Hlas v bílé temnotě-1.Část

Minulý měsíc jsem se objevil bez jakýchkoliv dalších vzpomínek na horské silnici. Všude byl jen sníh a mráz. Nevěděl jsem, co tam dělám a proč tam jsem, a také kde přesně jsem. Měl jsem velikou ztrátu paměti, takže jsem se cítil i dost zmateně. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem jen zasněženou horskou silnici, společně se zasněženými stromy. Byla to horská silnice či jen zasněžená cesta? Vůbec jsem neměl ani pouhé tušení, kde jsem přesně byl.

Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem se tam dostal, ale nic. Žádné cizí stopy či stopy po pneumatikách, ani mé stopy. Buď byly zasněžené, nebo jsem se tam musel nějakým způsobem záhadně zjevit. Musel jsem se tedy vydat na cestu naslepo, nejlépe po té cestě, která vedla směrem dopředu nebo dozadu. Nevěděl jsem, kam se vydat, a už byla docela veliká tma, která se jen zvětšovala. Všude se pomalu začala rozléhat temnota. Temnota, ve které nikdo neví, na co narazí.

Po chvíli přemýšlení mě začalo cosi přemlouvat směrem dopředu, něco v té temnotě, ať se vydám tím směrem. Bylo to, jako by ta temnota samotná ke mně promlouvala. Slibovala mi cestu ven, bezpečí a klid. Ale v ten samý okamžik se mi v mé mysli vyskytl i jakýsi hlas. Něco jako můj nový vnitřní rádce, kterého jsem ještě nikdy v životě neslyšel, nezažil. Bylo to poprvé, co jsem kdy takový hlas slyšel. Prostě se tam zjevil. Nepatřil nikomu, koho bych znal, nebo jsem si to alespoň nepamatoval. Ten vnitřní rádce, ten hlas, mi radil pravý opak. Ať se nenechám pohltit lžemi temnoty, že temnota mě nezavede tam, kde je klid a bezpečí, ale do největších pekel, které jsem nikdy neviděl. Pekel, které, kdybych uviděl, tak bych už nikdy neuviděl normální svět, takový, jaký jsem znal. A čím dál bych následoval cestu temnoty, tím více bych se od normálního, živého světa vzdaloval a upadal do zapomnění.

Rozhodl jsem se tedy poslechnout ten hlas. Sice ta cesta za mnou se nezdála zrovna jako ta pravá, dobrá volba – vedla někam hlouběji do lesa. Ale naopak ta cesta směrem dopředu vedla do nějakého údolí, které pokrývala už zmíněná temnota.

Jakmile jsem se konečně rozhodl vydat se cestou směrem dozadu, hlas najednou utichl. Nechal mě jít dál… Šel jsem už dlouhé hodiny, nebo mi to tak maximálně připadalo. A čas – těžko určit, bez ponětí o něm, bez zdroje hodin. Však nakonec jsem se stejně někam dostal. Viděl jsem před sebou nějakou polorozpadlou chatrč a nedaleko, poblíž té chatrče, nějaký malý kostel, který také nebyl v nejlepším stavu. Vypadalo to opuštěně, ale neměl jsem na vybranou a šel jsem zkusit zaťukat na tu chatrč, na to, abych zjistil, kde to jsem a jak bych se mohl dostat zpět domů.

Několikrát jsem zaťukal. Po několika pokusech jsem už zkusil do dveří i mírně vrazit, abych upoutal pozornost majitele chatrče, ale stále nebyla žádná odezva. Usoudil jsem tedy, že je chatrč nejspíše opravdu opuštěná, a protože jsem byl už promrzlý na kost, rozhodl jsem se vrazit dovnitř.

Asi po třech neúspěšných pokusech vyrazit dveře jsem se rozhodl dostat se tam oknem, které jsem rozbil kamenem, který ležel poblíž chatrče. Když jsem šel dovnitř, tak jsem si musel dát pozor, abych se nepořezal o střepy z roztříštěného okna. Naštěstí jsem nedostal ani škrábanec.

Po vniknutí dovnitř jsem si hned všiml zapáleného krbu, což mě mírně vylekalo, z důvodu, že jsem se právě někomu vloupal do domu. Ale byla mi taková zima, že jsem se i přesto rozhodl zůstat vevnitř. Našel jsem tam na zemi ležet dva kusy deky. Jednou jsem zakryl rozbité okno, aby do chatrče tolik nefoukalo a nebyla tam ještě větší zima, a do druhé jsem se zabalil. Pak jsem se šel zahřát blíže ke krbu, na kterém byl nějaký deník. Obyčejný deník, který by se dal sehnat v jakémkoliv obchodu, nic speciálního. I přesto jsem byl však zvědavý, co v něm je, takže jsem se po pár minutách uvažování rozhodl stejně do něj podívat.

Bylo tam jen jedno pouhé datum… Divné, přehrával jsem si v hlavě, ale pak… Najednou jako bych byl někde jinde, na odlišném místě. Byly tam jakési nemocniční přístroje a dvě lůžka. Na jednom ležela nějaká žena, neviděl jsem jí do obličeje. I když mi nikoho nepřipomínala, měl jsem pocit, že ji odněkud znám. A na druhém lůžku, které bylo až na druhém rohu místnosti, nějaký zvláštní muž, kterého, i přesto že jsem mu viděl do obličeje, jsem nepoznal.

Ale netrvalo dlouho a začal ke mně opět promlouvat ten vnitřní rádce, který mě ale tentokrát varoval, a to velmi důrazně…

„Není už čas, vrať se zpět! Musíš pokračovat ve své cestě!…“

V tom stejném okamžiku se zablesklo a já byl zpět v chatrči. Ale tentokrát se snažil někdo, nebo něco dobýt dovnitř. A byl jsem si celkem jistý, že to nebyl majitel, protože majitel by měl pravděpodobně klíč. Ale ten, kdo se dobýval dovnitř, se snažil ty dveře vyrazit. Začal narážet do dveří, znovu a znovu. Po každém nárazu se mi na chvilku zastavil dech hrůzou a tuhla mi krev v žilách.

Pak však vše utichlo. Chtěl jsem vylézt, ale ten hlas mě opět varoval, abych to nedělal. Protože po chvíli čekání jsem slyšel výrazné zvuky na střeše chatrče, jako by se tam něco obrovského hýbalo. Něco monstrózního. Dělalo to i prapodivné zvuky. Řekl bych až pokus o napodobení lidského hlasu. Ne sice příliš přesvědčivého, ale vystrašilo mě to dost, protože šlo slyšet, že to nezní jako člověk, ale něco, co se za něj jen vydává.

Po další době čekání a jen tuhnutí v tichosti na tom samém místě, abych neudělal sebemenší hluk, ta věc nade mnou strašlivě zařvala. A v tu chvíli jsem si byl už stoprocentně jistý, že to není člověk. Znělo to jako řev nějakého monstra. Ne zvířete nebo člověka – nějakého monstra z filmu nebo knihy. Něco, co nemůže být reálné.

Po tomto finálním zařvání jsem už jen slyšel, jak to slézá dolů a nejspíše odchází. Počkal jsem asi ještě půl hodiny, dokud mi můj vnitřní rádce neřekl, že bych už měl vyrazit znovu na cestu.