Stopa v prachu

Temnou ulicí se ozývaly výkřiky. Ani v jednom domě či sebemenším

 okně nesvítilo světlo. Přesto však minimálně jedna žena nespala. 

V jednom z řadových domů se něco dělo. Výkřiky sílily a bylo slyšet

 i rozbíjení skla, padání kusů nábytku na zem a dupot po schodech. 

Rámus se přesouval stále výše až byl slyšet z podkrovního pokoje.

Z kulatého okna těsně pod střechou se rázem vysypalo sklo a skrze 

rám vypadlo ven něco velikého, co dopadlo na chodník před domem. 

Byla to žena. A vše rázem utichlo. Pokud by zde ale byl pozorný 

kolemjdoucí, mohl by si všimnout dvou červených světýlek zářících 

za zbytky rozbitého okna. Pak nastala tma a ticho.

 

   "Sebevražda? " zeptal se komisař Higgins sotva dorazil na místo 

činu. Viděl tělo, zbytky skla a rozbité okno.Vše se zdálo být jasné. 

   "Asi ano, pane. Vše tomu nasvědčuje," odpověděl jeden z přítomných 

policistů, zajišťujících místo činu.

   Higgins byl vždy otrávený, když byl případ naprosto jasný. Vyžíval 

se ve vyšetřování a objasňování zapeklitých případů. Tady ale nebude 

jeho talent zapotřebí. Odevzdaně vstoupil do domu a pomalu stoupal 

po schodechdo podkroví. Rozhlédne se, konstatuje to, co už tu všichni 

vědí a bude se moci vrátit do kanceláře a sepsat zprávu. Ale moment? 

Copak to jen je? Stop v podkrovním prachu je spousta a očividně jsou 

všechny stejné.Až na jednu. Ta je až příliš veliká. Ale co tu dělá? A proč 

je jen jedna?

   "Strážníku!!! Kolik lidí tu pobíhalo před mým příjezdem?" zavolal 

Higgins o patro níž na hlídkujícího policistu.

   "V podkroví nikdo nebyl, pane. Hlídal jsem tu. Čekali jsme na vás. "

   Stopa uprostřed prachem pokryté podlahy nemohla být starým 

otiskem, byla čerstvá. Zarážející bylo její umístění.Nikde okolo žádná 

taková nebyla. Jen tahle, špičkou směřující k rozbitému oknu.

   Komisař se odmítal vzdát myšlenky, že tu nenajde jinou stopu. 

Něco, co by mu ukázalo opak sebevraždy. Procházel se po půdě a pak i 

po domě, prohlížel si rozbité věci a popadané kusy nábytku. Nakonec 

dospěl až do sklepa. Procházel se mezi regály s různým starým 

harampádím až se dostal k zadní stěně. Upoutaly ho malé železné 

dveře zcela v rohu místnosti. Byly celé rezavé a měli černou, skoro 

rozpadlou, kliku. Vzal za ni, otevřel dvířka a zalilo ho bílé světlo.

 

   Stál po kolena ve sněhu. Viděl několik starých, ztrouchnivělých 

stromů, pokrytých bílou přikrývkou. A slyšel vodu. Postupoval 

sněhovou plání až dorazil k řece. Ta ovšem nebyla tvořena vodou. 

Nekonečnou bílou plochou se valil proud rudé tekutiny. Krev. 

Krvavá řeka, působící s okolní bílou barvou děsivě a temně. 

   Proud však nesl i mrtvá těla. Rozpadající se ostatky mužů 

ve zbytcích zbroje byly unášeny neznámo kam. Než se stačil 

zamyslet nad tím, kde vlastně je, ozvalo se z dálky dunění. Vidět 

byla i bílá mlha. Byl to vlastně zvířený sníh. Rozeznával postavy 

na koních, které se k němu blížily velkou rychlostí. Ale kdo jsou 

tihle jezdci? Vždyť nemají obličeje. Jsou to jen lebky. Kostlivci 

v bohatě zdobených zbrojích. V ruce třímají meče, sekery a 

někteří už napínají tětivy svých luků. Higgins si uvědomil, že musí 

hned zmizet. 

   Chtěl se rozeběhnout, ale nemohl. Zůstal stát zabořený ve sněhu. 

Těsně před něj se zapíchl šíp. A chvíli na to ho o kousek minul další. 

Jezdci se blížili. Už rozeznával škleb v jejich lebkách. I koně 

vypadaly zlověstně. Napůl rozpadlé zdechliny se zelenýma očima, 

co už měly dávno hnít v zemi. 

   První jezdec se přiblížil a rozmáchl se mečem. Higgins začal křičet, 

zakryl si rukama hlavu a čekal smrtící úder. Ten však nepřišel. 

Vše utichlo.

 

   Pomalu otevřel oči. Sníh, krvavá řeka, jezdci ... vše bylo pryč. Nebe 

bylo temné, přes mlhu nebylo možné vidět příliš daleko, ale i to málo 

Higginsovi stačilo. Na tomhle poli se kdysi odehrála velká bitva. Zem 

byla posetá kostmi, rozpadlou zbrojí a trouchnivějícími zbraněmi. 

Nebylo možné šlápnout na holou půdu. Pod Higginsovymi botami 

praskaly kosti a chrastilo železo. Zvuky se míchaly s krkavčím 

skřekem. Ptáci se sesedávali na zbytcích vozů a v zemi zapíchaných 

korouhvích.

   Mlha se pomalu zvedala. Nebylo kam dojít, na všechny strany se 

táhly pozůstatky po válce. I když kromě ptáků nebylo nikde žádných 

náznaků čehokoliv živého, měl Higgins pocit, že ho někdo nebo něco 

pozoruje. A to něco, se začalo blížit. Zvedal se vítr, lámání kostí se 

ozývalo čím dál hlasitěji a zrezivělá zbroj se rozpadala pod tíhou něčeho 

těžkého. 

   Higgins si všiml veliké postavy s kápí, co se sunula těsně nad zemí. 

Nebylo poznat, kdo to je, jak vypadá. Místo obličeje byly vidět jen dvě 

červená světla, jako hrozivé oči. Znovu komisař ucítil pocit zatuhnutí a 

nedokázal se pohnout. Postava se nejen blížila, ale i rostla. Nešlo 

spustit oči z těch dvou červených světel uprostřed temnoty pod kápí. 

   Začala ho pohlcovat temnota. 

 

   Byla naprostá tma. Pak se před ním pozvolna vynořil lehce osvětlený 

dům. A Higgins ho hned poznal. Byl zpět na místě činu. Nikde však 

žádní policisté, vyšetřovatelé ani koroner. Zmizely i okolní domy. 

Pomalu se blížil k vstupním dveřím. 

   Vstoupil dovnitř. Okamžitě se za ním prudce zavřely dveře. Stála 

u nich žena. Ta, kterou už dnes viděl mrtvou po pádu na chodník. 

Křičela na něj a oháněla se nožem. Higgins před ní začal utíkat 

po schodech nahoru. Byla to jediná možnost úniku.

   Utíkal patro po patru, shazoval za sebou nábytek a uhýbal čepeli 

nože, kterým se křičící žena oháněla. Doběhl do podkroví a už dál 

nemohl. Zastavil se, otočil na ženu a ta se na něj rozeběhla. 

Higgins jí uhnul a stačil ji ještě odmrštit od sebe. Žena pokračovala 

v pohybu a nezastavilo ji ani sklo v okně. 

   Uslyšel jen dutý naráz jejího těla na chodník a bylo ticho. 

Pomalu popadal dech a sklonil hlavu k podlaze. Zarazil se. Uvědomil

si, kde stojí. Zvedl pravou nohu a uviděl stopu, kterou se dnes již 

snažil identifikovat.

 

   "Přišel jste na něco, komisaři?" ozval se hlas za Higginsem.

   Ten konečně přišel k sobě, podíval se na zem, prohlížel si stopu 

v prachu a pak ji lehkým pohybem své nohy rozmazal.

   " Sebevražda. Víc tady asi nezjistíme," řekl Higgins a odebral se 

na cestu do kanceláře napsat konečnou zprávu.