Mozaika 5, VIII.: Sadaři...

Anotace: Sicílie, 1657

Jdu po dlouhé zlaté pláži. Dopadají na mně paprsky zapadajícího slunce a sleduji široširé Středozemní moře, které se rozkládá po mé levici. Pláž je prázdná, na okraji civilizace, kam jsem byl zaveden svými bezcílnými kroky, kterými jsem nyní křižoval mou drahou Sicílii. Už pár měsíců jsem takto putoval ostrovem, sbíral odpadky, žebral na ulici, přespával ve starém oblečení, ale určitě věděl, že se nevrátím ke starému životu. Na to jsem byl, až moc zklamaný a zlomený.

Ponořen v sebelítosti přežívám ze dne na den. Někdy to je lepší, někdy horší, ale vím, že z toho, co zůstalo z mého svědomí, ještě něco mám, a že se dál nebudu sobě zpronevěřovat. Nevím, jak dlouho takhle přežiji, tím spíše, že jsem stále pronásledován temnotou a strachem z hrůz války, a že alternativou k životu je opět jen stín a nicotnost. A není to jen hrůza války, to co mně pronásleduje je mnohem horší.

Dívám se nyní na pravou stranu, kde se táhne dlouhý háj olivovníků se stovkami a stovkami stromků, ze kterých nyní sběrači sbírají lahodné plody. Zastavím se u vysokého kamene, o který se opřu, odložím si tam brašnu s pár osobními věcmi, které jsem měl a zůstávám je sledovat. Sběrači chodí sem a tam a sbírají, zatímco občas přijede povoz s koněm, kam nakládají sesbírané olivy.

A je zpátky. Temnota pohlcující mou duši. Slunce začne zapadat rychleji, než kdy dříve, v podstatě mizí a dlouhé černé stíny nyní zahalují háj i celou pláž. Temnota se šíří nad mořskou hladinou i celým ostrovem, rušená jen měsíčním svitem a hvězdami, s tím, jak se sběrači belhají sem a tam, jak jejich končetiny odpadávají, stromy vadnou, hnijí a olivy plné krvavých červů dopadají na šedou trávu. Vidím sběrače, jak provazy obvazují krk svého kolegy, škrtí ho a vlečou k nejbližšímu stromu, kde ho pověsí. Vidím, jak z nebe padají zářivě nachové hvězdy, které zalévají celé místo krví kosmu a snáší na celý sad rudou mlhu, skoro neprostupnou a páchnoucí. Další sběračka rozdělává ohniště, zatímco její kolega si lehá do ohně, aby mohl nabídnout své tělo unaveným sběračům. Promnu si tvář a znova vidím sad.

Slunce ještě nezapadlo, nebesa nepláčou krví a sběrači v klidu a míru sbírají olivy, žertují a baví se. Nic se nestalo, jen šílenství pohlcuje mou mysl a já nevím, jak se toho zbavit. Nebo možná vím, ale bojím se, že to je ještě horší cesta, než se nechat dál trýznit.

„Hej, ty! Ty, co tam tak okouníš!“ uslyším cizí hlas a vidím, jak na mně nějaký sběrač mává. Seberu svoje věci a pokračuji v chůzi po pláži. „Nechceš práci? Potřebujeme každou volnou ruku!“ vola za mnou dál. Možná bych to mohl přijmout, co myslíte?

Otočím se a jdu k sadům ohraničeným nízkou kamennou zídkou, podél níž, se táhne nezpevněná cesta. Vyškrábu se po nízkém svahu a zastavím se, až u zídky, kde stojí statný a propocený muž. „Bezďák, že?“ mlčím. „Platit ti nebudeme, ale dostaneš jednou denně jídlo a nocleh.“

„Dvakrát denně,“ odpovím.

„Smlouváš?“

„Před chvílí jste volal, že potřebujete každou volnou ruku. Já můžu jít zase o dům dál a Vám tady shnijí olivy. Máte málo lidí? Válka, že?“

„Jo. Několik našich sběračů bylo zastřeleno v Licatě. Menší oslava v hospodě, a pak se hospoda dostala do přestřelky korporátních žoldáků a regentových vojáků.“

„Takže?“

„Takže budeš mít dvakrát denně jídlo, ale jen jedno teplé.“

„Fajn,“ odkládám si k zídce baťoh s osobními věcmi a přidávám se ke sběračům.

Pomáhám jím držet plachty a tak jednoho z nich uvolním, aby mohl tyčemi shazovat krásné zelené olivy. Je to namáhavé, ale nijak náročné. Stojím tam, držím roh plachty a sleduji, jak oliva za olivou dopadá. Pak plachtu skládám a odnáším jí k povozu, kde jsou kádě na olivy. Skutečně se spěchá na sklizeň, protože se pracuje dlouho do noci. Zapadalo slunce, když jsem k nim nastoupil a šichta končila kolem jedenácté večer. Ale práce to byla nakonec celkem příjemná. Na vzduchu, naplňovala mě a dávala mi dobrý pocit, něco, co už jsem řadu let nezažil. Občas mě i povzbudil úsměv na tvářích sběračů a celá šichta byla zakončena menším společným klábosením, zatímco povoz odvážel sklizenou úrodu.

„Tenhle sad je starý, že? Prohlížel jsem si ty stromy.“

„Jo, pět století. Vznikl za vlády císaře Michaela, po vydrancování Konstantinopole Araby. Hodně sadů v Řecku a Anatólii tehdy zaniklo, přišla tam spousta bídy, a tak se sadaři přesouvali na Krétu, Kypr, na Chios a Sicílii, nebo k Bari. Pár nejstarších stromů je tu už od začátku, většina je tak dvě tři století stará.“

„Jak dlouho tu pracujete?“

Muž se usměje nad mou otázkou. „Vidíte támhle tu vilku? Žádná sláva, že? Tak tam jsem se narodil. V deseti jsem nastoupil a už třicet let tu makám. Měl jsem menší přestávku během války, když jsem bojoval stejně jako Vy.“

„Jak víte, že jsem bojoval?“ překvapí mě.

„Poznám takové jako já. Taky Vás ta válka zničila, co?“ mlčím. „Omlouvám se.“

„Kde jste sloužil?“

„Na iberské frontě, přímo v Portugalsku.“

„V Portugalsku? Bojoval jste pod Marií Iskaropulskou, že?“

„No samozřejmě! Skvělá ženská. Nikdy se nevzdala, zarputile bojovala, ale bylo toho na ní nakonec moc. Vy jste jí znal?“

„Znám. Jsme přátelé,“ odpovídám a všimnu si mužova smutného výrazu. „Co je?“

„Vy to nevíte?“ kroutím hlavou. „Když vyšlo najevo… to s Fedkorpem a Společností, a potom, co zažila při ústupu z Portugalska celý ten lisabonský masakr…“

„Slyšel jsem o tom. Bylo tam obklíčeno a pobito padesát tisíc našich mužů.“

„Ano. Nakonec toho bylo asi moc. Ona se zastřelila.“

Nevěděl jsem to. Celé měsíce jsem si říkal, co s ní asi je, a patřila mezi pár lidí, se kterými jsem se, ještě chtěl vidět, ale už se s ní neuvidím. Zůstávají mi na ní jen příjemné vzpomínky, na její odvahu, ambice a talent. I jí ta válka… ne válka, ta zrada jí zničila.

„Vy jste jí tam poznal?“

„Většinou jsem bojoval na severním úseku s legií mechanizované pěchoty, ona velela silám u Lisabonu a na východním úseku, ale jednou nás navštívila, aby zjistila přesný stav severní obrany. Byla přátelská, vstřícná, zajistila nám další zásoby a posily, i když věděla, že se neudržíme, stále v nás věřila a dodávala nám odvahu.“

„Teď lituji, že jsem sem přišel. Žít v blažené nevědomosti bylo příjemnější. A někde v bídě bych dožil s tím, že je Marie v pořádku, a že to pro ni dopadlo lépe. Ale nebojte, zůstanu tady,“ a další čtvrt rok jsem strávil na různých olivových sadech, pachtící se, nakonec i za menší drobné, než mi sběrač nabídnul novou práci u jeho známého v afrických dolech. „Jako zotročený chudák?“

„Kdepak. Říkals, žes byl vojenský policista, že?“ přikývnu. „Jako kontraktovaný důstojník ochranky a bezpečnostní poradce,“ což nezní špatně.