ZNAMENÍ

Bylo mi asi devět let, když jsem ji spatřil nejspíš poprvé.
Bylo to v létě, těsně po dešti. Vzduch byl těžký a tichý a kapky stékaly po listech jako slzy.
Stál jsem u silnice, jen pár kroků od svého domu. V ruce jsem svíral žlutý fotbalový míč, který jsem před chvílí našel ve vysoké trávě, a díval se na protější chodník. Na něm stála ona.
Žena. Starší než kdokoliv, koho jsem znal... Možná čtyřicet nebo padesát let, to nevím.
Měla dlouhé černé vlasy, stažené stříbrnou sponou, a tvář, kterou bych dokázal namalovat poslepu i o desítky let později. Rysy měla jemné, ale oči hluboké – skoro tmavé jako bezhvězdná noc.
Na sobě měla dlouhý kabát, přestože bylo teplo. Nepohnula se. Jen se na mě dívala.
Nijak výhružně. Ale ten pohled mi zamrzl v kostech.
Když jsem mrknul, byla pryč.
Když jsem to vyprávěl svým nevlastním rodičům, mávli rukou. „Příliš bujná fantazie,“ řekla máma a vrátila se k televizi.
Ale já věděl. Věděl jsem, že to nebyl sen. Vím, že ji opravdu vídám – zas a znovu.
A to nebylo naposledy.
Někdy se objevila v odraze výlohy. Někdy stála na opačné straně ulice. A někdy… někdy na mě i promluvila.
Ale vždy jen na okamžik, vždy jen šeptem, který jsem sotva slyšel.
„Pozor na červené dveře.“
„Nevěř mu.“
„Utíkej.“
Vždy přišla, když hrozilo nebezpečí. A vždy zmizela dřív, než jsem cokoliv stihl říct nebo udělat...
Až později, v dospělém věku, jsem začal vše pomalu chápat.
A teď vám povím příběh, který prožívám celý život...
Kapitola 1 První setkání
Ahoj, jmenuji se Sam.
Můj příběh začíná, když mi byly čtyři roky. Byl jsem obyčejné dítě s obyčejným životem.
Nic moc si nepamatuji, pouze vím, že se mě moji rodiče chvíli po mých čtvrtých narozeninách vzdali.
Nevím, co se stalo, nevím, proč to udělali, ale život už je takový.
Dva roky poté, co se mě vzdali a já strávil čas v dětském domově, se mě ujali noví rodiče. Vypadali opravdu skvěle.
Moje nová maminka se jmenuje Sára a tatínek Simon. Adoptovali mě, protože nemohli mít vlastní dítě, a od prvního dne mě milovali.
Všude, kam jsme přišli, na nás známí i rodina volali: „Jsou tu tři eska!“
Byl jsem šťastný, že konečně někam patřím a že jsem milován.
S rodiči jsem bydlel v malém městečku jménem Billmoor. Je to klasické městečko, kde se každý zná a všichni jsou přátelští.
Ve škole jsem měl plno kamarádů a po škole jsme si vždy hráli na hřišti kousek od mého domu.
Vždy se náhle ozvala hlasitá píšťalka – to bylo znamení od maminky Sáry, že mám jít domů.
Pokaždé, když jsem dorazil, prošel jsem naší krásnou zahradou až k našim velkým zeleným dveřím, kde už na mě čekali maminka i tatínek.
Měli jsme svůj krásný pětiminutový rituál mazlení. Byl jsem opravdu šťastný.
I když vím, že mě rodiče milují, vždycky jsem měl pocit, že jim pořád něco chybí.
Jednou večer jsem slyšel maminku, jak pláče v kuchyni, a tatínek ji utěšuje.
Plakala, že přišla o své dítě, což jsem tehdy nechápal – byl jsem přece pořád s nimi a nepřišli o mě.
Dnes už vím, že maminka ztratila své nenarozené dítě.
Od té doby byla často smutná a já se ji pořád snažil utěšovat.
Myslím, že jsem jí opravdu hodně pomáhal...
V den mých osmých narozenin jsem měl na naší malebné zahradě oslavu, kde byli všichni moji kamarádi i rodina.
Dostal jsem spoustu krásných dárků – včetně mého prvního nového kola a žlutého fotbalového míče.
Přesto všechno byl tím nejkrásnějším, a zároveň nejméně očekávaným dárkem obrázek dítěte.
Ano, maminka byla opravdu těhotná, všechno bylo v pořádku a už teď jsem se moc těšil na nového brášku nebo sestřičku.
Celou dobu co byla maminka těhotná byla šťastná, někdy měla špatnou náladu a někdy jen tak plakala.Tatínek říkal že je to normální a že je to v těhotenství "OK" tak sem vždy maminku uklidnil a šel si opět hrát ven.Moje nové kolo bylo rychlejší než blesk všichni mi ho tehdy záviděly, nikdo mě nikdy nepředběhl.Jednoho dne když sme s kamarády hráli fotbal na hřišti sem ztratil svůj fotbalový míč, přesně ten který sem dostal k narozeninám.Byl jsem s toho smutný ale vím že je to jenom míč.
S rodiči sme byly na vyšetření kde sme zjistily že maminka čeká holčičku.Byl jsem šťastný a moc se na ni těšil ikdyž sem si v duchu přál brášku ale nikdy sem to mamince neřekl aby nebyla smutná.

Narození mého sourozence přineslo do našeho domu novou radost. Maminka znovu zářila štěstím, a i když byla často unavená, byla to ta nejkrásnější únava – plná lásky.
Tatínek se snažil být co nejvíc doma, aby jí pomáhal, a já… já jsem byl nejpyšnější velký brácha na světě.
Holčička dostala jméno Elen. Měla tmavé vlásky po mamince a oči, které působily hlubší, než by u miminka měly být. Jako by se v nich skrývalo něco… starého.
Ale nikdo to tak nebral. Byla krásná, zdravá a celá rodina byla šťastná.
Trvalo to jen pár týdnů.
Pak přišlo ráno na které nikdy nezapomenu.Vzbudil mě křik. Takový ten, co projede celým tělem jako elektrický šok. Běžel jsem do ložnice rodičů, kde jsem našel maminku zhroucenou u postýlky.
Tatínek stál za ní, bledý jako stěna.
Elen ležela tiše, bez hnutí. Její tvář byla klidná. Jako by jen spala. Ale všichni věděli, že už se nikdy neprobudí.
Volali doktora. Volali policii. Pitva. Vyšetřování. Otázky.
Ale odpovědi nepřišly. Elen byla naprosto zdravá. Žádná známka nemoci, žádná známka násilí. Nic.
Jako by se prostě rozhodla odejít.
Té noci, když jsem nemohl spát, jsem stál u okna a zíral do tmy, plakal sem a bylo mi smutno když v tom přes ulici, mezi stromy, v čisté černé tmě stála žena.Dívala se na mě a oči jí zářily tak zvláštním světlem.Nevěnoval sem tomu v tu dobu nějakou pozornost, pomyslel sem si že je to sousedka nebo kdo koliv jiný.
Všichni sme byly tak moc zdrceny smrtí mojí sestřičky že sme se nedokázali smát a ani se pořádně bavit.Rodiče se jednoho dne rozhodli že nemůžou dál žít v baráku kde Elen umřela a tak se rozhodli že se přestěhujeme.Prodali náš veliký dům a koupily nový snad na úplně druhé straně zeměkoule.Náš nový dům byl menší i s menší zahradou než sme měli ale to nám nevadilo chtěli sme začít nový život v novém městě s novými lidmi...
Už od nastěhování do nového domu sem měl pořád divný pocit který sem si nedokázal vysvětlit.Myslel sem si že je to novým prostředím kde sem byl sám a neměl žádné kamarádi.
Jednoho dne sem si šel hrát na naší zahradu.Slunce se pomalu rvalo ven přes mračno neboť celý den snad pršelo.
Běhal sem ve vyšší trávě která byla celá mokrá když v tom sem se zarazil a vyděšeně koukal do trávy kde sem našel svůj ztraceny míč který se tam neměl jak dostat, ano byl to opravdu on měl stejně škrábance a i smajlíka kterého sem si na něj namaloval hned po té co jsem ho dostal.Byl sem opravdu vyděšený a když sem ho vzal do ruky a zvedl hlavu tak sem jo viděl...Byla to přesně ta žena kterou sem viděl už v našem starém domě tehdy večer.Jenom tak tam stála a nic nedělala-- stála tam a dívala se na mě s těmi tmavými oči a v dlouhém kabátu a ikdyž vůbec nehýbala rty tak jsem zřetelně slyšel šepot který až drze říkal "VYPADNI".Byl sem tak moc vystrašený že jsem hned utekl domů a schoval se v posteli pod deku.Netrvalo to snad ani minutu a do stromu u kterého sem stál s míčem v ruce udeřil ohromný blesk a ozvala se ohromná rána...
Ještě dlouhý týdny sem nechápal co se vlastně stalo ale pořád sem byl trochu vyděšený.Nemohl sem dostat z hlavy tu ženu která mě asi zachránila život.Rodiče mi nevěřili a myslí si že fantazíruji ale já vím co jsem viděl...



Kapitola 2 Nový začátek, staré stíny...
Náš nový dům byl jiný. Nejen tím, že byl menší nebo že to v něm páchlo po barvě a starém dřevě. Byl jiný tím tichem, které v něm vládlo, i když všichni mluvili. Jako by něco naslouchalo. Každý krok po schodech zněl příliš hlasitě, každý zavrzání podlahy jako výkřik.Někdy sem seděl na své nové posteli, objímal kolena a díval se na stěnu.Na stěnu kde byl starý obraz nějakého starého pána na poli občas v noci se v rohu u toho obrazu objevoval stín, který tam ráno nebyl. Nehýbal se. Ale vždycky, když sem se otočil zpět, byl o kousek blíž.
Vlastně celý náš nový dům byl opravdu velmi děsivý ale přišlo mi že jsem to vždy cítil jenom já.Bylo těžké v tom domě nemyslet na moji sestřičku a na tu děsivou paní a tak sem byl vždy rád když bylo konečně ráno a mohl sem jít do školy.po nějaké době sem si našel plno nových kamarádů a kamarádek.S jednou moji kamarádkou sem seděl ve stejné lavici, jmenovala se Nella a byla moc hodná a byli sme si moc podobní, byla nejspíš moje nejlepší kamarádka a mohl sem ji říkat úplně vše.
Jednoho slunečného dne sme po škole seděli na fotbalovém hřišti schovaný pod schody aby na nás tolik nesvítilo.Jenom sme seděli a já Nelle vyprávěl co se mi stalo a i o té tajemné ženě která mě varovala.Bylo až překvapivé jak moc to brala s klidem jako by to měla na denním pořádku, vlastně se na mě jenom podívala a řekla že to zná, divil sem se tomu ale styděl sem se zeptat jak to že to také zná a tak sem mlčel.Dalších pár týdnů bylo normálních ikdyž mě pořád v hlavě vrtalo proč nella řekla že to zná, stalo se jí snad něco podobného a proč mi to nechtěla říct.Po asi jednom měsíci sem se ji musel zeptat jakto že ví jak se cítím co se jí stalo že to zná a po dlouhém přemlouvání mi řekla něco co mě opravdu hodně zarazilo a krev v žilách mi tak ztuhla že by se dala krájet.Řekla mi že není náhoda že si sedla ve škole do lavice zrovna ke mě, pověděla mi že než jsem nastoupil do školy tak se ji zdál hodně divný sen kde nějaká žena stála nad kolébkou s malou usměvavou holčičkou ale přišlo ji děsivé jak měly obě tmavé oči ale v jedné chvíly ji tajemná žena řekla "pomoc Samovi".Jelikož žádného neznala tak to vlastně vůbec neřešila dokud nepřišla do školy kde mě paní učitelka představila jako nového žáka.
Bylo to opravdu zvláštní, ale brali jsme to s lehkostí a šli dál, jako by to nic neznamenalo.
Byli jsme nerozlučná dvojice — ve škole, po škole, zkrátka téměř neustále spolu.
Moji rodiče si Nellu okamžitě oblíbili, nejvíce však maminka. Vždycky jsem měl pocit, že je to tím, že si celé roky přála dceru… a tak se k Nelle začala chovat skoro jako k vlastní.
Další měsíce byly klidné. Skoro jsem až zapomněl na všechno, co se stalo. Ale v den mých desátých narozenin se všechno změnilo.
Oslava byla krásná a poklidná, samozřejmě nechyběla ani Nella. Když přišel čas sfouknout svíčky na mém opravdu velkém dortu, uviděl jsem ji. Stála za všemi těmi lidmi, kteří mě obklopovali. Ta žena. Stejná žena, kterou jsem už dvakrát předtím viděl. Tmavé oči mě znovu vyděsily, ale tentokrát jsem se snažil zachovat klid.
Sledoval jsem ji. A ona sledovala mě. Čas jako by se zastavil. Nikdo se ani nepohnul, plamínek svíčky ztuhl v naprosté nehybnosti. Asi po deseti vteřinách mlčenlivého pohledu ta žena zvedla ruku. Její ukazováček, bledý tak, že v něm snad neproudila ani kapka krve, ukázal směrem k silnici před domem.
A pak zmizela.
Jakmile jsem se vzpamatoval, automaticky jsem se otočil tím směrem. Uprostřed silnice stála Nella a pro něco se ohýbala. Vůbec si nevšimla rychle přijíždějící dodávky. Neváhal jsem ani vteřinu. Věděl jsem, co musím udělat.
Rozběhl jsem se rychleji, než kdy dřív, a v poslední chvíli jsem Nellu strhl zpět. Jen o vlásek. Lidé kolem nás zůstali stát v šoku, jejich tváře zrcadlily překvapení i strach. Nevím, jak to vysvětlit, ale cítil jsem, že to musím udělat. A že to zvládnu.
Když se vše uklidnilo a oslava skončila, zůstali jsme u stolu jen já a Nella. Všechno jsem jí řekl. A pak jsme ještě dlouho seděli a mlčky zírali do stolu.
Na otázku, proč vůbec vlezla do silnice a nerozhlédla se, mi odpověděla něco, co mě znovu naprosto zaskočilo.
Viděla uprostřed silnice ležet žlutý fotbalový míč.
Ano, ten samý míč, který jsem kdysi ztratil. Ten samý, který se objevil, když jsem poprvé spatřil tu tajemnou ženu.
Říkali jsme si, jak zvláštní to je. Míč, který se objeví a pak zase zmizí. A společně s ním se vždy objeví i ta žena. Jaká je mezi nimi spojitost? A proč se míč pokaždé zjeví na místě, kde se má stát něco špatného?
A hlavně… jak je možné, že ho Nella viděla taky?
Od onoho dne se něco změnilo. Nejen v domě, ale i v Nelle. Jako by v ní zůstal kousek té chvíle, kdy stála uprostřed silnice a dívala se smrti do očí. Byla pořád milá, ale její úsměv ztratil jiskru. Někdy, když jsme spolu mluvili, se náhle zarazila a podívala se někam za mě, jakoby něco zahlédla. A když jsem se otočil, nebylo tam nic. Nechtěl jsem to hned řešit, možná byla jen v šoku, říkal jsem si. Ale pak jsem ji jednoho dne našel sedět na lavičce u školy s hlavou v dlaních a tiše plakat.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se opatrně a posadil se vedle ní.
Zavrtěla hlavou, ale její oči se mi raději vyhnuly.Pak tiše řekla „Mám divné sny… a někdy... mám pocit, že mě ta žena sleduje. I když mám oči zavřené.“
Večer jsem o tom všem dlouho přemýšlel. Proč se ta žena zjevuje vždycky, když má dojít k něčemu zlému? A proč se míč objevil znovu právě ve chvíli, kdy mohl někoho stát život?
Ten večer jsem usnul celkem brzy – a měl jsem hodně zvláštní sen. Byl tam ten míč. Zvedl jsem ho ze země a díval se na něj. Tentokrát na něm bylo něco napsáno – drobným písmem, sotva viditelným ve světle lampy:
„Není čas. Připrav se.“
Rukou mi projel mráz a míč mi vypadl z dlaně. Když jsem se pro něj znovu sklonil, nápis byl pryč.
Druhý den Nella nepřišla do školy. Ani ten další. Když jsem k nim šel zazvonit, její maminka mi jen unaveně řekla, že má horečky a musí odpočívat. Ale něco v jejím hlase mi nesedělo.
Tu noc jsem nemohl usnout. A když jsem konečně usnul, měl jsem další sen.
Stál jsem uprostřed pole, kde vítr hýbal vysokou trávou. Přede mnou stála ta žena. Tentokrát blíž než kdy dřív.
Ukázala na mě a promluvila. Její hlas byl jako šepot a zároveň jako řev v hlavě:
„Ona ho znala. A teď přichází pro ni.“
Po probuzení jsem celé ráno přemýšlel, co se vlastně stalo. Co to znamená? Kdo koho znal? A proč si pro ni někdo přichází?
Byl to jenom sen? Nebo má přijít něco zlého, čemu nejde zabránit?
Tolik otázek. A žádné odpovědi.
Začíná mě to přivádět k šílenství.

Kapitola 3 – Klid před dalším stínem
Uběhlo několik let. Z malých dětí se pomalu stávali teenageři, plný snů, smíchu a naivních plánů do budoucna.Nella a já jsme byli nerozluční parťáci, o kterých si ostatní ve škole šeptali, že k sobě patří víc než jen jako nejlepší přátelé. Po všech těch zvláštních událostech z dětství jako by se všechno uklidnilo – žádné tajemné ženy, žádné zvláštní sny. Jen běžné dny plné domácích úkolů, jízd na kole, a tajných výprav do lesa za městem, kde si stavěli svůj „svět bez dospělých“.
Teď, ve třinácti, si často říkám, jestli to všechno z minulosti nebyl jen výplody dětské fantazie. Ale pak se podíval na Nellu, a když se jejich oči setkaly, věděl, že na některé věci se prostě zapomenout nedá. Byla jiná. Odvážná, vnímavá, a občas jako by věděla, co se chystám říct ještě dřív, než jsem to vůbec vyslovil. Bylo to zvláštní období – všechno vypadalo klidně, ale někde hluboko uvnitř mi něco našeptávalo, že ten klid není navždy. A že to, co jednou začalo, ještě úplně neskončilo.
Moji rodiče na mě poslední dobou neměli moc času. Oba si našli novou práci dál od domova, takže se někdy stalo, že jsem je neviděl i několik dní v kuse. Nezazlíval jsem jim to. Věděl jsem, že to dělají i kvůli mně – aby mi mohli dopřát co nejlepší vzdělání a budoucnost. Když doma nebyla ani maminka, ani tatínek, občas na mě dohlédl náš soused. Byl už sice v starší, ale měl dobré srdce a byl opravdu hodný.
Občas mi soused ale připadal dost zvláštní. Měl vždy takové divné připomínky a neustále se snažil řešit moji minulost – jak probíhala moje adopce a co si vlastně pamatuji. Vždycky říkám to samé: že si nic nepamatuji, a zdůrazním, že mi byly teprve čtyři roky. Když se ho zeptám, proč se mě na to pořád ptá, odpovídá jen: „Všechno jednou zjistíš sám.“ A to mi přišlo divné, skoro až děsivé. Na co mám jako přijít sám? Zná mě snad soused? Nebo zná tu tajemnou ženu? Hlavou mi probíhalo, jestli třeba není čaroděj a nestojí za tím vším právě on. Každopádně od té doby mě to začalo hodně zajímat – a všechno jsem pověděl Nelle.
Další den po škole jsme šli ke mně domů a trochu jsme všude po našem domě i zahradě pátrali. Hledali jsme... no vlastně ani nevím, co jsme hledali. Asi něco divného, co nás někam zavede. Hledali jsme dlouho, ale nic jsme nikde nenašli. Jak bychom také mohli něco najít, když nevíme, co vlastně hledáme?
Byli jsme vyčerpaní, a tak jsme si dali menší svačinu a čaj u nás na zahradě. Bylo teplo, takže jsme si užívali zpívání ptáků a šumění listí na větvích, po kterých lezly veverky. V tom všem z čista jasna zavládlo úplné, hrobové ticho. A já věděl, že to není nic dobrého. V hlavě mi hned začaly probíhat myšlenky — co se stane a proč se to zase děje?
Když jsem se rozhlédl po Nelle, úplně jsem ztuhnul. Byla pryč. Zmizela. A já se o ni moc bál.
Vtom jsem se podíval na náš dům — konkrétně na střechu — a v malém střešním okénku jsem ji uviděl. Zase ta žena. S očima tak tmavýma, že to vypadalo, jako by žádné ani neměla.
Najednou se přede mnou zničehonic objevil pes. Byl to zlatý retrívr, ale něco na něm bylo zvláštního. Měl jedno ucho natržené, jako by ho něco kouslo. A právě tehdy se ptáci znovu rozezpívali. Jako bych se probudil z transu — a vedle mě najednou znovu seděla Nella. Byla strašně vyděšená a udýchaná.
Když jsem ji uklidnil, řekla mi, co se jí stalo. Prý nejspíš usnula, ale když se probudila, byla v nějaké tmavé místnosti. Seděla na špinavé zemi. A v tom ji spatřila — kousek od ní stála ta záhadná žena a jen tak se dívala z okna. Nehnula se ani o centimetr.
Asi po deseti vteřinách se na Nellu otočila a rozběhla se proti ní. V tu chvíli se Nella úplně vystrašená probudila ze snu.
Po tom, co mi tohle všechno řekla, jsme snad hodinu jen seděli. Ani jsme nemluvili. Byl to silný zážitek.
Hned mě napadlo, že ta místnost, ve které Nella byla, musí být někde v našem domě. Ale co je to za místnost, když ji nikde nemůžeme najít? Žádné dveře, žádná chodba... prostě nic.
A pak mi to začalo vrtat hlavou — ten pes. Vzpomněl jsem si, že už jsem ho někde viděl. A ne jen jednou. Ale nemůžu si vzpomenout, kde. Jen vím jistě, že ho znám.Pár dalších dnů jsme byli trochu rozrušení, hlavně teda Nella. Pořád jsem přemýšlel, odkud znám toho psa, který se mi zjevil toho dne. Pokaždé, když se objevila ta záhadná žena, tak se stalo něco, čemu jsem mohl zabránit, nebo se tomu aspoň vyhnout. A teď? Teď se nic neděje. A ani se nic nestalo.
Musí v tom být něco jiného. Něco, co mi uniká. Něco, co nevidím. A proč se mi ten pes pořád drží v hlavě? Kde jsem ho jenom viděl?
O jednom deštivém víkendu jsme s Nellou byli u nás doma, seděli jsme jen tak na gauči a dívali se na televizi. Zase jsme byli nejspíš v nějakém polospánku, když jsem najednou zřetelně slyšel, jak mi někdo zařval do ucha: „HLEDEJ TY DVEŘE!“ A to mě okamžitě probralo.
Zaskočilo mě, když mi Nella řekla, že se jí zdálo, že pořád chodí kolem červených – až krvavých – dveří. Byl to jen párvteřinový sen, ale ty dveře se jí jasně vryly do paměti.
A já jenom s údivem a vyčerpáním přemýšlím, jaké dveře mám vlastně hledat. Myslím, že nám z toho už oběma brzy přeskočí.
Tak jsme se znovu dali do hledání pro nás neexistujících dveří. Při hledání v druhém patře jsem stál na chodbě mezi pokoji a zíral s otevřenou pusou dokořán, jako snad ještě nikdy v životě. Naproti mně, na konci chodby, jsem viděl odpověď, kterou jsem tak dlouho hledal.
Na zdi visel obraz. A na tom obraze byl ten pes. Ten, který se mi zjevil na zahradě.
Nevěřil jsem vlastním očím.
Pomalu a vystrašeně jsme se s Nellou blížili k obrazu psa. Stará dřevěná podlaha nám vrzala pod nohama a to jen přidávalo na strachu. Dívali jsme se spolu na ten obraz, ale nic zvláštního jsme neviděli. Zkusil jsem ho sundat – a pod obrazem jsme si všimli natržené tapety. A pod ní… vidím červenou barvu. Přesně tu červenou, kterou viděla Nella ve svém snu.
Rychlostí blesku jsme strhli tapetu z celé zdi – a pod ní skutečně byly. Dveře. Červené až krvavé. Proč byly takhle schované? Proč je někdo zadělával, aby nebyly vidět?
Dveře zaskřípaly, jako by se po letech snažily nadechnout. Pomalu jsme je otevřeli a před námi se odhalila malá místnost. Byla tmavá, zaprášená, s pavučinami ve všech rozích, byla to místnost ve které Nella seděla v tom snu a kde byla i ta žena. Na první pohled působila prázdně, jen u zadní stěny stála stará dřevěná bedna. Vzduch byl těžký, jakoby v sobě nesl vzpomínky, které tu zůstaly uvězněné.
Pomalu jsme k bedně přistoupili. Nella stála vedle mě a ani nedutala.Klekl jsem si a rukou utřel z bedny tolik prachu že by pokryl snad celý dům.Otevřel sem bednu a
Uvnitř byly staré noviny, zažloutlé listy papíru, pohledy... a pak jsem to uviděl. Fotografie. Hromádka černobílých i vybledlých barevných snímků. Vzal jsem první do ruky a zatajil dech.
Na fotce byl mladý muž s tmavými vlasy a očima, které vypadaly jako ty moje. Stál u starého plotu a usmíval se na kameru. Vedle něj byla žena. Krásná. Zvláštní. Byla to ta žena. Ta, která mě celý život pronásleduje. Ta, kterou Nella vídá ve snech. Ta, která… byla skutečná ale vypadá tak jinak a plná života.
Byla tam i stará svatba – muž a žena, zřejmě moji rodiče. Ten muž měl stejné oči jako já. Byl to ten zvláštní typ pohledu, který tě donutí zastavit se. I když byl výrazně starší než já teď, bylo tam něco známého. Něco, co jsem vídal každý den v zrcadle, jako bych to byl já jenom starší.Srdce mi bušilo jako o závod.
„To je... tvůj táta?“ zašeptala Nella opatrně.
„Myslím, že jo,“ odpověděl jsem tiše i když nic s toho vůbec nechápu. „Ale... proč jsem o něm nikdy nic nevěděl? Proč mi nikdo nic neřekl?
A pak jsme našli jednu fotku. Byla nejzachovalejší ze všech, jako by se ji někdo snažil chránit. Ta žena na ní stála sama v místnosti, která vypadala povědomě – jako tahle za červenými dveřmi. Dlaně měla položené na prsou, jako by něco chránila. Ale nejděsivější byly její oči – ne prázdné, ale hluboké. Plné smutku, bolesti... a varování. Dívala se přímo na mě. A mně v tu chvíli naskočila husí kůže, protože jsem měl pocit, že mě vidí. Ne tehdy, ale teď.
Po tom všem jsem už opravdu nechápal vůbec nic. Místo odpovědí mám jen dalších milion otázek.
Jak je možné, že bydlím v domě, ve kterém žili moji rodiče? A proč tu nechali jen tu bednu – a nic jiného?
Věděli snad, že ji jednoho dne budu hledat? A proč jsem ji měl vůbec najít?
Jak do toho všeho zapadá Nella? A jak to, že tu ženu z fotografie vidíme oba?
Jaká je mezi tím vším spojitost?
A jedna z největších otázek, která mě teď tíží:
Kde jsou moji praví rodiče? A proč se mě vzdali?

Kapitola 4 – Dveře zůstaly otevřené
Ještě toho samého večera jsem unavený ulehl do postele a asi i dost rychle usnul. V noci se mi zdál jeden sen pořád dokola – viděl jsem tu bednu a před ní se neustále objevoval zvláštní znak. Byl to šestistranný tvar, a uvnitř něj dva kruhy. Skoro to vypadalo jako obličej.
Hned ráno jsem se vzbudil a šel se znovu podívat do té tajemné místnosti. V bedně jsem nic nového nenašel, ale když jsem ji zvedl, že ji vezmu k sobě do pokoje, všiml jsem si něčeho vyrytého do podlahy pod ní. Když jsem to očistil, zůstal jsem v šoku – byl to přesně ten znak, o kterém se mi zdálo.
Jak je možné, že se mi o tom zdálo? A vůbec – jak je tohle všechno možné?
To jediné prkno, do kterého byl znak vyrytý, bylo úplně volné. Když jsem ho vyndal, objevil jsem pod ním starý zaprášený deník, na kterém byly iniciály L.T.
Vzal jsem deník s sebou do obýváku a čekal, až přijde Nella. Asi po deseti minutách jsem uslyšel kroky přicházející z chodby. Myslel jsem si, že je to Nella, a běžel jí naproti – ale na chodbě nikdo nebyl. Bylo to divné. Ty kroky jsem slyšel úplně jasně.
V tom Nella opravdu přišla a já úplně zapomněl na nějaké kroky. Ukázal jsem jí deník, který jsem našel.
Sedíme spolu na gauči a před námi na stole leží deník, který se bojíme otevřít. Nakonec se Nella odhodlala udělat první krok. Když otevřela první stránku, hlasitě vykřikla. Řekla, že cítila, jak jí při otevření stránky někdo sáhl na vlasy.
Snažil jsem se ji uklidnit. Řekl jsem, že to mohl být jen vánek z otevřeného okna – i když jsem věděl, že se tady začíná dít něco opravdu podivného.
Nella se opatrně nadechla a začala číst nahlas:
„14. června 1986
Dnes jsem opět cítil její přítomnost. V noci stála u postele a dívala se na mě. Nevím, jestli se mě snaží varovat, nebo mě chce jen pozorovat. Ale pokaždé, když se objeví, něco se změní. Dveře, které neměly být nikdy otevřeny, znovu šeptají. Občas slyším jména, která jsem nikdy neznal, ale zní povědomě. Dítě, které má přijít, prý všechno změní. Ale bojím se, že je už pozdě...“
Když Nella dočetla, podívali jsme se na sebe. Oba jsme cítili to stejné napětí – jako kdyby ten vzkaz patřil právě nám. Je snad něco na mě vyjímečného nebo jsem někým třeba prokletý. Pak jsem si všiml, že v rohu stránky byl znovu ten znak. Stejný jako ve snu. Stejný jako pod bednou.
10. listopadu 1986
Dnes jsem ji opět viděl. Stála u starých dveří ve druhém patře. Nikdy nemluví. Jen se dívá těma očima, jako by věděla všechno, co skrývám. Už ani nevím, jestli je skutečná, nebo jestli mi z toho domu pomalu začíná přeskakovat.
Slyším zvuky, kroky… Někdy v noci mluví, i když vůbec neotevírá ústa. Tenhle dům už není jen dům. Je to vzpomínka. Vězení. Místo, kde se čas motá dokola.
Zazdil jsem ty dveře. Nešlo to jinak. Nemůžu dopustit, aby se ona znovu objevila. Musím to tu zamknout – navždy.

Každá stránka deníku je děsivější než ta předchozí a já s Nellou jsme čím dál zvědavější, co dalšího se dozvíme. Právě když jsme otáčeli další list, ozvala se z druhého patra hlasitá rána. Nella se vyděšeně otočila, oči se jí leskly strachem. „Co to bylo, Same?“ zašeptala.
I když jsem měl sám strach, vydal jsem se nahoru zjistit, co se stalo. Na konci dlouhé chodby před červenými dveřmi stával úzký vysoký stolek s vázou a květinou. Teď ale váza ležela na zemi, roztříštěná na tisíce střepů. Dveře do místnosti byly dokořán otevřené. V tu chvíli mě přepadla panika – běžel jsem dolů, popadl Nellu za ruku a společně jsme utekli z domu do nedaleké kavárny. Tam jsme se snažili uklidnit. A i když jsme se báli, věděli jsme, že musíme pokračovat ve čtení.
Když jsme otočili další stránku, byla celá potřísněná červenou barvou... nebo snad krví? V tu chvíli nás zamrazilo. Bylo zvláštní, že právě při této stránce spadla ta váza – jako by nás něco varovalo, abychom nepokračovali. Ale my jsme nemohli přestat. Ne teď. Ne, když jsme byli tak blízko pravdě. Nella čte dál:
8. prosince 1986
Nevím, jak dlouho ještě vydržím. Dnes v noci jsem slyšel, jak se něco pohybuje v chodbě. Ne kroky. Spíš... škrábání. Jako by se něco snažilo dostat skrz stěny. Dveře jsem zamkl, ale ráno jsem je našel pootevřené. Přísahám, že jsem je zamykal. A to není všechno...
Když jsem šel zkontrolovat starou skříň v podkroví, něco mě tam čekalo. Neviděl jsem to – jen stín, co proletěl kolem, a pak bolest. Ostrá řezavá bolest na rameni. Něco mě poškrábalo... nebo snad označilo?
Krev byla všude. Nestačil jsem ji setřít. Ušpinila stránky, kalhoty, podlahu. A já... já mám pocit, že se něco blíží. Že ten deník už brzy nikdo další číst nebude. Pokud se mi něco stane – někdo musí vědět, co se tady děje.
Tímhle zápisem možná končí můj čas. Ale doufám, že někdo... někdo najde tenhle deník...
L.T.

Po téhle stránce jsme seděli jako opaření. Nella si myslí, že bychom měli přestat číst, a trochu jsme se kvůli tomu pohádali. Myslí si, že je to nebezpečné a neměli bychom dál hrabat v minulosti. Sebrala se a odešla domů.
Já zůstal sedět ještě chvíli v kavárně a přemýšlel o tom všem. Jestli náhodou nemá pravdu. Jestli bych opravdu neměl přestat pátrat po tom, kdo vlastně jsem, kdo je ta záhadná žena... a jak je možné, že ji viděl i muž, který psal ten deník. Jak to, že je na fotkách s mým tátou, když byl ještě mladší než já teď?
Chtěl jsem vědět víc. Napadlo mě, jestli ten deník náhodou nepsal můj otec. A tak jsem se rozhodl jít za sousedem, který na mě občas dohlížel, abych se ho zeptal, co všechno ví o tom domě a o lidech, kteří v něm kdysi žili.Po cestě domů jsem si řekl, že nejdřív uklidím vázu, aby si na jejích střepinách někdo neublížil. Jenže hned po vstupu do domu mě čekal šok. Vypadalo to, že se do domu někdo vloupal. Všude byl nepořádek, jako by někdo hledal cennosti nebo peníze. Ještě víc mě ale překvapilo, když jsem dorazil do druhého patra a zjistil, že váza je na svém místě – neporušená, celá, jako by nikdy nespadla.
Byl to další pokus od té ženy, jak nás zachránit? Vyhnala nás z domu, abychom unikli nebezpečí? Bůh ví, co by se stalo, kdybychom tehdy zůstali a lupiči nás našli.
Ihned jsem běžel za panem Cooperem, naším sousedem, a spolu jsme zavolali policii. Po příjezdu a dlouhém prohledání domu nám jeden z policistů oznámil, že pachatele už dopadli – jen pár hodin po vloupání. Bohužel se ještě předtím vloupal do domu staré paní, kterou brutálně ubodal.
Teď už jsem si jistý – ta žena nás zachránila. Ale zároveň mám v hlavě další hromadu otázek. Kdo vlastně je? Proč mě chrání?
Po všem tom zmatku jsem zavolal mamince, aby věděla, co se stalo. Byla vyděšená a poprosila pana Coopera, jestli bych u něj nemohl být, dokud se nevrátí. Souhlasil. Upřímně – byl jsem rád, že nebudu v domě sám. A doufal jsem, že se mi od něj možná podaří zjistit víc o domě... a o minulosti.
Později toho večera jsem zavolal Nelle a všechno jí řekl. Omluvila se mi, že byla v kavárně tak nepříjemná, ale já se jí vůbec nedivil a ani trochu jsem se na ni nezlobil. Domluvili jsme se, že si o tom všem po víkendu ve škole promluvíme, ale už bylo pozdě a Nella šla spát.
Byl jsem taky dost unavený, tak jsem se osprchoval a šel si lehnout na gauč, když jsem si všiml, že pan Cooper sedí v kuchyni a pije čaj. Přisedl jsem si k němu a začal se vyptávat, co o tom všem vlastně ví a proč jsem měl na všechno přijít sám.
Řekl mi, že v tom domě opravdu bydlel můj pravý otec, a že se jmenoval Leonard Turner. Bylo to poprvé, co jsem slyšel jméno svého skutečného táty, a hned mi bylo jasné, že deník patří jemu. Pan Cooper mi taky řekl, že mu můj otec vyprávěl všechno, co se tehdy dělo.
Takže… co se mému tátovi stalo? Je snad mrtvý? A proč jsme propojení skrze tu tajemnou ženu? Jak je možné, že mu ublížila, když mě chrání? Nebo je to celé úplně jinak? V deníku přece nikdy nepsal, že by mu ubližovala ona. Tak jak to vlastně je?
Zavalil jsem ho tolika otázkami, že ani nestíhal odpovídat. Hned, jak mě poprvé uviděl, když jsme se nastěhovali, poznal, kdo jsem. Můj otec ho na to totiž připravil a řekl mu, že jednoho dne přijdu. Ale nesměl mi nic říct, dokud sám nenajdu červené dveře.
Nechtěl mi prozradit moc, protože podle něj je lepší, když na všechno přijdu postupně sám. Všechno, co ví on, je stejně i v deníku – a ten prý odhalí víc, než bych si teď dokázal představit.
Když jsem si pak lehl na gauč v jeho obýváku, nemohl jsem dlouho usnout. Hlavou se mi honily stovky myšlenek. A tak jsem po probdělé noci šel do školy, kde jsem se už nemohl dočkat, až uvidím Nellu. Jakmile jsem ji zahlédl, rozběhl jsem se k ní jako dítě pro sladkost a objal ji.
Byl jsem šťastný, že jsme zase spolu a že si všechno můžeme říct. S Nellou jsme se rozhodli, že po škole zajdeme do místní knihovny a zkusíme zjistit víc o mém otci.
Po škole jsme podle naší dohody šli do knihovny a pustili se do hledání informací o mém otci. Hledali jsme snad dvě hodiny, ale nenašli jsme vůbec nic – ani v knihách, ani ve starých novinách. Prostě nic. Vyšli jsme před knihovnu a posadili se do trávy. Byl krásný, teplý den. Všude zpívali ptáci a listí na stromech jakoby tiše šeptalo.
Vytáhl jsem z batohu deník a pustili jsme se do čtení, v naději, že objevíme něco, co nás někam zavede. I když jsme byli s Nellou už předem vystrašení, začal jsem číst:
2. únor 1987:
„Včera jsem ji znovu potkal. Byla tam. Stejně jako poprvé. Není to člověk, to vím. Když jsem se jí podíval do očí, cítil jsem, jak mi něco proniká do mysli. Ta síla, kterou má, mě svázala. A přitom vypadala jako obyčejná žena – až na to, jak se na mě dívala. A jak zůstala stát. Kdo je ona? A co chce? Odpovědi mi neříká, jen mě tlačí dál, aby vše pokračovalo.“

Sedíme s Nellou a opět nám došla slova. Jen se na sebe díváme a mlčíme. Po deseti minutách ticha jsem navrhl, že bychom se měli jít najíst. Nella s tím souhlasila, a tak jsme zašli do kavárny a dali si kus tvarohového koláče – ten měla Nella nejraději. A i když jsem jí vlastně nikdy neřekl, že ho moc nemusím, vždycky jsem ho kvůli ní snědl. Záleželo mi na ní. Opravdu moc.
Každopádně, když jsme se najedli, rozhodli jsme se přečíst ještě jednu stránku deníku. Tentokrát četla Nella:


23. březen 1987
„Někdy mám pocit, že vše, co jsem udělal, mě teď dohání. Bál jsem se, že to přijde – a teď, když to cítím, je to jako stín, který mě sleduje. Nejde o nic z tohoto světa. Co jsem to udělal? Nikdy jsem to neměl začínat. Měl jsem to nechat být. Ale teď je příliš pozdě. Kéž bych věděl, jak tomu zabránit... Někdo přece musí mít klíč ke všemu, co se teď děje – jenže já netuším, kde ho hledat.“
Po dočtení stránky jsme chtěli číst dál, ale byla to poslední popsaná strana deníku. Byl jsem trochu vytočený, protože jsem se vlastně nic konkrétního nedozvěděl. Připadalo mi zvláštní, že můj otec píše, jako by za to všechno mohl on sám. Jako by to celé začal právě on.

Spolu s Nellou jsme šli k nám domů a sedli si v obýváku – celkem zklamaní a unavení.
Seděl jsem tiše, trochu zklamaný, že v deníku už nic víc není. Nella vedle mě mlčela, ale pak znovu sáhla po deníku a pomalu listovala prázdnými stránkami.
„Počkej…,“ řekla najednou a prstem přejela po jedné z posledních stran. „Tady něco je.“
Z deníku vypadl malý, starý lístek. Byl zažloutlý, rohy ohmatané a papír působil, jako by ho někdo schovával celé roky. Opatrně jsem ho rozložil.
Na jedné straně byly nakreslené dveře – vysoké, úzké, bez kliky. Vypadaly skoro jako ty dveře na půdě, ale nebyly to ony. A přímo na nich byl černě nakreslený ten stejný symbol, který byl tehdy vyrytý do podlahy. Znak, který jsem viděl ve snu.
Na spodním okraji papírku byla jediná věta:
„Než je otevřeš, ujisti se, že jsi připraven.“
Podíval jsem se na Nellu. Srdce mi bušilo. Byl jsem si stoprocentně jistý, že předtím v deníku nic takového nebylo – tak kde se tam ten papírek vzal?
Každopádně už jsme neměli sílu nic řešit, tak jsem doprovodil Nellu domů a cestou jsme se bavili o různých věcech – jenom ne o těch záhadách. Bylo to krásné. Po dlouhé době jsme řešili hlouposti, smáli se a prostě jsme všechno alespoň na chvíli hodili za hlavu.
Když jsme dorazili k jejímu domu, stalo se něco, co jsem nečekal. Nella mě chytla za ruku a políbila – sice jen na tvář, ale pro mě to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy cítil. Byl to zvláštní, hřejivý pocit.
Pak jsme se rozloučili a já šel domů s úsměvem od ucha k uchu a s pocitem, jaký jsem nikdy předtím nezažil.

Po cestě panoval opravdu velký klid a když jsem dorazil domů, zavolal jsem rodičům, které jsem už dlouho neslyšel. Začalo se mi po nich stýskat. Mluvil jsem s maminkou snad hodinu a řekla mi, že za týden konečně přijedou domů.
Nejhorší na tom je, že s nimi nemůžu mluvit o všem, co se děje. Nikdy mi v tomhle moc nevěřili – a asi to tak i zůstane.
Večer jsem zalehl do postele, ale nemohl jsem usnout. Pořád jsem myslel na Nellu. Nemohl jsem se dočkat rána, až ji znovu uvidím.
Zároveň jsem přemýšlel, co udělat s těmi dveřmi, které jsem odhalil. Myslím, že bude lepší je zadělat dřív, než přijedou rodiče. Nechci, aby se jim kvůli mně něco stalo.
Dlouho jsem ležel se zavřenýma očima a hlava mi jela naplno. Ale hluboko uvnitř mě něco tiše varovalo, že zadělat ty dveře možná nebude stačit.
Tak dlouho jsem o tom všem přemýšlel, až venku začalo vycházet slunce. Skrz záclony do pokoje pronikaly první jemné paprsky světla a kreslily na stěny zlatavé čáry. V dálce se ozvalo nesmělé pípnutí ptáka, jako by příroda zhluboka vydechla a začala pomalu ožívat.
Ráno jsem vstal rychle a s úsměvem – těšil jsem se, že zase uvidím Nellu. Čekala na rohu křižovatky přesně na čas jako vždy a ve chvíli, kdy jsme se zahlédli, se nám úsměvy natolik rozzářily, že byly doslova od ucha k uchu.
Nella mě znovu objala a dala mi pusu na tvář. Nevím, proč to začala dělat, ale je to skvělý pocit. Každopádně jsem jí řekl o těch dveřích a nechal si poradit, co s nimi. Shodli jsme se, že je musíme zadělat.
Po škole jsme šli do nedalekého obchoďáku a koupili tapetu, která byla nejvíc podobná té původní.
Cestou od obchodu k nám domů se najednou Nella zastavila. Když jsem se na ni podíval, nemusela nic říkat – ten vyděšený pohled jsem už viděl hodněkrát.
Ukázala na dům přes ulici. Byl zarostlý v keřích a stromech, ale mezi větvemi byla úzká mezera, která nám odkryla výhled na jeho vstupní dveře. Nebyly to ledajaké dveře – byly to ty samé, které jsme viděli na tom papírku z deníku.
Zůstali jsme chvíli stát zkoprnělí, ale pak jsme se přece jen vydali blíž, abychom si dům lépe prohlédli.
Přiblížili jsme se k domu a hned na první pohled bylo jasné, že je opuštěný. Prodrali jsme se s Nellou houštím a najednou jsme stáli přímo před těmi dveřmi. Vytáhl jsem z kapsy papírek s nákresem – a dveře před námi byly naprosto stejné. Ten samý symbol, stejná kresba, vše do nejmenšího detailu.
Jediný rozdíl byl v tom, že na skutečných dveřích visela žlutá policejní páska s nápisem:
„MÍSTO ČINU“
Okamžitě nám došlo, že se v domě muselo stát něco hrozného. Bez váhání jsme pásku strhli a zkusili dveře otevřít – ale byly zamčené. Nella si všimla, že z boku domu je rozbité okno.
Pomohl jsem jí vylézt nahoru a hned poté jsem lezl za ní. Jenže když jsem se přitahoval dovnitř, chytil jsem se za ostrý střep a hluboce se řízl.
Nella rychle zareagovala, vytáhla z batohu ubrousek a přitiskla mi ho na ránu. Při tom se mi dívala přímo do očí. Cítil jsem, jak mě pálí nejen rána, ale i její pohled. Snažil jsem se dělat, že to nebolí – ale moc mi to nešlo. Bolelo to jako čert.
Když jsme krvácení alespoň trochu zastavili, šli jsme dál. Uvnitř to vypadalo jako po boji – nábytek převrácený, sklo na zemi, a zaschlé skvrny krve téměř všude.
Vešli jsme do kuchyně. Na zemi ležela stará židle. Když jsem se jí dotkl, něco se stalo.
Najednou jsem uslyšel řev. Nářeky. Volání o pomoc.
Jako by se čas zlomil. Všechno okolo mě ztratilo barvu. Hlas v hlavě křičel, jako by se mě snažil varovat. Byla to čistá beznaděj.
Pak mě Nella odstrčila od židle a všechno zmizelo. Ticho.
Jen jsem ji viděl, jak se na mě dívá úplně vyděšeně.
„Tvoje oči se protočily. A rychle si s nimi házel sem a tam. Vypadals jak... posedlej, Same.“
Nella byla dost vyděšená a měla o mě strach, takže mě přemluvila, abychom dům raději opustili. Chytila mě za ruku a celou cestu ke mně domů mě nepustila. Její ruka byla lehce zpocená, ale cítil jsem, jak se třese.
Když jsme dorazili domů, sedli jsme si v koupelně a Nella mi pečlivě ošetřila ránu. Potom přišly na řadu dveře v patře — společně jsme nalepili novou tapetu přesně tak, jak to bylo předtím, a všechno zmizelo z očí. Jako bychom je nikdy nenašli.
Dlouho poté jsme si povídali, seděli v mém pokoji, zatímco venku pomalu zapadalo slunce. Nella mi připomněla, že za pár dní budu mít čtrnácté narozeniny. Řekla, že by nezvládla, kdyby se mi něco stalo. Poprosila mě, abych to na chvíli všechno nechal být.
Nemohl jsem ji odmítnout. Slíbil jsem jí, že s tím na čas přestanu... dokud nebude připravená pokračovat.


Kapitola 5 - Klidný měsíc, klidný rok

Uběhl měsíc… a po něm další. Jako by se všechno najednou zpomalilo.
V domě bylo poprvé po dlouhé době opravdu živo. Rodiče se vrátili a zůstali doma celý rok — každý den, každou večeři, každý víkend. Po dlouhé době to začínalo připomínat normální život. A i když jsem jim nemohl vyprávět všechno, co se stalo, jejich přítomnost byla uklidňující. Jako kdyby svět na chvíli zavřel oči a dovolil nám dýchat.
S Nellou jsme byli skoro pořád spolu. Každý den jsme se potkávali u té stejné křižovatky, trávili společně odpoledne, smáli se, mluvili o věcech, které jsme dřív neřešili. Byli jsme nerozluční. Věděli jsme jeden o druhém všechno – ale přesto to nebylo to co si myslíte. Nebyli jsme pár. Bylo to něco jiného. Možná silnějšího.
Na dům se žlutou stuhou ani na podkrovní dveře jsme celý rok nemysleli. Možná jsme nechtěli. Možná jsme potřebovali ten klid. Možná nám ho někdo dopřál ale ticho nikdy netrvá věčně.