Soumrak nad Hájnou

Soumrak nad Hájnou

Anotace: Šest osob, šest různých příběhů. Navzájem se neznají, přesto mají něco společného. Jejich cesty se protnou v jeden jediný večer na jednom jediném místě. Na toto setkání nikdo z nich nezapomene až do konce svých dní, což pro některé může být dříve, než s

Nadstrážmistr Bartoš

Dnes opravdu nemám svůj den. Noční směna se mi obvykle táhne a nevidím důvod, proč by tomu dnes mělo být jinak. Práce u státní policie není zas taková výhra, za kterou ji někteří lidé mají. Bude to dvanáct hodin plných stereotypního papírování, pravidelných objížděk po městě, a když budeme mít štěstí, třeba i výjezdu k nějaké hospodské potyčce nebo podobné kravině.

        Na druhou stranu jsem tady raději než doma. Se ženou se rozvádíme a má čtrnáctiletá dcera je na její straně. Budu se muset odstěhovat. Nechci, aby Anna musela volit mezi otcem a matkou. Naopak si přeji, aby se jí to co nejméně dotýkalo, rozvod proběhl klidně a oba jsme ji měli ve střídavé péči. To ale Anna určitě nebude chtít. Ztotožňuje se totiž s názorem své matky, že ten špatný, co za všechno může, jsem já. Nejsem dokonalý táta, ale byl jsem to snad já, kdo si začal s tím o deset let mladším vocasem a podal žádost orozvod?

        Tvrdne mi triceps, když pomyslím na to, jak ten mlaďák lítá na té své šestistovce s mou manželkou za prdelí. Zjistil jsem si o něm, že nejednou šeredně boural a na silnici je neskutečný hovado. Když je mé ženě milejší tenhle pitomec než já, ať si táhne svou cestou, ale jednou se dozvím, že s ním na té motorce seděla i moje Anička a pozná, co jsem zač.

        Při těchto myšlenkách se mi začíná krev valit do hlavy a já usuzuji, že musím trochu ubrat páru. Rozhlížím se po naší služebně a snažím se na to všechno nemyslet. Hodiny ukazují pět minut po půl sedmé večer, načež si hluboce povzdechnu, protože mám odpracovaných teprve pětatřicet minut. Martin, můj kolega a dobrý kamarád i v osobním životě, zrovna s kýmsi telefonuje. Z té části hovoru, kterému jsem teprve teď začal věnovat pozornost, si uvědomuji, že se mě nejspíš bude také týkat. Když hovor skončí, Martin pokládá sluchátko, poté se na mě otráveně podívá. „U Stejskalů je zase rušno“, říká hned poté, co jsem na něj kývl hlavou na znamení, že chci vědět, o co jde. Protáčím oči a znovu si povzdechnu.

        Manželé Stejskalovi jsou našimi, nyní už pravidelnými, klienty. Je to pár ve středním věku, na první pohled velice milý, ve společnosti vypadají šťastně. Doma si však Stejskalová s manžílkem opravdu užívá. Tohle je její třetí telefonát o pomoc. Poprvé jsme k nim domů, do nedaleké vesnice Hájná, jeli asi před dvěma měsíci, kdy nám volala, že je manžel opilý a agresivní. Když jsme tam ale dorazili, omluvila se, že obtěžovala, se slovy, že už se uklidnil a vše si v klidu vyříkali. O čtrnáct dní později zavolala znovu. Tentokrát jí údajně zbil a vyhrožoval smrtí. Byla to pravda. Stejskal nám zprvu odmítal otevřít, poté co tak učinil, začal vyhrožovat i nám, ovšem pouze tím, jak nám dá do držky, jestli nevypadneme. Museli jsme ho tenkrát zpacifikovat a odvést na záchytku. Stejskalovou jsme našli vyděšenou v ložnici, zamčenou z vnějšku, s několika modřinami po těle a pořádným monoklem pod levým okem. Na naši radu ještě toho večera podala na toho zmetka trestní oznámení pro omezování osobní svobody a ublížení na těle. O dva dny později ho však zase stáhla. Manžel se jí patrně vrátil střízlivý s kytkou, hezky jí to udělal a slíbil, že už se nic podobného nebude opakovat. Takovýchto naivních paniček, které si dokola vtloukají do hlavy, že tentokrát to bylo jistě naposled a jejich násilnický partner bude od teď svatost sama, je na světě bohužel spousta. Byla to jen otázka času, než se za jejich dveřmi objevíme znovu.

        „Tak jedem“, říkám Martinovi, sbírám ze stolu klíče od auta a vstávám. Oblékám si bundu, protože je konec října a venku už je v tuto dobu poměrně chladno. Oba vycházíme ven ze stanice a nastupujeme do naší klasické „oktávky“.  Venku se stmívá, což znamená, že celé město brzy pohltí tma. Nastartuji a vyjíždím z parkoviště na silnici.

   „Šlápni na to“, říká Martin. Na chvíli se odmlčí a dodává: „Podle toho telefonátu to tam nevypadá dobře.“

        Z města je to do Hájné nanejvýš čtvrt hodiny jízdy, pokud dodržujete předpisy. O pár minut později se napojuji na cestu vedoucí asi osm kilometrů do této vesnice.

   „Co myslíš? V jakém stavu ji najdeme tentokrát?“ ptá se mě Martin, z jehož tónu v hlase usuzuji, že to nebere na lehkou váhu.

   „Nechci si to ani představovat“, říkám a přidávám na rychlosti, protože se mi právě vybavuje obraz Stejskalové celé zmlácené, plačící ve své ložnici na zemi. „Jak zněla do telefonu? Bylo to vyhrocený jako posledně?“

   „Jo. Mluvila i o pokusu o znásilnění“, odpovídá Martin, načež sešlapuji plyn ještě více k podlaze.

        Projíždím podél lesní oblasti, kterou znám moc dobře, stejně jako silnici, po které zrovna jedu. Často jsme do toho lesa chodili s manželkou, tedy abych byl přesný, brzy s exmanželkou a Aničkou na procházky nebo na houby. Pokud chcete jít do Hájné pěšky nebo jet na kole, je příjemnější a výrazně kratší vzít to právě tímto lesem než po silnici, která tuto oblast spíše zdlouhavě objíždí. Jde se tudy rovně bez jakýchkoliv výšlapů prakticky až do vesnice; až na poslední kilometr, kde stoupáte do prudšího kopce, za kterým kdysi býval kamenolom. Tam nahoře je malá mýtina s hezkým výhledem na krajinu, kde jsme si ve finále s rodinkou dělali mnohokrát piknik. Poté už jen seběhnete z kopce dolů a za chvíli jste ve vesnici.

        Jelikož tma ještě zcela nenastala, na ten kopec vidím až odsud. Brzy mi na něj zbydou jen sentimentální vzpomínky. Jak dobře vím, za chvíli dorazím na křižovatku u Hájné. Zde zahnu doprava a brzy budeme na místě. Doleva vede silnice jen asi tři sta metrů k opuštěné rozpadlé budově, která dříve sloužila jako pila. Tam cesta končí a dál už se dostanete jen po svých. Po dalším kilometru před sebou spatřím něco divného.

        „Panebože, vidíš to?!“ Říká náhle Martin zvýšeným hlasem. O pár sekund déle mi to dochází. Jen kousek vpravo od křižovatky vidím dva havarované automobily, jeden bokem v příkopě a druhý předkem. Bleskurychle přijíždím k místu nehody. Vyskakuji z auta, zatímco Martin oznamuje nehodu operačnímu středisku. Nejprve spěchám k vozidlu vlevo, tedy k Felicii, ležící v příkopě bokem. Žádné prosby o pomoc nebo bolestné výkřiky. Přední sklo auta je pomlácené, ale vcelku. Zapínám baterku a svítím do něj.

        „Dva zranění, patrně v bezvědomí!“ křičím na Martina, jenž už stojí pár kroků za mnou. Zatímco on volá záchranku, já se snažím mluvit na dvě osoby ve voze, na které přes to pomlácené sklo špatně vidím. Bez reakce. Dvěma kroky vylézám z příkopu zpět na silnici a otevírám dveře u řidiče. Svítím baterkou na zraněné. Oba jsou to muži, řidič přibližně kolem padesáti let, spolujezdce odhaduji na třicet. Jsou připoutaní na svých sedadlech, řidič ale utržil ránu do hlavy, ze které mu teče dost krve. Martin mu přikládá ruku na krk, aby nahmatal tep.

        „Zlomený vaz.“ Říká a já mu plně věřím, protože býval v minulosti zdravotníkem. Ta hrůza, kterou cítím, je nepopsatelná. Totéž provádí i u druhého muže, u kterého na první pohled nevidím žádná zranění. Netrpělivě čekám na jeho verdikt. „Žije.“ Prohlašuje a já pociťuji ohromnou úlevu. „Je ale v bezvědomí. Budeme ho muset...“ Náhle Martinova slova přerušuje zvuk, jako by někdo právě rozbil okno. Posvítím baterkou na druhý vůz v příkopu opodál. Vidím muže, jak otevírá dveře svého havarovaného automobilu, přičemž se rozsypalo rozbité sklo bočního okénka. „Běž mu pomoci, já už si tu poradím.“

        Dělám, co Martin říká, a mířím směrem k muži, který se omámený nárazem právě svalil ze svého sedadla na trávu. Klečí na kolenou a přerušovaně dýchá. Napadá mě, že jsme dali přednost jednomu havarovanému vozu před druhým, aniž bychom alespoň zkontrolovali stav osoby v tom druhém. Máme ale jen jedny ruce, omlouvám si takto naše jednání. Přicházím až k němu. „Jste v pořádku?“ Muž, hádám ve věku pětatřiceti až čtyřiceti let, nejprve ignoruje mou otázku, poté ke mně zvedá hlavu, ve tváři má vyděšený výraz, celý se třese a vypadá zmateně.

        „Sanita je už na cestě, brzy vás ošetří.“ Snažím se tato slova pronášet klidně, poté se k muži skláním a pokládám mu ruku na rameno. „Máte nějaká zranění?“

        Muž zakroutí hlavou, hned na to přepadá z kolenou do polohy vsedě, přičemž ho přidržuji za paži.

        „Myslím, že ne.“ Dostávám odpověď na jednu ze svých otázek. „Seďte klidně a snažte se moc nehýbat.“ Ohlížím se, jestli někde v dáli nezahlédnu přijíždějící sanitu.

        „Co jsem to provedl?“ Mluví ten muž sám k sobě, poté opakuje tu samou větu ještě jednou. Při těchto slovech pokládá hlavu mezi kolena, která objímá rukama, jak to dělají lidé, když se trápí. Přemýšlím o tom, jestli to byl on, kdo nehodu zavinil, když v tom mou pozornost upoutává Martin, jak cosi povídá raněnému, který se očividně právě probral z bezvědomí. Napínám uši a čekám, jestli uslyším i jiný hlas. A opravdu se tak děje, jenže je na tom něco podivného. Ten hlas jako by nepatřil muži v havarovaném automobilu, ke kterému mluví můj kolega. Teď to slyším znovu. Jasně rozeznávám, že jde o ženský hlas, který ale nevychází odnikud z blízka. Jako by někdo volal z dálky. Vstávám a rozhlížím se po okolí. Všude je tma, vidím jen do vzdálenosti pár metrů od nehody, kterou osvětluje maják našeho policejního vozu.

        „Haló, pomozte mi!“ Křičí nějaká žena. Nedokážu však určit odkud. Když to „Haló“ slyším znovu, zvedám baterku před sebe a svítím do míst, kde se rozprostírá louka, za kterou leží vesnice „Hájná“. „Tady!“ Ozve se odněkud z travnaté plochy přede mnou, když v tom onu osobu konečně zahlédnu. Namířím na ní světlo baterky, načež si ona zakryje oči rukou. Běží přímo ke mně, evidentně celá vyděšená.

        „Co se děje?!“ Ptám se nahlas, celý nervózní z toho, co po mě asi může chtít v tuto hodinu uprostřed ničeho, zrovna teď, když asistuji u tak vážné nehody. Zatímco ke mně neznámá žena dobíhá, kontroluji pohledem muže na zemi pod sebou, jenž stále opakuje stejnou větu „Co jsem to provedl?“.        „Pomozte mi, nevím, co mám dělat.“ Prosí uplakaná žena, nyní již pár kroků ode mě. Je to pohledná blondýnka, ne starší než třicet let. Na sobě má jen bílou noční košili, celou špinavou, jako by se někde na té louce s někým porvala. Když se můj zrak upne k její tváři, okamžitě ji poznávám.

        „Paní Stejskalová?“ Říkám nevěřícně, načež mi zase ona pohled opětuje. Celá udýchaná si mě prohlíží několik sekund, ale nic neříká. Měla by mě poznat, není to tak dlouho, co jsme spolu dlouze mluvili o jejím cholerickém manželovi. Jestli se známe nebo ne, očividně přešla, protože teď začíná mluvit přímo k věci. „Vivividěla jsem mrtvolu!“

        „Co prosím?“ Znovu používám ten nevěřícný tón a z jejího pohledu se snažím vyčíst, jestli není opilá. Mé nedůvěry si však patrně všimla. „Oopravdu, věřte mi! Viděla jjssem...“ Koktá Stejskalová, načež propuká v hysterický pláč. Klepe se zimou, čemuž se nedivím, protože venku je asi šest stupňů a fouká studený vítr. Sundávám si a oblékám jí svou bundu.

        „Martine, jak si na tom?“ Volám na kolegu, abych se ujistil, jestli nepotřebuje s raněným pomoci. „Bude v pořádku. Má ale patrně těžký otřes mozku.“ Odpovídá s profesionálním klidem, já se opět otáčím, sanitu ale stále nevidím. Muž po mé pravici přestal mluvit, pro změnu trochu pozvedl hlavu a nyní se dívá před sebe, jako by se tam ve tmě odehrávalo něco zajímavého.

        „Uklidněte se, paní Stejskalová, a pomalu mi řekněte, co se stalo.“ Využívám mnou předpovídané minuty, než dorazí pomoc a já se budu opět věnovat autonehodě.

        „Vviděla jsem mmrtvého muže.“ Odkašlává, slzy se jí řinou po tváři, poté dodává. „Tataké jsem vviděla toho ddruhého.“

   „Jakého druhého?“ Snažím se rozluštit její tvrzení.

   „Toho vraha!“ Znovu ten hysterický pláč. Je to celé zmatené a těžko se mi tomu věří. Pokud je to ale pravda, tato noc pro mě nebude stereotypní rutina, jak jsem prve předpokládal.

        Když se nadechuji k nadcházející otázce, konečně někde za sebou zaslechnu maják. Posvítím baterkou na muže, jenž ještě před malou chvílí pozoroval neviditelné divadlo před sebou. V momentě, kdy mu chci pomoci zvednout se na nohy, abych ho mohl doprovodit k přijíždějící sanitě, ve tváři Stejskalové zaznamenávám strnulý výraz. „To je on!“ Vykřikne a ukazuje prstem na muže vedle mě.

 

Karolína Stejskalová

Už zase ten známý strach. Myslela jsem, že už ho nepocítím, ale je tady znovu. Ruce se mi třesou a srdce mi divoce buší v očekávání, co hrozného se bude zase dít. Znovu jsem dala na jeho sliby, že už se to vícekrát nebude opakovat. Já husa naivní! A ještě jsem mu chtěla uvařit dobrou večeři a otevřít si láhev vína s tím, že si uděláme hezký večer. Namísto toho stojím jako opařená v naší kuchyni a nechávám si od něj líbit nadávky jako „Co tam stojíš jako píča, raději udělej něco k jídlu, ty krávo nemožná!“

        Obávám se toho, že to zajde tak daleko, jako posledně. Pokud bude do sebe dáo lít tu láhev whisky, opije se tak, že mě pravděpodobně zase zmlátí. Někde v mém nitru sbírám ždibec odvahy a jdu opatrně do ložnice, kam jsem si dala na noční stolek nabít mobil. Potřebuji ho u sebe, abych si popřípadě mohla zavolat o pomoc. Bylo by mi neskutečně trapně, kdyby se tu znovu objevili ti dva hodní policisté a museli řešit tu samou situaci. Vím, co by si o mně mysleli. To je ale teď má nejmenší starost.

        Když procházím obývákem, vidím ho, jak sedí zády ke mně na gauči a kouká na televizi. Nevšímá si mě, což mě trochu uklidňuje. Div, že ve vlastním domě nechodím po špičkách. Přicházím do ložnice a odpojuji kabel od svého telefonu. Strkám si ho do kapsičky u noční košile a otáčím se. V tom se lekám tak, že ustupuji krok zpět a narážím do nočního stolku za mnou.

   „Říkal jsem ti, ať, kurva, něco uvaříš!“ Křičí na mě můj ožralý manžel ve dveřích ložnice. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. „Co chceš dělat, hm?! Chceš na mě zase zavolat fízly?!“

   „Ne.“ Zalžu, ale jsem si vědoma toho, že to ode mě nezní zrovna přesvědčivě.

   „Drž hubu! Je mi jasný, že chceš vopíchat toho poldu, co tu byl posledně, ty kurvo!“ Zařve a dívá se na mě zuřivým pohledem. Cítím, že je to tady. Znovu mě zbije. Jsem v pasti a nemám kam utéct. Slzy mi v zoufalství vytrysknou z očí. „Co řveš, do prdele?! Já ti ukážu, abys měla proč řvát!“ S těmito slovy míří ke mně, načež mi uštědřuje facku, až přepadám na břicho na postel. Pevně mě chytá za vlasy a rukou mi tlačí do zad, abych se nemohla hýbat. Zkouším se bránit, ale nemá to smysl. Je příliš silný a můj odpor jen přitvrzuje v jeho sevření.

   „Vošukám tě tak, jak by tě ten tvůj fízl nikdy nevošukal, ty děvko!“ Říká a tlačí mě do zad ještě intenzivněji. Po těchto slovech vyhrnuje spodek mé noční košile a kalhotky mi stahuje ke kolenům. Neschopná se pohnout si uvědomuji, co bude následovat. Křičím o pomoc, je mi ale jasné, že mě nikdo neuslyší. Hned poté přichází zvuk, který nemohu chápat jinak, než že si ten hajzl rozepíná poklopec u kalhot. V žádném případě nehodlám být jedna z těch znásilněných žen, které v důsledku toho docházejí léta ke cvokaři. O pár vteřin později cítím jeho tvrdý úd mezi svými stehny. V tom okamžiku se ve mně probouzí síla, o které jsem do této chvíle netušila, že jí v sobě mám. Jak se ten parchant předklání a připravuje se k zasunutí do mě, zvedám prudce hlavu a udeřím ho do nosu takovou silou, jakou jsem jen schopná ze sebe vydat. S bolestným výkřikem se potácí a přepadá na záda na podlahu. Vyskakuji z postele a utíkám pryč z ložnice.

   „Ty děvko!“ ozývá se za mnou, když se zamykám v koupelně. Vytáčím „158“ a oznamuji situaci policistům. Ti mi přislibují brzký příjezd a radí mi, abych zůstala zavřená tam, kde jsem, než dorazí. Když hovor skončí, zjišťuji čas v pravém horním rohu displeje. Je osmnáct třicet šest a z předchozí zkušenosti vím, že tu tak do patnácti minut budou. Sedám si na vanu a čekám, co se bude dít dál. Škubnu sebou, když ten násilník začne bušit do dveří do koupelny a lomcovat divoce klikou.   

   „Otevři po dobrém, nebo ty dveře vyrazím!“

        Nereaguji na to, jen se zvedám a začínám přemisťovat před dveře všechny věci, které můžu. Moc jich tu ale není. Krom male skříňky s parfémy a mycími prostředky nevidím nic těžšího, čím bych mohla dveře zatarasit. Přesouvám i prádelní koš, což mi určitě moc nepomůže. Slyším jednu ránu za druhou, jak se manžel snaží splnit svou výhrůžku. Sedám si na skříňku před dveřmi, abych přispěla i vahou svého těla, pláču a počítám vteřiny. Najednou je ticho. Jako by někam odešel. Trvá to už asi minutu a mě napadá, že toho běsnění třeba nechá. Omyl, teď slyším kroky, jak se vrací. Sedím na té skříni a čekám. Mám špatné tušení, jehož správnost se mi potvrzuje o pár vteřin déle, kdy se ve dveřích těsně vedle mé hlavy objevuje čepel sekery. Děsím se tak, až se skoro počůrávám a uskakuji od dveří. Ten hajzl ale umí překvapit, to se mu musí nechat.

   „Za chvíli budeme zase spolu, lásko!“ Křičí ironicky, načež přichází další rána a čepel se ve dřevě objevuje podruhé. Rychle si uvědomuji, že ho ty dveře nezastaví. Stejně ale sleduji ještě dvě rány, než začínám jednat. Napadlo mě to už předtím, ale až nyní je to má jediná možnost záchrany. Buď to, nebo si s manžílkem promluvit pěkně „face to face“, což by byla patrně sebevražda. Dlouho se nerozhoduji, otevírám jedinou únikovou cestu, kterou je malé větrací okénko koupelny. Jen doufám, že se jím protáhnu. Stoupám si na kraj vany a prostrkávám jím nejprve ruce, potom hlavu. Chytám se dlaněmi hrany zdi zvenčí a snažím se přitáhnout. Za to, že jsem štíhlá, jsem nyní sama sobě vděčná mnohem víc než kdy předtím. Když se mi daří tím malým otvorem protlačit svou pánev, vykřiknu, protože mé tělo letí ven z okna jako při defenestraci. Není to vysoko, ale i tak si narážím pravou ruku ve snaze zabránit při pádu úderu do hlavy.

   „Ty čubko, tak ty takhle?!“ Ozývá se zevnitř a mě je jasné, že už ví o mém útěku. Ztěžka se zvedám. Musím zmizet, ale kudy? Nalevo je zeď našeho domu, napravo plot sousedů, který nepřelezu. Mohu se vydat jedině vpřed nebo vzad, netuším ale zpoza kterého rohu na mě manžel vyskočí. Když to vezmu logicky, blíže by to měl, kdyby vyšel zadním vchodem, což znamená, že by se měl ukázat za mnou. Běžím tedy kupředu. Zpomaluji na konci zdi a opatrně nakukuji za roh. Vyděšená k smrti čekám, že mě najednou udeří sekera, v lepším případě pěst, do hlavy, k mému překvapení ale vidím jen prázdný dvorek.

   „HA!“ Ozve se najednou kus za mými zády. Trhnu sebou, ohlédnu se a vidím, jak běží přímo ke mně i s tou sekerou v ruce. Utíkám přes dvůr k naší brance a odemykám ji klíčem v zámku. Stíhám ji i zamknout zvenčí a klíč zahodit do trávy opodál, to ho ale dlouhou nezdrží. Pokračuji po cestě doprava k sousedovic domu. Zkouším otevřít jejich branku, ale je zamčená. Snažím se na ně tedy dozvonit, v tom ale vidím, jak ten bastard právě přeskakuje náš plot, jen pár metrů ode mě. Nikdo neotevírá. Jejich auto před domem nestojí, takže určitě nejsou doma. Bydlíme na kraji vesnice a toto je poslední dům, kde by mi někdo mohl pomoci. Cestu k dalším sousedům mi nyní manžel odřízl. Druhým směrem vede jen cesta přes louku ke kopci, za kterým není nic jiného než les, kterým vede cesta do města a kde určitě nepotkám ani živáčka. Navíc už se stmívá a za chvíli bude úplná tma. Do města je to tudy nejkratší, stejně je to ale několik kilometrů a tak dlouho běžet nevydržím. Dohoní mě a pak mi provede něco strašného. Nic jiného mi ale nezbývá, tak se otáčím a utíkám, co mi nohy stačí.

        Dříve takový nebyl. Naopak, byl laskavý, okouzlující a šaramantní. Ihned jsem se do něj bláznivě zamilovala a už po sedmi měsících chození mě požádal o ruku. Pamatuji si dokonale, jak jsem tenkrát brečela a láskyplně pronesla své „ano“. Osudová chyba. Asi půl roku po svatbě začal pít a přiznal mi, že je vyléčený alkoholik. Chtěla jsem to s ním společně překonat, ale opil se vždy, když jsem nebyla na blízku. Nejdříve tajně, jen trochu, abych to nepoznala. Ale i při malém množství byl agresivní, takže mi to bylo jasné. Navíc mu to bylo vidět v očích. Pak se to už jen stupňovalo. Začal mi nadávat, vyhrožovat, bít mě. Netrvalo dlouho, než jsme se dostali až do této fáze. Když ho vidím teď, jak se za mnou žene tady na té louce, vím, že je to úplně někdo jiný, než za koho jsem ho měla.

        Jsem celá udýchaná a cítím, že začínám polevovat. V té slabé košili je to jako kdybych běžela nahá. Je mi hrozná zima a svaly mi tuhnou. Netrvá to dlouho. Na půl cesty ke kopci mě dohání. Skáče po mně a povaluje mě na zem. „Mám tě, ty mrcho! Tak ty mi budeš zdrhat?!“ Peru se s ním, ale opět má navrch. Klečí mi nohami na zádech, a jednou rukou drží obě mé zápěstí. Tou druhou mě začíná mlátit neskutečně silně přes zadek. Je to ohromný výprask a já křičím bolestí.              

   „Seš moje, kurva, je ti to jasný?!“ Řve na mě a jeho ruka mě nepřestává bít. Jsem naprosto bezmocná. Cítím, že brzy bolestí omdlím.

        Náhle se ale odněkud ozývá zvláštní rána rozléhající se po širokém okolí. Netuším, odkud ten zvuk přišel, dal mi ale jistou naději, protože odvedl pozornost tyrana, který mě přestal bít a nyní se dívá směrem ke kopci. Už mě nesvírá tak pevně. To je má příležitost. Stejně jako před chvílí v našem domě i nyní mu nečekaně uštědřuji ránu do hlavy, tentokrát ale svou patou přímo pod jeho bradu. Kácí se k zemi a s opakujícími se nadávkami, se drží na místě, kam jsem ho zasáhla. Plazím se vpřed směrem od něj. Když se ohlížím, k mé smůle zjišťuji, že vstává na nohy. Nemohu mu dát šanci dokončit, co začal. Vidím v trávě sekeru, kterou předtím odložil. Beru ji do rukou a snažím se také postavit. V momentě, kdy je kousek ode mě a znovu po mě natahuje ty své odporné pracky, dostává třetí ránu do hlavy, násadou od sekery. Opět jde k zemi, tentokrát už ale nevstává. Oddechuji a pozoruji ho. Leží v trávě a nehýbá se. Jsem vyděšená a nevím, co mám dělat. Strašně se bojím, že zase vstane ve snaze ublížit mi. Zvedám sekeru nad hlavu a přemýšlím, jestli ho mám pro jistotu zabít. V tom si uvědomuji, že nejsem zcela při smyslech. „Přece nejsem vrah!“ Ozývá se v mé hlavě, načež pouštím sekeru na zem. Padám do kolen a propukám v pláč. O chvíli později bezvládné tělo přede mnou procitá a hluboce se nadechuje. To on zase přichází k sobě, což mě nutí se znovu postavit a utíkat od něj pryč. Nepřemýšlím nad tím, kam běžím, vím jen, že chci být od něj co nejdál.

        Nedaleko od cesty vedoucí nahoru na kopec šlapu bosou nohou na ostrý kámen, ztrácím rovnováhu a klesám do vysoké trávy. Chci se zase dát do běhu, ale v tom slyším kroky. Nikoliv však zamnou. Když se ohlížím, manžela nevidím. Přichází to z lesa přede mnou. Krčím se a pár sekund na to sleduji muže, jak po té cestě z lesa vybíhá na louku, jako by ho honilo stádo divokých prasat. Na chvíli se zastaví a znejistí. Stojí jen několik metrů ode mě. Stále není taková tma, abych mu na ten kousek neviděla do tváře, on o mě však nemá tušení. Neznám ho, z vesnice určitě není. Přemýšlím, jestli se mám ukázat, ale ten jeho podivný výraz mi říká, abych to nedělala. Třeba by mi pomohl. Rozmýšlím se nad tím, v tom ale v jeho ruce zahlédnu zbraň. Potichu si lehám na břicho a nutím se téměř nedýchat. Opět propadám zoufalství. Jeden muž přede mnou, druhý zamnou a oběma se bojím ukázat. Mohu jen ležet a doufat, že mi jeden z nich uvolní cestu. Dochází mi, jaký zvuk mě to vlastně před manželem zachránil. Byl to výstřel! A určitě střílel tento muž z té pistole, kterou drží. Ulevuje se mi, když se neznámý dává znovu do běhu podél lesa směrem ke staré pile. Zvedám hlavu, až když mi úplně mizí z očí.

   „Ty kurvo, kde seš?!“ Křičí můj manžel z místa, kde se již zcela probral z bezvědomí. Dívám se na něj a modlím se, aby mě v té trávě nezahlédl. Rozhlíží se do všech směrů, ale nikoho nevidí. Poté spěchá zpět do vesnice. Musí si myslet, že jsem se tam vrátila. Zčistajasna mám obě cesty volné. Zpátky, kde bych mohla potkat manžela, se ale určitě vracet nebudu. Zanedlouho by tam ale měla dorazit policie, kterou jsem zavolala.

   „Zavolala!“ Vykřiknu ve své mysli a vytahuji mobil z kapsy u košile. Musím jim znovu zavolat a popsat mou situaci, poradí mi, co mám dělat. Vytáčím 158. Po dvou zazvoněních někdo přijímá hovor.

   „..... Han...ich....vá, Poli... ..ské repu...ky, jak v.. ..hu pomoci?“ Ozve se v telefonu a mě je jasné, že tu mám slabý signál.

   „Tady Stejskalová, volala jsem před chvílí. Manžel mě zbil a já musela utéct. Pomozte mi prosím, nevím, co si počít.“ Říkám a snažím se neplakat.

   „Opaku... pros.., nerozu... vám“ Slyším ve sluchátku a snažím si tu větu poskládat.

   „Tady Stejskalová, už jsem volala. Haló! Slyšíte mě?!“

Nic. Mobil počítá vteřiny hovoru, ale nikdo mi neodpovídá. „Do hajzlu!“ Zakleji a ukončím hovor. Se signálem je to zde špatné, to vím. Musím zpět do vesnice, kde mi naskočí o čárku více nebo někam na vyšší bod. Podívám se na kopec přede mnou. Nechce se mi tam, ale je to asi to nejlepší, co mohu udělat. Vcházím do lesa a stoupám nerovnou cestou vzhůru. Je skoro tma a tady mezi stromy vidím jen pár metrů před sebe. Je to tu děsivé. Zapínám svítilnu na mobilu a hned se cítím lépe. Když se dostávám téměř na vrchol, na moment si přestávám svítit na cestu a dívám se na displej telefonu. Ukazuje dvě čárky, což by mělo stačit. Jdu ještě několik kroků až úplně nahoru, přičemž ťukám na displej na zelené sluchátko vytáčení, kde najdu seznam posledních volaných čísel. V tom ale o něco zakopávám. Opět zanadávám a vzteky namířím svítilnu na cestu, abych zjistila, o co jsem se to málem přerazila.

        To, co spatřím před sebou, mě přinutí vykřiknout a ustoupit vzad. S hrůzou v očích sleduji tělo jakéhosi muže s prostřelenou lebkou. Je to otřesný pohled. Tolik krve a ta zdeformovaná hlava. Křičím a natolik se lekám, že se dávám do běhu a utíkám zpět po cestě z kopce směrem k vesnici. Nyní mi je jasné, odkud ten výstřel přišel, dokonce jsem i viděla toho, kdo střílel. Asi na půl cesty dolů se zastavuji, protože si uvědomuji, že jsem nezavolala policii. Displej mi ukazuje, že mám zase jen jednu čárku. Nahoru už ale nejdu. Stále mám před očima tu mrtvolu a děsí mě to k smrti. Co se mi to dnes proboha děje?! Snažím se zachovat klid a racionálně přemýšlet. Policie už musí být ve vesnici. Třeba už manžela zatkli. Vrátím se tam a zjistím to. Nepůjdu ale hned domů. Obejdu vesnici z druhé stany a zazvoním na první dům, kde se bude svítit nebo zavolám policii hned, jak mi naskočí signál. To mi připadá jako dobrý plán, neváhám tedy a běžím dál. Vybíhám z lesa a ocitám se znovu na louce. Slunce už zapadlo a okolí Hájné nyní pokrývá temnota. Po dalších asi padesáti metrech nedaleko ode mě zahlédnu světla. Nikoliv z vesnice, která leží přede mnou, ale vpravo od silnice. Jasně poznávám modrá světla policejního majáku. „Díky bohu.“ Říkám s ohromnou úlevou a vyrážím tím směrem.

 

Antonín Svoboda

   „Tati, potřebuješ ještě něco?“ Ptám se a pokládám přepravku se dřevem vedle zděného krbu. Otec jen zavrtí hlavou, přičemž nevydá jedinou hlásku. Jen tak posedává ve svém starém houpacím křesle a dívá se do plamenů. Jde to s ním z kopce od doby, co zemřela má matka. Na rakovinu prsu umírá v České republice od roku 1990 přibližně 1 900 žen ročně, to je asi pět žen denně a má matka byla bohužel jedna z nich. Byla to úžasná žena, plná optimismu, s neobvyklou chutí do života. Takoví lidé by neměli umírat předčasně. Stejně jako mému otci, i mně se po ní moc stýská, jen s tím rozdílem, že já tu skutečnost přijal. Jsou to tři měsíce, co naposled vydechla, a já se s ním snažím trávit co nejvíce volného času. Dokonce jsem se k němu do „Hájné“ přestěhoval, protože od pohřbu prakticky s nikým nekomunikuje, řekne jen to nejnutnější, jinak mlčí a zírá do míst, kde se neodehrává nic zajímavého. Jediná činnost, které se neúnavně drží, je kouření. Přestal už před lety, to ovšem neplatí pro posledních pár měsíců, kdy pálí minimálně třicet denně. Dělám si o něj velké obavy. Mám známého psychologa, mistra ve svém oboru, o tom ale otec nechce ani slyšet. Je čím dál více mrzutý a když se na něj podívám, vypadá, jakoby najednou zestárl o dvacet let. Mohu jen doufat, že se jeho stav zlepší.

   „Jdu se ještě projít se psem, nechceš jít taky?“ Stejná reakce, jako téměř na všechno, na co se ho zeptám. Dohání mě to k zuřivosti, ale jako vždy zatnu zuby a nenápadně si povzdechnu.                   

   „Kvído!“ Volám na našeho psa, německého ovčáka, nikterak agresivního, alespoň ne bez důvodu, ovšem velice živého i navzdory jeho věku jedenácti let. Jako vždy ke mně přibíhá celý nadšený s vodítkem v tlamě, což je kousek, který překvapivě začal před lety předvádět sám od sebe. Jasně si ho vybavuji jako štěně. Vzpomínám si, že se nám pro něj nedařilo vybrat vhodné jméno. Tak dlouho jsme se dohadovali, až matka proneslo slovo „Kvído.“ Toto jméno údajně znamená „muž z lesa“ a to se pro psa na vesnici celkem hodí, kvůli tomu jsme ho však takto nepojmenovali. Ten pravý důvod byl, že naše rodina milovala knihy Michala Viewegha, tedy samozřejmě také jeho úchvatné dílo „Báječná léta pod psa“. V okamžiku, kdy má matka toto jméno pronesla, se všem nám  třem v obličeji objevil široký úsměv.

        Vycházím ven na ulici a zavírám za sebou dveře. Kvído mě táhne kupředu, takže mu ukazuji prstem k mé noze, načež poslušně kráčí vedle mě, stejným tempem jako já. Procházíme kolem několika domů, místní hospůdky, kde se ještě svítí, ale brzy budou zavírat. Projdu se s Kvídem ke starému kamenolomu a zpět, do tmy bych to měl stihnout domů. Na konci vesnice pokukuji po domě, kde nedlouho bydlí mladí manželé Stejskalovi. Co jsem slyšel, tak jim to zrovna moc neklape, a to jsou svoji teprve necelý rok. Ona je moc krásná. V létě jsem ji vídal opalovat se na zahradě, někdy i nahoře bez, což v Hájné není zvykem, tak to tu vyvolalo celkem pozdvižení. Mě to ale nevadí. Je sexy štíhlé postavy a ta prsa má opravdu prvotřídní, takže nevidím důvod, proč by si je nemohla opálit. Mimo Karolínu, aspoň myslím, že se tak jmenuje křestním jménem, obdivuji také jejich dům. Stejskal musí být ve vatě. Je to myslím pět plus jednička, zděná, s parádní střechou z nějakých tašek, jaké jsem v životě neviděl. Mají garáž, terasu, prostornou zahradu se zapuštěným bazénem, ne žádným levným plasťákem, ale nerezovým, a to dokonce i krytým.

        Jak se tak kochám jejich exteriérem, zaujme mě pohyb za jedním z jejich oken v přízemí. Jelikož mají v tom pokoji rozsvíceno, je tam celkem dobře vidět. Když si ale uvědomím, co mezi těmi z části nezataženými závěsy vidím, uhýbám pohledem jinam. Vypadá to, že se právě oddávají milostným hrátkám. Viděl jsem ji, jak leží na posteli, zatímco on měl stažené kalhoty a pěkně ji bral zezadu. Nejsem žádný šmírák, takže se tam znovu nedívám a pokračuji v cestě. Mohli by si příště alespoň zhasnout, když souloží. Jak k tomu přijdeme my nezadaní, kteří neviděli nahou ženskou skoro dva roky. To mě přivádí k minulosti, kdy se mé snoubence nedlouho před svatbou zalíbil jiný, rychle ale uhýbám myšlenkami jinam, protože z pouhé vzpomínky na ni, se mi zvedá žaludek.

        Přicházím na louku za vesnicí, kde dost nepříjemně fouká, proto si zapínám bundu až ke krku. Přede mnou se nachází kopec, který obejdu podél lesa zprava, kde leží starý kamenolom. Pouštím Kvída z vodítka, aby se trochu proběhl. U vstupu do lesa, kde je výšlap nahoru na kopec, se dívám doleva na pěšinu, vedoucí k té staré barabizně. Tam by se dalo také jít, fouká ale zleva, takže u kamenolomu za lesem se před větrem spíš schováme. Sbírám klacek ze země a házím ho kus před sebe. Kvído se za ním zběsile žene a hned mi ho donáší zpět. Tato milovaná psí činnost nás zabavuje do chvíle než odněkud z lesa, kdy se nacházíme už jen kousek od kamenolomu, nezazní výstřel. Trhám sebou, jak se lekám, a dívám se na Kvída. Ten zvedá hlavu směrem k vrcholu kopce, poté uhání do lesa, kde je už velice špatně vidět. Musel se vyděsit, chudák. Který idiot tady teď střílí? Hajný? Netuším, ale můj pes mi kvůli tomu zmizel z očí.

   „Kvído! Kvído!“ Volám, ale pes nikde. Musím za ním. Zapínám baterku, vcházím do lesa a znovu se ho několikrát snažím přivolat. Na okamžik si myslím, že je poblíž, když si ale posvítím na šustění ozývající se někde zprava, nevidím nic. Pokračuji tím směrem, brzy ale začínají stromy řídnout a já zase vycházím z lesa ven. Ocitám se na mýtině uprostřed starého kamenolomu. Vlevo pohlížím na mohutné vrstvy horniny, ze kterých se zde kdysi kámen těžil.

   „Kvído!“ zkouším to znovu a svítím baterkou po okolí. Když namířím proud světla o kus dál, přímo od sebe, zamrazí mě v zádech. Vytřeštím oči a polknu. Vidím nahé tělo nějakého člověka. Nehýbe se. Na okamžik strnu hrůzou, poté ale spěchám vpřed zjistit, o co tady jde. Ta hrůza se zněkolikanásobí, když zahlédnu blonďaté vlásky a kupičku barevného oblečení vedle. Leží zde tělíčko malé holčičky. Chvíli nemohu dělat nic jiného než jen tupě zírat před sebe. Očividně nedýchá, ale jsem více než ochoten se o tom přesvědčit. Když hmatám puls na jejím drobném krku, zahlédnu na něm fialové stopy po jeho celém obvodu. Byla uškrcená. Chce se mi zvracet. Na čele má nějakou barvou napsané číslo pět. Teď mi ale dochází, že je nejspíše psané krví.

   „Jakej úchylnej magor tohle může udělat?!“ Najednou zaslechnu někde za sebou jakýsi zvuk.   Zprudka se otáčím, pak přichází další dech beroucí pohled. Koukám na kupu hlíny, a hned vedle vykopanou díru do země. Okamžitě si to spojuji, jako když jednotlivé dílky skládačky do sebe začínají zapadat a vy spatříte část obrázku. Dívám se na napůl vykopaný hrob. To je na mě moc. Vytahuji mobil z kapsy a vyťukávám číslo 158.

        V tom ale mé smysly zaznamenají ohrožení. Z ničeho nic slyším kroky, jak se něco nebo někdo přibližuje. Náhlý příval bolesti mě nutí vykřiknout a padnout na kolena. Až poté mi dochází, že někdo vyběhl ze své skrýše a ve snaze zabránit mi přivolat policii, mě praštil něčím po zádech. Dívám se před sebe a popadám dech. Na zemi leží má baterka a mobil, jak mi po tom úderu vypadli z rukou. Otáčím hlavu, ale pohlédnout neznámému do tváře nestačím. Najednou cítím ohromně silný stisk kolem krku. Škrtí mě nějakým drátem. Mávám rukama, snažím se převalit, vydávám nesrozumitelné skřeky, nic však není platné. Tlačí mi do zad a nedává mi šanci. Cítím, že brzy bude konec. Náhle však sebou útočník trhne a povolí mě v sevření. Nakonec mě zcela pouští a já strhávám drát ze svého krku. Kašlu a hlava se mi točí. Když se otočím, vidím drastický souboj. To Kvído mě zachránil! Vrhl se po muži, co mě chtěl připravit o život, a zakousl se mu do lýtka. Muž křičí bolestí, ale Kvído nepouští. Musím se do boje také zapojit, ale ještě jsem se nevzpamatoval. Po chvíli vrah v zoufalosti začíná Kvída bušit svou mohutnou pěstí do hlavy, čímž psa na okamžik dostává od sebe, ten se ale rychle otřepává a pokračuje v útoku. Další bolestný křik přichází, když se můj hrdina zakusuje do protivníkova ramene. Poté vidím, jak neznámý vytahuje nůž z pochvy připevněné na opasku jeho boku.

   „Ne!“ vykřiknu polohlasně a sleduji, jak ten hajzl vráží čepel do Kvídova těla. Pes zasténá, poté ho muž bodne ještě několikrát. Je po boji. Kvído se pouští soupeře a padá k zemi bez známek života. Muž se drží za rameno a snaží se z kleče postavit na nohy. Se slzami v očích se otáčím a utíkám z tohoto strašného místa pryč. Svůj mobil jsem tam nechal ležet. Vracet se ale nemohu. Ten vrah dětí mě bude pronásledovat. Musím se co nejdříve dostat domů a zavolat pomoc odtamtud. Vybíhám z kamenolomu a ocitám se na cestě vedoucí podél lesa. Zde nacházím černou dodávku, která určitě patří tomu vrahovi. Nedá mi to a otevírám dveře u řidiče. Klíčky v zapalování nejsou.

        Naproti mně je pole a tady kousek vlevo cesta vedoucí skrz něj, asi ke sto metrů vzdálené silnici, kterou se člověk dostane do Hájné, nebo druhým směrem do další vesnice. Když teď poběžím, odkud jsem přišel, budu to mít pěšky domů kratší, ale bojím se, že na mě někde z lesa vyskočí ten šílenec. Na silnici za polem vidím dva projíždějící automobily. Dávám se do běhu skrz pole. O pár minut později dobíhám k silnici. Mám štěstí, v dálce vidím světla blížící se mým směrem.

   „Do hajzlu!“ Vydávám ze sebe zoufale, protože v té chvíli vidím i další světla. Vlevo ode mě uhání ta černá dodávka po té polní cestě přímo ke mně. Stoupám si doprostřed silnice a zvedám ruce nad hlavu. Dříve se ke mně dostává tmavě zelená Felicie. Zastavuje a já přiskakuji ke dveřím spolujezdce. Vyděšeně se je snažím otevřít, ale řidič, zhruba ve věku mého otce, je nechává zamčené. Stahuje okénko o pár centimetrů a nedůvěryhodně si mě prohlíží.

   „Co se děje, mladej?“

„Honí mě nějaký šílenec v té dodávce, co jede támhle!“ Vysvětluji a ukazuji prstem směrem na pole. Muž se otáčí a očividně zvažuje situaci.

   „Pomozte mi, prosím! Zabil dítě a já ho u toho náhodou přistihl!“

Rozmýšlí se ještě několik sekund, pak zámek dveří cvakne a čudlík vyskočí nahoru. Rychle nastupuji, zavírám dveře a křičím „Jeďte!“. Muž stlačuje pedál k podlaze a auto se rozjíždí.

   „Jeďte co nejrychleji prosím!“ Nabádám svého zachránce, který vypadá vyděšeněji než já. Koukám se do zpětného zrcátka, kde vidím, že se dodávka již řítí po silnici za námi. Blíží se. Pohlížím nyní na ukazatel rychlosti Felicie, která ukazuje devadesát kilometrů za hodinu.

   „Rychleji! Dohání nás!“ Muž ještě přidává na rychlosti.

   „Co se vlastně děje?! Opravdu jsi viděl, jak někoho zabil?“

   „Ano! Vysvětlím vám to, ale až se ho zbavíme. Máte mobil?“

   „Mám, ale je vybitý.“ Odpovídá muž a oči mu sklouzávají ke zpětnému zrcátku.

   „Kurva!“ Zakleju, protože jsme právě přejeli odbočku do Hájné. Tak jsem se soustředil na našeho pronásledovatele, že jsem na vesnici úplně zapomněl. Mohli jsme tam zastavit u prvního domu a zazvonit na jeho majitele. Mezi lidi by nás ten vrah určitě nenásledoval. To už je teď ale jedno. Projíždíme kolem louky, kde jsem ještě před chvílí venčil Kvída, a míříme směrem ke křižovatce.

   „Na příští křižovatce zahněte doleva! Rovně nejezděte to je slepá cesta!“ Muž přikyvuje a já vidím, jak se mu jeho ruce položené na volantu třesou. Dodávka je už kousek za námi. Brzy budeme odbočovat a tím pádem budeme nuceni zpomalit. Najednou zahlédnu jiný automobil, jedoucí proti nám. Oslňuje nás dálkovými světly a jede dost rychle.

  „Nic nevidím! Co je to za idiota?!“ Nadává muž vedle mě, načež začíná zpomalovat. Vím, že tady někde už bude ta křižovatka, ale kvůli tomu hovadu před námi nevidím kde přesně. Za okamžik ale kolem nás prosviští a uvidíme kudy dál. Naše auto zpomaluje ještě více, v tom však zezadu přichází rána. Dodávka do nás právě narazila. Ztrácíme kontrolu nad vozem a já si uvědomuji, že jsme právě byli vytlačení do protisměru. Automobil před námi jede příliš rychle. Tohle nezvládneme. Zavírám oči, před kterými mi v tu chvíli prolétává celý můj život.

 

Jaroslav Klimeš

Ještě pořád jsem z toho vzrušený. Je to už den, co se to odehrálo, ale stále to je krátká doba na to, abych toho nebyl plný. Teď, na tomto chladném a temném místě, zatímco kopu hlubokou díru do země, s každou vyhozenou lopatou myslím na slastné hrátky, jež jsme včera s tou dívenkou prožily. Ta dětská naivita mě rozpaluje. Vybavuji si každý detail od okamžiku, kdy jsem tu holčičku odváděl za ruku z dětského hřiště, až do chvíle, kdy z ní pomalu odcházel život. Je to tak snadné. Stačí děcku ukázat roztomilého jorkšíra a pod záminkou, že hned za rohem mám další pejsky, jde se mnou rádo a dobrovolně. Matky jsou často zaneprázdněné povídáním nebo zíráním do mobilu. Několik dní je sleduji, a pak ve vhodný okamžik vyrážím do akce. Samozřejmě s dobře připravenou historkou, kdyby mě náhodou při činu chytili. Pětka byla ve srovnání s těmi předešlými čtyřmi jednoznačně nejlepší. Miluji tu část, kdy si konečně udělám další zářez do kůže na svém rameni a z vytékající krve označím svou oběť na čele pořadovým číslem. Celé to završím pořízením fotografie takto označeného mrtvého těla a tuto trofej vystavím ve své svatyni vedle ostatních.

        Kopu dál a rukávem si otírám pot, který mi stéka po čele. Přemýšlím, jestli by někdo z mé rodiny mohl mít také takové choutky jako já. V tom se mi vybavuje vzpomínka na otce. Ach můj otec, poslední dobou na něj myslím čím dál tím častěji. Stále lituji toho, že jsem ho musel zabít. Nemohl jsem ale jinak. Stalo se to, když mi bylo pětadvacet let, tedy v době, kdy jsem se chystal teprve na Dvojku. Otec správně tušil, že mám tajnou, nevšední zálibu lišící se od zálib ostatních lidí. Měl toto podezření od chvíle, kdy mě pár let předtím přistihl s malou dívkou od sousedů, jak si s ní hraji na pískovišti. Viděl tenkrát, co dělají mé ruce. Odvedl mě od ní a celý večer mě vyslýchal v našem domě. Zapíral jsem, jak jsem mohl, ale nikdy mi to zcela nevěřil. Dlouho jsem to v sobě potlačoval a dělal si výčitky. Ta dětská přitažlivost však byla silnější. S Jedničkou jsem si nepohrál tak, jak bych mohl. Stalo se něco, co jsem nečekal. Vraždu jsem tenkrát ale neplánoval. Jen jsem ji uspal a chtěl si s ní pohrát, aniž by věděla, co se dělo. Probudila se ale moc brzy. Začala křičet a já jsem zpanikařil. Udusil jsem ji tenkrát vlastníma rukama. Bylo to úchvatné. Ten okamžik, kdy přestala dýchat a její tělo povadlo, byl fascinující. Bylo to dokonalé završení toho všeho. Nutkání zabíjet své oběti se ve mně probudilo až v ten den. Dodnes lituji, že nemám fotografii Jedničky, když už byla po smrti. Mám alespoň její fotku z jednoho článku na internetu, když po ní probíhalo pátrání. Na Dvojku jsem se pečlivě připravoval. Možná jsem byl natolik zaměřený na to, aby vše proběhlo nenápadně, aby nezůstala jediná stopa vedoucí ke mně, že jsem si ani nevšiml toho, že otec sleduje každý můj krok. Nevím, kde všude mi byl v patách, ale to odpoledne, kdy dívka, která měla být mou druhou obětí, zrovna nastupovala do mé dodávky, se objevil. Jeho náhlá přítomnost mě přikovala k zemi. Jen jsem tam stál a pozoroval, jak té dívce zase pomáhá ven, načež jí ukazoval směrem k dětskému hřišti se slovy „Utíkej zpátky maličká, maminka už tě shání.“

        Když se nám ztratila z očí, otec mi rozkázal nasednout do auta jako spolujezdec. Poslechl jsem. Odvezl mě domů, kde se mě zeptal, co jsem s tou dívkou zamýšlel dělat. Myslel jsem, že to pochopí. Vše jsem mu tenkrát přiznal; i to, jak jsem uškrtil jedničku. Dlouho jen seděl a po tváři mu kanuly slzy.

   „Přijmi mě takového, jaký jsem, otče.“  Řekl jsem netrpělivě. Nepřijal. Namísto toho vstal a odešel z místnosti. Po chvíli se vrátil s batohem na zádech.

   „Pojď, musíme odjet.“ řekl. Nastoupili jsme do dodávky a vyrazili na cestu. Nechápal jsem, co má v úmyslu.

   „Kam jedeme?“ Neodpověděl. Pamatuji si, že byl krásný letní den. Mířili jsme směrem k městu. V tu chvíli jsem se bál cokoliv říci. Začal jsem přemýšlet a dělat si obavy.

   „Otče, miluješ mě?“ Ticho. To jeho mlčení mě děsilo.

   „Spolu to překonáme, že?“ Zkusil jsem to znovu, po těchto slovech se otec rozplakal.

   „Jsi nemocný. Není v mých silách ti pomoci.“ Řekl konečně, nebylo to ale to, co jsem chtěl slyšet. V tom mě napadlo něco strašného. Uklidňoval jsem se, že to by mi můj táta nikdy neudělal. Potom jsem upřel pohled na batoh, ležící na sedačce mezi námi. Položil jsem si ho na klín a otevřel. Bylo v něm mé oblečení. Nějaká trika, kalhoty i spodní prádlo. Byl tam i můj kartáček na zuby a ručník. Okamžitě mi to došlo. Veze mě na policii nebo do nějakého ústavu!

   „Je mi to moc líto, hochu.“ řekl a podíval se na mě. Plakal a otíral si slzy z očí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nějakou dobu jsem tam seděl s vyděšeným výrazem ve tváři a jen zíral na cestu před námi. Viděl jsem sám sebe uvězněného, bez svobody. Ta představa byla nesnesitelná. Raději bych zemřel. Udělal jsem to prakticky bez přemýšlení. Popadl jsem volant a otočil s ním prudce doprava. Můj nic netušící otec zareagoval příliš pozdě. Snažil se zabránit výjezdu ze silnice a otočil volantem na druhou stranu. Tím ale jen pomohl tomu, že se dodávka převrátila na bok, poté na střechu, na druhý bok a takto ještě několikrát, jak padala z prudkého kopce dolů. Otec byl jako vždy nepřipoután, nepřežil to. Já vyvázl jen se zlomenou rukou a několika pohmožděninami. Policie neměla důvod nevěřit, že šlo o nehodu. Řekl jsem jim, že otec pravděpodobně usnul za volantem. Smutek jsem nemusel předstírat. Truchlil jsem nad jeho ztrátou. Opravdu jsem toho litoval. Měl jsem snad ale strávit zbytek života zavřený?

        Přestávám kopat a znehybním v momentě, kdy se odněkud z lesa ozývá rána. Znělo to jako výstřel z pistole, ale nejsem si tím jistý. V tuto hodinu zde nikdo nebývá. Vím to, sleduji toto místo už několik dní, každý večer od osmnácti do jedenadvaceti hodin. Kdo by sem chodil teď a v tak chladném počasí? Mlčky stojím v hrobě a pozorně naslouchám. Poté vykukuji a rozhlížím se po okolí. Ještě je vidět. Nikdo nikde. Měl jsem sem zajet až po soumraku.

   „Kvído! Kvído!“ Ozývá se najednou odněkud znedaleka.

   „Kurva!“ zakleju a pokrčím se. Srdce mi strachy buší. Jen krůček mě dělí od mého odhalení. To nemohu dopustit! Zase to volání a dotyčný se blíží. Vyskakuji z díry nahoru na zem. Tělo mé poslední oběti leží hned přede mnou. Musím ho rychle schovat. Skláním se, ale ve chvíli, kdy se ho chystám zvednout, ozývá se šustění ve křoví kousek ode mě. Dívám se tím směrem, načež sleduji, jak z lesa vybíhá nějaký pes. Stojím jako přikovaný, zvíře si mě ale naštěstí nevšímá a uhání na druhý konec kamenolomu, kde zase mizí někde v houští. Jsem vyděšený a naprosto zbytečně dlouho váhám, co dělat dál. Někde v místech, odkud před malou chvílí vyběhl ten čokl, zahlédnu pohybující se světlo. Panikařím a běžím se schovat za nejbližší strom. Neznámá osoba s baterkou se přibližuje a já se snažím ztlumit svůj zrychlený dech na minimum. Nechal jsem tam ležet Pětku! Jsem takový idiot! Úplně v pohodě bych se bez povšimnutí stihl ukrýt i s ní. Teď je mi jasné, že ji co nevidět ten neznámý objeví.

   „Kvído!“ Volá osoba poněkolikáté. Světlo se teď rozléhá po kamenolomu, načež se ustálí namířené k tělu. Je to tady. Už ji spatřil. Neodvažuji se vykouknout zpoza stromu, ale slyším kroky, jak k ní ta osoba běží. Světlo se zastavuje a směřuje k mému úkrytu. Nemohu sledovat dění, což mě dohání k zoufalství. Teď uhýbá kousek jinam! Opatrně nakukuji a vidím muže klečícího u těla Pětky, jak se snaží zjistit, jestli žije. Hned poté se za jeho zády ozývá padající větev nebo šiška. Otáčí se přímo k hrobu. Nemohu ho odsud nechat odejít. Sbírám pevný tlustý klacek z místa kousek ode mě a dávám si pozor, abych při tom nevydal jediný zvuk. Když znovu kontroluji jak se zachová muž stojící jen pár metrů ode mě, vidím, jak z kapsy tahá mobil a cosi do něj začíná vyťukávat.

   „Ne!“ Zařvu ve své mysli, když mi dochází, že chce někam volat. Bez váhání startuji ze svého úkrytu a po čtyřech dlouhých krocích stojím u něj. Rozpřahuji se a uštědřuji mu ránu klackem do zad. Neznámý se kácí ochromený na kolena. Zabíjet dospělé osoby mě nijak zvlášť neuspokojuje. Nyní je to ale nevyhnutelné. Je to potřeba. Mohl bych ho uspat jednou ranou do hlavy, zamést stopy, odjet a nechat ho žít. Do obličeje mi určitě neviděl. Nemohu si ale být ničím jistý. Bůh ví, čeho všeho si všiml. Bylo by moc riskantní nechat ho naživu. Vytahuji z kapsy ten samý drát, který předchozího dne vzal život Pětce. Tato vražda ale nebude tak vzrušující. Spíš naopak. Omotávám drát muži kolem krku. Reaguje jako všechny mé oběti. Chytá se ho a snaží se ho ze sebe servat. Nemá ale naději. Mám v tom už praxi a vím, jak uškrtit člověka bez toho, abych mu dal šanci se z toho dostat. Mává rukama a škube sebou. Už to bude. Přestává se prát, pochopil to. Uvidíme se na druhé straně, kamaráde. Počkat, co to slyším? Jako by něco vrčelo. Otáčím hlavu vpravo. To je zase ten čokl! Skáče po mně a zakusuje se mi do lýtka. Ta bolest je strašlivá. Karta se obrátila, nyní bojuji o život já. Kopu nohou sem a tam ale pes se nepouští. Biji ho do hlavy pěstí, což zabírá, poté ho odkopávám kus od sebe. Okamžitě ale útočí znovu. Rozebíhá se, vyskakuje do vzduchu proti mně a zakusuje se mi do ramene. Musím něco udělat, jinak mě roztrhá! Konečně můj mozek zafunguje a já si vzpomínám na svůj nůž za opaskem. O pár sekund déle bodám svého protivníka mezi žebra. Pes zasténá. Bodám znovu a ještě jednou, poté padá k zemi jako hadrový panák.        

        Ještě ale není vyhráno. Můj druhý soupeř vzlyká zármutkem nad ztrátou svého zvířete, poté utíká pryč. Musím za ním! Stavím se na nohy a zkouším se rozeběhnout, bolest v noze mi to ale nedovoluje. Uteče mi! Kulhám směrem na kraj lesa, ke vchodu do kamenolomu. Když se tam dostávám, vidím toho muže prchat směrem k silnici přes pole ležící přede mnou. Sahám do kapes u kalhot, klíče od dodávky tam ale nejsou! Kde mohou být?! Museli mi vypadnout při tom souboji. Kulhám zpět na to místo celý zoufalý z toho, že už je pozdě. Ten chlap mi unikne a dá můj popis policii. To by byl můj konec. Jak jsem předpokládal, klíče leží kousek od hrobu. Zanedlouho sedím ve své dodávce a startuji. Když se ocitám zhruba v polovině polní cesty, vidím toho parchanta, jak stojí uprostřed silnice a zastavuje auto blížící se k němu. O chvíli později do něj nasedá a ujíždí. Dostávám se na silnici, ale jsou už daleko ode mě. Doženu je za každou cenu! Co bude pak? To je mám zabít oba? Přemůžu vůbec dva dospělé muže? Budu muset! V afektu se řítím kupředu a nabírám rychlost. Doufám, že neodbočí do té vesnice přede mnou! Ne, pokračují podél ní. „Idioti.“ Teď mi dali šanci. Doháním je. Co nevidět bude tma. Stále je však dostatečně vidět. Brzdová světla automobilu, ve kterém ujíždějí, začínají červeně svítit. Zpomalují! Po chvíli vidím odbočku vlevo, po které se určitě chtějí dát. Mám mnohem mohutnější auto, napálím to přímo do nich! Rychle se připoutávám.

   „No do prdele!“ Vykřiknu, protože registruji další vůz, jedoucí proti nim. Co teď! Tolik lidí! Jsem v koncích. Brzdím a zvažuji návrat. Ne! Pokud je teď nechám být, je jen otázka času, než mě dopadnou! Znovu šlapu na plyn. Rychlost mám nyní menší, ale musí to stačit. Úplně cítím to šílenství ve své hlavě. Ještě chvíli pokračuji rovně, poté přichází rána. Mé tělo je vymrštěno vpřed, ale bezpečnostní pás odvádí svou práci. Tlačím zezadu rozbitou Felicii před sebou. Její řidič očividně nezvládá situaci, protože zahýbá vlevo, poté zastavuji, jelikož mi dochází, co bude následovat. Stačím ještě zařadit zpátečku a kousek couvnout, když v tom přichází náraz. Protijedoucí vůz to neměl šanci dobrzdit. Felicie, vymrštěná o několik metrů vzad, se otáčí dvakrát kolem dokola, poté se převrací na bok do příkopu vedle. Druhý vůz po nárazu pokračuje mírně vpravo, sjíždí ze silnice rovněž do příkopu, avšak předkem.

   „Dokonáno jest.“ ušklíbnu se. Co když ještě žijí? Proberou se a mohou mluvit. To nemohu riskovat. Vystupuji z auta, přičemž přemýšlím, jak případně ukončit život těch lidí. Než se stačím přiblížit k vozidlu ležícím na boku, zahlédnu v dálce světla. Zleva od křižovatky přijíždí další auto.

   „To už snad není možný!“ Nesmí mě tu nikdo vidět. Mohl bych to uhrát na nehodu, ale až dorazí policie, strávím dobu na stanici a pětka se tam bude v tom kamenolomu jen tak válet, než jí někdo objeví. Navíc stačí, aby jeden z těchto lidí přežil, o mně řekl fízlům a jsem nahranej. Musím rychle zmizet. Nastupuji do dodávky a startuji. Přední světla mám po tom nárazu rozbitá a nesvítí, což je momentálně spíš dobře, protože mě přijíždějící vůz nestačí zahlédnout. Nemotorně a nekonečně dlouho se otáčím, poté ujíždím, jak rychle to jde. Určitě si mě nevšimli!

        Už téměř za tmy pozoruji ve zpětném zrcátku dění za sebou. Vidím ta světla jedoucí stále rovně, vůz tedy ještě nedorazil na místo nehody. Silnice se stáčí vlevo. Než mi ale zmizí pohled na tu křižovatku za prvním domem Hájné, stačím ještě otočit hlavu vlevo a z okénka zahlédnout policejní maják.

 

Jiří Navrátil

Dříve jsem to nesnášel, ale nyní je mi to drncání příjemné. „Tata-tata-tata.“ Úžasný zvuk. Lebedím si v sedadle, vychutnávám si pivko, směji se na všechny jako debil. Ještě pár minut a vlak mě konečně doveze tam, kam patřím. Budu doma. Zavírám oči a nosem se zhluboka nadechuji. Cítím ji - svobodu. Myslel jsem, že se za tu dobu mnohé změnilo, ale vše vypadá stejně, jak si pamatuji. Nebyl jsem zavřený nakonec tak dlouho, i když mi těch šest let připadalo jako věčnost. Šest let za něco, za co jsem nemohl. Jo pravda, neměl jsem řídit a chlastat, ale můžu za to, že ta kráva to do mě napálila?! Já si to pamatuji dobře, do prdele, jel jsem rovně! Ne v protisměru, jak říkali fízlové. No co, je to zamnou, nebudu se rozčilovat. Znovu se rozhlížím po vlaku a přece si jedné změny všímám. Lidé mají vyspělejší telefony a všichni do nich pořád čumí. Ne, že by do nich nečuměli v době, než mě zavřeli, jen ne téměř všichni jako tady ve vagónu. „Hmm.“ Je tu několik mladejch pěknejch kundiček, co by stály za hřích. Sem tak nadrženej, že bych vojel i to dvěstěkilový prase, co mi cvaklo lístek. Je jí tak padesát a ty její gatě jí přiléhají k tomu jejímu tlustýmu zadku. Koukám na něj, zatímco mi stojí jako socha svobody.

        Tady už to znám! No jasně, vlak zpomaluje. Jsem doma! Jsem kurva doma! Vstávám a oblékám si bundu, poté spěchám ke dveřím. Nějaká babka mi leze do cesty. Ta kráva stará mě nevidí nebo co, kurva?!

   „Uhni.“ Říkám a strkám do ní, až padá hubou na sedadlo. Nemůžu si pomoct, je to tak vtipný, že vyprsknu smíchy.

   „To si děláte srandu, ne?“ Promluví ke mně najednou nějakej upocenej strejda stojící hned zamnou. Otáčím se a koukám na něj pohledem, jakým jsem koukal na toho kreténa před týdnem ve vězení, když mě předběhl ve frontě na jídlo. Nechtěl jsem si podělat propuštění a on si toho byl vědom. Co ale nečekal, bylo to, že si na něho počkám v prádelně, kde jsem mu zmaloval hubu a vymlátil tři zuby. Nepráskl mě, protože věděl, že bych ho za to zabil.

        Zlostně hledím na toho strejce a má sevřená pěst mi cuká, jak mám chuť ho praštit. Ten na to couvá dva kroky vzad a dlaněmi mi naznačuje, že nechce problémy.

   „Tak je hodnej.“ Povídám a nechávám toho hrdinu za sebou. Vylézám z vlaku a ocitám se na mém známém nádraží. Pořád stejná díra. Hergot, aspoň tu novou fasádu by si ta barabizna už zasloužila. Procházím hlavním vchodem nádraží, za kterým se rozléhá mé rodné město. Bydlím, tedy bydlel jsem, zde s rodiči. Momentálně však mohu být rád, že nejsem bezdomovec, když se mě hned po soudu zřekli.

   „Pche“ Tolik jimi pohrdám. Když jsem s nimi naposled mluvil, označili mě za vraha. Přitom to byla nehoda! Měl jsem štěstí, že jsem to přežil. Ti druzí takové štěstí neměli, ale já to nezavinil! Ta ženská neměla sedat za volant, když neuměla řídit. A už zase o tom přemýšlím! Nechci na to myslet, do prdele! Nechci se rozčilovat! Zastavuji, zavírám oči a zhluboka dýchám. Klid, klid, hlavně klid.

        Ještě že se mě ujala babka. Budu s ní teď muset bydlet v Hájné, v takovém hnoji nedaleko odsud. Jednou se sem zase přestěhuji. To by ale ta bába stará musela konečně natáhnout bačkory, abych mohl její barák prodat a měl prachy na nějaký byt tady. Budu ji nějak muset přesvědčit, aby dům napsala na mě. To už si vošéfuju. No jo, ale jak se tam teď dostanu? Nemám ani mobil, abych si zavolal tágo nebo cinknul kámošovi, aby mě tam hodil. Napadá mě, že je tady kousek telefonní budka. Jdu tedy podél nádraží vpravo. Budka je hned za rohem.

   „Co to, kurva!“ Kde je ta krabice?! Vždycky tady byla, vím to. Museli ji zrušit. Fakt super tohle! Budu muset pěšky v téhle kose! Hmm, co jiného mi zbývá. Když to vezmu lesem, nebude to zase tak daleko, nicméně dobrou hodinu se projdu. To je mi teda uvítání. No nic, do tmy to snad stihnu.

        Jdu asi dvě stě metrů rovně, přičemž míjím sokolovnu, kde se konají různé plesy a jiné kulturní akce. Dříve jsme sem chodili s kluky dělat bordel a posmívat se těm debilům v kvádrech. Holkám to ale většinou slušelo. Vzpomínám si na ty mladé prdelky v těch sexy šatech. Bože, cítím, jak mi zase tvrdne. Musím si co nejdříve zapíchat. Hned jak dorazím domů, zavolám Pítrsoj. Ten chlívák už bude vědět o nějakým povolným roští. Těším se na toho parchanta i na zbytek party.

        Tenhle barák jsem neviděl hodně dlouho. Bydlel v něm můj mrtě dobrej kámoš z dětství, říkali jsme mu Eidam, protože pořád žral jenom sýr. Třeba si jen tak ohřál kostku sejra v mikrovlnce a nakydal si na to kečup, prase jedno. Vždycky jsem na něj pískal pod oknem a nebyl jediný den, kdy by to neslyšel a nevykoukl ven. Nostalgie. Co my se nevyváděli kravin, hlavně ve škole. Už řadu let o něm nic nevím. Dávno tu nebydlí, vlastně ani nevím, kde je mu konec. Naposled jsem ho viděl asi před osmi lety. Dali jsme si trochu peří a pak trojku s jeho sousedkou. To byla děsná hlína. Bylo jí asi čtyřicet a povídalo se o ní, že je na zajíčky. Jak jsme byli sjetý, Eidam dostal nápad, že se u ní stavíme a nabídneme jí dva ptáky. Jaký překvapení pro nás bylo, když se na nás šibalsky usmála a pozvala nás dovnitř. „Ha ha.“ Myslím, že její starej o tom dodnes neví.

        Na první křižovatce bych měl uhnout doleva, kdo to tady ale zná, tak ví, že ještě kousek před ní je malá pěší ulička, kterou si cestu zkrátím. Jdu tedy touto cestou a asi po sto metrech vycházím z uličky zpět na chodník táhnoucí se podél hlavní silnice. Pokračuji doleva a přicházím k další křižovatce. Vcházím na přechod, když v tom slyším pískot gum, jak nějaký dement prudce brzdí. Trhám sebou a uskakuji kus vzad. Zabrzdil to jen pár centimetrů vlevo ode mě.

   „Hovado, málem si mě zabil! Nečumíš snad na cestu?!“ Vztekám se, ale řidič jen tupě civí před sebe a nic nedělá. Kopu mu do nárazníku. Ani to s ním nehne. „Tak ty budeš dělat mrtvýho?!“ Celý bez sebe spěchám ke dveřím auta a beru za kliku. Ten zmetek stačil zamknout. Hned poté zařazuje zpátečku a ujíždí mi. Dobíhám ho v momentě, kdy se opodál otáčí a když ne do něj, praštím si alespoň do okénka u spolujezdce, ve kterém mu nechávám pěknýho pavouka.

   „Jen zdrhej, co ti gumy stačej, ty zmrde!“ Křičím ještě jen tak pro pobavení. Ten pavouk se mi ale povedl. „Hotové umělecké dílo.“ Pomyslím si a ušklíbnu se, poté pokračuji v cestě.

        Procházím kolem důchoďáku, načež se ocitám na kraji města, na cestě vedoucí do lesa. Tudy půjdu asi pět kilometrů do Hájné. Stromy brání větru, takže tu naštěstí tolik nefouká. Je to ale dneska kosa. Je sotva říjen, co je to s tím počasím, kurva?! Zapínám si bundu více ke krku, protože už sem promrzlej na kost. Les, les a zase posranej les! Ty vole ta dálka. Musím si splašit káru. Nemůžu chodit pořád pěšky, obzvlášť teď, když se blíží zima.

        Jdu stále rovně a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Až dorazím, ze všeho nejdřív řeknu babce, ať mi udělá pořádnej dlabanec. Je úplně blbá, ale vařit umí, to se jí musí nechat. Pokračuju dál a asi po dvaceti minutách míjím krmelec, který si pamatuji, že je asi ve třetině cesty do Hájné. To jsem teprve tady?! No do hajzlu! Vždyť se stmívá, zanedlouho bude tma a uvidím úplný hovno! Klepu se zimou, když v tom mě napadá, že bych si během ušetřil čas a taky bych se zahřál. V base jsem na sobě makal. Posiloval a cvičil jsem, až jsem si udělal slušnou fyzičku. Těch zbývajících pár kilometrů pro mě bude hračka. Dávám se tedy do běhu. Žádný sprint ale pohodové tempo na vytrvalost. Za dalších dvacet minut se nacházím pod kopcem před Hájnou.

„Ha!“ Jsem téměř v cíli a ještě se ani nesetmělo. Jen vyběhnu kopec, pak zase dolů, přeběhnu louku a jsem ve vesnici. Skoro jsem se nezadýchal. Jeden by řekl, že mi to vězení prospělo. Pokračuji dále. Stoupám vzhůru a nepolevuji. Jak zde stromy řídnou, cítím, jak tu více fouká vítr, zima mě už ale netrápí. Přiznávám, že běh do prudkého terénu mi dává trochu zabrat. Udýchaný dobíhám na vrchol, když v tom si uvědomuji, že zde není něco v pořádku. Někdo tu je. Instinktivně zastavuji a dívám se před sebe. Nezdá se mi to. Uprostřed cesty stojí nějakej chlap a divně na mě zírá. Kurva, to jsem se lekl. Nevím, co si o tom mám myslet. Je mi z toho nějak divně. Co tu ten magor dělá?

   „Vo co jde?“ Ptám se ho a slyším sám sebe, jak se mi chvěje hlas. Zírá na mě dál a neodpovídá.

   „Hej! Seš snad hluchej?!“ Čekám několik vteřin, stále mlčí. Najednou udělá něco, co mi vyráží dech. Natahuje ke mně ruku, v níž drží nějaký předmět. Je to pistole! Strachy tuhnu a nevím, co si počít. Dívám se mu do tváře. Vždyť já ho odněkud znám. Usilovně přemýšlím odkud, když v tom mě zamrazí v zádech, jak mi to dochází.

   „Bože můj.“ Říkám nechtěně nahlas, a z jeho výrazu je mi jasné, že ví, že jsem ho právě poznal. Opatrně ustupuji krok vzad, v tom ale uchopuje zbraň i druhou rukou.

„Ty jedna svině, táhni do pekla!“ Křičí zuřivě.

„Ne! Ppprosím! Je mi jich líto! Prosím!“ Naprosto šokovaný si uvědomuji, že právě zaměřil mou hlavu. „Nestřílej!!!“

 

Vojtěch Dlouhý

Konečně je to tady! Konečně se mi uleví. Konečně se zbavím té tíhy, té touhy po pomstě. Zírá mi do očí strachy bez sebe a snaží se pochopit, proč je v této situaci. Ještě mě nepoznal, zatím neví, oč tu jde. Nezabiji ho dříve, než mu to dojde. Musí pochopit, že toto jsou poslední chvíle jeho nicotného života. Nějaké hlasy v mé hlavě, nejspíše ta dobrá část mého já, mi říká, abych to nedělal. Pak je tu ale spousta dalších hlasů, které tvrdí opak. Vždyť zabil mou ženu, zabil mou holčičku. Manželka byla ta nejlaskavější žena, jakou jsem znal a má dcera? Bylo jí osm, proboha živého! Čím si to zasloužila?! Byly pro mě vším. Ožralej za volantem, napálil to do nich v protisměru a připravil je tak o život. Nezbylo mi nic. Ne! Pro milosrdenství zde dnes není místo. Musí pykat za to, čeho se dopustil na mé rodině.

        Dobře jsem udělal, když jsem se rozhodl nenásledovat toho parchanta do lesa. Původně jsem myslel, že hned z nádraží půjde do domu, kde žijí jeho rodiče. Musel by to vzít kolem skládky, a pak přes ten starý most, na kterém bych si na něho býval počkal. Postavil bych se mu do cesty a až by mu došlo, kdo jsem, a proč jsem ho vyhledal, provrtal bych mu lebku a dočkal se tak své pomsty. Tady je to ale mnohem lepší místo. Zde, uprostřed ničeho, kde jsme jen my dva, mohu toto vykonat bez potencionálních svědků a beze strachu z odhalení.

        Seděl jsem ve svém autě a čekal na něj na nádraží. Rozbušilo se mi srdce, když vystoupil z hlavního vchodu ven. Chvíli pobíhal kolem nádražní budovy, jako by něco hledal, pak se vydal pěšky pryč a já nevěděl kam. Sledoval jsem ho. Po nějaké době ale uhnul do pěší uličky, o které jsem nevěděl, kde končí, tím pádem se mi ztratil. Bál jsem se, že ho nenajdu. Chtěl jsem to celé dokončit, mít to už z krku. Na další křižovatce jsem zahnul doleva a nervózně ho hledal po okolí. Dojel jsem k další křižovatce, kde mi najednou někdo skočil do cesty. Byl to on. Málem jsem ho srazil. Přestože vešel na přechod, aniž by se rozhlédl, začal na mě křičet a obviňovat mě, že to byla má chyba. Přesně jako před lety u soudu. Tvrdil tenkrát, že v protisměru nejel a i když byl opilý, nehodu prý způsobila má žena.

        Stál jsem na té křižovatce a čekal, co bude dál. Přes ta tmavá okna mě nemohl poznat, stejně jsem měl ale strach, že se tak stane. Když se začal dobývat do mého vozidla, zacouval jsem a otočil se. Byl vzteky bez sebe. Doběhl mě a svou pěstí skoro rozbil mé boční okénko. Ujel jsem a nedaleko zaparkoval. Pěšky jsem oběhl blok a znovu ho našel. Když jsem poté viděl, jak vchází do lesa, došlo mi, kam jde. Rodiče s ním patrně nechtějí mít nic společného. Aby taky chtěli, po tom, co udělal. Informoval jsem se, kde bydlí jeho babička. Překvapilo mě ale, že se prvně vydal zrovna tam. Běžel jsem zpět k autu a vyrazil k Hájné. Na křižovatce před vesnicí jsem se dal doprava a dojel až na konec slepé ulice, kde jsem zaparkoval u té staré, opuštěné pily. Pěšinou po stráni jsem se vyškrábal až sem, na vrchol kopce. To čekání bylo nesnesitelné. Každá vteřina se táhla jako hodina, a každá minuta jako den. Přece jsem se ale dočkal. Nyní, s prstem na spoušti, držím pistoli namířenou proti němu, a těším se z jeho strachu.

   „Bože můj.“ Říká z ničeho nic a já vím, že mě právě poznal. Ve tváři se mi objevuje nepatrný úsměv, zároveň cítím, jak mi stékají po tváři slzy. Chystám se k něčemu, díky čemuž se možná ani nesetkám v nebi se svou rodinou. Musím to ale udělat. Buď zabiji jeho, nebo sebe, což je velice snadný výběr. Nevydržel bych žít s vědomím, že ta bestie chodí svobodná po světě, s pouhými šesti odseděnými lety za mřížemi. To má být trest za jeho zrůdný zločin?! To není žádná spravedlnost! Tou jsem nyní já.

        Couvá vzad. Chce mi utéct! Přidržuji si pistoli druhou rukou a mířím mu na hlavu.

   „Ty jedna svině, táhni do pekla!“ Posílá mu poslední vzkaz mé temné já.

   „Ne! Ppprsím! Je mi jich líto! Prosím! - Nestřílej!!!“

Při jeho posledním slově mačkám spoušť, načež se ozývá mohutná rána, po které jeho tělo padá bezvládně k zemi. Nějakou dobu stojím bez pohnutí, jako by někdo zastavil čas. Opravdu jsem to udělal. Dokázal jsem to. Je to ale jiný pocit, než jaký jsem čekal. Úplně jiný pocit. Žádná úleva nepřichází! Je možné, že cítím lítost nad svým skutkem? Co se to děje?! Pozoruji mrtvolu ležící na zádech před sebou, a v tom si to uvědomuji. Vždyť já jsem vrah! Zabil jsem člověka! Co jsem to udělal?!

   „Kvído! Kvído!“ Ozývá se najednou volání nedaleko. Do hajzlu! Nejsem tu sám! V tom mi dochází, že se rána rozlehla po širokém okolí. Musím odsud zmizet! Otáčím se a utíkám po cestě z kopce dolů. Zanedlouho vybíhám z lesa ven a ocitám se na louce před vesnicí. Pěšinu ve stráni jsem dávno minul! Zpanikařil jsem a utíkal bez přemýšlení až sem. Kudy sakra k té pile?! Rozhlížím se po okolí, poté si uvědomuji, kde přesně jsem. Byl jsem tu už několikrát, ale jako by mi strach zakalil mysl. Konečně přicházím k sobě a je mi jasné, že musím doprava. V tom okamžiku zahlédnu nějakou osobu. Rychle se krčím se ve snaze skrýt se ve vyšší trávě před sebou. Muž, jen pár desítek metrů ode mě, leží na louce a snaží se vstát na nohy. Je evidentně opilý a prozatím si mě nevšiml. To se ale může brzy změnit, proto se znovu dávám do běhu a uháním podél lesa pryč. Netrvá dlouho a dobíhám k budově. Nasedám do svého auta a startuji, motor se ale nechytá.

        To snad ne! To je jak z nějaké debilní, ujeté povídky! Zkouším to znovu a znovu ale bez úspěchu. Musím odsud pryč a to rychle! Vystupuji a otevírám kapotu. Baterií to nebude, všechny drátky jsou připojené a nabíjel jsem ji nedávno. Musí to být zatuhlý startér. Ta rachotina už má něco za sebou. Klepu na něj a jdu to zkusit znovu nahodit. Funguje to! Motor běží. Zavírám kapotu, nastupuji, zapínám si pás a šlapu na pedál. Nabírám rychlost a uháním kupředu. V hlavě prožívám neskutečný zmatek. Ruce se mi třesou, chci být už pryč, někde v bezpečí, kde si mohu promyslet co dál. Přijíždím ke křižovatce, kde budu pokračovat rovně. V protisměru jede auto. Vlastně dvě. Mají přednost, ale já nemohu teď zastavit. Je to dobré, stihnu projet, než budou odbočovat. Vyjíždím z vedlejší cesty na hlavní a míjím odbočku vpravo. V tom se ale děje něco pro mě nepochopitelného. Felicie, jedoucí proti mně, najednou uhýbá vlevo a vjíždí mi do protisměru. Stačím jen stlačit k podlaze spojku a brzdu, poté přichází nevyhnutelný náraz.

        Co se stalo? Otevírám oči a snažím se rozpomenout. Třeští mě hlava. Jak pomalu přicházím k sobě, vybavují se mi poslední okamžiky před ztrátou vědomí. Vzpomínám si na automobil, který mi vjel do cesty a na následný střet. Jsem celý pomlácený, jinak mi ale patrně nic není. Airbag odvedl svou práci. Co to? Vlevo ode mě registruji nějaký maják. Že by sanita? Netuším, jak dlouho jsem byl mimo. Venku už je tma. Odepínám si pás a otevírám dveře u řidiče. Jde to ztuha, musím zabrat. Jak tlačím silou, dveře se najednou uvolní, prudce se otevřou a porušené sklo v bočním okénku se rozsype na kusy. Jak vystupuji z auta, nohy se mi podlamují a já padám na kolena. Jsem po té srážce ještě dost mimo. Slyším nějaké hlasy. Podívám se tím směrem a v tom si uvědomuji, že maják, který jsem před chvílí zaznamenal, nepatří sanitě. Je to policejní vůz! Sakra! Hlavně klid, určitě jsou zde jen kvůli této nehodě.

        Někdo si na mě právě svítí baterkou. Světlo nepříjemně oslňuje mé oči, dávám si tedy ruku před obličej. Ta osoba jde ke mně. Třesu se zimou. Vítr je dnes tak studený.

   „Jste v pořádku?“ Ptá se mě policista. Hlava se mi stále točí a myslím, že mám naraženou ruku. Zvedám hlavu k muži zákona a dívám se na něj. Je to muž zhruba v mém věku. Z jeho hlasu je poznat soucit i obavy.

   „Sanita je už na cestě, brzy vás ošetří.“ Říká, kleká si ke mně a pokládá mi ruku na rameno. „Máte nějaká zranění?“ Kývám hlavou v negativní odpovědi, poté ale znovu pociťuji malátnost, sedám si proto na trávu.

   „Myslím, že ne.“ Říkám mu, kdyby mé předchozí gesto jako odpověď nebylo dostatečně jasné.

   „Seďte klidně a snažte se moc nehýbat.“ Dostávám doporučení, které ale sotva vnímám, protože do mysli se mi vkrádá nepříjemná skutečnost. Jsem vrah. Zabil jsem člověka a půjdu za to do pekla. Svou rodinu po smrti neuvidím a ani nikdy později. Spáchal jsem zločin, o kterém jsem se domníval, že ho nejsem schopen.

   „Co jsem to provedl? Co jsem to jen provedl?“ Vzlykám v zoufalství a je mi jedno, že mě policista slyší. Pokládám si obličej mezi kolena a tiše pláču. Mé okolí jako by najednou neexistovalo. V hlavě se mi roní všemožné myšlenky a nedokážu se na nic soustředit. Jediná věc, která je mi v tuto chvíli jasná je to, že jsem vrah.  Jsem vrah a tak to už zůstane. Zpět to už nevrátím.

   „Co jsem to provedl?“ Opakuji a pokračuji v pláči, přičemž mé slzy padají do trávy pode mnou.

V tom jako by se mi trochu rozjasnilo, uvědomuji si přítomnost další osoby. Vidím toho policistu, jak mluví s nějakou ženou, na které je něco divného. Vidím jasně? Ano opravdu kousek ode mě stojí žena oblečená jen v noční košili. Musí jí být přece hrozná zima. Je evidentně blázen. Policista jí obléká svou bundu, poté se dotazuje svého kolegy opodál, jak si počíná pravděpodobně s raněnými v tom druhém havarovaném voze, načež se obrací zpět k ní. Noční košile, jediný kus oblečení, který na sobě ta žena má, je špinavý, jako by se někde vyválela. Pláče a její výraz ve tváři prozrazuje, že je vyděšená k smrti.

   „Uklidněte se, paní Stejskalová, a pomalu mi řekněte, co se stalo.“ Nabádá ji policista, žena se zakoktává, poté ze sebe dostává jedinou větu „Vviděla jsem mmrtvého muže.“

V tom okamžiku se mi zastavuje dech. Sedím v té trávě a neopovažuji se pohnout.

   „Tataké jsem vviděla toho ddruhého.“ Pokračuje, načež mě ve hrudi tak ostře píchne, že jsem na okamžik přesvědčen o nadcházejícím infarktu. Kéž by tomu tak bylo.

   „Jakého druhého?“ Ptá se nedůvěřivě policista.

   „Toho vraha!“ Odpovídá žena hystericky, hned na to se za našimi zády ozývá siréna sanity. Policista se otáčí tím směrem a nechtěně zamíří světlem z baterie na mou tvář.

   „To je on!“ Vykřikne žena z čista jasna. Zvedám k ní hlavu a vidím, jak na mě ukazuje prstem. Znovu ta ostrá bolest v hrudi. Právě mě neznámá osoba identifikovala jako vraha. Jak je to možné?! Jak může vědět, že jsem to já?! Policista se ke mně otáčí a znovu na mě posvítí. Musím jednat! Instinktivně se prudce zvedám na nohy a dávám se na útěk.

   „Stůj!“ Křičí na mě muž zákona, na jeho výzvu ale reaguji jen zrychlením.

„Jménem zákona, stůj!“ Křičí znovu a já vím, že mě již začal pronásledovat. Stále jsem trochu malátný a běží se mi obtížně. Dávám do toho ale vše a ani vlastně nevím proč. I kdyby se mi podařilo utéct, najdou si mě. Mají můj automobil a snadno si tedy zjistí mou totožnost. Instinkt mě ale nutí prchat. Běžím přes louku a po chvíli se znovu ocitám u vstupu do lesa, na té samé cestě odkud jsem z něho nedávno vyběhl a kde jsem viděl toho ožralu válet se v trávě. Tentokrát ale uhýbám podél lesa doprava. Policista na mě stále volá, abych zastavil, a mně je jasné, že můj náskok je tu a tam. Dobíhá mě! Odbočuji tedy z cesty doleva a vstupuji do lesa. Nevidím na metr, ale utíkám dál. Obličej si kryji rukama zdviženýma před sebou, jimiž nejednou narážím do stromu nebo větve.

   „Stůj, nebo střelím!“ Vyhrožuje můj pronásledovatel; můj postoj k jeho výzvám se ale nemění. Po chvilce vybíhám z hustého porostu a ocitám se v jakémsi údolí, které lehce osvětluje měsíční svit. V tom se ozývá výstřel. Policista dostál svému slovu. Trhám sebou, ale pokračuji v běhu. Nikde nekrvácím, nic mě nebolí. Mohl minout, nejspíše šlo ale o varovný výstřel. Špetka mé radosti v této situaci ale netrvá dlouho, protože po pár metrech ztrácím kontrolu nad svými nohami. Jako bych okamžik letěl, poté přichází tvrdý náraz a následný pád. Ležím na zádech celý bolavý a kašlu. Na moment mi to vyrazilo dech. Netuším, co se stalo. Někam jsem spadl, ale nevidím kolem sebe nic než tmu. Dvakrát se zhluboka nadechuji, hned na to se místo, kde ležím, naplňuje světlem. To můj pronásledovatel mě konečně dostihl, v jedné ruce na mě míří baterkou, v druhé pistolí a celý udýchaný mi hlasitě poroučí „Okamžitě polez ven!“ Tentokrát ho budu muset poslechnout. Je konec.

        Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ležím v nějaké díře připomínající hrob. Nevím, kdo ani proč zde tuto díru vykopal, rozhodně mě tím ale poslal na spoustu let za mříže. Dělám, jak policista říká, a jen na moment, poté co vylezu nahoru, se naskytuje malá šance ještě vše zvrátit a osvobodit se. Policista totiž ustupuje pár kroků vzad, aby ode mě byl dostatečně daleko a stihl reagovat, kdybych ho chtěl napadnout, zakopává ale o nějaký předmět ležící hned vedle díry za ním. Udržuje ale rovnováhu a jeho nepozornost trvá jen okamžik, což mi nedává dostatečnou šanci k nějakému pokusu. Jednou rukou stálé drží pistoli a míří ji na mě, druhou si posvítí na zem na věc, o kterou málem zakopl. Oba upínáme svůj pohled k tomu místu, kde vidíme ležet – lopatu.“

 

Epilog

Novinová zpráva ze dne 1. 11. 2017

NALEZENO TĚLO POHŘEŠOVANÉ DÍVKY

Včera kolem deváté hodiny večerní se policejní hlídka v centru Jičína pokusila zastavit černý vůz VW Transporter. Důvodem byla rozbitá přední světla. Řidič vozidla Jaroslav Klimeš (31) však začal policistům bezdůvodně ujíždět. Při následném pronásledování poté nezvládl řízení a naboural do sloupu veřejného osvětlení. V zadní části dodávky bylo při ohledání nalezeno mrtvé tělo pohřešovaného děvčátka, sedmileté Terezy Ponikalské. Řidič se tím stal podezřelý z vraždy a byl umístěn do cely předběžného zadržení, kde prozatím odmítá vypovídat. V případě prokázání viny mu hrozí trest odnětí svobody do výše až 25 let.

 

KONEC

Autor MimoReal8, 28.09.2020
Přečteno 239x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter