Anotace: Co stojí za zmizením známého hororového spisovatele? Co se odehrálo v hlubokých lesích uprostřed Bukových hor? Jaká tajemství ukrývá Dům na hraně pekla? Ale hlavně, Lásko, co je SKUTEČNÉ?!

 

Dům na hraně pekla

 

Lásko,

 

odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého přítele, Albrechta. Pamatuješ na něj? Už jsem ti o něm povídal. Napsal tu knížku, Dům na hraně pekla. Daroval jsem ti ji k Dušičkám. Už jsi ji četla? Vím, že na horrory příliš nejsi, ale tohle je srdcová záležitost. Moc to pro mě znamená.

S Albrechtem se známe z jednoho našeho klubu. S přáteli ho založil už před mnoha léty. Já se k nim nachomýtl asi předloni na podzim, docela náhodou, při jedné lesní toulce. Tehdy to byl obzvláště namáhavý den. Myslím, že jsem po neúspěšném lovu zabloudil na cestě domů, byla noc, hutně pršelo a podivuhodný vichr kymácel stromy, jako by byly z gumy. V okamžiku největšího zoufalství jsem narazil na srub – zabušil jsem na těžké dubové dveře a byl to právě Albrecht, kdo mi tehdy otevřel a zachránil před prochladnutím. Ve svém klubu mě přivítali s otevřenou náručí a s Albrechtem jsme se dali rovnou do řeči. Milý chlapík, občas popletený, lehce depresivní, ale to už většina literátů bývá. Ostatní členové už byli více odtažití, ale po pár skleníčkách brandy a zasvěcujícím rituálu mě nakonec přeci jen přijali mezi sebe.

S klubem od té doby udržuji pouze formální vztahy, Albrecht se mi ale stal více než dobrým přítelem. Nikdy před tím jsem nepotkal nikoho s takovým zápalem pro literaturu, i když musím přiznat, že jeho „fantasmagorie“, jak rád vlastí povídky nazývá, mají spousty much. Často jsme spolu chodívali do lesů, leckdy i dlouho po setmění, a nakonec jsme vždy zakotvili v nějaké útulné hospůdce ve městě. Albrecht si vždycky vyslechl moje trápení a poslouchat jeho vypravování a rady pro mě byla čirá radost. Takhle jsme si nad pivem dokázali povídat až do rozbřesku.

Byly to krásné časy. Moc rád na ně vzpomínám.

A asi před půl rokem se po Albrechtovi najednou slehla zem. Zmizel téměř ze dne na den, docela beze stopy, aniž by komukoli cokoli řekl. Začal jsem mít přirozeně starost. Pátral jsem po něm dokonce i v jeho bytě, leč marně. Zdálo se, že si sbalil věci a zkrátka odjel.

Už delší dobu mluvil o tom, že jej opouští múza. Že ztrácí inspiraci pro psaní a všechna jeho díla opakují pořád dokola jeden a ten stejný, nenáruživý motiv.

„Je to tady tím místem, “ povídal mi, „zatracený maloměsto! Nic se tu nemění. I ty lesy už znám jako vlastní boty.“

Asi potřeboval změnu – hádám – a odjel pryč. Ale proč nikomu nic neřekl? Proč nic neřekl mě?

Dal jsem tomu čas. Doufal jsem, že se snad brzy vrátí a své nejhorší obavy jsem si nechal jen pro sebe. Po půlroce čekání mě ale strach opět dostihl.

Nechtěl jsem hned burcovat davy. Začal jsem pátrat na vlastní pěst. Ptal jsem se sám sebe, kam by tak mohl jet. Pokud vím, žádné živé příbuzné už nemá a ten malý byt ve městě je jeho jediným majetkem. Kromě mě se nikdy ani nezmínil o žádných přátelích, které by mohl navštívit. Neměl jsem se čeho chytit.

Pak jsem si ale vzpomněl právě na ten jeho poslední román. Dům na hraně pekla.

„Inspiroval jsem se skutečným místem,“ říkal mi krátce před vydáním, „jeden hotel, schovaný uprostřed hor, snad den chůze od nejbližšího města.“ Prý tam strávil nejplodnější dva týdny svého života. „Ta krajina tam,“ vyprávěl, „je neuvěřitelná. Magická! Tolik vůní a barev, příběhů a tajemství. A k tomu naprostá odloučenost od městského ruchu. Hluboké, temné hvozdy absolutně nedotčené civilizací… Napsal jsem tam téměř celý román na jediný zátah.“

Je to jediné vodítko, které mám. Pokud Albrecht hledal inspiraci na nějakém známém místě, pak jedině tam. Členové klubu mi ochotně poradili, kde se onen kraj, o kterém Albrecht často mluvil, nachází. Že tam ale mám v úmyslu jej hledat, jsem se už raději nezmiňoval. Jeho odchodem se zdají spíše potěšeni, než že by měli opravdové obavy. To už se více bojí snad jeho návratu, neboť by na světlo mohly vyjít jisté věci, o kterých se přede mnou zdráhají mluvit.

A já se bojím ptát.

 

Každopádně, tam teď vyrážím. Hotel Propast, schovaný uprostřed Bukových hor. Brzy nasedám na vlak směrem do Bukového dolu, malého městečka, které je hotelu nejblíž.

Odpusť, proto jsem se nedostavil na naší schůzku. Proto teď budu pár dnů pryč. Ve městě se nějakou dobu zdržím v nádražním penzionu, budu čekat tvou zprávu. Zároveň se připravím na dlouhý pochod.

Vrtá mi to hlavou. Co když se mu něco stalo? Co by tam Albrecht dělal celý ten půlrok?

A kdo ví, třeba tam ani není a já se k Tobě vzápětí vrátím s nepořízenou.

 

Už teď mi chybíš. Těším se na Tebe,

 

Tvůj… Ty víš kdo.

 

***

 

 

Lásko,

 

nepřišla mi tvá odpověď. Promiň, nenapsal jsem ti přesnou adresu a nejspíš si sama selhala při jejím hledání. To nevadí, přikládám ti ji k tomuto dopisu. Napiš mi, prosím. Čekal jsem téměř týden, zítra už ale musím vyrazit. Do hotelu je to opravdu téměř den pěší chůze po horách. Avšak nahoře pověřím poslíčka, aby jednou za pár dnů seběhl s poštou do města. Budu tě informovat a těším se na tvou zprávu.

Cesta sem naštěstí proběhla bez komplikací. Noc jsem strávil ve vlaku. Chytil jsem přímí spoj i s jídelním vozem, kde podávají prvotřídní kávu. To by sis pochutnala! Už s rozbřeskem jsem dorazil do Bukového dolu, odkud je vidět až na hory. Naprosto mne ohromily. Majestátní tmavomodré a černé štíty, které se táhnou od východu na západ napříč celým obzorem. Vane od nich podivuhodný chlad, pod kterým jsem se nejednou zatřásl. Z jejich mohutnosti vyvěrá až nevýslovná bázeň. Opravdu impozantní scenérie.

Během těch pár dnů, co jsem tu strávil, se mi naskytla možnost městečko trochu prozkoumat. Místní kavárny se hemží turisty a obchodními cestujícími v uniformách a upřímně se mi dlouho nedařilo nalézt někoho pocházejícího přímo z Bukového dolu. Jako by byl jen přestupní stanicí směrem do hor. Je tu několik malých hotýlků a penzionů, ve kterých se nikdo dlouho nezdrží. Jsou tu též staré lázně, zarostlé parky a zkrachovalá rekreační centra. Působí jako jedno z těch „měst bez historie“, které vznikají jen za určitým účelem, v jehož naplnění vzápětí selžou. Pak už jen hnijí.

Ale kdo hledá, ten najde. Zrovna dnes, během noční toulky, jsem narazil na malou hospůdku, spoře označenou, zapadlou ve sklepení bývalé ozdravovny. Ze zvědavosti jsem tam zavítal a naskytlo se mi pohledu, který jsem od tak neosobního místa už ani neočekával. Chabě osvětlenou místnost osazovalo pár zasmušilých staříků a spousta zatrpklých tváří, sklesle rozmlovajících nad škopky zvětralého piva. Jakmile jsem vstoupil, všichni, včetně výčepního, ustali v hovoru a vrhli po mně dosti nepřejícným pohledem. Hned mi došlo, že jsem vstoupil mezi místní. Že sem nepatřím.

Navzdory tomu jsem ale vkročil dál, prošel zástupem nepřítomných výrazů, všem uctivě přikývl a usedl přímo na bar.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem úslužně a smekl klobouk.

Špinavý hostinský nadzvedl jedno obočí. „Můžu poradit?“ zeptal se, jako by si myslel, že jsem se snad ztratil.

„Pivo, prosím,“ usmál jsem se na něj. Překvapivě mi úsměv opětoval, popadl nejbližší ušmudlaný škopek a rovnou ho až po okraj natočil jakousi nažloutlou tekutinou bez pěny.

A představ si, co jsem tam objevil. Ač to zní neuvěřitelně, náš špinavý hostinský měl přímo za barem schovaný jeden z výtisků Domu na hraně pekla.

„Jak se vám to líbilo?“ zeptal jsem se výčepního a pokynul směrem ke knize.

„Todle?“ zamračil se a ledabyle výtisk nadzvedl. „Já to nečet. Albrecht to tu nechal.“

Nevěřil jsem vlastním uším: „Vy znáte Albrechta?“

„Ten pisálek sem párkrát zabloudil. Naposled tak před půl rokem, štrekou do Propasti. Prej sháněl ínšpiraci.“

Zapředli jsme řeč a ukázalo se, že Albrecht opravdu odešel do horského hotelu a že též strávil několik dnů ve městě, ubytovaný v nádražním penzionu. Dal jsem si ještě pivo a vyzvídal více o horách, o Bukovém dole, o hotelu…

„Je to tak den po svejch,“ povídal hostinský, „hodně stará útulna, jedna z prvních tady, ne moc nóbl, ale dobrá. Teď už tam nikdo nechodí.“

„Co ho tam tak lákalo?“

„Asi ta krajina. Každej vo ní básní. Je to tam totiž chráněný, nekácí se tam a turisti tam nedělaj bordel.“

„Zákon na to dohlíží?“ zajímal jsem se.

Hostinský se ke mně přiklonil blíž: „To ne. Lidi se bojej.“

„Čeho?“

„Čeho se tak lidi asi bojej?“ pohoršil se nechápavě. „Pekla přece! Nedělej špatný věci a půjdeš tam nahoru,“ ukázal ke stropu, „ale jinak…“

Hostinský se na mě opět zamračil a vrátil se k utírání sklenic. Netušil jsem, jak moc doslovně se Albrecht tímhle místem inspiroval.

„Přečtěte si to,“ řekl jsem mu a znovu pokynul ke knížce, „ten konec vás překvapí.“

Dopil jsem pivo, rozloučil se a odešel, pronásledován dotěrnými pohledy na zátylku.

„Na shledanou,“ řekl jsem ještě ve dveřích.

 

Domů jsem dorazil chvilku po půlnoci, pronásledován jakýmsi stihomamem, ač nevím, čeho bych se tu měl bát. Celou dobu se tu cítím nervózně. Cizí prostředí, chlad a stín nedalekých hor mi nejspíš nedělá dobře. A k tomu ta osamělost…

Půjdu spát a znovu ti napíšu snad už z hotelu. Budu se těšit na tvou odpověď.

 

Doufám, že se máš hezky. Myslím na Tebe,

 

Tvůj milovaný.

 

***

 

 

Má nejmilejší,

 

je to tu opravdu magické! Nádherné a tajemné. Už rozumím, proč o tom Albrecht tolik básnil a proč o tomto místě mluvil s takovou bázní a fascinací zároveň. Zdejší kraj působí jak z jiného, mnohem staršího světa, než je náš. A mnohem zachovalejšího. Neporušená krása temnější přírody se tu snoubí s nevyřčeným tajemstvím, které v sobě hory třímají, a já cítím, jak mě obklopuje inspirace, nadšení, ale i poblouznění a bázeň z čehosi mně doposud neznámého.

 

Na cestu jsem vyrazil brzy po rozbřesku, polní cestou, která se táhne z městečka napříč zelenými vršky až hluboko do bukových lesů. Je tu přízračné ticho a stín, na pouti mě doprovázelo pouze šumění chladného větru ve větvích a první červené lístky blížícího se podzimu lemující horskou stezku. Jsou jiné, než ty naše, mají mnohem živější, skoro až krvavou barvu, jsou těžké, nalité, protkané výraznými žilami a leckdy velké skoro jako dlaň. Pár jsem jich nasbíral a jeden obzvláště podivuhodný ti posílám.

Po pár hodinách lesního pochodu jsem dorazil na úpatí Bukové hory. Stezka začala mírně stoupat, klikatí se podél úbočí a několikrát překlenuje širokou horskou bystřinu, prudce sršící z vrcholků hor. Krajina kolem se změnila, les zhoustl a bohaté větve zastínily už tak slabý slunečný svit. A brzy mi slunce z dohledu zmizelo docela, když se stezka překlenula na odvrácenou stranu hory.

Tady jsem narazil na turistickou ceduli:

Vstupujete do chráněné oblasti Peklo, nechoďte mimo vyznačenou stezku!

Les potemněl. Krajina zdivočela. Cesta tu byla neudržovaná, méně prošlapaná a podstatně hůře schůdná. S okolní krajinou splývala tak přirozeně, že nebýt ukazatelů, určitě bych zbloudil. Dřevěné můstky vystřídaly mělké, kluzké brody. Skály po úbočí prorůstaly mechem a kapradím. Přes stezku a všude okolo ležely neodklizené tlející kmeny porostlé zvláštními fialovými houbami, které, jak se zdá, ve tmě lehce fosforeskují. Kořeny vyvrácených stromů se klenuly nad zavodněnými jámami jako černé pařáty protkané orosenými pavučinami a plevelem. Na jejich místě už bujela nová zeleň.

Tou krajinou – Peklem, jak ji pojmenovali – jsem se plahočil dalšího půl dne, místy i po nebezpečně strmé skále, a když jsem konečně znovu obešel celou horu, slunce už se sklánělo nízko nad západem. Z malého paloučku se mi zde naskytl překrásný výhled na širou pláň pod horou – ševelící koruny hvozdů, široké zelené stráně, skromná světla vzdáleného města a mléčný mrak páry ženoucí se za právě odjíždějící lokomotivou pod horizontem.

Rozdělal jsem si svačinu, jablko a krajíc chleba, chystaje se k zaslouženému odpočinku, když vtom jsem na stráni pod sebou postřehl nějaký pohyb. Zděsil jsem se přítomnosti cizince a na místě ztuhl. Pak jsem se opatrně napřímil, abych lépe viděl. Mezi stromy něco procházelo. Nemohl to být člověk, bylo to příliš velké. Muselo se jednat o nějaké zvíře, vzhledem k okolním stromům vysoké přinejmenším přes dva metry v kohoutku. Možná jelen, ale mohutnější, jelikož jsem vzápětí postřehl i náznak širokého paroží. Zablýsklo se jako ostří na slunci, a vzápětí opět zmizelo ve stínech lesa.

Ďábel místního pekla, pomyslel jsem si. Impozantní tvor, hodný respektu. Prvotní zděšení vystřídala úleva a pýcha. Na tváři se mi vykouzlil potěšený úsměv.

Jsem rád, že jsem mohl být svědkem něčeho tak vzácného.

Po svačině jsem pokračoval napříč horskou loukou, proplížil jsem se úzkou cestou mezi klečí a skrze rozsáhlá rašeliniště, která mě dovedla až na okraj chráněné oblasti – ven z Pekla, zpět na udržovanou lesní cestu, po níž jsem ještě před západem slunce dorazil až na travnatou planinu, v jejímž nejnižším bodě na křižovatce cest stojí Propast.

Obrovská dřevěná budova s kamenným základem a ostrou střechou na holé stráni mezi loukami a klečí vyčnívá jako sluneční skvrna. Už na první pohled vypadá velice staře, dřevěné obložení již zčernalo, některá okna jsou vypouklá a kamenné podstavce prorůstají mechem. Tvarem připomíná téměř pravidelnou krychli, ačkoli působí silně pokřiveným dojmem.

Na recepci mě přivítali s údivem v očích. Zřejmě tu na turisty v tuhle roční dobu nejsou příliš zvyklí.

„Můžu poradit?“ zeptala se mě recepční, opět jako bych se snad ztratil, a letmo vzhlédla od otevřené knihy.

„Hledám tu jednoho dobrého přítele, Albrechta...“

„Ach, samozřejmě,“ přerušila mě, zaklapla knížku a zašklebila se, „to nejste první.“

Nechápavě jsem na ní pohlédl: „Je zde ubytovaný?“

„Jistě,“ odsekla, „pan Albrecht je naším váženým hostem. Momentálně tu ale není, dnes ráno odešel do lesů.“

Spadl mi kámen ze srdce, má snaha opravdu nebyla zbytečná.

„A kdy se vrátí?“ naléhal jsem.

„To záleží, někdy se vrací dlouho po setmění, jindy až po několika nocích. Navíc si nepřeje být rušen.“

„Mě určitě rád uvidí,“ usmál jsem se. „Můžu tu na něj počkat?“

„To záleží,“ pokusila se úsměv opětovat a vycenila zuby, „přejete si ubytovat?“

Uctivě jsem přikývl.

Zavedla mě do malého pokojíku v podkroví, dřevěný kamrlík pod střešním oknem s jednou postelí, proutěným křeslem a nízkým stolkem, vzniklý očividně přepůlením jedné větší místnosti.

„Snídaně je od osmi,“ oznámila příkře, „na recepci jsem od sedmi do devíti, kdyby jste něco potřeboval. Přejeme dobrou noc.“ A odešla.

Jelikož venku už panovala noc a celodenní chůze mě docela zmohla, ani už jsem nevečeřel a rovnou ulehl ke spánku s úmyslem s Albrechtem promluvit až ráno u snídaně.

 

Zdál se mi ale zvláštní sen, i když… teď už si myslím, že se jednalo o mnohem víc. Z neznámého prostředí jsem celý nesvůj, obzvláště po setmění, a podivné ticho vyvěrající z hlubokých temných lesů, tolik nezvyklé pro člověka z maloměsta, mi až nahání strach.

Co se mi to jenom zdálo? Těžko říci, neboť se mi vzpomínky mísí i s mým včerejším podivným zážitkem.

Ze snu, či snad noční můry, si pamatuji jenom les, černý les zastiňující bezhvězdné nebe. A pak to troubení. Vzdálený hukot tak hutný a hluboký, že mnou až otřásal. Vycházel z hor, jako volání, či varování. A kroky. Pravidelné, rychlé, rytmické a duté ťukání, jako klapání kopyt. To už jsem ale bloudil v chodbách hotelu, tápal ve tmě podél studených dubových stěn, od dveří ke dveřím, a hledal ten zvuk, to klapání… klap, klap, klap… A byl tam Albrecht! Neviděl jsem ho, ale cítil. Cítil jsem jeho přítomnost…

Ale byl to sen, nebo vzpomínka? Anebo předtucha?

 

Probudil jsem se s těžkou hlavou už o půl osmé. Teprve ráno jsem si uvědomil dusno a puch, ve kterém jsem strávil noc. Dřevěné zdi budou nejspíš zevnitř prorostlé plísní. Přinutil jsem se vstát a otevřel střešní okno. Na škvíru, více to nejde. I tak mě ale ranní horský vánek příjemně osvěžil a pomohl mi se zmátořit. Mám tu nádherný výhled na skalní hřbety, louku a les dole v údolí. Slunce mi ráno prosvěcuje pokoj a večer zapadá za skalní převis v zádech hotelu.

K snídani jsem dorazil sice předčasně, avšak Albrechta stejně nezastihl. Recepční mi oznámila, že přišel ještě před rozbřeskem, vzal si jídlo a uzamkl se na pokoji, jak má prý ve zvyku.

„Říkala jsem vám, že si nepřeje být rušen,“ pověděla mi stále zabraná do své knížky.

„A vyřídila jste mu laskavě můj vzkaz?“

„Ano, ale pochopte,“ zaklapla knihu a otráveně na mě pohlédla, „pracuje a vy nejste první fanoušek, co se sem za ním přišel podívat.“

„Jsem jeho starý přítel...“

„To tvrdí každý,“ odsekla a vrátila se ke knize. Teprve tehdy jsem si všiml, že čte také Dům na hraně pekla.

„To máte od Albrechta?“

Pohlédla na mě zpoza brýlí: „Jistě.“

„A jak se vám to líbí?“ zajímal jsem se.

Otráveně povzdychla: „Očividně… se inspiroval zdejší krajinou. Je to pěkné.“

Nezněla moc přesvědčivě. Myslím, že tomu vůbec nerozumí.

„A ten kult?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jaký kult?“

„Ale… nechte se překvapit!“

Albrecht se neukázal ani u večere, a když jsem se vrátil z malé večerní procházky, bylo mi jasné, že pokoj hned jen tak neopustí. Avšak ve kterém pokoji je Albrecht ubytovaný, mi recepční samozřejmě prozradit nechtěla.

I včera večer jsem tedy ulehl s nepořízenou.

 

Pak mě to ale vzbudilo. Jako propad zpátky do snu, z něhož jsem sotva unikl.

Klap, klap, klap…

Tiché, nenápadné klapání, které se mi nějak muselo vplížit do snění. Jemné, jako vzdálené cvrlikání cvrčků, či jako můra narážející do okenní tabule. Pohotově jsem zbystřil, napřímil se na posteli a naslouchal. Šlo jakoby ze stěn, všude kolem mě. Kradmo, neslyšně.

Se zapáleným svícnem jsem vklouzl do chodby, abych se lépe zorientoval. Sám bych však nikdy neuvěřil, jak snadno v těch dokonale pravidelných koridorech člověk může zabloudit.

Muselo být už dlouho po půlnoci, ale ještě před úsvitem. Celý hotel dýchal chladným, anorganickým spánkem a světlo svíčky v jeho útrobách jakoby provokovalo posvátný klid, který té hodině vládne. Předměty v komíhajícím se světle vrhaly pokřivené tančící stíny a všechen nábytek, dveře i stěny, se jevil černě. Napříč spoře ozářenou chodbou vál lehký studený průvan, vyvěrající nejspíše z nějakého pootevřeného okna. Už ani nevím, kterým směrem jsem se v ten moment vydal, vždy ale, když jsem zatočil, tvář mi znovu ovál onen dotěrný, slizký poryv večerního chladu. Tápal jsem takto po stínech od dveří ke dveřím a pečlivě naslouchal. Naslouchal jsem, odkud jde to klapání. Ale spíš jsem bloudil, obklopen změtí zvuků a počitků, které se vymykaly mému pochopení. Brzy jsem ztratil směr. Tam, kde jsem tušil schodiště, objevovaly se protáhlé, nerovné koridory zatáčející v těžko vysvětlitelných úhlech. Vždy nepostřehnutelně klesající, nebo stoupající se opticky rozšiřovaly a zužovaly tak, že jsem se musel přidržovat stěn, snad ze strachu z uklouznutí. Za ohybem chodby mne naopak překvapilo strmé schodiště klikatící se dolů, do temného patra, kam se mi skomírajícím svícnem už nepodařilo dohlédnout. Pochopil jsem, že jsem ztracený. Nevěděl jsem, v které části hotelu se právě nacházím, natož, jak jsem se sem dostal. Jediným vodítkem mi byl ledový poryv na tváři a to neustávající ťukání. Ťukání, které narůstalo.

Sestoupil jsem do temnoty. Schod po schodu, opatrně, pomaloučku, jako bych sestupoval po kluzkém skalním srázu. Dole mě polil mráz – svíčka se zachvěla ve větru a málem, jenom málem téměř pohasla. Náhle v tom zakolísání se tmou mihl prapodivný stín. Postava jakoby lidská, ale dlouhá, mohutná, s rohovitou korunou na čele. Ztuhl jsem úlekem, ale než jsem stačil vykřiknout, stín opět zmizel ve světle. Zůstal jsem nemohoucně trčet na místě a… znovu jsem to pocítil. Albrecht, jeho blízkost tak bezprostřední, jako by na mě právě dohlížel.

Srdce mi ztichlo. Vkročil jsem hlouběji do chodby, udělal pár váhavých kroků dopředu a opět se zarazil.

Chlad mi ovál holá chodidla.

Sklonil jsem se a pochopil, že průvan proniká škvírou pod dveřmi. Z pokoje po mé pravici.

Zvědavě jsem přitiskl ucho na studenou dřevěnou desku.

A tehdy jsem to pochopil: Klapání psacího stroje! To byl ten zvuk, co mi nedal včera večer spát. Nepřetržité, úderné bušení do kláves.

„Albrecht!“ sykl jsem s nadšením, „našel jsem jeho pokoj!“

Chvíli jsem tam jen stál a bázlivě naslouchal tomu libozvuku linoucího se z nepřetržité práce tvůrčí mysli, kterou posedla múza. Byl jsem na něj tolik hrdý.

A pak jsem zaťukal.

Tlukot stroje neustával, naopak se zdálo, že se do práce opřel s ještě větší vervou.

„Albrechte,“ zašeptal jsem a zaklepal znovu, hlasitěji.

Bez reakce, rytmické údery dál tančily svůj vášnivý trylek. Byl příliš zabraný do práce na to, aby mě vůbec vnímal. Okamžitě jsem si uvědomil svou neomalenost a v uctivé tichosti a absolutní tmě setrval u dveří do doby, než mistr se svou prací spokojeně skončí…

 

Dnes ráno, když ti píšu tyto řádky, si už ani nejsem schopen vybavit, jak dlouho jsem tam takto mohl sedět, natož pak, kdy a jak jsem se vrátil do pokoje.

Po probdělé noci jsem se vzbudil opět vyčerpaný. A co hůře, uvědomil jsem si, že si nepamatuji číslo ani cestu k pokoji, jehož dveře jsem včera navštívil. V záři vycházejícího slunce jsem chodby hotelu vůbec nepoznával. Opravdu tma a tajemná noční hodina tolik pomátla mé smysly? Tam, kde jsem hledal schodiště, klenula se krátká, nijak nezajímavá chodba, na jejímž konci jsem objevil směšný kumbál na košťata.

U snídaně jsem Albrechta samozřejmě opět nezastihl.

„Mohla by jste mu prosím říct, že jsem tady, na hotelu?“ žádal jsem již otrávenou recepční.

„Ale jistě,“ odfrkla, „jen, co se tu s ním zase někdy potkám.“

„Snad ho nevídáte?“

„Vždycky se zásobí na delší dobu. Pracuje hlavně po setmění, přes den odpočívá, anebo chodí na procházky.“

Rozhořčil jsem se: „Já přece vím, jak Albrecht pracuje!“

Nevím, proč jsem reagoval tak přehnaně. Více, než cokoli jiného, mi teď schází spánek.

„Pane,“ řekla mi přísně, „jestli se budete chovat prudce, nebudeme vaší přítomnost na hotelu dlouho tolerovat.“

Okamžitě jsem se jí omluvil a vrátil se na pokoj, usedl ke stolu a rozhodl se, že tě spravím o událostech posledních dnů.

Něco mi tu nehraje a já věřím, že tvůj názor mi tomu pomůže přijít na kloub.

Dopis předám poslíčkovi, seběhne s ním do města a ještě večer odešle. Doufám, že už se konečně vrátí i s tvou zprávou, na kterou se nevýslovně těším.

 

Chybíš mi tu, lásko. Potřebuji tě víc, než kdy jindy. Opatruj se,

 

Tvůj jediný.

 

***

 

 

Drahá,

 

nelze vyjádřit trpkost a melancholii, která mě pohltila, když se poslíček vrátil s nepořízenou. Začínám o tebe mít starost. Proč neodepisuješ? Zabloudilo snad tvé psaní někde na cestě? Stalo se něco tobě? Anebo se na mě zlobíš? Chápu, že je to složité. Vzdálenost, která nás teď dělí a odloučení, ve kterém se nacházím, komunikaci nijak neusnadňuje. Ale přeci ještě nejsme od sebe docela odříznuti. Je to den chůze od nejbližší pošty, pokud vím, ta však leží na jednom z hlavních dopravních uzlů širokého okolí, s přímím spojem až k tobě domů. Neváhej tedy, prosím, s odpovědí. Budeš-li psát rychle a upřímně, nejpozději do tří dnů se mi tvé psaní dostane do rukou a k srdci. Schází mi tu tvá pevná rada, či alespoň slova útěchy, sounáležitosti, či povzbuzení na mé jinak velice osamělé misi. O to více neúnosné jsou prapodivné události, které se kolem mě začínají nekontrolovatelně hromadit.

 

Ještě v den, kdy jsem ti psal naposledy, pokoušel jsem se od recepční vyloudit něco více o Albrechtově půlročním pobytu na hotelu. Proč se tolik straní? Proč se uzavírá? Jak dlouho už to jeho podivínství trvá? Ale především, kam chodívá sbírat inspiraci?

„Je to umělec,“ odbyla mě vždycky, „potřebuje klid. A my ho rozhodně rušit nabudeme. Natož pak vy!“

Marně jsem znovu pátral po jeho pokoji a nakonec, ještě před obědem, jsem se vyčerpán uložil k malému odpočinku.

Vzbudil jsem se až pozdě odpoledne. Slunce už se překlenulo přes hotel na jeho odvrácenou stranu a pokoje se zmocnil stín. Lekl jsem se, že už je večer a prudce vyrazil z pokoje. Zarazil jsem se a tiše naslouchal, jestli někde z potemnělé chodby neuslyším ono prapodivné klepání těžkých kláves psacího stoje.

Bylo to ale marné, hotel útrpně mlčel ve svém odpoledním rozjímání.

Vrátil jsem se na restauraci a dopřál si malý pozdní oběd. Zvěřinu tu k mému zklamání z nějakého důvodu neservírují, spokojil jsem se tedy se salátem a pár rozvařenými bramborami.

Dal jsem se při tom do řeči s kuchařem, od kterého, jak jsem doufal, bych se mohl dozvědět něco víc. Je to ale celkem nezajímavý člověk, očividně spokojený se svou prací a nezdá se, že by toužil, anebo se zajímal o něco vznešenějšího. Nejzajímavější věci na něm je jeho zlatý prsten s černým kamenem, o kterém se mi ovšem zdráhal zdělit něco víc, než že je to jen pouhý dárek od jednoho bývalého zákazníka.

„Znáte Albrechta?“ ptal jsem se ho. „Toho spisovatele, co tu pobývá už přes půl roku.“

Jeho začouzená tvář se na mě zašklebila: „Ten fousáč? Ale jasně, ste mu docela podobnej.“

To mi zalichotilo.

„Co si tu u vás tak dává k jídlu?“ zajímal jsem se.

Má otázka mu očividně přišla poněkud podivná: „To je celkem osobní záležitost, nemyslíte? Nevim, jestli bych vám měl vůbec něco takovýho povídat. Proč se ptáte?“

„Jen tak,“ usmál jsem se, „jsem jeho dobrý přítel.“

„To tady tvrdí každej,“ odfrkl si kuchař a poohlédl se po restauraci.

Uvědomil jsem siskromnou přítomnost několika dalších obyvatel hotelu. Opozdilý turisté, bezdětné rodiny a další podivíni, co vyhledávají melancholii v osamění a klidu horské divočiny. Všichni se na mě po chvilkách kradmo dívali a po delší době mi připadá, že se mi dokonce straní.

„Já nejsem jen tak nějaký fanoušek,“ ušklíbl jsem se na kuchaře, „známe se již mnoho let.“ Z brašny jsem vytáhl svůj podepsaný výtisk Domu na hraně pekla a položil jej na stůl před sebe: „Znáte to?“

„Aby ne,“ zašklebil se kuchař kysele, „ten fousáč to tady rozdává každýmu. Jako by se toho chtěl zbavit!“

„V té knize,“ pokračoval jsem, „většina postav konzumuje převážně zvěřinu. Myslel jsem, že jí tu budete podávat…“

Kuchař se najednou obořil: „Tak to si pěkně nechte zajít chuť! Tady sme na hraně chráněný voblasti, tady se žádná zvěř lovit nesmí! A co by si hosti pomysleli, kdyby tady najednou dostali jelení kedlubnu na talíři?“

„A kdo na to dohlíží?“

„On už se les postará,“ odsekl, „a je v našem zájmu, aby to tak zůstalo.“

Došlo mi, že víc už z něho nevymámím. Poděkoval jsem za jídlo a po obědě vyrazil na malou procházku – po horách a lese, který mýtinu okolo hotelu ze všech stran tak symetricky obklopuje. Peklu se zatím vyhýbám, rád bych tam zašel až společně s Albrechtem.

 

Jako obvykle jsem se vrátil až pozdě v podvečer. Slunce tady rychle zapadá za vysoké horské štíty, které se na rudém pozadí odívají do hrozivých černých stínů. Holé stráně oproštěné od slunečního svitu si prudce podmaňuje chlad podzimních vichrů, prohánějících se mezi kopci a studenou skálou.

I když bych rád objevoval skrytá kouzla hor, po setmění venku nezůstávám. Na taková dobrodružství mi tu chybí Albrecht. Pořád nedokážu uvěřit tomu, že je tak blízko. Vím o něm. Cítím ho! A přeci se míjíme…

 

V noci jsem, opět bez večeře, usnul těžkým, neklidným spánkem naprosto vyčerpaného člověka. Sotva už se rozpomínám, ale mám pocit, že se mi vrátil tentýž zvláštní sen, který se mi jako refrén vyjevuje po nocích a občas, nedej bože, i během dne.

Kráčel jsem černým lesem přikrytým nebem temným a širokým, jako mezihvězdný prostor. Něco jsem sledoval. Ono volání z lesa, vzdálené troubení, lákající svou zapovězenou mystikou. Vibrovalo mi napříč tělem, od konečků prstů až do hrudi, která se chvěla úzkostí. Prolínalo se s mými kroky. Kroky, kroky, kroky… jako klapání kopyt. Klapání? Uvědomil jsem si ten zvuk. Rychlý. Rytmický – Klapky psacího stroje! Opět jsem tápal temným bludištěm chodeb a dveří a hledal jsem – hledal – odkud ten zvuk vychází.

Ale byl to sen? Cítil jsem tíhu svých nohou. Cítil jsem kroky, i prsty slepě šmátrající po dřevěném obložení. Cítil jsem chlad, co ovíval mou tvář. Cítil jsem Albrechta! Stejně, naprosto stejně, jako tehdy, když jsem zabloudil až k jeho pokoji.

Anebo se mi to i tehdy jenom zdálo?

Usedl jsem před studené dveře, opřel se o ně a mlčky se nechal unášet na božské harmonii rozvášněného génia, který za nimi s takovou vervou tvořil. Ach, jak jsem jen toužil pohlédnout na to dílo! Musí už mít stovky, ne-li tisíce stran. Psal. A psal. Psal bez ustání, bez jediné přestávky, bez sebemenšího klopýtnutí, či narušení rytmu. Psal po celou nekonečnou noc. Někde tady v těchto lesích lapil Múzu. Lapil ji, svázal a unesl k sobě do pokoje. Podmanil si ji – zkrotil – a Ona mu teď slouží. Ale nikoli jako otrokyně jeho tužeb, dělá to s láskou a něhou, s bázní a úctou před sílou jeho tvůrčího ducha.

Ach, lásko, jak moc bych tam chtěl být s ním. Nerušil bych ho. Ne. Schoval bych se v ústraní do stínu, odkud bych jen mlčky a pokorně sledoval, jak se to velkolepé dílo rodí přímo pod jeho rukama.

A ten večer, poprvé snad už od dětství, jsem se doopravdy rozplakal. Duši mi zalilo zvláštní teplo, oči zvlhly pýchou a brzy mi tvář zbrázdily první drobné slzy. Je mi až studno ti o tom povídat, ale pochop, tady jde o víc než jen o malichernost pomíjivého mužství. Cítil jsem, že se stávám tichým svědkem něčeho mnohem většího. Něčeho, co daleko přesahuje možnou lidskou zkušenost.

Civěl jsem do tmy uplakanýma očima a najednou postřehl, že se usmívám. Ano, byl jsem šťastný. A byl jsem pyšní na to, že jsem. Že jsem tady, tak blízko zázraku stvoření. A přeci mě dusil podivný strach, který mi nedovolil nahlédnout za ty dveře…

 

Po neklidné noci jsem se probudil opět více unavený, než odpočatý. Stěží jsem otevřel slzami zalepená víčka, svaly mě bolely a hlava třeštila. Puch uvnitř pokoje už byl téměř k nesnesení. Staré zdivo jako by bylo protkané zatuchlými spóry. Vyškrábal jsem se z lůžka a na škvíru pootevřel okno, abych se osvěžil v prvních paprscích vyrážejících zpoza černých kopců.

Byl to pouhý sen? Tak živí, že mi nedopřál odpočinku? Anebo jsem opravdu v zajetí svého podvědomí tápal ve tmách za zdrojem toho tichounkého, ale dobře známého klapání? – Nedokázal jsem říct. O to větší překvapení mě ale čekalo dole na recepci.

„Tak jste v pořádku,“ zareagovala na mě recepční hned, jak jsem seběhl ze schodů, „už jsme se o vás začínali bát.“

Nechápal jsem, co tím myslí.

„Prospal jste tam celý den a dvě noci,“ pověděla mi, „dokonce jsme na vás i klepali.“

Těžko bych tomu sám kdy uvěřil, nebýt data v kalendáři pověšeném nad úřední deskou, které nemilosrdně utvrzovalo fakt, že jsem opravdu strávil jeden celý den… Čím? Spánkem? Blouzněním?

Zmatený a vyhladovělý jsem se mlčky odbelhal na restauraci. Nutně jsem potřeboval kávu. Pořádný hrnec černé kávy.

Kuchař byl v tomto ohledu více než ohleduplný.

„A něco na zajedení?“ popíchnul mě, když na stůl položil opravdu celý kotlík s kávou.

Jen jsem se usmál, poděkoval a poprosil o vejce ke snídani.

„Vejce tady nevedem,“ ohradil se na mě opět, „to už by jste měl vědět.“

Požádal jsem tedy o bramborové placky. Nechápu, co mají vejce co do činění s chráněnou oblastí.

Hotel se začal probouzet a k snídani pomalu dorazili první hosté. Přísahám, že každý, jakmile mě zpozoroval, se na okamžik podivně zarazil. Koukali se po mně kradmo, odcházeli mě a usedali ke stolům daleko na opačném konci místnosti. V těch pohledech byla jistá podezřívavost, jako by se dívali na přízrak. Ale vzhledem k mému tehdejšímu vzezření se jím ani nedivím.

Kuchař se vrátil a položil přede mě talíř. K mému překvapení byl ale místo placek vyskládaný různě barevnými tabletkami.

„Ty červený jsou na hlavu, modrý na únavu,“ zašklebil se, „to vám pomůže na ten bolehlav.“ Pak vedle položil mísu bramboráčků: „A tady něco na zajedení!“

Byl jsem mu neskonale vděčný. Víš, že se léků štítím jako čert kříže, ale to ráno by mě nic jiného už asi nespasilo.

„A… nemáte něco i na spánek?“ zeptal jsem se.

„Se ví!“ zasmál se kuchař a ze zástěry vyštrachal dózičku fialových tabletek. „Ale bacha na ně, jednu, maximálně dvě před spaním!“

„Děkuji moc! Co za ně chcete?“

Kuchař se ke mně přiklonil blíž a téměř šeptem odpověděl: „Aby ses tu neplížil po nocích a přestal mi děsit zákazníky.“ Zase se odtáhl. „Dobrou chuť,“ řekl vážně a odešel do kuchyně.

Z jeho slov mě zamrazilo. Tušil jsem, že mé toulky nebudou úplně smyšlené, ale fakt, že si z nich pamatuji jenom útržky, nasvědčuje nepříjemné předtuše, že jsem pronásledován jakýmisi nočními bludy, které mě v náměsíčnosti lákají ven z postele.

Vskutku, leccos to vysvětluje.

Posnídal jsem a nadopoval se léky pro úlevu od neutuchající nevolnosti. Než jsem se vrátil na pokoj, zastavil jsem se ještě u jednoho obzvláště tlustého pána, který na mě zezadu pořád pokradmu pokukoval.

„Jak se vám tu líbí?“ zeptal jsem se ho.

Muž na mě vyvalil své obrovské oči a z jeho masitého hrdla se ozvalo slabounké zakvičení. Skromně osídlená restaurace najednou utichla ve veškeré činnosti. I kuchař na mě vykoukl z poza dveří.

„Krásná příroda,“ pokračoval jsem, „majestátní hory, příjemný hotel… a hlavně klid a spousta osobního prostoru.“

Muži se na tučné tváři vyloudil zlověstný úšklebek. Mlčel, koukal na mě, ale vypadalo to, že vůbec nevnímá. Najednou se rozesmál, nejdřív pomalounku, kuckavě, jako by se dusil, pak ale propukl v nezřízený smích, šílený, hekající řev, který otřásal celou místností.

„Řekl jsem snad něco vtipného?“

Muž se chechtal dál na celé kolo, až mu z koutku úst vykanul pramínek slin. Hnus! Na místě jsem se otočil odešel z místnosti, zatímco se celá restaurace za mými zády nekontrolovatelně rozřehtala. Cestou jsem minul recepční s poslíčkem, kteří se již nechutně zvědaví utíkali podívat, co se tam děje.

Zvláštní…

 

Zamykám se tady na pokoji a snažím se ve stručnosti shrnout zážitky posledních dnů. Ale nejde to, kupí se ve mně tolik pocitů a emocí, že kdybych ti to všechno nevypověděl do posledního detailu, explodoval bych. Toto místo dýchá jakousi prazvláštní, magickou aurou, ukrytou za tenkou slupkou všedního dění. Myslím ale, že už se mi podařilo pod tuto slupku lehce nahlédnout a jakmile se konečně setkám s Albrechtem, společně jí strhneme docela a objevíme kouzla a nádhery, o kterých se očím běžného smrtelníka ani nemůže zdát!

Cítím Múzu. Je všude tady kolem a plní mě energií, jakou jsem ještě nezažil. Ale scházíš mi tu Ty, s kterou bych to všechno mohl sdílet…

Dnes budu odpočívat, dopis předám poslíčkovi a budu se těšit na to, jak si ho již brzy budeš číst. Odpoledne se pak tradičně projdu po lese a před spánkem si vezmu kuchařovi léky. Snad už se dnes konečně řádně vyspím.

Opatruj se a neváhej se svou odpovědí, prosím. Potřebuji vědět, že tady pro mě jsi.

 

Miluji tě,

 

Tvůj milovaný.

 

***

 

 

Drahá,

 

od té doby, co beru prášky, se vše vrátilo do normálu. V noci spím jako zabitý a budím se až dlouho po východu slunce. Kuchař mě pravidelně zásobuje nejrůznějšími tabletkami, až se sám sebe ptám, odkud jich stále tolik bere. Můj pobyt na hotelu zabředl do tichého, monotónního rytmu. Rána trávím na restauraci a odpoledne na čerstvém vzduchu, v přírodě, toulkami po horách a lesích. Konečně jsem tu našel tolik postrádaný klid a kýžený odpočinek. Dokonce jsem si po dlouhé době udělal čas i na psaní. Sem tam mě napadnou nějaké verše, nebojím se experimentovat a po večerech se opatrně pouštím i do kratších próz – nic světoborného, ale až se konečně shledám s Albrechtem, budu se mu alespoň mít s čím pochlubit.

Co se mého přítele týče, stále se míjíme. Celý ten dlouhý týden, který jsem strávil odpočinkem a rozjímáním, jsem o Albrechtovi nezachytil jedinou zmínku. Opět se po něm slehla zem. Nikdo, ani recepční, ani ostatní obyvatelé hotelu nic nevědí. To ťukání psacího stroje uprostřed noci mi bylo jediným vodítkem, jediným důkazem Albrechtovi přítomnosti. Ale musel jsem se toho vzdát za cenu kvalitního spánku.

Ale pořád jsem nešťastný. Neboj, nehněvám se na tebe. Mám jen starost. Doufám, snažně doufám, že se jedná pouze o komunikační problém. Je to strašné, být tady takhle odříznutý od zbytku světa a nemít od tebe jedinou zprávu. Mučí mě ta představa, že naše psaní někde bloudí a nikdy se nepotkají. Možná si žádný z mých dopisů ani neobdržela. Anebo si je obdržela, ale nečetla. Anebo je čteš právě teď a vysmíváš se mi. Pohrdáš mnou? Možná se hněváš. Anebo se mě bojíš? Možná už víš o mně, o Albrechtovi, o klubu, o tom, co se událo v těch lesích… Možná už znáš celý příběh.

Řekni, znáš už celý příběh? Četla jsi Dům na hraně pekla?

Anebo ne. Třeba nevíš nic, stejně jako já. Třeba jsi mi i odepsala. Dokonce mi píšeš každý den. Jak bych to mohl vědět?

Ta nevědomost mi drásá nervi!

– Jdu si vzít lék. Jdu se uložit ke spánku. A jdu zase čekat.

 

Sofie, čekám tu na Tebe,

 

A.

 

***

 

 

Sofie,

 

začínám tu kolem sebe tušit něco nekalého. Léky, kterými mě kuchař zásobuje, mě sice uklidnily, zároveň mě však uvrhly do takové letargie, že jsem málem zapomněl, pro co jsem sem vlastně přijel. Další dlouhý týden jsem strávil pospáváním, touláním se po lesích, jídlem, čtením, psaním a dalším pospáváním. Albrecht mi docela vymizel z mysli! Jako by byl nějaký jiný důvod tady zůstávat. Hlava mi to nebere. Nejprve mě napadlo, že se jedná o vedlejší účinky prášků na spaní. Když jsem se ale kuchařovi zmínil o mém úmyslu přestat je užívat, docela se pohoršil.

„To není dobrej nápad,“ mračil se, „ty léky vám pomáhaj. Nespí se vám snad líp?“

Přiznal jsem, že ano, ale že se po nich cítím unavený a vykolejený po celý den.

„Však ono je to tak pro všechny lepší!“ odbyl mě.

Trval jsem ale na svém. Nehodlám ty léky nadále užívat.

Kuchař nad rozepří nakonec rezignovaně mávl utěrkou a vrátil se k vaření. Myslel jsem, že tím mám vyhráno, ale když se vrátil s bramborami, nemohl jsem si nevšimnout, že v nich jsou ony léky nadrobno nasekané a důkladně zamíchané.

„Dobrou chuť!“ pronesl se záludným úšklebem na rtech a jako by nic se vrátil do kuchyně.

Dělá ze mě blázna? A potom, co se vůbec stará? Odmítal jsem nadopované jídlo sníst. Měl jsem chuť vstát a celý ten talíř mu vrazit do obličeje. Pak jsem ale koutkem oka postřehl, jak mě zpoza dveří zvědavě pozoruje. Ale nejen on, celá restaurace ke mně najednou upřela svůj pohled. Na scénu se vplížila i recepční, dokonce i poslíček, onen milý hoch, který mi do teď se vším ochotně vyhověl. Pozorovali a čekali, co udělám.

Jídlo jsem tedy poslušně spořádal – na oko – dal jsem si totiž záležet na tom, aby se mi z léků do žaludku dostalo jen minimum. Většinu se mi podařilo ukrýt pod jazykem. Nakonec jsem se opatrně napil vody a nenuceně odešel na pokoj. Zdálo se, že jsem je obelstil. Na pokoji jsem pak zbylé léky vyplivl pod matraci.

Žádné vedlejší účinky, Sofie – cílená manipulace! Mělo mi to dojít hned první den, co jsem na hotel dorazil, před těmi… sám už ani nevím kdy! Proto mě tak usilovně drží od Albrechta. Nejspíš mu provedli to samé. Anebo něco horšího! A víš proč? Snažím se si spojit souvislosti:

 

„Hodně stará útulna,“ povídal hostinský ve městě, „jedna z prvních tady, ne moc nóbl, ale dobrá. Teď už tam nikdo nechodí.“

– Starý, krachující hotel uprostřed hor.

„Ten pisálek sem párkrát zabloudil. Naposled tak před půl rokem, štrekou do Propasti. Prej sháněl ínšpiraci.“

– Najednou jej navštíví známý spisovatel, který ono zapomenuté místo zaplete do svého nového díla. To hotelu samozřejmě začne navracet slávu. A já jsem jeho dobrý přítel.

„To tady tvrdí každej,“ říká kuchař.

– A vskutku, hotel se i mimo sezónu začne plnit novými hosty, povětšinou fanoušky Albrechtových fantasmagorií.

„Je to umělec,“ odbyla mě vždycky recepční, „potřebuje klid. A my ho rozhodně rušit nabudeme. Natož pak vy!“

– Hotel si svého „mecenáše“ dobře schraňuje, tak dobře, že mu nedovolí odejít. Umělcova neustálá přítomnost je pro Propast příslibem lepších zítřků.

– Zní to bláznivě? Zní to šíleně! Jako vystřižené z Domu na hraně pekla.

„Čeho se tak lidi asi bojej?“ píše se tam, „Pekla přece! Nedělej špatný věci a půjdeš tam nahoru, ale jinak…“

Místní majitelé si své zákazníky opravdu hýčkají. Drží si svou klientelu pěkně u těla. A to více, než je morální.

A mě mrazí z té představy, co by se mnou mohli provést, kdybych se ti tento dopis pokusil odeslat.

Ne. Poslíčkovi se věřit nedá. Budu to muset provést sám. Ještě dnes. Se západem slunce se vydám dolů, do města. Půjdu přes noc a dopis na poštu předám osobně.

Budou si myslet, že se jdu projít. Určitě nic netuší. Určitě ne… Vyzrál jsem na ně!

 

Sofie, lásko, od Tebe ale budu potřebovat pomoc. Jakmile ti dopis dorazí, pošli sem někoho. Klidně zburcuj celé město, bude-li to třeba. Nemůžu se k tobě ještě vrátit. Nemůžu tady Albrechta takhle nechat.

Pokud tu vůbec ještě je.

 

Odpusť, mrzí mě, že jsem tě opustil, a že jsem tě do toho teď takhle zatáhl, ale nemám na výběr. Musíš mi věřit! Jsi jediný člověk, který mi může pomoci…

 

Líbám tě a modlím se za tvou podporu,

 

Tvůj… Ty víš.

 

***

 

 

Je to horší, než jsem si myslel, Sofie. Mnohem horší! Léky, kterými mě nadopovali, mi pomátly smysly. Blouzním. Vidím a cítím věci, o kterých vím, že nejsou. Nemohou být. Ne tady. Můj bože, jak dlouho mě těmi věcmi vykrmovali? Možná ještě dlouho před tím, než mi je kuchař tak drze naservíroval rovnou na talíři.

Všechno je to marné. Absurdní! I to, že ti teď a tady píšu. Vždyť vím, že tento dopis nikdy nespatříš, a jestli ano, tak já už se o tom nedozvím. Ještě včera večer jsem se kvůli tobě s jedním psaním vydal až dolů do města. Ale odeslat se mi jej nepodařilo. Pomátl jsem se a zbloudil hluboko v horských hvozdech. Jedině snad díky zvrácené ironii osudu mě cesta vyvedla ven z Pekla, zpátky do Propasti.

A přeci je to psaní tím jediným, co mi dává alespoň zdánlivý smysl. I když netuším jaký. Je to poslední věc, co mě tu udržuje příčetného. Moje poslední spojení s realitou.

Lásko, Ty jsi moje poslední spojení s realitou!

 

Vyrazil jsem hned, jak se slunko překotilo nízko za západní stěnu hotelu.

Když jsem se plížil halou, zpoza stolu na mě vybafla recepční: „Kam to jdete takhle pozdě?“

„Na čerství vzduch,“ povídám ji, „malá noční procházka před spaním.“

Přísně se na mě podívala a podezíravě zamžourala očima: „Nechoďte moc daleko. Hory jsou po setmění nebezpečné. Člověk se velice snadno ztratí.“

Poděkoval jsem za varování a jako by nic odešel.

Určitě už tuší, že jsem prohlédl jejich zradu. Hlídají si mě.

Venku jsem rychle přidal do kroku, abych se co nejdřív vypotácel zpod toho dlouhého stínu, kterým hotel při západu slunce opanuje okolní krajinu. Dlouho jsem se plahočil do kopce po široké horské pláni a každou chvíli se ohlížel, jestli mě náhodou nesledují. S večerem se zvedal těžký vítr a cuchal mi vlasy, stejně jako cuchal povadlá stébla okolních lučin. Na vzdáleném dně mi za zády čněla hranatá černá budova hotelu. Teprve teď jsem si uvědomil, jak mimozemsky zde tato stavba působí. Děsivá temná konstrukce vsazená doprostřed ničeho provokuje svou mohutností, strohostí a nepřirozeně přísnou geometrickou souměrností vklíněnou do hor, jako pečlivě opracovaný onyxový balvan svržený z širých nebes.

Naproti mně se vyrojily první bledé hvězdy, vzápětí je však zastínila plíživá mlha, pronásledovaná hustými černými mraky. Ve vzduchu byl cítit déšť a já věděl, že mě čeká namáhavá pouť. Konečně jsem vystoupal na horskou stezku, která mě zavedla až na rašelinové pole, na jehož okraji se tyčí už prohnilá, těžko čitelná dřevěná cedule:

Vstupujete do chráněné oblasti Peklo, nechoďte mimo vyznačenou stezku!

Tajemné mokřady mě dráždivě pálily rudě žhnoucím třpytem nízkých slunečných paprsků, tančících po jejich slizkém povrchu. Dusnou atmosférou vládl hnilobný pach rozkladu a plísně. Už ale nebylo okno, kterým bych vyvětral, jen všeobjímající, všeprostupující a všepohlcující zápach. Zakryl jsem si oči i nos a opatrně postupoval úzkou cestou skrze první potůčky mlhy, kradmo se klikatící mezi ostrůvky napříč mokřadem. Dusno a vlhko narůstalo spolu s temnotou, jak se těžké mraky sápaly stále blíže k zenitu, a když jsem se odtamtud konečně vymotal na suchou horskou louku, pokožku mi polil chlad. Noc už stála na prahu a s sebou přinášela zimu.

Došel jsem až na palouk, odkud si pamatuji výhled na krajinu a město pod horou. Mlha se však vlila mezi kopce a zatopila celý obzor, až na pár nejvyšších vrcholků, které se jako osamělé ostrovy stále ještě pohupovaly na temných nachových vlnách, přes které nepronikl jediný drobounký záblesk potopeného světla. Vkročil jsem hluboko do nitra starých hvozdů, pod husté větve skryté na odvrácené straně skály, a noc mě konečně spolkla docela. Opatrně jsem klesal po neudržované stezce a bedlivě pátral po stále hůře viditelných ukazatelích. Tápal jsem po orosené ledové skále a hrozil se srázu pod sebou. Úspěšně jsem ale přešel skalní převis, po kluzkém kamení přebrodil chladnou bystřinu a vpletl se mezi černé stromy, protkané pavučinami a plevelem, a hnijící kmeny, kořeny a ztrouchnivělé pahýly, porostlé světélkující houbou. Vítr se zvedal a stromy těžce naříkaly pod jeho náporem. Na tvář mi dopadly první kapičky deště.

A pak jsem to uslyšel: Strašný hrdelní rek, který rozvibroval celou noc. Hluboké temné troubení skučící zpoza kopců.

Blouznil jsem? Jako bych se najednou propadl zpátky do temných snů! Nevím, co mě vedlo tím směrem. Ta zapovězená mystika, tajemno, lákající svou neuchopitelností? Múza noci jako Siréna vábící svým zpěvem pod černou přikrývku?

Sešel jsem z cesty. S bázní v srdci, přetékajícím hrůznou zvídavostí, jsem brouzdal mezi listím a kapradím vstříc tomu volání, daleko za hřmotem rozvlněný obzor. Do útrob Pekla. Déšť se umocňoval a těžké kapky začaly prudce pleskat do zchřadlých listů nad mou hlavou. Vlhké kapradí mi brzy promáčelo nohavice a stále silnější poryvy ledového vichru mě mrazily až do morku kostí. Pokračoval jsem ale neochvějně dál, hnán těžkou touhou, kterou sám nejsem s to uchopit.

Téměř po čtyřech jsem se vyškrábal na nízký kopec nad stezkou. Podivuhodný vichr ještě zesílil, opřel se mi do hrudi a div mě v jeden moment nepřevrátil zpět. Ustál jsem ale jak jej, tak i následný nápor deště, který v silných cárech konečně plnou silou dolehl na zem. Ohluchl jsem. Troubení ustalo. Všechno se rozpilo v nerozlišitelném monotonním šumu listí podrobeného nemilosrdnému vodnímu náporu. Černé nebe prořízl blesk a téměř denní světlo náhle ozářilo okolní křivé větve a tančící křoviska. A tam, na blízkém obzoru mezi stromy a kapradím, za silnou dešťovou stěnou, jsem jej konečně spatřil! Jen matně, jen letmo… ale přísahám, byl to On! Albrecht, jeho tvář, silueta, která se krátce mihla na pouti lesem a rázem zas zmizela do noci. Vykřikl jsem, ne úlekem, ale nadšením!

„Albrechte!“ volal jsem. „Albrechte!“

Ale v hluku přírodních živlů jsem sám sebe neslyšel. Celý promáčený jsem zbrkle doklopýtal na místo, kde Albrecht stál. Ale bylo tam jen bahno, zpřelámané větve a udusané listí. A mezi listím v rozblácené pěšině pár otisků stop. Kopyta.

Vzpomněl jsem si na majestátní zvíře, které jsem tu již jednou potkal a konečně rozpoznal původ toho tajemného nočního reku – jelení troubení. Zvěřina, kterou Albrechta pravděpodobně sleduje. Ďábel místního pekla. Jeho múza…

Pokračoval jsem stopami naznačeným směrem v naději, že Albrechta dostihnu. Zpustošený a promáčený na kost, špinavý od bahna. Stále hlouběji mezi stromy, stále těsněji namačkané na sebe, až jsem se brzy jen sotva prodíral nízkým křovím a pařáty větví, které sápaly mou tvář i oblečení. Hrom znovu zahřměl, avšak blesk už tentokrát nic nevyjevil. Nepropustná klenba košatých větví vstřebala všechny paprsky do posledního fotonu. Ulpěl jsem v temnotě – v nerozlišitelném, neforemném prostoru, kde už nebyl sever, ani jih. Ani východ, ani návrat zpět. Jediný záchytný bod vystoupil, jako nedosažitelná hvězda vsazená na pozadí půlnoční nebe – vzdálené žluté světélko, jako maják nepravidelně problikávající nicotou. Klopýtal jsem za ním bahnem a kamením, přes popadané kmeny a vyvrácené kořeny, od stromu ke stromu, jen marně uhýbaje ostrým drápům černých větví. Až jsem brzy v onom světle rozeznal rysy okenic a o pár kroků blíže několik postav uvnitř starého srubu, skrytého hluboko uprostřed hor.

Připlížil jsem se podél mechem porostlých trámu až pod nízké okenice. Pak jsem opatrně nahlédl dovnitř.

Je to horší, než jsem si myslel, Sofie. Mnohem horší!

Ve zvláštní kamenné místnosti tam kolem velkého kruhového balvanu postávala skupina zvláštních individuí v těžkých černých kápích, které jim kryly tváře – tváře nepřirozeně velké a abnormálních tvarů. Leč postavy to byly lidské, brzy jsem v šerém svitu svíček rozpoznal odporně zvířecí rysi jejich hlav. Byly to masky krav, kanců, koní i kozlů, které měli přetažené přes obličeje. Bylo to odporné!

Ale ještě odpornější bylo to, co v té místnosti prováděli. Na kamenném oltáři tam leželo obrovské, vyvržené jelení tělo s kopyty dokořán a s useknutou hlavou. Všichni na něm měli napilno. S noži, sekyrami a pilkami pitvali zvíře na prapodivné části, které odhazovali do různých koutů toho ďábelského pokoje. Pracovali s takovou vervou a chirurgickou pečlivostí, až mě z toho polil mráz. Groteskní výjev a hrůznost celé té scény doplňovaly obrovské černé monolity, potřísněné krví a prorostlé plísní, které tvořily stěny celé té obrovské haly, haly mnohem větší, než jak se na první pohled ten opuštěný srub mohl zdál. Možná jsem blouznil, možná jsem snil, ale přísahal bych, že ta plíseň po stěnách prorůstala v tak odpudivě pravidelných tvarech, jako by utvářela určité symboly. Příkazy. Jako by svým vlastním jazykem prováděla přesné instrukce.

Pak jsem uslyšel praskot. Nejdřív jsem myslel, že jsou to zvuky lámaných kostí, jak se jeden z členů toho zvráceného kultu pokoušel odřezat silnou jelení nohu. Pozorně jsem se na něj zahleděl – Na ruce třímající pilku jsem rozpoznal zlatý prsten s povědomím černým kamenem. Ano, musel to být kuchař! Pod těmi ohavnými maskami museli být obyvatelé hotelu, kteří se po setmění v temných hlubinách lesa oddávají těmto satanským rituálům. A s úděsem jsem si pomyslel, co by asi byli schopni provést nicnetušícím hostům, anebo těm, kteří jejich příšerné tajemství namátkou odhalí. Možná proto se sem Albrecht vrátil. Možná na Propasti tušil něco zvráceného. Možná se sem vrátil podat očité svědectví. A možná ho podal…

Znovu jsem zaslechl praskání. Ne, nebyly to kosti. Byly to kroky! Praskání větví, jak se ke mně z hloubi lesa cosi nenápadně plížilo. Zavrávoral jsem, otočil a pokusil se rozlišit rysy potemnělého lesa. V matné záři bylo vidět jen změti siluet větví a pokroucených stromů, kolébajících se ve větru a dešti. Když vtom se jedno větvový pohnulo – nepřirozeně, proti síle větru. Okamžitě jsem zpozorněl a v temnotě před sebou rozpoznal zvláštní, potácející se postavu. Kolébala se pomateně, ze strany na stranu, a zápolila s těžkým parožím na hlavě.

Vyjekl jsem úzkostí a hned si mrazivě uvědomil, že můj výkřik na mě musel upozornit. Vstal jsem a bezhlavě utekl do lesa. Za mnou z řevem vyběhl i onen netvor s lidským tělem a jelení hlavou – Skočil po mě, sápal se, ale obrovským parožím se zaklínil mezi větvemi. Štěstěna mi zachránilo život. Prchl jsem do temna, přímo za nosem, po strmém srázu, aniž bych tušil, kudy a kam. Prchal jsem pryč, co nejdál od toho prokletého místa.

Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem v těch lesích nezemřel. Celé hodiny jsem se potácel deštěm, mezi skalami a kamením, po nebezpečných a kluzkých úbočích, na jejichž dno nelze dohlédnout. Jak hrozný by to byl pád! A přeci jsem měl naspěch a každou chvíli se ohlížel, zda-li mě netvor nedohání.

A když jsem si myslel, že těm nejhorším hrůzám už jsem unikl, padl jsem vyčerpaně rukama do slizkého bahna. Ocitl jsem se na pokraji močálu, který lemuje západní hranici Pekla. V noci však vypadá docela jinak. Jakmile si člověk přivykne temnotě, uvědomí si, že celá ta širá pláň jemně fialově září. Jako hrůzostrašně pustá krajina nějakého vzdáleného světa. Opatrně jsem se mořil bahnem a hledal pevnou půdu pod nohama, aby mě močál nepohltil navěky. Opět jsem jen se náhodou úspěšně postupoval stále dál a dál, do hlubin měsíční krajiny, protkané světélkujícím mechem a ztrouchnivělými ostatky prastaré džungle.

Vtom se mi noha o něco zachytila. Myslel jsem, že je to kořen stromu. Zapotácel jsem se, opřel se o zetlelý pařez a pokusil se nohu osvobodit. Stisk byl ale příliš pevný, nohu jsem sotva vytáhl z hlubokého bahna. Když jsem se pod vodou pokusil kořeny rozvázat, na omak jsem pocítil jejich slizkou a podivně měkkou strukturu. Ze všech sil jsem ještě zatáhl, ozvalo se křupnutí a noha mi vylétla z vody. A vtom jsem spatřil, jak mi nechutně opuchlými prsty svírá kotník urvaná lidská ruka.

Vykřikl jsem zhnusením, přepadl, plácl sebou zády do bahna a ruka – jako živá! – reflexivně stisk opět povolila. Můj bože! Sofie, teror, kterého jsem byl svědkem, mě dohání k šílenství! Ty ruce tam byly všude kolem mě. A nejen ruce! Trupy bez hlav, hlavy bez těl a usekané údy i přirození… to málo z těch všudypřítomných ostatků jsem stihl postřehnout, než se mi mysl i vzpomínky nadobro zatemnily.

Znovu si sám sebe pamatuji až na opačné straně močálu, kam jsem se po bůh ví jak dlouhé době nějakým zázrakem dovlekl. Už nepršelo. Stál jsem tam celý smrdutý a špinavý od bahna a slizké krve a s bázní pozoroval tu ďábelskou siluetu postavy tiše na mě civící z druhé strany onoho rozkládajícího se pohřebiště. Na těle jsem cítil tíhu toho pohledu. A na hlavě tíhu toho paroží…

Znovu nalezená cesta mě dovedla zpátky na horskou pláň a v narůstajícím svitu slunce pomalu mi vycházejícího za zády jsem pln hrůzy a zklamání opět spatřil Propas, vklíněnou mezi hory, jako vykřičník na konci věty.

 

Proplížil jsem se recepcí a tiše se vkradl na pokoj. Celý hotel ještě spí. Zamykám dveře a modlím se – modlím! – aby nepojali podezření.

 

Mám ale strach, že tady mi modlitby nepomohou.

 

***

 

 

Je tma, ale slyším jejich se kroky. Dunění kopyt. Valí se jako stádo volů. Stále blíž a blíž. Stále hlasitěji. Zamkl jsem se na pokoji a modlím se ke všem čertům o spasení, protože bůh tohle ďábelské místo už dávno opustil.

Ano, je to tak, našel jsem Albrechta. Lásko, celou tu dobu… tak blízko. Kéž bys mi to bývala řekla!

 

Nemohl jsem jít spát, neodváži bych se. Bylo už dlouho po půlnoci, když jsem to znovu uslyšel: úpěnlivé, nervy drásající klepání klapek psacího stroje. Tentokrát jsem však nezaváhal ani okamžik. Vyřítil jsem se do chodeb, do temných, širokých chodeb zapeklitého systému slepých tunelů a sluncem nedotčených jeskyní. Chvátal jsem poslepu podél ledových stěn, korytem slizkých černých kamenů, přímo za nosem, za sférickou hudbou, za mrazivým průvanem, který olizoval mé nahé tělo. Utíkal jsem vstříc Albrechtovi, pronásledován divokým dusotem zvířecích končetin o prkennou podlahu. Věděl jsem, že je za mnou – netvor z lesa – stejně jako Albrecht kdesi naproti mně. Celou tu dobu!

Bolí mě lebka. Mozek mi třeští. Před očima mám mžitky. Je noc, ale stmívá se. Sotva už zaostřím. Fialový hnis prosakuje skrze tenké zdi. Proniká do stránek, vplétá se mezi řádky. Mezi mozkové závity jinak prázdného pokoje. Pokoj je prázdný – tak moc prázdný! Albrecht už tu není. Jsem tu jenom já. Ale jsem? Sofie, vždyť jsem jen Tvá vzpomínka vtištěná na tenhle papír.

Spadl jsem ze schodů. V tunelech. Uhodil jsem se do hlavy. Myslím. Pálí mě ruka. Možná je zlomená. Necítím jí, ale hýbe se!

Zpola omráčen jsem se dopotácel až k těm dveřím. A zabouchal jsem. Zabouchal jsem tak silně, jak jsem jenom mohl. Křičel jsem. Naříkal. Prosil Albrechta o pomoc. Prosil, ať mě k sobě pustí. Ten netvor… byl přímo u mě. Vpíjel se do mě…

Nemohl jsem dál – Vrhl jsem se proti dveřím. Povolily. Vrhl jsem se znovu. A znovu!

Dveře praskly. Rozletěly se na třísky, na kousíčky roztříštěného svědomí.

A uvnitř…

 

***

 

 

Sedím nad psacím strojem a zběsile píšu poslední věty. Vím, nedává to smysl. A nikdy ani nebude. Dílo je hotové. Dům na hraně pekla tady končí. Propast se uzavírá. Propadá se sama do sebe. Zůstane jen prázdná slupka…

Je tohle pro mě zklamání? Ano, čekal jsem větší konec. Ale velké konce jsou hodné jen velkých příběhů. Život není o velkých koncích. Život je o neustálém začínání stále téhož příběhu. A ten končí smrtí, v tom lepším případě. Odtud už není nikam úniku. Okno nejde otevřít. Tou škvírou nelze prolézt. Leda ho prorazit. Rozbít vlastní hlavou a doufat v rychlou smrt. Doufat v ten lepší konec. Třeba je to možnost! Jiné východisko nevidím. Snad jen zázrak. Zázrak…

Jsem stále uvnitř?

Sofie, lásko, tak moc tě miluji. Odpusť, že jsem tě kdy opustil.

Já ti odpouštím.

 

Už jsou tady. Sofie, už klepou. Už vráží do dveří! Už křičí mé jméno! To mé prokleté jméno!

 

Už tu nebudu sám…

 

Už… tu nebudu…

 

…

 

***

 

 

Vážená paní Sofie,

 

píšeme Vám v záležitosti jistého pana Albrechta, který se v době asi před půl rokem dostal do naší péče. Omlouváme se, že jsme se nedokázali ozvat dříve, pro instituci bylo velice obtížné vypátrat vaší identitu a doposud si nejsme jistí, v jakém vztahu se k již zmíněnému panu Albrechtovi nacházíte. Zároveň bychom se tedy chtěli předem omluvit, pokud Vás tímto zatěžujeme irelevantními a pochmurnými zprávami. Pokud jste s panem Albrechtem v příbuzenském, či přátelském poměru, chtěli bychom Vám tímto vyjádřit naší upřímnou soustrast.

 

Dotyčný byl nalezen pracovníky horské služby hluboko ve vnitru chráněné krajinné oblasti Peklo, uprostřed Bukových Hor. Dle jejich výpovědi se „setkali s podivnou bytostí lidských rysů, jak se potácí lesem, nahá a pomatená, se spoustou šrámu a krve po celém těle. Nejbizarnější ale byla maska, našitá přes obličej, vyrobená očividně z čerstvě vypreparované jelení hlavy, včetně povislého čumáku a širokého paroží.“ Albrecht se takto bůh ví kolik dnů trmácel divočinou, vyčerpaný, prochladlý, s polámanou rukou a kvůli zvrácené masce i se značně sníženou viditelností. Přesto se mu nějakým záhadným způsobem podařilo přežít.

Když ze strážníků opadlo prvotní zděšení, pokusili se nebohému Albrechtovi pomoci. Setkali se ovšem se značným odporem a agresí. Jeden z mužů byl ostrým parožím ošklivě poraněn a zatímco o něj ostatní pečovali, uprchl Albrecht zpátky do hlubin lesa. Den na to byla ve městě zburcována ozbrojená hlídka, která po něm několik dalších dnů pátrala. Stopy je nakonec zavedly až k neznámému, v mapách nezaregistrovanému objektu, skrytému na samém okraji Pekla. Uvnitř následný zásah odhalil skryté hrůzy, o kterých se zdráháme Vám vůbec zmínit. Pro úplnost je zde ale uvést musíme, a to nejlépe slovy jednoho z očitých svědků:

 

„Bylo to schované daleko mimo všechny cesty. Upřímně, narazili jsme na to jen nešťastnou náhodou, když jsme stopovali toho čerta, jak mu chlapi začali říkat. Stopa nás vedla napříč bukovým pralesem, po skalách a těžko průchozích stezkách, vyšlapaných divokou zvěří. Divím se, že se tam ten chudák nezabil, my sami jsme měli se zdoláváním hory nejednou namále. Došli jsme až do močálové oblasti a upřímně jsme si v ten moment mysleli, že tam ten paroháč nejspíš zahučel. Stopu jsme ztratili právě uprostřed rašelinišť, obešli jsme je a po druhé straně hory se s nepořízenou vraceli domů. Právě, když jsme slézali strmý sráz, kamarádovi se smekla noha a skutálel se po úbočí skály. Chudák, pěkně si při tom natloukl a pak nám dole zmizel v houští. Seběhli jsme za ním, prodrali se přes vysoké křoví a husté větve a objevili travnatou mýtinu, kterou shora nebylo vidět. Uprostřed ní stálo něco jako srub – alespoň to tak mělo vypadat – čtvercová budova obestavěná dřeným roubením. To stavení muselo být pěkně staré, protože dřevo už černalo a obrůstalo mechem a houbami. Ze strany čelem ke stezce bylo důkladně zaházené větvemi, což, hádám, mělo působit jako kamufláž. Ať už to bylo cokoli, rozhodně to bylo postaveno ilegálně v místě chráněné krajiny – neváhali jsme to tedy prošetřit. Srub neměl žádná okna a jen jedny veliké dveře, připomínající spíš vrata do menší stodoly. Několikrát jsme zaklepali, nikdo ale nereagoval, tak jsme se rozhodli vchod vyrazit. Nebylo to těžké, vrata byla plesnivá a zevnitř zajištěná jen ztrouchnivělou závorou. Ale to, co jsme našli uvnitř… Řeknu vám, to mě bude v noci budit ještě hodně dlouhou dobu.

Jestliže to zvenčí vypadalo jako srub, byla to jen maska. Dřevěné roubení obklopovalo jakousi velkou kamennou kostku, vystavěnou z těžkých černých monolitů. Kde se tady ta hornina vzala, nebo kdo a jak ji sem vytáhl, nemám sebemenší zdání. Byla tam strašná zima a tmu prosvěcovala jenom zvláštní fialová plíseň, prorůstající skrz naskrz těmi kamennými kvádry. Sám jsem moc neviděl a jsem za to rád, protože na denním světle by ten výjev působil ještě odporněji. Vypadalo to tam, jak v pitevně. Všude se povalovali špinavé nástroje, pily a sekery potřísněné krví. Mezi zvláštními nádobami, přetékajícími nějakou hnusnou tekutinou, se na podlaze a okolo velkého oltáře uprostřed povalovala střeva, vnitřnosti a různorodé části větších i menších zvířat. V jednom místě ležela hromádka ptáků bez křídel a bez zobáků, potom různé myši a drobní savci bez ocasů a s uřezanými končetinami. Jinde se zas povalovala těla velké zvěře, včetně jednoho vyvrženého kance a několika zmrzačených krav a kozlů. A přímo na oltáři jsem spatřil obrovského jelena s uřezanou hlavou. A všechno to prorůstalo tou divnou plísní.

A ten puch! Ten puch byl k nevydržení. Navalilo se mi z něj, vyběhl jsem ven a vyzvracel se do nejbližšího křoví. Kolegové se silnějším žaludkem mezitím zběžně prohledali celou místnost. Co místnost, celý sál! Obrovský systém jeskyň a hlubokých tunelů, na jejichž konec nebylo ani vidět. Vím, že to zní šíleně, možná jsme se z toho všichni dočista zbláznili, ale rozlehlost těch vnitřních prostor nedávala absolutně žádný smysl. Z venčí se ten srub zdál téměř nepatrný. Snad ukrýval jen vchod do nějakých skrytých podzemních dutin. Nevím, jak jinak si to vysvětlit.

Po zběžném ohledání, na které si v tom krátkém čase troufli, objevili kolegové k mému zděšení mezi nesčetnými zvířecími ostatky také několik lidských údů a trupů bez hlav, náležících nejspíše zbloudilým turistům. A mezi tím vším, skoro neviditelný, tam někde ve stínu ležel ten váš Albrecht, celý promrzlý, vyhladovělý, schoulený do klubíčka. Téměř se nehýbal, ale nějakým zázrakem stále nepatrně dýchal. Už neměl síly se bránit, tak se nám ho podařilo z chaty skoro bez námahy vynést. Když jsme se mu ale pokusili sundat tu obludnou masku z hlavy, zjistili jsme, že je velice odborně našitá přímo k jeho trupu. Nechtěli jsme mu ublížit, tak jsme prozatímně kvůli přesunu jen uřezali široké paroží. Vřeštěl a kvičel při tom, jako bychom mu snad řezali vlastní ruce! Bylo to příšerné. Tehdy jsem se pozvracel podruhé.“

 

Když ovšem na místo druhý den dorazila policie, po černých monolitech a jeskyních nebyly nalezeny žádné stopy. Na mýtině stála jen zborcená dřevěná slupka, pár opomenutých nástrojů, krev a zbytky zvířecích ostatků. Až pozdější ohledání nedalekého močálů, kde byla nalezena další zohyzděná lidská těla, odhalilo hrůzný rozsah činů, kterých se kdosi v těchto lesích dopustil.

Albrecht byl odveden k lékaři, který jelení hlavu musel odborně odoperovat. „Byla důkladně přišitá,“ vypovídal, „tak důkladně a hluboko, že se zdálo, jako by místy přímo srůstala s jeho svalstvem.“ Několik dnů po operaci strávil zesláblý a upoutaný na lůžku. Jakmile však znovu nabral sil, začal opět vyšilovat. Stal se agresivním vůči svému okolí, nejednou se pokusil o útěk a stále dokola opakoval jenom jedno: „Albrecht!“ Jako by někoho postrádal. Až později jsme ale zjistili, že se jedná pravděpodobně o jeho vlastní jméno. Jakýkoli další pokus o výslech však selhal a pacientovi musely být podány silné utlumující léky, aby vůbec zůstal příčetný.

Tehdy byl pan Albrecht odvezen do našeho ústavu. Vedle sedativ jsme nasadili léčbu antidepresivy, jejichž účelem bylo potlačit jeho neutuchající úzkost, paranoiu a strach. Zpočátku na terapii reagoval dobře a zdálo se, že je den ode dne příčetnější. Brzy opět začal mluvit, nic určitého, ale zásobil nás různými krátkými příběhy, očividně smyšlenými a dosti pomatenými, do kterých zasazoval jak sebe, tak i různé členy našeho personálu a ostatní pacienty. O sobě však mluvil vždy jen ve třetí osobě. Ukázalo se, že trpí jakousi zvláštní formou ztráty identity. Nejenže nepoznával a nebyl s to pochopit místo, kde se nachází, nepoznával, a často jako by si vůbec ani neuvědomoval sám sebe. Byl jako vypravěč, pouhý pozorovatel, distancující se od svého okolí. Na nic víc se nepamatoval a zdálo se, že se uzavírá do vlastního smyšleného světa.

Právě díky tomu jednoho z kolegů napadlo poskytnout Albrechtovi přístup k psacímu stroji, kde by se jeho kypící představivost mohla vybouřit. Opět se zdálo, že tento způsob léčby pomáhá. Albrecht se na papíře vyjadřoval mnohem uceleněji a smysluplněji, než v realitě. Brzy se pustil do psaní dlouhého spisu, ve kterém jako by se podvědomě vyzpovídával ze všech traumat, s kterými se v těch horách střetl. Je však sporné, jak moc lze tyto fantasmagorie považovat za věrohodnou výpověď.

Brzy na to také začal psát první dopisy, určené, jak doufáme, právě Vám. Osobně mi je předával a očividně mu velice záleželo na tom, aby byly doručeny. Bohužel k nim nebyl schopen přiřadit ucelenou adresu, a jelikož se nám nepodařilo vypátrat ani žádné příbuzné, trvalo velice dlouho, než se nám Vás podařilo najít.

Když se však Albrechtovi nedostalo odpovědi, začal být opět lehce nervózní. Brzy také přestal brát své léky, opět pohlcený onou podivnou paranoiou. Začali jsme mu tedy léčivo přimíchávat rovnou do jídla, bohužel se ale časem ukázalo, že náš záměr prohlédl. Jeho narůstající nedůvěra se tím akorát ještě utvrdila. Zlom nastal jednoho večera, kdy v záchvatu agrese ošklivě poranil vrchních sestru. Z bezpečnostních důvodů jsme jej museli uzamknout na pokoji do té doby, než pro něj nalezneme účinější léčbu.

Jeho nekontrolovatelně postupující demence dosáhla nakonec takové úrovně, že se nám s ním nepodařilo navázat už žádný srozumitelný kontakt. Albrecht se absolutně uzavřel, přestal mluvit a začala se u něj projevovat zvláštní nemoc, vyznačující se nafialovělým hnisem proudícím žilami, která mu postupně postoupila až do mozku. Léky už nezabíraly. Albrecht opět začal vyšilovat v záchvatech strachu a i pod silnými sedativy se ve spánku kroutil a blouznil v nepřetržitém snění. V noci jsme slýchali, jak se mu z hrdla line nesrozumitelné mumlání, prolínající se s tak děsivě hlubokým hrdelním řevem, že mě z toho mrazí, když si na to jen vzpomenu.

Jednoho rána byl Albrecht nalezen mrtví. Tělo se vyčerpalo a hnis nakonec převzal kontrolu nad jeho orgány. V horečnatém zápalu zvládl ještě napsat několik posledních odpisů, které jsme nalezli zastrčené pod matrací, spolu s ukrytými léky.

Událo se ovšem ještě něco podivného, co nejlépe vyjádří výpověď přítomného kolegy:

 

„Když jsme vstoupili do pacientova pokoje, zasáhl nás ostrý puch. Byl to zápach rozkládajícího se těla. Na posteli ležel Albrecht, celý bledý, s tváří protkanou purpurovými cévami. Už na pohled bylo jasné, že je mrtví, a bližší ohledání těla tuto domněnku pouze potvrdilo. Nedýchal, nezachytili jsme tep a otevřené oči zely prázdnotou a nepřítomností. Přísahám, že byl mrtví.

Druzí dva zdravotníci odešli pro nosítka. V pokoji jsem zůstal sám a můj zrak upoutala úhledná hromádka papírů vedle psacího stroje. ‚Dům na hraně pekla,‘ stálo velkými písmeny na svrchním listě. Přešel jsem ke stolu a pročítal ty pomatené zápisky a… když jsem se otočil, lůžko bylo prázdné! Prostě už tam nebyl...“

 

Albrecht vyběhl otevřenými dveřmi do chodby a s šíleným rekem prorazil dva zdravotníky, kteří se ho ve zmatku pokusili zadržet, proletěl společenskou místností a než si všichni stačili uvědomit, co se děje, doběhl až na recepci, kde se střemhlav vrhl ven skrze pootevřené okno. Sklo se roztříštilo, ošklivě se pořezal a sletěl dolů ze čtvrtého patra.

Když k němu zdravotníci s ostrahou dorazili, byl už definitivně po smrti. Obzvlášť podivná byla ale jeho krev, sražená a přeci stále pomalu tekoucí nafialovělá hmota.

 

Omlouvám se vám za všechny ty otřesné detaily, nicméně Albrechtův případ je policií stále vyšetřován a před výslechem je pro nás nesmírně důležité, abyste byla obeznámena z celkovou situací raději od nás, než od strážníků, kteří na celou věc mají svůj vlastní názor. Konečně Vám také posíláme Albertovy dopisy a prvopis románu. Jakožto jediná blízká osoba s ním naložte dle libosti.

 

Doufáme, že se Vám do tohoto nejasného případu podaří vnést alespoň o trochu více světla. Jelikož Albrechta osobně neznáme, tady naše možnosti a kompetence končí. Budeme rádi, když se nám ozvete a vyjádříte se k těmto okolnostem vlastními slovy.

 

Opatrujte se,

 

Propast, psychiatrická léčebna a ústav pro duševně choré