Vlad Tepeš

Anotace: Povídka z temného středověku, inspirovaná Draculou.

Vlad Tepeš


"Kdo se čtyř národů přijal krvavý meč radostněji než my a kdo snad spěchal na jeho bojovou výzvu pod královu zástavu rychleji než my? Kdo jiný než příslušník mého rodu překročil jako vojvoda Dunaj a porazil Turky na jejich vlastní půdě, aby tak odčinil onu strašnou pohanu mého národa, pohanu Kosova pole, kdy se praporce Valachů a Maďarů sklonily před půlměsícem? Ano, byl to Dracula!"
                            Bram Stoker, Dracula


Transylvánie, bájná země za lesy, uměla být k cizincům krutá. Vrchní velitel vojska ve službách osmanského sultána Mehmeda II. se o tom přesvědčil sám. Netušil, kam vede své muže. Byl v této zemi nezvaným hostem, stejně jako oni.
Nepříznivým řízením osudu se ocitl daleko od domova a od všech krajů, které znal. Bej byl zmatený a nejitý. Cítil se ne jako vetřelec, spíš jako snadná kořist pro jistý druh dravce. Zdráhal se odbočit z otevřené krajiny, neboť tušil, že na temných místech číhá nebezpečí.
Jsou hluboko v nepřátelském území, kde se podle zpráv tureckých zvědů v současné době pohybuje Vlad Tepeš. Všechno zde umírá. V zemi, na kterou tak dlouho působí černá magie, přežívá pouze zežloutlá tráva a několik uschlých stromů s větvemi bez listí.
Sultánovy oddíly pod Muradovým vedením musely být neustále připraveny na boj. Kníže Dracula je velice nebezpečný protivník. Nikdo neví, odkud udeří příště. Odstrašující pověsti z úst přeživších vojáků vypráví o důmyslných pastech, co jim Vlad připravil.
Jenomže vznešený sultán Mehmed nevěří takovým lžím. Považuje krvelačné upíry za hloupou pověru nevzdělaných lidí a Vladovy muže - pokud tedy skutečně existují - za méně než zbabělé přízraky, kteří se krmí živými a jsou neschopní pro použití v jakémkoli solidním plánu. Proč už se dávno neutkali na bitevním poli!?
Aby Murad dokázal svoji upřímnost, jeho veličenstvo mu poručilo získat zpět starou pevnost u řeky - skvěla se v hornaté krajině jako vzácný prsten na ruce otomanské říše, dokud ji sultánovi neukradli troufalí rytíři z řádu Draka.
Ubohý bej musel splnit přání svého pána, protože neměl jinou možnost. Věděl, že to nebude jednoduchý úkol!
Děsilo ho pouhé pomyšlení, jak krutě zachází sultán Mehmed s lidmi, kteří jej zklamali. Slunce zesláblo po namáhavé pouti, padal na něj konejšivý stín večerních hodin.
Murad jel v čele vyčerpaného průvodu. Byl pokrytý prachem cesty, který se mu usazoval i ve vlasech, částečně zastrčených pod objemným turbanem z bílé látky.
Za dva dny by měli dorazit do města zvaného Dubovina. Nacházelo se pod nadvládou Turků. On i jeho lidé by v něm měli najít bezpečné útočiště před špinavými pohany. Pokud přežijí pekelné vedro, nedostatek pitné vody a po cestě je nikdo nepřepadne.
Bej si nedával příliš mnoho naději, že by s nevelkým vojskem dokázal odrazit útok nepřítele. Proslýchalo se, že valašská vojska prý čítají až tisícovky mužů. Kéž by k nim nejjasnější sultán vyslal někoho na pomoc!
Úrodná dolina brzy zmizela, s ní zmizeli i lidé a není co pít. Sultánovi muži mají hlad a začínají reptat. Tepeš, ten ďábel v lidské podobě, dal vypálit všechny okolní vesnice a studny prý zasypal těly mrtvých Turků. Proto ti živí pomalu umírali žízní. Bej byl bezradný. Kolem nebylo nic, než smrt.
Na mapě byly vyznačené cesty, které už dávno přestaly existovat. Kamenná mohyla - dříve označovala důležitý vrch - zůstala zarostlá vysokou trávou, co nikdo nekosil. Opuštěné domy zničila divoká zvěř nebo bezohlední vojáci, takže z nich nezbylo skoro nic. Zpuchřelé trámy pokrýval zelený lišejník.
Nakonec dojeli k ohořelé zřícenině, která připomínala středověký kostel. Věž zhanobeného svatostánku čněla vysoko k bledé obloze, vytlučení okna zela prázdnotou jako oči mrtvých.
Letmo zahlédl na okolních stromech viset tlející těla, z některých už zbyly jen krví potřísněné hnáty. I ubohý dobytek pomřel hladem a žízní, protože už ho nikdo nekrmil
Rojili se nad nimi bzučící mouchy. Černí brouci se hemžili v lesní hlíně a hledali nechutné zbytky z toho, čím před nimi pohrdli jiní.
Bojovali o potravu, stejně jako když zoufalí vesničané bojovali o život, obyčejná kosa anebo tupé vidle proti nabroušené šavli. A teď tu leželi mrtví.
Uvědomil si, že jsou to křešťané - hledali útočiště v kostele, když osmanská vojska napadla jejich odlehlou vesnici. Za hrozivý masakr jsou zodpovědní jeho vlastní lidé, věrní vyznavači islámu - ne kníže Dracula!
I když šlo o nevěříci psi, bej je alespoň v duchu politoval. Co zmohly selské zbraně proti cizí armádě? Turci je zabili, možná nechali na živu jenom mladé chlapce, aby z nich mohli udělat nelítostné janičáře ve službách velikého sultána.
Když jel přes vypleněnou vesnici, pronásledoval jej strašlivý pocit deja vu. Již jednou narazil na něco podobného - tenkrát šlo o malou samotu, kde proběhli stejně zuřivé žně. Samozřejmě, že drancování nikdo nepřežil.
Někdo - pravděpodobně hladové zvíře, možná hnědý medvěd anebo divoká kočka - na nich hodoval. Neodešel, dokud se nenasytil a smutné ostatky nechal ležet ladem.
Bej poručil, aby muži pohřbili mrtvé. Skutečně hrůzné je, že zavražděné děti měli vlastně štěstí. Přinejmenším jejich duše zůstaly svobodné. Unesení chlapci, které Turci odvlekli do zajetí, skončí jako sultánovi otroci v řadách mladých janičářů. Kdo by si zasloužil takový osud!?
Tehdy poprvé v životě pocítil znechucení nad sebou samým. Copak nebyla válka jeho řemeslem? Šlo o krvavou řezničinu, která navzdory všemu dobře vynášela. Válečná kořist putovala přímo do Konstantinopole. Pomyslel si, že Mehmedova pokladnice nezůstává nikdy prázdná.
Umar navrhoval, že by zde mohli přespat. Bej byl zpočátku proti. Nelíbila se mu myšlenka, že by měl nocovat právě zde. Místo jako toto jej čímsi odpuzovalo.
A přesto neměl na výběr - museli se utábořit zde, pokud nechtěli přespat uprostřed nehostinného pralesa. A to by si ani jeden Turek netroufal!
Pár podledních kusů dobytka, které ještě bučely hladem v uzavřených ohradách, zařízli a opekli na rožni nad ohništěm. Pro dnešek se reptající vojáci dobře nají. Co bude zítra, to se teprve uvidí. Umar seděl vedle něj, ale promluvil s ním sotva pár slov.
Bej zíral do ohně, jak vesele poskakuje po čerstvě nasekaných polenech. Ještě přiložil hrst suchého klestí. Trápila jej řada otázek, na které mu nikdo nemohl odpovědět. Kde jsou jeho lidé!?
Tyto země patří k území, co se nacházelo pod nadvládou osmanských armád. Táhl po jejich stopách. Zatím neviděl žádný náznak, že by se Turci vraceli. Zdálo se, že všichni beze stopy zmizeli v transylvánských lesích...

***

Bej vyrazil s malou hlídkou svých věrných vojáků po křivolaké stezce zšeřelým lesem, plným podivné ozvěny. Zněla jako hlas kohosi známého. Možná černovlasé Fátimy s mandlovýma očima, kterou musel opustit, když na sultánův příkaz odjel válčit do dalekého Sedmihradska?
Zdálo se mu, že od té doby už uplynula celé léta. Přesto tušil, že věčnost je pouhý okamžik. Vypálené zříceniny opustili za soumraku. Vyjeli se ztichlého ležení chvíli předtím, než začala bezměsíčná noc. Neúnavný kůň cválal strmým terénem, lhostejný ke zrádným nástrahám kolem sebe.
Vzduch, nasycený vlhkým dechem bahna a hniloby, byl na tomto obrovském hřbitově z kamení a mechu temný a nehybný. Mezi větvemi ponurého hvozdu se míhali hvízdající netopýři. Nejspíš byli na lovu.
Studený vítr zní táhlý jako nářek zbídačených mrzáků, ve které se proměnily ohořelé stromy. Mnohé úmíraly přímo před očima. Náhle se přímá dráha netopýřího letu změnila. Obklopili nic netušící jezdce, jako kdyby na ně chtěli zaútočit!
Z lesní hlíny bez varování vyrazily kostnaté ruce a strhly beje z naříkajícího koně.
Náhle se ocitl na rozpukané zemi pokryté spadaným listím, odkud se draly zpola rozložené zrůdy. Transylvánské legendy nelhaly. Pán upírů měl strašlivé služebníky!
Překvapení vojáci křičeli Alláhovo jméno a planoucí pochodně v jejich rukou se proměnily na poslední záblesky světla, které bej spatřil. Prokletá půda pod jejich nohama explodovala, padali do ní jeden po druhém. Kolem nich ožívali mrtví...
Přízračná kostra zabila jednoho z ležících vojáků. Bej viděl, jak se mu zakousla do hrdla ostrými zuby, až vytryskla horká krev.
Ostatní brzy stihne stejný osud. Bezmocný Murad marně bojoval se smrtícím sevřením nemrtvých.
Nečistá síla jej zlomila, modravé plamínky skomíraly u jeho nohou. Noční tvorové ho obklíčili, nehybná stěna složená z vybělených kostí a hnijících těl.
Pochopil, že jim nikdy nemohl utéci. Vzhlédl a spatřil odstrašující postavu oblečenou v černém plášti, jak mu míří na hruď dlouhým mečem. Pán upírů zvítězil!
Murad se svalil z nízkého lůžka pokrytého měkkými polštáři, vstal se stříbrnou dýkou v ruce. Měl hrůzný sen, snil o vřískajících netopýrech a o ďábelských očích temného rytíře. Propalovaly se mu až do mozku jako žhnoucí uhlíky. Celý se třásl ledovým hněvem a bolestí. Kdyby se neprobudil, kdoví...
Rozespalý Umar odhrnul perský koberec - který jako dlouhý závěs rozděloval nevelký stan na dvě části - aby zjistil, co se stalo. Se zdešeným výrazem ve tváři ulpěl pohledem na bejově bílém oděvu, potřísněném rudými skvrnami. Byly čerstvé, ještě ani nestlihly zaschout.
"Ty krvácíš!" vykřikl Umar. "Copak jsi spal s nožem v ruce!? Pořezal jsi se?"
"Ne!"
"Tak co se ti stalo?"
 "Upíři!!!"
Bej vybuchl v hysterickém záchvatu mrazivého smíchu, aniž by se staral, kdo ho uslyší. Jenže na vyplivnutých slovech nic směšného nebylo. Odhodil zkrvavenou dýku, jako kdyby ho stříbrná zbraň spálila. Umar netušil, co to má znamenat. Copak jeho nejlepší přítel přišel o rozum!?
Bej vyběhl ven a už zvedal ruce k ústům, aby vyhlásil poplach. Všude vládl klid. Zastavil se pár metrů od svého stanu v zelených barvách sultána Mehmeda a nevěřícíma očima zíral na spící tábor. Nedokázal pochopit že to, co zažil, byla jenom noční můra.
"Pane?" ptaly se hlídky, které celou noc ani nezamhouřily oka. "Co se děje!?"
"Měl jsem sen", odpověděl Murad. "Byl to... zlý sen. Jsem v pořádku. Nepotřebuji pomoc."
Strážní se vrátili zpět ke svým pochůzkám. Neušel mu však zvláštní pohled, který mu věnoval jeden z hlídkujících vojáků. Bej měl vztek, a přitom nevěděl na koho.
Co si museli pomyslet, když jej spatřili bosého, špinavého a s rozchuchanými vlasy, jak se bezradně rozhlíží kolem sebe? Že se zbláznil!
Vrátil se do stanu, kde na něj čekal Umar. Murad si ovázal plačící ránu na hrdle hedvábným šátkem, pevně ho utáhl, aby mu nesklouzl. V obličeji byl bledý jako stěna. Málem by za svou neopatrnost zaplatil smrtí! Kolik krve vůbec ztratil?
Ani nechtěl vědět. Nastaly poslední hodiny noci. Čas, kdy je všechno šedavé, nejasné a mnozí lidé se cítí jako slepí. Snažil se znovu usnout, jenže nemohl. Bránil v tom nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje.
Po nějaké době znovu vyšel ven, na loži bylo moc dusno a Murad se potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu. Nadcházející ráno na sebe nedalo dlouho čekat, vzdálené obrysy hor se začaly vynořovat z noční temnoty. Zaplavovaly je paprsky světla, nejspíš proto ta podívaná působila tak neskutečně...
Brzy vyrazili na cestu. Jak rád opustil nevlídné místo, kde už dávno nežili žádní lidé. Pomyslel si, že mnozí obyvatelé Sedmihradska asi nejsou prostými potomky lidského pokolení.
Odporný noční netvor s ohnivýma očima, který k němu přicházel ve spánku, nebyl pouhým smrtelníkem. Mohl být jedním z těch, co zdědili starobylý erb řádu Draka. Vampír! Možná ho za ním poslal Vlad Dracula.
Nový den uběhl ve stejném tempu, jako ty předcházející. Znal je nazpaměť. Jediná věc, na kterou si nikdy nezvykl, byla všudypřítomná beznaděj...
Zavřel oči a vyslechl marné volání své duše, která jej vedla do hrobu. Tam patřil, už dávno měl být jen pouhým tělem zakopaným v zemi. Černá mračna se tísnila nad šedivou krajinou, ale nepadla ani kapka. Večerní déšť nepřicházel, snad jen slzy.
Umar mu oznámil, že již nemají žádné jídlo, ani vodu. Osmanští vojáci si začínali hlasitě stěžovat na neschopného velitele, který je nechává umírat hladem. I takové řeči se začaly ozývat!
Bej neměl jinou možnost - musí se dostat ke svým lidem v Dubovině ještě dnes. Jinak je čeká jistá smrt!

***

Musí se dostat do města dřív, než padne tma! Murada zachvátil hrůzný spěch. Ani minuta nesměla přijít nazmar! Hnal koně jako šílený, ale nebylo mu pomoci. Velmi dobře věděl, co se stane, až se setmí - Vlad vyrazí na lov.
S takovým pomyšlením zakoušel tísnivý pocit raněného zvířete, které tuší, že honící psi jdou po jeho stopě. Jednou zaslechl, že Tepeš prý rád útočí ze zálohy. Turecký cizinec s krvavým šrámem na hrdle bude snadná kořist!
Celá země se krčila nezměrnou hrůzou před Drakem, před obávaným knížetem Vladem Draculou a jeho krvežíznivou armádou zabijáků, kteří pijí lidskou krev a nedokáží vystát sluneční paprsky.
Život prostých a ubohých se změnil v pouhé čekání na smrt. Netušili, zda přijde z rukou Turků, nebo ji zajistí ostré meče Draka a jeho divoké smečky černých rytířů - ti měli dávno ležet v zemi.
Smrt se jim vysmála, nechala jejich padlá těla bez povšimnutí hnít na bitením poli a oni opět povstali, aby mohli sloužit svému pánu, kterého mnozí nazývali zhmotněným ďáblem.
Opuštěná pole ležela ladem, rozlehlá luka zarůstala jedovatým býlím a nuzné hřbitůvky hustým plevelem. Jediné, čemu se dobře dařilo, byly děsivé zvěsti o Drakových ukrutných činech a fantastické smyšlenky o jeho nesmrtelnosti, živené krvavými příběhy vysloužilých vojáků. Všechem lid zachvátila pověrečná hrůza z mocného vojevůdce, který táhnul pod rudou korouhví řádu Draka.
Nesla ji celá generace jeho urozených předků, žádnému z nich se však nepodařilo prolít tolik krve. Žádný z nich nenalezl takové zalíbení ve válce, nikdo před ním neslyšel hudbu ve zděsilé vřavě bitev, nikdo nezažil tu nepopsatelnou rozkoš ze zabíjení. Nikdo si nezamiloval chuť krve na jazyku tak, jako kníže Vlad, zvaný Tepeš.
Dubovina tvořila jediný bezpečný bod pod osmanskou vlajkou v karpatské divočině. Panovalo spalující horko a na nebi se shlukovala temná bouřková mračna. Bej štval koně jako zběsilý, ale marně. Jeho zvíře bylo znavené a od úst mu odletovala bílá pěna.
Vše bylo na pohled pusté a mrtvé tak, jak jen může být země v dobách bojů. Jen věčná ozvěna válečných bubnů a řinčení zbraní se rozléhala daleko přes transylvánské průsmyky až do kamenných chodeb středověkých hradů.
Žíznivý kůň pozvolna vystoupal na okraj příkrého srázu. Dno nebezpečné propasti se skrývalo mezi pokroucenými borovicemi a slizkými kameny, ze kterých sáchal chlad. Ani za pravého poledne by nikdo nedokázal dohlédnout až dolů.
Ano, bezpečně ukryté ve hluboké kotlině stálo město Dubovina, vydané na pospas zvůli vznešeného sultána Mehmeda II. Bej se zatajeným dechem hleděl do nádherné krajiny karpatských hor. Šedivý kouř protínal narudlý horizont.
Dohodli se, že Murad vyrazí do města, zatímco Umar a hrstka spolehlivých mužů se vydají obhlédnout okolí. Opatrnosti nebylo nidky dost. Zejména v neklidných dobách, jako je tato. Pokud se rozdělí, budou mít větší šance odhalit nebezpečí včas.
Mezi propletenými stromy byla vyšlapaná úzká stezka, avšak celé týdny jí nikdo nenavštívil. Bejův oddíl ji následoval a brzy se ocitli v zeleném údolí. Kromě hustých lesů a rozeklaných skal spatřili také mohutné městské hradby.
Místo, kde se nacházel žulový milník, minuli bez povšimnutí. Nezastavili se a jeli dál, i když jeho muži by odpočinek potřebovali. Bej jim odmítal dopřát čas na oddech. Pohánělo jej žíznivé hrdlo a jeho dětinský strach ze tmy.
Rytiny na žulovém kvádru byly kdysi obarvené něčím červeným, asi krví nebo okrem. Ale po letech - ošlehané ledovou vichřicí a vypálené letním sluncem - už byly sotva rozpoznatelné.
Murad si vzpomněl, co kdysi v Konstantinopoli slyšel od moudrého imána jménem Abdulláh: "Dávejte si pozor na stojící kameny a na stíny. Hlavně za pravého poledne!"
Když se slunce naklonilo k západu, sultánovi vojáci byli tak vyčerpaní, že nedokázali jít dál. Mnozí se jen stěží přinutili uposlechnout příkazů svého velitele. Bej je neustále pobízel vpřed. Nesměli se opozdit!
Neoddechne si, dokud všichni nebudou v bezpečí za branami města. Nevědí snad o tom, že kníže Dracula své krvavé žně nezastaví, dokud nebudou všichni Turci v jeho zemi mrtví!?
Padal podvečer, ale přesto bylo horko. O hudební doprovod se postarali cvrčci, kteří zůstávali skrytí před jejich zraky. Přes den byli zahrabaní v podzemních doupatech u cesty. Míjeli staré stromy a pod kopyty koní sténala žlutá tráva.
Silný vítr s sebou nesl zvláštní vůni, co pronikala hluboko do nosu. Byla plná zatuchlé sladkosti jako stísněný vnitřek temné krypty, kde spí strašlivé věci. Bej brzy pochopil proč.
Procházeli prázdným městem, městem duchů a prachu, zvířeného příchodem uspěchaných jezdců. Až donedávna se pyšná Dubovina nacházela pod nadvládou osmanských armád - dokud nepřišel kníže Vlad a jeho krvelační válečníci!
Všude viděli vyhořelé domy, kde dávno nikdo nežil. Za nimi ležely rozryté zahrady, vyprahlé lány ponechané bez vody. Všechny studny byly zanesené jedovatým vápnem a v odvodňovacích kanálech se vršily hnijící mršiny. Páchnoucí odpadky na liduprázdných ulicích téměř znemožňovaly, aby mohli nadále postupovat.
Vlad Tepeš - kéž je navždy prokleto jeho jméno - se nezastaví před ničím! Ani když má zničit bohaté město, které vlastníma rukama vybudovali jeho ctihodní předkové. Nyní je z něj pusté a tajuplné místo, plné neviditelných přízraků a žalostných sutin.
Spatřili spoustu velkých zděných domů s rozbitým okny či s propadlou střebou. Jenže nikdo netušil, kam se poděli ubozí měšťané z Duboviny. Vstupní dveře vyvrácené z pantů nenechávaly nikoho na pochybách, že je odvlekli násilím.
Smělý cizinec na vraném koni jim zastoupil cestu. Beje překvapilo, že se s někým setkává právě zde, ve městě mrtvých. Spatřil vytasený meč a rytířovy temné oči, co pálily jako oheň. O to víc se podivil, když jej neznámý oslovil turecky:
"Vítejte v Dubovině, efendi."
"Takové uvítání jsem si nepřestavoval!"
"Nelíbí se vám překvapení, které jsem pro vás připravil!?"
Murad nevěděl, jak má odpovědět. Prohlížel si bledou tvář neznámého - ostře řezaný obličej s výrazným nosem, zarámovaný hustými vlasy a vousy. Do jeho mysli se vkrádalo hrůzné podezření, s kým má pravděpodobně tu čest!
"Kdo jste?"
"Tušil jsem, že se setkáme právě zde. Ne na bitevním poli," zasmál se neznámý. "Není to jedno? Můžete si být jistý, že odsud nevyváznete živý."
Draculova slova v něm vyvolávala netušené obavy a bej měl dojem, že mezi zbořenými domy zahlédl několik temných stínů. Nemýlil se. Skrývali se v nich valašští vojáci. Během chvíle je nepozorovaně obklíčili, přesně jako v jeho noční můře z černého hvozdu...
Murad pochopil, že spadl do pasti! A co hůř: za velitelovu hloupost zaplatí i jeho lidé. Bojovali zbytečně, jako kdyby se vyčerpaný pocestný s holí v ruce pokoušel odrazit neočekávaný útok vlčí smečky.
Valaši a Srbové byli v civilizovaném islámském světě považováni za pouhá zvířata, a nikoli neprávem. Zuřivým běsněním na bojišti si v ničem nezadali s bájnými vlkodlaky!
Stísněné ulice ovládla válečná vřava, hlasité řinčení zbraní a zoufalý křik raněných. Bitka byla krátká. Valašské vojsko využilo moment překvapení a rychle si poradilo s tureckým nepřítelem.
Bej byl donucen hledět na padlé druhy, na muže, které měl vést. Leželi bez jediné známky života jako rozbité hračky. Jedni poznamenaní smrtícími ranami meče a dýky, jiný zas okovanými kopyty zdivočelých koní.
Kníže Dracula jej nechal naživu, ale zoufalý zajatec dobře věděl, že Tepeš mu svým skutkem neprokázal žádné milosrdenství. Právě naopak, Dracula jej ušetřil pouze proto, aby mu mohl o moment později připravit mnohem horší osud...
Na zaneřáděném dvoře jednoho z opuštěných příbytků měli u zdi zčernalé od ohnivých jazyků připravený silný kus dubového dřeva, vysoký alespoň dva metry. Murad nedokázal uvěřit svým očím!  
Nemohl si nevšimnout, že někdo ho dal osekat do vražedně ostré špice. Bej sice nemluvil dobře rumunsky, ale nějaká cizí jména si přece zapamatoval. Vzpomněl si, co vlastně znamená slovo Tepeš. Tepeš je ten, co naráží nevinné na kůl!
Ošklivé siluety rozpadlých budov zpívají pohřební písně a všudypřítomný pach hniloby ho bodá do obličeje, podrobuje si jeho vzpurné tělo a on má pocit, že se zanedlouho skácí v mdlobách k zemi.
Bohužel, tak velké štěstí neměl. Vydržel křičet snad celé hodiny, dokud jeho ústy neprošel mohutný hrot mučícího nástroje. Vyrazil z rozervaných útrob jeho těla, probodnutého dřevěným kůlem. Netrvalo dlouho, a bej již nebyl mezi živými...
Drak si vychutnával zdlouhavé umírání jako zralé ovoce. Marný boj o život lahodil jeho zraku, zvyklému na podobné divadlo. Tepeš vyrval město z rukou Osmanů, ale za jakou cenu!? Ulice byly plné mrtvých, vše obarvené rudou krví...
Smrt vládla vypleněnému městu, které mělo být brzy zapomenuto. A nebyla to jen mrtvá těla, o která jste zakopávali. Něco vám říkalo, že Dubovina je dávno minulost. Rozpad a zkáza z ní zírá na každém kroku...
Kníže Vlad odjížděl jako vítěz, a přece cítil nepopsatelnou tíseň ve svém srdci. Dubovina ho vyprovázela pochmurným mlčením, jako kdyby ho její nadpřirozená síla vyhostila. V uších mu neustále zněla poslední slova, která na něj křičel umírající Turek:
"Ať jsi navždy zatracen, Draculo!"

***

Nedobytná pevnost stála na skalisku, omývaném rořbouřenými vodami řeky. S okolním světem ji spojoval úzký kamenný most, po jehož stranách zela hrůzná hlubina. Mohutná věž vyzývavě čněla nad propastí, kam padaly kosti poražených nepřátel. Odnesla je voda, ledová jako dotek smrti.
Dracula se vracel na místo, které si během let zvykl považovat za domov. Poslední úsek svízelné cesty na panství ozařovalo mdlé slunce, mizející v temných mracích. Skály vrhaly na krajinu dlouhé stíny a dokonale tak vystihovaly jeho duševní rozpoložení.
Kníže Vlad nikdy nezapomene na ztracená léta svého dětství, když žil jako rukojmí na zkaženém dvoře osmanského sultána. Jen jeho mladší bratr Radu se odvážil sultánově vůli vzpírat. Bláhový Radu zaplatil za svou opovážlivost životem.
Padala na něj únava, vyčerpání a melancholická nálada. O to podivnější dojmy, že si je Vlad nedokázal vysvětlit. Vždyť by měl zapíjet vítězství. Nevěděl, odkud se vzaly. Proč se je snažil zaplašit smíchem a oslavami?
Ne, morbidní legendy lhaly. Dracula nejedl na bitevním poli obklopen špičatými kůly, nepil krev svých nepřátel ani nepojídal lidské maso. Usedl se vznešenými bojary a vladyky v hodovní síni osamělého hradu vysoko na karpatských štítech. I během parného léta zůstávaly drsné vrcholky hor pokryté sněhem a ledem.
Sál byl velký, ale studený. Za horkých dní v něm vládlo šero a chlad. Kamenné zdi pokrývaly barevné gobelíny, vyšívané zlatou nití. Na zašlých obrazech vetkaných do tapiserie si pohrávala světala a stíny. Zvláštní, že jim dodávala zdání života.
Jas svíček lenivě klouzal po tvářích a oděvech hostů. Lesk plamenů se odrážel i na klenotech, které zdobily krásné dámy. Jenže kníže mezi nimi nespatřil tu, na kterou čekal.
Dracula zvedl zlatou číši s rudým vínem a pronesl triumfální přítipek na vítězství v bitvě. Bojaři se k němu s nadšením přidali. Víno bylo opojné. Krom toho, že rozvazovalo jazyk, také povznášelo mysl. Neměl v plánu opít se tak brzy.
V ponurých hradních sálech zavládlo veselí. Dlouhý stůl byl ověnčen květinami a obklopen vířící masou měkkých rouch, světlých barev a zářivě bělostných paží. Hudbu doprovázel melodický smích tanečníků a tlumený hovor hostí.
Zvenčí pronikal lomenými okny do hodovníko sálu neutuchající hukot vody, valící se pod hradbami paláce. Když silný proud naráží na břehy, časem rozemele i tvrdý kámen. Údolí plné lesů a skal vypadalo tajemně.
Objevila se mimořádně půvabná žena, kterou doprovázely dvě dvorní dámy. Působila jako nádherný sen, když alespoň na pár chvil odložila pláč, převlékla se do plesové róby a sestupovala po velkopelém mramorovém schodišti do tanečního sálu.
Ale byla bledá a strhanou tvář s těžkými víčky dokreslovaly tmavé kruhy, jako kdyby ji po mnoho nocí trápila nespavost. Nezakryla je ani drahá líčidla.
Červeň na jejích tvářích soupeřila s rudými rty. Půvabná ústa připomínala zralé granátové jablko - svěží, sladká a možná by i chutnala jako ovocná šťáva. Všechna ta nádhera ale nedokázala přebít trpkost, vepsanou v jejích rysech.
Nikdo nedokázal číst v jejím obličeji, nikdo neznal její city - měla-li vůbec nějaké. Ani myšlenky. Byla tak plná citu, plná smutku, nedokázala jej však nijak vyjádřit. Kníže Vlad vytušil, že příčinou jejího zármutku je on.
Věděl, že Elisabeta mu nebude nic vyčítat. Pokaždé, když ji opustil, měl špatné svědomí. Trnula hrůzu, že se již nevrátí. Oči jako černá noc neklidně těkaly po tanečním sále.
Když tančili v hodovní síni, Elisabeta se poprvé po dlouhé době cítila šťastná a depresivní tíha ji opouštěla. Umírala steskem. Pohybovala se velice půvabně, jako kdyby se vznášela na zemí.
Bylo pozdě a nad horami zavládla horká letní noc, plná zázraků. Na nebi zářil úplněk a on neznal nic krásnějšího než řeku, která se leskne ve svitu měsíce. Už minula půlnoc a někteří hosté - posilnění vínem - se začínali vytrácet z hodovního sálu...
Vlad opustil bohatou tabuli, pokrytou zvadlými květy růží. Dlouhá chodba ústila do poměrně velké dvorany, plné brnění a mečů. Její strop se ztrácel ve stínu a tonula v něm i prosklená okna, černá jako noc. Pak kráčel dál, až se ocitl venku před průčelím paláce.
Setkával se s Elisabetou vždy na stejném místě, které znali jenom oni dva. Čekala, až se jí naskytně vhodná příležitost odejít z večírku, pořádaného na Vladovu počest, a pod pláštíkem noci nepozorovaně proklouznout do ztichlé zahrady, zalité měsíčním světlem.
Vše ostatní zůstalo v nehostinných zdech hradu, kde doznívala hudba a oslavy se chýlily kde konci. Za hradbami šuměly stromy. Ve větvích jabloně zaslech sladký hlas slavíka.
Hraběnka zmizela za bránou. Vrata za sebou zavřela tak tiše, jak jen dovedla. Železná mříž byla porostlá psím vínem s červenými květy. Kanula z nich večerní roda, jako by je každou noc skrápěly kapky krve.
Elisabeta kráčela vedle něj. Vítr se stal vlahým pohlazením, dlouhé černé vlasy jí poletovaly okolo obličeje. Nad nimi se rozkládala noční obloha, kam nedosáhly ani ty nejvyšší věže. V kalné vodě řeky se odráželo světlo hvězd.
Ovanul ji poryv vánku, příjemný ale děsivý zároveň. Zahleděla se do říčních vírů, bílýma rukama pevně svírala nízké zábradní na úzké skalní římse. Neodvažovala se ani domýšlet, co by se stalo, kdyby spadla!
Objaly ji silné paže knížete Vlada. Elisabeta prožívala trpké chvíle odloučení až příliš dlouho. Snášela je zle. Jejich rty se setkaly, ale polibek měl slanou příchuť po slzách.
Vášeň byla jako smrtelná nemoc, na kterou není žádný lék. Nakazí nejen slabé tělo, ale i zdravý rozum. Kníže Vlad sdílel její šílenství, vyvolané touhou.
Ztracen ve svěží zeleni, se kterou kontrastuje sytá záplava rudé barvy, zářící na trávě. Ale ne, je hlupák - byl to jen šat krásné paní, obarvený šarlatem. A její rty, rudé jako krev...
Očarovala ji podmanivá síla krásné noci, kdy se zdají ve světle úplňku lesy na horách ještě záhadnější, kdy ve voda v řece leskne jako tekuté stříbro a kdy si v krůpějích průzračné rosy pohrává s našimi smysly magický svit luny.
Pozdě na ránem ji kníže Vlad opět opustil, stejně jako tolikát předtím. Vždy odjížděl ve spěchu, jeho kůň cválal temnotou jako bílý přízrak. Elisabeta, oděná v nočním šatu, vyhlížela z okna své ložnice tak dlouho, dokud nezmizel v dálce. Podmračený příchod nového dne zahnal její marné sny...

***

Dlouhá řada fialových mračen postupovala nebem nad lesnatou krajinou stejně rychle, jako jízdní vojsko s vlajícími prapory: legie noci, které nikdy nejí a nespí a žízeň je stále neopouští. Dokáže ji utišit jenom horká krev.
Sedmihradsko netrpělivě čekalo, až vypukne boj mezi dvěma znepřátelenými stranami. Kníže Vlad, jedoucí v čele největšího z vojů, neměl čas obdivovat nevšední krásu nebezpečného kraje.
Mířil na místo, kde se měl naplnit jeho osud. Nebál se konce, ať už bude jakýkoli. Jeho duše byla stejně dávno mrtvá. Po zamračené obloze se valila temná mračna. Byla tak tmavá, že téměř pohřbila blednoucí obzor. Blížily se stíny noci...
Ano, dnešní noci bude rozhodnuto, kdo odtáhne s nepořízenou. Turecké oddíly se začínaly shlukovat a z dálky se ozývalo děsivé dunění válečných bubnů. Měli náskok před bíle oblečenými vojáky jeho veličenstva.
Valašský kníže spatřil mladé janičáře, jak hrozí zbraněmi z plných plic a křičí sultánovo jméno. Tvořili působivý předvoj cizokrajného vojska, plného snědých tváří.
Cválali s vytasenými šavlemi v rukou na arabských koních, kteří jsou po celém světě proslulí svou rychlostí. Za nimi se zpupně tyčily špice stanů, ozdobené nenáviděným symbolem islámského půlměsíce. Osmané byli připravení na boj!
Černá mračna proťal blesk, následovaný hrozivým burácením hromu. Nebeský posel vypadal rudý jako krev, která bude brzy prolita. Chladnou nocí se hnal mlčenlivý příboj postátné hrůzy. Vladova hrdá armáda vyrazila do útoku...
Zbrklá jednotka janičárů jim jela vstříc, ale vzápětí byla rozmetána drtivou hradbou brnění a ostrých mečů. Černý rytíř zasáhl jednoho z nich a síla úderu srazila mladého bojovníka z koně. Arabský plnokrevník se válel v prachu, umírající jezdec zůstal pohřbený pod vahou zvířete.
Ponurým obzorem otřásl zvuk hromu a oslepující výbuch bílého světla. Kdesi vysoko nad osudovým střetem dvou vojsk zuřila jiná bitva, závod živlů.
Turci se bili statečně, ale Valaši ani Srbové nebyli odhodláni zvítězit o nic méně, než muži sultána Mehmeda II. Kníže Dracula odmítal znát slovo porážka.
Vlad nenáviděl zbabělce, proto bohatě odměňoval odvážné. Pokud někdo dostal zásah do hrudi a přežil jej, byl zahrnut zlatem. Avšak o to tvrdší trest si vymyslel pro bázlivé! Nešťastníci, kteří utržili rány do zad, byli záhy o hlavu kratší.
Ať již šlo o skutky jakkoli kruté, kníže Vlad věděl, že jsou nezbytné. Co kdyby se někdo pokusil utéct z boje, či zradit své věrné bratry ve zbrani?
Za žádnou cenu nehodlal připustit, aby prohrál rozhodující bitvu s nenáviděnými Osmany. Ani kdyby měla být smrt ta nejvyšší cena, jakou bude muset zaplatit! Co je život jednoho proti tisícům padlých!?
Sám se vrhal do válečné vřavy, aby rozséval hrůzu mezi nepřáteli. Mnozí se ho báli natolik, že před ním raději prchali dříve, než bitva vůbec začala. Jenže ohromná armáda sultána Mehmeda se nehodlala tak snadno vzdát! Nikdy!!!
Šípy sviští na hlavou, chladná vichřice je nese na dračích křídlech. Zahnuté šavle párají břicha, mohutné hroty mečů se zabodávají do masa. Vše je zbrocené rudou barvou, hrůznou na pohled. Padlí zůstanou ležet na noční pláni, dokud je milosrdná smrt nevysvobodí z válečné vřavy...
Divoké hory a lesy zastínily žhavé perutě anděla zkázy. S ohnivým mečem v ruce se chystal pobýt všechny ubohé lidské bytosti, které se mu připletou do rány. Kéž je Bůh milosrdný vůči jejich hříšným duším!
Krajinu bičoval déšť, stékal pod přilbách a po brnění nelítostných bojovníků. Celý svět se otřásal hlasem zuřivé bouře. Ve vražedném víru zbraní zanikaly hrubé kletby, pronikavé výkřiky bolesti i tiché sténání umírajících.
Kníže Dracula se bil jako šílený, slepý a hluchý ke všemu okolo sebe. Osmané přišli o početní převahu a zdálo se, že již nedokáží déle vzdorovat útoku Valachů. Jádro jejich vojska se rozpadlo, když do něj vrazili Vladovy muži.
Nad oběma armádami se rozléhalo naléhavé volání polnice. Vybízelo ty, kteří poznali že boj je marný, aby zachránili holý život. Turci se dali na ústup, po mnoha a mnoha hodinách vyčerpávacího boje jich zbylo jen málo.
Bylo mezi mini mnoho zraněných, jedni vlekli bezvládná těla obvázaná zakrvácenými cáry, jiní se s námahou belhali za nimi. Poražené vojsko plné pochroumaných přízraků se rozpouštělo v temnotě..
Kníže Dracula vydal rozkaz, aby je jeho lidé nepronásledovali. Zuřivá bitva skončila náhle, jako když se člověk s trhnutím probudí z noční můry. Vlad hleděl na zemi, posetou těly padlých. Přestože dosáhl vítězství, neměl ani pomyšlení na žádné oslavy.
Pamatoval si jenom na hroznou únavu, která se jej zmocnila. Vysílený lítým bojem padl na lože, pokryté vlčí kožešinou. Dlouho nedokázal zamhouřit oka. Není možné vypovědět, jak pomalu míjela temná noc, plná tíživých hodin...
Do pootevřeného stanu nesměle nahlížel ustupující měsíc. Zbyl z něj pouhý srpek, skoro stejný jako ten, co zdobil zelenou vlajku osmanské armády. Ležela potrhaná a pošpiněná marně prolitou krví svých lidí někde na bitevním poli.
Kníže Vlad konečně na pár hodin upadl do lehké dřímoty, jenže neměla trvat dlouho. Lidé jako on nemívají klidné sny. Po celou dobu spal na boku. Zdálo se mu, že není sám a že se čísi prsty - studené jako kus ledu - jemně dotýkají jeho obličeje. Její ruce!?
Anebo ruce některé z žen, která již není mezi živými? Myšlenky na Elisabetu jej pronásledovaly na každém kroku. Škubl sebou a procitl s podivnou představou, že z nehlídaného stanu vyběhlo jakési šedé zvíře. Vlk!?
Bylo velmi pozdě, nebo naopak velmi časně ráno. Bitevní pole je šedivé a tiché, nad posekanými strnisky visí mléčně bílá mlha. Nebe po včerejší bouři se postupně začíná jasnit, ale do rána je ještě daleko. Kdesi zaslechne ptačí hlásek, plný naděje...
Sluneční světlo se mu od jisté doby počalo protivit, a on netušil proč. Pálilo do očí, přimhouřených jako dvě škvíry.
Kníže Dracula si uvědomil, že by měl poslat nějaký vzkaz své milované. Uchopil husí pero a rudým inkoustem, který připomínal krev, začal psát krátký dopis pro Elisabetu. Jemný pergamen pokrývaly energické řádky, psané ve spěchu:

Má paní,
přestaňte marně prolévat slzy! Nyní mohu ukonejšit Váš zármutek. Píši Vám s nadějí, že Vás má slova dostihnou dříve, než nařítří zapadne slunce.
Díky bohu jsem zdráv a nezraněn. Boj byl těžký, ale vítězství o to sladší! Porazili jsme sultánovu armádu a mý rytíři zajali jejich velitele. škoda, že nepřežil náš výslech.
Turci jsou na ústupu. Ti zbabělci se dali na útěk poté, co prohráli bitvu. Můj úkol se chýlí ke konci. Již brzy se uvidíme, má lásko.
  V.   

Sotva dopsal poslední slovo, dal k sobě zavolat jednoho ze svých spolehlivých služebníků. Předal mu zapečetěný list s rozkazem, aby jej do dvou dní doručil vznešené paní, která již netrpělivě čeká na zprávy od knížete.
Vlad Dracula jej vyslal na cestu s napomenutím, že se nesmí za žádnou cenu opozdit. Jinak bude mít jeho opomenutí velmi nemilé následky.

***

Draculův sluha neprodleně vyrazil na cestu, odhodlán splnit svůj úkol včas. Nikdy by se nedvážil zklamat svého pána. Bujný kůň přeskakoval kameny a výmoly na silnici, opojen nenadálou radostí z rychlé jízdy.
První záblesky nového dne zbarvily černou oblohu do rudého odstínu, hvězdy zbledly a chladný vánek zčeřil koruny stromů. Ozval se ptačí zpěv, průzračná rosa kanula ze sladkých kalichů procitajících květin.
A přece se kolem něj vznášela jakási ponurost, která neměla nic společného s veselým svitem letních dní. Rozhlédl se po liduprázdné krajině karpatských hor, která je stejně krásná, jako nebezpečná. Všude vládlo ticho po bitvě.  
Nedaleko za ležením byly vykopané mělké jámy, kam Valaši naházeli těla padlých vojáků. Jenže je nikdo nezakryl. Hodovali na nich černí krkavci a on měl pocit, že jejich řev se mu stále ozývá v uších jako ryk válečné polnice.
Živým nezáleželo na tom, zda mrtví pocházeli z nepřátelských řad anebo šlo o ubohé druhy ve zbrani. Zde byli všichni stejní. Smrt smaže všechny rozdíly a zbude jen to, co nikdo nechce. Zmařený život vsákla žíznivá zem.
Přeběhl mu mráz po zádech, když si vzpomněl, co viděl při výslechu. Vznešený pán, kníže Dracula, uchopil pohár a vypil krev Turka, jako kdyby to bylo víno. Takové rouhání nemělo obdoby!
Pobodnou hrůzu zakoušel při pohledu do otevřeného hrobu bojovníků. Smrdutý vzduch páchl počínajícím rozkladem. Zatočila se mu hlava...
Brzy zanechal ta zlá místa daleko za sebou. Transylvánie byla zvláštní země. Uměla být stejně vlídná, a někdy také stejně tvrdá jako její lid. Střídala se v ní plodná údolí usazená mezi horskými hřebeny, temné kotliny a vysoké skály.
Nad nimi se klenulo prázdné nebe bez jedinného mráčku, jenom samá modrá. Držel se neschůdné stezky a věděl, že jej brzy dovede k lidským obydím. Po včerejší noci, opanované ukrutnou bouří, přicházela nesmělá naděje na lepší zířky...
Hučící řeka se neohroženě prodírala hustými křovisky a on zahlédl hrstku dřevěných chalup. Jedna z nich měla otevřené okno a když projížděl kolem, zalétl k němu zvuk živého horovu. Dírou zející ve střeše vanul hustý kouř ze spáleného roští.
Uvědomil si, že začíná být hladový. Venkovská rodina nejspíš usedá k obědu. Copak zdejší hospodyně vaří?
Uslyšel dětský smích, ale nesměl si s nikým ani na minutku promluvit. Draculův list musel být doručen včas. Ručil za něj knížeti vlastní hlavou!
Až za odpoledne na pár minut zastavil a pojedl něco ze skromných zásob v sedlové brašně. Odpočíval jen krátce, aby nepromarnil moc času. Jel celé hodiny a ani si neuvědomil, jak je pozdě.
Utábořil se na malé mýtině u kraje lesa, kde rostlo polní kvítí a vlčí mák. Unaveného koně pustil na pastvu. Brodil se za ním vysokou trávou, která mu sahala až po kolena. Ptačí zpěv v korunách stromů a šeptající vánek zněl jako tichá ukolébavka...
Ustlal si na rozehřáté zemi pod širým nebem. Stočil splasklý vak z vydělané kůže a položil si ho pod hlavu. Za přikrývku mu posloužil teplý vlněný plášť.
V noci se hvozd změnil, jako mávnutím kouzelného proutku na něj padla zádumčivá nálada a ptáci přestali vesele zpívat. S příchohem půlnoci ho opanovala neskutečná stvoření - ať už mrtvá nebo živá - a všechna vyrážela pod pláštíkem tmy na lov...
Draculův sluha upadl do neklidné dřímoty. Slyšel ševelící vítr, velmi studený, jak si tiše pohrává se seschlým listím. Netušil, že někdo se pomalu blíží k měkkému dolíku uprostřed poválené trávy, kde spí. Praskání tlejících větviček tlumilo jejich kroky.
Nedokázal včas zareagovat na nebezpečí. Probudilo jej rozčílené ržání koně, hřebec byl bdělejší než jeho pán. Zaslechl cizí řeč a uviděl bílý záblesk měsíčního světla na zahnutém ostří janičářské šavle. Neopatrný posel padl do rukou Turků!
Osmané se utábořili blízko vypáleného kláštera, několik mil od transylvánských hranic. Ze zdecimované armády sultána Mehmeda zůstaly jenom poslední zbytky. Přeživší se skrývali v kamenných rozvalinách prastarého opatství, kde sídlily sovy a ve vzduchu se vznášela odporná pachuť zmaru...
Jejich mise selhala. Umar v sobě musel sebrat odvahu čelit sultánovu hněvu. Měl v plánu vrátit se do Konstantinopole. Již zítra pod pláštíkem noci potáhnou zpět. Už žádné temné lesy, žádné ledové úkryty mezi skalami, žádné útoky ze zálohy ani nečekané léčky!
Vyslal zvědy, aby se proslídili okolí. Doufal, že jeho lidé nenarazí na nic podezřelého. Mohli se zde pohybovat nepřátelské jednotky. Co kdyby kníže Dracula změnil názor a nařídil svým mužům, aby je pronásledovali až sem!?
Jeho krutost byla pověstná po celém kraji a Umar si nedělal sebemenší iluze o tom, jak ošklivý konec by jej stihnul! Nikdy nezapomene na strašlivou scénu, kterou jednoho černého dne spatřil ve vypleněné Dubovině.
Jak hrozný pohled byl na bejovo zkrvavené tělo, naražené na silný kůl. Murad umíral velmi pomalu, o tom nemohlo být pochyb. Umar litoval ztráty nejlepšího přítele. Pokud by padl do zajetí, Tepeš by jej neváhal sprovodit ze světa stejným způsobem.
Do Umarova hedvábného stanu - naplněného vonným kouřem z vodní dýmky - vkročil jeden ze strážných, oblečený v kroužkové košili a volných nohavicích. Ptal se efendiho, jak mají naložit se zajatým poslem:
"Rukojmí jsou nám k ničemu, pane. Zabijeme ho?"
"Ne," odpověděl Umar. "Napřed si s ním chci promluvit. Přiveď ho ke mně."
"To nemá cenu," řekl Turek. "Nic neví. Ale měl u sebe tohle psaní."
"Dej mi ho! Znám jejich jazyk. Naučil jsem se i písmo."
Strážný odevzdal rozmrzelému veliteli útlý svitek pergamenu. Umar rozlomil rudou pečeť - starodávný symbol v podobě stočeného draha - a začal číst. Text krátkého listu, alespoň jak si ho sám pro sebe potichu přeložil, neobsahoval žádné zajímavé informace.
Na Umarově snědé tváři se mihl kyselý záblesk zklamání. Možná počítal s tím, že se dozví něco o Draculových plánech, nebo o tajné strategii boje. Nečekal, že kníže Vlad s někým udržuje důvěrnou korespondenci.
"Co je to?" ptal se Turek.
"Milostný dopis."
"Od koho?"
"Tepeš píše nějaké běhně."
"To má být vtip!?"
"Podívej se sám, když mi nevěříš!"
"To znamená, že jeho psaní je nám k ničemu."
"To vidím taky," opáčil Umar. "Myslel jsem si, že zajatec nese nějaké poselství pro bojary."
"Co s ním máme udělat?"
"Ještě nevím," odvětil. "Zatím ho nechám žít. Vyslechnu jej později."
"Rozumím," přikývl Turek. "Zařídíme se podle vašeho rozkazu."
Ve stanu bylo dusno, na stolku v rohu prskaly dohasínající svíce. Ve vzduchu viselo nesnesitelné napětí, které nebylo způsobeno pouze letním vedrem. Umar zmačkal tenký pergamen a suše oznámil: "Napíšeme jí dopis!"

***

Elisabeta umírala touhou provést něco šíleného. Byla odsouzena k nečinnosti, která se jí protivila. Netěšila ji hudba, ani společnost druhých. Pomluvy u dvora si našly cestu k jejím uším. Samozřejmě, že mluvily o ní. A o knížeti!
Momentálně o něm neměla žádné zprávy a to bylo mnohem horší, než kdyby se dozvěděla cokoli. Nejistota v ní probouzela ty nejstrašlivější obavy. Byla ponechána o samotě, jen s hrstou služebnictva a se svými pochybami. Čekala na zázrak!
Trávila čas na modlitbách, kde ji nikdo nemohl rušit. Hradní kaple byla studená a tmavá, nikde ani živáčka. Vysoké svícny po stranách oltáře planuly uprosřed mrtvého šera mranorové dutiny děsivou touhou, steně jako její oči.
Po mnoho a mnoho dní se modlila za toho, který jí byl drahý. Seděla se sepjatýma rukama po celou noc, až se počaly černé stíny měnit v narůžovělé světlo jitřenky a zastřenými okny vnikal do černé kaple nesmělý úsvit nového dne.
Jenže pozdě v noci je všechno jinak. Elisabeta trpí nespavostí. Probudí ji zima a mlčení kamenného hradu hluboko v karpatských horách, odříznutého od okolí. Byla v něm doopravdy v bezpečí, jak jí tvrdil Vlad?
Každou noc zažívá to samé, její utrpení se neustále opakuje jako zlý sen. Chlad od řeky jí proniká až do morku kostí, neuchrání ji ani hromada hřejivých kožešin navršená na loži.
Stěny nedobytné pevnosti na skále ozařují měsíční paprsky, její obraz se odráží na vodní hladině. Břehy řeky byly porostlé polámaným rákosem a květy divokých travin. Její svět byl černý jako tma, ze které k ní přicházel on...
Bděla ve stroze zařízené komnatě, kde kdysi zněla sladká slova nasáklá jedem a krví. Vzpomínala na sliby tenké jako hedvání, co se dá snadno roztrhnout a zničit. Ve snech slyšela ze tmy šepot, který ji doháněl k šílenství. Elisabeta dnem i nocí netrpělivě čekala na návrat knížete Draculy. Lhal jí!?
Bylo odpoledne, něco po páté hodině. Elisabeta odložila šití a znavenýma očima vyhlédla z okna. Jen nekonečné hory a údolí, husté neproniknutelné borové lesy, kde můžete bloudit celé dny, aniž byste narazili na jediného človíčka.
Za nebesky modrým obzorem se tyčilo vzdálené pohoří se zasněženými vrcholky. Velká řeka líně plynula kolem skalnatého úpatí karpatských hor, bez cíle a bez vůle jako bludná duše. A přece se snad jednou setká s nekonečným oceánem...
V rozlehlém paláci vládlo bolestné ticho. Cosi ji tíží jako neblahá předtucha, že se stane něco zlého. Kéž by utichl ten kvílící vítr, který se noc co noc prohání kolem zvětralých ochozů. Každý den vyhlížela, zda jí posel nepřináší zprávy. Pojednou se začínala bát, a přitom nevěděla čeho. Co ji děsilo!?
Proč nemohla spát a za nocí ji budil lkající hlas vody? Šepot řeky, rozvodněné bouřlivým přívalem ledových potoků z hor, zněl tak smutně. A přitom se v něm skrýval bezbřehý smutek. Ve vlnách se cosi smálo a přitom plakalo současně, jako nějaký šílenec.
Do Elisabetiných pokojů vkročila jedna ze dvorních dam, které jí dělaly společnost. Trávily vedle ní dlouhé, bezútěšné dny pod ochranou silných hradních zdí. Daleko od nebezpečí uprostřed zpustošené země, kde zuří válka...
"Mám pro vás dopis, paní."
"Kdo ho přivezl?"
"Nějaký cizinec. Říkal, že za to prý ručí vlastní hlavou, aby k vám tento list dorazil včas."
Elisabeta vyslechla její slova mlčky, pomyšlení na nové zprávy ji potěšilo. Bleskla v ní slabá naděje, že znovu uvidí svého milého. Svitek nesl červenou pečeť, kterou neznala. Obrátila se k mladé ženě a požádala ji, aby odešla.  
"Nech mne o samotě, prosím."
Dvorní dáma se uklonila a opustila hraběnčinu komnatu. Sotva za ní zapadly dveře, Elisabeta nedočkavě otevřela zapečetěné psaní. Pustila se do čtení, ale obsah listu ji vyděsil. Celá zbledla, jako kdyby na si sáhla smrt.

Vaše excelence,
kéž Vás Bůh ve zdraví uchová. Modlím se za vás. Vy musíte vědět jako první, co se stalo. Ruka se mi třese, když píši tyto řádky.
Můj list vás zarmoutí, ale nemohu jinak. Je mou smutnou povinností oznámit Vám neradostnou zvěst.
Náš pán je mrtev. Kníže Dracula podlehl velké přesile a padl na bitevním poli. Ve válečné vřavě stál jako vždy v čele, aby vedl své bojovníky. Jeho odvaha se mu stala osudnou.
Nepřátelé porazili vojsko bez vůdce. Bez něj jsme všichni ztraceni. Jen zázrakem jsem také nepřišel o život.
Podařilo se mi uprchnout se zbytky našich oddílů. Vězte, že přeživších je žalostně málo. Mějte se na pozoru. Turci přichází!
                                       Dragomir Tacal

List byl podepsán jménem jednoho z významných valašských bojarů, který byl Draculovým rádcem. Elisabetě vypadl list z roztřesených rukou. Mohlo by být něco tak otřesného pravda!? To se nesmělo stát!!!
Turecké vojsko je pár dní cesty odsud. Nedokázala plakat. Na to byla její duše příliš vyprahlá. Tak dlouho žíznila po lásce, až uschla na troud. Možná právě proto tak snadno vzplála, když poprvé spatřila knížete Vlada.
Pocítila v sobě prázdnotu a cosi jí křečovitě svíralo hrdlo, možná to byl pláč. Srdce měla težké jako kámen, mohlo by jí rozervat hruď a zabít ji. Elisabeta bude brzy také mrtvá. Co ji čeká?
Tiché šero dlouhých, ospalých dnů plných promarněného času. Dusivá tma v zamčeném pokoji, kde bude ležet a vzlykat na vychladlém loži za zataženými závěsy. Jak dlouho dokáže přežít takovým způsobem. Týdny? Léta!?
Možná, že ani jedinou hodinu. Elisabeta odložila list, který křečovitě svírala v rukách. Konec se blíží! Turci přichází! Konec anebo vysvobození ze zdlouhavé mizérie, která si ani nezaslouží nazývat se život!?
Zaplakala nad temným proudem vod, co se valil pod vysokými okny. Nemohl uhasit její žal, ani nedokázal pohřbít její hanbu. Věděla, že kníže Dracula se již nidky nevrátí. Musela uprchout před zvukem zpěněných vln, který ji doháněl k šílenství.
I zlé časy plynou jako voda, kalné, smutné a bouřlivé. Jako když se na rozvodněné řece zbortí ledové bloky a voda rve břehy, vylévá se na luka, pak zaplavuje i úrodná pole. Voda odnese vše dobré i zlé. Jen žal navždy zůstane, vepsán do každého tahu tváře jako když skálu omelou vlny...
Říká se, že člověk by se nikdy neměl dívat do propasti, jinak černá hlubina promluví do jeho duše. Stáhne jej k sobě a nebožák se zřítí až na dno, na ostrých kamenech si zláme všechny kosti v těle. Žíznivá země vypije jeho krev, tělo pozře vlhká hlína a po letech zbude z ostatků jen pouhý prach...

***

Již uplynuly tři dny od chvíle, kdy se valašská vojska střetla se silami sultána Mehmeda II. a rozprášila je na bitevními poli. Osmané okusili porážku a smrt, jen někteří z nich se zachránili útěkem. Mocní bojaři a jejich věrní leníci se nedokázali nabažit vítězství!
Cesta borovým lesem netrvala dlouho. Záblesky světla mezi větvemi stromů se odrážely od štítů a hrotů kopí nepřemožitelné armády. Táhla ke starému sídlu, jehož pyšné věže pokrývalo černé sukno na znamení smutku.
Kníže Vlad se vracel na hrad. Přicházel ve spěchu, aby opět spatřil předrahou Elisabetu. Nezdolatelná pevnost čněla vysoko nad řekou, na vodní hladině se odrážely rudé paprsky zapadajího slunce.
Dracula pobídl koně a přesunul se do čela průvodu. Chtěl být první, stejně jako když vyrážel do válečné vřavy. Nad hlavami vojáků byly k vidění vlající zástavy, skvěly se krvavou barvou řádu draka. Červená ladila se zlatavým leskem brnění urozených rytířů.
Tyčily se před nimi vysoké kamenné hradby porostlé lišejníkem, z ochozů shlíželi zbrojnoši odění v železe. Stejná aura velikosti a majestátu sálala i ze zdí pevnosti. Stráže spustily padací most a kníže Vlad projel až ke vratům pobitým měděnými pláty. Lidé na něj zírali jako na zjevení, co vystoupilo z hrobu...
Bez ohlášení vrazil do Elisabetiných komnat, avšak našel je prázdné. Volal na služebné, aby mu vysvětlily, co se děje. Jeho zvýšený hlas se rozléhal pustými sály mrtvého paláce jako ryk válečné polnice.
Objevila se dvorní dáma oblečená v černých šatech zahalená tenkým závojem, celá pobledlá leknutím. Vzhlédla ke tváři příchozího, jako kdyby se probouzela z dlouhého spánku. Ona mu zajíkavými slovy oznámila novinu o smrti své paní.
Posel, co měl doručit Vladovo psaní, jej zradil. Nebo padl do rukou Turků, kteří ho připravili o život. Podstrčili paní falešný list, kde se psalo, že kníže Dracula padnul v boji a Turci jsou na cestě k ní. Již brzy zaútočí na hrad. Nešťastná Elisabeta se vrhla do řeky.
Voda ji lákala k sobě, ale byla mrazivá. Určitě by proměnila její krev v led a stáhla by ji to do hrobu. Hleděla na řeku dlouhou dobu. Měla pocit, že na krvavých vlnách směřuje přímo do podsvětí, do říše mrtvých...
A tak se konečně odhodlala udělat to, po čem toužila. Řítila se do hlubiny pod hradem, do bouřlivých vln říčního proudu. Zabila se a navždy ukončila tu uplakanou frašku, která měla se skutečným životem jen málo společného. Skočila do řeky a voda se nad ní zavřela...
Šero v hradních komnatách ztěžklo omamnou vůní parfému, ale Vlad si představoval, že v něm cíti vlhký opar hniloby a říčního bahna. Dvorní dáma mu vypověděla všechno, co se odehrálo během jeho nepřítomnosti. Její slova před ním ožívala jako tragický příběh...
Úzká stezka pod hradními zdmi vedla do černého údolí. Hlína plná rašeliny mu dávala tmavou barvu, které se pověrčiví lidé báli. Stejnou cestou spěchala i voda, dokud nedospěla do mrtvého ramena řeky.
Elisabeta zmizela v hluboké tůni, kde její nepokojná duše našla věčný spánek. Jestli v ní obrovský netvor - smutek, marnost a beznaděj, na kterou nikdo nezná lék - odpočíval od začátku, nebo jestli ho přilákal až sinalý stín utonulé plovoucí pod hladinou, to už se nikdo nedozví.
V tůni rostly lekníny s bílými květy, bledé jako obličej urozené dívky. Stromy a skály se odrážely ve vodě jako v zrcadle, černá hladina jim dodávala ponurou barvu noci. Mrtvé květy, listí a zvadlé rostliny pluly na temné vodní ploše...
Za jasných nocí padal měsíční svit no dno hlubokého údolí. Její tělo leželo mezi hustým rákosím. Kalná voda ji vynesla na povrch, jako kdyby beze slov obviňovala jejího vraha.
Stíny v rozlehlé hale zesílily. Ztlumily světlo několika lamp a celého tuctu svící, rozestavených po staromódním nábytku. Uslyšel šumění vánku v korunách stromů i strašidelný skřek jakéhosi ptáka, ukrytého ve větvích.
Zamířil do hradní kaple, kde Elisabeta trávila v posledních dnech mnoho hodin na modlitbách. Vzduch tu byl chladný a nehybný, skoro jako kdyby Vlad vstoupil do hrobky.
Sloužil v ní starý kněz, kterého si zarmoucený kníže matně vybavoval z dětství. Někteří duchovní možná chápali nevyzpytaletné cesty boží, ale Dracula lépe rozuměl cestám ďáblovým. Oloupil jej o duši, protože bez lásky nebyl žádný život...
Má nyní nějakou budoucnost!? Bez té, která mu bývala nejdražší? Až nyní viděl, jak jí ublížil. Nebyla tak silná jako on. Nikdy ji neměl opustit. Kdyby neodjel, možná by Elisabeta zůstala naživu.
Pochopil, že je poznamenaný smrtí a nad jeho hlavou se vznáší kletba, kterou nikdo nedokáže zlomit. Smrt milované nadobro zmrzačila jeho city, měl-li jsem vůbec nějaké.
Považovali jej za nesmrtelného, ale on byl pouhý člověk. Člověk težce zkoušený nepříznivým osudem, plný obav z budoucnosti. Nepřátel bylo mnoho, jenže on byl silnější. Na živu ho dřela jen jedna věc: Nenávist k Turkům, kteří zamořili jeho vlast. A nezkrotná touha po krvi!
Elisabeta zabila jeho zítřky, roztrhala jeho tvrdé srdce a donutila jej sníst vše, co něj ještě zbylo. Její tělo odnesla řeka, stejně jako její slzy a pláč. Díky ní se kníže zahleděl do věčnosti. I kdyby dokázal pokračovat dál, nic už by nebylo jako dřív...
Nidko nevěděl, co se odehrává za jeho bezvýraznou tváří. Jako sopka, která nikdy nevybuchne. Horká láva se neklidně převaluje pod nehybnými nánosy zeminy, kde se skrývají kosti kohosi neznámého.
V řece proudila temnota noci. Nedokázal přestat myslet na Elisabetu a na její poslední chvíle. Pocítil přitom utrpení tak živé, jaké nikdy nezakusil. Věděl, že vše zlé je jeho vinou!
Ucítil v ústech hořkou pachuť. Pachuť krve. Takhle skončila ta velká vášeň. Vzpála stejně rychle jako uhasla, zničila vše co jí stálo v cestě a nezbylo po ní nic víc, než popel. Stejně jako z tolika měst, která Vlad vypálil. A z tolika hranic, na kterých shořeli odpůrci jeho pravdy, za kterou neváhal bojovat až za hrob...
Byl lhostejný k bolesti. Jak ke své, tak k té, co prožívali druzí. Nikdy neměl odvahu, ani dost citu k tomu, aby udělal něco šíleného. Tajná touha zemřít jen nenápadně doutnala pod povrchem, na kterém nebylo nic znát.
Čas letěl, ale bolest nepřestávala. Vlastní ruka mu dopřála vytouženou smrt, po které prahnul. Konec. Dracula nechtěl dál žít. Jako Elisabeta, když skočila z věže a voda se nad ní zavřela, aby pohltila její tělo, odtížené žalem.
Odpočívá až na dně propasti, hluboko pod vodou plnou kalu. Leží na ní nevýslovná tíha skály a hor, černé jezero pozřelo její kosti. Na knížete doléhal smutek jako kámen.
Draculova ruka sevřela saracénskou dýku, kterou nosil za pasem. Jednal impulsivně, rozhodnutí i čin bylo otázkou okamžiku. Než si vůbec uvědomil, co dělá, spáchal jeden z těch nejhorších hříchů: Vzít si život!
Uchopil bohatě zdobený jílec a jistým pohybem zabodl ostří do prsou, kde jeho srdce již dávno přestalo být. Podivil se, když nespatřil žádnou krev. Kníže necítil žádnou bolest, necítil totiž vůbec nic. Byl mrtvý!
Ne, nechtěl vidět, jak moc se změnil. Zavíral před tím oči, stejně jako když ukrýval svou tvář před slunečními paprsky. Kdy začal pít krev!? Přece od té doby, co přestal jíst! Jeho hunští předkové prý pojídali i lidské maso, ale to už bylo dávno...
Existují stovky způsobů, jak se stát upírem. Vzpoměl si na transylvánské pověry, které znal od nevzdělaných lidí. Mluvili o prokletých - cizincích, rouhačích, dokonce i o dětech, které se narodily s prořezanými zuby.
Dracula nebyl jedním z nich. Stal se upírem, a přitom sám netušil, jak k tomu došlo. A přece prolil tolik krve, že by stačilo obravit celé moře na rudo...
Hlad duše a těla se znovu a znovu proměňuje v nekonečné zoufalství, které nesmaže ani horká krev. Kníže Tepeš poznal, že jeho utrpení nikdy neskončí!
Všemohoucí bůh ho zatratil, takovými slovy ho proklel i umírající Turek. Tento svět, plný válek a utrpení, byl pravým peklem. Peklem, ze kterého už není vykoupení. Vlad Dracula byl odsouzen žít navždy!!!