláštní směsice emocí v její hlavě utnuly rozvážné a těžkopádné kroky na schodišti. „Dobrý večer děvenko, tak jste se vrátila, no to jsem rád,“ přivítal ji milý postarší soused v důchodu. I když už byl 15 let vdovec a bydlel sám, nikdy ho neviděla rozmrzelého a na svůj věk byl až obdivuhodně vitální.: „Stavte se zítra na kafe, syn měl oslavu a já dostal nějakou výslužku. Je toho ale moc a sám to nesním, tak ať se to nezkazí, to by byla škoda,“ usmál se. Chvíli váhala s odpovědí. Pak ale přijala pozvání a úsměv mu opětovala. Odešla domů, dodělala si čaj a pomalu se chystala ke spánku.
Byla vyčerpaná přívalem událostí, které se během několika desítek minut přihodily. V posteli se dlouho převalovala. Nemohla najít tu správnou polohu a nedařilo se jí usnout. Prázdné msto na levé polovině manželské postele na ni působilo velmi bolestně. To místo bylo Romanovo, ale teď tam nikdo nebyl. Snažila se zadržet slzy. Nakonec si však k sobě přitáhla jeho peřinu, objala ji a rozplakala se. Znovu se ponořila do vzpomínek.

Roman vedle mě těžce oddechoval. Odjakživa měl tvrdý spánek, takže jsem se ani nedivila, že ho ty rány zvenčí nevzbudily. Nebýt však klasických komplikací spojených s pokročilým těhotenstvím, možná bych také dál spala. Ovšem tohle se odkládat nedá. Rozmrzele jsem zamručela, vstala z postele a odešla na toaletu. Když jsem se vracela zpět, zase jsem slyšela hromobití. Trochu jsem se podivila nad tím, jak je možné, aby byla takhle brzy z jara tak silná bouřka. Navíc tak blízko, až se zdálo, že nám uhodilo těsně za oknem. Nehledě k tomu, že venku nespadla a ni kapka. Byla jsem však příliš rozespalá, než aby mě to znepokojovalo. S neskrývanou rozkoší jsem si vlezla zpět pod vyhřátou peřinu a mrknutím oka pohlédla na budík. Teprve půl čtvrté ráno. To je krása, zavrtěla jsem se v posteli a znovu usnula.
Najednou se dostavil zvláštní pocit. Něco velmi chladného se mi začalo pomalu obtáčet od dolních končetin jako nějaká popínavá rostlina a pozvolna to směřovalo dál až nahoru.
Chtěla jsem se posadit a podívat se, co se děje, ale ať jsem se snažila jakkoliv, mé tělo neposlouchalo. Byla jsem paralyzovaná. Pokoušela jsem zakřičet na Romana. Z mého hrdla však nevyšel sebemenší zvuk. „Pane Bože, já snad umírám,“ pomyslela jsem si. S pocitem neskonalé hrůzy a strachu jsem křičela jen ve své vlastní hlavě. Prosila jsem, aby mě to pustilo, ať už to bylo cokoliv. Najednou jsem cítila, jak se mé tělo začíná odlepovat od matrace. Když už jsem byla téměř metr nad postelí a mé tělo se začalo otáčet směrem k oknu, ztratila jsem vědomí. Křik v neutišené hloubce mého nitra. Podivné světlo linoucí se velkou bílou místností. Malé postavy a jejich obrovské černé oči. Bože, ty oči. Temnější než cokoliv, co jsem kdy viděla. Hrůza a němý křik mnou prostupovaly jako nesmlouvavý parazit. Pohledy několika párů očí, jakoby mě za živa stahovaly z kůže. Ostré hroty zvláštních chirurgických nástrojů se mi pomalu vkrádaly do strnulého a bezbranného těla. Cítila jsem se jako první pavouk v dětské dlani, kterému ze zvědavosti trhají nohy. To ponížení, že nezmůžu nic, samota a bezmoc. Strach, který rozvibruje každou molekulu a atomem, každou zatracenou buňkou v těle. Chtěla jsem utéct.
Jako bych už snad zpovzdálí svého vlastního těla, jen jako divák sadistického představení sledovala, jak mi z útrob kradou kousek mne samotné. Malinké bezbranné tělíčko. Prosila jsem aspoň za něj. O svém osudu jsem nepochybovala. Věřila jsem, že zemřu. Možná si to i sama přála. Po té už jen ticho, temnota a chlad.
Vzbudila jsem se ráno ve své posteli. Roman ležel vedle mě a stále ještě spal. Venku už bylo světlo a vše se zdálo v pořádku. Ale ono nebylo. Hystericky jsem vykřikla. Roman se trhnutím probudil a šokovaně se rozhlížel kolem sebe, až se nakonec zeptal, co se děje. „Ne-nemám břicho! Kde je moje dítě? To přece nemůže být možné!“ Lapala jsem po dechu, mé srdce bušilo a já prožívala fatální záchvat paniky. Zeptal se mě zmateně: „Lásko, co to povídáš? Jaké dítě, nebo břicho?“ Pohladil mě po zádech: „To se ti jen něco zdálo, uklidni se,“ konejšil mě.
Vstala jsem a rozeběhla se pro svou kabelku. Hledala jsem důkaz. Chtěla jsem najít těhotenský průkaz. Nebyl tam. Nenašla jsem ho. Jako smyslů zbavená jsem zahodila tašku a vzala do ruky mobil. Vytočila jsem číslo svého gynekologa.
Po sérii zmatených dotazů jsem dostala jasnou odpověď.: „Ale slečno Rösnerová, vy jste nikdy těhotná nebyla. Jste v pořádku?“ Upustila jsem telefon a s pohledem na šokovaného Romana jsem se zhroutila na zem. Ztratila jsem vědomí.

Ležela zkroucená v klubíčku a její polštář byl promočený od slz. Vzpomínky na ztrátu všeho, co kdy milovala, ji nutily k otázce, jestli má cenu vůbec ještě žít. Bylo by to tak jednoduché. Vzít si dvě plata Diazepamu, zapít je vínem a usnout ve vaně. Odešla do koupelny. Rozsvítila a přistoupila k umyvadlu k zrcadlu. Opřela si ruce o okraje umyvadla a dlouze se na sebe dívala. Vypadala otřesně. Barva její pleti připomínala porcelánového slona, kterého kdysi dostala od Romana. Udělalo se jí nevolno.
Vyzvracela se. Studenou vodou si umyla obličej, trochu se napila a opláchla si zátylek. Trochu se uklidnila a rozhodla se jít si zase lehnout. Tentokrát už bez větších problémů konečně usnula.
Náhle sebou trhla. Cítila, jak se něco hýbe v její posteli. Hbitě sáhla po vypínači k lampičce na nočním stolku. Periferním viděním si všimla, že je na budíku půl čtvrté ráno. Otočila se a strnula. Vedle ní spal Roman. Byla v šoku. „Co tady děláš?“ vyhrkla náhle. „C-co? No, spím, ne? Ty máš zase nějaké živé sny. Chápu, že jíš teď za dva, ale neměla by ses před spaním tak přecpávat. Pak takhle blbneš. A já ráno vstávám do práce, víš?“ odvětil Roman, otočil se na druhý bok a spal dál. Byla zmatená, zmatenější než kdykoliv před tím. Pod peřinou nahmatala těhotenské bříško. Znovu zacítila pohyby ještě nenarozeného děťátka. „Takže celé tohle byl jenom sen? Jedna dlouhá, příšerná noční můra hormony pomatené nastávající matky?“ pomyslela si. Rozplakala se štěstím a úlevou. Celé její nitro zalil příval nekonečného klidu. Lehla si vedle Romana, přitiskla se, jak jen to přes její bříško šlo a přivoněla si k jeho vlasům. Políbila ho a už cítila,
jak se jí klíží víčka, když v tom zaslechla velkou ohlušující ránu přímo za okny a ložnici rozjasnilo oslnivé bílé světlo…