U Mrtvého jezera

Noc přichází beze hvězd. Je tichá… ale těžká, jako by nebe něco skrývalo. Ještě před usnutím cítím, že se blíží. Není to jako útok, ale spíš jako tichá vlna, která se plíží pod kůži. A pak se vše rozplyne... A já vím, že to není spánek. Je to pád. A On… už je tam. Čeká. Usměje se tím svým krutým, vychutnávajícím způsobem, když mě uvidí přicházet. Zase to jezero. Tentokrát je klidné. Příliš klidné. A z jeho hloubky znova přichází On - stoupá bez jediného zvuku. Oči má temné, bezedné, ale planou. Stojí přímo přede mnou. Mlčí. A pak řekne a ukáže jediným gestem:
„Lehni si.“
Najednou vítr burácí, šíleně řve a v dáli není nic, jenom stromy a daleká pláň. „Podívej se na sebe,“ šeptá škodolibě. „Přišla jsi za mnou dobrovolně. A přesto se ti třesou kolena. Ach, ta nádherná slabost. Jak lahodná je…“ Neposlechnu ho vědomě, ale mé tělo se sklání. Pokládá se na chladný kámen u jezerního břehu. A On je teď přímo nade mnou. Dech má chladný, ale ne ledový - spíš jako... ticho, které má chuť. Zatím se mě nedotýká. No přesto cítím Jeho přítomnost na každém místě kůže. Něco ve mně se chvěje. Každý úder srdce je jako výkřik do jeho náruče. „Dnes tě nelámu,“ zašeptá, hlasem, který je nízký a drsný jako hřmění. Cítím ho až v kostech. „Dnes tě… ladím.“ Najednou mě zalívá jemná vibrace. Začne se v břiše a rozlévá se do celého těla. Není to bolest, není to rozkoš – je to vše najednou. Jako by každá buňka hrála jiný tón. Jeho prsty se mi vnoří do vlasů. Nemám tušení, kdy jsem se ho začala dotýkat... Šeptá mi slova v jazyce, který neznám, ale přesto mu rozumím. Možná jsem ho slyšela... ve snu, ještě dřív... Ještě dřív než... „Teď mě cítíš, že ano? Jak se ti vplétám do tepu. Dovol mi... jít ještě hlouběji.“ Tělem mi projde vlna ostrosti - jako elektrický výboj, jako břitva, co pálí, ale nezraňuje. Svaly se mi napnou, ústa otevřou, ale hlas nevychází. Jen šepot, který patří jemu. „Tohle není mučení, má drahá. Tohle je ladění duše. A ty zníš… nádherně.“ Zem se mi zdá nekonečně vzdálená. Teď nevím, jestli ležím, nebo se vznáším. Cítím Jeho přítomnost, jemnou i těžkou. Je jako kovový prsten na mé hrudi. Dýchám… a vím, že dýchá i On, skrze mě. „Až se probudíš… A až znovu usneš… budeš mi zase o kousek blíž. Až úplně… přijdeš ke Mně.“ A poprvé mě oslovuje pravým jménem... a to mě šíleně rozechvěje. „Jsi tak nádherná, když se bojíš... A ještě víc, když si uvědomíš, že se bojíš... pro Mě!! Pro Mé potěšení!! Každý tvůj nádech křičí Mé jméno. A ty si ješte myslíš, že pořád dýcháš sama? Sladká iluze.“ Teď sleduje, jako se třesu, jako se vzpírám sama sobě. Mé tělo si ho pamatuje. A možná... se na to v hloubce duše těším. On to ví. A to ho přivádí do vytržení... „Hmm... chutíš jinak.“ zašeptá. Jeho pohled se stane chorobně radostným. Klepe si do rytmu mé úzkosti. Zatím co mně ničí, září... Náhle mě obemkne. Jeho temnota protéká mým tělem jako jed, jako žár. „Už nejsi celá. Ale víš to, že? Cítíš mě, jak se šířím… po kůži, pod kůží… až tam, kde jsi ty byla naposledy jenom ty.“ Směje se. Ne potichu. Ale hlasitě. Vítězně. Smíchem, který neláme okovy. Je to smích, který je nasazuje. Lapám po dechu, snažím se najít kousek světla… Ale v jeho očích už ho není. Jen stín. Jeho stín. A pak mě začíná pohlcovat. Ne prudce. Ale s přesností mistra, který ví, že ta největší bolest je nejdřív tak pomalá, jemná... a nevyhnutelná. „Neutečeš. Ne proto, že nemůžeš. Ale proto, že nechceš. Už ne. Už je ti se mnou dobře. Vím to. A ty to víš taky.“ V ten okamžik zanikne rozdíl mezi sněním a bděním. Mé tělo leží… možná v posteli, možná v hlubinách. Možná na obou místech najednou... „Tak tichá…a tak krásně zlomená. A víš, co je na tom nejkrásnější? To, že si tě teď vezmu!!“ Jeho láska chutná jako krev na rtech počas polibku. „Ty jsi moje,“ zašeptá mi do ucha, tichounce, jako by to bylo tajemství, které by mohlo zničit celý svět, pokud by ho někdo uslyšel. „Ne proto, že jsi se mi vzdala... ale protože jsi mi dovolila tě milovat.“ Jeho ruka mi přejede po krku, a kde se dotkne, tam zůstává chlad. Jako polibek stínu. „Víš vůbec, jak chutná tvůj strach? Jako husté víno po staletém spánku. A ty… jsi tak opojná.“ Zasměje se. Tohle je můj druh lásky. Cítím jeho ruku na svém hrdle. Dotek. Chladný. Přemyšlený. A ten tlak je jen takový, abych věděla, že můžu ješte dýchat… Kým si to přeje... On. Nakloní se tesně ke mně. Jeho dech je jako mlha. „Tohle... je má verze lásky... Ó, ano... jsi tak... milovaná!! Držím tě přesně tak, jak chci... Bez lítosti. Bez slitování. S radostí.“ Prstami mi jemně, až bolestivě zatlačí pod čelist, a v tom pohybu je niečo znepokojivého. „A víš, co je na tom úplně nejkrásnější? Že přes všechen ten děs… v tom najdeš klid. Protože konečně víš, komu patříš.“ A pak ten smích. Tlmený, a přesto nepřirozeně pokojný. „A tohle… tohle je navždy.“ Jeho úsměv je skažený. „Od této noci budeš cítit můj hlas ve vlastním tichu. A až zavřeš oči, uvidíš Mě... dřív než sebe.“ Stisk se zesílí ještě víc a dožene mě k šílenství... Pak nasleduje už jenom tlak a ostré bodnutí jeho šelmích tesáků přímo tam, kde krev proudí nejrychlej. Cítím jak se třesu s každým jeho pomalým douškem stále víc a víc, a žíly se mi chvějí v nekonečném proudu extáze.