Tato funkce vyžaduje přihlášeného autora !!!
Samota

Samota

Samota

Anotace: Krátký strašidlený příběh na téma samota, psaný jako dopis.

Milý čtenáři,
přiznávám, že nevím, jak tě mám nazývat. Netuším, zda tento dopis nepadne co cizích rukou. Možná se k adresátovi, jehož jméno je uvedeno na vnější straně zapečetěného svitku, nikdy nedostane. Mám podezření, že otčím čte mnou korespondenci!
Ať už jsi kdokoli, jistě jsi o mé maličkosti slyšel. Za mořem se můj šokující příběh v jistém městě stal doslova legendou. Ano, mám na mysli Athény.
Nikdo nezná mé jméno. Ale všichni ví, kde přebývám. Daleko, předaleko na Krétě stojí můj palác - ponuré a velmi rozlehlé mistrovské dílo slavného stavitele, jehož jméno je v Athénách dobře známo.
Lidé rádi mluví o takových místech, alespoň dokud se na ně časem nezapomene a ony nepadnou do stínu, kam patří...
Nejen dům samotný v nich vzbuzoval strach. Děsily je také nepředstavitelné věci, které se v něm rok co rok odehrávaly.
Musím však podotknout, že většina z toho, co jste asi slyšeli, jsou pouhé výmysly. Neměli byste věřit všemu, co se říká.
Jen velmi málo lidí mne vidělo a většina z nich nezůstala dlouho naživu, aby o mně mohla vyprávět.
Nikdo, ať už živý či mrtvý, se neodvážil potulovat po chodbách paláce.
V budovách zbavených života nezněly ničí kroky, hlasy ani smích.
Tiché sídlo, plné temnoty, se nedá srovnávat s nádherným palácovým komplexem v Knossu.
Nikdy nezapomenu na poprask, když jsem se neohlášen objevil u dvora. Malby na stěnách zbledly hrůzou, urození dvořané křičeli a v bezhlavém záchvatu paniky prchali ze sálu, jako kdyby hořelo. Král se ukryl ve svých komnatách a odmítl mne přijmout!
Jaká hanebnost!
Ten zbabělec neměl dost odvahy na to, aby se mi podíval do tváře.
Nechtěl ani vidět nevlastního syna, nenáviděného levobočka své manželky. Otčím byl vždycky neuvěřitelný pokrytec.
Styděl se za nelegitimního potomka ženy, díky které mohl usednout na trůn Kréty. Pouze sňatek s mou matkou z něj učinil vládce celého ostrova.
Den mého narození se stal černou skvrnou na cti krále Minoa, kterého mnozí nazývali tyranem!
Po poslední návštěvě Knossu jsem byl násilím deportován na toto opuštěné místo.
Bohužel jsem neměl příležitost, abych mohl vyvést otčíma z omylu. Nikdy nebylo mým úmyslem okrást jej o krétskou korunu. Pokud se Minos domníval, že chci na jeho místo, pak se mýlil!
Nemohl jsem mu vyvrátit jeho paranoidní představy. Od doby, kdy za podezřelých okolností skonala královna Pasifae, má drahá matka, jsem nedostal audienci u dvora. Minos se mnou nechtěl mluvit a ani se mi neobtěžoval sdělit, co se mnou zamýšlí provést.
Uvědomil jsem si, že se mne chce nadobro zbavit, až když mne zajali a odvezli do odlehlého paláce, zvaného labyrint.
Poznal jsem, že mí strážní s holemi a meči v rukou nepatřili k palácové gardě. Muži byli Minovými otroky, nízkými osobami bez práv. Nepromluvili ani slovo. Ostrý nůž z nich učinil němé.
Krutý pán jim nechal vyříznout jazyk. Protože když nemohou mluvit, tak o mně nemohou nikomu říci. Zvrácená logika krále Mina funguje!
Všechno měl promyšlené až do těch nejmenších detailů!
Slyšel jsem, že mnohem horším způsobem Minos naložil s otroky, kteří stavěli mé obrovské vězení. Dal je všechny popravit!
Nacházelo se hluboko v horách, uprostřed nehostinné divočiny. Nebylo se čemu divit. Nežádoucí členové šlechty byli vždy odklízeni velmi, velmi daleko ode dvora.
Jak nespravedlivě se ke mě otčím zachoval! Kdyby to viděla má matka, tak by se obracela v hrobě.
Ptáte se, jestli jsem někdy podezříval Minoa, že jí nekalými prostředky dopomohl na onen svět? Odpověď zní ano!
Žel, nemohl jsem mu nic dokázat. Neměl jsem žádné důkazy. Když Pasifae zemřela, zhroutil se mi celý svět. A bylo hůř.
Potkal mne stejný osud, jako tolik nepohodlných aristokratů přede mnou - byl jsem odklizen do domácího vězení, do doživotního vyhnanství ve velkolepém paláci skrývajícím sta a sta místností, který se stal mým žalářem! Naučil jsem se jej nenávidět.
Vybavuji si ten odporný pocit bezmoci, když jsem byl uvržen do temnoty. Minojský zámek měl málo oken, pár paprsků světla stěží proniklo dovnitř. Nevěděl jsem, co si počnu.
Zkoumání labyrintu mi bude trvat celou věčnost, protože sídlo vypadalo vskutku giganticky. Čas ztratil smysl...
Putoval jsem nekonečnými prostorami plnými samoty. Protivily se mi, ačkoli byly velmi luxusní.
Jenom šílenec nebo nemrtvý tvor by se nastěhoval do přítmí stísněných tunelů, kde i v parném létě vládl mrtvolný chlad. Vlhká stavba připomínala rozsáhlou hrobku.
Kamenné zdi labyrintu tepaly podprahovým hukotem ledového proudu kdesi ve sklepení, jež se podobalo jeskyni. Podzemní řeka plyne tam z té druhé strany zapovězených, ze země mrtvých...
Rád jsem k ní přicházel pít. Vázalo se k ní mnoho legend. Vždy jsem si přitom vzpomněl na fantastické příběhy o bozích a bájných hrdinech, které mi kdysi vypravovala matka.
Říká se, že tento neobyčejný pramen prý vyráží z hlubin podsvětí. Z podloží země, kde podle pradávných pověstí bledé přízraky zesnulých Řeků žijí posmrtným životem a mohou promluvit pouze tehdy, když smočí své vyprahlé rty v teplé krvi...
Když se nakloním nad hladinou vody, spatřím svou tvář.
Nerad se dívám do zrcadla. Ukazuje mi, že jsem jiný než ostatní.
Matka věřila, že mé "postižení" (jak královna svými slovy delikátně nazývala můj stav) je následkem hříchu, který spáchala.
Minos mi řekl, že jsem zrůda. Možná měl pravdu!
Můj palác mne nikdy nepřestane překvapovat, i po tolika letech, co v něm žiji. Neustále nacházím nové odbočky v důvěrně známých chodbách a komnaty, o jejichž existenci jsem neměl nejmenší ponětí!
Mám zde všechno, kromě svodoby.
Samota je mým průvodcem.
Mrzí mne, že jsem nikdy neměl příležitost poznat Daidala osobně. Musel to být zajímavý člověk, možná dokonce génius.
Jeho dílo je úžasné, palác je svého druhu skvostem. Jen návrh Daidalova komplexu je poněkud nepřehledný. Někdy si v něm připadám jako v bludišti...
Jednou za rok přichází chlapci a dívky z Athén. Jsou to sotva odrostlé děti, které Minos bezohledně oderval od rodičů.
Zpočátku jsem byl šťastný, že tu mám nějaké hosty. Hrál jsem s nimi na schovávanou mezi vysokými sloupy palácových sálů a na honěnou v nekonečných křivolakých chodbách sídla. Jenže jim se moje hry nelíbily.
Ani labyrint se jim nelíbil. Někteří byli tak zoufalí, že si vzali život. Skočili do vody a utopili se, zřítili se ze schodiště anebo se oběsili na cárech z vlastního oděvu. Jiné jsem zabil já.
Pamatuji si na velmi milou dívku, se kterou jsem hrál na babu. Už je to dávno a já si bohužel nevybavuji její jméno. Phoebe? Nebo Cloe? Nevzpomínám si.
Ze zlomyslnosti mne napadlo, že si z ní vystřelím. Nechtěl jsem jí ublížit, jen ji trochu postrašit. Jak kvílela hrůzou, když jsem se strašlivým výrazem ve tváři předstíral, že ji chci chytit!
Malá chudinka netušila, že jí nehrozí žádné nebezpečí. S divoce vytřeštěnýma očima vběhla přímo do slepé uličky! Nikdy jsem se tak nebavil! Jenže ona zkolabovala a už jsem ji nevzkřísil. Co když měla slabé srdce!?
Pochopil jsem, že pro lidské plémě představuji smrt. Bylo to hořké poznání.
Odnesl jsem mrtvolu do podzemní komory, která se nacházela hluboko pod kamennými základy zámku. Byla temná, jak má hrob být, a hlína sladce voněla něžným příslibem, že i mne jednou uvítá v tichém odpočinku na věčnosti...
Proč sem otčím posílá bezbraná rukojmí? Jdou jako hloupá jehňata na porážku!
Slyšel jsem, jak blábolí cosi o krvavých rituálech a že tyran, kterého nazývali vládcem Kréty, musí živit nenasytnou příšeru, ukrytou v obrovském bludišti.
Král Minos se nejspíš pomátl na rozumu. On mne uctívá!?
Jak troufalá myšlenka! A přece mi vrtá hlavou. Není snad logickým závěrem, když mi Minos přináší lidské oběti?
Když padne tma, skrčím se v koutě na tvrdé dlažbě a zavírám oči. Spánek nabízí zapomnění...
Minulý rok byl obzvlášť ošklivý. Měl jsem nechutné záchvaty vzteku, které si v současné době nedokáži nijak vysvětlit. Nejspíš byly způsobeny hladem, strádáním a výbušným temperamentem, který jsem zdědil po svých předcích. Má krev vře jako horká rtuť!
Uznávám, že jsem nevyrovnaný a někdy jsou mé reakce na určité věci poněkud, řekněme, neadekvátní. Bývám moc prudký. Je těžké udržet emoce na uzdě.
To nemá být omluva, jen konstatuji fakta. Vždy jsem měl velké potíže se sebeovládním.
Už na ně nechci myslet. A na hlasy, plné zoufalství, které přiházely z podzemí! Půlnoční labyrint v mých neklidných snech zalévá černá a rudá.
Temnota a krev.
Jediní lidé, které vídám, jsou oběti. Vřískají hrůzou, když mne spatří, a snaží se přede mnou utéct.
Ale já je najdu - vždycky je najdu, protože narozdíl od nich tu znám každý kout - a pak...
Ne, nebudu o tom psát. Nechci potřísnit svůj svitek papyru krví.
Zdánlivě nevinné hry na honěnou a na schovávanou se změnily v násilí.
Ach, ty ubohé lidské bytosti - či jak jim mám říkat - jsou tak patetické! Nic lepšího, než malí a slabí trpaslíci s nohama roztřesenýma strachem. Já se mezi nimi cítím jako obr.
Nenávidím je všechny, všechny do jednoho. Protože oni jsou lidé. A já nejsem člověk!
Mohu si s nimi dělat co chci - a dělám si s nimi co chci - ale záhy mne to přestává bavit.
Zato noční můry nikdy neomrzí, že mne mohou trápit. Z místností sinalého mramoru s krvavými skvrnami na podlaze a na zdech se ozývá pronikavý řev, zní hůř než zvířecí vytí. Zabodává se do uší, šíří se jako agresivní rakovina až do těch nejtemněších koutů obludné stavby, polhcené nocí...
Nakonec je zlikviduji všechny, jakmile mne začnou ti ječící trpaslíci nudit nebo když náhle znovu zatoužím být sám. I lov či mučení časem omrzí.
Jednou jsem našel v prázdné chodbě ležet tělo athénské dívky. Nemohla být mrtvá déle, než několik hodin. Napadlo mne, že už jsem dlouho neměl maso...
Oderval jsem z nehybného těla štíhlou ruku a snědl něco málo syrové tkáně, jako když člověk obírá kuřecí křidélko. Dívčina krev mi tekla po bradě, vypadal jsem jako opilý host na bizarní hostině upírů.
Odvěké tabu, které se ve všech vyspělých lidských kulturách vztahuje ke kanibalismu, je pravděpodobně pouhým předsudkem. Nebyla špatná.
Athéňané jsou mladí, a prý zatím nedotčení, proto má jejich maso tak jemnou chuť.
Od té doby jsem je jedl častěji, když jsem k tomu měl příležitost. Stal se z toho zvyk.
Nemohu jíst zvířata, která vnímám jako své bratry, ale nic mi nemůže zabránit pojídat Minovy vězně. Či rituální oběti!? Dosaďte si, jaké slovo chcete.
Chcete mne odsuzovat?
Nemáte právo!
Svět není černý a bílý, ale rudý a celý od krve. Jako žhnoucí západ slunce nad Egejským mořem. Neviděl jsem jej celá léta.
Když lidé pojídají hovězí maso, proč by nemohl býk jíst lidské maso!?
Zaslechl jsem, jak jeden z mladých chlapců říká, že mé dny jsou sečteny. Prý přijde udatný rek, který porazí krutou nestvůru a vyvede athénský lid z nespravedlivé poroby tyranského krále Minoa.
Vyvedl jsem jej z omylu, když jsem mu holýma rukama rozdrtil žebra, zlámal vaz a vymaloval bílou komnatu jeho rudou krví. Nesnáším, když říkají, že jsem zrůda!
Kdybych měl v rukou otčíma, naložil bych s ním úplně stejně.
Jenže sladký Knossos je daleko a já svého nevlastního otce již nikdy neuvidím, neboť nás od sebe oddělují silné zdi pustého labyrintu.
Sám a sám se procházím komnatami a sály zšeřelého zámku. V uších mi zní hučení podzemní vody a dunivá ozvěna vlastních kroků, těžkých a vznešených. Tíha aristokratického původu a hřích, který jsem zdědil, na mne trvě doléhá.
Po celé týdny a měsíce bývá palác opuštěný, chodbami a tunely nezní zděsený křik, táhlý řev plný bolesti ani pláč a úpěnlivé prosby o milost.
Jak milé, že se Minos stará, abych tu měl společnost. Problém je v tom, že ten idiot vybírá špatný typ lidí!
Proč mám být já, syn krétské královny, obklopen pouhými plebejci? To přece postrádá úroveň!
Jejich těla hnijí ve slepých odbočkách a já se zaujetím nekromanta studuji proces rozkladu. V učených pojednáních známých filosofů jsem se dočetl, že smrt je nový začátek.
Po zbytek roku jsou haly mého paláce prázdné, jejich křik utichne a já zůstávám sám se svými myšlenkami...
Dvorní lékař by hovořil o duševní poruše. Já ji nazývám samomluva.
Smířil jsem se s tím, že se odsud nikdy nedostanu. Nic jiného mi nezbývalo.
Ponořil jsem se do sálů s vysokými stropy a do studené samoty, kterou mi poskytovaly. Vžil jsem se do urozeného postavení padlého šlechtice s modrou krví, který nemá žádnou naději do budoucna, leda tak vzdálené vyhlídky na volné místo v rodinné hrobce. I to v sobě však skrývalo cosi uklidňujícího. Musel jsem přijmout smrt. Byla to jediná útěcha, která mi zbyla. Černý hrob mne přijme tak, jako to neudělá nikdo jiný.
Trpím tiše, jako po celý můj život.
Ale ano, občas se cítím osamělý. Přál bych si s někým promluvit. S někým inteligentním. Aby se s ním dalo debatovat o filosofii, umění a architektuře.
Má přijet nějaký Theseus, syn athénského krále. Tedy osoba umístěná na společenském žebříčku stejně vysoko jako já, princ.
Královna matka mi kladla na srdce, že nikdy nesmím zapomenout na svůj urozený původ!
Proč bych jej měl zabít!? Proč bych ho nemohl nechat žít, narozdníl od ostatních? Labyrint je přece dost velký i pro dva. Mohli bychom tu bloudit celé dny v mramorových komnatách, aniž bychom narazili jeden na druhého.
Pokud by jej hovor o uměleckých dílech unavil, mohl by si se mnou vychutnávat ticho. Ticho jako v hrobě...
Přijeď, Thesee. Zvu tě k sobě a pevně věřím, že mé pozvání neodmítneš. Doufám, že můj palác se stane tvým novým domovem. Těším se, až se s tebou setkám.

Asterion, princ krétský

 

Autor +DOLL+, 30.06.2019
Přečteno 161x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter