Pěna dní Světlany Em.

“Vstávej už prosimtě, ať tam na tu devátou jsme” prořízl ticho chodby hlas patřící staršímu muži.
“Ale no jo, vždyť já už du” zněla odpověď z ložnice. Následovali poněkud ospalé kroky, směřující do koupelny a zvuk natřásání peřin a polštářů. Všechen ten šramot vzbudil i malého spáče, skrčeného v rohu místnosti. Promnul si oči a chvilku pozoroval hemžení dvou starších obyvatel bytu, kteří se pohybovali střídavě mezi ložnicí, koupelnou, skříněmi a toaletou.
“Hergot ! Kam si mi dala tu bílou košili” ptal se muž, který se již stihnul umýt a právě se v chodbě oblékal.
“Vždyť na ní koukáš prosimtě” odvětila žena a zaplula zpátky do koupelny.
“Ale né tuhle bílou. Tu s těma proužkama. Takovejma těma světlejma. Víš, kterou “ ?
Žena se zubním kartáčkem v ústech odpověděla jasnými gesty. Celou debatu v sedě sledoval ze dveří ložnice malý, černý jezevčík.
“Takovou tu bílou no, s proužkama” opakoval muž nešťastně. “jak mi dal Michal k vánocum” upřesnil.
Žena vyplivla pastu do umyvadla.
“ Jo tuhle ! Tak tu ti musim zašít, máš tam díru v podpaží. Vem si prostě tu bílou”.
Muž zalomil rukama a vzal si tu bílou. Ještě stále rozespalé Světlaně, sedící v rohu místnosti, začínala být zase zima.
“Že nejdete pryč” ? položila oběma manželům otázku, ve které se mísila touha po ujištění, že ne, a nastupující zoufalství. Oba manželé se bez jakékoliv reakce dál strojili do svátečního oblečení. Světlana si už dávno zvykla, že lidé, u kterých byla na “návštěvě”, ji nikdy na otázky neodpovídají. Postavila se v rohu.
“Prosim vás” sepjala ruce k naivní prosbě “vemte mě s sebou…”.
Strávila tu poslední dva dny. Spěchající muž a žena ji okázale ignorovali, ale ne tak jezevčík, který k ní s nebývalou aktivitou vyrazil z prostoru mezi dveřmi. Zadíval se na ní. “...já nechci zase zpátky…tam…” pronesla směrem k němu i jeho pánům.
Tváře jí zčervenaly a do očí se začaly drát slzy. Pes, aniž by jí spustil z očí, začal se štěkotem poskakovat okolo kouta, kde stála. Jakoby tu byla za trest na hanbě.
“Co s tim psem zase je ? To je jak včera. Bruno ! Nech toho, krucinál” ! snažila se ho žena uklidnit. Jeho štěkání na chvíli ustalo, ale stačilo, aby se Světlana zkusila trochu pohnout a spustil zas.
“Bruno ! Co tam máš v tom rohu” ? Žena, již připravená vyrazit z domova, se zadívala stejným směrem jako pes.
“Já sem tady ! Tadýýý, přímo před váma !!! Vemte mě s sebou, prosim vás... já tam nechci zpátky…” snažila se jí uprosit uplakaným hlasem Světlana.
“Prosim tě, vždyť tam vůbec nic neni, pse praštěnej” konstatovala žena a uvázala Brunovi na krk obojek.
“Včera na tebe dorážel, že sis dovolila poslouchat detektivku a nechtěla s nim jít ven. Asi je furt naštvanej” zasmál se muž.
“Ale to nebyla detektivka, to bylo vo tý ztracený holce. Takovej dokumentární pořad. No však já mu to dneska vynahradim. Nóóoo…budeš celej den běhat s Beníkem na zahrádce, no, no, darebáku jeden” podrbala žena jezevčíka.
“Budeš snídat” ? zeptala se manžela.
“Né, se stavíme cestou. Máme nejvyšší čas a než nastartuju auto…” dostalo se jí odpovědi. Manželé se začali obouvat, jezevčík Bruno byl za vodítko odtažen k botníku, i když Světlanu nepřestával propalovat podezíravým pohledem. Ta raději zůstala stát v koutě.
“Tak jdeme, poďte, poďte” rozhodl muž a otevřel vchodové dveře. Světlaniny prosby zcela zřejmě zůstaly nevyslyšeny. Nechtěla si to pro sebe přiznat, ale věděla, co přijde. Přesto se rozhodla, jako už tolikrát, pro poslední zoufalý pokus. Vyběhla za nimi ven z bytu, do společné chodby. Byla už venku, ale takřka ihned se jí podlomila kolena a ona oběma manželům spadla pod nohy. Jezevčík na ní opět začal zuřivě štěkat. Muž zavřel a zamkl vchod. Začala se jí točit hlava a žabí perspektiva obou manželů se psem se jí začala před očima rozpadat na jednotlivé obrazové body. Její vědomí se, jako už tolikrát předtím, propadlo hluboko do ledové tmy.

“A kam chceš jít vlastně ty” ? zeptala se jí Lenka.
“Zkusim ten gympl. A když to nevyjde, tak peďák v Budějicích” vyložila jí svůj plán.
“Jo ták! Ze Světluše bude úča…hmmm, tak to teda pozor, pozor ” obě se rozesmáli.
Po levé straně se poklidně loudala široká řeka, na které jarní větřík co chvíli vykouzlil drobné vlnky.
“Vono je to za chvíli…prázdniny zase utečou…” povzdychla si Lenka.
“Náhodou, já se zpátky do školy docela těšim… zase vás všechny uvidim…teda hlavně vás tři, víš” usmála se Světlana. Podívala se doprava, kde nábřeží lemovala vysoká opěrná stěna. Všimla si, že u ní stojí muž, který na ně nepokrytě zíral. Zvednul ruku, jako by jí snad chtěl zastavit a něco jí říct.
“Jenže co “ ? napadlo jí.
Chtěla na něj alespoň mávnout, ale v tom se vlahý větřík změnil na vichr a dala se do ní hrozná zima. I když se trochu bála, nakonec otevřela oči. Před ní se rozhostil důvěrně známý pohled - hustý, smrkový les. I když seděla schoulená v klubíčku, opřená o kmen stromu, byla jí zima.
“Ach jo, už zase tady…” zmohla se na suché konstatování.
“Aspoň, že už je světlo” ! Promnula si studenýma rukama ulepené oči. Při pohledu na povadlé trsy borůvčí mezi kterými bylo napadané jehličí ji okamžitě napadla stejná otázka jako vždy.
“Mam vůbec někam chodit ? Nebylo by lepší tu jenom sedět ? A čekat…hmmm…”. Po krátké úvaze dospěla ke stejnému výsledku.
“Čekat, jenže na co…to teda ne, radši pudu zase dál než tu dřepět na zadku”. Když už nic jiného, chůzí se člověk zahřeje.I když tohle u Světlany zrovna moc nefungovalo.
”Třeba dneska dojdu na konec..”.
Zvedla se ze země a vyrazila. Míjela strom za stromem. I když se terén často měnil, stejně jako druhy stromů, přece jenom jí to všude přišlo stejné. Neměla ani žízeň, ani hlad. Ale přesto by se něčeho napila a nebo něco malého snědla. Aspoň jen tak na chuť.
“Jo, jenže co tak asi najdeš v tomhle lese…tady prostě neroste vůbec nic. Jen stromy, keře, zvadlá tráva... Jasně je tu vostružiní, borůvčí... ale nic na tom neroste” ! lamentovala za pochodu. Už dávno si zvykla, že je jejím jediným společníkem její vlastní hlas, a tak si povídala pro sebe. Někdy si i zpívala písničky, které si ještě pamatovala ze školy. Na ně ale dnes neměla náladu. Byla jí větší zima než obvykle a provázel jí nepříjemný pocit. I když bylo ještě světlo, obávala se, že něco, snad nějaké obludné pařáty, jí náhle strhne a zatáhne do temných hlubin hvozdu. Musela no to myslet celý den. Ale nebylo úniku. I když se pohybovala stále jedním směrem, les zkrátka nekončil.
“Třeba za chvíli začne mezi těma stromama prosvítat světlo. A pak dojdu na kraj a tam už bude pole. Klidně i voranice, s takovym tim lepivym bahnem. Ale za nim budou v dálce domečky, aspoň jeden. Zazvonim na něj, ven vylezou lidi, zeptaj se mě kdo sem a pak mě vezmou domu. Sednu si u nich ke kamnum. A povim jim, kde jsem byla, že to bylo hrozný…”.
Začalo se smrákat. Dobře už věděla, že tma tu přichází velmi rychle.
“Takže ani dneska na konec nedojdu…” pronesla pro sebe trpce.
Prodírala se mezi nižšími smrky, jejichž větve jí škrábali na bocích. Nízké stromy vystřídali vysoké jehličnany, mezi nimiž stál obrovský dub. Jeho větve trčely do okolí jako paže, které se snaží odstrčit dál ostatní stromy.
“Dál už nejdu” ! rozhodla se. Pro dnešek už měla bloudění dost.
“Ale dole spát teda nebudu”. Stoupla si pod nejnižší větev dubu, dřepla si a odrazila se od země co to šlo. Povedlo se jí chytit rukama větve, načež přes ní poněkud krkolomně přehodila i nohy. Větev byla porostlá vlhkým mechem a studená jako všechno okolo, včetně jí samotné.
“Nechci spát dole, protože….protože je tam zima vod země” řekla jasně, ale její hlas se rozplýval v lesní pustině. Vyšplhala ještě o něco víš, na jinou větev, kde si dala nohy pod sebe. Pravou ruku přehodila přes další větev a opřela si o ní hlavu. Nebylo to vůbec pohodlné, ale alespoň nebyla dole, kde se rychle šeřilo.
“Je to jenom vobyčejnej les. Velkej, ale vobyčejnej…”vykládala si pro sebe.
Během chvíle byla okolo tma.
“Já se nebojim” snažila se Světlana znít odhodlaně, ale hlas se jí začal třást. Přimkla se ještě víc ke stromu, jako by jej chtěla obejmout. Neviděla vůbec okolo, slyšela jenom praskání větviček, šustění listí, šumění korun stromů a jiné zvuky, které byly někdy blíž a někdy zase dál.
“To sou jenom normální zvířata. Určitě! Houby tu nerostou, vostružiny taky ne, ale zvířata tu určitě sou úplně normální. Třeba zajíčci nebo srnky…” snažila sebe sama nahlas utěšit. Začala se klepat. Ani sama nevěděla jestli jenom zimou, nebo i strachem z neznámého nebezpečí, číhajícího ve tmě.
“Proč zrovna já” špitla si pro sebe jako už mnohokrát.
Očí jí zvlhly. Nechtěla ale nahlas plakat, aby nepřilákala ony neznámé tvory, kteří rejdí někde tam dole. Co když jí zaslechnou ? Je sice skrytá vysoko na stromě, ale co když jí děsivá stvoření dokážou najít, strhnout dolů a odvléct někam do temných a vlhkých roklí. Může jí potkat i něco horšího než tenhle pustý les bez života.
“Ať se zejtra probudim zas u někoho doma…prosííím…radši budu zase u cizejch, někde v koutě u koše. Všude bude líp než tady” šeptala potichounku a do toho se snažila polykat slzy, které se jí bezděčně valily po tvářích. Strach a únava po celodenním putování ji spolehlivě vysílili. Přimáčkla se co nejtěsněji ke kmenu stromu a vší silou svírala větev pod hlavou.
”Zejtra už určitě uvidim, jak skrz stromy prosvítá sluníčko. Dojdu konečně ke kraji lesa, tam bude velký pole. A za polem pár domečků….” šeptala pro sebe, aby se alespoň trošku uklidnila. Po tvářích se kutálely ledové slzy. Nakonec, vyčerpaná pláčem, zimou i děsem usnula.