Nuda v pekle

Nuda v pekle

Anotace: Azrael je obyčejný čert. Má nudnou práci, líného kolegu a otravného šéfa. Vlastně by do toho nejraději kopnul. Jenže pak přijde den, který dá pořádný kopanec jemu a Azrael si do deníčku zapíše nové slovo. Dobrodružství.

Nuda v pekle

1

„Můžeš mi vysvětlit, co se vlastně stalo?“ řekl Azrael a podrbal se drápy nad oháňkou.
„Prostě se to zaseklo. Vzal jsem za páku jako vzdycky, tahám, tahám a najednou - prásk… a bylo to v pytli,“ odpověděl démon Chrochtal a posadil svůj enromní zadek na rovrzanou židli.
„To je hezký, a jak to mám podle tebe vysvětlit šéfovi? Víš, že je poslední dobou celej takovej… neklidnej.“
„Myslíš, jak hodil Hydru do kotle s kyselinou a pak to celý vypil brčkem?“
„To je jeden z případů - ano.“

Azrael měl náladu na bodu mrazu. Moc se nevyspal, protože mu uprostřed noci vypadla z ucha vata a shořela. Musel spát na boku, aby neslyšel řev hříšníků. A teď tohle.

„Třeba si toho šéf nevšimne, když přes to hodíme deku,“ řekl Chrochtal a začal žvýkat solenou nožičku nějakého malého zvířete.
„Hodíme deku přes obří buchar kostilam KB-63. Ty jsi spadl z nebe nebo co.“
„Tak já nevim. Máš vyšší hodnost, něco vymysli…“
„Počkej tady a na nic nesahej. Zkusím poprosit kamaráda, co těm krámům rozumí,“ řekl Azrael.

Štouchl drápem do hříšníka, aby zatočil kolem, a vstoupil do výtahu. Kabina stoupala vzhůru a Azrael přemítal o směřování své pekelné kariéry. Má tohle zapotřebí? Starat se o hlouposti jako byla tahle? Dohlížet na to líné démonské prase, jak je rok dlouhý, a nedostat se na sluneční světlo? I v životě obyčejného čerta musí být nějaké východisko.
Před Azraelem se otevřel impozantní výhled na pekelnou pláň. Řev mučených a pokořovaných výrazně zesílil. Plameny olizovaly kotníky, biče pleskaly přes holá záda, kotle bublaly o sto šest a kolem pobíhala spousta mrňavých ďáblíků a přičiňovala se, kde to šlo. Taky býval jeden z nich. S nejasnou budoucností, bezprizorní, svobodný. Málem by mu ukápla slza, kdyby měl slzné kanálky.

„Helemese, Azrael. Co tě sem přivádí?“
Azrael sebou trhnul a otočil se. Byl to čert Balalaj. Měl dobře padnoucí černý oblek s otvorem na oháňku a zapilované rohy, jak je to v módě.
„Ahoj Balalaji… Spousta práce, znáš to, povinnosti.“ odpověďěl Azrael a přešlápl z nohy na nohu. Pokusil se zakrýt flek od omáčky na pomačkané kravatě. Nic jiného než kravatu na sobě neměl - dole je vedro.
„Pamatuješ, jak jsme to říkali v učení? Ryj a sekej, dokud to jde!“ zasmál se bodře Balalaj a plácl Azraela do zad.
„Jo jo. Pravda.“
„Přijď někdy k nám Azraeli. Sukuba tě ráda uvidí. Víš, že máme novou sluji? Horká lázeň a podobně, je to bomba.“
„Dík, tak třeba někdy časem. Musím jít. Měj se Balalaji.“
„Taky Azraeli! Ha ha ha!“
- Blbec - pomyslel si Azrael a odkopnul lebku, která mu ležela v cestě.

Azrael našel, co hledal. Na okraji pláně se tyčila hromada ozubených kol různých velikostí. Většina byla rezatá od krve. Vedle hromady stála ošuntělá chajda. Starý kerberos na řetězu tvrdě spal. Svoje hlídací dny měl za sebou.
Azrael zabouchal na dveře.
„Co je, co se děje?“ z okna vyhlédl čert se svářečskými brýlemi na nose. Byl tak špinavý od oleje, až byl skoro černý.
„To jsem já, Azrael. Polez ven Špéráku.“
„No jo no. Co chceš?“
„Zasekl se nám buchar na kosti. KB šest trojka. Potřeboval bych s tím pomoct.“
„Hm hm. To bude vadný ložisko ovládacího zařízení. Běžná chyba u týhle řady. Jedno bych tu náhodou měl.“
„No báječný,“ zaradoval se Azrael, „sem s ním.“
„Ne tak rychle,“ řekl Špérák a Azraelovi poklesla brada.
„Co za to chceš?“
„Mám takovej malej problém. Udělal jsem menší… dluh. A nemám tak úplně na zaplacení.“
„Já sem švorc Špéráku,“ řekl Azrael upřímně.
„Nene, tak sem to nemyslel. Existuje totiž dlužní úpis. A já bych byl rád, kdyby neexistoval.“
„Ty ses někomu upsal? Zbláznil ses? Kdo to je?“
„Démon Modrokulos.“
„Můj šéf?“ tohle bylo na Azraela moc.
„Už to tak bude. Dlužim tomu bastardovi prachy. Spal ten úpis v pekelným ohni a dostaneš ložisko. Spravíš si ten svůj krám a budeš mít klid.“
„Jo. Klid. To zní fakt skvěle,“ řekl Azrael a musel uznat, že má špatný den.

Démon Modrokulos vlastnil jednu z lejluxusnějších rezidencí v tomto patře pekla. Byl to velký černý palác postavený v byzantském stylu. Stejně jako jiní šéfové si liboval v megalomanii, která mu vynahrazovala komplex z limitované moci. Všichni kolem se ho báli, ale ne zas tolik, aby ho nemohli pomlouvat.
Azrael se s Modrokulosem několikrát setkal. Nikdy to nebylo příjemné. Modrokulos patronizoval všechny kolem sebe a pravidelně svým podřízeným dával najevo, že je může kdykoli zašlápnout do země a osekat jim plat.
Čert si nebyl jistý, co by mělo horší následky. Nechat se chytit, jak krade pekelný úpis, anebo na pracovním místě, zavalený v kostech hříšníků. Tak jako tak by ho Modrokulos proměnil v revmatickou larvu, anebo v krmení pro svého drakodlaka.

Přelézt zeď nebyl problém. Azrael měl dlouhé drápy a vzhledem k nízkému věku (na čerta) i dobrou fyzičku. Přeběhl přes nádvoří z černých a bílých kostek a protáhl se úzkým oknem do kuchyně. Uvnitř bylo parno a smrdělo to mokrou srstí. V hrnci se vařil nějaký neřád k obědu.
Azrael se proplížil na schodiště a překonal několik pater. Předpokládál, že Modrokulos uložil úpis do své pracovny. Věděl, kde se přibližně nachází, protože tam minulý rok klečel na koberečku za ztracenou kliku od mlýnu na maso.
Musel mít neuvěřitelné štěstí, protože nepotkal ani drakodlaka, ani jeho pána. Na konci chodby uviděl dvoje dvěře. Byl si téměř jistý, že pracovna je v těch navlevo. Vzal za kliku. Zase tolik štěstí neměl, protože se spletl.

Byla to ložnice. Na koberci utkaném z jednorožčích žíní stála obrovská postel s nebesy. Osvětlení bylo mírné a zajišťovaly ho čtyři stylové lebkové lampy v rozích místnosti. Azrael se lekl a chtěl okamžitě zavřít dveře.
„Pojď dál.“ řekl něžný hlas.
Azrael majitele hlasu nikde neviděl.
„Pardon, já se spletl. Hledal jsem pana Modrokulose.“
„Papínek je na inspekci v továrně na hřeby. Pojď dál,“ pokračoval hlas.
Čert se protáhl dovnitř a zavřel za sebou dveře. Bylo to konec konců bezpečnější, než se toulat po chodbách a nechat se nachytat.
„Pojď sem,“ ozval se hlas znovu a Azrael pochopil, že vychází z postele.
Udělal několik kroků a zůstal nevěřícně stát. V posteli ležela pod tenkou přikrývkou ta nejkrásnější sukuba, jakou kdy viděl. Mladá, s hladkou pletí a velkýma, zářivě zelenýma očima.
„Jsi nahý,“ řekla laškovně sukuba a převalila se na bok.
„My máme v práci strašný horko,“ řekl nervózně Azrael a snažil se vypadat normálně.
„Já jsem taky nahá.“ pokračovala sukuba a nechala přikrývku odhalit vrchní část jejího těla. Bylo dokonalé. Azrael se neklidně zamlel a zakryl svoji plavkovou zónu, která o sobě nechávala vědět.
„Papínek přijde až odpoledne. Pojď blíž, mám slabý zrak a nejsem si jistá, kdo jsi.“
Nedalo se nic dělat. Azrael udělal další krok .
„Jsem jen obyčejný čert.“
„Já jsem taky… čertice,“ řekla sukuba a stáhla si přikrývku z celého těla.
Azrael hlasitě polknul.
„A co těď?“ řekl.
„Teď budeme mít sex.“ odpověděla.
Mohlo mu to dojít.

2

O hodinu později se Azrael octl zpátky na chodbě. Opřel se o zeď a ztěžka dýchal. Nejraději by si zapálil cigaretu, jenže v pekle zakázali kouření. (Když závislí čerti před pekelným soudem namítali, že jsou přece v pekle, místě věčného utrpení, pekelný soud odpověděl: „No dyť právě.“)
Netušil, kolik mu zbývá času, než se Modrokulos vrátí z obchůzky. Vzal za kliku protějších dveří a konečně se ocitl v pracovně. Vypadala tak, jak si ji pamatoval. Stůl z masivní černé žuly, busta Modrokulose s vítězoslavným výrazem, krabička ilegálních doutníků, psací pero z ptáka ohniváka a kopa papírů.
Azrael se posadil do Modrokulosova křesla. Bylo dle očekávání pohodlné. Prohlédl papíry na stole. Samé objednávky na mučící nástroje. Postupně otevřel všechny zásuvky. Mentolové bonbóny, bič, ocelový kartáč. Úpis nikde.
- Kam jsi to dal, ty velkej tlustej -
Azrael si všiml malého tlačítka pod deskou stolu. Mělo červenou barvu. Namířil na něj chvějícím se prstem. Mohl to být alarm, katapult, nebo něco horšího. Zmáčl knoflík.
Bylo to něco horšího.
Část stěny se odsunula a odhalila tajný šatník. Byl plný kostýmů. Pirát, jednorožec, sluha, údržbář, lovec. Modrokulos měl zjevně tajné záliby, které se úplně neshodovaly s jeho drsnou image. Azrael si nasadil zelenou loveckou čapku, zapálil si doutník a položil nohy na stůl.
Vyfouknul třetí kolečko, když si povšimnul rohu papíru, který vykukoval zpod Modrokulosovy kamenné busty. Odložil doutník a zkusil papír vytáhnout. Nešlo to. Popadl tu škaredou hlavu, ale byla hrozně těžká. Hned ji pustil na okraj stolu.
Podržel papír před očima a poznal Špérákův podpis. Trefa do černého. Málem si zavísknul radostí… V tom se Modrokulosova busta převážila. Sledoval její zpomalený let, následovala hrozivá rána a kamenná hlava se rozstříštila na kusy.

Azrael ztuhnul. Odněkud z domu se ozvalo zlověstné zavrčení. Jakoby se právě probudila nějaká obří vyhladovělá bestie. Čert neměl kapsy, tak sroloval úpis do ruličky a zastrčil si ho pod loveckou čapku. Otevřel dveře a vyrazil na chodbu. Snažil se bežet potichu, ale jeho drápy hrozně cvakaly na dlaždičkách.
Pustil se po schodech z patra do patra a vtrhnul do kuchyně. Hrbatá čertí kuchařka právě cpala do trouby někoho, kdo tam rozhodně nechtěl. Azrael jí proklouznul za zády a protáhl se okénkem na dvůr.
Ke zdi zbývalo padesát kroků. Rozběhl se, ale cítil, že není sám. Vyskočil na zeď a něco ho chytilo za nohu. Vzepřel se rukama, ale nemohl uvolnit kotník. Podíval se dolů. Byla tam. Odporná zubatá hlava drakodlaka. Bestie připomínající piraňu s nohama a ocasem. Azrael zařval a vytrhl svůj kotník potvoře z huby. Zatmělo se mu před očima a přepadl na druhou stranu zdi.
Bál se, že bestie skočí za ním, ale očividně neuměla skákat. Ležel v prachu a ztežka dýchal. Zelená lovecká čapka mu jako zázrakem zůstala sedět na hlavě. Zato noha byla samá krev. Opatrně vstal a prohlédl svoje zranění. Vypadalo to, že potvora měla jedovaté zuby. Z rány vytékal hustý modrý hnis. Azrael zaklel a pajdal za Špérákem.

Ve Špérákově chajdě byl starý kavalec. Azrael na něm vzdychal a omdléval, zatímco mu Špérák za asistence svého cvičeného kerbera přikládal hojivé masti.
„Panenko skákavá… aau…“
„Nebuď baba Azraeli,“ uklidňoval ho Špérák.
„Si to zkus, nechat se okusovat od drakodlaka jako salám na špejli…“
„Drž, musíme to zavázat. Jed se naštěstí povedlo neutralizovat.“
„Takže budu chodit?“ zasténal Azrael.
„Jo, možná i běhat. Hlavně, až tě bude honit Modrokulos.“
„Lezl sem tam jenom kvůli tobě Špéráku, tak na to laskavě nezapomeň.“
„No jo no. Máš ten úpis?“
„Je v tý zelený čapce.“
„Děkuju. Spálím ho sám,“ řekl Špérák a schoval úpis do kapsy.
„To bys měl.“
„A co s tou čapkou? To je tvůj novej styl?“
„Jo. Už asi jo,“ řekl Azrael.

Azrael měl svůj domov ve sluji, kterou kdysi objevil pod pomníkem prokletých. Byl tam klid, protože se k pomníku báli chodit malí ďáblíci a nikoho by ani nenapadlo, že tam někdo může bydlet. Čertovi pomník nevadil. Kamenné tváře s prázdnými očními důlky ho neděsily a navíc v nich hnízdili holubi, takže měl občas svačinku zadarmo.
Azrael odložil berli, kterou mu Šperák půjčil na cestu a s vydechnutím se posadil do svého ušáku. Na stolek vedle sebe položil ložisko od bucharu na kosti KB-63 a do čela si stáhl zelenou čapku. Začal klimbat. Zdálo se mu o krásné sukubě.

Druhý den byla noha lepší a tak to zvládnul do práce bez berle. Sjel výtahem dolů a našel Chrochtala na všech čtyřech. Měl na provázku uvázaný kámen a mával s ním před velkým černým kocourem.
„Co to vyvádíš?“ zeptal se Azrael.
„Snažim se ho zhypnotizovat, aby si vlezl do pece.“
„Nevypadá, že by ti na to skočil.“
„No tak, či či, bude dobrej obídek, či či.“
„Vstávej ty troubo, musíme opravit ten buchar.“
„Já už jsem to opravil,“ řekl Chrochtal.
„Jak jsi to mohl opravit? Chce to nový ložisko. Ani netušíš, co jsem musel…“
„Je to spravený. Já za tu páku včera tahal na špatnou stranu. Dneska sem to zkusil znovu a všechno to nadrtil a spálil. Heč.“

Azrael se rozmáchl a nakopl Chrochtala do zadku.

Konec

 

Otázky pro čtenáře, kdo má náladu, ať napíše do komentářů:
1. Jak se vám to líbilo? Bavilo vás to?
2. Kdyby vznikla kniha Azraelových příběhů, chtěli by jste si ji přečíst?

Autor Marek Jan, 30.04.2020
Přečteno 246x
Tipy 1
Poslední tipující: Al.hexth
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

„No dyť právě.“ Za to dávám úsměvný tipík :-)

01.05.2020 18:22:06 | Al.hexth

Děkuju, jsem rád, že to pobavilo=)

02.05.2020 15:26:06 | Marek Jan

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter