Zasněžený vrch - část první

I. Porcelánová mísa

Lucian se unaveně posadil na postel a podíval se na svůj sbalený ruksak. Poslední 2 hodiny strávil balením věcí na školní výlet a telefonáty se spolužáky, během kterých nadšeně probírali průběh výletu i maturitní otázky. Všichni se moc těšili, teda kromě Olega a Davida, kteří nesložili oba stejnou část maturity a musejí ji tedy opakovat v opravném termínu. Je to taková stará školní tradice. Každý rok jezdí maturitní ročník do cizí země na nějaký hrad či zámek a tam se koná poslední část maturitní zkoušky. Asi proto, že se jedná o střední školu cestovního ruchu, tak aby to vypadalo stylově. Studenti této tradici začali říkat „Stylová maturita“.

„Sakra. Mám sbaleno málo ponožek.“ Lucian rychle spočítal ponožky v ruksaku a došlo mu, že 3 čisté ponožky na desetidenní výlet opravdu nestačí. „Mami, neprala jsi mi teď někdy ponožky?“ zakřičel dost hlasitě, aby ho slyšela i máma v přízemí. Napjatě poslouchal, ale slyšel jen hlasy z televize a hudbu z tátova počítače. „Mami, mám ještě nějaké čisté ponožky?“ zkusil to znovu a hlasitěji. Bohužel se ani teď odpovědi nedočkal, a tak se tiše zvedl z postele a vydal se chodbou ke schodišti, které vedlo do přízemí. Opatrně se nahnul přes zábradlí, ale nikoho neviděl. Sjel tedy po zábradlí dolů a v duchu se pochválil, jak se mu to povedlo. Kdyby to tak viděl Marcus, ten vždycky spadne v polovině jízdy. „Kolikrát jsem ti říkala, abys nejezdil po zábradlí! Spadneš a něco se ti stane.“ ozvalo se za ním ledově. Lucian se lekl, ale nedal to znát. Místo toho rychle řekl: „Mami, volal jsem na tebe, jestli mám ješ- „.

„Slyšela jsem tě, máš je naskládané v obývacím pokoji.“

„Klidně jsi na mě mohla zavolat zpátky.“

„Nemohla, nebudu na tebe řvát přes celý dům. Na stole máš večeři.“

„Můžu si ji vzít k sobě? Nemám ještě sbaleno.“

„Klidně. Táta se taky nají u počítače.“

Lucian si povzdechl. Předevčírem vysával koberec v obývacím pokoji a shodil přitom vzácnou porcelánovou mísu od babičky, kterou rodiče dostali jako svatební dar. Matku to velmi mrzelo, byl to opravdu hezký kus a servíroval se v něm salát při slavnostních příležitostech. Asi je na něj pořád ještě naštvaná. V tichosti se tedy odebral do obývacího pokoje, kde si posbíral čisté prádlo a ze stolu vzal talíř s míchanými vejci a slaninou. I jeho mrzelo, že tu mísu rozbil, ale bohužel už se nedalo nic dělat.

Cestou zpátky do svého pokoje se ještě zaobíral myšlenkou, že by zkusil podobnou mísu někde koupit, ale pak ten nápad zavrhl. Určitě by stála spoustu peněz a on měl jen kapesné plus nějaké malé peníze z brigády, protože tu práci nesnášel a chodil tam málo. Rodiče ho tehdy donutili pod hrozbou odpojení Netflixu a zrušení jeho účtu s videohrami najít si brigádu. Vzal první, která se mu naskytla – prodavač popcornu, a už po měsíci hořce litoval, že nehledal víc. Nešlo o peníze, ani o kolegy na směně, ale ty zákazníky nenáviděl. Vždycky už podle výrazu v jejich tváři dokázal odhadnout, jak se k němu budou chovat. A taky nadřízení, co pořád buzerovali, ať se víc usmívá, je milejší, vnutí zákazníkům víc popcornu, víc příchutí atd. Jeho prospěch ve škole nebyl nijak excelentní, ale ani tak špatný, aby s ním v práci zacházeli jako s otrokem. Jeho snem bylo stát se inženýrem a stavět mosty. Mosty ho velmi fascinovaly, v jeho pokoji visely nejrůznější obrazy mostů všech možných velikostí a tvarů.

Zbytek večera strávil sledováním filmů a přípravou na zítřejší „velký den“. Nezopakované maturitní otázky, nad kterými hodlal strávit celou noc, zůstaly bez povšimnutí ležet na stole.

II. Dvojčata

Příštího dne ráno se Lucián vzbudil ještě před zazvoněním budíku. Rychle vstal a oblékl si nachystané oblečení. Nemohl se dočkat, až se na rohu ulice potká s Marcusem a společně vyrazí ke škole. Proberou spolu plán, jak na večírku po maturitě opijí učitelku, a možná přemluví Daniela, aby zkusil sbalit spolužačku Bibianu, na kterou dělá oči už od prváku. Lucianovi se naopak nikdy nelíbila. Připadala mu tuctová – špinavá blondýna malého vzrůstu s protivně vysokým hlasem. Ale oči měla pěkné, čokoládově hnědé s dlouhými řasami, které jí mnoho holek závidělo.

Marcus byl Lucianův nejlepší přítel už od školky. Oba byli vysocí, měli hnědé vlasy a nosili podobné oblečení, protože se jim líbily stejné barvy. Vlastně si byli fyzicky docela podobní, ale povahově se lišili tak, že víc už to snad ani nebylo možné. Marcus byl vždy velmi průbojný, ambiciózní a přesně věděl, co od života chce. Měl druhý nejlepší prospěch ve třídě a předpokládalo se, že odmaturuje s vyznamenáním a v budoucnu stane se pilotem. Holky ve škole na něm mohly oči nechat, protože se k nim choval jako gentleman a vždy jim ochotně podržel dveře či pomohl s těžkými knihami. Naproti tomu Lucian, byť minimálně stejně pohledný jako Marcus, byl spíše stydlivý a nerozhodný. Sice věděl, že chce stavět mosty, ale jinak si nebyl jistý skoro ničím. V jednu chvíli věděl, že rok volna po maturitě je to pravé, pak zase chtěl nastoupit rovnou na dvě vysoké školy. Ještě včera si byl jistý, že hned po maturitě odejde od rodičů, ale dnes už u nich chtěl ještě pár let zůstat. Po pravdě řečeno se ani on sám v sobě moc nevyznal, natož pak kdokoli jiný. Tedy kromě Marcuse, ten mu rozuměl vždy a přesně věděl, na co myslí, aniž by to Lucian řekl.
Hned, jak Lucian zamkl dveře a ušel pár kroků, uvědomil si, na co zapomněl. Hlavně, že před odchodem všechno několikrát zkontroloval. Znovu tedy vytáhl klíče, odemkl vchodové dveře a zamířil k velkému zrcadlu v chodbě. Jasně, že tam byly, ty zatracené lyže. Přesně na tom místě, kde je před odchodem z domu odkládal, aby mohl najít v batohu peněženku a doklady. Rychle je tedy popadl, znovu zamknul dům a zrychleným krokem zamířil k rohu ulice.

Marcus stál na rohu ulice a kouřil elektronickou cigaretu. Jeho rodiče to neschvalovali, ale protože mu už bylo 18 let, mohl si dělat, co chtěl. Hodně ho ta cigareta uklidňovala, zvlášť teď před maturitou. Většinu otázek už uměl, ale poslední 3 si neprošel tolikrát, jako ty ostatní. Rozhodně je na tom líp než Daniel, ten četl každou otázku snad jen jednou. A o Thomasovi už radši ani nepřemýšlel. Naštěstí už se k němu připojil Lucian a mohl tak chmurné myšlenky na nesložení maturitní zkoušky zaplašit. „Čau, sbalil sis všechno?“ oslovil udýchaného Luciana, který byl ještě asi 5 kroků od něj.

„Snad jo, ale musel jsem se vracet pro lyže. Nechal jsem je v chodbě, proto jdu pozdě.“

„To je v pohodě. Hlavně, že je máš.“

„Vysvětlíš mi otázku číslo 38A? Asi se mi zase vykouřila z hlavy.“

„Jasně, a půjčím ti v autobuse materiály.“

Cestu ke škole tedy strávili opakováním maturitních otázek a úvahami nad tím, jakou otázku si vytáhnou. Brzy se tak před nimi objevil dlouhý světlemodrý autobus a skupinka spolužáků, kteří postávali okolo něj a nakládali do úložního prostoru svoje zavazadla. Všichni mluvili najednou a hlasitě se smáli, takže učitelům dělalo velké problémy zjistit, zda jsou už všichni připraveni nebo se ještě na někoho čeká. Nejvíce pokřikovali Conrad a Colin, jednovaječná dvojčata z paralelní třídy. Znala je celá škola, jelikož byli k nerozeznání a rádi tak dělali učitelům naschvály, když si měnili místa a podepisovali testy jménem druhého.

Samozřejmě na ně vyšlo nejhorší místo v celém autobusu – učitelka jim přiřadila sedadla úplně na konci. Lucian to místo nesnášel, nešlo tam totiž sklopit sedadlo, takže celou cestu až do Bulharska budou muset spát vsedě. Marcus ho alespoň nechal sedět u okna, sám si totiž chtěl opakovat učivo a se nechtěl ničím za okny rozptylovat.

III. Strašidelný hrad

Autobus se skřípěním zastavil, takže studenti i učitelé museli opustit vyhřátá sedadla a pomalu vystupovali z vozidla do studeného rána. Před nimi se tyčil černý kamenný hrad, ze kterého sálal chlad. Všichni chvíli stáli na nádvoří a rozhlíželi se, nikomu se dovnitř příliš nechtělo. Dokonce i učitelé vypadali, že si to na poslední chvíli rozmysleli a raději by se ubytovali v nějakém z místních hotelů, kterých cestou viděli alespoň tucet.

Bohužel se vzápětí otevřela kovová brána hradu a z ní vycupital stařík, který vypadal, že ho každou chvíli odfoukne studený vítr. „Vítám vás, vítám vás.“ zvolal stařík s úsměvem odhalujícím jeho zažloutlé zuby. V jedné ruce držel těžký svazek klíčů, v druhé hůl, o kterou se opíral, a na sobě měl dlouhý černý kabát s kapucí, takže vypadal jako smrtka s berlí po úrazu. „Dobrý den, my jsme ta škola, co-„ promluvil zástupce ředitele školy, který se vzpamatoval jako první a chtěl být na staříka milý. „Všechno vím, milý pane, všechno vím.“ skočil mu do řeči stařík. „Jmenuji se Gideon a jsem tu správcem. Všechno jsem pro vás připravil, pokoje, jídlo i společné prostory.“ Potom je stařík uvedl do hradu, který byl uvnitř stejně děsivý, jako zvenčí.

Hala, ve které se všichni shromáždili, byla rozlehlá, tmavá a osvětlovaly ji pouze shluky svící nacpaných do prohlubních ve zdech. Na vysokých stropech byly pavučiny, okenice byly staré a opotřebované a na kamenné zemi se vrstvilo sněhové bahno, které sem natahali příchozí návštěvníci. „To si snad děláš srandu.“ zamumlal Lucian a otíral si z bundy vosk, jak se nechtěně otřel o svíčku v prohlubni u vchodu. Vůbec z toho místa neměl dobrý pocit.
Do pokojů byli rozděleni po čtyřech. Lucian byl na pokoji s Marcusem, Alexandrem a Georgem. Byla to místnost o velikosti zhruba 10 m2 se dvěma palandami, dvěma psacími stoly a 3 velkými skříněmi. Postele byly nově povlečené, podlaha vytřená a nikde ani smítko prachu. „Jako by tu uklízela máma.“ Řekl Lucian a hodil batoh na horní postel palandy. „Chceš se tu se mnou porozhlédnout?“ zeptal se Marca.

„Ne, promiň, chci vybalit, a ještě opakovat otázky. Neztrať se tu.“

„Jo, sejdeme se u oběda.“

„Doufám, že nám učitelé řeknou nějaké pokyny. Začínám být z té zkoušky nervózní.“

Lucian tedy vyšel z pokoje sám a pomyslel si, že Marcus zbytečně vyvádí. Zase tak těžká ta zkouška nebude a stejně už to Marcus určitě umí od shora až dolu. Míjel pokoje spolužáků, vedle jejich pokoje byli Daniel, Lucas, Oleg a David. „Skvěle“, pomyslel si Lucian. „Takže v noci budou dělat hluk a nepořádek a my se pořádně nevyspíme.“ Jak procházel dlouhou chodbou, ve které byly pokoje pro hosty, poslouchal hlasy svých spolužáků a tichou hudbu z mobilů, všiml si, že pokojů je v celé chodbě pouze osm. Na stěnách visely velké obrazy šlechticů a vznešených dam a na schodech do nižšího patra byl červený koberec. Opatrně po něm sešel o patro níž a rozhlédl se po chodbě. Nebyla osvětlená a Lucian tak rozeznával obrysy nábytku a dveří pouze pomocí světla z velkého okna na konci chodby. Sněžilo a bylo zataženo. Došel k oknu a podíval se ven. Bylo odtud vidět na zasněžené kopce a temný les, který začínal jen pár metrů od vstupní brány hradu. Vůbec to nebylo hezké místo, nahánělo hrůzu a Lucián začínal litovat, že vůbec vycházel z pokoje. Otočil se a už chtěl vyrazit zpět, když uslyšel slabý šelest za dveřmi pokoje vlevo od okna. Zastavil se a zaposlouchal, jestli to neuslyší znovu. Mohly uběhnout 2 minuty, během kterých Lucian zadržoval dech a napjatě poslouchal, ale nic neslyšel. Udělal sotva pár kroků, když to uslyšel znovu. Potichu se připlížil k oněm dveřím a přitiskl ucho ke klíčová dírce. Ale ano, něco se tam hýbe. Je to něco velkého, protože to znělo, jako když se po podlaze sune něco těžkého. Zvědavost ho přemohla a on váhavě stiskl kliku. Bylo zamčeno. Možná dobře tak, pomyslel si a otočil se k odchodu, když se ozvala rána. Něco udeřilo vší silou do dveří.