Anotace: Marcel je obyčejný člověk. Obyčejný člověk v neobyčejném světě. V neobyčejné situaci, která se nám dnes už nezdá tolik neobyčejná. Nemoc sužuje město a je na každém zvlášť, jak se s ní vypořádá. A čemu bude věřit...

 

Nemoc

 

Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné oranžové záři popel mísil s mrholením a v bezbarvých stroužkách bezhlasně mizel kdesi v mlžných oparech kanálů lemujících orosenou silnici. Uvnitř však bylo teplo. Archaické žebrové radiátory sem důmyslným potrubním systémem dopravovaly vyhřátou vodu až z teplárenských továren, které stály na úplně opačném konci města. Židle seděly vyskládané na stolech, první a zároveň poslední štamgast odešel už před hodinou a Marcel, místní číšník, právě obracel cedulku na prosklených dveřích nápisem ZAVŘENO směrem do ulice. Ačkoli do zavíračky zbývala ještě další hodina, věděl, že dnes už nikdo nepřijde. Venku se stmívalo.

Marcel popadl mop a několika ledabylými pohyby zběžně setřel nepříliš špinavou podlahu malého krámku. Ze zvyku. Zbylou vodu vylil do odpadní roury v kuchyňce a mop důkladně vyždímal. V kuchyňce už se vytřít neobtěžoval. Z malé linky smetl pár drobečků, z elektřiny vypojil ohřívač i troubu, jak tučným písmem udávala směrnice na dvířkách, zhasl a přesunul se zpátky na bar. Kávovar už měl vyčištěný. Vzal hrnek nedopité kávy, z kasy vytáhl šuplík s penězi a udělal si pohodlí na stoličce z druhé strany baru. Dal se do počítání. Počítal minci po minci, pomalu a důkladně, a ještě k tomu nadvakrát. Do zavíračky zbývalo stále více jak tři čtvrtě hodiny.

Ačkoli se tak snažil zabavit, čas stejně plynul dál tou zdlouhavou, nevzrušivou rychlostí. Oranžový svit za okny nabyl temnějších tónů a všudypřítomné umrlé ticho neprorazilo ani cinkání mincí o dřevěnou barovou desku. Až když přepočítával kasu potřetí, nachomýtl se někdo u dveří. Z mlhy a popela vystoupila silueta mužské tváře. Marcel, všimnuv si jej koutkem oka, se k němu otočil. Muži v klobouku kryla ústa stará pletená šála. Chvilku tam jen stál a skepticky zkoumal ceduli na dveřích. Pak trpce pohlédl na hodinky, načež se na ceduli znovu zamračil. Nakonec se ke sklu přiklonil blíž, aby nahlédl dovnitř. Pohledy obou se na okamžik setkaly, Marcel ale rychle sklouzl očima pryč, kamsi do výlohy, kde se kradmo prohánělo několik much. Muž chvíli ještě čekal, jestli Marcel zareaguje. Váhal. Po chvíli však rezignovaně švihl rukou a odbelhal dál se do pusté ulice. Nebezpečí pominulo, Marcel se vrátil k počítání peněz. Do čtveřice, pomalu a důkladně.

Když hodiny konečně ohlásily šestou večerní, měl už kasu přepočítanou pětkrát. Nazmar. Ironicky se pousmál, kopl do sebe zbylou kávu a šuplík vrátil zpátky do kasy. Než ji však zavřel, znovu jednu po druhé vytahal všechny kovové mince. Každou z těch mincí, která mu ten den již tolikrát prošla rukama, důkladně olízl. Zuby ho při tom pobolívali a jazyk trnul při kontaktu se zteplalým kovem. Nakonec si jich rychle nabral plnou hrst, nacpal si je do úst, poválel a vyflusl rovnou do dřezu. Tam oslintané mince opláchl, utěrkou osušil a navrátil zpátky do kasy.

Svůj hrnek na kávu naopak nikdy neumýval.

Kasu zamkl a olízl klíček. Zhasl světla za barem. Pak vešel na toaletu. Naposledy si odskočil a následně s mírnou nevolí ve tváři smířlivě olízl záchodové prkénko. Pěkně po celé délce. Cestou z toalety jako vždy nezapomněl políbit obě kliky u dveří. Poté zhasl i tam. Z věšáku u vchodu sebral černý kabát, přehodil si jej přes ramena a dveře otevřel. Zvenčí ho ovál známý puch popela a chladný závan podzimního větru. Otřásl se, zhasl kavárnu a vyšel ven. Před kavárnou se porozhlédl, nejde-li někdo kolem. Zamkl dveře na dva západy a ještě naposledy rychle olízl i tuto kliku. Olízal si i ruce, včetně prstů a dlaní. Pak z kapsy kabátu vytáhl respirátor, zakryl si jím ústa a ležérně se vydal prašnou, popelavou ulicí k tramvajové zastávce, skryté hluboko za sépiovou mlhou.

 

***

 

Na ulici Marcel nepotkal jediného živáčka. Od vyhlášení karantény a uzavření celého města uběhla již řada měsíců. Lidé si zvykli nevycházet k večeru ven z domů, nebilo-li to naprosto nezbytné. Nemoc stále ztrpčovala život veškerého obyvatelstva. Spousta restauračních zařízení a hotelů již krachovalo a drobná kavárnička, ve které Marcel pracoval, se k nim brzy měla přidat. To jej ale trápilo ze všeho nejméně, ba naopak, nastalá neobvyklá situace byla tím nejpříjemnějším, co ho v poslední době potkalo.

Kráčel pustou ulicí. Klidnou, tichou ulicí bez hulákání lidí v přecpaných nákupních centrech. Tichou ulicí bez řinčení vozů a cinkání tramvají. Ulicí, kde se nemusel těsnat na přelidněných chodnících, ani se proplétat domů skrze nekonečné davy. Najednou bylo všude prázdno. A ticho. Ticho vyvěrající z prázdnoty.

Spíše příjemná změna.

Ježto semafory zůstávaly vzhledem k úsporám energií na většině místech vypnuty, dorazil Marcel volným krokem velice brzy až k nedaleké zastávce. V muži v klobouku, se šálou kolem úst, který již na zastávce čekal, vytušil svého bývalého potenciálního zákazníka.

„Jak se daří?“ oslovil jej muž hned, jak k němu Marcel přistoupil.

„Dobrý den, dobře,“ odvětil Marcel bez zájmu, aniž by na něj pohlédl.

„Myslel jsem,“ pokračoval muž, „že zavíráte až v šest.“

„Ano,“ přikývl Marcel. Netrpělivě vyhlížel očekávaný spoj, jeden z mála, který zde i po drastických omezeních hromadné dopravy stále zastavoval.

„Nějaká další opatření?“ zajímal se muž.

„O žádných nevím.“ Tramvaj nikde.

„Vypadalo to, že máte zavřeno.“

„Opravdu?“ přiznal Marcel stále týmž nezaujatým hlasem. „Tak to se omlouvám.“

„Nevadí… stane se.“

Muž se zasmušil a pohlédl na hodinky. Tramvaj stále nikde.

„Ale kafe by teď bodlo!“ povzdechl si nakonec a odvrátil pohled kamsi po směru jízdy.

Na to už Marcel nereagoval.

Ulici opanovaly temné stíny. Daleko za mlžnou stěnou se slunce klátilo k obzoru a sépiový nádech města vystřídal mnohem temnější, purpurový odér. Sem tam se větrem prohnaly zmáčené novinové listy, igelitový sáček, či ze zdi stržený, potrhaný plakát – upomínky absence dřívějšího ruchu, kde pod stovkami chodidel nikde nekončících davů bylo těchto odpadků sotva ke spatření. Zcela vyprázdněné město se teď zdálo mnohem špinavější. Neudržované chodníky se ztrácely pod naplavou prachu a ve spárech mezi dlaždicemi křečovitě klíčila vzápětí uvadající zeleň. Výlohy obchodů lemovaly prázdné plechovky, střepy a rozbité láhve. Okna zanesl déšť. Přetékající odpadkové koše se už před nějakou dobou přestaly vyvážet. Všechen ten nepořádek připomínal poslední náruživce, kteří se kdysi po večerech bouřili proti nařízené karanténě. I po nich se ale nakonec slehla zem. Zůstal jen prach.

„Jak jde byznys?“ oslovil muž opět Marcela.

„Ale, jde to,“ řekl Marcel. Ohledně byznysu neměl velké emoce.

„Je to bída,“ odpověděl si muž sám, „člověk si teď může dát kafe už jenom na cestě do práce.“

Marcel mlčel.

„A většina lidí,“ pokračoval muž, „se už bojí chodit vůbec někam jinam, než kam musí.“

Kdesi v dálce bylo slyšet slabounké zacinkání.

„No Vás to neštve?“ pohoršil se muž najednou. „Vždyť s takovou podniky, jako ten váš, už brzo krachnou!“

Marcela to vůbec neštvalo. Obecně ho štvaly docela jiné věci.

„Vy snad nemáte strach,“ zamumlal si Marcel jakoby pro sebe, „z Nemoci?“

„Ale prosím vás!“ pohoršil se znovu muž, tentokrát už poněkud nahlas. „Vždyť je to celý padlý na hlavu. Znáte vy vůbec někoho, kdo na to umřel? Já teda ne! Ani nikdo z mých známých. A co tu Nemoc vlastně způsobuje taky nikdo pořádně neví. Máme si krýt ústa a pořádně si umývat ruce? A k čemu to? Mimo tohle město se tím nakazilo tolik lidí a zrovna tolik se jich i vyléčilo. A nás tady držej zamčený doma, zatímco celková životní úroveň upadá. Ale do práce se chodit musí! To dá přece rozum! A podívejte se kolem, vždyť ekonomika se stejně hroutí. Pořád se zaváděj nová opatření, a při tom stejně nikdo neví, co se vlastně děje. Strach, to je jediná nemoc tady kolem!“

Muž náhle ztišil hlas a nenápadně se k Marcelovi přiklonil blíž: „Řeknu vám, podle mě je to celý nahraný. Nemoc? To je jenom záminka! Vláda si nás tady zavřela, sebrala nám svobody a práva a teď si vychovává pěkně poslušné, pracující občany. To vše samozřejmě ve jménu ‚zdraví a obecného blaha‘. A to jsem doufal, že naše generace se další diktatury už nedožije!“

V mlze nad kolejí, kam Marcel nedočkavě hleděl, se konečně začaly rýsovat kužely světel přibližující se tramvaje.

„Kdy jste naposled slyšel nějaké zprávy ze světa? Řeknu vám, klidně by to mohl být všechno jeden velkej švindl,“ dořekl muž, když tramvaj docela vykoukla z hlubin mlhové stěny, „a nikdo by si toho ani nevšiml. Protože se lidi bojej!“

Starý vagon zakřepčil a pištivě zabrzdil na zastávce. Přímo před Marcelem se syčivě rozevřely dveře. Muž do nich bez váhání naskočil.

„Vy nejedete?“ zeptal se Marcela, který netečně postával na nástupišti.

Marcel mlčel. Dveře vagonu opět zasyčely a muž se zmateným pohledem zmizel za nimi. Tramvaj cinkla a dál se křepčivě rozjela do prostoru.

Ulici zase opanovalo to krásné, ale znervózňující ticho.

 

***

 

Když se Marcel konečně dostal domů, byla už docela noc. Ze zastávky šel pěšky, byl unavený, nebojácné názory muže, kterého potkal, už ostatně slyšel zrovna tolikrát, v tolika různých verzí a od tolika lidí, jako názory zcela opačné. Tedy názory strachu a obav.

Faktem je, že všichni věděli, že nikdo opravdu nic tak docela neví, a tudíž si každý druhý myslel, že ví víc, než kdokoli jiný.

A Marcel, jakožto kavárník, byl o všech těch myšlenkách dobře informován. Že o to nestál, už nikoho nezajímalo. Vyslechnout si potíže svých zákazníků bylo nepsanou součástí popisu jeho práce.

 

Všechno to začalo na jaře. Ono „záhadné světlo“, které uprostřed noci rozzářilo temnou oblohu nad městem. Už tehdy se názory obyvatelstva začaly rozcházet. V novinách i oficiálních výpovědích se mluví o zbloudilém úlomku meteoroidu, který tou dobou míjel oběžnou dráhu. Za zavřenými dveřmi se však šeptá o létajících talířích, tančících světélkách, občas i o zvláštních vládních raketách startujících z „tajné podzemní základny za městem“. V jiných kruzích se naopak káže o andělech, slově božím a přípravě nanebevzetí.

Následná rána, zemětřesení a vlna prachu a popela vzedmutá z místa dopadu se také stala předmětem mnoha diskuzí. Ačkoli je totiž zhoršení počasí v obecném povědomí všech, názory na její příčinu se liší. Co se samotných otřesů týče, jsou lidé, kteří si dodnes bědují nad rozbitým porcelánem, či dokonce nad ztrátou střechy nad hlavou. Jsou ale tací, kteří si „ničeho jako zemětřesení rozhodně teda nevšimli“, obvykle pro to, že právě spali, anebo si všímali docela jiných věcí.

Fotografie a záběry z místa dopadu také nejsou pro každého průkazné. Černá šmouha v zemi, kráter a ohořelé pahýly stromů můžou být stejně tak narafičené, jako skutečné, a většina lidí, kteří na onom místě byli osobně, už nežije. Samozřejmě důsledkem Nemoci. Anebo byli „odstraněni“, jak tvrdí nejeden fanoušek konspiračních teorií, obdařený onou „vyšší formou kritického myšlení, které ty ovce tolik postrádají“. Spolu s prvními obětmi vymizela i zmínka o podivné zelené tekutině, roztříštěné všude okolo kráteru, po které však na pořízených fotografiích není jediné stopy.

Statistika říká, že z prvních reportérů, hasičů, policistů a všemožných čumilů, kteří dorazili na místo dopadu ještě před uzavřením, byl Nemocí nakažen minimálně každý druhý. Od nich se pak nakazili jejich příbuzní, přátelé, kolegové i milenci a než se na Nemoc přišlo, byla vsáknutá hluboko v záhybech sociálního života všech spoluobčanů ve městě a částečně i mimo něj.

Lidé „naštěstí“ začali hromadně umírat relativně brzy po nakažení, vláda bleskovou korelací odhalila příčinu a zavčasu město, včetně dvacetikilometrového okruhu kolem místa dopadu, obklíčila tanky a těžkooděnci v nebezpečně vyhlížejících protichemických skafandrech. Pár incidentů projevu Nemoci v okolních městech bylo zadusáno, jako žhavé uhlíky uniknuvší z přísně kontrolovaného ohniště, vláda sklidila velké ovace za „pohotové vyřešení problému“ a na celou aférku se ve světě zapomnělo ještě dříve, než se stačila dostat do povědomí většinové společnosti. Tedy do masových médií.

Jen obyvatelé zasažené oblasti zůstali trčet na tenkém ledě.

 

Marcel za sebou zavřel dveře skromného bytečku na sídlišti. Původně jej sdílel s dalšími dvěma spolubydlícími, přáteli ze studentských let. Oba ale dostali propustky a jakožto „prokazatelně zdraví“ se mohli vrátit domů ke svým rodinám, žijícím mimo uzavřenou oblast. Marcel ale prokazatelně zdraví nebyl, což v praxi znamenalo, že nyní platil za stále stejnou mzdu trojnásobné nájemné. Stejně ale, jako většina obyvatel města, nebyl ani prokazatelně nemocný. Rozbor krve ukázal, že jeho organismus již s virem, kterým Nemoc byla, do kontaktu přišel. A vypořádal se s ním. Stále v sobě však nosil zárodky, které mohly nakazit někoho jiného. Rozhlas, který pravidelně o obědové přestávce oznamoval aktuální informace o průběhu epidemie, často opakoval, že jednou nakažený člověk se navíc může snadno nakazit i podruhé – a takoví člověk v devadesáti devíti procentech případů Nemoci již podlehl. Současnými obyvateli města tedy zůstali vyhnanci, světu potenciálně nebezpečná individua, jímž bylo souzeno na nějaký čas v této lidské Petriho misce žít a umírat bok po boku těch, které ohrožovali, a kterými zároveň byli ohrožováni. Minimálně do doby, než se najde lék.

To ale Marcela, stejně jako jeho stále se krátící rozpočet, příliš netrápilo. Sundal si respirátor a naposledy, již ze zvyku, olízl kliku vchodových dveří. Znuděně se odšoural ke koupelně. Hodinová večerní procházka zpustošeným městem jej docela zmohla. Ve dveřích se zastavil, na moment váhal, nakonec však pomyslně nad koupelnou mávl rukou a vydal se rovnou směrem do pokoje.

Byl pátek, něco před osmou, ale město už spalo jako zabité. Poslední opozdilci rychle zapluli do svých domovů, aby se vyhnuli nočním patrolám. Po osmé platil zákaz vycházení a zdržování se ve veřejných prostorech. Jedna z mnoha regulací, zavedená samozřejmě v zájmu obecného zdraví a blaha.

Marcel odkopl boty z nohou, zmizely kdesi v rohu pokoje. Uvnitř bylo chladno, zdvihl tedy kličku u radiátoru. Místnost téměř okamžitě ovál příjemný, skoro až tělesně teplý proud. Kabát shodil na postel vedle nočního stolku, na kterém stála sluncem pobledlá fotografie jeho snoubenky. „Tvá Milý“. Pak si na něco vzpomněl. Znovu se sklonil ke kabátu a v levé vnitřní kapse nahmatal tabatěrku. Otevřel ji. Z vnitřní strany krytky stálo vyryté věnování. Místo tečky srdéčko. Uvnitř tabatěrky, vedle téměř vyškrtaného zapalovače, zbývala jedna jediná cigareta. Marcel nad ní chvíli kontemploval, nato si kabát znovu přehodil přes ramena a vyšel ven na balón přidružený k jeho pokoji.

Venku jej znovu ovál mráz. Mrholit už sice přestalo, mlha a prach se ale stále vznášely na pozadí černé noci. Opřel se o studené kovové zábradlí, vylovil cigaretu a pokusil se ji zapálit. Marně. Zapalovač sotva škrtal. Další jiskřička zmizela ve tmě. Když se na potřetí konečně zjevil drobounký plamínek, ihned byl sfouknut poryvem ledového vzduchu. Marcel cigaretu pevně uchopil do úst, oběma dlaněmi jí zakryl před stále dorážejícím větrem a počtvrté a naposled škrtl. Tentokrát plamínek zaplál jasněji a déle. Marcel hbitě nasál horký vzduch a špička cigarety se rudě rozzářila. Nato plamínek opět skonal, to už ale hořící tabák plnil ústa lehkým, štiplavým kouřem.

Marcel na svém balkoně poklidně pokuřoval pravděpodobně jednu z mála posledních cigaret ve městě. A vzpomínal.

 

***

 

Nezbytné zásoby a potraviny se z vnějšku pravidelně importovaly, alkohol a kuřivo se však dle usmyslení ministerstva „za nezbytnost považovat nedá“, jejich import se tedy značně omezil.

Marcel byl kuřák jen příležitostný. Sám se dokonce považoval za nekuřáka. Krabičku by si nikdy nekoupil. Na kuřivo i alkohol zanevřel už po střední škole a k obojímu se vrátil až krátce po vypuknutí Nemoci. Ne že by to vyhledával, ony požitky si ale nakonec vyhledaly jeho. Postupně je začal přestávat odmítat. Nakonec rezignoval.

Nyní si bez zvláštních emocí dopřával svou poslední a pozoroval, jak se liduprázdné město v bledém světle pouličních lamp pomalu ukládá ke spánku. Téměř nic se nezměnilo. Ačkoli venku panoval hrobový klid, okna okolních paneláků nepravidelně problikávala neklidnými záchvěvy světel a stínů, stopami bytostí ukrytých za jejich zdmi. Tam uvnitř se stále vařilo, zpívalo a poslouchalo rádio. Tam uvnitř si lidé stále povídali, stále se spolu smáli a ukládali ke spánku. Anebo si četli, děti si hrály a milenci se dále milovali. Někteří se hádali, křičeli a možná se tam někdo i porval. A možná tam někde někdo právě plakal, skrytý za cihlovou stěnou.

Tam uvnitř se stále žilo.

„Znáte vy vůbec někoho, kdo na to umřel?“ přemýšlel Marcel. „Já teda ne.“

Stejně, jako mnoho dalších občanů města, ani Marcel osobně neznal nikoho, kdo Nemoci podlehl. Nemocní a mrtví se pro zdravé postupně staly jakýmsi mýtem. Pouhou statistikou, číslem vyřčeným odpoledním rozhlasem. Stonali a umírali v izolaci, schovaní za zdmi domů, ve vlastních lůžkách, či ve zvláštních karanténních stanech, v táboře smrti postaveném na širé pláni za městem, kde se na kopcích tyčily věčně kouřící továrenské komíny. Spousta lidí tak trpěla iluzí, že jich se Nemoc vlastně netýká.

A přeci se v každém kolektivu nakonec objevil někdo, komu zemřela babička, nebo přítel, nebo známý z práce, a připomněl nám, že virus tam venku opravdu je. A číhá na každého. Opravdu na každého.

Marcel si znovu potáhl. Běžně nešlukoval, teď se o to ale pokusil. Zakuckal se. Oči mu lehce zvlhly. Musel si odplivnout, aby se mu do krku vrátil cit. Pachuť kouře v hrtanu mu nedělala dobře. U ucha mu zabzučela muška, letmým máchnutím ruky ji ledabyle odehnal. Ještě jednou si chraplavě odkašlal a poohlédl se po okolních balkónech. Všechny byly prázdné. Lidé už se před zimou schovávali v teple svých domácích vězeních.

Najednou odrazy vysokých zdí paneláků ve vlhké vozovce ozářila blikající červená a modrá světla. Ulicí projela patrola. Pásy těžkého pancéřovaného vozu se jako had téměř neslyšně proplížily kolem bloku. Vzápětí zmizely za ohybem ulice stejně rychle, jako se zjevily. Někdo naproti vyhlédl z okna a v kterémsi bytě zavil pes.

Jako na znamení město pohltila vlna temnoty. Odbila osmá a veřejné osvětlení naráz vysadilo. Možná že byl ten večer úplněk, přes těžká černá mračna ale nepronikl paprsek jediné hvězdy. Krom těch rozsvícených oken všude panovala neprostupná tma. Jako znamení, že tam, venku, je smrt. Že tam je Nemoc. Že jen uvnitř je člověk v bezpečí.

Marcel dokouřil polovinu cigarety. Hlava se mu lehce točila. V hrdle stále cítil tu otravnou pachuť. Nadzvedl ruku a dobře si prohlédl zbývající nedopalek. Pak jej otráveně odpinknul do tmy. Vrátil se do pěkně vyhřátého pokoje, kabát shodil zpět na postel a na znak sebou plácl přímo vedle něj. Smutnýma, podlitýma očima mlčky civěl do stropu.

„Znáte vy vůbec někoho, kdo na to umřel?“

Marcela Nemoc netrápila. Byl jedním z těch, kterých se „netýká“. Každý všední den musel i nadále brzo ráno vstávat. Každý všední den musel chodit do práce. Každý všední den byl i nadále všední. Nemoc nenemoc. Musel jíst, musel spát, musel odpočívat. Musel platit nájem, čistit si zuby, pečovat o své zdraví. Každý den musel i nadále žít, ač vlastně nevěděl proč. A musel?

Hrudí mu projela úzkost. Před ním je víkend, dva dlouhé volné dny, které musí nějak produktivně využít. Měl by nakoupit. Měl by uklidit. Možná by si mohl i něco uvařit, anebo se jít projít. Měl by si zajít někam do kavárny, nebo do parku, „dát si oraz“, nadýchat se čerstvého vzduchu. Možná by si měl najít nějaký koníček…

Úzkost jím znovu otřásla. „Možná to je ono,“ pomyslel si a nepatrně se pousmál. Oči se mu klížily, žlutý strop se zatemnil a realita nepozorovaně proklouzla do sféry snů. „Možná je to Nemoc.“

Ale Marcel nemocný nebyl. Chuť do života ztratil už dlouho před tím, než k nám Nemoc přišla odněkud z kosmu.

 

***

 

Za první jarní vlny Nemoci zemřel ve městě během pár měsíců téměř každý druhý nakažený. Byla to rána z čistého nebe – doslova – a od dopadu meteoritu počátkem jara až do prvních letních dní se téměř půlmilionové obyvatelstvo města razantně zredukovalo. Po objevení testů a odchodu všech prokazatelně zdravých, zůstalo v uzavřené oblasti jen přibližně tři sta padesát tisíc ohrožených občanů. Tehdy se ještě vzdouvaly velké vlny nepokojů, městská infrastruktura se rozpadla a v nastalém zmatku vystrašení občané protestovali, rabovali a nejednou se pokusili probojovat se z města ven skrze těžce ozbrojený perimetr. Marně. Nakonec byl tvrdou vládní silou znovu obnoven nastolený řád. Tehdy byla stanovena první velká vlna opatření a regulací. Celoměstská karanténa, uzavření obchodů, restauračních a kulturních zařízení, noční klid. Do ulic vjely pancéřové vozy a odvážely každého, kdo se pokoušel neadekvátně hájit svá práva.

Ve jménu obecného zdraví a blaha. Ve jménu solidarity. Šíření Nemoci mezi zdravé muselo být radikálně potlačeno a to i na úkor pohodlí několika jednotlivců.

Pak přišlo léto a Nemoc jako by si najednou vzala dovolenou. Nevymizela však docela, jen teplé počasí onomu viru očividně nesvědčilo. Počet nakažených za den se rapidně snížil a tehdy se již polomrtvé město pomalounku opět probudilo k životu. Divadla začala znovu hrát, lidé vyšli ven, do kaváren a restaurací, kde zůstávali až dlouho do noci a užívali si života o to víc, o co je předchozí měsíce okradly. Všichni pomalu zapomněli na křivdy, které jim Nemoc a vláda způsobily. Vzadu na zátylku však každého svrběl neurčitý pocit stále přítomného nebezpečí.

Hranice zůstaly uzavřené.

S příchodem prvních podzimních dešťů se obavy potvrdily. Nemocných a mrtvých začalo znovu přibývat. Regulace byly obnoveny. Všechny obchody sice nezavřely, avšak otevírací doba se razantně omezila. Navrátil se noční klid a po osmé hodině ulice opět brázdily ozbrojené patroly. Polední rozhlas oznamoval každý den nová a nová upozornění. Druhou vlnu Nemoci však již navyklí občané přijali mnohem střídměji, spíše otráveně, nežli nepokojně. Málokdo se bouřil. Lidé rychle rezignovali na snahu o „normální život“ a smířeně se navrátili do svých domovů. Svět venku se uložil k zimnímu spánku. Nyní se každý uskromnil, chodil jen do práce, pokud musel, a výjimečně do skromné společnosti některé kavárny, či denního baru, který ještě nestihl zkrachovat. Někteří se báli, ti ale, kteří ne, se bouřili jen tiše, mudrovali v tichosti domova a mumlali si své nespokojené řeči mezi kolegy v práci. Sem tam nějakou zeď ozdobil nápis, plakát, či hesla volající po ztracené svobodě, jakmile však odbyla osmá, ulice se zpravidla vždycky vylidnily.

Podle hlášení však nemocných stále přibývá.

 

***

 

Když se Marcel probudil, bylo už pozdě po desáté ráno. Ležel přesně tak, jak usnul, na zádech vedle kabátu. Nohy mu visely z postele. Stále ještě oblečený se koupal ve vlastním potu.

Ztěžka nadzvedl hlavu, záda měl ztuhlá. Vstávat se mu nechtělo. Po chvilce námahy hlavu zase položil a civěl do prázdna nad sebou. Pod stropem se proháněla masařka.

„Možná je to Nemoc.“

Pokoj byl přetopený, klička radiátoru zůstala přes noc zdvižená.

Znovu hlavu nadzvedl a tentokrát se i napřímil na loktech. Chvíli koukal směrem z okna, na balkón, na štiplavě bílou oblohu, kde se protáčely drobné černé saze.

Přemýšlel, jestli se mu vůbec něco chce. Vypadalo to, že ne. Dlouho jen ležel a slepenýma očima pozoroval okolí. Ticho. Prach. Prázdný pokoj. Nepořádek. Tikot hodin v kuchyni. Hned na to mu zakručelo v břiše. Měl hlad. Touha po ranní kávě přišla vzápětí.

Žádná Nemoc, pouhopouhá apatie.

Stále cítil osamění.

Marcel znechuceně vstal, vybelhal se z postele a vypnul topení.

Byl zklamaný, jako každé ráno.

Zapnul sporák a dal vařit vodu na kafe. Mezitím navštívil koupelnu, aby si opláchl obličej. Otřel se a v zrcadle si prohlédl svou zbídačenou tvář. Vypadala pořád stejně. Spíš naštvaně, než nešťastně. Opláchl si ji ještě jednou, znovu utřel a vrátil se do kuchyně. Zastavil se u spižírny. Byla prázdná.

Dneska musí nakoupit.

V břiše mu znovu zakručelo. Vrátil se ke konvici. Voda na mírném plameni ještě nevřela. Odbelhal se tedy znovu do postele. Ve stále stejných šatech si lehl opět vedle kabátu. Pak se ale otočil, vytáhl nohy a udělal si pohodlí na polštáři.

A znovu civěl do stropu. Masařka zmizela. A čekal, jako každé pozdní sobotní ráno, jestli se něco bude dít. Vlastně už ani nečekal, že se něco bude dít.

Pak se to ale stalo.

Marcel k sobě znovu přišel o několik hodin později. Musel usnout. Z venčí skrze okno mu do tváře pražilo odpolední slunko, které si našlo škvíru mezi zlatými mraky. To ho ale nevzbudilo. Byl to virvál ze sousedního bytu. Nějaká žena zaječela. Ozvalo se rozbití skla a neurčitý šramot. To Marcela vytrhlo ze snů. Prudce se vztyčil na loktech a naslouchal. Naslouchal.

Všude panoval klid. Pokoj byl opět tichý a prázdný, jako město po osmé večerní. Zapochyboval, jestli se mu to jen nezdálo. Pak ale za tenkou zdi u hlavy postele postřehl usedavé sténání. Ze zvědavosti ke stěně přitiskl ucho – uslyšel pláč. Zadušený nářek.

„Proč?!“ vzlykal tiše ženský hlas.

Zněl něžně. Nevině.

„Řekni něco!“ vykřikla najednou zoufale. Marcel odtrhl ucho od zdi a vystřelil z postele.

Tohle byla jeho šance.

Proběhl kuchyní. Voda z konvice už vybublala a uhasila plamen sporáku. Vyběhl do chodby a než se nadál, ocitl se před dveřmi sousedního bytu.

Zaklepal.

Vzlykot za dveřmi ustal.

Marcel chvilku čekal. Pak zaklepal znovu a hlasitěji.

„Pardon, můžu vám pomoct?!“

Nikdo neodpověděl. Za dveřmi slyšel nenápadné šourání.

Zaklepal do třetice: „Halo?!“

„Jděte pryč!“ okřikl jej rázný dívčí hlas.

„Pardon,“ omluvil se Marcel, „slyšel jsem rámus.“

Dívka mlčela.

„Můžu vám nějak pomoct?“

„Jděte pryč, prosím,“ řekla dívka už více ostýchavě, „mám tu… nemocného.“

„Můžu vám pomoct?“ opakoval Marcel svou nabídku.

„Na to už je asi pozdě,“ odvětila dívka. Zalykala se.

„Tak to budu muset zavolat patrolu,“ řekl Marcel a čekal.

Dívka mlčela, bylo slyšet, jak tam uvnitř potlačuje pláč.

„Já…“ zavzlykala, „já nechci umřít.“

„Na to už je asi pozdě,“ řekl smutně Marcel.

Dveře se pootevřely. Ze škvíry vykouklo zvědavé očko a zkoumavě se na Marcela zamračilo.

„Nemáte strach?“ zeptala se.

„To nemám,“ odvětil Marcel bez váhání.

Dívka si jej opatrně prohlédla. Pak otevřela dveře docela.

„Co mám dělat?“ ptala se se smutkem ve zmáčených očích. Ústa jí kryla rouška.

„Můžu dovnitř?“ zeptal se. „Tady bychom mluvit neměli.“

Dívka na okamžik opět zaváhala, nakonec ale ustoupila z cesty.

Marcel se kradmo poohlédl po chodbě a pak bez okolků vstoupil. Dívka za ním zabouchla.

„Nevezmete si radši roušku?“ ptala se.

„Kde je?“ zeptal se Marcel. „Ten nemocný.“

Dívka na něj rozpačitě pohlédla: „Tatínek…“ vzlykla a otřela si rukávem oči, „leží v posteli. V ložnici. Nechce vůbec vstát!“

„A mluví ještě?“

„Sem tam, moc ne.“

Z ložnice se ozval podivný vzdech.

„Ukažte mi ho,“ řekl Marcel a nechal se dívkou vést.

 

Když došli do ložnice, spatřil Marcel ztělesnění nemohoucnosti. Dílo Nemoci v celé své kráse. Nikdy předtím žádného infikovaného neviděl a kdyby ano, ani by to na dotyčném nepoznal.

Na posteli ležel asi padesátiletý muž. Na první pohled se zdálo, že jen odpočívá. Na cizincův příchod ale nijak nereagoval. Ani na dívčino oslovení. Ruce měl ledabyle položené podél těla, nohy mírně roztažené, zpola zakryté dekou, a očima civěl kamsi do stropu. Kolem hlavy mu poletovala masařka. Nevypadal pohodlně. V celém pokoji to páchlo jako pod mostem na hlavním nádraží. Muž se v posteli pomočil. Bylo mu to ale jedno.

Potom si najednou hlasitě oddechl, jakoby nad něčím přemýšlel, anebo se příšerně nudil.

„Co mám dělat?“ ptala se dívka znovu.

„No,“ odkašlal si Marcel nevěřícně hledě na tu hromádku neštěstí, „pokud nechcete do tábora…“

Dívka se zajíkla.

„Pokud nechcete do tábora,“ pokračoval Marcel, „musíte se někam uklidit. Nesmějí se dozvědět, že jste byla s nakaženým.“

„A co když… co když...“

Marcel rozpačité dívce pohlédl do tváře. Její uplakané oči plné zmatení a beznaděje se mu naráz těžce zaryly do srdce. Už je jednou viděl. Sám cítil, jak mu oči lehce zvlhly. Bylo mu jí líto. Bylo už ale pozdě.

Hořce polkl a vyslovil verdikt: „Jestli už jste taky nemocná, nemůžu pro vás víc udělat.“

Nato dívka umlkla. Něco v ní umřelo. Naposled se podívala na otce – stále bezmocně ležel na posteli – její pohled však už byl mnohem chladnější. Pak k němu přistoupila a objala ho. Muž jakoby otráveně zafuněl, na svou dceru se ale ani nepodíval. Vypadal uraženě. Dotčeně. Jako by jí úmyslně ignoroval. Jako by ho obtěžovala. Dívka se od něj pomalu zase odtáhla, potom se otočila na Marcela.

„Ať se netrápí,“ řekla a mlčky kolem něj proklouzla do vedlejšího pokoje. Za otcem už se znovu neohlédla.

„Nebude,“ odpověděl Marcel už jen sám sobě.

 

***

 

Snažit se umrlce přinutit k chůzi, je vysloveně ďábelský úkol. Přesto se o to Marcel pokusil. Nejprve muže pozdravil, slušně se mu představil a nato se zeptal i na jeho jméno. Muž neodpověděl. Dál mlčky civěl skrze masařku sem tam mu poletující nad očima. Marcel znervózněl, v rozpačitých společenských situacích se necítil dobře, natož pak ve styku s mrtvolou. Znovu muže oslovil a pozval ho k sobě do bytu.

Muž stále mlčel. Nepohnul ani koutkem oka a Marcel se zhrozil, že už snad ani nemrká.

Pak ale mrkl.

Ještě tedy není pozdě. Marcel si k němu přisedl. Opatrně mu zvedl levou ruku a přehodil si ji přes ramena. Byla těžká, jako mrtvá, ale stále teplá. Potom mi pomohl se napřímit. Muži se moc nechtělo, ale z nějakého důvodu přeci jen Marcelovi trochu pomohl. Nadzvedl se a unaveně pohlédl ke dveřím pokoje.

Znovu zafuněl.

Marcel čekal nějaké slovo, ale žádné se nedostavilo. Muž ztuhl v nové poloze. Vzal ho tedy pravou rukou kolem pasu a lehce ho pootočil. Levá noha přepadla přes okraj postele.

Ale nepraštila o zem – lehce došlápla. To Marcelovi dodalo naději. Znovu muže pootočil a posunul, tentokrát až na samý okraj postele. Druhá noha se snesla na podlahu.

Potom vstali. Marcel musel umrlce zdvihnout, ale jakmile se mu nohy napřímily, svaly se zatly a muž se na nich vztyčil. Stále se ale hrbil a kdyby jej Marcel pustil, hned by se skácel zpátky do peřin.

Marcel se mu z boku znova podíval do tváře. Tentokrát už mu muž pohled opětoval. Vypadal velice otráveně. Z koutku pootevřených úst mu po strništi kanula nazelenalá slina.

Následovala chůze. Těžká, úmorná chůze, podobná spíše ploužení. Horní polovinu umrlcova těla musel Marcel nést. Byla vláčná, hlava padla na levé rameno a pravá ruka se jako kyvadlo bezvládně komíhala v prostoru. Marcel cítil, že nese opravdu už jen tělo. Mrtvou váhu. Mysl zůstala někde viset. Jednou nohou mu pošoupl chodidlo dopředu. Pak celý zbytek těla, včetně druhé nohy, přesunul na nově nabyté těžiště. Celý proces opakoval.

„Pane, jestli se nenakazím od vás, tak už vážně nevím,“ pronesl Marcel, když takto krok sun krok tančil s mrtvolou přes chodbu.

Sousední dveře se za nimi zabouchly.

 

***

 

První příznaky Nemoci se na infikovaném projevily obvykle do týdne po nakažení. Jestli je na sobě pocítil sám, bylo diskutabilní. Vše začalo snížením zájmů – o milované, o přátele, o práci, koníčky… Brzy nato nemocný přestal mluvit. Neztratil schopnost řeči samotné, pouze chuť bavit se a sdílet své myšlenky s dalšími lidmi. Následná otupělost vůči vnějším vlivům a vnitřním potřebám vedla od ztráty chuti k jídlu až po absenci pocitu hladu obecně. Odešla bolest, smutek, únava i stesk, spolu s tím i láska, touha a radost. Člověk jako by duševně umíral.

Po probdělé noci, pokud se rána ještě dožil, většinou už ani nevstal. Lhostejnost vůči lidem a celková netečnost dosáhla nakonec takové úrovně, že infikovanému jedinci nezbyl jediný pádný důvod, proč by měl z postele vylézat. Ne, že by toho nebyl fyzicky schopen, na lůžku jej držela přikovaného pouze absolutní absence jakékoli motivace. Takový člověk už po ničem netoužil, nic nechtěl, ani se ničeho nebál.

Nakonec ztratil chuť k samotnému životu. Rezignoval. Mozek vypnul, srdce zhaslo, plíce naposled vydechly a dotyčný byl nalezen mrtvý, nejednou se stále otevřenýma očima. Navenek i uvnitř jinak zcela zdrav.

 

Marcel seděl na okraji postele. Umrlce povalil do křesla naproti sobě tak, aby mu pokud možno viděl do očí. Jeho pohled tam byl, ale prázdný. Nepřítomný.

„Vy si asi nedáte, že?“ zeptal se muže nazdařbůh a upil z hrnku horké kávy.

Chvilku na sebe jenom tak civěli. Nevěděl, co dál. Z mužova pohledu byl značně rozpačitý.

„Vypadáte docela… zdravě. Jen unaveně. Znuděně.“

Muž nereagoval. Přitom ale vypadal, že by každou chvíli mohl vstát a přerazit Marcelovi vaz. Při jeho robustnosti sousedova lhostejná tvář naháněla hrůzu.

„Slyšíte mě vůbec?“

Věděl, že ho nejspíš slyší, jen nevnímá.

„Na co myslíte?“

V ten moment se mrtví pohnul. Marcel sebou cukl, srdce mu poskočilo a celým tělem projel mráz. Pak si uvědomil, že tělo v křesle se pouze uvolnilo. Nahnutá hlava klesla na hruď, pohledem k zemi, a pravá ruka sklouzla z opěradla. Teď už vypadal docela mrtvě, dýchal mělce, stále ale bylo vidět, jak se mu hruď nepatrně nadzvedá.

Marcel si oddechl.

„Co já bych za to dal, být teď na tvým místě,“ řekl, upíraje zrak na slinu kanoucí mužovi po bradě, „mít věčnej klid a pokoj. Nikdo po tobě už nic nechce. Nikdo od tobě nic neočekává…“

Zdálo se, že muž zamručel.

„Teď se možná ještě trápíš, ale neboj, brzy ti to bude docela jedno. Jako mě.“

Marcel vstal, položil kávu na stolek a přistoupil ke křeslu. Pak muže oběma dlaněmi uchopil za skráně. Zvedl jeho tvář a promluvil k němu zpříma do očí: „Život… za všechno to trápení nestojí.“

Marcel se k muži přiklonil. Ucítil jeho dech na tváři. Zarazil se, zhluboka vydechl a zavřel oči. Potom muže lehce políbil na rty.

 

Zbytek sobotního večera strávil Marcel ve vaně. Louhoval se tam několik hodin. Připadal si nečistý. Pošpiněný. Provinilý.

Netrápil ho ten polibek. Po dlouhé době byl zhnusen sám sebou. A vším kolem sebe. Myslel na muže, na jeho mysl, ze které líně vyprchává život. Myslel na jeho dceru, která se zítra už nejspíš neprobudí. Stále měl před sebou ty její uplakané oči. A myslel na sebe a na všechny lidi ve městě, kteří prožívají celé dny ve strachu a ponížení. Bylo mu mizerně. Mizerně z vlastní existence. Z existence vůbec. Úzkostí téměř nedokázal zamhouřit oka.

Trápil se. Moc se trápil.

Těšila ho jen jediná myšlenka: Na konci už to bude všechno jedno.

 

***

 

V neděli ráno se opět probudil zklamaný. Vzbudil se. A potřeboval na záchod. Ze všech sil se to snažil potlačit, ale nakonec přeci jen musel. Když se vracel z toalety, vzpomněl si na umrlce, kterému ustlal ve vedlejším pokoji. V jedné místnosti by s tou živou mrtvolou spát nedokázal.

Opatrně otevřel dveře. Muž ležel na posteli, přesně tak, jak jej tam včera v noci zanechal. Otevřenýma očima civěl do stropu. Po obličeji se mu proháněla masařka. Nakonec mu zalezla do pootevřených úst, zabzučela a znovu vylezla ven, kde se usadila na horním rtu.

Nedýchal.

Marcel k němu přistoupil a pokusil se nahmatat tep. Nejprve na zápěstí, poté na krku. Nakonec se na souseda soucitně usmál a opatrně mu sklopil víčka. Vypadal pořád stejně, netečný a bez zájmu. Bez trápení.

„Můj čas ještě možná nepřišel, ale ty,“ poklepal mrtvole na čelo, „ty budeš můj lístek do první řady!“

Marcel zsinalou tvář překryl peřinou a odešel do kuchyně, kde na zdi u dveří visel telefon. Sejmul sluchátko a vytočil nouzové telefonní číslo, vštípené mu do paměti věčným opakováním odpoledního rozhlasu: 0, 255, 0

Čekal. Ze sluchátka se opakovaně táhlo dlouhé, smutné vyzvánění. Až po desátém táhlém tónu někdo telefon konečně zvedl. Ohlásil se ostrý ženský hlas, dispečerka Nouzové správy.

„Dobrý den,“ zareagoval rozpačitě Marcel, „chtěl bych… chtěl bych ohlásit nemocného.“

Venku se začalo stmívat. Byl to kouř z rozpalujících se továrenských pecí, který zastíral ranní oblohu.

„Můj soused,“ pokračoval Marcel, „zemřel dnes. Letargií...“

Na okna se přilepila první drobná zrnka popela.

„Ano, byl jsem s ním v kontaktu. Staral jsem se o něj…“

Brzy vnějšek zavál pochmurný černý sníh.

„O dalších příbuzných nevím. Jeho dcera… odjela. Už dávno. Nevím kam.“

A spustily se první kapky deště.

Marcel dispečerce nahlásil svou adresu. Ta ho ujistila, že do pár minut dorazí desinfekční četa.

„Zůstaňte, kde jste. Nevycházejte z bytu a důsledně se zdržte kontaktu s dalšími lidmi. Pomoc je na cestě!“

Marcel zavěsil. Vrátil se zpátky do svého pokoje, z opěradla židle vzal kabát, přehodil jej přes ramena a vyšel na balkón. Tam se opřel o železné zábradlíčko, odkud měl dobrý výhled na vchodové dveře. Ulice působila pustě. Lehce poprchávalo a pod deštníky se sem tam procházely osamělé skupinky lidí, kteří si chtěli karanténu zpříjemnit sobotní procházkou. Silnice byla prázdná docela, jen při krajnici ještě stálo pár zaprášených aut. Z dálky zazněl cinkot tramvaje a kdesi znovu zaštěkal pes. Někdo vykřikl. V protějším průjezdu ozvěnou zarezonovalo čísi volání. A ticho. Svět opět umlkl. Posledních pár lidí v rouškách se s poloprázdnými nákupními taškami schovalo do průchodu a pod střechu tramvajové zastávky. Spustil se liják a vše udusal těžký hukot deště.

Ideální moment… Marcel zalitoval. Už neměl tu svou poslední. Zašmátral v kapse kabátu a vytáhl prázdnou tabatěrku. Podíval se na ní a pokusil se vybavit si den, kdy ji dostal. Už si to moc nepamatoval. Tabatěrku neotevřel, položil ji na železné zábradlíčko a tam ji zanechal svému osudu.

Pak si uvědomil, že ještě neměl kávu. Alespoň poslední kávu…

Šumění deště prořízla ječící siréna. Vzápětí se zpoza zatáčky vyřítila pancéřovaná dodávka.

Už jsou tady. Jako by vždycky čekali hned za rohem.

Marcel se napřímil, aby měl na návštěvu lepší výhled. To samé udělali lidé schovaní na zastávce. Několik hlav vykouklo z průchodu a také zpoza zatažených závěs mnoha oken protějších paneláků. Všichni se chvěli vzrušením, natahovali prsty a kradmo si cosi šeptali. Spousta z nich desinfekční zásah viděla vůbec prvně za celou dobu karantény.

Dodávka zastavila přímo u dveří. Siréna ztichla, zůstala ale rozsvícená. Tváře všech diváku střídavě oslňovala červená a modrá zář. Zadní dveře se rozletěly. Vystoupili dva vojáci, celý navlečení do lesklých černých protichemických skafandrů. V rukou třímali samopaly. Za nimi vyskočili další dva, nesli nosítka přetažená neprůhlednou folií, a ještě jeden s velkou plynovou bombou připevněnou na zádech.

Desinfekční četa zaujala své pozice u dveří. Jeden z ozbrojenců k nim přistoupil a stiskl zvonek, který se v téměř témže okamžiku rozezněl celým bytem.

Marcela zamrazilo. Hořce polkl. Přistihl se, že se třese. Prvotní vzrušení v něm pozřel nával neurčitého strachu.

Nebál se o život. Netušil ale, co přesně s ním v táboře provedou.

Zvonek znovu zazvonil. Tentokrát déle a naléhavěji.

Marcelovi se zamotala hlava. Opřel se o zábradlí. Těžce vdechoval štiplavé městské ovzduší.

Třetí zvonění. Nejspíš poslední.

Zhluboka se nadechl. Zakřičel: „Už běžím!“ a zamával na četu.

Všech pět skafandrů k němu pohlédlo. Ozbrojenec u vchodu zdvihl volnou ruku a ukázal na Marcela zdvižený palec.

Marcel, stále malátný, se vrátil do bytu. Prohlédl si pustý pokoj. Téměř prázdný, nepořádný pokoj, ke kterému neměl už žádné zvláštní vazby. Přesto mu byl tolik let domovem. Z nočního stolku u postele vzal respirátor, nasadil si jej přes ústa a pomalu se vydal k domovním dveřím.

 

***

 

Akce proběhla rychle. Než Marcel stačil všechno vstřebat, už se vezl v izolované zadní části desinfekčního vozu. Napříč městem. Do tábora.

 

Když otevřel domovní dveře, přivítalo jej pět hrozivě vyhlížejících přízraků. Obrovské černé skafandry. Zbraně. Plynové masky. Všichni robustní a o hlavu větší než Marcel. Tváře jim kryla neprůhledná černá skla.

Oslovili ho. Asi. Přes masky jim téměř nebylo rozumět. Mluvili úsečně, stroze a hlavně prudkými posunky. Marcel jim bázlivě ustoupil z cesty a uctivě je doprovodil až do bytu. Jeden voják se zastavil rovnou u sousedovic dveří. Zazvonil.

Druhý zběžně prohledal Marcelův byt, zatímco lékaři ve vedlejším pokoji zabalili vychladlou mrtvolu do vzduchotěsné černé folie. Při druhém zazvonění ji už snášeli do auta.

Když voják zvonil potřetí, stále bez reakce, připojil se k němu už i jeho kolega. Čekali. Voják s plynovou bombou na zádech mezitím vstoupil do Marcelova pokoje, odpoutal od pasu připevněnou hadici a celou místnosti pohltil hutný desinfekčním plyn. Postupně tak vyčistil celý byt a Marcel jen koutkem oka postřehl, jak fotka na nočním stolku zmizela v bílé mlze.

Ozvala se rána. Vojáci vyrazili dveře sousedního bytu. Vtrhli dovnitř a již nacvičenými pohyby bleskurychle prohledali všechny místnosti. Vrátili se s nepořízenou, což Marcela v ten moment upřímně překvapilo. Po dívce žádné stopy.

Nato desinfekční plyn pohltil i sousední byt.

 

Jeli krátce, karanténní tábor stál jen pár kilometrů za městem, kousek pod teplárnami. Po necelé hodině a půl vůz přibrzdil u střežené brány. Marcel vykoukl malým tlustým okénkem své těsné kabinky. Pod nebem se tyčil dlouhý pletivový plot, navrchu lemovaný ostnatý drátem.

Z karanténního tábora se málokdo vracel zpátky. Většina lidí v něm jsou smrtelně nakažení, a pokud tam náhodou zavezli někoho ještě zdravého, byla téměř stoprocentní šance, že se tam Nemocí od někoho nakazí.

Říkali tomu „past na nemoc“. Mohla se dostat jenom tam, nikdy už ne ven. A na to Marcel spoléhal.

Řidič prohodil pár slov s vojákem u brány. Ten něco křikl, auto nastartovalo a pletivová brána zařinčela. Dovnitř vjeli pěším tempem. Marcel skrze okénko pozoroval vysoké hlídkové věže a zástupy ozbrojených vojáků ve skafandrech pochodujících u příjezdové cesty. Podobalo se to více vojenské základně, než karanténnímu táboru. Vláda si opravdu dala záležet, aby se odtud virus nikam nešířil.

Hned za bránou vůz opět zastavil. Obestoupili jej dva strážci s plynovými bombami. Vzápětí výhled z okénka zastínil neproniknutelný bílý kouř.

Vydezinfikovaný vůz pokračoval skrze další bránu. Bránu potaženou černou fólií.

Okénko se odmlžilo a Marcelovi se naskytl výhled na celý tábor. Bílé stany se pod černými mračny táhly v dlouhých pravidelných řadách daleko do mírného kopce, na jehož vršku se klenuly teplárenské komíny. Tisíce stanů. Planina mezi nimi byla pokrytá bahnem, v němž se rýsovaly prošlapané cestičky. Po nich se jako zástupy mrtvých ploužily bledé přízraky, nemocní a nakažení, které Nemoc již pohltila, ale ještě zcela nepozřela. Dospělí, staří. Děti. Plazili se líně sem tam mezi stany, ačkoli vlastně nebylo, kam jít. Někteří jen mlčky postávali a bez zájmu sledovali projíždějící vůz. Jiní posedávali na špinavé zemi a slepě civěli do prázdna. Všichni do jednoho měli tváře smrtelně vybledlé.

„Je jich tu tolik,“ pomyslel si Marcel. Nepamatoval se kdy naposledy viděl tak moc lidí na jedné hromadě. Snad ani před karanténou. Před Nemocí. Jako by tu bylo celé město a ještě mnohem víc.

Najednou se ta čísla nezdála tak nereálná. Tady, na jediném místě, se všechna naráz zhmotnila.

Vůz projížděl táborem hlemýždím tempem. Zástupci umrlců tiše ustupovaly z cesty. Marcel pozoroval stovky, ne-li tisíce lidských očí. Prázdné, ale hluboké pohledy, na jejichž dně se skrývalo jakési nevýslovné trápení.

„Trápení…“ přemýšlel Marcel, „nechci se trápit.“

Stále mírně mrholilo a všude se proháněly miliardy černých sazí. Severní vítr hnal prach z komínů přímo do tábora. Když se z okénka podíval pořádně, uvědomil si, že mezi sazemi nepravidelně poletují jiné černé tečky. Byly to roje much. Masařky tančící kolem umírajících. Venku to muselo páchnout výkaly.

Najednou vůz zatroubil. Ještě chvilku jel, ozvalo se další zatroubení a nato prudce zabrzdil. Řidiči se o něčem začali dohadovat.

„Ten už dochodil!“ vykřikl jasně a pronikavě někdo z davu příhledících.

Řidič znovu zatroubil.

„Už nevstane! Rovnou ho přejeďte!“ křičel jiný, nenávistnější hlas.

Dveře se zaklaply. Řidič vystoupil.

Marcel z bočního okénka dopředu vidět nemohl. Civěl si na špičky bot a z různých zvuků si domýšlel, co se tam asi právě odehrává.

„S-s!“

Kabinka potemněla. Cosi zastínilo mdlý odpolední svit vrhaný sem skrze malé okénko.

„S-s!“ ozvalo se znovu, hlasitěji. Marcel sebou trhl, zvedl zrak a za dvojitým sklem spatřil čísi tvář. Špičku křivého, snad zlomeného nosu, holé vysoké čelo a pár starých šílených očí.

„Kamaráde,“ šeptal ten člověk za okénkem, „copak tě k nám přivádí?“

Hlas měl tlumený a temný. V jeho pohledu se skvělo jakési nepřátelství. Podezřívavost. Ty vykulené staré oči nevypadaly ani trochu přívětivě. Ba naopak.

„Ty vůbec nevíš, viď?“ pokračoval. Marcel se zamračil. „Jo jo, máš ten stejnej kukuč, jako jsem míval já. Kamaráde! Hledáš smrt? Tady ji nenajdeš. Věcí, co se tu dějou… sou horší!“ Starcův hlas se stupňoval. „Seš králík. Seš krysa! Bílá myška chycená v labyrintu lží!“

Najednou trhnutím zmizel. Ozvala se kovová rána. Cosi praštilo o auto. Za oknem se mihla ruka v černé gumové rukavici. Svírala obušek.

Další rána.

Ticho.

Marcel se postavil, aby nahlédl z okénka.

V tom mu šílené oči znovu zastínily výhled.

„Teď mě chytnou!“ ječel. „Teď mě odvedou! Ale já se vrátím! Vrátím se a všecko ti povím!“

Černá rukavice zakryla celou starcovu tvář a trhla s ním.

Chytili ho. Odvedli ho. Všudypřítomný dav umrlých nehnul ani brvou.

Dveře se znovu zabouchly. Řidič nastoupil, nastartoval a vůz se pomalu rozjel.

A Marcela opět polil mráz. Tentokrát mnohem chladnější. Něco na tom všem nehrálo. Něco na tom všem nedávalo absolutně žádný smysl.

 

***

 

„Omlouvám se za všechna ta opatření,“ řekl doktor. Právě si pročítal Marcelův spis. Pronikavé zelené oči nespouštěl ze složek. „To víte, bezpečí především!“

Marcel se lehce napřímil na nemocničním lůžku, potlačil kašel a trošku se zakuckal. Měl na sobě jen jednoduchý bílí přehoz a v zaizolovaném stanu bylo dotěrné chladno. Šaty ve kterých přijel, byly už spáleny.

„Tak. Koukám, že pracujete v kavárně.“

„Ano,“ přikývl Marcel.

„Kontaktujeme zaměstnavatele, zítra budete mít ještě volno.“

„Kdy se dozvím, jestli jsem… nemocný?“

Lékař zvedl hlavu a postrčil si brýle na nose. Měl na sobě laboratorní plášť a gumové rukavice, ústa mu kryl respirátor. Od Marcela si udržoval patřičný odstup.

„Test provedeme ještě dnes. Výsledky budou zítra.“

„Tak rychle?“ podivil se Marcel.

„Ano, nechceme přece, aby jste se nám tady od někoho nakazil. Dnes zůstanete v izolaci. Jestli se ukáže, že jste zdraví, můžete hned v úterý zase do práce.“

Marcelem projela vlna hořkosti.

„A… co když ne?“ zeptal se doktora.

Doktor sklopil zrak zpět ke složkám: „Koukám, že jste byl v kontaktu s nemocným.“

„Ano, velice blízko.“

„No…“ odmlčel se a ve spise cosi odškrtl, „snad budete mít štěstí.“

Doktor vstal a přešel ke stolku, kde měl připravený kufřík. Z něj vytáhl injekční stříkačku, naplněnou jakousi nazelenalou tekutinou.

„Máte strach z jehel?“ zeptal se doktor vážně.

„Už je to dlouho… asi. Asi ne.“

„Štípne to je trošku.“

Doktor přistoupil k lůžku a vyhrnul Marcelovy levý rukáv: „Bývá to lepší, když se člověk nedívá.“

Marcel automaticky odvrátil zrak.

„Byl jsem u vašeho příjezdu. Viděl jsem u vás Horáce,“ doktor pevně uchopil Marcela za ruku.

„Horáce?“ ptal se Marcel. Chladná jehla mu hladce projela kůží. Štíplo to.

„Ano. Horác, to je takový náš místní blázen.“

Ruku sevřela křeč a žíly naráz vyplnila ledová zelená tinktura.

Marcel zatnul zuby. Oči mu zvlhly.

„Máme ho tady tak třikrát do měsíce,“ pokračoval doktor v klidu dál. „Cvok! Kdyby to bylo na mně, už je dávno v blázinci.“

Najednou prudký nával chladu vystřídalo příjemné teplo. Marcel se lehce pootočil a koutkem oka zahlédl, jak se průhledné tělo stříkačky pomalu plní jeho rudou krví.

„Myslím, že je to sebevrah,“ dokončil doktor a ladně vytáhl jehlu ze žíly.

Marcel na něj zaujatě prohlédl: „Sebevrah?“

„Ano, sebevrah. Víte, Nemoc je pro mnoho ztrápených duší jakýmsi… vysvobozením. Je to příslib smrti, rychlé, bezbolestné, beze strachu,“ přiložil na ranku vatu a přelepil ji páskou, „bez trápení.“

„Máte jich tu hodně,“ zeptal se Marcel provinile, „těch ztrápených duší?“

„Ani ne. Většina jich do pár dnů umře,“ doktor vstal a uložil jehlu s krví do kufříku, „jen Horác má jakési prazvláštní štěstí.“

„No,“ vyštěkl doktor a zaklapl kufřík, „teď už nám nezbývá, než čekat. A doufat!“

„Na shledanou,“ řekl Marcel sklesle a sklopil zrak.

Doktor na něj vážně pohlédl: „Víte, Horác je blázen, je to jeden z těch konspirátorů, kteří příliš nevěří v naší snahu zachránit tohle město. Je to smutný člověk. Situaci nám rozhodně neulehčuje.“ Pak se na Marcela vlídně usmál: „Nevěřte takovým lidem, ti se nevyznají ani samy v sobě, natož pak v globálních katastrofách. Na Vás je ale vidět, že máte vlastní rozum!“

„Na shledanou,“ zopakoval smutně Marcel.

Doktor si pošoupl brýle na nose a lehce se zakabonil: „Na shledanou.“

 

***

 

Tu noc Marcela probudil zvláštní pach. Silný, štiplavý a povědomí. Kouř a saze. Pak jej ovál chladný vítr.

Někdo vstoupil do stanu.

Marcel otevřel oči a napřímil se. Uprostřed noci všude panovala absolutní tma.

„Je tu někdo?“ sykl polohlasně.

Nikdo neodpověděl. Někdo tam ale byl. Marcel ve tmě postřehl pohyb. Někdo seděl na židli naproti lůžku.

„Kdo je tam?“ vyjekl zlomeným hlasem. Snažil se zaostřit.

„Tak už tě taky nadopovali, co, kamaráde?“ zařehtal se hlas z temnoty.

Vzduchem škrtla sirka a letmý plamínek krátce ozářil povědomou starou tvář. Vysoké čelo. Zlomený nos. Šílené oči. Plamínek zhasl a ve tmě zůstala viset jen žhavá špička cigarety.

„Chtěl bys umřít?“ ptal se hlas ze tmy a vyfoukl kouř.

Marcel se zajíkl. Hrdlo mu sevřel strach.

„Vím, že bys chtěl. Ostatně, pro to jsem tu taky. Asi tě ale zklamu.“

Marcel bázlivě civěl do temna: „Ho-“ zakoktal, „Ho-Horác?“

„Tak ti už o mně povídali,“ zařehtal se Horác do noci, „oni toho ostatně napovídají hodně. Až příliš hodně!“

„Co se tak divíš?“ pokračoval. „Říkal jsem ti, že se vrátím.“

„J-jak?“

„Znám to tady jako svý boty. Bývám tu často. To už ti asi taky pověděli.“

Hlavou se Marcelovi prohnalo nespočetně mnoho hrůzných scénářů. Celý se roztřásl.

„Ale, neměj strach, nepřišel jsem ti ublížit,“ chlácholil Horác a potáhl si z cigarety, „naopak!“

„Co po mě chcete?“ ptal se Marcel roztřeseným hlasem.

„Chci, abys znal pravdu.“

„P-pravdu?“

„Pravdu! O životě, o smrti… ale hlavně o Nemoci!“

Už mu bylo nevolno.

„Bojíš se, viď?“ pokračoval Horác a znovu si potáhl. „Strach! To znamená, že chceš žít.“

„Ale j-já chci… chci…“ zakoktal se Marcel a sklesl, tvář mu prořízl potůček slz, „chci umřít!“

„Ale nechceš se bát! Nechceš trpět!“ vyjekl Horác. „Jinak by sis už dávno podřezal žíly.“

Marcel bezhlasně přikývl. Nebyl si jist, jestli je ho v té tmě vidět.

„Smrt beze strachu. Bez utrpení! Rezignace na život,“ Horácův hlas zvážněl, „kdo by si to nepřál?“

„Snad jen zdraví lidé.“

„Ale ty nejsi nemocný! Ani fyzicky, ani duševně. Jsi zcela zdráv, ale… něco tě trápí.“

Marcel mlčel.

„Někoho jsi ztratil. Někoho, na kom ti záleželo. Někoho, kdo dával tvému životu smysl. Že?“

Marcel mlčel.

„Ale to je v pořádku. To se stává! Obzvláště v dnešní době.“

Horác vstal, přistoupil k Marcelovi a sedl si na lůžko. Z blízka se daly rozeznat rysy staré tváře i krátící se cigareta.

„Víš, proč jsem tu?“ zeptal se Horác.

„Protože… chceš umřít?“

„Ne! To už dávno ne. Jsem tu, protože se se mnou snažej hrát tu svoji hru.“

„K-kdo?“

„Oni!“ vyprskla Horác a máchnul rukou do vzduchu. „Vetřelci z kosmu! Zlý zelený hmyzáci!“

To Marcela trklo. Utnul pláč a rukávem si z tváře setřel slzy. Vzpomněl na doktorova slova.

„Copak to pořád nechápeš?“ pokračoval Horác naléhavěji. „Viděl jsi snad jejich tváře? Slyšel si snad jejich hlasy? Je to kamufláž, schovávají se pod skafandry, za plynové masky a neprůhledná skla. Snaží se nás napodobovat, ale nejsou to my. Nejsou! Přišli odněkud jinud. Odněkud z hvězd! Ten záblesk…“

„A co doktor?“ obořil se Marcel. „Viděl jsem doktora.“

„Jedna z jejich loutek,“ odsekl Horác. „Jedna z mnoha jejich loutek. Copak si neviděl ty oči?“

Marcel se zarazil. Jeho očí si všiml. Byly zelené. Jasně zelené. Ale jinak nijak zvláštní.

„Povídám ti, NE-JSOU-TO-MY!“ rozvášnil se Horác ještě víc. „Já je viděl. Viděl jsem ty jejich hmyzí ksichty! Viděl jsem je tam nahoře. V palírně!“

„V palírně?“

„Kde si proboha myslíš, že se bere všechno to teplo ve městě?“ zařehtal se Horác. V tom smíchu čpěl odér šílenství.

„Myslíš… teplárny?“

„Palírny povídám! Topjej tam živejma. Pálej tam lidi. Živý lidi!“ Horác si odkašlal. „Pálej tam nás!“

Cigareta dohořela. Marcel nevěřil svým uším. Nevěřil ničemu. Všechno to bylo tak… absurdní.

Horác nedopalek odpinknul do noci: „Nemoc, to jej jenom zástěrka.“

„Zástěrka?“ ptal se Marcel automaticky, myslí byl docela jinde.

„Zástěrka! Žádná Nemoc není, snažím se jí chytit už od úplnýho začátku. Stejně, jako ty!“

„Možná jsme… imunní?“

„Nikdo není imunní! To už mi taky řekli. Snažej se hrát tu svojí hru. Prej mám jenom obrovské štěstí.“

Marcel vztáhl ruku ústům. Štípl se do tváře.

„Ne, kamaráde, tohle se ti nezdá. Víš co se stane zítra?“ zeptal se Horác.

„Co?“

„Řeknou ti, že jsi zdraví. Pošlou tě domů. V úterý půjdeš zase do práce.“

„Ale...“

„Pst!“ Horác najednou utichl.

„Co?“ šeptl Marcel.

„Slyšíš to?“

Marcel bedlivě naslouchal.

„To bzučení. Tam venku. Ve tmě,“ šeptal Horác.

Marcel nic neslyšel, snad jen vítr slabě se zapírající do stanu.

„To jsou mouchy. Jejich mouchy!“ Horác opatrně vstal: „Budu už muset jít.“

„Proč?!“ rozohnil se najednou Marcel. „Proč by?! Vždyť to vůbec nedává smysl! Proč by kdokoli tohle… Když celej svět…“

„Žádnej svět už není,“ pronesl Horác tlumeným, ale vážným hlasem, „svět skončil. My jsme ti, co zůstali. My jsme ti zdraví. Ti, co byli ušetřeni. Pokusní králíci…“

„Ale já viděl…“

„Viděl jsi jen to, co chtějí, abys viděl. Divadlo! Kdys naposledy četl nějaký zprávy z světa?“

Marcel zůstal strnule sedět.

„Chápu, že pochybuješ,“ pronesl ještě Horác, než opustil stan, „máš vlastní rozum. Pamatuj, přežiješ, když budeš dál hrát tu jejich hru. Přežiješ, když uvěříš, že jsem blázen, šílenec a sebevrah. Přežiješ! A až se sem jednou zase vrátíš, něco už spolu vymyslíme. Nejsme v tom samy! Teď už ne.“

Horác odešel. Zmizel tiše, jako přízrak. Zip stanu se semkl a prostorem se rozhostilo ticho.

Marcel, celý zkoprnělý, si opatrně lehl na záda. Vzhlédl do temnoty, ke stropu stanu skrytému za neprůhlednou nocí. Hruď mu opět sevřela úzkost. Těžce oddychoval. Snažil se spát, ale musel přemýšlet. Přemýšlet. Přemýšlel nad ztraceným víkendem. Nad ztraceným životem. Nad štěstím. „Milý!“ Vzpomněl si na doktora. A zelený – zelený – sliz. Na zástupy umrlců bezduše se ploužící táborem. Vzpomněl si na polibek. Na mrtvého souseda, který zemřel na Nemoc. Na Nemoc! A na ztracenou dívku, která uprchla před vidinou tábora. Nebo už je taky mrtvá? Přemýšlel nad Horácem. Nad smutkem… šílenstvím. Přemýšlel nad těmi kouřícími komíny. Nad lidským teplem domova. Nad sprškou popela snášející se denně na město.

Přemýšlel nad životem a smrtí. Nad Nemocí…

A aniž by na cokoli přišel, ponořil se do těžkého, horečnatého spánku.

 

***

 

Průzračně čisté modré nebe prolilo město příjemně vlahým ovzduším. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se takto vyjasnilo. Jako by se neúprosná tíha času na okamžik pozastavila. Zima se dala na ústup a konečně uvolnila prostor babímu létu, na které už lidé téměř přestali věřit. Teplárenské komíny pohasly. Ve vycházejícím slunku se blyštily jako dva gigantické pomníky připomínající zlé časy. Zlé časy ale ještě ani zdaleka neskončily. Naopak, už s odpoledním hlášením se lidé měli dozvědět, že počet nakažených opět rapidně narostl. Nemoc na sebe nikdy nedala zcela zapomenout. Chodníky stále zely prázdnotou a ve spárech mezi dlážděním se proháněl jemný černý prach, ulpíval na výlohách a opuštěných vracích vozů, jejichž majitelé je už pravděpodobně nadobro opustili.

Marcel otočil cedulku na skleněných dveřích nápisem OTEVŘENO směrem do ulice. Podle doktora měl „obrovské štěstí“. Málokdo z těch, co se dostali do bezprostředního kontaktu s nemocným, vyvázli bez nákazy. Marcel sršel zdravím.

Bylo úterní ráno, začátek dalšího všedního dne. Vyhrnul rolety a sesadil židle se stolů. Poté napustil vodou kyblík a navlhčeným hadrem setřel zaprášené plochy. S kyblíkem se vydal ještě ven, kde utřel parapet, celý zčernalý od nánosu popela.

„Ty okna bude potřeba umýt,“ pomyslel si, když ždímal hadru. Sledoval, jak bezbarvá směsice sazí a vody bezhlasně mizí v kanalizaci.

 

„To je aktivační složka,“ pověděl mu doktor, když se Marcel probudil pozdě ráno den po setkání s Horácem. Ptal se doktora, k čemu slouží ona zelená tekutina, kterou mu vstříkl do žil těsně před odběrem krve. „Tato složka aktivuje potenciální virus přítomný v těle,“ vysvětloval doktor, “naváže jej na sebe a potom spolu s krví nasaje zpátky do stříkačky.“

„Jenom odběr krve nestačí?“ zajímal se Marcel.

„Inu… stačil by, ale testy by pak trvaly mnohem déle a nemusely by být stoprocentní.“

Doktor se na Marcela usmál: „Ale nemějte strach, ve zdravém těle nezanechá sérum žádné stopy.“

Když doktor Marcelovi oznámil, že výsledek testu je negativní, tělo mu znovu polila hořká vlna zklamání. Zhroutil se mu svět. Připadal si zrazen. Podveden. Co více mohl dělat? Při tom všem… Najednou si vzpomněl na Horácova slova, na konspirace, vztek a nespravedlnost.

Málem by vybuchl. Málem by se zhroutil v pláč. Odzbrojil jej ale doktorův pronikavý pohled – Přívětivá, vlídná tvář, naplněná čirou radostí z Marcelova zdraví. Tvář, která říkala, že tady tento člověk dělá všechno pro jeho dobro. Pro dobro všech.

„Proč...“ Marcel si odkašlal, otázka mu uvízla v krku, „proč jste vystavěli tábor přímo pod teplárnou?“

Vlídná tvář se zakabonila: „To je ta nepříjemná pravda, která se… těžko sdílí. Ale vy už odpověď nejspíš tušíte, jinak by jste se neptal.“

„Pálíte tam lidi?“

Doktor vstal a skrze plastové okénko se zachmuřeně podíval na kouřící komíny.

„Ano, pálíme. Pálíme tam zesnulé.“

Marcel mlčky pozoroval toho zachmuřeného člověka. Doktor najednou vypadal o tolik let starší.

„Městské krematorium ten nápor už nezvládá,“ pokračoval, „museli jsme přizpůsobit teplárny. Možná vám to zní morbidně, ale… spálení těla je nejzaručenějším způsobem, jak Nemoci zabránit v dalším šíření.“

„Spálili jste tam i… ji?“

„Vaši...“ odkašlal si tentokrát doktor a nahlédl do složek, „snoubenku?“

„Moji Milý.“

„Ano. I ji“ dokončil doktor. „Našel jsem její složku.“ Otočil se na Marcela: „Bylo to nutné.“

„Chápu,“ dokončil Marcel.

O pár minut později si jej vyzvedla desinfekční četa. Nasedli do téhož vozu, kterým byl přivezen a tábor smrti se zástupy umrlců nechali daleko za zády.

 

Zvonek nad dveřmi kavárny zacinkal. Marcel si rychle nasadil respirátor. Dovnitř vletěla masařka, následovaná mužem v černém kabátu, měl klobouk a ústa zakrytá šálou.

„Ale dobrý den,“ pozdravil muž, který očividně Marcela poznal, „tak konečně jsem vás tady zastihl! Včera jste měli zavřeno?“

„Ano,“ odpověděl Marcel, „nebylo mi… dobře.“

„A už je vám líp?“ zeptal se muž opatrně.

„Ano, mnohem. Co si dáte?“

„No tak to vidíte. Žádná Nemoc, jenom samý kecy! Vláda si mne ruce a podniky, jako ten váš, pomalu krachujou!“

„Ano. Asi ano… Co si dáte?“ opakoval Marcel trpělivě.

„Jedno velký černý. S sebou.“

Marcel naplnil násypku čerstvě namletou kávou a zapnul překapávač. Sledoval, jak černá tekutina pomalu překapává do konvice a vzpomínal na ni, na svou Milý. Na den, kdy byly na testech. Kdy byla osvědčena jako „prokazatelně zdravá“ a i s jeho druhým spolubydlícím musela opustit město, zatímco on tu musel zůstat. Sám. Opuštěný… Živí!

A doktor mu oznámil, že je mrtvá. Shořela v peci. Proč?

Marcel přelil kávu do kelímku a podal ji hostovi: „Dneska je to na podnik.“

„Opravdu? Ale tak to děkuju. To k vám budu chodit častěji,“ zakřenil se muž.

„Tak na shledanou,“ usmál se na něj Marcel pod respirátorem.

„Na shledanou. Tak zase zítra!“

„Ano… zase zítra.“

Neměl na výběr. Dál musel hrát tu jejich hru. Divadlo. Ale tentokrát věděl, že jeho rolí je zůstat naživu. Musel přežít. Ať už to znamenalo cokoli.

Jakoby mu v žilách proudila úplně nová krev.