Europa II.

Europa II.

„Kolegy?“ nechápu a otáčím se. Jak se otáčím, vidím, že všechno pozvolna tmavne, nabírá černých a temných kontur rušených jen nějakým blikáním rozbitých světel, a když se konečně otočím, nikdo za mnou nestojí. Lisa, ani Leon tam nejsou. Jen ta tmavá a prázdná chodba vedoucí k modulům. A i místnost s moduly, která byla osvětlená, když jsem se probudil, je skoro černá. „Co to…“ špitnu a otočím se k Veronice a Erikovi. Nejsou tam. Místnost je prázdná. Nikdo nesedí na Veroničině židli, nikdo se neopírá o její stůl. Nikde nikdo, jen některé dveře jsou pootevřené a v dálce slyším, jak se jiné otevírají a zavírají. Cítím, jak jimi proudí chladný vzduch, ale jinak nic víc. Průvan, který je poháněn z modulové místnosti.

Rychle se vracím do modulové místnosti, abych našel Leona a Lisu, i když neexistuje žádný rozumný důvod, proč by tam měli být. Museli jít někam jinam. Nebo možná stále spím, možná jsem stále v simulaci při transportu nebo se něco porouchalo a já jsem zraněný s poškozeným vědomím. Jiná vysvětlení nejsou, a tak mi nakonec nezbude nic jiného než počkat, než mě dají dohromady. Slyšel jsem o takových případech.

Jak se blížím k modulům, tak něco ucítím. Nejen vcelku příjemný chladný vánek průvanu, ale taky odpudivě nasládlý a pronikavý zápach hniloby, který mi vžene slzy do očí, ale přesto se k němu přibližuji. Projdu úzkými dveřmi zpět do místnosti, ze které jsem přišel s Leonem a Lisou, jen abych je tam opět našel. Ano, jsou tam oba dva, ale ne tak jak jsem doufal.

Jsou ve svých modulech a nadále připoutaní, ale moduly jsou otevřené a mně se tak naskýtá pohled na jejich těla. Barva těl přechází mezi bílou a tmavomodrou, line se z nich zápach a pozvolna odpadávají kousky kůže. Všude na jejich těle vidím puchýře, ze kterých vytéká tmavá krev, jejíž těžké kapky dopadají na podlahu. Oba mají pootevřená ústa a propadlé, shnilé tváře, oba mají otevřené oči s výrazem, který je pronikavý a nepřítomný zároveň. Nehledí ke mně. Prostě hledí tím směrem, kam hleděli, když zemřeli. Koutkem oka si všimnu, že Leonova hlava se trochu cukne, ale nic víc.

Podívám se na monitor modulu. Vyhledám si záznamy o tom, co se stalo. O tom, jak zemřeli, a kdy zemřeli. Bylo to ve stejnou dobu. Před dvěma týdny, 16. 7. 1900. A oba na neznámou příčinu. Celkové selhání organismu bez identifikované příčiny, stojí na monitoru. I diagnostika modulů ukazuje, že nebyla žádná závada. Oba moduly jsou v pořádku, ale Leon a Lisa ne. Pohled na jejich rozkládající se těla mě odpuzuje pryč z místnosti. Ale není to jen tím, že se jejich těla rozkládají.

Něco se s nimi děje. Vidím, jak se jejich břišní dutina zvětšuje. Nabírá na objemu a roste. U obou. A s tím, jak roste, tak se zkratují a prasknou monitory a obvody modulů. Obě břišní dutiny jsou brzy obrovské a já tam nehodlám zůstat. Rychle opustím místnost a zavřu za sebou. Zamknu dveře k modulům a okénkem se dívám, co se tam dál děje. Brzy jejich břicha natečou, až tak, že se začne rýsovat prasklina a obě puknou. Vyvalí se z nich strašlivá záplava hnisu, krve a orgánů, kterými prolézají stovky černých červů.

Jakási morbidní zvědavost mě nutí dál sledovat tlení těch těl a masu červů požírajících vnitřnosti, ale to jen do okamžiku, než na svém krku ucítím a uslyším chladný dech, skoro jako mrazivý vánek. Prudce a instinktivně se otočím, ač bych si to nepřál a vidím prázdnou chodbu s blikajícími světly. Vůbec netuším, co dělat. Netuším, kam jít, ale musím někam jít. Musím zjistit, co se tu děje. Co se tu stalo?!

Vrátím se do vstupní místnosti. Teprve nyní si všimnu něčeho, čeho jsem si předtím nevšiml na Veroničině židli. Na jejím opěradle je zaschlá tmavá skvrna, která se pak táhne čarou do jedné ze zavřených místností. Podél té čáry vidím vyškrábané rýhy a ulámané nehty. Mrazí mě v zádech a nedokáži si představit, co se tu muselo stát.

Obejdu Veroničin stůl a podívám se, zda počítač funguje. Není poškozený a je zapnutý pouze v režimu spánku. Probudím ho, tak jako bych se já rád probudil z tohoto strašlivého snu, z tohoto děsu, který mě škrtí, ale já sám se neprobudím. Nejde to. Místo toho začnu číst seznam příletů a odletů, abych aspoň vzdáleně určil, kdy se to stalo. Před dvěma týdny. 16. 7. 1900. Poslední záznam, který je navíc zvláštní.

 

16/7/00 – Nikdo nepřiletěl. Nikdo více nepřiletí. Nikdo neletí.

 

A nejen ten. I předchozí záznamy se jeví podivné. Nechápu, proč je Veronika zapisovala, proč je psala takovým způsobem.

 

12/7/00, 11:00 – Staffordova odměna…

13/7/00, 19:00 – Warrenová, Marcos, Petrinski, Lauda… přichází.

14/7/00, 7:40 – NEČITELNÝ ZÁZNAM

15/7/00, 15:25 – Včera Laybek a malý panchart…

 

Warrenová, podivím se. Netuším, že by tu pracovala nějaká moje příbuzná. To bych určitě věděl, a jen kroutím hlavou.

Vyhledávám poslední záznam, který by měl být normální, ale je zcenzurován. Byl vymazán vyšší autoritou. Nevím, kdo přiletěl, ale mělo to být v poledne 11. Dubna. Dnes přiletěl XXXX. Jenže je možné, že žádný z těch záznamů není skutečný, nejen pro jejich podivnost, ale taky proto, že naše stanice nezažívá tak časté návštěvy, přílety a odlety. Jednou, dvakrát do měsíce někdo přiletí a odletí. Určitě ne každý den.

Blouzním snad? Mnu si tvář a třesu se, jen abych se probudil z toho, co se děje. A děje se to vůbec?

Otočím se a připadám si zoufale. Snažím se vymyslet, jak pokračovat, a kam jít. Rozum i strach mi velí jít na jediné místo, do zbrojnice, jenže ta tu není. Není tu mým vlastním přičiněním. Když jsem tohle místo plánoval, věděl jsem, že to bude těžařská stanice, a k tomu nepotřebujete zbrojnici. Zamítl jsem jí v plánech, takže každý bezpečnostní pracovník měl pouze svoji zbraň a ošetřoval si ji sám, jenže se nezdá, že by tu nějaký byl. Teď se za to tak nesnáším, byť je otázka, zda by mi vůbec nějaká zbraň byla k něčemu.

Druhé místo, kam mě rozum vede, je komunikační centrum, nebo velitelská stanice s kanceláří prefekta. Tím prvním mohu požádat o pomoc, tím druhým zjistit, co se tu stalo. Touha po pomoci je však silnější, a tak procházím pootevřenými dveřmi, které vedou k technické sekci a skladům, protože ty sousedí s komunikací.

Když jdu další chodbou, vidím, že nápisy na stěnách jsou strhané nebo počmárané a nečitelné. Nevím, kdo nebo proč by to dělal, ale je to tak. Přestávám si toho všímat a podívám se na opačnou stranu, kde je dlouhé okno. Když jsem tu byl dříve, trávil jsem u něho volný čas. Je z něho úchvatný pohled na kamenité a ledové pláně Europy a ještě úžasnější pohled na skvostné dílo přírody, kterému se říká Jupiter. Starobylý kolos, proti kterému je celé lidstvo jen drobným hmyzem.

Přestanu to sledovat, přestože mě to na chvíli uklidnilo a raději se podívám ke dveřím technické sekce. Prošel za nimi stín, snad silueta. Velice jasná a patrná. Neprošla nijak rychle, ale už je pryč. Netuším, zda přidat do kroku nebo se naopak vrátit, ale určitě nemohu na tom místě zůstat.

Možná se vrátím. Možná půjdu nejdříve do velitelské sekce, protože se k technické hale nyní nechci přiblížit, ale taky se nechci otočit zády k místu, kde se objevil ten stín. Veškerý klid, který jsem nabral z toho pohledu je ta tam, a tak raději ustupuji, vracím se pozpátku a dál se dívám před sebe, až dokud nenarazím zády na roh dveří a nevstoupím zpět do příletové místnosti, kde dveře zavřu.

Chci obejít kruhovou místnost a projít dveřmi s modrou směrovou čárou, ale něco mi padne do oka. Všimnu si dveří vedoucích k přetlakové komoře ven ze základny. Jedny z mnoha dveří v modulární sekci. Jsou zatavené. Ze všech stran jsou zatavené. Už je to nějaká doba, ale zdá se, že někdo nechtěl, aby se šlo dostat ven. Opět mě nenapadá žádný rozumný důvod proč.

Obejdu kruhovou místnost a otevřu modře značené dveře. Zatímco červeně značená technická sekce byla směrem na sever, velitelství, výzkum a ubikace jsou směrem na východ a právě tímto směrem se nyní vydávám skrze chodbu, kde se táhnou další dlouhé a tmavé skvrny po podlaze i po stěnách, stejně jako jsou vidět šrámy sekání ostrými předměty.

Cestou potkávám sekci s ubikacemi, jídelnou a sprchami. Tato sekce je uzamčená, ale není zatavená. Jen jsou zkratované obvody v zámcích a není možné jí otevřít identifikačním čipem. Doufám, že jsou na ubikacích stále moje věci, i když je absurdní se tím právě zabývat. Pokračuji dál.

Kousek za dveřmi ubikací procházím okolo otevřených dveří výzkumného sektoru, jehož jsem pravidelným návštěvníkem a dohlížitelem. Teď bych tam ale raději nešel, i proto, že tam není moc světla. Ani nemůžu. Musím do velitelské kanceláře, která už je jen pár desítek metrů naproti mně. Velitelskou sekci jsem nenavštěvoval tak často jako těžařskou a výzkumnou, přestože jsem byl jedním z projektantů tohoto zařízení. Hlavní velení měl na starost prefekt.

Než se dostanu do velína, narážím na poslední dveře na chodbě vedoucí do ošetřovny po mé pravici. Bouchám do nich, snažím se je otevřít a doufám, že tam bych mohl někoho najít nebo aspoň najít léky, se kterými se dám trochu dohromady, protože je mi stále špatně a celý stav tohoto místa jen umocňuje moje mdloby a pocit na zvracení.

Dveře jsou ale zavřené. Zamčené a zkratované jako ty do ubikací. Ovšem to není to nejhorší. Mnohem horší je, že přímo u nich leží urvané ruce. Dvě hnijící ruce. Vypadá to, že se někdo pokusil podlézt pod dveřmi, ale nezvládl to. Zavřely se a urvaly mu je. Při bližším pohledu zjistím, že to byl Ernst. Vidím jeho tetování trojhlavého hada u zápěstí. Poprvé jsem si toho tetování všiml při střelecké přípravě na Marsu, kde mi pomáhal s výcvikem střelby před kvalifikačními zkouškami. Byl tu nejlepším střelcem z místních členů ostrahy. Ale už není. Promnu si obličej a raději pokračuji k místnosti velitelství, která už není daleko.

Autor Vayl, 22.11.2022
Přečteno 185x
Tipy 4
Poslední tipující: MatyhoZmaty, Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Parádně se to čte :) příběh moc zajímavý

15.06.2023 13:08:45 | MatyhoZmaty

(Opožděně) Moc děkuji! Jsem rád, že se to líbí :)

24.06.2023 00:32:56 | Vayl

Píšeš velmi poutavě

23.11.2022 12:51:14 | Marry31

Děkuji. V to nejvíce doufám. Jsem rád, že se to líbí. :)

25.11.2022 12:26:10 | Vayl

Úplně jsem se vtáhla do děje.

22.11.2022 17:34:05 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí